Jdi na obsah Jdi na menu
 


15 cm hrubá houfnice vz.14 a 14/16

28. 10. 2014

 

 

15-cm-h-14.jpg

15 cm hrubá houfnice vz.14/16 ze sbírek VTM Lešany

15 cm hrubá houfnice vz.14 a 14/16
Těžké houfnice, v dobové terminologii označované také jako hrubé, patřily vždy k tomu nejlepšímu, co mohla firma Škoda nabídnout. Na počátku vývojové řady těchto zbraní stála 15 cm houfnice vz.14, která ač nebyla oficiálně exportována, sloužila nejméně v  desítce evropských armád a patří i ve světovém měřítku k nejznámějším dělům střední ráže. Tyto houfnice byly také první těžším dělem ve výzbroji naší armády a významně zasáhly do bojů, které provázely vznik naší republiky.
Okolnosti vzniku a vývoj konstrukce
Škodovy závody v Plzni stály již od počátku 20. století na čele vývoje těžkých děl a v tomto oboru dosáhly značných úspěchů. Byly monopolním dodavatelem rakouského námořnictva a pozemní armádě dodávaly vynikající moždíře. Prorazit v kategorii děl střední a malé ráže se jim ale s výjimkou horského materiálu až do vypuknutí první světové války nedařilo. Neznamená to ovšem, že by se o to nepokoušely a od počátku dvacátého století vznikla v Plzni řada lehkých a středních děl, které mohly směle soupeřit se zahraniční konkurencí. Jejich neúspěch v soutěžích na vyzbrojení domácí armády byl způsoben především vytrvalým lpěním armádních špiček na výrobě hlavní z ocelového bronzu, dodávaných státní zbrojovkou AZF a nedůvěrou k technickým novinkám. Těžké polní baterie rakousko – uherského dělostřelectva byly od počátku století vyzbrojeny 15 cm houfnicemi M 99/4, které nepatřily ani v době svého vzniku ke světové špičce a jejich naprostou zastaralost odhalily už první boje Velké války. Rakouská armáda však nebyla výjimkou, a co se týče těžkých houfnic, byly na tom všechny válčící státy prakticky stejně. Konstrukční oddělení Škodových závodů správně vyhodnotilo zkušenosti z  Rusko – japonské války a došlo k závěru, že v příštích konfliktech bude patřit dělům střední ráže podstatně větší úloha. Proto byly zahájeny práce na vývoji houfnice v ráži 15 cm, která měla být připravena pro očekávanou soutěž na vyzbrojení domácí armády, ale především pro zahraniční zájemce. V předvečer války tak v Plzni vzniklo několik projektů houfnic, které spojovala koncepce používaná Škodovkou u středních děl až do počátku třicátých let. Šlo o to, že děla ráže větší než 10 cm, spojená s kolesnou, tvořila pro šestispřeží koní příliš velkou zátěž. Většina ostatních zbrojovek se u svých děl smířila s omezenou pohyblivostí nebo s rozšířením spřežení o jeden nebo dva páry koní. Škodovka však prosazovala názor, že těžké houfnice polních baterií musí být stejně pohyblivé jako lehký polní materiál. Dělo se proto rozkládalo pro dopravu do dvou celků. Hlaveň se přeložila na zvláštní vůz spojený s kolesnou, který tvořil hlavňový povoz a nakolesněná lafeta tvořila lafetový povoz. V palebném postavení sice bylo při sestavení děla nutno přesně manévrovat spřeženími, nicméně výhody převažovaly. První pokusné houfnice sice ještě trpěly řadou dětských nemocí, ale získané zkušenosti posloužily k průběžnému zdokonalovaní konstrukce. V roce 1913 se dostavil dokonce první exportní úspěch a malá série 15 cm houfnic byla dodána Rumunsku. Pro domácí armádu pak Škodovka přichystala houfnici s délkou hlavně 14 ráží, která patřila k nejlepším zbraním své kategorie. Dělo bylo předvedeno armádním špičkám a v létě 1914 prošlo rozsáhlými jízdními i střeleckými zkouškami, které prokázaly, že se jedná o vynikající vyzrálou konstrukci.
 

15-cm-h-vz1416-.jpg

Počátky výroby a válečné nasazení.
Když v srpnu 1914 vypukla válka, velmi brzo se ukázalo, že lehké polní kanony nejsou ani zdaleka schopny plnit všechny úlohy polního dělostřelectva. Dělostřelci všech bojujících armád začali volat po dělech větší ráže se strmou dráhou střely. Tyto úlohy mohly nejlépe plnit těžké houfnice a potvrdila se tak prozíravost vedení Škodovky, které včas iniciovalo vývoj tohoto materiálu. Rakouská výzbrojní komise se proto obrátila na Škodovy závody, neboť její odborníci sledovali vývoj nových děl v Plzni a 15 cm houfnice se již dlouho těšila jejich pozornosti. Protože její vývoj byl prakticky ukončen a konstrukce splňovala všechny požadavky vojenské správy, armáda po krátkých zkouškách objednala zkušební sérii 12 děl. Přesto, že plzeňská dělovka byla vytížena rozsáhlými objednávkami, zavedla výrobu 15 cm houfnic v rekordně krátkém čase, nepochybně i díky tomu, že na její přípravě začala pracovat ještě před vystavením oficiální objednávky. Všechny houfnice zkušební série převzala armáda již v prosinci 1914 a odeslala je k vyzkoušení na frontu. Protože ohlasy od dělostřeleckých jednotek byly jednoznačně pozitivní, došlo k vystavení rozsáhlé objednávky a zmocnění k zahájení sériové výroby. Nová zbraň byla zavedena pod označením 15 cm Feldhaubitze M.14 a první vyrobená děla začala nahrazovat u těžkých polních baterií zastaralé houfnice M.99/4. V průběhu roku 1915 armáda převzala prvních 180 děl a jak si vyžadovala vážná situace na frontách, okamžitě je nasadila na nejohroženějších úsecích válčišť. 15 cm houfnice prokázaly své vynikající vlastnosti především na italské frontě, kde se díky náročnému terénu mohla uplatnit jejich pohyblivost a účinnost proti odolnějším cílům. Těžké houfnice se totiž díky možnosti střelby vrchní skupinou úhlů a účinku 42 kg těžkých granátů výborně hodily k ničení polních opevnění, krytů a pozorovatelen. Využívána zde byla i možnost rozložit dělo do čtyř jednotek pro transport na horských kárách, což bylo pro dělo této hmotnostní kategorie velmi neobvyklé. V roce 1916 armáda obdržela jenom z Plzně 220 houfnic M. 14. Jejich výroba však probíhala od léta 1915 i v uherském Rábu, kde Škodovka vybudovala svou pobočku a tak se celkový počet vyrobených houfnic blížil 500. kusům. V roce 1916 se s 15 cm houfnicemi seznámilo také několik zahraničních delegací, ale proti jejich exportu se ostře ohradila vojenská správa. Pouze na žádost Turecké nákupní komise, která byla výkony děla nadšena, došlo k zapůjčení jedné baterie houfnic. Ta byla mimo jiné nasazena v bojích na poloostrově Galipoli a později na Středním východě. Osudy této jednotky jsou opředeny řadou legend a k jejím velkým úspěchům patřilo například potopení britského monitoru. Zkušenosti z bojového nasazení houfnic M.14 přineslo však také odhalení jediné závažnější chyby konstrukce. Při intenzivní palbě totiž došlo několikrát k roztržení zadků hlavně a Škodovka proto navrhla jejich zesílení a provedla několik drobnějších zlepšení. Upravené houfnice obdržely označení M.14/16 a od poloviny roku 1917 nahradily ve výrobě původní vzor. V průběhu roku 1917 bylo pouze v Plzni vyrobeno a nastřeleno 335 houfnic obou typů a výroba v tomto roce dosáhla největšího rozmachu. Údaje z roku 1918 nám scházejí, ale do října 1918 bylo vyrobeno celkem 1086 houfnic M.14 a 14/16 a stovky náhradních hlavní. 15 cm houfnice Škoda patřily po celou dobu Velké války k nejlepším zbraním své kategorie ve světovém měřítku. Není proto divu, že tato děla, získaná jako kořist nebo součást válečných reparací, zavedly do své výzbroje všechny nástupnické státy Habsburské monarchie a rovněž některé vítězné mocnosti, především Itálie. 

15-cm-hh1416.jpg

Nejslavnější kapitola v historii zbraně
Je více než symbolické, že první 15 cm houfnice M 14 se dostaly do výzbroje naší vznikající armády z Itálie. Ta totiž byla po rakouské armádě k největším uživatelem škodováckých houfnic. K podpoře dvou legionářských divizí, které na konci roku 1918 přijely do vlasti, byl zformován z  rakouských dělostřelců českého původu i dva těžké oddíly vyzbrojené houfnicemi M 14/16. Ty se rozhodujícím způsobem podílely na obsazování Slovenska a v květnu 1919 i na  bojích s maďarskými bolševiky. K nejvýznamnějším akcím, kterých se zúčastnily, patřila bitva o Nové Zámky a boje v oblasti Komárna. Protože 15 cm houfnice vz.14/16 v bojích plně potvrdily svou vynikající pověst bylo samozřejmé, že tyto zbraně bude vznikající československá armáda nutně potřebovat. Počátkem roku 1919 proto obdržela Škodovka objednávku na 104 kusů houfnic, které byly zavedeny do výzbroje pod označením 15 cm hrubá houfnice vz.14/16. Název hrubá byl přijat pro odlišení od 15 cm těžkých houfnic vz.15 a označení hrubé dělostřelectvo bylo zavedeno pro všechen materiál střední ráže, tedy kanony 10,5 cm a houfnice 15 cm. Sériová výroba byla velmi rychle obnovena a první děla přebíraly baterie, chvatně formované pod dojmem hrozivého vývoje na Slovensku, již v květnu 1919. Na konci roku 1919 již disponovala armáda 89 kusy hrubých houfnic. Protože údaje o počtech vyrobených a nastřelených houfnic se liší, můžeme o postupu výroby pouze spekulovat. Dříve se uvádělo, že armáda disponovala celkem 128 kusy houfnic vz.14/16. Údaje z března roku 1939 však dokazují, že počet zavedených houfnic přesáhl 180 kusů. Většina jich pocházela z kvalitní mírové výroby a děla, která si přivezli legionáři z Itálie, byla postupně repasována. 15 cm houfnice tvořily zpočátku výzbroj samostatných baterií formovaných z náhradních oddílů bývalých rakouských těžkých dělostřeleckých pluků. V průběhu roku 1919 byly baterie slučovány do oddílů a v  červenci 1920 reorganizovány na hrubé dělostřelecké pluky. Celkem 12 těchto jednotek podléhalo  podle nového organizačního schématu divizím a výzbroj jejich dvou oddílů tvořily právě houfnice vz.14/16. Z důvodu nedostatku materiálu měly oddíly pouze po dvou bateriích a k jejich rozšíření došlo až s příchodem nových houfnic vz.25. Armáda sice byla s výkony svých hrubých houfnic spokojena, ale ve dvacátých letech se ukázalo, že dostřel 8 km sice dostačoval pro podmínky poziční války, ale v očekávaném manévrovém boji přestal vyhovovat. MNO proto pověřilo Škodovku modernizací houfnic a po dlouhých a náročných zkouškách byl nový typ přijat do výzbroje pod označením hrubá houfnice vz.25. Další děla vzoru 14/16 tedy již objednána nebyla a hrubé dělostřelecké pluky mezitím přejmenované na Dělostřelecké pluky čísel 101 až 112, čekaly až do konce dvacátých let na doplnění materiálu novými houfnicemi vz.25. Neznamená to ovšem, že by se z 15 cm houfnice vz.14/16 už nepočítalo. Na počátku třicátých let sice MNO iniciovalo vývoj nové hrubé houfnice, ale očekávané přezbrojení Hrubého dělostřelectva mělo přijít až ve čtyřicátých letech a nová děla měla posloužit především k doplnění a rozšíření jednotek. Houfnice vz.14/16 tvořily tedy až do konce dvacátých let jádro hrubého dělostřelectva. Teprve s nárůstem počtů houfnic vz.25 došlo z důvodu sjednocení výzbroje k soustředění staršího materiálu u prvních oddílů pluků, u nichž se předpokládala nutnost delších přesunů. V mírové organizaci tak byl vyzbrojen první oddíl většiny dělostřeleckých pluků děly vz.14/16 a druhý oddíl houfnicemi vz.25. Zásadním způsobem se do života hrubého dělostřelectva vepsala reorganizace armády, platná od prosince 1937. V nové struktuře branné moci byly pluky, vyzbrojené hrubými děly, vyňaty z podřízenosti divizí a přiděleny po dvou, právě vzniklým sborům. Zde se mohla více uplatnit pohyblivost materiálu vz.14/16, neboť u sborového dělostřelectva byl na ni kladen mnohem větší důraz než u divizí. V zářijové mobilizaci postavila většina dělostřeleckých pluků svá mobilizační dvojčata a bylo tak aktivováno 24 hrubých dělostřeleckých pluků. Velkou část jejich výzbroje tvořily i nadále hrubé houfnice vz.14/16 a je nepochybné, že by své úkoly dokázaly úspěšně splnit. Bývá jim sice vyčítána zastaralost, ale s výjimkou dostřelu se mohly rovnat všem dělům stejné kategorie ve světě, Wehrmacht nevyjímaje. Přesvědčivě to dokázal i zájem Německa o koupi tohoto dělostřeleckého materiálu v prosinci 1938.
  

15-cm-h-vz.1416-slav.jpg

 
Houfnice vz.14 a 14/16 v zahraničí
Po Mnichovu postrádalo československé hrubé dělostřelectvo, které se řadilo k nejmohutnějším na světě uplatnění. Proto byla jeho nejstarší složka, 15 cm houfnice vz.14/16, připojena k dělostřeleckému materiálu určenému na prodej. Celkem 70 děl tohoto vzoru spolu s příslušným střelivem získal Wehrmacht ještě v předvečer okupace Československa a houfnice byly zařazeny k dělostřeleckým jednotkám bývalého rakouského Bundesheeru, které byly vyzbrojeny stejným materiálem. V březnu 1939 získali Němci spolu s ostatní výzbrojí československé armády také posledních 26 houfnic vz14/16 a zařadili je do výzbroje pod označením 15 cm sFH 14/16(t). O jejich bojovém nasazení toho mnoho nevíme, ale je pravděpodobné, že sloužily především u druholiniových a výcvikových jednotek. Od roku 1942 však s počátkem budování Západního valu přišel i čas houfnic vz. 14/16. V odolných palebných postaveních a s předem připraveným plánem paleb jejich malý dostřel nepředstavoval velký problém a bylo možno plně využít účinků 42 kilogramů těžkých granátů. Bývalá česká houfnice tak tvořila například důležitou součást obrany ostrova Alderney a další děla tohoto typu byla zařazena na méně exponovaných úsecích obrany.
Hned po rakousko – uherské armádě byla největším uživatelem houfnic 14/16 armáda italská. Ta získala velké množství těchto děl jako válečnou kořist a protože sama disponovala pouze menším množstvím 15 cm houfnic firmy Krup a francouzským materiálem, velmi ráda přijala rakouská hrubá děla do své výzbroje. Italové získali téměř 500 houfnic vz.14 a 14/16, které tvořily až do roku 1943 jádro dělostřelectva střední ráže. Obice 149/13 SK, jak znělo jejich oficiální pojmenování, bojovaly už v Etiopii. S italským expedičním sborem se dostaly i do Španělska a jejich labutí písní se staly boje v severní Africe a na Sicílii. Zde dosáhly řady úspěchů a v extrémních podmínkách se jejich konstrukce velmi osvědčila. Italové také vyřešili motorickou přepravu těchto děl. Protože rekonstrukce, která by umožnila vlečení děla tahačem, nebyla ekonomická, bylo použito speciálních podvalníků, na které se naložilo celé dělo. K jejich tažení sloužily osvědčené traktory TM40 a nebo Pavesi 30. Italská armáda používala houfnice vz.14/16 ještě nějakou dobu po ukončení války, což svědčí nejen o oblibě škodováckých děl u italských dělostřelců, ale i o jejich spolehlivosti. Italové také pro houfnice vyvinuli nové střelivo, které umožnilo výrazné prodloužení dostřelu. Významnou roli hrály houfnice vz.14 také v maďarské armádě. Celkem 76 děl označených jako vz.14M tvořilo až do konce třicátých let důležitou součást její výzbroje. V  rábské dělovce vznikla dokonce jejich vylepšená varianta, vyrobená jako vzor 14/35M v počtu 24 kusů. Jak jsem se již zmínil, měl i rakouský Bundesheer ve výzbroji několik desítek houfnic vz.14/16, které tvořily výzbroj armádní dělostřelecké zálohy. Také v rakouské armádě se houfnice převážely na podvalnících tažené nákladním automobilem. Díky novému střelivu vz.32 se podařilo jejich dostřel prodloužit až na 9400 metrů. 15 cm houfnice vz.14/16 tvořily rovněž jádro středního dělostřelectva jugoslávské armády a po její kapitulaci většinu děl získal Wehrmacht. Několik houfnic 14/16 po rakousko – uherské armádě obdrželo také Rumunsko a Řecko. To si pro svá děla v roce 1919 objednalo ve Škodovce dokonce náhradní hlavně. Na závěr se budeme věnovat slovenské armádě. Té zůstalo 75 kusů hrubých houfnic vz.14/16, jež tvořily výzbroj tří hrubých pluků dislokovaných na slovenském území. Protože vznikající slovenské dělostřelectvo nemohlo pro nedostatek vycvičených obsluh využít ani modernějšího hrubého materiálu, zůstaly houfnice uloženy ve skladech. V září 1942 jich vykazovala armádní statistika ještě 66, ale s jejich použitím se nepočítalo. Několik těchto hrubých děl našlo však svoje uplatnění v době SNP. Jedna baterie 15 cm houfnic vz.14/16 například bojovala u obce Janova Lehota a dokonce se údajně pustila do střetu s tanky. Po porážce SNP poslední stopy těchto děl mizí a byla zcela jistě sešrotována. Stejný osud měla i většina ostatních děl pocházejících z výzbroje československé armády.
 
Máme to štěstí, že se nám jedna hrubá houfnice vz.14 dochovala ve sbírkách VTM Lešany. Tuto vzorně restaurovanou zbraň můžeme obdivovat v hale věnované vývoji děl Škoda. Jde o původní verzi M 14 a její hlaveň nese číslo 152.
 
 
 
Technický popis
15 cm hrubá houfnice vz.14 /16 je dělo se skluznou hlavní, kapalinovou brzdou, vzduchovým vratníkem a nezávislým zaměřovačem s nezávislou záměrnou.
Hlaveň je ocelová. Skládá se z duše, předního a zadního pláště, které jsou nasunuty na duši a spojeny šroubovým nátrubkem. Uvnitř je hladká nábojní komora a vinutá část s 36 lichoběžníkovými drážkami.
Závěr je vodorovný, klínový se spušťadlem a obvyklými pojistkami.
Lafeta se skládá z kolébky, vrchní a spodní lafety. V kolébce jsou uloženy kapalinová brzda,vzduchový vratník a části zákluzového rozvodu. Na vrchní lafetě je upevněna kolébka, odměrové řididlo, náměrové řididlo a zaměřovač. Pivotem je spojena s trupem spodní lafety. Ta se skládá z trupu, nápravy s koly, brzdy, lafetového štítu, opěrného můstku, rydla a tůčky.
Miřidla jsou tvořena 15 cm zaměřovačemvz.14, dělovým dalekohledem vz.8/14 a 15 cm výpomocným hledím vz.14
Doprava ve dvou jednotkách tažených šestispřežím. Hlaveň se pro dopravu nakládala na lafetový vůz, lafeta spojená s kolesnou tvořila hlavňový vůz.
Střelivo používané československou armádou:
15 cm ostrý granát vz.13/9
15 cm ostrý granát vz.14/15b
15 cm g- šrapnel vz.17
 15 cm ostré nábojky vz.14
 
Prameny a literatura:
Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918- 1939
Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně
Franz Kosar- Artillerie im 20. Jahrhundert
Hugo Kerchnawe - Ehrenbuch unserer artillerie
HaV 1/2010 – Pavel Minařík, Pavel Šrámek – Dělostřelectvo československé armády v době vyvrcholení mnichovské krize
Předpis G 42 - Artillerieunterricht 15 cm M. 14 Feldhaubitze
Předpis D – IV – 6 - Dělostřelecká nauka pro 15 cm hrubou houfnici vz.14/16
Předpis D – IX 6a – Tabulky střelby pro 15 cm hrubou houfnici vz.14 a 14/16
Archiv autora
 
Tabulka základních technických údajů
Ráže děla
mm
149,1
Hmotnost děla v palebném postavení
kg
2930
Hmotnost lafetového vozu
kg
2902
Hmotnost hlavňového vozu
kg
2651
Palná výška
mm
1200
Délka děla
mm
5950
Šířka děla
mm
1640
Počet rýh
-
36
Hmotnost závěru
kg
74,5
Tloušťka lafetového štítu
mm
4,7
Rozchod kol
mm
1530
Průměr kola
mm
130
Šířka obruče kola
mm
80
Hmotnost kola
kg
82
Náměr
stupňů
-5 až +70
Odměr
stupňů
+,- 4
Maximální dostřel
m
8000
Hmotnost střely
kg
42
Úsťová rychlost
m/s
350
Obsluha
mužů
12