Hody ( advent ).
Vepřové hody.
Plynul čas. I v našem příběhu. Nad krajem zářila zimní hvězda. Večer byl mrazivý a tmavomodrý, sníh křupal pod nohama. Měsíc kýčovitě ale mlčky, tak jako již miliardy let pozoroval ten Bohem zapomenutý kus země. Krajinu v klínu majestátných hor v čase Adventu. Předvánoční milostiplný čas zavítal i do domu řezníkova.
Za oknem nám známého stavení seděla u stolu rodina: otec porcující kouřící pečeni s posvátnou úctou kladl porce třesoucího se vepře na talíře čekajícího klanu. Matka, které vzrušením poskakovalo podhrdlí a v koutku úst se tvořili bubliny slin. Uhrovitý, teď již pubertou trefený Bertík. Zakomplexovaný spratek, který s hranou nevolí, pozoroval snažení svého stvořitele. Ten výraz nasadil promyšleně a cíleně-věděl, že tímto výrazem snadno a spolehlivě vytočí hlavu rodu, a toho, že postihne nefalšovaný amok, zvláště když se junior bude v jídle nimrat a bude mít rádoby vtipné poznámky na adresu, tak excelentní krmě, jakou dozajista pečená vepřová hlava je! Těšil se na chvíli, až se otec vymrští, zařve na synovu adresu něco vulgárního a začne jej honit po pokoji s cílem jej inzultovat a srazit k zemi.
Věděl, že matka neselže a začne stejně vulgárně urážet svého chotě a tak se podaří pubertovi rozložit rodinnou idylku. Doufal, že otce jednou z toho amoku trefí mrtvice. Rosolnatý řezník měl vždy namále a brunátný až fialový, po chvíli bojoval o kyslík a dělalo se mu mdlo.
Naštěstí pro příběh se dnes výbuchu nedočkal-otec byl příliš zaměstnán porcováním a představou hltané krmě, než aby sledoval, co na něj mladý kretén zkouší.
Ve výčtu ke krmení připravené rodinky jsem zapomněl na dceru řezníka a sestru toho malého grázla. Děvče zevnějšku tak všedního, krásy tak mdlé a inteligence tak nevalné, že je mi o ní až zatěžko něco bližšího uvádět. Navíc svého tatíčka pozorovala s čelistí pokleslou a s pohledem bezduchým až tupým. Prostě byla to žena příliš prostá a budoucnosti odevzdaná, jako bylo v tomto kraji vepřových rypáků zvykem, takže pro náš příběh poměrně bezcenná a v kraji i rodině víceméně do počtu. Byla ženou svého rodu, připravena najít si svého řezníka, udržovat tatíčkem vydobytou živnost, porodit mnoho lidských podsvinčat, být spolehlivou a trpělivou manželičkou - tak jak si kázal zvyk tohoto kraje a předurčenost žen v něm žijících.
Nebyla to lidská kudlanka nábožná, jako její matka, necloumaly s ní zbytečné vášně a nepokoj. Věděla co se od ženy jejího stavu čeká a chtěla ono očekáváni naplnit.
V této zdánlivě napínavé scéně se neodehrálo nic pozoruhodného. Jistě, můžete se ptát - proč vám onu historku vůbec vyprávím? Koho zajímá příběh o tom, jak ve vesnické tlupě buranů mizí hroudy ovaru? Pro koho píšu historii večeře, která je plná mlaskání, srkání, říhání, odfukování. Z které je cítit jen pach křene, hořčice, potu, masa a tělesných výparů?
Samozřejmě vím! Do děje je nutno přimísit mravoučný prvek. Kontrast. Nastavit zrcadlo této, chce se mi říci, až kanibalské večeři.
V tomhle příběhu za zrcadlo moc nemusíme-ono stačí v dnešní době nahlédnout do míst méně romantických. A to není příliš složité. Podívejme se jen o kus dál. Třeba do teplovodního kanálu. Na místní nedaleké vlakové nádraží. Do sluje u jezu….zde všude bydlí lidské bytosti.
Takzvaní bezdomovci.
Zde třeba František. Ten co včera šel, tam, kde ho již nic nebolí. Umrzl. Jen proto, že ten nabob, náš hlavní hrdina řezník-vesnický ťulpas a nenažranec nechal utěsnit vývody tepla ze své kotelny. Stejně je musel odvětrávat, ale raději komínem, než aby se mu tam ta chamraď ohřívala. Zaryla si do nich i jeho otlemená a otrlá manželička. Jak to děvče stárlo a ošklivělo, začalo si vylévat vztek svůj vezdejší na lidech jí podřízených a bezmocných.
A tak poslali Františka k čertu. Doslova. Přimrzl k podlaze!
Slzím. I já kretén jsem mu mohl pomoci. I já nepřekročil svůj kruh. Zůstal jsem v tom maloměstském zaprděném prostoru a proflákl šanci, stát se člověkem. Zůstal jsem vlkem, tak jako řezník, notář, obecní policajt- prostě zůstal jsem uvnitř této parádní společnosti!
Říkáme si teď mezi sebou, že nešlo nic udělat. Šlo. Jenže my se ani nepokusili a neučinili nic pro záchranu toho nebožáka.
Za Františkem odešla i Majka. Mladá a hubená holka, partnerka v dobrém i ve zlém našeho nebohého Františka. Ta si prořízla tepnu. . Teď když umřel František, neměla Majka nikoho. Nikoho, kdo by\ ji vzal k sobě do spacáku, nikoho kdo by jí ubalil cigaretu.
Proťala si tepnu a vykrvácela. Nechtěla být tady s námi . S nelidskou chamradí, maloměstských chamtivých hlupáků, pachtících se za svoji kuličkou z lejna a svinstva.
Když ji našli, usmívala se. Těšila se na život tam…těšila se na Fandu, věřila, že se potkají a budou mít klid
Kdysi chodila v dětském domově do školy a náboženství, mezi tím co jí katecheta ošahával a pokoušel se jí odblanit, sděloval ji moudra jakési knihy, prý to byla kniha proroků..Fráter z ní četl dost, ovšem - nežil podle ní ani za mák.
Z té knihy si zapamatovala jednu větu, které se pak urputně držela, říkalo se v ní:
„Poslední budou prvními“. Držela se tohoto moudra a přesvědčovala se dnes a denně, že to společenství hrubců a hlupců z nadbytku, něco tak přízemního jako je láska k bližnímu svému nezajímá! A věnují se jen vlastnímu bohatnutí, nejraději na úkor jiných, méně šťastných a méně vybavených spoluobčanů. Byla to beznadějná pouť, pro Majku Bezdomačku. Netěšilo ji být na světě bez lásky a soucitu. Jen chvilička štěstí, když potkala Fandu, zemitého brumlu, se srdcem na dlani a se svérázným druhem světa vidění. Který nechtěl a neuměl žít ve světě lidí, tak masitých a břichatých, tak tupě se soustředících se, jen na velikost nahrabané hromady, že jim význam života byl velmi vzdálen a kteří uměli jen počítat své zisky a nenávidí jakákoliv svá vydání, včetně charity. Nechtělo se jí být bez Fandy a jeho nemotorného objetí, věděla, že už nikdy ji Fanda nedá pusu a nepopíchá jí svým neholeným strništěm. Věděla že sama bude ještě ubožejší a pro tu bandu hrubců opět snadný terč, jejich idiotických, hnusných a oplzlých vtipů. Věděla to-a tak se rozhodla pro žiletku….přejme ji klid. Přejme jim lásku kterou zde, mezi námi nepoznali. První budou v pluku Ježíše Krista.
Vlastně teď mě napadlo-představte si milí přátelé, že bychom měli opravdu jistotu. Jistotu o naplnění biblického textu: poslední budou prvními. Dokážete si představit, jak řezník rozdává chudině našmelený majetek? Jak notář odevzdá klíče od všech gruntů, které si podvodem přihrál a z kterých předtím vyhnal podobné nebožáky, jakým byl Fanda s Majkou??
A co pekař, automechanik, fízl, tunelář?? Co makléř, bankéř, defraudant?
Dokážete si představit, jak všichni se rozdělíme, o vše co nepotřebujeme? Co máme navíc?
Co by pomohlo chudým či nemocným? Dokážete si představit pokornou a laskavou paní řezníkovou an vaří polévku pro chudé a pekař peče housky z našmelené mouky?
Dokážete si představit?? Já ne!
Dobrou laskavou adventní...
EM á nek
Více na: www.emanmarecek.estranky.cz