Hvězdy
Noční obloha je tak krásná. Když jsou na ní ty malé, zářící tečky, co představují hvězdy, je to obzvlášť úchvatné. Mohl bych se na ně dívat pořád. A to i dnes.
Konoha, vesnice skrytá v listí i její obyvatelé už dávno spí. Ovšem až na pár vyjímek ANBU, co vesnici v nočních hodinách hlídají. I já jsem jednou z těch vyjímek. Není víc, jak půl jedenácté a čas se neúprosně blíží k půlnoci. Místo toho, abych odpočíval a připravoval se na zítřejší mise a náročné tréninky, sedím tady na parapetu svého otevřeného okna, a jako každou noc sleduju, co se děje nade mnou. I když se toho tam moc neděje. Hvězdy jsou každý, večer, každou noc stejné a jsou pořád na stejném místě. Stejně jako můj život. Ale mě stejně přitahují. Nevím čím. Snad tím, že je tu v noci takový klid a já můžu přemýšlet. Přemýšlet o své nešťastné minulosti, nudné přítomnosti a bůhví jaké budoucnosti….. Je mi už sedmnáct a já jsem si stále nesplnil to, co jsem si před lety, když moji rodiče zemřeli, slíbil. A to sice, že zabiju svého staršího bratra. Itachiho. Posledního příbuzného, kterého mám. Svoji vlastní krev.
Abych pravdu řekl, tahle představa mě děsí. Že bych musel zabít vlastního člena rodiny, že bych zbyl na světě jako jediný žijící Uchiha sám, že bych ztratil posledního příbuzného, že bych byl stejný jako on….. vyberte si.
Všechny tyhle věci mě děsí. Jsem snad proto zbabělec? Ne. Nechci Itachiho zabít. Nechci být jako on, obyčejný chladnokrevný vrah, který zabil vlastní rodinu. Ale vím, že musím. Je to přece můj bratr. Můj starší bratr, který mě vždy chránil, tak co se najednou pokazilo a on udělal ten hrůzný čin? Jsem si jistý, že proto, co před několika lety udělal, měl pořádný důvod. Možná ho potrestám víc, když ho nechám žít, a nechám ho utápět ve svých výčitkách. Ovšem, otázka je, jestli nějaké vůbec má. Ale přeci nemá srdce z kamene. Nebo možná ano? Každou minutu přemýšlím nad ním, a na to proč to udělal. Nedává to smysl.
Raději zakroutím hlavou. Pokouším se ho dostat z hlavy, ale nedaří se…. Kéž bych mohl být jedna z těch hvězd na obloze. Být na nebi několik, možná tisíc let a vidět vše, co se dole na zemi, plné bolesti, děje. Tak bych aspoň našel odpovědi na své otázky.
Nevím proč ale oči a pohled mi sklouzne dolů na střechu protějšího domu. Nevím, co mě tam táhlo, ale bylo jen dobře, že jsem tak udělal. Někdo tam stojí a stejně jako já, si zaujatě prohlíží noční oblohu, posetou zářivými hvězdami. Kdo je to? Že by jeden z ANBU? Ne. Jsem si jistý, že tu osobu znám. Určitě jsem ji někdy v životě viděl. Je zahalený v nějakém plášti, vlasy má sepnuté do gumičky. To jediné je z té černé siluety vidět. Nevidím ani jeho obličej.
Ovšem najednou od nebe odvrátí hlavu a sklopí jí. Podívá se přímo mým směrem a já málem překvapením spadnu z okna. Ty oči. I když jsou v té tmě špatně vidět, doslova s ní splývají, jejich lesk mě naprosto uchvátí. Ty oči… jsou stejné jako ty moje…. To je přeci….
Zvednu se, abych viděl pořádně. Jsem si tím jistý. Je to můj starší bratr. Poznal bych ho i poslepu a tu jeho obrovskou chakru, která z něj vyřazuje, taky. Dívá se mi do očí a já se nemůžu ani hnout. Co tu chce? A jak se sem vůbec dostal? Jak to, že se dostal přes pohotovostní jednotky? Nezdá se mi to? Raději prudce zavřu oči a hned je zase otevřu. Nakonec je to ale přeci jen pravda. Nesním. Itachi tam dál stojí, dívá se na mě a propaluje mě očima. Co mám dělat?
Zrovna ve chvíli, kdy se vzpamatuju ze šoku a chystám se vzít svůj kunai, Itachi mě zastaví. Zastaví mě tím, že se lehce usměje a potom zmizí v obláčku průhledného kouře. Dívám se tam, kde před chvílí stál a snažím se přijít na to, proč tu byl. Proč tu byl, díval se na mě a potom zmizel? Mohl jsem ho přeci zabít? Dělá si ze mě srandu? Myslí si, že ho nedokážu zabít? Jestli je to opravdu tak a on přijde příště, už nebudu váhat a rovnou ho zabiju….. Ten jeho pohled mi připomněl tu strašnou bolest, kterou jsem cítil v ten den, kdy zabil otce a matku……
Druhý den se moje myšlenky netočili u nikoho jiného, než u Itachiho. Stále se snažím neúspěšně přijít na to, proč tu můj starší bratr byl. Jsem si jistý, že mě ale nepřišel zabít. Kdyby mohl, udělal by to dávno. Jsem zabořen v těch myšlenkách natolik, že na trénink se vůbec nesoustředím a ve všem mě dokonce i ten ubožák Naruto poráží. A aby toho nebylo málo, vysmívá se mi.
,,Sasuke, co je to dneska s tebou?‘‘ptá se mě Kakashi a vytrhne mě tak z přemýšlení. Dívá se na mě tím svým vševědoucím okem a já se bojím, aby nepoznal to, o čem přemýšlím.
,,Nic, jen jsem se nějak nevyspal,‘‘řeknu to první, co mě napadne. Nechci nikomu a to dokonce ani svému senseiovi říkat, o tom, že byl Itachi včera v noci ve vesnici. Chci si to nechat pro sebe. Kakashi jen pokrčil rameny, ale jde vidět, že mi mou lživou výmluvu stejně nevěřil.
Trénink skončil dřív, než jsem čekal. Kakashi poznal, že se mnou nic není a tak jsem se v půl sedmé rozešel domů. Budu na něj čekat. Klidně celou noc. Chci ho znovu vidět, i když to bude znamenat, že ho zabiju.
Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Sedl jsem si jako vždy, každý den ve stejnou dobu na parapet svého otevřeného okna a pozoroval letní oblohu. Hvězdy byly jako vždy na svém místě, nikdo je nepřeházel. Čekal jsem. Chvěl jsem se nedočkavostí. Jestli pak dnes přijde? Chtěl jsem, aby přišel.
Pomalu ale jistě se ručičky hodin, přibližovali k jedenácté hodině a já každou chvíli koukal po střeše, na které včera Itachi stál. Jenže nic se nedělo. Půl dvanácté a nikdo stále nepřicházel. Pomalu ale jistě jsem začal ztrácet naději. Bylo by při nejmenším směšné, kdyby se tu Itachi objevil znovu. Musí tušit, že kdyby opravdu přišel, zabil bych ho. Nebo aspoň bych se o to pokusil. Ale jsem pro něj vůbec soupeřem? Jsem natolik silný, abych se mu mohl vyrovnat? Ne, musím si věřit a tyhle pochybnosti vyhnat z hlavy.
Povzdych jsem si, když se obě ručičky hodin zastavili na dvanáctce a já se chystal jít do postele a aspoň pro jednou se vyspat. Rozhodl jsem se, Itachiho nadobro z hlavy vyhnat. Seskočil jsem z parapetu. Když jsem se narovnal, zaslechl jsem nějaký šramot, v rohu místnosti. Nebylo tam vidět nic, byla tam tma, ale já věděl, že se tam, někdo ukrývá. Cítil jsem chakru. Popadl jsem svůj kunai a postavil se do bojové pozice.
,,Tak vylez. Kdo jsi a co tu chceš?‘‘ řekl jsem do toho zatemnělého rohu. Ta osoba, která se tam ukrývala, se začala smát. A já začínal tušit, kdo se to tam celou dobu schovává, vysmívá se mi a celou dobu mě pozoruje.
,,Čekáš na mě? Bratříčku?‘‘ řekla ta osoba a vynořila se ze stínu. Okamžitě jsem poznal, že je to můj starší bratr. Itachi. Byl tam, stál naproti mě a já překvapením vytřeštil oči. Málem jsem pustil kunai, jak jsem se pod jeho chladným pohledem zachvěl. Ale ovládl jsem se. Já tak mohl poprvé a tu dobu, za ty dlouhá léta stát svému bratrovi tváří v tvář.
Jak se sem dostal? A jak dlouho už tu je? Nezmohl jsem se na jediné slovo. Stáli jsme naproti sobě, a propalovali se navzájem svýma chladnýma očima. Jeho oči jsou tak chladné ale i plné bolesti. Jestli pak jsou takové i ty moje? Nejspíš ano. Měl na sobě černý plášť s červenými mraky, který mu zahaloval celé tělo. Jen ruce s nalakovanými, fialovými nehty a hlava mu z něj vyčnívaly.
Nemůžu uvěřit, jak moc jsme si podobní. Ale přeci jen je každý z nás jiný. Itachi má světlejší vlasy a tolik se podobá otci. Je úplně stejný jako on. Ale přeci jen má něco i z matky. Jeho bledá bezchybná tvář. Ano, to jediné se podobá naší matce, kterou tak chladnokrevně zabil a nechal mě, ať se na to dívám.
Když jsem si na to vzpomněl, na nic jsem nečekal a vyřítil se i kunaiem na svého nevítaného návštěvníka. Chtěl jsem mu jím useknout hlavu, ale Itachi mě zadržel. Chytil mě za ruku a nepustil. Stále se na mě díval a nic neříkal. Z jeho výrazu jsem nemohl nic vyčíst. Absolutně nic…. Byli jsme u sebe blízko, tak, že kdybych natáhl ruku, dotkl bych se jeho hladké a bledé tváře.
,,Co tu chceš?‘‘ptal jsem se tím nejchladnějším tónem. Naštvaný na něj i na sebe. Jak je možné, že jsem si ho nevšiml?
,,Ale no tak, bráško. Nedělej žádné unáhlené závěry,‘‘řekl Itachi a nepatrně se usmál. Stále mě křečovitě svíral za zápěstí a můj stisk na kunai tak upadal, a nakonec jsem zbraň bezmocně upustil na zem. To ve mně vzbudilo ještě víc vzteku.
,,Neříkej mi bráško. Už dávno tě za bratra nepovažuju,‘‘ vyprskl jsem a plivnul mu přímo do tváře. Itachi mě konečně pustil a plivanec ze své tváře smetl. Pořád se ale usmíval.
,,Tím líp,‘‘ řekl jen. Tuto větu jsem ani v nejmenším nechápal, ale dál jsem nic slyšet nechtěl. Okamžitě jsem nastavil svoji pravačku a vytvořil v ní modré klubko malých, modrých blesků.
,,Udělal si chybu, že jsi přišel, konečně tě zabiju,‘‘zavrčel jsem na něj a on na mě a na mé jutsu, které mě Kakashi naučil, koukal.
,,Ani se neobtěžuj. Proč prostě nepřiznáš, že mě zabít nechceš?‘‘ ptal se a já na něj vyjeveně a nechápavě civěl. O čem to mluví? Proč bych ho neměl chtít zabít. No…vlastně….. je pravda, že jsem o tom někdy pochyboval, ale teď jsem svoje pochybnosti nadobro ztratil.
,,Drž hubu. Zabiju tě teď a tady,‘‘řekl jsem a vyřítil se přímo k němu. Myslel jsem, že mojí rychlosti se nikdo nevyrovná, jenže on se mému útoku ladně, bez větších problémů vyhnul. A naopak se objevil přímo za mnou a chytil mě za obě ruce, tak, že jsem se nemohl hýbat a moje jutsu se ztratilo. Jak je to možné?
Když jsem se na něj podíval, okamžitě mi to došlo. Mangekou sharingan. Měl ho v očích. Předpověděl moje pohyby a jednoduše se jim vyhnul. Když jsem se mu do nich podíval, jeho červené oči se rázem ztratili a znovu v nich měl svoji obvyklou, černou barvu.
,,Ale no tak…Sasuke. Uklidni se, nebo si ze svého bytu uděláš kůlničku na dříví,‘‘uchechtl se a já měl chuť mu ten jeho úšklebek vymanit z obličeje. Lezl mi na nervi.
,,Co je ti po tom. Kdyby to mělo znamenat tvoji smrt, klidně bych to podstoupil,‘‘snažil jsem se vymanit, jenže on mě nepouštěl. Stále mě držel a čím dál víc pevněji.
,,Co tu chceš? Nikdo tě nezval,‘‘zasyčel jsem napůl bolestí, protože jeho stisk na mých pažích byl stále silnější. Když se můj obličej zkřivil bolestí, najednou jeho stisk povolil. Nejspíš asi poznal, že mě to bolí.
Mohl jsem se otočit a to jsem taky udělal. Chtěl jsem být stále ve střehu. Udělal jsem pár kroků zpátky, mnul jsem si bolestivé zápěstí, za které mě držel a pohoršeně a s opovržením jsem na něj hleděl.
,,Promiň, přišel jsem se jen podívat, jak se mému mladšímu bráškovi daří,‘‘pozvedl ruce a posadil se na postel. Nechápavě a nevěřícně jsem na něj koukal.
,,Tak jak se máš?‘‘ptal se mě a já snad nevěřil svým vlastním uším. Rozhodně jsem neměl v plánu mu odpovídat a tak jsem zarytě mlčel a dál ho propaloval naštvaným pohledem. Nechápu, proč jsem na něj nezaútočil. Měl jsem dokonalou příležitost, ale nějak jsem prostě chtěl vědět, proč přišel. Sice jsem na něj moc neviděl, ale ta tma nebyla zas tak hrozná, takže jeho oči v ní jasně zářily.
Na moje mlčení se jen usmál.
,,Vidím, že se z tebe stal pravý Uchiha. Arogance ti v žádném případě nechybí,‘‘
,,Máš pravdu. Stal se ze mě chladný Uchiha stejně jako z tebe. Kdyby ne, jinak bych nemohl zabít svého vlastního bratra,‘‘ řekl jsem a okamžitě jsem se rozhodl zaútočit. Vzal jsem si do ruky kunai, co jsem schovával jako poslední záchranu za zády a vyřítil se přímo na něj. Itachi to ale čekal, a tak okamžitě můj ubohý útok vykryl a ještě k tomu mě povalil na postel.
,,Víš Sasuke, už dlouho tě sleduji. Každou noc, když sedíš v okně a koukáš se na oblohu. Na hvězdy a přemýšlíš,‘‘řekl mi. Cože? On mě sleduje? Jak dlouho?
Moje ruce uvěznil vedle mé hlavy a potom se nade mnou slonil. Kopal jsem s sebou, škubal, ale nebylo to nic platné. Po chvíli jsem se ani nebránil a svoje snažení o osvobození vzdal.
,,Ale no tak Sasuke. Měl by ses naučit odpouštět,‘‘ znovu se usmál a já na to vyjeveně pozvedl obočí.
,,Cože? Mám ti odpustit, že jsi mi zničil život? Kvůli vlastní sobeckosti a blbí síle? To asi těžko,‘‘vyprskl jsem napůl naštvaně, napůl nevěřícně a napůl zoufale.
,,Víš Sasuke, překvapuje mě, že ti není divné, že jsem tady, aniž by mě někdo honil nebo chtěl zneškodnit,‘‘řekl a konečně mě pustil. Zvedl se z postele s přešel k oknu.
,,O čem to mluvíš?‘‘ to jsem se zvedl i já.
,,Víš, k tomu co se tehdy stalo, jsem měl důvod,‘‘otočil se na mě. Zíral jsem na něj, jako by spadl z višně. Nechápal jsem, na co naráží.
,,Co? Jaký důvod?‘‘ptal jsem se a pobízel ho ke slovu.
,,Dostal jsem rozkaz. Měl jsem zabít i tebe ale nemohl jsem,‘‘otočil se na mě a začal se ke mně přibližovat. Tak tímhle mi naprosto vyrazil dech.
,,Cože? Jakej rozkaz? A kdo ti ho dal?‘‘cože? Co to žvaní. Chce si mě tím udobřit nebo co? Myslí si, že mu to budu věřit?
,,To teď není podstatné, ale víš, proč jsem tě nemohl zabít?‘‘ zeptal se mě tajemně a dál se plížil pomalými kroky ke mně. Já začal instinktivně ustupovat.
,,Nejspíš sis uvědomil, že když mě necháš na živu, budu trpět víc,‘‘řekl jsem první, co mě napadlo a narazil na postel. Dál už jsem couvat nemohl.
Itachi se usmál, ale přibližovat se nepřestal.
,,Ne, nezabil jsem tě, protože tě mám rád,‘‘řekl a to už byl u mě. Snažil jsem se ještě ustoupit, ale nešlo to, a tak mi nezbývalo nic jiného, než stát a snažit se uhodnout, o co se to Itachi snaží.
,,C-co?‘‘ vykoktal jsem se. Itachi stál těsně u mě a díval se mi přímo do očí. Byli jsme skoro stejně vysoký, takže jsme se navzájem propalovali očima.
,,Vyrostl jsi,‘‘řekl a já jen nechápavě koukal.
,,Proč si přišel? Co tu chceš?‘‘ Itachi se usmál, vztáhl ruku a já čekal, že mi dá ránu do obličeje. Zavřel jsem proto oči. Jenže místo tvrdé rány a bolesti, jsem na své tváři cítil něžný dotek, který mě donutil se zachvět. Když jsem otevřel oči, Itachi byl svým obličejem těsně u mě a svoji rukou mě hladil po tváři.
,,Ale pořád jsi tak roztomilí,‘‘zašeptal a já najednou zkameněl. Snažil jsem se pochopit, co a proč to vůbec dělá, ale na žádný rozumný důvod jsem nepřišel, tak mi nezbývalo nic jiného, něž stát a dívat se, jak se Itachi stále přibližuje ke mně.
,,Co- co to dě..,‘‘chtěl jsem se zeptat, jenže Itachi mě umlčel. A umlčel mě něčím, co jsem ani v nejmenším nečekal. Políbil mě. Jemně a něžně. Vytřeštil jsem oči. Hýbat jsem se ale nemohl. Ten polibek byl tak krásný a jemný. Já nic takovýho dřív nezažil, tak jsem z toho byl na větvi. Zvlášť když jsem si uvědomil fakt, že se mi to líbí. A to dokonce i přes ten děsivý fakt, že se nechám líbat svým vlastním, starším bratrem.
Itachi se po chvíli odtáhl a zadíval se mi do očí. V těch jeho hrálo štěstí. Najednou tam nebyl takový chlad, jako předtím. Byl tam plamínek, nevím čeho, možná lásky?
,,Co? Já…,‘‘nemohl jsem se zmoct na jediné slovo. Vyděšeně sám nad sebou jsem se díval na Itachiho, který se usmíval.
,,To je mi najednou změna. Říkal jsem ti, že tě mám rád,‘‘znovu zašeptal a zase proťal tu nepatrnou mezeru mezi našimi rty. Tentokrát ale byl ten polibek divoký a mě tím úplně vyrazil dech. Moje nohy mi vypověděly službu a já spadl přímo na postel. Když jsem otevřel oči, Itachi se nade mnou znovu skláněl.
,,Co to děláš?‘‘ snažil jsem se odporovat, ale nešlo to. Itachi si na mě obkročmo sedl a já místo toho abych se bránil, jenom jsem na něj nevěřícně koukal. Ať jsem chtěl nebo ne, chtěl jsem vědět, kam až zajde. Ani fakt, že se mi jeho pozornost začíná líbit, že jsem možná úchyl, když mě přitahuje vlastní bratr, mi v tom nezabránilo.
,,Jenom ti dokazuju svoji lásku,‘‘řekl mi, znovu se sklonil a naše rty se znovu spojily. Tentokrát to byl polibek ještě vášnivější a náruživější než před tím. Všechno okolo mě se začalo točit, jakoby se semnou točil samotný svět. Zvlášť když jsem v puse začal cítit Itachiho jazyk.
Vím, že bych ho měl odstrčit a bránit se tomu. Proboha vždyť je to můj vlastní bratr. Bohužel to ale nešlo. Nešlo tomu odporovat. Bylo to až moc krásný a mě se začala zmocňovat touha. Touha po něm, po jeho těle a polibcích. Teď už chápu, proč jsem měl ty pochybnosti a nechtěl ho zabít. Z hloubi duše jsem to cítil, ale svoje emoce jsem nechtěl nechávat vyplouvat na povrch. Teď je načase jim upustit uzdu. …
Pomalu ale jistě jsem začal Itachimu jeho pozornost vracet. A možná že ještě víc, než bylo potřeba. Byl jsem až moc dlouho sám. Najednou mi bylo jedno všechno to, co Itachi udělal naší rodině. Že nás oddělil a já zůstal sám. Chtíč a touha mě naprosto zaslepily. Zabořil jsem ruku do jeho jemných vlasů a přitáhl si ho k ještě víc k sobě. Moje nenávist k němu byla čím dál menší a menší a ztrácela se v tom vášnivém polibku. Jestli je pravda, že to Itachi udělal kvůli tomu, že mu to nařídili, je možné, abych mu odpustil? A vesnice? Nevím…. Měl bych mu odpustit? Táta a máma by to tak určitě chtěli…
Itachi se usmál a ten polibek za mého nesouhlasného zamručení ukončil.
,,Nikdy bych ti nemohl ublížit…nikdy,‘‘řekl mi a začal mě líbat na krku. Zavřel jsem oči a nechal se hýčkat. Itachi mluv, prosím tě pravdu….
Nic jsem neříkal a ani se nehýbal. Svoje pochybnosti vůči tomu, co právě děláme, jsem zahnal a nechal se unášet rozkoší, kterou mi svými doteky dopřával.
,,Tak moc jsi mi chyběl, každý den, každou noc. Bez tebe by můj život neměl žádnou cenu,‘‘taková slova, co mi říkal, mě hřála u srdce. Hřála a zbavovala ho té chladnosti a ledu, který se tam, za ty léta samoty utvořily.
Pomalu mi začal svlékat horní část oblečení a u toho mě stále hladil. Jednou rukou si pohrával s mými vlasy a druhou rukou mě hladil po těle. Znovu jsem si ho přitáhl pro polibek a Itachi se na to šťastně usmál.
,,Přeju si, abys mluvil pravdu,‘‘zašeptal jsem a zbavil ho toho otravného pláště. Hodil jsem ho někam do rohu místnosti a znovu se mu přisál na rty. Přejel mu jazykem po rtech a on mě s radostí pustil dovnitř. Ten vášnivý polibek, který dokazoval, co k sobě cítíme trval snad věčnost. Moje tělo začalo hořet, bylo jako v ohni……….
………………………………
Ráno, když jsem začal otevírat oči, vzbudilo mě otevřené okno a ptáci, kteří byli díky tomu ještě hlasitější než obvykle. Pravou rukou jsem sáhl na druhý kraj postele, i když jsem věděl, že tam nikoho nenajdu. Věděl jsem to předem , ale přesto jsem byl zklamaný. Místo Itachiho, kterého jsem po včerejšku začal mít rád, možná i milovat zbyl jen papír, který tam byl položen místo něho. Natáhl jsem se pro něj a dal si ho před obličej.
Milý Sasuke
Omlouvám se, ale nemohl jsem se zdržet dýl. Nechtěl jsem tě budit, nechtěl jsem se s tebou loučit.... Prosím tě, neber to, jako podraz. Musel jsem jít. Slíbil jsem, že ti nikdy neublížím a to hodlám splnit. Když budeš každou noc pozorovat hvězdy,a vyhlížet mě, bude to pro mě důkaz a znamení, že na mě čekáš. A věř mi, že já se k tobě vrátím. Už tě nenechám samotného. Nikdy..…. Miluju tě..
Itachi
Po tomhle mi z pravého oka sklouzla slza. Nebylo to ale smutkem, ale štěstím. Odpouštím ti Itachi. Odpouštím ti a slibuji, že na tebe budu čekat. Klidně každou noc…….
KOMENTÁŘE:
slzička (Iwa, 21. 07. 2009 09:19)
No, silno pochybujem, že tromfnem čokoľvek z ostatných diel, ale o tomto pochybovať nemusím. Tu to je isté ^_^ kandidat na prve (u mna)
kráááááása
Sugoi (Awaki, 18. 07. 2009 16:21)
Nádherné (Melissa/Sasuke, 18. 07. 2009 13:32)
hiha (Ichigo, 18. 07. 2009 10:05)
joo (Amami cryingfairy.blog.cz, 18. 07. 2009 08:26)
velmi velmi hezke.... zeby kandidat na prve miesto??
HODNOCENÍ OD BROSKYŇKY:
Tak táto poviedka je druhá. Najskôr som myslela, že bude prvá, ale nejako som si to nakoniec rozmyslela. Tiež sa mi veľmi páčila a je veľmi tesne za prvým miestom. xD Bola pekne spracovaná primerane dlhá a perfektne spĺňala tu tému. Myslím že táto poviedka bola perfektne precítená napríklad toto ma strašne zaujalo a sa mi to páčilo :
,,Nikdy bych ti nemohl ublížit…nikdy,''řekl mi a začal mě líbat na krku. Zavřel jsem oči a nechal se hýčkat. Itachi mluv, prosím tě pravdu….Hlavne tá posledná veta je proste taká ... hmmm ... neviem nájsť to správne slovo... A ďalší
dobrý bod u mňa si získala za ten pár - je to môj obľúbený - síce si to nemohla vedieť ale to nevadí xD - ... milujem incest a happy endov na tento pár nie je veľa a ja som ich už hľadala
po všetkých čertoch xD... proste super xD ... Blahoželám k zaslúženému druhému miestu xD
Komentáře
Přehled komentářů
Suprové! Bolo to tak nádherne precítené...a romantické!
ach ty nadpisy
(ajaakta.blog.cz, 12. 8. 2009 14:22)Bylo to tak krásné.ItaSasu je krásný pár.Ty Sasukeho pocity byly mocinky krásně vyjádřeny :-)
joo
(Amami cryingfairy.blog.cz, 20. 7. 2009 19:04)
velmi velmi hezke.... zeby kandidat na prve miesto??
uz som to sice raz pisala ale budem sa aj opakovať!
Dokonalé!
(Ayumii!!!, 17. 7. 2009 23:43)T-To bylo nádherné! *nevěřícně zírá na monitor* Nádhera_Sasuke nebyl jediný komu na koci tekly slzy...:-) Sem to ale měkota:-)
O_O
(Gaara z púšte, 17. 7. 2009 23:05)teeeda Riuu...to bolo super,teda viac ako super...mega super :-D...a ten menší boj ako si parádne opísala...no úžasné...ale myslím že niečo tam chýba...YAOI!!! T_T...prečo tam nebolo yaoi T_T...a ten koniec...ten list,ten koniec bol taký...no čo dodať T_T...super...nemám slov T_T...bratská láska nadovšetko :-D...skandujem a kričím...Uchiha,Uchiha,Uchiha... :-D
♥
(Aki-chan, 11. 1. 2012 19:27)