10 cm houfnice vz.14 a 14/19

10 cm lehká polní houfnice vz. 14/19 patří ve světě k nejznámějším zbrojním konstrukcím vzniklým v českých zemích. Toto dělo tvořilo jádro našeho předválečného dělostřelectva a stalo se  symbolem připravenosti armády k obraně vlasti. Svou technickou vyspělostí se právem řadilo ke světové špičce a nesmazatelně se zapsalo do historie dělostřelecké techniky.       

Úspěšná modernizace       

  Konstruktérům ve Škodovce bylo již záhy po skončení války jasné, že bude nutno zdokonalovat vyráběné druhy děl a jako první byla upravena právě houfnice vz.14. Z iniciativy Škodovky došlo k pokusům se zvýšením dostřelu a MNO povolilo zhotovení pokusné baterie. Úpravy spočívaly v prodloužení hlavně na 24 ráží . Dostřel tím byl zvýšen s novou municí vz.21 z  8100m na 9900m. Upraven musil být také regulátor zákluzu, vyvažovače se zpruhami, rozvodová kulisa a regulátor předkluzu. Došlo také k některým drobným zlepšením, jako například k zesílení nápravy, náměrového hřídele a nápravových sedátek. Mladá československá armáda tím dostala zbraň, která patřila k nejlepším na světě. Následovala řada objednávek pro domácí armádu a souběžně probíhala úprava již zavedených houfnic vz. 14 na vzor 14/19. Houfnice vz.14/19 byly určeny výhradně pro koňskou trakci , a když bylo rozhodnuto motorizovat pluky armádní dělostřelecké zálohy, byly provedeny rozsáhlé zkoušky, mající za úkol zvolit nejvhodnější způsob jejich motorizace. Protože konstrukce děla nedovolovala rychlost větší než 10 km/h, bylo rozhodnuto o přepravě nesením. Na automobilech vz.24, což byl nákladní automobil Laurin§Klement se sedlovým návěsem systému Martin, byla houfnice naložena spolu s hlomoznou a pásovým traktorem BD. Ten sloužil k umístění děla do palebného postavení. Tažení děl traktorem si vyžadovalo některé úpravy, houfnice byly opatřeny spojovacími závěsy a válečkovými rámci. Poslední houfnice byly vyrobeny až roku 1935. Celkem jich bylo dodáno 605 kusů a staly se symbolem připravenosti armády k obraně vlasti.

                                         Zavedení do výzbroje

Pro přejímání houfnic byl vypracován zvláštní předpis D XV-1a-1 a Zbrojně technický úřad v Plzni, který pro armádu děla přejímal, přísně dbal na dodržení všech parametrů. Vyžadovala se například úplná zaměnitelnost závěrů a prováděny byly důkladné zkoušky chemické a fyzikální. Prověřováno bylo například i nastřelení lafetového štítu z pušky Manlicher na vzdálenost 50 metrů. Nesmělo dojít k průstřelu a dovoleno bylo pouze vypuknutí plechu. Firma ručila po dobu jednoho provozního roku, který určila vojenská zpráva v období 1 až 5 letém. Důvodem bylo uložení většiny houfnic v augumentačních skladech. Pozoruhodné byly i jízdní zkoušky, které se prováděly automobilem na trati 150 km rychlostí 6 a 10 km/h nebo zvláštním tzv. „poháněcím zařízením“ na umělé dráze. U dělostřeleckých pluků byla tato zbraň velmi oblíbena a na veřejnosti velmi často přestavovala symbol vyspělosti a technické dokonalosti ČS armády. Nebylo náhodou, že pro převážení ostatků prezidenta T.G. Masaryka byla vybrána a upravena právě tato houfnice. Vyvrcholením mírové služby houfnice vz. 14/19 v ČS armádě bylo i její představení na všesokolském sletu v roce 1938 . Zde oddíl těchto děl předvedl ukázku výcviku včetně takzvané „dělostřelecké čtverylky“, což byla složitá ukázka manévrování dělových povozů. Zde mi nedá, abych se krátce nezmínil o tom, co tehdejší dělostřelectvo odkázané v drtivé většině na koňské potahy provázelo. Houfnice se dopravovala takzvaně nakolesněna na kolesnu vz.14/19. Vznikl tím takzvaný dělový povoz tažený šestispřežím. Dalším příslušenstvím děla byla hlomozna vz.14/22 opět nakolesněna na kolesnu vz14/19. Ta sloužila pro převoz munice a zůstávala u děla. Kolesny se odpojovaly a byly spolu se spřežením kryty mimo palebné postavení. I v nich byla uložena munice a nezbytné vybavení děla jako náhradní díly, mazadla a zavazadla obsluhy. Dělostřelecké jednotky dále provázelo mnoho povozů pro dopravu munice a ostatního materiálu. Baterie na válečných stavech měla mít 4 houfnice a 4 hlomozny, 8 kolesen, 17 lehkých vojenských vozů, 62 tažných a 17 jezdeckých koní. Obsluhu tvořili tři důstojníci a 114 mužů Délka pochodového proudu této baterie byla téměř 300 metrů. V roce 1938 byla houfnice vz. 14/19 nejpočetnějším lehkým polním dělem Československé armády a její dobré vlastnosti spolu s dokonalou připraveností našich dělostřelců dávaly všechny předpoklady k tomu, aby splnily své úkoly při obraně republiky. Nejčastěji jim bývá vyčítána hippotrakce a malý dostřel, ale je třeba si uvědomit, že v té době byla na koňský potah odkázána všechna lehká dělostřelectva možných protivníků. Co se týče dostřelu ve srovnání s hlavním soupeřem, kterého by představovala německá houfnice 105 leFH vz.18 byl sice více než 1500 metrů kratší, ale bylo to vyváženo bojovou hmotností nižší asi o 500 kilogramů. Další výhodou jistě mohlo být, že houfnice vz.18 byla teprve od roku 1935 zaváděna do výzbroje, kdežto obsluhy houfnice vz 14/19 byly dokonale vycvičeny a sžity se svým materiálem. To se týkalo i dostatečného množství záložníků vycvičených v obsluze těchto zbraní. Bohužel československým dělostřelcům nebylo dopřáno bránit svou vlast a po ostudném Mnichovu a krátké agonii druhé republiky nastává pro houfnice vz.14/19 nová osudová éra. Několik houfnic, které zůstaly po roce 1945 na našem území bylo na čas znovu zavedeno do výzbroje, ale z důvodu unifikace byly brzo vyřazeny, a tím skončila služba těchto zbraní v Československé armádě. Po březnové okupaci zůstalo 184 houfnic na Slovensku a zbytek zabavil Wehrmacht.

Česká děla na nesprávné straně fronty

Nejprve se budeme věnovat službě Houfnic vz. 14/19 ve Slovenské armádě. Po vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939 se staly důležitou součástí výzbroje nově vytvořených dělostřeleckých pluků. Během bojů s Maďary a v polské kampani se příliš neuplatnily Po reorganizaci v listopadu 1939 se staly výzbrojí druhého a třetího oddílu pluků 1. 2. a 3. Každý oddíl sestával ze čtyřech baterií po čtyřech dělech a v náhradním oddílu byla zařazena jedna čtyřdělová baterie. Slovenská armáda se však potýkala s nedostatkem vycvičených obsluh. Čas bojového užití houfnic 14/19 přišel až s nasazením zajišťovací divize na Ukrajině v roce 1942, v jejíž sestavě bylo 8 houfnic 14/19 . Opravdového boje se však baterie těchto houfnic dočkaly až v průběhu SNP, kdy tvořily jádro povstaleckého dělostřelectva . Houfnice vz.14/19 se také v průběhu povstání stala výzbrojí pancéřového vlaku Hurban, který se zúčastnil bojů v prostoru Čremošné a u Heľpy.   O dalším osudu slovenského dělostřeleckého materiálu po potlačení povstání nám údaje chybí, ale je pravděpodobné, že ukořistěné houfnice spolu s děly odzbrojené Východoslovenské armády, byly německými jednotkami použity v  těžkých ústupových bojích na Slovensku. Tím se dostáváme k největšímu uživateli houfnic vz.14/19, jímž byl překvapivě německý Wehrmacht. Prvními houfnicemi vzor 14, které Němci získali, pocházely z výzbroje Rakouské armády. Rozbitím Československa spadlo Němcům bez boje do klína přes 400 houfnic 14/19 a část z nich byla použita při přepadení Polska v září 1939.  Po jeho porážce získal Wehrmacht několik stovek houfnic vz.14/19, neboť ty tvořily jádro polského lehkého dělostřelectva. Po porážce Jugoslávie a Řecka bylo zabaveno opět několik stovek kusů houfnic a posledními ukořistěnými zbraněmi, byly houfnice získané po kapitulaci Itálie a porážce SNP. Celkem tedy Wehrmacht používal jistě více než 1000 kusů houfnic vz. 14 a 14/19. Houfnice vz. 14/19 (t) byly použity v polské kampani a údajně velmi úspěšně na západní frontě. Zúčastnily se ještě začátku války se Sovětským svazem, kde se zapojily bojů na Krymu a obléhání Sevastopolu. Od roku 1942 byly staženy z první linie a dosloužily jako výzbroj baterií atlantického valu. Houfnice vz.14/19 použili němečtí dělostřelci i při bojích v Normandii. Tvořily například výzbroj části všech tří oddílů dělostřeleckého pluku 1716 ,který se v rámci 716.divize podílel na tvrdých bojích v oblasti Caen. Čtyři houfnice 14/19 byly i částí výzbroje proslulé baterie Merville. Několik baterií bylo použito i k obraně Normanských ostrovů. Němečtí dělostřelci používali italské houfnice vz. 14 z nedostatku vlastního dělostřelectva také v bojích v severní Africe. Jak dokazuje fotografie ukořistěné techniky, patrně posledním bojovým vystoupením houfnice 14/19 na straně Wehrmachtu byl, nebo měl být boj s postupující rudou armádou na Opavsku. Pro úplnost uveďme ještě jak byly houfnice v německých službách označeny: lFH 14(ö) –rakouský vz 14, lFH 315 ( j ) - jugoslávský vz.14, lFH 315 ( i ) - italský 100/17 mod.14, lFH 14/19 ( t ) – české 14/19, lFH 14/19 ( p) – polské14/19, lFH 316 ( j ) – jugoslávské 14/19, lFH 318 ( g ) – řecké 14/19. 

            Houfnice  vz.14 /19 na bojištích Evropy

 Dalším a velkým uživatelem houfnic vz.14 a jejich největším upravovatelem se stala Itálie. Po skončení první světové války získali Italové jako válečnou kořist a reparace 1339 houfnic vz 14, které ihned zařadili do své výzbroje pod označením obice da 100/17 modello 14. ( 17 je délka hlavně v rážích, jak je v Itálii zvykem). Citelně jim totiž chyběla vlastní moderní lehká houfnice a s výbornými vlastnostmi těchto zbraní se dostatečně seznámili za války. Také italští dělostřelci si uvědomovali, že k dopravě houfnic bude v budoucnosti potřeba použít mototrakci a proto od dvacátých let zkoušeli různé způsoby přepravy. Nejprve experimentovali s nesením houfnic na nákladních automobilech a nebo na zvláštních podvozcích, nakonec ale upravili část houfnic pro tažení za dělostřeleckým tahačem. Houfnice byly vybaveny novými koly s gumovými obručemi, ložisky a označeny TM (traino meccanico ). Italové se také pokoušeli o zvýšení dostřelu . Vyzkoušeli prodloužení hlavně na 220 cm, tedy na 22 ráží, ale dosažené výsledky  se jim nezdály příliš uspokojivé. Vzhledem k nákladům na rekonstrukci proto takto upravili pouze malou část děl . Požadovaného prodloužení dostřelu bylo částečně dosaženo pouze zavedením nové munice. S italskou armádou se houfnice 100/17 mod. 14 zúčastnily války v Etiopii a později i občanské války ve Španělsku. Zde dokonce bojovaly tyto houfnice na obou stranách fronty, neboť republikáni ukořistili nejméně 4 houfnice a použili jich proti nacionalistům, na jejichž straně bojovalo údajně až 260 houfnic dodaných Italy. V době vypuknutí druhé světové války měla italská armáda ve výzbroji 1325 houfnic 100/17 mod.14 hippomobilních a 199 kusů v úpravě pro mototrakci. Později k nim přibylo ještě více než 400 kusů, které Italům předali Němci ze své bohaté kořisti. Tyto houfnice tvořily jádro lehkého dělostřelectva na všech válčištích, kde bojovala italská vojska. K pozoruhodné události došlo roku 1941 v obleženém Tobruku, kde čs. vojáci objevili ve skladu čtyři houfnice a použili jich proti Němcům. Italská armáda se služeb houfnic mod.14 nevzdala ani po ukončení války, a protože disponovala ještě velkými počty těchto zbraní, část jich byla modernizována na vzor 100/17 mod. 14/50. Úprava spočívala především v nových kolech s pneumatikami a novém lafetovém štítu . Poslední úprava proběhla až na počátku šedesátých let, kdy vznikla upravená houfnice 100/22 mod.14/61.Nejnápadnějším znakem tohoto vzoru je dlouhá hlaveň opatřená úsťovou brzdou.Mezi velké uživatele houfnic vz. 14/19 se řadilo také Polsko. Po dobrých zkušenostech s houfnicemi vz. 16 objednala polská armáda v roce 1922 zkušební baterii vzoru 14. V roce 1928 následovala objednávka většího počtu modernizovaného vzoru 14/19, spolu s licencí na jejich výrobu. Více než 900 houfnic, pod označením „haubica wz.1914/1919 kal. 100 mm“ tvořilo jádro polského lehkého dělostřelectva. Také v Polsku se houfnice 14/19 stala i výzbrojí obrněných vozidel, neboť 13 houfnic tvořilo výzbroj obrněných vlaků. Houfnice vz. 14 a 14/19 náležely také jádru jugoslávského dělostřelectva. Část houfnic vz. 14 získali Jugoslávci jako válečnou kořist, a protože s nimi byli spokojeni, následovala objednávka vz. 14/19. Jugoslávská armáda později nechala část svých houfnic vz. 14 upravit na vzor   14/19. stejným způsobem, jako to udělala československá armáda. Po porážce Jugoslávie připadla většina ukořistěných houfnic Itálii. Jednu baterii houfnic vz 14/19 použila i Chorvatská armáda během  bojů proti Titovým partizánům. Z dalších uživatelů houfnic vz.14 a 14/19 můžeme jmenovat Rumunsko, které vlastnilo více než 200 houfnic vz.14, jež tvořily výzbroj třetího oddílu lehkých dělostřeleckých pluků. Také rumunská armáda modernizovala v roce 1934 své houfnice na vzor 14/34. S rumunskými dělostřelci se údajně několik kusů těchto houfnic dostalo na naše území v závěrečných bojích druhé světové války. O dalších uživatelích se pouze letmo zmíníme. Jedná se především o Rakouskou armádu, jejíž houfnice vz. 14 zabavil Wehrmacht v březnu 1938 a Řeckou armádu, v níž tyto houfnice tvořily důležitou část lehkého dělostřelectva.

Prameny a literatura:

Vladimír Karlický, Československé dělostřelecké zbraně, Naše vojsko, 1975

Jiří Janoušek, Československé dělostřelecké zbraně,  Corona, 2007

Chris Chant, Dělostřelectvo, Naše vojsko, 2007

Charles K Kliment - Břetislav Nakládal, Slovenská armáda 1939 – 1945, 2006

Vladimír Francev - Charles K Kliment,  Československá obrněná vozidla

Ian Hoog, Dělostřelectvo dvacátého století

Dějiny dělostřeleckého pluku 51

 Pavel Sekanina, Děla systému Škoda ve sbírkách Vojenského muzea v Praze

SOA Plzeň,  Archiv Škoda, fond GŘ-TD

VHA Praha , fond Sbírka čs. předpisů do roku 1939

Archiv autora :Taktika dělostřelectva , Taktika dělostřelectva v příkladech

Taktická příručka , Nauka o střelbě dělostřelectva

Vojenský svět 1934 – 1938 , Naše vojsko 1928 – 1938

Vojenské technické zprávy 1930 – 1938

Jas 1930 – 1938 , Pestrý týden 1936 - 1938