Pověsti a legendy Toužimska
Toužimské pověsti a příběhy
Číslování pověstí a příběhů odpovídá číslování na mapce - červené terčíky a číslice.
01. Legenda o černém mnichovi
(Podle fiktivního vyprávění stařičkého premostráta P. Josefa Bartoloměje Nikla, OPraem.)
Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, za panování urozených a slavných králů z rodu Přemysla Oráče byl na toužimské klášterní panství dosazen bratr probošt,1 jistý Dluhoš. Jeho úkolem bylo pečovat o toužimský klášterní statek a zdejší poddané od nichž vybíral stanovené dávky a ty pak posílat do kláštera. Bratr Dluhoš byl kanovníkem2 teprve krátce, nikdo jej neznal, ale byl velmi bystrý a schopný. Že byl opravdu schopný, a to všeho, se záhy potvrdilo. Když přišel do Toužimi, zavedl pro poddané nové daně a nařídil nové roboty. Neposlušné poddané tvrdě trestal pokutami nebo hladomornou na proboštství. Navíc začal okrádat i své spolubratry, neboť část vybraných daní si nechával pro sebe, peníze shromažďoval v tajném úkrytu ve sklepeních svého domu, a také to nejlepší z úrody si vždy nechal jen pro sebe. Do kláštera pak napsal, že poddaní nechtějí platit a že úrodu buď sežraly kobylky nebo zničil déšť či nějaká jiná katastrofa. Lež má ale krátké nohy a tak se vše nakonec doneslo až do Milevska. Bratři s otcem opatem se velmi rozhněvali a rozhodli se neposlušného Dluhoše potrestat. Přijeli do Toužimi a hned na probošta uhodili. Ten však zapíral a nechtěl se svého nakradeného bohatství vzdát. Rozhněvaný konvent se rozhodl zlého probošta tvrdě potrestat. Předvedli ho, svlékli mu bílé roucho3 a oděli ho v roucho černé, na znamení toho, že se stal "černou ovcí" jejich konventu i celého řádu a církve. Pak jej odvedli do podzemí proboštství a tam jej v jedné z chodeb i s jeho ukrytým nakradeným pokladem zazdili. Od těch dob se zde zjevuje "černý mnich", proboštova neklidná hříšná "černá" duše a bloudí podzemím, kde hledá další a další peníze a poklady a láká jemu podobné hříšníky do tajných chodeb z nichž se živý již nikdo nevrátí. Nikdo z dalších premonstrátů, kteří zde pak sloužili a žili, jej však už nespatřil, neboť to byli slušní a poctiví řeholníci, kteří žili v chudobě a čistotě, tak jak to nařizují regule. V nebezpečí se mohou ocitnout jen lidé nepoctiví, kteří cinkáním svého měšce přilákají "černého mnicha". Později, když bylo proboštství bratry premonstráty opuštěno a stalo se hradem a pak zámkem, pak se v jeho podzemí ztratilo mnoho nepoctivců a hrabivců, kteří zde hledali poklady. Bloudící "černá" duše najde věčný pokoj a klid teprve tehdy, až proboštův poklad najde poctivý člověk čistých úmyslů a ten celý poklad věnuje pro dobro chudých a potřebných lidí.
Poznámky:
1 Probošt byl poveřený člen konventu (kláštera), který se staral o hospodářské záležitosti kláštera a klášterního panství (tzn., že řídil zemědělskou výrobu a spravoval finance kláštera - shromažďoval feudální (penežní, naturální i robotní) dávky od poddaných). U premonstrátů to byl jeden z řeholníků, kněz, a proto také vykonával funkci duchovního správce - faráře.
2 Označení pro člena některého z kanovnických řádů jejichž konventy nejsou složeny z lailků, ale z kněžích (např. premonstráti, dominikáni).
3 Řádový oděv premonstrátů je bílý.
02. Nová Starost
(Podle barona Friedricha Tischera sepsal Otto Zerlick)
Díky švédskému trubači, který uměl tak nádherně hrát, se Lhotští dozvěděli, že z jejich vsi nemá zůstat kámen na kameni, že je čeká záhuba. Věděli tedy, co je čeká. Protože se všude mluvilo o válečných zvěrstvech, opustili následující noci vesnici, aby se uchýlili do bezpečí sousední Toužimi. Město však již bylo přepadeno. Zámecký pán byl ale dobrosrdečný a nechtěl nechat postižené bez pomoci. Dovolil jim tedy, že se mohou usídlit na východních stráních za městem. To sebou přinášelo mnoho starostí, které tížily zámeckého pána i obyvatele, přinášelo to novou starost. Proto se tato nová ulice, založená postiženými obyvateli Lhoty, jmenovala Nová Starost.1 Tak se nazývala až do oněch hořkých dnů roku 1945, kdy na zdejší obyvatele dopadly nové starosti.
02. Ulička "Nová starost" v Toužimi
Jakmile zaslechli obyvatelé zaniklé vesnice Hodov švédskou trumpetu, věděli, že konec vesnice se blíží, že tu nezůstane kámen na kameni. V mlhavé noci opustili Hodov, aby vyhledali záchranu v nedaleké Toužimi. Město již bylo přeplněno uprchlíky. Hradní pán byl však dobrého srdce a svolil k tomu, aby se tu schovali. Vesnice Hodov byla skutečně vypálena a zničena a Hodovští se usídlili v Toužimi natrvalo. Bydleli na svahu pod východní toužimskou branou. Tím vzniklo mnoho starostí kolem nich. Uprchlíci tu postavili nové chalupy a vznikla ulička, kterou nazvali Toužimští "Neue Sorge" - "Nová starost", protože přinesla městu nemálo starostí.
03. Vodník v Šinkově mlýně
(Ludwig Nickerl)
Za starých časů přicházel každý večer do zdejšího Šinkova mlýna vodník - pán rybníku. Starý mlynář si s ním rád vyprávěl a brzy zpozoroval, že jeho živnost počala nečekaně vzkvétat. Jednoho dne přinesl jeden známý mlynáři velkého černého kocoura. Mlynáře ten pěkný dar velmi potěšil. Když se večer objevil vodník, velký kocour na něj skočil a škrábal a kousal. Vodník zmizel a nebylo po něm ve mlýně více ani vidu ani slechu. Teprve po dlouhé době zaklepal na okno a zeptal se: "Mlynáři Šinko, kuk, kuk, bydlí u tebe ještě ta kočičí příšera?". Tato příhoda se brzy stala známou a mlynář si pak musel nechat líbit, když na něj posměváčci volali: "Šinka - mlynář kukuk".8 Tato nadávka přešla i na jeho potomky a teprve nedávno byla zapomenuta.
04. Nezvaný host
(Ludwig Nickerl)
Jednou se na zámku v Toužimi konala veliká slavnostní hostina zakončená plesem. Na něm jeden opilý pán požádal jakousi dámu o tanec. Dámě však byl velmi odporný a tak, když jí chtěl vyzvat k tanci, šeptla mu do ucha: "Raději bych tancovala s čertem!". Pán rozhněvaně odešel. Ihned poté jí k tanci vyzval jný tanečník. Zábava byla čím dál tím více ztřeštěnější a nezřízenější. Host, kterého si před tím nikdo nevšiml, tancoval pouze s onou dámou. Když pak věžní hodiny odbily jednu, cizinec znenadání opustil sál a dáma padla k smrti unavená do křesla. Přítomní si všimli, že ten, co tak chvatně odešel měl místo jedné nohy kopyto. Byl to čert.
05. Pámbůsnámi na zámku v Toužimi
Před mnoha a mnoha lety se slavilo na zámku v Toužimi. Z blízka i z daleka přicházeli hosté, aby se zúčastnili zábavy. Podle obyčeje se poslední den slavností konala zábava s tancem až do hluboké noci. Konec zábavy však skončil neočekávaně. Krátce po půlnoci vyděsil hosty křik a na sále se objevila příšerná postava podobná lidské, která s hrozným hřmotem podle taktu svých koňských kopyt bušila do podlahy a přítomné děsila ďábelskou tváří. Strašlivá hrůza vyhnala hosty ze sálu a žádný smrtelník neriskoval vkročit na taneční parket. Ten se nakonec propadl a dnes už nikdo neví, jak se to vše mohlo přihodit. Pámbůsnámi (Gottseibeiuns) na zámku v Toužimi zůstalo mezi pověstmi kraje.
Pramen:
RUSS Josef: "Der Gottseibeiuns im Schlosse zu Theussing" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung - Ein Heimatbuch für Schule und Haus" Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad, 1936
06. Červený kříž
(Ludwig Nickerl)
Na místě, kde kdysi stála vesnice Lhota, zničená za třicetileté války, se nyní nachází hluboký les zvaný Lhotský.11 Již od starých časů v něm stojí tzv. Červený kříž.12 Podle pověsti byl tento kříž vytesán z nepokáceného vzrostlého stromu, červeně natřen a opatřen prastarou plechovou figurkou Krista. Po mnoha letech kříž zakořenil, vyrostl z něj nový strom a podle zvyku z něho byl vytesán nový kříž. Z jakého důvodu byl postaven ten první červený kříž již není známo. Podle ústní tradice zde měly být pochovávány mrtvoly odsouzenců z toužimského popraviště. Proto se lidé tomuto místu vyhýbali a když někdo přeci jen přišel k Červenému kříži, co nejrychleji toto strašidelné místo opustil.
07. Červený kříž v Hodově
Za třicetileté války zničili Švédové zcela vesnici jménem Chodov či Hodov (Hodau). Na jejím místě vyrostl les, dodnes nazývaný Hodov (Hodau). Uprostřed tohoto lesa stál Červený kříž a to bylo místo, kde měla stát ona vesnice. Podle pověsti kříž byl vytesán ze živého vzrostlého stromu a natřen červeně, na něho pak připevněna figura Ukřižovaného z plechu. Když po čase kořeny živého kříže uhnily a tento se zhroutil, byl postaven nový Červený kříž z nejbližšího stromu. A byl znovu natřen.
Proč vznikl původně tento kříž, není jisté. Snad na paměť zničené, vypálené vesnice Hodov, jejíž obyvatelé, pokud neprchli, byli Švédy pobiti. Podle jiné pověsti sem měla být zahrabávána těla, která byla popravena na popravišti u Toužimi. Duše mrtvých tu bloudily a proto se lidé tomuto místu vyhýbali. Zanedlouho se Červený kříž stal děsivým a obávaným místem, kam se žádný odvážlivec nevydal. Pokud sem zabloudil, musel být rád, že se odsud dostal živý. To je i námět další pověsti.
Pramen:
NICKERL Ludwig: "Das Rote Kreuz" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 795
08. Sběračka klestí
(Ludwig Nickerl)
Jedna babička kdysi šla do lhotského9 lesa pro klestí. Nečekaně došla až k Červenému kříži.10 Když jej zpozorovala, zděšeně se dala na úprk a zabloudila. Hlasitě pak volala: "Hej, hej!". Její volání zaslechl hajný, přišel k ní a ukázal jí cestu. Šla tedy tím směrem, ale místo aby vyšla z lesa, stála najednou opět u Červeného kříže. Ačkoliv jí hajný pokaždé ukázal cestu ven, ještě třikrát se vrátila vždy k tomu místu, dokud jí hajný z lesa nevyvedl.
09. Stařena na klestí
Jedna stařena vyšla do lesa HODOV, aby nasbírala něco klestí. Sbírala a sbírala a náhle stála před Červeným křížem. Zhrozila se toho, protože to bylo místo obávané. Hleděla se rychle dostat z lesa. Ale zabloudila. Běžela, běžela a křičela o pomoc. Její volání zaslechl hajný, přišel k ní a ukázal jí cestu z lese. Stařena si oddechla a vydala se lesem domů, ale náhle se ocitla znovu před Červeným křížem. Jak se to mohlo stát, nevěděla. Hajný jí přece ukázal správnou cestu. Znovu se po ní vydala a znovu došla k Červenému kříži. To se opakovalo třikrát, až ji hajný znovu potkal zcela vyděšenou a nepříčetnou a sám ji vyvedl z lesa Hodov ven.
Pramen:
NICKERL Ludwig: "Die Holzsammlerin" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 797
10. Tajemný strom
(Ludwig Nickerl)
Můj otec mi vyprávěl: "Když jsem byl ještě chlapec, šel jsem jednou se svým otcem Lhotským lesem domů. Když jsme přišli do blízkosti Červeného kříže, zpozoroval jsem strom, který se nad cestu hluboko skláněl k zemi. Bál jsem se jít kolem a upozornil jsem na to otce. Ten však nic neviděl. Šli jsme tedy neohroženě kolem toho místa, stále častěji jsem se ohlížel a stále jsem pozoroval ten tajemný strom. Cestou šel ještě jeden muž. Když šel okolo toho stromu, viděl jsem jak se strom nečekaně nahnul. Muž začal křičet a rozběhl se k nám. Můj otec neviděl tuto zvláštní příhodu, ale křik muže slyšel. Muž potom bez dechu vypravoval, že na tom místě pocítil ránu".
11. Studna Zlatá trumpeta4
(Otto Zerlik)
Nedaleko Toužimi, tam co je Lhotský5 les, ležela kdysi vesnice, kterou zničila válka a později, v době míru, zarostla trávou, žitem a stromy. Jen malá kaplička a studna dokládají, kde stála ta vesnice, kterou zničili a vydrancovali Švédové. Ti měli ve svých řadách trubače, který měl zlatou trubku na níž dokázal překrásně hrát. Přes všechno nepřátelství si trubač svou krásnou hrou na trubku získal srdce jedné ze zdejších dívek. Když se o tom dozvěděli vojáci z jeho pluku, začali mu krásnou dívku závidět. Jednou si na něj počíhali blízko kaple. Když trubač zpozoroval ty, jež jej chtěli přepadnout, chtěl jim bleskurychle uniknout. Svého šimla proto hnal tam, kde je dnes studna, ale tehdy tam byl močál. Kůň i s jezdcem se v tom močálu utopili a s nimi i zlatá trumpeta, která při tom smutně zněla. Kůň ani jezdec se ze tmy již neozvali, jen ta zlatá trumpeta, která přivolala spoustu lidí. Později se našli někteří srdnatí muži, kteří chtěli trumpetu vyzvednout. Nejdříve vybrali vodu ze studny a potom kopali hluboko a široko kolem ní, aby našli trumpetu. A skutečně, najednou ji zahlédli jak tam leží. Před tím, než stačil někdo z nich po ní sáhnout, spustil se velký rachot a šachta, kterou tak pracně hloubili se opět naplnila zeminou. Od té doby se nikdo víc nepokoušel zlatou trumpetu hledat, ale když vítr žalostně kvílel, říká se ještě dnes: "Dnes zas hraje švédská trumpeta".
K této pověsti, kterou jsem převzal z vyprávění již zemřelého barona dr. Tischera mě napsal 4. listopadu 1949 toužimský starý starosta Anton Nickerl, který tehdy žil v Bindlachu u Bayreuthu, mezi jiným i toto: "...Ano, této studny využívali lidé ještě před třiceti lety. Nyní se již úplně ztratila. Tato studna byla pravděpodobně společnou studní někdejší vsi Lhoty. Padesát kroků po cestě na Poseč stojí kaple, pozůstatek této vesnice. Před osmnácti lety byla tato kaple znovu vystavěna..."
Poznámky:
1 Neue Sorge.
2 Ziegendörfel.
3 Schlossteich.
4 Goldene Trompetenbrunnen.
5 Hoda - Wald.
6 Kreuzschlepper.
7 Wursthörner, nář. Wuarstchthirrl.
8 "Schinka - Müller - Kuckuck".
9 Hodau.
10 Rote Kreuz.
11 viz pozn. 9.
12 viz pozn. 10.
13 Hohe Gasse.
14 v nář. "Jassas, Jassas, Kinnala kummts! Da Teufl reit´ am Spinnradla."
15 Vitriolhütte
16 Gängerhof.
17 nář. Hüttenresl.
18 Gendarmenfelsen.
19 nář. "in da oin Röiss die Petschauer, in da anderen Röiss die Theusinger Häusla".
12. Svatá studánka
Jakmile lidé slyšeli o Švédech, dostali strach o život. Třicetiletá válka byla krutá. Když došla zpráva, že Švédové plení ve Žluticích, vzali si lidé v Přílezech to nejnutnější a prchali do lesů. V hlubokých lesích u jedné studánky, kde pramenila kyselka, se shromáždili a v hrůze čekali, co bude dál. Jejich kněz šel ovšem s nimi a když lidé hovořili o Švédech, začal kázat a snažil se své osadníky uklidnit a vnést důvěru, aby mysleli na Pána Boha. Požehnal lidem a při Svatém přijímání v lese jim podával hostie - Tělo Páně. Musel přitom překročit studánku a z jeho roztřesené ruky mu vypadla jedna hostie. Lidé se polekali a sledovali, jak hostie pomalu klesá na tmavé dno studánky. Odtud se náhle rozzářilo podivné světlo a od těch dob se jí říkalo "Svatý pramen". - Vyprávěči umísťovali příběh na různá místa mezi Otročín a Žlutice, ale také k Beranovu či ke Dřevohryzům. A tak "Svatých" studánek pak bylo více. Dodnes nevíme přesně, o kterou kyselku jde. Můžete se však vypravit ji hledat, snad ještě málo září.
13. Rostoucí ryba
Matička byla na návštěvě u příbuzných v Kosmové a vracela se domů do Sedla. Na zpáteční cestě spatřila u rybníka Hodov, ležet rybu. Bezmyšlenkovitě rybu vzala, zabalila do velké zástěry, její dva cípy zavázala a vzala do levé ruky. Zanedlouho se jí zdála ryba nějak větší a těžší. Zprvu si toho nevšímala, ale cítila pořád zřetelněji, že ryba nějak roste. Rozbalila zástěru a s hrůzou vidí, že kapr, neboť to byla ona ryba, velmi vyrostl a dokonce koulí očima. Vykřikla, kapra zahodila a prchala z místa tak rychle, jak mohla. Teprve, když spatřila první lidi ve vsi, se uklidnila.
Pramen:
ZERLIK Otto "Der wachsende Fisch" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794
14. Tanec čarodějnic
U křižovatky polní cesty z Krásného Údolí (Schönthal) do Přílezů (Pröles) a křížící se s polní cestou z Odolenovic (Döllnitz) do Útviny (Uittwa) se prý slétávaly v určité dny čarodějnice, které zde tancovaly a sdělovaly si přitom důležité novinky. O Všech svatých zde mohli spatřovat kolemjdoucí osoby lidi, kteří v příštím roce zemřou. Nedaleko odtud, poblíž ovčína severně od Útviny, leží v lesíku Šibeniční vrch (656 m n.m.). Není vyloučeno, že čarodějnické srazy souvisely s tímto vrchem.
Také v Raušenbachu (dnes Sítiny) se vyprávělo o tom, že na svatou Walburgu, 30. dubna, se létají čarodějnice po okolí a kámen, na kterém odpočívaly, nazývali lidé "Trudelstein".
Pramen:
SCHMIEDL Anton: "Der Hexentanz" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 7940
15. Rytíř, který se propadl do země
Za časů, kdy Švédové řadili v kraji, na silnici z Krásného Údolí (Schönthal) do Odolenovic (Döllnitz), kde křižuje silnici Luční potok, se měl propadnout do země cizí rytíř. Propadl se i s brněním a se svým koněm. V té době tu ještě nebyla silnice, ale jen pěšina do Odolenovic, kterým se říkalo také "Dolnice". Na tomto místě bývával přes potok mostek z velkých kamenných plátů.
Na louce zvané "Backen Stegwiese" bývala jakási zemní houpačka. Tato houpačka byla pro děti zvláštním potěšením, neboť při vstupu na toto místo se vždy začala rozhoupávat země. Snad tato pohyblivá půda souvisela i se zmizením rytíře. Za teplých letních nocí tu bylo vše tajuplné, protože se také světlušky ve stovkách rojily právě na tomto záhadném místě.
Podle ústního podání žil kdysi na své malé tvrzi rytíř z Odolenovic jako leník mocného vladyky Jiříka z Milevska, který byl majitelem hradu Toužim. Vladyka Jiřík daroval svůj hrad a zdejší vesnice a pozemky jím založenému premonstrátskému klášteru v poměrně vzdáleném Milevsku (1187). Premonstráti tu založili probošství Toužim a měli ho tu až do roku 1437, kdy bylo zastaveno císařem Zikmundem. Odolenovice patřily od té doby pod panství Toužim, které měnilo majitele.
Do roku 1945 zůstávaly v Odolenovicích české pomístní názvy jako Loučka (Lautschka), Louka (Lougirla), Vosina (Woschina) a Řešina (Resina).
Pramen:
SCHMIEDL Anton: "Der versunkene Ritter" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 794
16. Turecký dvůr v Útvině
V Útvině stával krásný mohutný dvůr, ve kterém vládla jedna hezká, statná selka. Když jednou přišli Turci do Útviny, jeden z nich se měl k selce zachovat násilně a hříšně. Když se celá věc prozradila, byl za tu Turek potrestán. Jeho hlava byla sťata a napíchnuta na tyč, nošena po Útvině a nakonec vyvěšena nastálo u dvora. Od těch dob byl nazýván dvůr Turecký.
Podle jiné pověsti měl tento Turek umučit dítě této selky k smrti. Historku vyprávěl v Bečově starý Karl Spies ve třicátých letech 20. století, který byl předposlední majitel Tureckého dvora.
Pramen:
SCHMIEDL Albin: "Der Türkenhof in Uittwa" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799
17. Švédské kamenokříže v Útvině a na Tepelsku
Obec Útvina je považována za nejstarší sídlo v krajině. Bývala prý už v dávnověku městem, které sahalo až k místu, nazývaném Porta (či Pfort či Furt), ve směru k Odolenovicím. Zde měla stát brána do města. Až do roku 1437 patřila Útvina premonstrátskému klášteru v Milevsku. Městský znak Útviny tvořilo velké rudé srdce na zlatém poli. Později zčásti převzala znak Toužim. Válkami a morem ztrácela Útvina své výsadní postavení, v mladší době je uváděna jako tržiště (Markt). Nepatrné zbytky opevnění se měly nalézat za hřbitovem. Na cestě k Šibeničnímu vrchu bývaly tři kamenokříže. Pod nimi prý odpočívají tři švédští oficíři, zabití v třicetileté válce.
Podle jiné pověsti to byli tři tovaryši, kteří přišli o život na cestě do Teplé. Rozhodně to však bylo místo, kde někdo přišel o život, a nadto na cestě k Šibeničnímu vrchu, kde stávala šibenice.
Dva z kamenokřížů byly použity na most při stavbě silnice. Zůstal jediný v blízkosti místa Porta. I ten však byl v roce 1930 přesazen. Tento kamenokříž měl symbolizovat příchod křesťanství do Útviny.
Typickým kamenokřížům, těmto mohutným kamenným bumbrlíkům, se na Tepelsku říká "Švédské". Pověsti k nim se vztahují k třicetileté válce. V Horním Kramolíně při silnici na okraji vesnice stojí "švédský" kamenokříž, kde prý je pochován švédský voják, podle domácích Němců, to prý byla celá četa Švédů, která tu zahynula. U Ovesných Kladrub je překrásný kamenokříž se stejnou pověstí o zabitém švédském vojákovi.
Nádhera tohoto lidového výtvoru láká dnešní zloděje. Kamenokříž byl již několik v nebezpečí ukradení. Jednou byl odvezen, ale naštěstí nalezen a znovu uložen s maximálním upevněním na původní místo při silnici mezi Ovesnými Kladruby a Mrázovem.
Smutnější osud měl závišínský kamenokříž, který zmizel nedávno ze svého původního místa, kde poutníkům vymezoval místo, kde zahynul švédský jezdec i s koněm. Krásný kruhový kámen s reliéfem kříže, též nazývaný "Švédský", se nalézá v Dobré Vodě. V samotném městě Teplá se popisují v knize "Kamenné kříže Čech a Moravy" dosud čtyři kamenokříže. Ani v minulosti nebyla tato historická památka - kamenokříže - ušetřena zániku. Bohužel i za pokrokového opata Reitenbergera došlo k takovému zániku. Tehdy se opravoval most na silnici z kláštera do města Teplá. Do tohoto mostu nechal zazdít opat Reitenberger celkem pět kamenokřížů, které stály od počátku 16.století na planince jako památka na popravu selských povstalců z Teplé proti klášteru. Všichni se jmenovali německým jménem "Wolf". Této skupině kamenokřížů se avšak neříkalo "Švédské", protože město Teplá, ale i premonstráti z kláštera dobře věděli, že tyto symbolizovaly odpor poddaných proti klášteru a přísný trest, který následoval.
Pramen:
KAISER Erwin.ZERLICK Otto: "Marktgemeinde Uittwa" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 739-744
WIESER Stanislav a kolektiv: "Kamenné kříže Čech a Moravy" Argo 1997 (místo vydání v celé knize nelokalizováno)
18. Svítící poklad v Útvině
Za jedné války majitel Novohradského dvora (Neuburgshof) v Útvině ukradl kdesi drahý poklad. Tento muž žil potom v hrozném strachu. Aby se strachu zbavil, vzal poklad a zakopal ho za temné noci v koute stodoly. Po všechny roky pak, vždy v den, kdy poklad zakopal, začal poklad večer hořet a zářit do tmavé noci. Toto slyšela vyprávět paní Emilie Zerliková (*1878) ve svém dětství od stařeny Therezy Kluppové (* 1810). Dvůr patřil přes třista let rodině Tischerlů ("Repla" jméno podle dvora) - až do konce druhé světové války.
Pramen:
ZERLIK Emilia: "Ein Schatz brennt beim Neuburger Eck in Uittwa" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799
19. Zembara a ukradené dítě
Před staletími měla majitelka dvora v Útvině dítě, které často usedavě plakalo a nemohli ho nijak uklidnit. Jako obvykle ve všech vsích na Tepelsku chodily dům od domu před Vánocemi postavy, často podobné čertovi. V tomto kraji se čertovi říkalo německy "Zembara" (nikoliv Teufel=čert).
Prosebníci žádali malé dárky a chléb. Děti se bály těchto děsivých postav a neposedné děti proto rodiče často strašili Zembarou.
Zas přišel vánoční čas. Děcko plakalo a plakalo a nedalo se ničím utišit. Selka v rozzlobení otevřela okno a držíc své dítě na rukou vystrčila ho do okna a volala: "Zembaro, Zembaro! Vezmi si ho s sebou !".
V tu chvíli vskočila k oknu z temnoty dvora postava a vytrhla matce dítě z rukou. Hrůzostrašný výkřik protrhl noční tmu a všichni z místnosti se vrhli na dvůr, aby dítě zachránili. Hledali však marně. Dvůr byl prázdný a po dítěti ani památky. Poslouchali, zda neuslyší aspoň křik dítěte. Příštího jitra nalezli prádélko dítěte na plotě zahrady a asi kilometr odtud u Červeného marterlu (Rousas Marterl) košilku. Přes všechna pátrání dítě zmizelo a ani v okolních vsích ho nikdo neviděl. A nikdo o něm neslyšel.
Podobná pověst přichází z Bezdružicka, z farní vesnice KRSY (Girsch), která leží asi 5 km východně od Úterý. Nedaleko vesnice býval krásný, 3,5 metrů vysoký kříž z pískovce a na něm velký železný kříž . Říkalo se mu "Dlouhý kříž". Podle pověsti na Štědrý večer napomínali rodiče dítě, které stále plakalo, a když nepřestávalo, položili ho za trest za dveře. Když pak dítě přestalo plakat, rodiče otevřeli dveře, ale dítě zmizelo. Vydali se své dítě hledat, a nalezli jen jeho šatečky na cestě do sousedního Polínka. Dítě už nikdy nenalezli. V místě, kde ležely jeho šatečky, dali postavit zarmoucení rodiče tento obrovský kříž.
Pramen:
RIEDL Emil: "Der Zembara" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 800
ZIRWICK Hans: " Das lange Kreuz bei Girsch" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 285
20. Strašidelná hudba v pekle
Jedna část otročínského polesí se dodnes nazývá "V pekle". Za tichých, bezvětrných nocí slýchávali okolojdoucí z této části lesa sladkou překrásnou hudbu. V jednom odlehlém koutě lesa měl přijít o život mladý potulný muzikant, který cestoval světem jako vandrovník a náhodou se na tomto místě setkal se svým vlastním bratr. Místo bratrského objetí se jeho bratr rozzuřil a v divokém vzteku z nejasných důvodů ho napadl, ubil a zde zahrabal.
Pramen:
HEIDL Franz: "Geisterhafte Musik in der Hölle" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 793
Zdroje:
-
INTERNET, časopis HAMELIKA 4, Monotématické číslo z 15. července 2002, http://www.hamelika.cz
-
INTERNET, web Dějiny a pámatky Toužimska, http://www.mujweb.cz/kultura/touzimsko, překlad z německého textu Škrabánková.
Náhledy fotografií ze složky Pracovní mapka - pověsti a zajímavosti