Dračí studna
Bloudil jsem bezcílně ulicemi. Sychravé počasí se mi vlezle prodíralo oblečením. Zvedl jsem límec kabátu co to šlo a schoval hlavu jako želva. Celý svět se chová podle toho, jak se cítím. Dneska to musím skončit. Nedožiju se rána. Nevím jak se zabiju, ale domů se dnes nevrátím. Už nechci být v tom prázdném bytě, kde mi ji všechno připomíná. Bolí to. Kéž by mi puklo srdce a svalil bych se zrovna tady u stojanu na kola, jenže tak jednoduché to nebude. Ulice jsou jako vymetené. Ani živáčka, jen vítr bloudí neznámými ulicemi společně se mnou. Žiju tady celý život, ale v téhle čtvrti jsem nikdy nebyl, snad mě někdo přepadne a zabije. Kéž by, bylo by to jednodušší.
Na konci ulice se objevil hlouček smějících se lidí, vracejících se z nějakého večírku. Raději jsem zahnul do nenápadné úzké uličky. Osvětlovala ji pouze jedna lampa. Ideální místo pro vraždu. Ale je tady jen vítr, který se do mě opřel nebývalou silou a rozkýval vývěsní tabuli, díky čemuž jsem si při každém jejím zhoupnutí mohl ve světle lampy přečíst co na ní je. Čajovna Dračí studna. Pozoroval jsem houpající se ceduli a něco mě táhlo dovnitř.
Zatuchlá místnost plná knih, zvláštních dekorací a uprostřed stolek s jednou židlí. Posadil jsem se. Upoutala mě stěna naproti. Byla od podlahy až ke stropu plná polic s malými konvičkami. Ale to je všechno, nikde žádné dveře, až na ty, kterými jsem přišel. Proto nevím odkud se objevil drobný mužíček, kterému muselo být sto let. Postavil přede mne tác s malou konvičkou a kalíškem.
„Pij, udělá dobře“ řekl.
Nenapadlo mě protestovat, ale on tam stál a čekal. Nalil jsem do kalíšku sotva hlt a přiložil ho k ústům. Čaj omamně voněl. Opatrně jsem si nalil obsah kalíšku do úst. Svět se zatočil. Doslova zatočil, celá místnost se změnila ve spirálu. Barvy se slívaly do jedné. Cítím jak mé tělo neexistuje.
Na polici přibyla další konvička, kterou tam mužík opatrně položil.