Příběh Marie/Marie Heurtin (2014)
Příběh Marie je francouzské drama, které je inspirováno skutečnými osobami. Většinou mě tahle věta nechává naprosto chladným, ale tady je to tak trochu horor. Dokážu si představit že jsem hluchý. Pohoda, filmy mám stejně s titulkama, psát můžu a bez hudby se obejdu. Už trochu hůř si dokážu představit že jsem slepý. Sice bych byl pravděpodobně slepý alkoholik, protože bych se s tím nikdy nevyrovnal, ale absolutně si nedokážu představit, jaké je to být slepý a hluchý zároveň. Život v naprostém tichu a tmě. Nevíte kde jste, nevíte kdy jste. Kdyby se vám to stalo v průběhu života, bylo by to jednodušší v tom, že už v hlavě máte zafixováno jak vše kolem vypadá. Ale je naprosto nepředstavitelné, jak musí svět okolo sebe vnímat někdo, kdo je hluchoslepý (a vlastně i němý) od narození. Jen se nad tím stačí zamyslet. Jak si asi představím třeba zcela obyčejný hrnek. Ohmatám ho, očichám, ale pořád nemám v hlavě žádnou předlohu, kterou bych mohl použít. Musí to být něco strašného. A nebo něco neskutečně zajímavého, to samozřejmě nemůžu vědět.
Tahle představa jak si asi představuje svět kolem sebe někdo kdo je slepý a zároveň hluchý od narození, mě napadla už roky předtím, než vůbec někoho napadlo točit tenhle film. Ale zároveň jsem se ničeho nedopátral, mohl bych to asi přirovnat ke klasickému problému, lidský mozek si nedokáže představit nic. Tedy absolutní nic. Můžete to klidně zkusit, ale vždy si představíte něco. Jednoduše nelze popsat ani si nějak představit vůbec nic. A proto se absolutně nedokážu vžít do role takového člověka. Jistě, je prokázáno a je o tom i tenhle film, že tito lidé jsou schopní se naučit komunikovat, ale prostě ta představa… Je zajímavě děsivá.
Každopádně, po shlédnutí traileru jsem se rozhodl jít do kina. Příběh Marie vypráví o řádové sestře, jeptišce, nevím co přesně, která pracuje s hluchými lidmi v klášteře. De facto není žádnou učitelkou ani ničím podobným, jen v klášteře žije, umí znakovat a její nejlepší přítelkyně je hluchá. Jednou se v klášteře objeví chlápek, který tam chce nechat svou dceru, protože si s ní neví rady. Dcera vypadá divoce, je špinavá a její chování je vlastně na úrovni zvířete, nebo nějakého nalezence z džungle, kterého vychovaly třeba opice. Otec je odmítnut, že na případ hluchoslepoty nejsou v klášteře stavění (či tak nějak to bylo). Ale sestra Markéta je mladou dívkou fascinována a vyprosí si u matky představené, aby se o ní mohla postarat. Ale jak chcete komunikovat s někým, kdo je slepý a hluchý od narození? Sestra Markéta vymyslí znakovou řeč do dlaně. Nebo různými dotyky. A je to. Nebo ne?
Cuto! Cuto! Cuto! Cuto! Cuto! Cuto! Cuto! Cuto!
Přesně tohle uslyšíte dobrou půlku filmu. Znamená to francouzsky nůž (pravděpodobně) a díky tomu že je to Mariin oblíbený předmět, který ráda osahavá, se jí snaží sestra Markéta jako první naučit právě toto slovo. Ale vůbec se jí to nedaří. Marie se chová jako zvíře, nenechá na sebe ani sáhnout, křičí, bije okolo sebe, ale sestra Markéta je neskutečně trpělivá a tak se jí to milionkrát vyřčeném Cuto! Konečně podaří. Tady přichází něco, co mě trochu zarazilo, od toho okamžiku totiž Marie začne vykazovat až neskutečné pokroky. Nevím zda to tak ve skutečnosti bylo, ale tohle mi přišlo opravdu moc rychlé. Postupně se Marie nechá učesat, začne být kultivovaná a hlavně, pořád se chce učit. Ve filmu je to řečeno takovou pěknou větou, ale bohužel už si ji nepamatuju. Že je to něco jako výstřik touhy po vědění, nebo tak nějak (míň blbě).
Nesmím zapomenout, že nejen Marie má problém. Sestra Markéta má nemocné plíce a je vlastně zázrak, že žije ještě než začal film. Nakonec to dopadne tak, že Marie se dokáže postarat o tu, která ji všechno naučila. Na to, jak silné má tenhle film téma, mi přišel právě málo silný. Dovedl bych si představit scény u kterých bych brečel až bych neměl co a slzné kanálky by mi už jen tak prskaly, jako když dojde bečka na baru. Jenže tyhle scény tak trochu chybí. Možná to byl úmysl, že z toho nechtěli udělat nějakou emoční bombu, ale i tak. Já se rád dojímám. I když, můj doprovod v kině to asi nebral tak chladně jako já. Jsem holt emocionální kripl.
Myslím si že Příběh Marie je samozřejmě dobrý film. Obě ženské protagonistky výborně a uvěřitelně hrají, občas se ozve příjemná hudba, konec je docela srdcebolný, ale největším tahákem proč na film jít je samotný příběh, respektive osud Marie Heurtinové, která se, ač začínala de facto jako zvíře, vypracovala tak, že pomáhala podobně postiženým, naučila se číst Braillovo písmo, psát na stroji, šít, plést a až do své smrti se učila a učila. Tuším že jsem někde vyčetl že zemřela poměrně mladá, krátce po třicítce, nicméně tu polovinu krátkého života si určitě užila víc, než by leckdo stihl za pět plnohodnotných životů. Což je docela inspirativní.
70%