Den začal jako mnoho obvyklých.Ráno bylo hnusně,nejenom počasím ale už tím že jsem musel vstát z vyhřáté postele a začít fungovat.Nemusel jsem do práce,živím se totiž na volné noze,ale mnohdy když jdu ráno pro rohlíky,závidím lidem kteří jedou kamsi do fabriky nebo do kanceláře kde si přečkají to své a pak s čistou hlavou odpoledne odpočívají.Já celou noc vymýšlím co budu zítra psát,živím se totiž tak trochu psaním a jestli mi to půjde,bude li se to líbit a hlavně jestli to někdo zaplatí,abych na ty rohlíky měl.Kolikrát jsem si už říkal,vykašlu se na to a budu žít ,,normálně‘‘ale zase je pravda že mne to baví.
V tom jsem náhle začal mít tušení že dneska by se něco mohlo stát co mi dá nějaký impuls pro novou práci.Změnil jsem trasu a vydal jsem se cestou kterou většinou míjím.Vešel jsem do uličky ve které jsem nebyl již řadu let.Byla to sice zacházka ale něco mne tam táhlo.Byla to taková ulička které se většina lidí vyhýbá,je to takové místo kde jako by se čas zastavil,malé slepené domky kde povětšinou dožívali staří lidé.Před jedním takovým domkem na lavičce seděl prošedivělý dědeček,který mi byl povědomý.Když jsem ho míjel,oslovil mne,ty jseš Petr viď,znal jsem tvoji babičku a když jsi byl malý,párkrát jste u mne byli na návštěvě.Začalo se mi vybavovat že jsem jako kluk skutečně u něho s babičkou,když jsem u ní byl,párkrát byli.Byl to takový zatuchlý byt,moc to tam nevonělo,ale ve vzduchu bylo vždy cítit jakési tajemno,měl tam totiž prosklenou vitrínu s knihami v krásných starých vazbách a ty mne vždy lákaly.Zatoužil jsem je ještě jednou uvidět ale bylo mi trapné si o to říct.Třeba už je ani nemá!Přesto zvědavost zvítězila a zeptal jsem se.Jako by na to čekal,ochotně mne pozval dál.Bylo to jako bych se vrátil o třicet let nazpět,akorát tentokrát jsem místo zatuchliny cítil něco zcela jiného.Byla to vůně!!Cítil jsem ozón starých věků a tajemna.Knihovna stála na stejném místě a až teď jsem zjistil že je v ní kompletní sbírka Verneovek,vše chronologicky srovnáno,prostě pastva pro oko,alespoň tedy to moje.Verneovky jsem vždy hltal a dá se říci že mne do jisté míry velice ovlivnily.Obdivoval jsem vždy to jak autor dokázal předvídat budoucnost a jak poutavě to popisoval.Podle obálek knih jsem poznal že jsou velmi staré a zachovalé a že mají obrovskou cenu.Můj obdiv byl zřejmě patrný,protože majitel to na mne poznal a pravil že je rád že to někdo dokáže ocenit.Domluvil jsem se tedy že se příští den opět zastavím a on mi k tomu něco poví.Šel jsem potom koupit ty rohlíky a moc jsem se těšil na příští den.Něco mi říkalo,že to bude velice zajímavé.
Ráno jsem nemohl ani dospat,což je u mne neobvyklé,ale strašně jsem se těšil.Večer jsem si totiž otevřel jednu z mých oblíbených Verneovek,,Tajuplný ostrov‘‘a jen tak jsem listoval.Když jsem ji zavíral,zaujal mne na druhé stránce portrét autora,ani nevím proč,nemohl mi vymizet z hlavy.Musel jsem tomu přijít na kloub.
Druhý den jsem vyrazil dříve než obvykle,chtěl jsem se nejprve stavit v obchodě a koupit láhev vína abych měl nějaký dárek až tam zase půjdu.Byl jsem napjatý jako struna.Když jsem vstoupil do oné uličky,přepadl mne divný pocit,popelnice které byly včera srovnané na počátku vstupu,stály tu dnes bez ladu a skladu.Došel jsem k domku a zaklepal.Kdo je?Ozvalo se.Představil jsem se a dveře se po chvíli otevřely a stála tam stará žena kterou jsem neznal.Vysvětlil jsem jí situaci a ona na mne nechápavě zírala.Bydlím tu již padesát let,děla a tvářila se jako bych ji přišel obrat o důchod.Promiňte asi jsem se spletl,vykoktal jsem a jal jsem se odcházet a myslel si že předchozí den jsem si asi vysnil.
Počkejte ozvalo se za mnou,když jsme se sem stěhovali našli jsme na půdě jednu knihu.Nením co to,je ale vypadá staře a já stejně nečtu,nechcete ji?Jako milovník knížek jsem přikývl.Ona odešla a po chvíli donesla knihu zabalenou v novinovém papíře z roku 1959.Poděkoval jsem a na odchodu jsem si vzpomněl na lahev vína.Ženě jsem ji věnoval a ona nechápala o co se jedná.Bylo však evidentní že dlouho nevydrží,,ta lahev‘‘,žena doufám že ještě ano.
Doma jsem rozbalil starý papír a nestačil zírat.Byla to originální výtisk Tajuplného ostrova z předminulého století a na zadní prázné straně bylo krásným starým rukopisem napsáno věnování.MINULI JSME SE V ČASE A PROSTORU.JULES VERNE.
Od té doby jsem té staré dobré ženě při každé cestě kolem donesl lahvičku červeného a ona sic nechápajíce proč se tak děje,byla ráda.
Třeba ten vzkaz nepatřil mně,ale já tomu věřím!!!