7,5 cm horský kanon vz.15

Na počátku druhého desetiletí dvacátého století se firma Škoda prosadila jako jeden z nejúspěšnějších výrobců horského dělostřeleckého materiálu a její kanony se dočkaly i prvních exportních úspěchů.  V Plzni vznikly dvě řady horských děl, lišící se výkonem a hmotností. Zatímco lehčí typ kanonů byl určen především pro zahraniční odběratele, k přezbrojení domácí armády byl připravován kanon ráže 7,5 cm, který díky hmotnosti  střely dosahoval výkonů srovnatelných s polními kanony. Tato zbraň, označovaná jako vz.12, byla podrobena vojenským zkouškám, ale výzbrojní komise se přes vynikající vlastnosti tohoto děla neodhodlala k jeho zavedení do výzbroje. Protože kanony vz.12 byly již důkladně vyzkoušeny a v podstatě splňovaly nebo dokonce překonávaly požadavky výzbrojní komise, došlo po vypuknutí války k jejich  zavedení do výzbroje pod názvem 7,5 cm Gebirgskanone M.15. Plně se tak projevila předvídavost škodováckých konstruktérů a rakouská armáda získala horský kanon, který prakticky neměl ve světě konkurenci. Základem úspěchu této zbraně bylo několik revolučních novinek. Šlo především o masivní vodící plášť hlavně, který výrazně zjednodušil rozkládání zbraně a zlepšil stabilitu děla. Speciální konstrukce lafety umožnila zvýšení náměru až na 50 stupňů, což i díky dělenému střelivu umožnilo dosáhnout dostřelu až 7 kilometrů. Tím se kanon plně vyrovnával polním dělům a dovolovalo mu to vést i efektivní palbu proti nepřátelským bateriím. Samozřejmostí bylo použití nezávislého bubínkového zaměřovače, děleného lafetového štítu a automatického regulátoru zákluzu. Novinkou inspirovanou Škodovkou se pak stalo doplnění děla muničním štítem. Kanon se rozkládal na šest částí, a sice na hlaveň, vodící plášť, kolébku, přední lafetu, zadní lafetu s koly a lafetový štít. Sestavu poločety, zahrnující jeden kanon s kompletní obsluhou doplňoval ještě soumar nesoucí muniční štít a dva soumaři s pohotovostní municí. Velitelem poločety byl dělovod, který spolu se střelcem, miřičem, nabíječem, časovačem, podavačem a pomocníkem tvořili přímou obsluhu děla. Ta byla doplněna ještě deseti muži pomocného družstva a devíti vodiči soumarů. První kanony M 15 se k jednotkám dostaly na počátku roku 1915 a jejich výroba probíhala nejen ve Škodovce, ale i v uherské dělovce v Rábu. Údaje o počtu děl vyrobených v letech první světové války se různí, ale pravděpodobně přesáhl 2000 kusů. Jen v roce 1916 vyrobila a nastřelila  Škodovka 611 kanonů. Když  na počátku roku 1919 výzbrojní komise MNO rozhodovala o tom, která děla budou zavedena do výzbroje rodící se armády, nemohlo její pozornosti přirozeně  uniknout ani vynikající horské dělo vz.15, jehož výroba běžela až do října 1918. Ve Škodovce se rovněž nacházelo 36 horských  kanonů vz.15 v opravách a tyto zbraně se staly prvním horským materiálem československé armády. Narychlo sestavené baterie se zúčastnily již bojů na Těšínsku, a později i války s maďarskými bolševiky. Tam poprvé, ale nikoliv naposled, válčily kanony na obou stranách fronty, protože maďarská rudá armáda je měla rovněž ve výzbroji. V roce 1919 se kanony vz.15 staly také výzbrojí obrněných vlaků, které byly narychlo postaveny pod dojmem neúspěchů na Slovensku. Výroba kanonů v Plzni dále pokračovala a v letech 1920 až 1927 naše armáda obdržela dalších 199 děl. Celkový počet těchto zbraní zařazených do výzbroje tak dosáhl úctyhodných 235 kusů. V roce 1920 byly horskými kanony vz.15 na speciální lafetě vyzbrojeny i dva pomocné říční čluny Omd1 a Omd2, a potvrdila se tak univerzálnost jejich konstrukce. V československé armádě sloužily kanony vz.15 především u  dělostřeleckých pluků 201 a 202, které tvořily součást horských brigád dislokovaných na Slovensku. Dalšími jednotkami vyzbrojenými horskými kanony bylo 12 samostatných dělostřeleckých oddílů číslo 251 až 262. Každý z nich disponoval dvěma čtyřdělovými bateriemi a byly podřízeny polním dělostřeleckým brigádám v sestavě jednotlivých divizí. Československá armáda tak disponovala horským dělostřelectvem, kterým se nemohla pochlubit ani většina velmocí. Od počátku třicátých let však bylo stále zřejmější, že potencionálním bojištěm se stanou především české země, kde pro efektivní použití horského dělostřelectva nebude mnoho možností. To se projevilo v postupném rušení samostatných oddílů, nebo jejich přezbrojení a reorganizaci. Nadbytečné kanony vz.15 potom posloužily jako prozatímní výzbroj nově vytvořených dělostřeleckých pluků 13, 14 a 15. Horská děla sice nedokázala plně nahradit lehké polní kanony, ale mohla je úspěšně zastoupit při plnění většiny jejich úkolů. Není bez zajímavosti, že cvičební řád pro horské kanony vz.15 pamatoval i na boj s tanky a obsluhy ho intenzivně nacvičovaly. V září 1938 tvořily horské kanony stále důležitou součást výzbroje armády a je nepochybné, že by v rukou odhodlaných dělostřelců dokázaly splnit své poslání. Za mobilizace je čekala ještě jedna nezvyklá role, neboť se staly děly pevnostními.  Z kanonů vz.15 byly totiž sestaveny baterie, které měly svou palbou z improvizovaných točen před dělostřeleckými sruby tvrzí,  nahradit zatím nedodané pevnostní houfnice V březnu 1939 po okupaci zbytku českých zemí, ukořistil československé horské kanony  Wehrmacht.  Výjimku tvořilo 112 děl dislokovaných na Slovensku. Německá armáda vědoma si kvalit zbraně zavedla všechny dostupné kanony vz.15 pod označením 7,5 cm Gebirgskanone    15(t). Větší množství kanonů vz.15 použila v bojích i slovenská armáda. Baterie horských kanonů operovala v rámci Rychlé skupiny a v sestavě Zajišťovací divize působil celý oddíl o dvanácti dělech. Podle hlášení z dubna 1944 se operací na východní frontě zúčastnilo celkem 55 horských kanonů vz.15, z nichž patnáct bylo v Rusku ztraceno. Po vypuknutí SNP došlo k aktivování několika baterií, které úspěšně podporovaly boje povstalců. Dále zařadilo horské kanony vz.15 do své výzbroje i Maďarsko, Bulharsko, Jugoslávie, Kolumbie, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Španělsko a Turecko.

TECHNICKÝ POPIS

7,5 cm  horský kanon vz.15 je dělo se skluznou hlavní, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem, vyvažovači, vodorovným klínovým závěrem, nezávislým zaměřovačem, lafetovým a muničním štítem. 

Hlaveň: je ocelová a skládá se z duše pláště a nátrubku. Uvnitř hlavně je hladká nábojní komora, kuželový přechod a vinutá část s 28 lichoběžníkovými rýhami, se stálým pravým závitem. Hlaveň je uložena v vodícím plášti, který zvyšuje váhu hlavně a tím stabilitu děla.

Závěr: je vodorovný klínový.

Lafeta: se skládá z přední  a zadní  lafety . Součástí přední lafety je kolébka s vyvažovači. Zadní lafeta je ocelová,chobotová s ostruhou a je ukončena rydlem a tučkou . Lafeta je vybavena dřevěnými loukoťovými koly vz. 15 a děleným lafetovým štítem.

Miřidla: tvoří 7,5 cm zaměřovač vz.15 s dělovým dalekohledem vz. 15.

Obsluha: se skládá z dělovoda, který je velitelem obsluhy, střelce, miřiče, nabíječe, pomocníka, časovače a podavače, kteří dohromady tvoří přímou obsluhu. Mimo nich se především na dopravě a přípravě děla k palbě podílelo pomocné družstvo, v počtu deseti mužů.

Doprava: děla byla vyřešena rozložením na šest částí, které byly v horském terénu neseny soumary, upevněné v speciálních sedlech. Dělo bylo rozloženo na přední lafetu, zadní lafetu s koly, kolébku, vodící plášť, hlaveň a lafetový štít. Sestavu poločety doplňoval ještě soumar nesoucí muniční štít a dva soumaři s pohotovostní municí. Kde to podmínky dovolovaly, mohl být kanon na krátké vzdálenosti přepravován také  tažen dvěma koni v tandemu pomocí vidlicové oje.

Střelivo: Ostrý časovací granát vz.14

               Ostrý časovací granát vz.14/23

               Ostrý granátšrapnel vz.15

               Ostrý granátšrapnel vz.15/23

               Ostrý časovací granát vz.35

               Ostrý nárazový granát vz.35

               Ostrý šrapnel vz.35 

               Ostrá nábojka vz.15

               Ostrá nábojka vz.15/35 

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918 - 1939

Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně

VHA Praha, fond MNO DZO

SOa Plzeň, archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora