Vzpomínám...
Nostalgie.
Možná, že ten pocit jste zaznamenali i vy. Začnete vzpomínat a je vám tak nějak teskno. Po časech,po příbězích – zavzpomínáte, do času minulých se pohroužíte. Ony vzpomínky které třeba nejsou tak vzdálené, leč stali se už docela dávno. Čím jsem starší, tím více u sebe pozoruji onen stav – jakousi směsici stesku, smutku a krásna zároveň. A pocit, že ty časy nebyly zdaleka tak „těžké“ a „složité“, jak se nám výrobci umělohmotného štěstí a radosti na doplňkovou půjčku, snaží namluvit. O některé vzpomínky jsem se rozhodl s vámi podělit. Snad i ve vás vyvolám nostalgii. Snad i vy se zamyslíte, zpomalíte, pohroužíte do vzpomínek a vězte, najdete tam mnoho pěkných, a když ne pěkných, tak zcela určitě pestrých vzpomínek. Zapamatování hodných chvilek. Nuže:
Pamatuji mého dědu. Jak měl na všechno dost času a zásadně neřešil podružnosti. Podružnosti typu: co všechno ještě nemá ( když už to soused ), kde všude ještě nebyl ( když už tam byl kde kdo), a podobně. Prakticky každé ráno si ukrojil kus špeku, poctivý krajíc obyčejného chleba, nakrájel cibuli a nalil si meltu. A pak seděl na štokrleti, ukrajoval kostičky slaniny, proužky chleba a s plátky cibule rozvážně žmoulal a potichu a v klidu začínal pro něj den. Zásadně navlečen ve starých vytahaných manžestrácích, flanelové košili se záplatami na loktech, naboso v pantoflích. Alíka u nohy. Na zdi staré hodiny s nečitelných zažloutlým ciferníkem a na polici rádio ve kterém dost skřípělo a praskalo… Stále jsem stařečka otravoval, zda si nekoupí nové a moderní? A on mi stále opakoval: “že ne, že tohle ještě stačí, že hraje a až“dodýchá“ tak snad - že pak…“. Děda nikdy nic moc neměl. A nikdy nic moc nepotřeboval. Podivín… Celý život na šachtě. Fáral a dřel a bydlel v kolonii se skupinami stejně postižených. Nestěžoval si a na tu dřinu byl kupodivu hrdý. Pamatuji, když mi vyprávěl o jeho tátovi, který bojoval u Sadské u Hradce Králové! To když“nám Prajz natrhnul prdel a Rakušáky rozprášil…“. Brácha mého praděda tam dodýchal. Praděd utržil zranění. Za to dostal hodinky. Od císaře pána. To byl největší poklad mého děda. Vždy si je připjal za řetízek k vestě a dal do kapsičky ( to když šel v neděli na mši ) ( nebo do hospody ). Do hospody chodil raději. V hospodě pak seděl u stolu a upíjel se“svého“ džbánku. No a mi koupil žlutou sodovku. U stolu sedával se“strejdou“ Veselským. Ten byl pěkně kulatý a růžový. Bydlel přes dvůr a zvláštní na něm bylo, že měl ochočeného kačera. Ferdu. A tak když děda seděl s panem Veselským a ještě dvěma dědky, z nichž jeden kouříval takovou dlouhou fajfku co byla až do pasu, tak“teta“ Veselská vařila nedělní oběd. A když dovařila, tak povídá Ferdovi ( kačerovi ), který se pelešil na podlaze ( a tetě překážel ), tak mu teta Veselská povídá: „Ferdo, zajdi pro tátu, už je čas na jídlo“. A Ferda ( kačer ), se zvedl a kolébal se přes dvůr a kejhal na znamení, že jde pro strejdu Veselského. A strejda sbalil karty a pánům u stolu povídá: „Už je čas k obědu, jdu“. A šel. A Ferda ( kačer ) se kolíbal ze strany na stranu, šel za strejdou Veselským a kejhal na znamení, že misi úspěšně splnil!! A děda obřadně vytáhl hodinky, ty co byly po pradědovi, co je dostal od císaře pána, otevřel plášť, kouknul se kolik je, řekl“Ba, ba, už je čas. Jdeme( to přikázal mi ), a šli jsme k obědu. A děda když byl naměko, tak mi říkal, že po něm ty hodinky budu mít já, protože mě má rád. Ale pak umřel a bába mi ty hodinky zapřela. Nevím proč? Asi se jí líbili anebo měla slabost pro jiné vnouče. Hodinky jsem už nikdy neviděl. Třeba si je vzala sebou. Do hrobu. Třeba ji je tam i povolili. Nu což – tohle mě netrápí. Spíše mi schází děda. A strejda Veselský. A kačer Ferda. A vůbec… Všichni jsou už tam, odkud není návratu.
Z těch časů se mi vybavuje táta. Moc s námi nepobyl. Ale chodil jsem k němu do kamrlíku, ve kterém bydlel a pozoroval ho tam, jak žije. Pamatuji se, jak se holil. Jak si obřadně a rozvážně natahoval( brousil ) břitvu o řemen. Jak si pomalu a s rozvahou štětkou rozmydlil mýdlo v kelímku a to si pak nanášel na tvář, aby posléze břitvou vše s rozvahou stáhnul. Já už se břitvou neholil. Škoda. Byla v tom jistá elegance. Táta si lil vodu z konve do lavóru a pak vše vylil do výlevky. Natáhnul si holínky a obřadně oblékl vestu a sako a nasadil klobouk. Táta byl elegán! A“byl na ženský“, tohle o něm vykládala máma! Asi byl. Když uhnal i mámu…! Mezitím jsem mu naštípal třísky a schystal do kamen na topení. Doma i u táty jsem se mordoval s uhláky uhlí. Tahal (i) jsme je ze sklepa a byla to dřina. Ráno jsme vstávali do zimy a museli prvně roztopit v kamnech, než jsme začali fungovat. Na máminých kamnech stávala konev s meltou – tu jsme s mámou pili pořád. Voněla. Máma prala na valše prádlo a také jej vyvařovala na kamnech. Používala k tomu mýdlo s jelenem. Taky nezaměnitelně vonělo. Někdy si uvařila čaj s rumem. To když přišla sousedka, teta Jůzů, na návštěvu. Vlastně, nepřišla jen tak na návštěvu, přišla“ na besedy“, to pak s mámou seděly a klevetily. Pomluvili každého! A pili čaj. S Rumem. Taky to vonělo. Pěkně. A když máma upekla. Třeba bábovku. Nebo“cvibok“, tak říkala koláčům, tak to taky pěkně vonělo. Skořicí a cukrem. Zajímavé, kolik vůní si“pamatuji“. Hm.
Vím, děti moje, na tomto místě se mě možná máte chuť zeptat:“A dědo, jakou značku mobilu jsi tehdy používal?“ Nebo jinou a taky pěkně záludnou otázečku mi položit: “Jak rychlé připojení internetu tehdy bylo?“ Bohužel, musím vás zklamat: Nic takového v mém dětství nehledejte! Dokonce televize do mého života vstoupila, až když mi bylo deset let!! Jak jsem to mohl přežít? Bez mobilu, internetu a devadesáti devíti kanálů televize?? Inu - kupodivu snadno. Velmi snadno! Nevěda o těchto“zázracích techniky“, jsem se potuloval v Beskydských lesích. Rozbíjel si kolena při honbě za mičudou.( Zajímalo by mě, kolik dětí dnes vůbec ví – co to je mičuda…? ) A doma jsem se moc raději nestavoval. Tam hrozilo nebezpečí, že mě máma odchytí a něčím mě zaměstná. Raději jsme schytal večer lepanec, hlavně když jsem byl král zbojníků, nebo udatný pirát co vysvobozuje sličnou komtesu …. dle představ a snů.
U dědy jsme dokonce zažil večery při petrolejce. Nechtělo se mu utrácet za elektriku, a tak si svítil raději petrolejem, tak jako celý život. I to byla vůně. Onen petrolej. Zvláštní stíny vrhané na zeď. Četba starého kalendáře nebo hra Člověče nezlob se! Nejvíce se zlobila máma! Někdy po mě hodila i figurkami nebo kartami a pak jsme se tomu smáli. Někdy večer zpívala. Lidovky. Nebyla opilá. Skoro nikdy nepila. Zpívala jen tak. A bylo to bezva. Nostalgie. Bylo – nebylo? Víte, že už ani nevím?! Máma už taky není. Už mi odešla…
Nejsem zase tak stár. I když se mi onehdy stalo, když jsem si u okýnka v prodejně jízdenek, řekl“že mám na vlak slevu – tu za padesát procent“. Tak ta důra za oknem odtušila: „Já vím – důchodce!“ Ty jo! „Důchodce!!!“ Ty dráhy taky zaměstnají, kdejakou verbež! Důchodce! Já ji dám důchodce! Už jsem chtěl zařvat:“Máš padáka!“ Jenže, stejně by ji nevylili a já bych nemístně upozornil na své šediny…
Důchodce tedy ještě ne, ale památník už jsem. Sice se nedostanu v historii až do dob, které mám tak rád. Do dob, které znám z obrazů Jakuba Schikanedera. Ty jeho melancholické, tak krásné, a tak smutné obrazy staré Prahy. Ty „jeho“ plynové lampy. Jak to muselo být krásné, když je každý večer lampář rozsvěcoval a ráno zhášel. Ledaři na Vltavě. Lámali špalky ledu a vozili je do krčem a koloniálů, by chladili pivo a maso, tak jako teď svedou čím dál výkonnější lednice. Drožky a koníci a klapot jejich kopyt po dlažbě ze žuly. Ty obrazy z nedávné a přitom tak dávné minulosti. Odlesk té doby jsem ještě zažil. Nějak ti lidi žili pomalu. Nějak jim stačilo málo. Vím, řeknete mi, že“muselo stačit“, ale já vám nevím, jestli to nebylo lepší…
Jsem se dneska do těch vzpomínek položil. No nic, jdu spát a o starých časech si nechám zdát.
Dobrou, mojí milí a zasněte se též. Neuškodí vám to, věřte mi.
Dobrou Em.
A taky na: www.emanmarecek.estranky.cz