Když jste stoupali po kariérním žebříčku nahoru, byla vaše manželka váš dobrý kamarád. Teď když jste nahoře, stal se z ní najednou vysavač vašich peněz. Nebo to je jinak?
Chlapi mají různé zvyky. Právník Vlastimil Zdvořák si udělal doma ze starého akvária kasičku. Říkal tomu měšec na daně. Když přicházel domů, vyndal z kapes všechny bankovky a odhodil je do prosklené nádoby. Kromě zajímavé skulptury získal i zdroj peněz pro placení daní.
Když nadešel čas, vysypal peníze na stůl, spočítal je, porovnal s číslem na daňovém přiznání, pak buď přidal, nebo ubral a peníze poctivě odevzdal státu. „Fungovalo to sedm let. Z těch sedmi let jsem žil pět let s Hedvikou. Letos to bylo ale všechno jinak. Když jsem vysypal měšec, bylo tam žalostně málo. Nebyla jiná možnost, než že ty peníze někdo pravidelně odebíral. Ten někdo mohla být pouze jediná osoba - Hedvika.
Nejdřív se o mě pokoušel infarkt, ale ovládl jsem se, vybral jeden z účtů, což mě dost bolelo, protože to byl můj soukromý účet pro nepředvídané výdaje, zaplatil jsem daně a za zbytek peněz jsem si najal soukromého detektiva.“ Během toho pětiletého soužití to bylo vlastně poprvé, kdy se Vlastimil Zdvořák začal důkladně zajímat o to, co ve volném čase dělá jeho partnerka.
Už první zpráva od detektiva mu způsobila bezesnou noc. Jeho milovaná krásná Hedvika si žila tak, jak si nedovolil ani on. Pochopitelně za jeho peníze. Kde se stala chyba?
Z ruchu do klidu
„Hedvika pracovala jako sekretářka v kanceláři u mého kamaráda. Moc chytrá a šikovná holka. Plynně hovořila třemi jazyky, protože její otec působil jako diplomat a ona se učila už od dětství. Měla vysokou ekonomickou, ale neměla ambice na nějaké řídící posty. Prostě ji bavilo dělat v kanceláři, připravovat smlouvy, sem tam uvařit kávu a hlavně cestovat - všichni si ji brali s sebou jako tlumočnici.
Tím, že uměla jazyky i v ekonomické a právní rovině, stala se zcela nepostradatelnou. Kdykoli jsme uzavírali nějaké smlouvy venku, měli jsme ji s sebou jako pojistku. No a na jedné takové cestě jsme se dali dohromady. Nastal ovšem problém. I když kancelář, kde Hedvika pracovala, patřila mému kamarádovi, nelíbilo se mu, že žije s člověkem od konkurence. Musela si vybrat. Buď já, nebo práce. Vybrala si mě. Nabídl jsem jí, že jí seženu něco jiného mimo branži, ale tvrdila, že bude ráda doma. Chtěla dělat nějaké překlady a měla v úmyslu soukromě studovat italštinu. Takže jsem měl ženu v domácnosti.“ Jelikož ji Vlastimil poznal jako pracovitou a aktivní ženu, nikdy ho ani nenapadlo, aby se nějak blíže zajímal o to, co vlastně doma dělá. Stačilo mu, když s ním jenom hovořila o jeho plánech. „Začátek našeho vztahu byl moc hezký. Dost často jsem ji bral s sebou na služební cesty. Pracoval jsem tehdy pro několik firem, které vyvážely do zahraničí, jezdili jsme neustále do Německa nebo do Holandska uzavírat nějaké smlouvy a její jazyková vybavenost byla pro mě ohromnou pomocí.
Pak jsem povýšil, přestal jsem už tolik cestovat a seděl jsem víc v kanceláři. Pohyb v terénu se prakticky omezil pouze na složitější případy, kterých ale nebylo zase tak moc. Hedvika tvrdila, že jí to nevadí, že si bude dělat něco doma, že konečně bude mít čas setkat se i s kamarádkami. Jedna z nich vlastní nakladatelství, kde vydává i překladovou literaturu, a slíbila jí práci. Hedvika dostala přeložit nějakou detektivku. Jenomže to nebylo tak jednoduché, jak si představovala. Ono přeložit smlouvu o dodávkách nějakých výrobků je věc jedna a přeložit literární dílo věc druhá. Překlad, na který měla půl roku, dělala o deset měsíců déle.
Jsem přesvědčený, že to mohla dodělat jen díky tomu, že vydavatelka byla její kamarádka. V době, kdy vypršel termín na odevzdání a ona neměla hotovou ještě ani čtvrtinu, jsem si s ní chtěl o tom promluvit, ale odbyla mě tím, že to pro ni není nic, na čem by stál svět, že to jen zkouší, zda to bude moci dělat, a že jí to nejde proto, že je to napsané blbě už anglicky. Později už mě odbývala a nechtěla se o tom bavit vůbec. Tvrdila, že si najde na překlad něco sama a že až to bude mít, nabídne to vydavatelství. Nechala si dokonce něco poslat přes Amazon, něco si pak přivezla z knihkupectví v Paříži a v Londýně. A skutečně - kdykoli jsem pak přišel domů, měla u compu rozložené knihy a slovníky a vypadalo to, že usilovně pracuje. Měl jsem radost, protože to bylo období, kdy jsem chodil z práce čím dál později a měl jsem kvůli tomu výčitky svědomí, ale Hedvika se tvářila, že jí to nevadí.
Naopak, kromě svého překládání se věnovala domácnosti, každý den mi připravovala snídani, pokud jsem si mohl dovolit ten luxus a večeřel jsem doma, tak pokaždé udělala nějakou specialitu, z mého pohledu to byla idylka.“ Jak se ukázalo mnohem později, celá idylka byla jen na oko. Ve skutečnosti se Hedvika ocitla ve stavu permanentní nudy.
Nuda, nuda, nuda...
Případ své partnerky Hedviky projednával Vlastimil i s dalším ze svých kamarádů, který se živí jako psycholog. „K tomu, aby člověk dokázal pracovat doma, potřebuje především pevnou vůli. Ač se to nezdá, máte kolem sebe spoustu lákadel, které vás od práce odvádějí. To, že se Hedvika rozhodla pro práci jaksi do šuplíku, se zároveň zbavila jedné z nejmocnějších motivací - termínu. Takže se pak stalo, netvrdím, že to bylo přesně tak, ale pouze konstruuji situaci podle mých zkušeností z ordinace, že sice Vlastíkovi udělala ráno snídani, ale potom se šla ještě chvilku natáhnout, pak si něco přečetla, mrkla se na televizi, měla hlad, tak si udělala něco lehčího k jídlu, šla si odpočinout a navečer se jí už nechtělo do nějaké práce pouštět.
Pokaždé si mohla říci, že to udělá zítra. Zítra je přece také volno. Slovo zítra patří mezi zaklínadlo všech lidí, kterým chybí vnitřní disciplína. Ono nestačí mít volný čas, ale musíte mít vůli jej správně využít. Nejlepší je udělat si seznam, co všechno musíte udělat, a úkoly v něm napsané neodkládat. Jenže i tak chybí vnější bič, takže i v takovém případě je potřeba mít silnou vůli. Já Hedviku znám - je výborná, ale musí mít někoho, kdo nad ní nějakým způsobem bdí, lépe řečeno, kdo ji úkoluje a vyžaduje plnění úkolů. Pak funguje. Ale jakmile zůstala doma, tahle motivace odpadla a ona si s tím časem nedokázala poradit. Později svůj výpadek sváděla na to, že se nudila, ale já myslím, že o klasickou nudu nešlo. Šlo o lenost.
Byla prostě líná cokoli udělat. A když si najala pomocnici do domácnosti, tak jí vlastně odpadly i ty poslední pidipovinnosti, které měla, a ona se mohla už jen celý den válet na kanapi a sledovat televizi. Ona, taková chytrá holka, nakonec přestala úplně i číst a to už vůbec nemluvím o jejích plánech na další vzdělávání,“ komentoval situaci rodinný přítel a psycholog.
Drahé kratochvíle
V domácnosti u právníka Zdvořáka přibyla další žena. Hedvika usoudila, že je toho na ni trochu moc a vymohla si na Vlastimilovi, aby najal paní na výpomoc. Nejprve to zkoušeli s jednou dámou, které bylo přes padesát, ale Hedvice neseděla. Dávala jí na její vkus příliš najevo, že tak mladá žena by se měla umět postarat o domácnost sama. Zvlášť když nic jiného nedělá. Propustili ji a najali asi třicetiletou ženu Inku, která byla původem odněkud z Rumunska, ale v Česku žije od svých patnácti let a mluví tedy perfektně česky. Nejprve chodila pomáhat jen dvakrát týdně, ale Hedvika si pro ni začala vymýšlet nové a nové úkoly, až začala docházet denně.
Důvod byl jediný - Hedvice její přítomnost vyhovovala, často proklábosily celý den a netrvalo dlouho, staly se z nich nejlepší kamarádky. Inka pak vlastně pobírala plat za to, že dělala Hedvice společnici. „Věděl jsem, že ten vztah přešel do kamarádství, ale nijak jsem to nedramatizoval. Upřímně, chodil jsem domů utahaný, stačilo mi, když bylo něco k jídlu, k pití a když bylo uklizeno. Sem tam jsem doma pořádal nějakou poloslužební party, to pak Hedvika s Inkou všechno nachystaly k naprosté spokojenosti všech. Nikdy jsem neměl důvod si na něco stěžovat. A kdyby mi nezmizely ty peníze, asi bych ho neměl dosud,“ líčí tehdejší období Vlastimil.
Hedvika měla vlastní účet, kam Vlastimil každý měsíc převáděl padesát tisíc korun. Inku platil zvlášť ze svého účtu, pokud se vyskytly nějaké další výdaje, šlo to zase na vrub Vlastimila. Těch padesát tisíc bylo zcela pro Hedviččinu soukromou útratu. Brzy to ale nestačilo. Hedvika s Inkou začaly nakupovat módní věci. Vždy si je koupila Hedvika, aby je vzápětí věnovala Ince, protože byly údajně malé nebo velké, nebo jí neslušely. Pak začaly chodit spolu do fitcentra.
Potom na masáže, do sauny, na horské slunce, až to skončilo společnými dovolenými. Padesátitisícové kapesné brzy přestalo stačit.
Divoká jízda
Hedvice se nový způsob života zalíbil. Navštívila s Vlastimilem jednu akci, která se odehrávala na golfovém hřišti. A poznala nový svět. „Jak mi zjistilo soukromé očko, které jsem si na Hedviku najal, zamilovala se do golfového trenéra. Trénoval ji takový mladíček, golf umí excelentně, jeho táta patří k nejlepším trenérům u nás.
Zároveň je to velký děvkař. Nikdy se ale nezapletl s klientkou. Na to byl velký profík. Věděl, že kdyby si s ní něco začal, nechtělo by se jí platit za lekce. A to on nemohl potřebovat. U Hedviky udělal výjimku, ale provedl to stylově. Řekl jí, že teď, když se do ní zamiloval, není schopen ji cokoli naučit, proto ji přehodil na kolegu. Hedvika tak vesele platila za golfové lekce jednomu trenérovi a válela se s druhým. Docela divoká situace. A všude s sebou tahala Inku.
Moc bych za to nedal, že měla něco i s ní, i když to soukromý detektiv nepotvrdil. Ale nezdá se mi to normální, jejich vztah podle mě dávno přesáhl nějaké hranice přátelství. No nic, podstatné je, že jak začala hrát golf, tak také začala objíždět nejdřív celou republiku a pak, na podzim, chtěla zmizet někam ven. Je zajímavé, jak jí v tom hrály do noty různé náhody. Přišla za mnou v den, kdy jsem se dozvěděl, že bychom mohli s klientem do Ruska. Šlo o cestu asi na tři týdny, dost slibná záležitost, já tam měl figurovat jako odborník na naše mezinárodní obchodní právo, byly za to pohádkové peníze. Ale nedalo se tam jet s partnerkou, protože v Rusku se obchoduje trochu jinak než ve zbytku Evropy. Přemýšlel jsem tenkrát od rána, jako to řeknu Hedvice, ale než jsem se rozhoupal, vybalila na mě, že by ráda na jih Evropy za golfem. Bral jsem to jako signál shůry, zacvakal letenky i pobyt a ještě z radosti málem udělal piruetu. Bylo jasné, že jí můj výlet do Ruska nebude vadit ani v nejmenším.
Dal jsem jí sice slušné kapesné na výměnu, ale protože odjížděla až dva dny po mně, doplnila si ještě rezervoár z peněz, které jsem měl v akváriu. Nevím, kde všude byla, ani co tam dělala, a vědět to už nechci. Ale stálo mě to skoro tři sta tisíc korun. Dneska je to pryč, ty peníze jsem vydělal jinde a jejich ztráta mě nebolí, bolí mě ale to, jak se chovala Hedvika. Když jsem jí řekl, co jsem zjistil o životě, který vedla za mými zády, urazila se a odešla. S Inkou. Vrátila se za dva měsíce, slibovala, jak bude všechno jako dřív.
Je sice u mě, ale jako dřív to rozhodně není. Je mi jasné, že se vrátila kvůli penězům, ale nemám to srdce vyrazit s ní dveře. Mám ji rád, ale nedělám si iluze, že to bude klapat. Chtěl jsem dítě, jenomže po těchhle zkušenostech váhám. Jak to bude dál, netuším...“
Zelené vdovy
Nového fenoménu současnosti si už všimla snad všechna média. Ženy jsou v těchto případech vykreslené jako chudáci, kterým nezbývá nic jiného než se nudit na oplocených zahradách bohatých sídel. „U nás to dopadlo naprosto stejně, jako to popisují všechny ty články v ženských časopisech,“ vypráví Stanislav Bureš, majitel firmy na průmyslová mazadla. „S manželkou jsme šestnáct let. Oba z vesnice, oba jsme věděli, co to obnáší mít vlastní dům. Začal jsem podnikat s kamarádem, vůbec nám to nešlo, tak on přešel do jiného oboru, já se ještě asi rok plácal, pak to najednou vzalo obrátky a během dvou let jsem vydělal neskutečné peníze.
Většinu jsem vrátil do firmy, ale stejně mi hodně zbylo. Se ženou jsme vždycky snili o baráčku, tak jsem navrhl, že bychom si nechali něco postavit. Naši mi nabízeli parcelu kousek od nich, ve vesnici, kde jsem se narodil, ale to manželka nechtěla. Nemá se moc ráda s mojí mámou, a já její rozhodnutí akceptoval. Nakonec jsme si vyhlédli pozemek kousek od Prahy, nebudu jmenovat, je to místo, kde mají vily samí pracháči. Sehnal jsem pozemek přes jednoho mého zákazníka, moc se mi tam nechtělo, protože šlo o tu zástavbu, která se nazývá podnikatelské baroko, ale zase mě lákalo prostředí - jsme na kraji obce, hned za námi začíná les, celá naše čtvrť je oplocená, je tam stabilní ostraha, takže tam nikdo cizí nemůže, v obci jsou veškeré služby, škola, školka, obchod, do Prahy je to autem dvacet minut, pokud není nějaká zácpa...
Já osobně měl dost rozpolcené pocity, ale manželka se do toho místa zamilovala. Nechali jsme si postavit docela velký dům, skoro moc velký na můj vkus, a protože jsme vlastně rohová parcela, úplně vzadu, máme největší zahradu, na které jsem nechal udělat bazén, ve kterém se dá i plavat - má patnáct metrů. To bylo vždycky moje přání - je zastřešený, takže se dá užívat i v zimě. Moje žena do té doby dělala u mě ve firmě, vedla účetnictví. Jakmile jsme ale postavili dům, nedala jinak, než že bude doma a bude ho zařizovat.
Myslel jsem si, když tě to bude bavit, proč ne. Ale tak nějak podvědomě jsem cítil, že se něco stane.“
Únik do alkoholu
Podnikatel Bureš se nemýlil. Problémy nastaly dřív, než se nadál. Jejich řešení se táhne dodnes. „Ono se řekne starat se o dům. Ale co můžete sami udělat? Já byl v práci, vyráběli jsme méně, než jsme stačili dodávat, chtěl jsem proto rozšířit produkci a manželka organizovala vybavování domu. Na všechno si ovšem musela najímat řemeslníky, což bylo samozřejmě pohodlné, ale také to znamenalo, že bylo všechno brzo hotové. Její nadšení trvalo půl roku, pak přišlo období, kdy si jako užívala nového domu, a pak konec.
Najednou neměla do čeho píchnout. Jenomže zpátky do práce se jí nechtělo. Tvrdila, že to jsme si nemuseli pořizovat tak velký dům, když by v něm pak měla jenom přespávat. Děti nám pomalu odrůstaly, byly stále více soběstačné a manželka se začala nudit. Paradoxní bylo, že všude kolem byly domy, kde bydlely stejně osamocené manželky, ale nějak žádná z nich neměla sílu zorganizovat třeba společné setkání nebo tak. Manželka měla vlastně jen dvě - spíše známé -, se kterými občas prohodila pár slov. Tak začala pít. Každé ráno jezdila nakupovat do supermarketu, odkud si přivezla několik lahví vína, které pak během dne spořádala.
Na větší domácí práce si najímala službu, která sem zajížděla do většiny domácností, takže veškerá její povinnost se zúžila na nakupování - a to právě kvůli tomu chlastu. Skončila v léčebně, odkud se vrátila na jaře. Já jsem si najal do firmy ředitele, abych mohl být víc se ženou, ale necítím se dobře. Mě bavila moje práce. Navrhl jsem, že dům prodáme a odstěhujeme se jinam, ale nechtěla ani slyšet. Ono se jí v něm přesto všechno líbí. Nevím, jak to budu řešit do budoucna, nejspíš se pokusím ji donutit nastoupit do nějaké práce, třeba jen na půl úvazku, ale hlavně když bude mít nějakou povinnost a výplň času.“
Kafe, sex a cigára
Udělali jsme si průzkum u mužů, jejichž manželky jsou doma. Zajímalo nás, jestli vědí, co jejich drahé polovičky dělají, když jsou v práci. „Utrácejí naše peníze,“ smál se spolumajitel reklamní agentury. „Vím přesně, co dělá moje paní. Má ustálený okruh zájmů: kosmetika, fitko, relax, milenec."
Aby nezblbla...
Rozhodně tu nechceme suplovat psycholgickou nebo manželskou poradnu. Ale možná by vás zajímaly největší omyly, kterých se muži dopouštějí a které vedou k tomu, že jejich vztah pak špatně dopadne.
>>> Doma je pořád práce
Nudí se ten, kdo nemá do čeho píchnout. Jestli si myslíte, že starost o domácnost vaši ženu zaměstná, jste na omylu. Za vaše peníze si najme paní na výpomoc, se kterou nakonec stejně proklábosí půl dne. Navíc jsou domácí práce nudné, takže to jen prohloubí její pocit nechuti a naopak podnítí k tomu, aby si hledala vlastní zábavu.
>>> Děti to spraví
Je pravda, že narození dětí vzbudí v ženách mateřské pudy. Pokud jste si ale několik let chovali manželku ve zlatém hnízdě, narození dítěte pro ni bude spíše nevítanou zátěží. Zachová se pravděpodobně jako v prvním bodě. Najme si k dítěti nějakou chůvu a sama se bude raději nudit.
>>> Puťky jsou raději doma
Puťky jsou především puťky. Domácí život jim vyhovuje, pokud mu někdo jiný dá nějaký řád, který musí plnit. Vy při vaší vytíženosti to pravděpodobně nebudete. Žena, o které jste si myslel, že bude strážkyní vašeho krbu, se tak stane nešťastným tvorem uvězněným ve zlaté kleci. Bude nejlépe, když ji vypustíte ven, mezi své...
>>> Mají všechno
Pánové, možná se vám to bude zdát jako fráze, ale peníze
opravdu nejsou všechno. Tím, že jí věnujete zlatou kreditní kartu s neomezeným výběrem, jste si zadělali spíše na problém, než abyste tím vyřešili angažmá vaší ženy. Kdyby měla milion na měsíc, dokáže ho utratit, aniž by si tím koupila šťastný život.
>>> Je zbytečné něco dělat jen tak
A jsme zase u peněz. Nelze jakoukoli činnost převádět na peníze. Jestliže už se vaše drahá polovička rozhodla dělat něco pro sebe - jako třeba učit se cizí jazyky nebo pomáhat starým lidem v chudobinci, nesmíte se hned začít vyptávat, k čemu jí to bude nebo kolik za to má.
Naopak, buďte rádi, že si našla nějakou náplň dne. Jednak ji máte
z krku a jednak až přijdete večer utrmácení domů, nebude z vás tahat rozumy, jak jste se měl a co nového. Naopak vás bude sama zásobovat nejnovějšími informacemi, při kterých se dá docela slušně usnout...