Brožura - Sociální služby pro nevidomé osoby v okrese Znojmo I.část
7. 3. 2009
SOCIÁLNÍ SLUŽBY
PRO NEVIDOMÉ OSOBY
V OKRESE ZNOJMO
Znojmo, 2008.
Tato příručka by měla pomoci v lepší orientaci služeb pro nevidomé a je pomůckou pro poskytovatele, zařízení a jiné organizace, kteří poskytují či nabízejí sociální služby pro nevidomé osoby v okrese Znojmo. Dále je také určena pro jiné osoby a studenty, kteří se zabývají sociálními službami pro nevidomé osoby či mají jiný zájem. Snad bude nápomocna i přímo nevidomým osobám.
Skládá se ze čtyř hlavních bloků: seznamuje se zrakově postiženými lidmi, vyjasňuje co jsou to sociální služby, nabízí zákonné normy pro nevidomé osoby a stěžejní je nabídka sociálních služeb pro nevidomé osoby v okrese Znojmo.
OBSAH
Úvod ................................................................................................................... 3
1. ZRAKOVĚ POSTIŽENÍ LIDÉ ..................................................................... 3
1.1. Zrakové postižení....................................................................................... 3
1.2. Dělení zrakového postižení ..................................................................... 4
1.2.1. Praktická a úplná nevidomost ................................................................ 5
1.3. Příčiny zrakového postižení ..................................................................... 5
1.4. Vady vrozené a vady získané.................................................................... 5
1.5. Akceptace a nonakceptace zrakové vady ............................................... 6
1.6. Důsledky zrakového postižení................................................................... 7
2. SOCIÁLNÍ SLUŽBY POSKYTOVANÉ NEVIDOMÝM OSOBÁM .............. 7
2.1. Charakteristika sociálních služeb ............................................................. 8
2.2. Dělení sociálních služeb .......................................................................... 8
2.2.1. Formy sociálních služeb a dostupnost .................................................. 9
2.2.2. Typy sociálních služeb ............................................................................. 10
2.3. Služby sociální intervence ........................................................................ 11
2.3.1. Rehabilitace nevidomých osob ................................................................ 11
2.3.2. Technické a kompenzační pomůcky ....................................................... 11
2.4. Standardy kvality sociálních služeb ........................................................ 12
POSKYTOVANÝCH PRO NEVIDOMÉ OSOBY ..................................... 12
NEVIDOMÉ OSOBY ................................................................................. 14
4.1. Charakteristika okresu Znojmo ................................................................ 14
4.2. Počet nevidomých v okrese Znojmo ........................................................ 15
4.3. Charakteristika organizací z okresu Znojmo .......................................... 15
4.4. Dělení organizací podle zákona o sociálních službách ........................ 22
4.4.1. Organizace nabízející služby sociálního poradenství ............................ 22
4.4.2. Organizace nabízející služby sociální péče ............................................. 22
4.4.3. Organizace nabízející služby sociální prevence ..................................... 23
4.4.4. Organizace nabízející pobytové, ambulantní a terénní služby............... 23
4.5. Organizace nabízející ostatní služby ............................................ 24
4.6. Kvantifikace služeb ....................................................................................... 25
4.7. Komunitní plán sociálních služeb ve znojemském okresu ................. 26
7. Seznam příloh .............................................................................................. 27
6. Seznam použité literatury a další zdroje .................................................. 27
Úvod
Lidé s poruchami zrakového centra představují specifickou skupinu. V posledních letech získávají stále větší pozornost, jak ze strany odborníků, tak ze strany široké veřejnosti. Výrazně stoupá počet vznikajících občanských společností, sdružení a jiných organizací zaměřených právě na pomoc lidem s poruchami zraku. V souvislosti s tímto procesem se pak do popředí dostává také otázka služeb poskytovaných nevidomým osobám v místě jejich bydliště.
Cílem práce bylo popsat sociální služby pro nevidomé osoby, které se poskytují v okrese Znojmo.
Ve své práci jsem se snažila obsáhnout nabízené služby pro nevidomé osoby v okrese Znojmo. Jednotlivé organizace sice nabízejí a propagují své služby, ale nikde ve Znojmě neexistuje přehled o subjektech nabízející služby pouze pro nevidomé osoby a nikdo nabídku komplexních služeb neposkytuje.
Pro tvorbu této práce, jsem provedla konkrétní výběr organizací a jejich služeb. Nápomocen mi byl Adresář poskytovatelů sociálních služeb, který byl součástí projektu Příprava a vytvoření komunitního plánu sociálních služeb pro znojemský region. Některé údaje jsem vyhledala a následně doplnila pomocí Registru poskytovatelů sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí ČR vedený na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Některé organizace jsem kontaktovala buď osobně, emailem nebo telefonicky.
1. ZRAKOVĚ POSTIŽENÍ LIDÉ
Dříve, než se obrátím k otázkám sociálních služeb pro zrakově postiženého člověka, chtěla bych vymezit některá všeobecnější teoretická východiska, ze kterých budu vycházet.
Zrakové postižení
Nemoc, a zvláště pak těžká nemoc, tedy závažně změněný zdravotní stav, je duševně náročnou životní situací, kdy nikdy nejde jen o dysfunkci toho či onoho orgánu. Zdravotní stav je v negativním směru tak změněn, že návrat k normálu je buď zcela vyloučen (jak je tomu u ztráty zraku) nebo v nedohlednu . Člověk, který v době svého zdraví byl aktivní, nezávislý, byl zvyklý podávat dobrý výkon, byl v sociální interakci ve známem prostření se širokým rozsahem zájmů o práci a společenské dění, ale nyní v době nemoci je předmětem péče, závislý na druhých, kdy životní rytmus mu určují jiní, je v relativní sociální izolaci, kdy okruh jeho zájmů se zúžil na jeho zdravotní stav.Svému psychickému i fyzickému stavu nerozumí a ztrácí nad ním vládu. [1]
Osoby nevidomé jsou chápány jako kategorie osob s nejtěžším stupněm zrakového postižení.Slovo "slepota" je běžný termín, používaný v lékařství, sociální legislativě, pedagogice atd.[2]
Matoušek chápe poruchu zraku jako jedno z nejlépe společensky přijímaných postižení a uvádí, že přesto existuje silná tendence osob se zrakovým postižením se izolovat do „ghetta postižených“, kde jsou jim v lepším případě poskytovány zvláštní služby. [3]
Zrakově postižení, správněji osoby se zrakovým postižením jsou lidé s různými druhy a stupni snížených zrakových schopností. Úžeji tímto termínem Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vymezuje ty osoby, u nichž poškození zraku nějak ovlivňuje činnosti v běžném životě a u nichž běžná optická korekce nepostačuje.
Těžká nebo úplná ztráta zraku představuje v kterémkoliv věku závažnou změnu v životních možnostech takto postiženého člověka. V povědomí naprosté většiny lidí se vyřazení tohoto smyslu dokonce rovná vyřazení člověka z aktivního smysluplného života vůbec. A přece se každý, kdo má zájem, může přesvědčit o takřka nezdolné snaze většiny nevidomých mužů a žen, najít si své lidsky důstojné místo a podíl v životě společnosti, jejímiž příslušníky jsou.
Slepota sama o sobě není jedinou a rozhodující podmínkou vzniku nepříznivého stavu. Lze tvrdit, že ztráta zraku nikdy neovlivňuje život postiženého jedince sama o sobě, nýbrž vždy jen jako jedna podmínka v komplexu činitelů, které se navzájem ovlivňují. [4]
„Primárně biologický jev, těžká ztráta zraku, dostává tak společenský a tedy i mezilidský význam právě proto, že ovlivňuje činnost postiženého jedince a mění jeho životní možnosti. Lékařsky, tedy přírodovědecky víceméně jednoznačně určený fakt ale na této rovině společenského hodnocení může získat rozmanité významy a vyvolávat velmi odlišné postoje podle toho, jakou stupnici hodnot určitá společnost nebo osoba preferuje. To, že těžce postižený člověk nemůže vše vykonávat stejným způsobem jako ostatní lidé, že se odlišuje od průměru a toho, co je běžné, působí, že se k němu druzí začnou chovat a jednat s ním určitým způsobem. Tato mezilidská skutečnost pak ovlivní i vývoj a fungování jeho osobnosti.“[5]
Ve slovním spojení "zrakově postižený člověk" je nejdůležitější právě ono slovo "člověk". Samotný fakt, že má snížené zrakové vnímání, znamená jen to, že některé věci musí dělat jinými způsoby než je obvyklé, ale není proto lepší nebo horší.
1.1. Dělení zrakového postižení
Třídění zrakového postižení dle jednotlivé literatury není jednotné. Typy zrakových vad a stupně vidění vymezuje oftalmopedie[6], která vychází z úrovně zrakové ostrosti. Stupně zrakového postižení dělí na slabozrakost, slepotu a řadu parciálních zrakových poruch.Další dělení, které je důležité pro vztah cílové skupiny a poskytovaných služeb, je doba a příčina vzniku poruchy nebo skupiny poruch. Tím se vady dělí na vrozené a získané. Zbyněk Galvas na své přednášce Jak se vyrovnat se ztrátou zraku uvedl, že: „ osoby často přicházejí o zrak ve věku od dospívání věkem výše“ a dále sdělil, že: „..pokud osoba ztratí zrak v dospělosti, čerpá ze svých dřívějších zrakových představ, které ovšem časem blednou, rozostřují se a jsou méně výrazné.“[7] Matoušek k tomu uvádí, že: „ jen malá část poruch zraku je vrozená, případně vzniklá úrazem. Jejich výskyt se proto zvyšuje s věkem.“[8] Lze shrnout, že vrozené postižení mění podmínky vývoje, mění sociální vztahy, vyřazuje některé druhy podnětů, omezuje od počátku vývojové možnosti dítěte. Na druhé straně, se dítě žijící s postižením
od narození na něj lépe adaptuje.[9]Vývojové období, ve kterém vada vznikne či je způsobena, ovlivní subjektivní vnímání a sebehodnocení postiženého.Dle Vývoje osobnosti zrakově těžce postižených má velký význam doba vzniku defektu, věk postiženého, progresivnosti či stabilní povaha vady, profese před vznikem defektu, úroveň vzdělání a úroveň partnerských či rodinných vztahů atd.[10] Zrakové postižení je velkou zátěží a záleží na vlastnostech a schopnostech postiženého, jak se s ním vyrovná.
od narození na něj lépe adaptuje.[9]Vývojové období, ve kterém vada vznikne či je způsobena, ovlivní subjektivní vnímání a sebehodnocení postiženého.Dle Vývoje osobnosti zrakově těžce postižených má velký význam doba vzniku defektu, věk postiženého, progresivnosti či stabilní povaha vady, profese před vznikem defektu, úroveň vzdělání a úroveň partnerských či rodinných vztahů atd.[10] Zrakové postižení je velkou zátěží a záleží na vlastnostech a schopnostech postiženého, jak se s ním vyrovná.
Další dělení vychází z potřeb vědních oborů, především tyflopedie, a to podle různých kritérií. V praxi nejpoužívanější je dělení Světové zdravotnické organizace (WHO), které má vliv především na přidělování kompenzačních pomůcek, ale také na poskytování sociálních služeb a vychází z něj požadavky zrakově postižených. Podle výsledků oftalmologického vyšetření je možno zrakově postiženého člověka zařadit do některé z kategorií zrakového postižení:
- 1: střední slabozrakost
- 2: silná slabozrakost
- 3: těžce slabý zrak
- 4: Praktická nevidomost.[11]
V praxi se považuje nevidomost za sekundární postižení, kdy primárními jsou jiná postižení. Jedná se o osoby s kombinovanými vadami.[12]
Květoňová- Švecová uvádí, že oftalmopedie vymezuje typy zrakových vad na ztrátu zrakové ostrosti (nevidí zřetelně, má obtíže s rozlišováním detailů), na postižení šíře zorného pole ( znamená omezení prostoru, který osoba vidí), okulomotorické problémy (vadná koordinace pohybu očí) a na obtíže ze zpracováním zrakových informací. Mimo uvedených typů zrakových vad vymezuje také stupně vidění, kde vychází z úrovně zrakové ostrosti. Stupně zrakového postižení dělí na slabozrakost, slepotu a řadu parciálních zrakových poruch.[13]
1.1.1. Praktická a úplná nevidomost
Ve slovníku sociální práce se praktická slepota vymezuje jako legální slepota či zbytky zraku. Praktická slepota je stav, při kterém člověk nevidí na vzdálenost šesti metrů totéž, co dobře vidící osoba vidí na vzdálenost desetkrát větší. Zrak je zachován, ale vidění nestačí k vykonávání běžných činností.[14] Někteří autoři (Čálek, Cerha, Holubář) definují praktickou nevidomost jako: „určité zbytky využitelného zraku.“[15] V praxi se nejvíce používá dělení
na kategorie: střední a silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost podle světové zdravotnické organizace (WHO)[16] nebo na slabozrakost lehkou, střední a těžkou.[17]
na kategorie: střední a silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost podle světové zdravotnické organizace (WHO)[16] nebo na slabozrakost lehkou, střední a těžkou.[17]
Při vymezení pojmu úplná nevidomost se někteří autoři ve své literatuře rozcházejí. Matoušek popisuje úplnou slepotu jako stav, při němž není zachováno ani vnímání světla.[18] Květoňová-Švecová definuje slepotu jako neschopnost jedince vnímat zrakem,
i když je zachováno určité zrakové čití - světlocit.[19] Na úplné ztrátě zraku jako je naprostá tma nebo jen málo použitelné zbytky světlocitu se shoduje kolektiv autorů (Čálek, Cerha, Holubář).[20] Světová organizace nevidomých a slabozrakých doplňuje kategorii zrakového postižení o úplnou nevidomost.[21]
i když je zachováno určité zrakové čití - světlocit.[19] Na úplné ztrátě zraku jako je naprostá tma nebo jen málo použitelné zbytky světlocitu se shoduje kolektiv autorů (Čálek, Cerha, Holubář).[20] Světová organizace nevidomých a slabozrakých doplňuje kategorii zrakového postižení o úplnou nevidomost.[21]
1.2. Příčiny zrakového postižení
SONS ve své Koncepci činnosti uvádí, že zrakové postižení je důsledkem zdravotních poruch, zejména diabetu, ischemických poruch a neurologických onemocnění.[22]
Poruchy zraku jsou v naprosté většině případů důsledkem nemocí (např. cukrovky, zeleného zákalu, otravy a další.[23]
„Ve středním věku bývají častou příčinou zrakového postižení úrazy nebo nádorová onemocnění.“[24] Další nejčastější příčinou někteří autoři (Čálek, Cerha, Holubář) uvádí narušení sítnic u diabetiků, glaukom, úrazy, nádorová onemocnění CNS, různé degenerativní procesy nejasného původu, vrozené nebo dědičné postupně se zhoršující vady.[25]Příčiny doplnil PhDr.Zbyněk Galvas, který na své přednášce Jak se vyrovnat se ztrátou zraku uvedl, že „osoby přijdou o zrak zejména úrazy (vápno do očí, dopravní nehody, pády z kolotoče..), dále nemocemi které se rozvinou až v dospělosti např. glaukom, zelený zákal, cukrovka, makulární degenerace a další, které vedou k oslabení či ztrátě zraku.“[26]
1.3. Vady vrozené a vady získané
Je důležité, zda ke ztrátě zraku u osoby došlo v dospělosti nebo v období dětství a dospívání nebo zda se jednalo o vadu vrozenou.
U lidí s vrozeným vážným postižením zraku se vyvíjí lépe smysly a dovednosti (sluch, hmat, čich ,řeč.) kompenzující zrakovou poruchu.Nicméně nemožnost zrakového kontaktu a nedostupnost zrakové zkušenosti u těchto lidí výrazně ovlivňují vztahy k lidem a představu o světě.[27]
Je-li člověk nevidomý od narození, jeho prostorové představy se vyvíjejí jinak.Je nakloněn vnímat spíše detaily, řadit informace spíše lineárně a méně se pohybovat.[28]
Lze obecně shrnout, že „vrozené postižení mění veškeré podmínky vývoje, mění sociální vztahy, vyřazuje některé druhy podnětů, omezuje od počátku vývojové možnosti dítěte.Na druhé straně se dítě žijící s postižením od narození na něj lépe adaptuje.“[29]
Vady získané
Co se týká způsobu či průběhu ztráty zraku, může být buď náhlá nebo postupná. Dopad ztráty zraku na osobnost je individuálně různý v závislosti na tom, jak se dříve utvářela, i v závislosti na společenském prostředí, ve kterém se postižená osoba nachází.[30]
Zbyněk Galvas na své přednášce Jak se vyrovnat se ztrátou zraku uvedl, že „ osoby často přicházejí o zrak ve věku od dospívání věkem výše“ a dále sdělil,že „..pokud osoba ztratí zrak v dospělosti, čerpá ze svých dřívějších zrakových představ, které ovšem časem blednou, rozostřují se a jsou méně výrazné.“[31]
Matoušek k tomu uvádí, že „ jen malá část poruch zraku je vrozená, případně vzniklá úrazem. Jejich výskyt se proto zvyšuje s věkem.“[32]
SONS konstatuje, že zrakové postižení se v podstatně větší míře projevuje v pozdějším věku a lze říci , že ze všech těžce zrakově postižených občanů cca 60 až 70 % spadá do věkové kategorie občanů nad 60 let. [33]
1.4. Akceptace a nonakceptace zrakové vady
Akceptace znamená, že se jedná se o životní přizpůsobení nevidomého jedince.
V případě zrakové vady (tj těžká nebo úplná ztráta zraku) znamená akceptace vady „osvojení všech podstatných zbývajících životních možností a jejich způsobů uskutečňování při souběžném zohledňování všech životních omezení, které toto zdravotní postižení přináší.“ [34]
Akceptace jako přijetí vady a smíření se sní, aktivní překonání, aktivní vyrovnání s defektem a jeho důsledky. Kolektiv autorů (Čálek, Cerha, Holubář) dělí akceptaci na dvě hlediska: na jedné straně akceptace v mezilidském okolí postiženého jedince a na druhé straně, jak svou zrakovou ztrátu a její důsledky akceptuje sám nevidomý.
Aby legislativní ustanovení obrážela a naplňovala sociální akceptaci ztráty zraku a akceptaci osob takto postižených na celospolečenské rovině, musela by brát v úvahu a uznávat všechna podstatná životní omezení, ale především zbývající životní a činnostní možnosti takto postižených osob. Je to závislé na míře vyspělosti dané společnosti. Je třeba vycházet z pokrokových vědeckých poznatků v dané a oblasti a jejich aplikace ve výchovně vzdělávacím procesu, rehabilitaci, technice kompenzačních pomůcek atd, která otvírá nové pozitivní možnosti. Základním vodítkem by měla být snaha napomáhat společenskému začlenění (tj sociální integraci nevidomých tak, aby se způsobem a výsledky života co nejvíce přibližovaly a vyrovnávaly občanům vidícím. Legislativní opatření by měla klást důraz na aktivní péči, která zajišťuje maximum pro jejich životní samostatnost a soběstačnost, ať již cestou učení, technických pomůcek, organizačních nebo sociálních opatření.
Nonakceptaci vady lze určit jako nepřijímání a neuznávání životních možností a omezení, které vada zanechává.Nonakceptace má různé jevové podoby. Kolektiv autorů je rozděluje do dvou kategorií a to zveličování a popírání důsledků defektu.
Postižení lidé jsou v podstatě považováni za společenskou přítěž, které se poskytuje zanedbatelná částka z životního nadbytku těch, které příroda nepoškodila.S předsudky neoddělitelně souvisí diskriminace ve smyslu vylučování z důležitých společenských záležitostí.
„Člověk je přizpůsoben tehdy, poskytují-li mu podmínky a způsob, jak žije, takové postavení a roli, které ho konstruktivně uspokojují bez ohledu na stav jeho zraku“.
Nevidomá osoba může být přizpůsobena tehdy, existují-li v jejím životním kontextu následující podmínky : tělesná soběstačnost, sebeúcta, pocit společenské sounáležitosti a ekonomická životaschopnost.
1.5. Důsledky zrakového postižení
Všechny uvedené aspekty, jež jsem výše uvedla, mají značný vliv na cílovou skupinu tj nevidomé osoby. Jedná se o sociální důsledky , které ovlivňují zrakově postiženého. Získaná a vrozená vada, příčiny a akceptace jeho vady (později osleplý přijímá vadu hůře) navazují nejen na možnost zaměstnání a vzdělávání ale i na životní přizpůsobení, společenské uplatnění, sociální interakci, zapojení se do života, na sociální dovednosti a zapojení se do různých aktivit atd.
Dle Vývoje osobnosti zrakově těžce postižených má velký význam doba vzniku defektu, věk postiženého, progresivnosti či stabilní povaha vady, profese před vznikem defektu, úroveň vzdělání a úroveň partnerských či rodinných vztahů atd.[35]
Matoušek uvádí, že „Sociální důsledky zdravotního postižení jsou kompenzovány formou peněžních příspěvků a sociálních služeb“[36].
Jak již bylo řečeno, závisí na době vzniku, ale i na dalších okolnostech jako jsou služby směřující k začleňování. A to služby, které bude nevidomý v životě potřebovat a které také ovlivní způsob jeho života. Základem pro poskytování sociálních služeb je znát vývojová a sociální specifika nevidomých osob, což se odrazí v nabídce, která by měla odpovídat potřebám a zájmům nevidomých.
Nevidomým osobám je poskytována podpora ze strany státních a neziskových organizací. Je potřebné nevidomým poskytnout nejen finanční podporu formou sociálních dávek a příspěvků, ale také usnadnit jim situaci ke zlepšování jejich zdravotního a psychického stavu prostřednictvím sociálních, poradenských či konzultačních služeb. Pomoci nevidomým se životně adaptovat[37] a začlenit se do společnosti, aby nedocházelo k sociálnímu vyloučení této skupiny osob z většinové společnosti.
Matoušek zdůrazňuje i nezávislý způsob života, kdy nezávislost garantuje takové individuální zdroje a sociální služby, které umožní osobě (tj.nevidomému) přístup ke stejným sociálním, politickým, ekonomickým a kulturním příležitostem jako většinové populaci.[38]
2. SOCIÁLNÍ SLUŽBY
V předchozí kapitole jsem vysvětlila základní pojmy a nyní vztáhnu cílovou skupinu osob tj. nevidomé osoby na sociální služby. Pokusím se vymezit pojem sociální služba a seznámit s dělením sociálních služeb a s cíli sociálních služeb. Zaměřuji se na dělení podle zákona o sociálních službách na typy sociálních služeb, tj. služby sociálního poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Ke konci kapitoly zohledňuji služby sociální intervence, kde se zastavuji u tématu sociální rehabilitace, technické a kompenzační pomůcky a sociální práce s nevidomými osobami. V úplném závěru obecně seznamuji s financováním sociálních služeb a standardy kvality sociálních služeb.
Opravdu kvalitní služby můžeme poskytovat tehdy, pokud víme, pro koho jsou určeny.
Pro poskytování sociálních služeb je základem povědomí o vývojových a sociálních specifik nevidomých osob, které by se mělo odrazit v nabídce služeb odpovídající potřebám, schopnostem a zájmům nevidomých. Jedná se o služby, které jsou pro život nevidomého potřebné a které také ovlivní způsob jeho života. Základem veškeré práce s osobou se zrakovým postižením musí být především individuální přístup.
Pro poskytování sociálních služeb je základem povědomí o vývojových a sociálních specifik nevidomých osob, které by se mělo odrazit v nabídce služeb odpovídající potřebám, schopnostem a zájmům nevidomých. Jedná se o služby, které jsou pro život nevidomého potřebné a které také ovlivní způsob jeho života. Základem veškeré práce s osobou se zrakovým postižením musí být především individuální přístup.
Sociální služby existují proto, aby pomáhaly lidem udržet si své místo ve společnosti,
a aby je chránily před sociálním vyloučením. Proto existuje velmi silná preference služeb terénních a ambulantních, které umožňují nevidomému setrvat v přirozeném prostředí,
tj. ve vlastním domově, pracovat, vzdělávat se a zapojit se do života ve svém okolí.[39]
a aby je chránily před sociálním vyloučením. Proto existuje velmi silná preference služeb terénních a ambulantních, které umožňují nevidomému setrvat v přirozeném prostředí,
tj. ve vlastním domově, pracovat, vzdělávat se a zapojit se do života ve svém okolí.[39]
2.1. Charakteristika sociálních služeb
Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o sociálních službách), vymezuje pojem sociální služba jako: „činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“[40] Cílem sociálních služeb pro nevidomé osoby je pomoc v těch oblastech života, kdy zdravotně postižený není schopen samostatně zvládat určité činnosti, ani po absolvování základní či akutní léčby a rehabilitačního procesu.[41] Nevidomým osobám
je poskytována podpora ze strany státních a neziskových organizací. Je potřebné nevidomým poskytnout nejen finanční podporu formou sociálních dávek a příspěvků, ale také usnadnit jim situaci ke zlepšování jejich zdravotního a psychického stavu prostřednictvím sociálních, poradenských či konzultačních služeb. Důraz u nevidomých
by měl být kladen na nezávislý způsob života. Nezávislost garantuje takové individuální zdroje a sociální služby, které umožní nevidomé osobě přístup ke stejným sociálním, politickým, ekonomickým a kulturním příležitostem jako většinové populaci. Sociální služby jsou nejvýznamnějším prostředkem sociální rehabilitace[42] a měly by se navzájem doplňovat a prolínat, aby mohly být nevidomému k dispozici ke komplexnímu posouzení jeho životní situace.
by měl být kladen na nezávislý způsob života. Nezávislost garantuje takové individuální zdroje a sociální služby, které umožní nevidomé osobě přístup ke stejným sociálním, politickým, ekonomickým a kulturním příležitostem jako většinové populaci. Sociální služby jsou nejvýznamnějším prostředkem sociální rehabilitace[42] a měly by se navzájem doplňovat a prolínat, aby mohly být nevidomému k dispozici ke komplexnímu posouzení jeho životní situace.
V současné době existuje různorodá nabídka sociálních služeb, kdy na jedné straně stojí široké spektrum možností pro nevidomého, a na straně druhé individuální problém, který má své potřeby. Je tedy nutné, aby si nevidomá osoba vybrala a zvolila tu správnou službu. Služby jsou určovány potřebami lidí, nikoliv potřebami systému.[43] Zákon
o sociálních službách ale nepodporuje vývoj sociálních služeb a přesně definuje, co všechno musí služba poskytovat, takže konkrétní obsah služby neurčuje potřeba klienta, ale zákon. Nutí tak poskytovatele, aby se „naškatulkovali“ do služeb, které jsou popsány v zákoně. Přestože taxativním vymezením služeb a základních úkonů zákonodárce usiloval o ochranu lidí před poskytnutím služeb, které nejsou službami sociálními, lze podotknout, že popis úkonů naplňujících základní činnosti služeb poskytovatele omezuje.[44]
o sociálních službách ale nepodporuje vývoj sociálních služeb a přesně definuje, co všechno musí služba poskytovat, takže konkrétní obsah služby neurčuje potřeba klienta, ale zákon. Nutí tak poskytovatele, aby se „naškatulkovali“ do služeb, které jsou popsány v zákoně. Přestože taxativním vymezením služeb a základních úkonů zákonodárce usiloval o ochranu lidí před poskytnutím služeb, které nejsou službami sociálními, lze podotknout, že popis úkonů naplňujících základní činnosti služeb poskytovatele omezuje.[44]
Poskytovatelé služeb se rozdělili na zaregistrované a nezaregistrované organizace v Registru poskytovatelů sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Tímto rozdělením je následně ovlivněno jejich financování. Na druhé straně, zákon vymezuje pouze základní činnosti služby, které musí být zajištěny, ale každý poskytovatel si nabídku může rozšířit o tzv. fakultativní služby tzn., že rozvoj a odlišení je tedy možný. Dále musí být služby poskytovány na základně individuálních plánů, tzn. obsah služby by měl odpovídat potřebám konkrétní osoby. Nevidomá osoby může využívat více služeb.
2.2. Dělení sociálních služeb
Sociální služby můžeme dělit různě, např. s jakým cílem jsou poskytovány, jakým způsobem a v jakých případech:
- sociální služby preventivní, terapeutické a rehabilitační nebo intervenční a pečovatelské,
- služby poskytované v bytě, v centru nebo v domově,
- službu poskytnutím informace, zastupováním nebo úkolem,
- péči po určitou dobu nebo trvalou péči v rezidenčním zařízení.
Mohli bychom členit sociální služby na základní službu nebo komplex sociálních služeb, nebo dále podle charakteru činnosti, podle délky trvání, místa poskytování nebo
dle zákona o sociálních službách atd. Zákon § 92 - 96 zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje dělení poskytovatele služeb na Ministerstvo práce a sociálních věcí, obce a kraje, nestátní neziskové organizace a fyzické osoby. Dále bychom mohli poskytovatele rozdělit na státní a nestátní subjekty. Stát vytváří podmínky pro sociální stabilitu tím, že tlumí sociální napětí a rozvíjí sociální ochranu ve společnosti tak, aby se sociální subjekty mohly plně rozvíjet a působit, realizovat svými silami své cíle. Stát se liší od ostatních subjektů svými formalizovanými rozhodovacími, realizačními, donucovacími a kontrolními mechanismy. Mezi nestátní subjekty patří fyzické a právnické osoby (různá sdružení, církevní organizace, hnutí, spolky, nadace atd.), podnikatelského nebo nepodnikatelského charakteru. Podnikatelská zařízení poskytují sociální služby podle finančních možností, potřeb klienta a jeho rodiny. Nadace však mohou činnost poskytovatelů pouze financovat, nemohou samy služby poskytovat. Dalšími složkami, vedle státu, které usilují o pomoc občanům jsou občanská sdružení, nadace, obecně prospěšné společnosti, zájmové a církevní organizace a podpůrné spolky. Jejich cílem jsou sociální programy, které realizují, aniž sledují zisk jako hlavní účel svého snažení. Někdy se souhrnně označují jako „neziskové“. [45]
dle zákona o sociálních službách atd. Zákon § 92 - 96 zákona č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje dělení poskytovatele služeb na Ministerstvo práce a sociálních věcí, obce a kraje, nestátní neziskové organizace a fyzické osoby. Dále bychom mohli poskytovatele rozdělit na státní a nestátní subjekty. Stát vytváří podmínky pro sociální stabilitu tím, že tlumí sociální napětí a rozvíjí sociální ochranu ve společnosti tak, aby se sociální subjekty mohly plně rozvíjet a působit, realizovat svými silami své cíle. Stát se liší od ostatních subjektů svými formalizovanými rozhodovacími, realizačními, donucovacími a kontrolními mechanismy. Mezi nestátní subjekty patří fyzické a právnické osoby (různá sdružení, církevní organizace, hnutí, spolky, nadace atd.), podnikatelského nebo nepodnikatelského charakteru. Podnikatelská zařízení poskytují sociální služby podle finančních možností, potřeb klienta a jeho rodiny. Nadace však mohou činnost poskytovatelů pouze financovat, nemohou samy služby poskytovat. Dalšími složkami, vedle státu, které usilují o pomoc občanům jsou občanská sdružení, nadace, obecně prospěšné společnosti, zájmové a církevní organizace a podpůrné spolky. Jejich cílem jsou sociální programy, které realizují, aniž sledují zisk jako hlavní účel svého snažení. Někdy se souhrnně označují jako „neziskové“. [45]
Služby, které se poskytují za úhradu se mohou dělit na služby pobytové (hradí se
za ubytování, stravu a péči), asistenční (hradí se za základní činnosti dle rozsahu smlouvy např. průvodcovské a předčitatelské služby) a azylové služby (hradí se za ubytování, stravu, za poskytování služeb v sociálně terapeutických dílnách, dle rozsahu smlouvy,
např. terapeutické komunity).[46]
za ubytování, stravu a péči), asistenční (hradí se za základní činnosti dle rozsahu smlouvy např. průvodcovské a předčitatelské služby) a azylové služby (hradí se za ubytování, stravu, za poskytování služeb v sociálně terapeutických dílnách, dle rozsahu smlouvy,
např. terapeutické komunity).[46]
Ve své práci se zaměřuji na dělení podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
ve znění pozdějších předpisů, podle místa poskytování služby (pobytové, ambulantní a terénní služby) a podle typu činnosti (sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence).
ve znění pozdějších předpisů, podle místa poskytování služby (pobytové, ambulantní a terénní služby) a podle typu činnosti (sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence).
2.2.1. Formy sociálních služeb a dostupnost
Pobytové služby - služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb.
Ambulantní služby - služby, za kterými osoba dochází, je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb.[47] Jsou to služby poskytované v zařízeních.
Terénní služby jsou poskytovány v přirozeném prostředí, kde člověk žije, tj. především v domácnosti, v místě kde pracuje, vzdělává se nebo tráví volný čas.[48]
Prostřednictvím terénní a ambulantní rehabilitace má klient možnost získat návyky
a dovednosti v místě, kde trvale žije či pracuje. Cílem pobytové rehabilitace je dát klientovi základy těchto činností intenzivnější formou a maximálně jej stimulovat k překonávání obtíží.[49] Sociální začleňování je ovlivňováno také dostupností služeb. Lidé by měli mít možnost výběru z různých služeb ve svém okolí, prioritně terénních služeb, asistenčních které se nacházejí v jejich dosahu.[50] Je žádoucí, aby služba byla nevidomému poskytnuta co nejblíže vlastnímu prostředí, v takovém rozsahu, druhu a co nejdříve, tedy ve chvíli, kdy se občan do obtížné sociální situace dostane.
a dovednosti v místě, kde trvale žije či pracuje. Cílem pobytové rehabilitace je dát klientovi základy těchto činností intenzivnější formou a maximálně jej stimulovat k překonávání obtíží.[49] Sociální začleňování je ovlivňováno také dostupností služeb. Lidé by měli mít možnost výběru z různých služeb ve svém okolí, prioritně terénních služeb, asistenčních které se nacházejí v jejich dosahu.[50] Je žádoucí, aby služba byla nevidomému poskytnuta co nejblíže vlastnímu prostředí, v takovém rozsahu, druhu a co nejdříve, tedy ve chvíli, kdy se občan do obtížné sociální situace dostane.
Služby by měly být organizovány i poskytovány co nejblíže uživateli, v návaznosti,
tj. primárně jeho nejbližšími lidmi, službami v místě bydliště a regionálně dostupnými službami.[51] Bohužel relativní výskyt těchto typů postižení, jako je nevidomost, je malý.
Pro organizaci specializovaných služeb se proto předpokládá vyšší spádovost.[52]
tj. primárně jeho nejbližšími lidmi, službami v místě bydliště a regionálně dostupnými službami.[51] Bohužel relativní výskyt těchto typů postižení, jako je nevidomost, je malý.
Pro organizaci specializovaných služeb se proto předpokládá vyšší spádovost.[52]
Rizikem je nedostatečné spektrum služeb a nedostupnost některých sociálních služeb v menších regionech, neboť spadají pod oblast samosprávné působnosti obcí a krajů. Termínem dostupnost bychom mohli rozumět takovou vlastnost služby, která zaručuje, že
ve chvíli, kdy se člověk dostane do nepříznivé sociální situace, obdrží pomoc, radu, jak situaci řešit, bude na pomoc při řešení dané situace mít prostředky a především by taková adekvátní pomoc měla být v jeho dosahu.[53]
ve chvíli, kdy se člověk dostane do nepříznivé sociální situace, obdrží pomoc, radu, jak situaci řešit, bude na pomoc při řešení dané situace mít prostředky a především by taková adekvátní pomoc měla být v jeho dosahu.[53]
Sociální zařízení, ve kterých mohou být sociální služby poskytovány, popisuje zákon
o sociálních službách.[54]
o sociálních službách.[54]
2.2.2. Typy sociálních služeb
v Sociální poradenství
Smyslem je poskytování informací přispívající k řešení nepříznivé sociální situace nevidomé osoby. Základní sociální poradenství musí poskytovat všichni poskytovatelé. Odborné sociální poradenství je poskytováno zejména v poradnách pro nevidomé osoby a jeho součástí je i půjčování kompenzačních pomůcek.[55]Úkolem organizací nabízející odborné sociální poradenství je poskytovat kvalitní sociálně právní poradenství nevidomým občanům. Jedná se zejména o konzultace z oblasti zdravotní legislativy, pracovního a správního práva, sociálního zabezpečení, zejména nároku na příspěvky a dávky a dávky z oblasti důchodového zabezpečení. Konzultace jsou poskytovány formou návštěv klientů, formou telefonních rozhovorů či písemných odpovědí (vč. internetového poradenství). Zaměstnanci organizací, poskytující nevidomým osobám tyto služby, by měly být schopni komunikovat s nevidomými také ve formě bodového písma či digitálního záznamu.[56]
Paragraf 2, zákona o sociálních službách, stanovuje nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Podle paragrafu 37 tohoto zákona je základní sociální poradenství základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb. To by ale znamenalo, že každý poskytovatel základního sociálního poradenství by měl provádět celkové posouzení klientovy situace tak, aby mohl poskytnout právě ty informace a zprostředkovat právě ty služby, jejíchž poskytnutí může opravdu vést k překonání potíží a zvládnutí situace klientem. V zákoně ale není zmínka o tom, že předpokladem kvalitního poradenství je komplexní posouzení situace občana, který se dostal do úzkých. Podstatné je, zda takto budou chápat poradenství i organizace sociálních služeb.
Má-li sociální pracovník poskytnout nevidomému základní sociální poradenství, musí nejprve zjistit, s jakými problémy se potýká. Zda jsou to potíže zdravotního, psychického, ekonomického, právního či jiného rázu. Je tedy třeba zjistit, co je zdrojem potíží klienta. Teprve na základě komplexního posouzení okolností, může sociální pracovník (spolu s klientem) určit, jaké služby mohou pomoci situaci nevidomé osoby.[57]
v Služby sociální péče[58]
Napomáhají zajistit nevidomému fyzickou a psychickou soběstačnost, nabízejí pomoc
při zvládání úkonů s cílem zapojení do běžného života společnosti. Zajistit nevidomému důstojné prostředí a zacházení.
Typy služeb sociální péče.
Podle zákona o sociálních službách se jedná se o tyto služby: osobní asistence, pečovatelská služba, průvodcovské a předčitatelské služby, chráněné bydlení, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, tísňová péče, centra denních služeb, denní
a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.
a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.
v Služby sociální prevence[59]
Služby napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení nevidomých, které jsou tímto ohroženy
pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností. Cílem těchto služeb je napomáhat nevidomým k překonání jejich nepříznivé sociální situace.
pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností. Cílem těchto služeb je napomáhat nevidomým k překonání jejich nepříznivé sociální situace.
Typy služeb sociální prevence.
Podle zákona o sociálních službách se jedná se o služby: sociálně aktivizační služby
pro rodiny s dětmi a pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a služby rané péče, sociální rehabilitace, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny a služby následné péče.
pro rodiny s dětmi a pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a služby rané péče, sociální rehabilitace, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny a služby následné péče.
2.3. Služby sociální intervence
Sociální intervence má za úkol snižovat závislost nevidomého na službách sociální péče a prevence negativních sociálních jevů. Jde o pomoc nevidomým osobám v procesu jejich začleňování do společnosti. Z tohoto hlediska spadá do této skupiny služeb také sociální rehabilitace, zejména pak sociální práce mezi zrakově postiženými osobami, sociální a sociálně právní poradenství a socioterapeutická činnost.
2.3.1. Rehabilitace nevidomých osob
Cílem rehabilitace je vrátit nevidomému schopnost vykonávat ty činnosti, které díky svému postižení vykonávat nemůže, a tím minimalizovat důsledky jeho postižení. Učí se zvládat dovednosti jiným způsobem s ohledem na postižení a na zachované schopnosti. Rehabilitace bývá obecně členěna na rehabilitaci léčebnou, pracovní a sociální. A právě sociální je nejúčinnějším prostředkem, jak snížit závislost na pomoci jiných lidí a zároveň zvýšit šanci pro jeho integraci do společnosti.[60]Ve své práci se nyní zaměřuji na rehabilitaci sociální. Zákon o sociálních službách specifikuje sociální rehabilitaci jako soubor specifických činností, směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob. Jedná se o rozvoj specifických schopností, dovedností, posilování návyků a nácvik výkonu běžných činností.[61]
Pro skupinu zrakově postižených funguje tzv. komplexní rehabilitace. Dovednosti, které nevidomý získá v rámci sociální rehabilitace, je třeba doplňovat a rozvíjet. Základní sociální rehabilitace obsahuje:
- nácvik prostorové orientace a samostatného pohybu,
- nácvik vykonávání sebeobslužných činností a činností nezbytných pro samostatný život (jako je péče o osobní hygienu, oděvy a domácnost apod.),
- nácvik čtení a psaní slepeckého Braillova písma, tyflografických plánků a zobrazení,
- nácvik psaní na psacím stroji a počítačové klávesnici,
- nácvik vlastnoručního podpisu,
- nácvik dovedností sociálního kontaktu a komunikace,
- kvalifikované poradenství při výběru pomůcek pro kompenzaci zrakového handicapu včetně nácviku jejich obsluhy.
V rámci základní sociální rehabilitace většina klientů zvládne základy provádění činností. Tyto dovednosti je potřeba prohlubovat a zdokonalovat doplňkovými formami. Pomoc v tomto stádiu rehabilitace je vhodnější zajišťovat formou výměny informací v rámci klubové a zájmové činnosti, než individuální prací. Někteří autoři nazývají tyto služby službami sociálních aktivit. Jedna z možných činností jsou krátkodobé rehabilitační a rekondiční pobyty pro nevidomé osoby. Jejich posláním je obnovovat a udržovat návyky v oblasti činností umožňujících nevidomému být nezávislý. Jedná se např. o specificky zaměřené tábory, pobytové akce pro zrakově postiženou mládež s cílem rozvíjet své dovednosti v oblasti prostorové orientace, sebeobsluhy a sportu, nebo také možnost předvést rodičům jiných zrakově postižených dětí, co lze se svým postižením dokázat. To má nemalý motivační význam pro posílení rodiny v zátěžové situaci.
2.3.2. Technické a kompenzační pomůcky
Základní podmínkou úspěšnosti rehabilitačního procesu jsou technické prostředky,
tj. rehabilitační a kompenzační pomůcky. Jejich prostřednictvím je alespoň částečně možno kompenzovat chybějící funkci zraku. Tyto pomůcky se dělí na pomůcky denní potřeby (jednoduché pomůcky) a na pomůcky pro zpracování textů a informací (náročné elektronické pomůcky). Klade se důraz na ovládání a používání těchto pomůcek. Moderní výpočetní technika umožnila nevidomým občanům psát tak, jak to dělají lidé bez zrakového postižení, tedy s možností vpisovat a upravovat již napsaný text, zvýrazňovat jeho části a orientovat se v něm.[62]
tj. rehabilitační a kompenzační pomůcky. Jejich prostřednictvím je alespoň částečně možno kompenzovat chybějící funkci zraku. Tyto pomůcky se dělí na pomůcky denní potřeby (jednoduché pomůcky) a na pomůcky pro zpracování textů a informací (náročné elektronické pomůcky). Klade se důraz na ovládání a používání těchto pomůcek. Moderní výpočetní technika umožnila nevidomým občanům psát tak, jak to dělají lidé bez zrakového postižení, tedy s možností vpisovat a upravovat již napsaný text, zvýrazňovat jeho části a orientovat se v něm.[62]
Demonstrativní výčet pomůcek pro zrakově postižené uvádím v příloze č. 1.
2.4. Standardy kvality sociálních služeb
Podle zákona o sociálních službách je kvalita sociální služby určována pomocí standardů kvality sociálních služeb a je kontrolována prostřednictvím inspekcí prováděných inspektory kvality. Ty jsou souborem kritérií, jejichž prostřednictvím je stanovena úroveň kvality poskytování sociálních služeb v oblasti personálního a provozního zabezpečení sociálních služeb a v oblasti vztahů mezi poskytovatelem a osobami.[63] Standardy obsahují principy důstojnosti, autonomie, nezávislosti a vlastní volby a definují ukazatele popisující správné procesy, s nimiž se porovnává skutečnost. Kladou důraz na klienta, na chování jeho důstojnosti a ochranu jeho práv. Mají pomoci zajistit, že výsledkem služby je sociální začlenění nevidomého. Standardy obsahují 15 bodů, které by měla každá organizace poskytující sociální služby nevidomým osobám dodržovat. Plné znění těchto povinností je uvedeno v příloze č. 2. Poskytovatelé sociálních služeb (dle § 85 zákona o sociálních službách) jsou povinni mít zpracovaná vnitřní pravidla zajištění pro poskytované sociální služby, včetně stanovení pravidel pro uplatnění oprávněných zájmů osob, vnitřní pravidla
pro podávání a vyřizování stížností a to ve formě srozumitelné pro všechny osoby. Standardy kvality jsou zavedeny ve vyhlášce č.505/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.[64]
pro podávání a vyřizování stížností a to ve formě srozumitelné pro všechny osoby. Standardy kvality jsou zavedeny ve vyhlášce č.505/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.[64]
Podobně dělí standardy i Matoušek[65]:
Procedurální - Jsou definovány: cíle, postupy, způsoby a poslání poskytování služeb, ochrana práv uživatelů, jednání se zájemcem o službu, rozsah dohody o poskytování služeb. Jsou zpracována pravidla plánování a průběh poskytovaných služeb.
Personální standardy - Jedná se o personální zajištění služeb, pracovní podmínky a řízení poskytování služeb, organizační struktura, pravidla, profesní rozvoj pracovníků atd.
Provozní standardy - Je určena místní a časová dostupnost služby, jsou definovány nouzové a havarijní situace a dále jsou stanovena pravidla hospodaření.
Ministerstvo práce a sociálních věcí pokládá zpracování Standardů kvality sociálních služeb za klíčový krok ke zkvalitnění a zefektivnění sociálních služeb. Očekává se zejména zvýšení efektivity využití prostředků vynaložených na sociální služby. To by mělo vést v konečném důsledku k rozvoji alternativních sociálních služeb.[66]
3. LEGISLATIVNÍ VÝČET SOCIÁLNÍCH SLUŽEB POSKYTOVANÝCH PRO NEVIDOMÉ OSOBY
V této kapitole se snažím uvést dosavadní legislativní rámec sociálních služeb pro cílovou skupinu, tj. nevidomé osoby, přednostně zákon o sociálních službách a jiné zákony a předpisy, které se vztahují k nevidomým osobám.
Právní úprava sociálních služeb (spadajících do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR) byla do nedávné doby nucena přizpůsobit se režimu nevyhovujícího
a zastaralého systému sociálního zabezpečení, v jehož rámci byla upravena sociální péče spolu se sociálními službami. Změna nastala až s příchodem již zmíněného, dlouho očekávaného nového zákona o sociálních službách. Klíčovou reformní hodnotou, na které je legislativní rámec postaven je podpora sociálního začleňování. Při hodnocení dopadů zákona se musíme dívat na to, zda v praktické rovině napomáhá zákon sociálnímu začleňování osob v tíživé sociální situaci. [67]
a zastaralého systému sociálního zabezpečení, v jehož rámci byla upravena sociální péče spolu se sociálními službami. Změna nastala až s příchodem již zmíněného, dlouho očekávaného nového zákona o sociálních službách. Klíčovou reformní hodnotou, na které je legislativní rámec postaven je podpora sociálního začleňování. Při hodnocení dopadů zákona se musíme dívat na to, zda v praktické rovině napomáhá zákon sociálnímu začleňování osob v tíživé sociální situaci. [67]
Zákon č. 108/2006 o sociálních službách doplňuje vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Zákon upravuje:
- základní druhy a formy sociálních služeb, vymezuje základní činnosti
při poskytování sociálních služeb, taxativně stanoví zařízení sociálních služeb,
při poskytování sociálních služeb, taxativně stanoví zařízení sociálních služeb,
- upravuje dávku sociální péče tj. příspěvek na péči,
- dále stanoví povinnosti poskytovatelů a vymezuje registr poskytovatelů sociálních
služeb,
- stanoví úhradu nákladů za sociální služby,
- stanoví podmínky poskytování služeb (např. uzavření smlouvy mezi poskytovatelem
a klientem),
- stanoví předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách atd.
Problematiku životního a existenčního minima upravuje zákon č. 110/2006 Sb.,
o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 01.01.2007. Problematiku pomoci nejen nevidomým osobám, které se ocitnou v hmotné nouzi, upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, který nabyl účinnosti dnem 01.01.2007, ve znění pozdějších předpisů. Upravuje poskytování pomoci k zajištění
o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 01.01.2007. Problematiku pomoci nejen nevidomým osobám, které se ocitnou v hmotné nouzi, upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, který nabyl účinnosti dnem 01.01.2007, ve znění pozdějších předpisů. Upravuje poskytování pomoci k zajištění
základních životních podmínek prostřednictvím dávek v hmotné nouzi,
tj. příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná okamžitá pomoc.
tj. příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná okamžitá pomoc.
Problematiku přiznávání mimořádných výhod upravuje zákon č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V § 86 odst. 2) zákona
o sociálním zabezpečení se stanoví, že občanům se smyslovým postižením, které podstatně omezuje pohybovou nebo orientační schopnost, se poskytují podle druhu
a stupně postižení mimořádné výhody, zejména v dopravě nebo při potřebě průvodce. Těmto občanům jsou přiznávány mimořádné výhody I,II,III a IV. stupně podle míry postižení. Vyhláška č. 182/1991 Sb.,kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších přepisů, upravuje přehled příspěvků a dávek (nejen) pro nevidomé osoby.
o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V § 86 odst. 2) zákona
o sociálním zabezpečení se stanoví, že občanům se smyslovým postižením, které podstatně omezuje pohybovou nebo orientační schopnost, se poskytují podle druhu
a stupně postižení mimořádné výhody, zejména v dopravě nebo při potřebě průvodce. Těmto občanům jsou přiznávány mimořádné výhody I,II,III a IV. stupně podle míry postižení. Vyhláška č. 182/1991 Sb.,kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších přepisů, upravuje přehled příspěvků a dávek (nejen) pro nevidomé osoby.
Vyhláška rozděluje příspěvky pro nevidomé osoby takto[68]:
1) Jednorázový příspěvek na opatření zvláštních pomůcek.
§ 33 této vyhlášky uvádí, že zrakově postiženým občanům lze poskytnout příspěvky na pomůcky, které jim umožňují získávat informace nebo styk s okolím prostřednictvím hmatových nebo sluchových vjemů nebo prostřednictvím zbytků zraku, popř. na pomůcky na přípravu a realizaci pracovního uplatnění.
Již v kapitole kompenzační pomůcky jsem poskytla výčet rehabilitačních
a kompenzačních pomůcek.
Již v kapitole kompenzační pomůcky jsem poskytla výčet rehabilitačních
a kompenzačních pomůcek.
2) Jednorázový příspěvek na úpravu bytu.
3) Jednorázové příspěvky na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla.
4) Jednorázový příspěvek na provoz motorového vozidla.
5) Jednorázový příspěvek na individuální dopravu.
6) Příspěvek na zvýšené životní náklady.
7) Příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu a garáže.
8) Příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům.
V souvislosti s tvorbou bezbariérového prostředí je nutno upozornit na právní předpis
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a vyhláška MMR č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích, zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace.
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a vyhláška MMR č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích, zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace.
Bariéry v okolí jsou fyzické a psychické. Smyslová postižení, tedy postižení zraku, není z hlediska architektonického návrhu tak komplikované, nicméně se často právě
na potřeby takto postižených osob zapomíná. Usnadnit tuto situaci lze nejen stavebními úpravami, ale zejména technickými pomůckami ve vybavení města a objektů občanské vybavenosti.[69]
na potřeby takto postižených osob zapomíná. Usnadnit tuto situaci lze nejen stavebními úpravami, ale zejména technickými pomůckami ve vybavení města a objektů občanské vybavenosti.[69]
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších přepisů. Prostřednictvím státní sociální podpory se stát podílí na krytí nákladů a základní osobní potřeby dětí a rodin, nejen nevidomých osob formou státních sociálních dávek. Dávky se poskytují v závislosti na výši příjmu (např. sociální příplatek, příspěvek na bydlení).
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
a vyhláška MPSV č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů.
a vyhláška MPSV č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů.
Nejdůležitější právní předpisy vztahující se k zaměstnávání nevidomých osob: zákon
č. 453/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška
č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Vyhláška MPSV č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání, nařízení vlády č. 515/2004 Sb.,
o hmotné podpoře na vytváření nových pracovních míst a hmotné podpoře rekvalifikace nebo školení zaměstnanců, v rámci investičních pobídek, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů a zákon
č. 586/1992 o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se zejména o rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání, pracovní rehabilitace, podpora při vytváření a provozování chráněných pracovních dílen atd.[70]
č. 453/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška
č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Vyhláška MPSV č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání, nařízení vlády č. 515/2004 Sb.,
o hmotné podpoře na vytváření nových pracovních míst a hmotné podpoře rekvalifikace nebo školení zaměstnanců, v rámci investičních pobídek, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů a zákon
č. 586/1992 o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se zejména o rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání, pracovní rehabilitace, podpora při vytváření a provozování chráněných pracovních dílen atd.[70]
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář