Velké zlo malé obrazovky
Není žádným tajemstvím, že televize má dnes největší podíl na masové manipulaci myšlení a veřejného mínění a že své diváky dovede dovést tam, kam chtějí mocní tohoto světa. Někdy se ovšem namítá, že televize sama o sobě je vynikající vynález, dnes pouze zneužívaný, ale že si lze představit i televizní programy s krásnými, dobrými a morálně bezúhonnými obrazy. Tento názor je mylný. Samá podstata rychlého promítání obrazů je pro lidskou, zejména dětskou psychiku neblahá. Dokazuje to např. francouzská psycholožka Michelle Legraisová, z jejíž rozsáhlé studie "Petit écran - grands maux" přinášíme tento zkrácený výtah:
Představivost
Televize se obrací především na představivost. Naplňuje hlavu obrazy. Právě v tom spočívá její hlavní - nevyhnutelné nebezpečí, neboť přímo vyplývá z její technické podstaty. Abychom lépe pochopili zvrácenou účinnost televize, krátce si vyložíme, jak lidská představivost funguje.
Představivost je naším vnitřním smyslem, schopností, jejímž orgánem je myslící mozek; ten uchovává vjemy, které přijímáme smyslovými orgány, a vyvolává je prostřednictvím představ.
Představivost je tak součástí našeho vnitřního vnímání a paměti, se kterými je úzce spojena. Je jakoby položena mezi vnější smysly (zrak, sluch, čich, hmat, chuť) a inteligenci. Bez vjemů přijímaných zvenčí sama nemůže nic vytvořit; ale následně na jejich podkladě pak prostřednictvím inteligence může vytvářet nové představy. Tyto vnitřní představy jsou v nás jakoby otisky života a svým hromaděním nám budují obrovský majetek, jehož prvky jsou mezi sebou spojovány úžasným množstvím vazeb.
Od tohoto vnitřního vnímání je odvislý náš citový i intelektuální život, tvořivá inspirace, konstrukce našeho "psychického já". Velká část této činnosti je konána bezděčně, bez našeho vědomí. Pravděpodobně je i nejmocnější součástí našeho podvědomí.
Souhrnně můžeme říci, že představivost jednak vyživuje naši citovost a uvádí do pohybu naše vášně; jednak je bohatým zdrojem poznávaných předmětů pro naši inteligenci, kde se pak abstrahováním formují ideje, koncepty.
Dodejme, že představivost uchovává své počitky úměrně tomu, jak je jimi dotčena. To je dáno třemi faktory: opakováním zážitku, vzrušením, které ho doprovází, a mozkovou dispozicí. Mozková dispozice je podmíněna především stářím: čím je představivost mladší, tím je méně vyhraněna, a tedy poddajnější.
Předchozí nám umožňuje pochopit, jak je představivost pro lidskou bytost důležitá. A to především pro dítě, u něhož je jako dosud neztvárněný vosk. Takto si uvědomíme, že k formování představivosti mladých lidí je obrazů nevyhnutelně zapotřebí, ale obrazů krásných, dobrých a pravdivých, - neboť to jejich prostřednictvím se vytváří zásoba idejí, informací, vztahů.
A právě zde je třeba si uvědomit, že obrazy produkované televizí, i kdyby všechny byly krásné, dobré a pravdivé, toto formování nemohou mladým lidem poskytnout, a to hned z několika důvodů:
Především proto, že jsou to obrazy umělé, s charakteristickým nedostatkem stability a velmi proměnlivou světelností. Tok světelných, často přerušovaných obrazů způsobuje nadměrné dráždění očí i mozku a u dětí navozuje fascinaci, nutící je, aby upřeně hleděly na obrazovku.
Televize nevzbuzuje pozornost: hypnotizuje. Což přináší nejen únavu zrakovou, ale i tělesnou a neklid: U dítěte toto dráždění nakonec vede k narušení denní bdělosti a ke zhoršení pozornosti. Pro toto nadměrné dráždění je televize porovnatelná k droze a jako ona může dovést k závislosti.
A zadruhé: Televizní obrazy následuji rychle za sebou a v tak rozmanité hojnosti, že vyvolávají jakýsi druh poruchy stravitelnosti a znemožňují opravdovou asimilaci vědomostí. Je prezentováno příliš mnoho věcí příliš rychle za sebou následujících, je to nepřetržité páté přes deváté. Tato zažívací porucha, způsobená obrazy, uspává pozornost, nadměrně zahlcovanou, a tak je obvyklým postojem televizního diváka stálá pasivita. U dítěte má tato pasivita neblahé důsledky: způsobuje ochabnutí jeho vůle.
U dětí - konzumentů televize mimoto dochází i k vážnému snížení kapacity paměti a k obtížím při vybavování obrazů, idejí a slov.
Televize porušuje vnímání skutečna
Připomeňme, že hranice mezi skutečným a imaginárním se vytváří velmi pozvolna v průběhu dětství a až do dospívání zůstává pohyblivá.
Televize postupně smývá hranici mezi skutečným a neskutečným a u dítěte vyvolává odpoutání od opravdového světa. I kdyby neprezentovala násilí, přesto dítě odvádí od skutečnosti a způsobuje, že dítě neumí zvažovat věcný dosah svého jednání.
Zejména u dětí do šesti let existuje přirozená obtíž rozlišovat přítomnost od minulosti, smyšlenku od skutečnosti. Promítaný obraz je totiž pro dítě živý a současný a dítě si jen velmi obtížně uvědomuje, že jde o nějakou uplynulou nebo vymyšlenou epochu.
Děti, fascinované televizí, zanedbávají stále více rámec svého skutečného života ve prospěch imaginárního rámce televize. Vzrušující a senzační život, tak jak ho nabízí televize, je neustálým sváděním k úniku z každodenní reality.
Vnucení organizovaného snu
Prostřednictvím televize podléhá dětská představivost, přirozeně tak bohatá, invazi zvuků a obrazů, které ji zaplavují a znemožňují jí, aby si vytvářela své vlastní obrazy. Když si dítě hraje nebo čte, vytváří si svůj vlastní "film", což je pro jeho psychický vývoj nepostradatelné. Televize mu tuto možnost odnímá. A navíc - citový zážitek je mu vnucován, zatímco při četbě je autorem pouze nastíněn a dítětem dotvořen posvém.
Dítě věří více realitě pohyblivého obrazu než svým představám vzbuzeným vyprávěním nějaké pohádky. Intenzívně prožívá příběh přinášený televizí, neboť sdělení jsou zde předávána trojím jazykem: vizuálním, slovním a neslovním zvukovým.
Dítě, od přírody velmi přístupné dojmům, snadno přijímá sdělení, která mu obrazovka přináší, a snadněji se ztotožňuje s hrdinou, kterého mu představuje. Jenomže televize dětem nejčastěji představuje umělé a nedosažitelné modely, které jim následně způsobují zklamání z vlastní nedostatečnosti a psychickou malomyslnost. Opravdové radosti nevinného dětství jsou takto televizí udušeny.
Mocností své sugestivnosti televize utváří dítě podle stereotypů, které mu předvádí. Je přirozené, že dítě se od nejranějšího věku snaží napodobovat. Rozhodující vliv mají právě vlivy přijaté v těchto prvních letech. Hlavní roli v tomto procesu mají samozřejmě rodiče. Nuže, televize je nahrazuje. To je opravdové obrácení rolí.
A navíc - televize vnucuje vidění světa a způsob života, které působí uniformně na dospělé i na děti. Kdysi, kdy televize ani rádio neexistovaly, bylo velmi mnoho svérázných lidí, neboť každý člověk se utvářel podle svých vlastních osobních zkušeností. Dnes, kdy nová média určují výraz způsobu života a hodnot - většinou amerických - standardizace člověka je zřejmá a naše lidství tím velmi ztrácí.
Vliv televize na inteligenci
Protože obrazy dodávané televizí sytí a doslova ucpávají představivost, narušují přirozenou činnost inteligence. Průzkumy ukázaly, že v první době jde o obohacení, ale to se brzo změní ve stagnaci.
Pasivita, mající původ v tom, že je přijímána informace už pevně ztvarovaná, následně nedovoluje rozvinout kritického ducha a osobně zkoumat informace, tak jak to přirozeně umožňuje četba knih.
Může tedy být televize dobrou pomůckou k výuce? Zkušenosti ukazují, že ne, a to z několika důvodů:
1. Její postup je velmi rychlý; protože obraz rychle stíhá obraz, neponechává dost času k přemýšlení; ideje se nevtiskují trvale, neboť televize nedovoluje, abychom se znovu vrátili a pozdrželi u určitého předmětu, jak to činíme při četbě nějaké pasáže v knize. V důsledku této rychlosti jsme však nuceni, abychom všechno rychle chápali: aby to bylo možné, k tomu si televize pomáhá stereotypy, ale ty však o světě podávají vidění zjednodušené; dítě pak posuzuje svět prostřednictvím těchto zjednodušených stereotypů.
2. Odpovědi přicházejí, aniž by dítě mělo čas si položit otázky; nicméně právě vytváření otázek je ovocem procesu duševního dospívání, a jako takové je proto prospěšnější než znalost vlastní odpovědi. A dále: Televize nemůže poučovat jednotlivé dítě, ale oslovuje jakýsi průměr dětí. Vysílání nedbá ani na stupeň znalostí, ani zralosti, ani na jazyk, ani na individuální zkušenost. Obrací se buď na předpokládaný průměr, anebo na nejnižší úroveň příslušných diváků.
3. Televize vytváří z událostí a idejí podívanou. A právě tato "divadelní", atraktivní stránka diváka zasahuje více než hloubka daných myšlenek. Obrací se více na city než na ducha. Televize na žáka působí jako nátlaková moc, vedoucí ho k tomu, že "televizuální" život očekává i všude tam, kde žije svou každodennost. Televizuální systém se však utváří kolem "show", podívané, a tak dítě očekává, že všechno kolem něho bude mít tuto tvářnost podívané, a proto ho vlastně v životě nic nezaujme, ani to nejdůležitější.
Ale tradiční školní příprava se odehrává na úplně jiném základě - na opakování, koncentraci, pozornosti upjaté k jednomu předmětu.
A zde je další, velmi současný postřeh: povšimněme si, že dnešní lidé často mění téma rozhovoru udivujícím způsobem a nejsou schopni diskutovat o nějakém předmětu do hloubky; to zůstává výsadou velmi mála lidí. Myšlenky se rozbíhají všemi směry, toulají se, nejsou schopny se pevně zachytit.
Televizní jazyk je jazykem přímé řeči. Nejsou tam věty nepřímého stylu; gramatika je primitivní: dítě se tak zablokuje do jazyka velmi jednoduchého, který mu umožní vypovědět jen to nejnutnější.
A tak se ve skutečnosti často setkáváme s dospělými, jejichž slovník je extrémně omezený a jejichž výraz je navíc váhavý, zkrácený, neobratný. Paměť přecpaná televizními obrazy se stane neschopnou přijmout do sebe významy těch nejjednodušších zdůvodnění.
Děti mívají velké obtíže napsat několik řádek své úlohy, pochopit byť i krátký text, přecházet z konkrétního k abstraktnímu, od předmětu k pojmu. Tak se dospívá k jakémusi funkčnímu analfabetismu: děti umějí číst a psát, ale svých schopností už neumějí užívat.
A snad právě v tom spočívá ten nejzvrhlejší efekt televize: obrazy, které násilím nahromaďuje v mentálním podvědomí, ochrnují normální výkon inteligence a znemožňují najít - či aspoň hledat světlo pravdy.
Na závěr autorka studie připojuje, že z těchto důvodů ve Francii už nemá vůbec televizi přes milion 200 tisíc domácností, a to 12 % lidí s vyšším vzděláním a svobodných povolání.
Zkráceně dle Le Cep N°10 z r. 2000
přeložil -fp-