4. Večerní souboj
Yuuta
Po tom všem mě Sho odvezl domů. Všechno jsme si vyříkali, a navzájem si vyznali svoje, tak dlouho utajované city. Páni, je to vůbec možné? Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Sedím tu vedle něho v jeho stříbrném Mitsubishi, a dívám se na něj, jak se zamyšleně a soustředěně dívá na vozovku před sebou. Musím uznat, že na to, že bere učitelskej plat, má fakt slušnej auťák. A to si ty učitelé pořád naříkají, že berou málo….
,,Je ti jasné, že to nemůžeme nikomu říct a nikdo nás nesmí vidět,‘‘ konečně promluvil.
,,Tak to mi došlo,‘‘odpověděl jsem stroze. Ať chci nebo ne, tohle je pravda. Kdyby nás někdo viděl, určitě by z toho byl malér.
,,Páni, to bude vážně těžký,‘‘znovu se ozval a já nechápal co tím myslí.
,,A co?‘‘
,,Ovládat se,‘‘mrknul na mě a jeho ruka mi přistála ne stehně.
,,Hele, soustřeď se raději na řízení, jo,‘‘odpověděl jsem pobaveně. Tak náš pan profesor je nadrženej. Po tomhle se mi v hlavě vyklubal velice výborný nápad a na tváři rozlil velice škodolibý úsměv. Však já ti ještě ukážu, pomyslel jsem si. Nevím proč, ale pořád mám nucení ho škádlit a provokovat.
To už ale konečně zastavil před místem, kam jsem ho nasměroval. Bydlíme jen kousek od školy, takže naše cesta bohužel netrvala dlouho. Bydlím tu jen s mámou. Táta nás opustil, když mi bylo čtrnáct. V době, kdy jsem ho potřeboval nejvíc. Nevím, kde je. Potom jsem ho už nikdy neviděl, ale nikdy mu to neodpustím. Od té doby si máma musela najít druhou práci, dřela se, aby nás uživila a tak ani není divu, že jsem doma od rána do večera sám. Ale co, už jsem si zvykl. Snažím se to mámě nějak ulehčit.
,,Děkuju za svezení, pane profesore,‘‘ poděkoval jsem slušně.
,,Neříkej mi tak, ještě jsem si na to oslovení ani pořádně nezvykl,‘‘postěžoval si.
Jen jsem se usmál.
,,Dobře, a jak ti mám teda říkat?‘‘popadl jsem svůj baťoh a vystoupil z auta. Ruce jsem pak opřel o kapotu toho stříbrného auta a podíval se na mého, teď už nejoblíbenějšího učitele.
,,C o třeba zlatíčko, miláčku, medvídku?‘‘hodil na mě psí očka a já se musel smát.
,,Tak na to zapomeňte, pane profesore,‘‘řekl jsem a on se zamračil. Vztáhl ke mně ruce, popadl mě za mou pravačku a já spadl zpátky na sedačku do jeho auta.
,,Víš, že si hraješ s ohněm?‘‘řekl mi, vztáhl ke mně ruku a pohladil mě. Vzal moji tvář do dlaně a díval se mi chvilku zpříma do očí, abych o jeho slovech nemohl pochybovat. Pak se sklonil a políbil mě. Byl to dlouhý vášnivý polibek, který byl tak intenzivní, až jsem zapomněl úplně na všechno a bál jsem se, abych nezačal modrat. Začal jsem mu ho pomalu ale jistě oplácet, takže po chvíli už jsme seděli, nebo spíš on na mě ležel a divoce se líbali. Proboha já asi lítám...potom se ode mě odtáhl, jako by nic.
,,Zítra se pro vás stavím, zdá se, že potřebujete další doučování,‘‘řekl mi a já se ani nestihl vzpamatovat. Byl jsem úplně mimo.
,,Cože?‘‘nechápal jsem.
,,V jedenáct hodin buďte tady před domem, pane Ryoto. Ty nerovnice vám pořád nejdou,‘‘řekl a já na něj vyjeveně koukal. Pak mi ale došlo, že mi oplácí stejnou mincí. Konečně jsem se vzpamatoval, popadl baťoh, který mi spadl na zem a zabouchl dveře jeho auta. Naklonil jsem se k otevřenému okýnku.
,,Buďte tu včas, pane profesore,‘‘řekl jsem, otočil se a vydal se k našemu menšímu domku. Slyšel jsem, jak se Sho usmál, potom šlápl na plyn a rozjel se domů, ke své sestře, která mu volala a o které jsem si myslel, že je jeho přítelkyně.
Měl jsem chuť skákat radostí. Proto taky, jak jsem otevřel dveře našeho domu, kde ovšem nikdo nebyl, jsem zařval radostí. Začal jsem poskakovat všude okolo, a když už jsem měl dost a únavou už jsem měl před očima mžitky, opřel jsem se o vchodové dveře a s úsměvem na rtech jsem se po nich svezl dolů. Je to vážně pravda? Sho mě pozval na rande. No to si děláte srandu. Já se snad zblázním, přitom ráno jsem ani nevěděl, že jsem gay. Nebo možná jsem to tušil, ale co……….
Danno
,,Ahoj, tati,‘‘pozdravil jsem svého otce, když jsem přišel ze školy, do našeho velkého domu. Táta byl v obýváku, s někým telefonoval a v pravé ruce měl kufr se vším potřebným, co mu umožňuje pracovat. Na sobě měl jako vždy svůj černý oblek s tmavě modrou kravatou a bílou košilí. Tak se mi zdá, že už dlouho dobu jsem ho neviděl v ničem jiném. Když mě zahlédl, jenom na mě kývnul a já šel nahoru, do svého pokoje. Už aby byl pryč….říkal jsem si.
,,Danno, pojď dolů,‘‘zavolal na mě v půli cesty. Přehodil jsem si tašku přes hlavu a hodil ji do pokoje. Pomalými kroky jsem se došoural zpátky dolů, do obýváku, kde už táta seděl ve svém křesle.
,,Děje se něco?‘‘ptal jsem se a sedl si naproti němu. Znovu, jako vždycky jsem si připadal jako u výslechu.
,,Jistě, že se děje. Za chvíli mi letí letadlo do Paříže,‘‘poučil mě.
,,Hmm,‘‘zamručel jsem. Jako by mě to zajímalo. Na služební cesty lítá skoro každý týden. To není žádná novinka.
,,Co bylo ve škole?‘‘ptal se mě a přeměřoval si mě opravdu nepříjemným pohledem. Přehodil si nohu přes nohu a pravou rukou si podepřel bradu.
,,Nic,‘‘odpověděl jsem letmo. Co by asi mělo bejt ve škole. Nuda.
,,Jak nic? Známky?‘‘ptal se dál a dál, jako každý den. Ptá se pořád na to samé. Zajímá se jen o moje výsledky ve škole, které jsou víc, než uspokojivé.
,,Dobrý. Z včerejší čtvrtletky z Angličtiny jsem měl nejlepší test,‘‘S nezájmem jsem pokrčil rameny. Tátovi se okamžik rozzářili oči radostí. Vždycky to tak je. Rád se chlubí svým chytrým synem a na mě nebere žádné ohledy. Zvedl se z křesla, přešel ke mně a poplácal mě po zádech.
,,Výborně synku, jen tak dál. Vzdělání je nejdůležitější a jazyky jsou základ,‘‘řekl mi jen. Otočil se popadl ten svůj černej kufřík, a do druhý ruky vzal svůj telefon. Ostatně jako vždy. Myslím, že na tom mobilu je závislej.
,,Kdy se vrátíš?‘‘zeptal jsem se ho.
,,Nevím, možná za dva, tři dny. Podle toho, jak stoupne cena pozemků. S těma Francouzama se opravdu nedá jednat. Po penězích jdou jako vosy na med,‘‘postěžoval si a já se v duchu zašklebil. Vždyť ty nejsi jinej, tati.
,,Tak se tu měj a žádný hlouposti rozumíš. Paní Singai na tebe dá pozor, dokud se nevrátím,‘‘řekl a přešel ke dveřím.
,,Ale tati, copak potřebuju chůvu? Je mi osmnáct, jsem plnoletej,‘‘snažil jsem se odporovat, ale marně.
,,Už jsem řekl,‘‘ otočil se na mě.
,,Nic nevyváděj, rozumíš,‘‘řekl jen, otevřel vchodové dveře a bez jediného rozloučení odešel. Z okna jsem viděl, jak mu zase někdo volá a on nastoupil do svého černého Mercedesu . Chvíli čekal, nejspíš až dovolá a potom odjel po příjezdové cestě. Vděčně jsem si oddychl. Konečně klid.
,,Ahoj Danno,‘‘vyrušila mě naše hospodyně, paní Singai. Je to moc hodná paní. Je už sice trochu starší, ale zato velice výřečná. Od mých dvanácti mě v podstatě vychovala. Beru jí jako třetí babičku.
,,Dobrý den,‘‘pozdravil jsem ji s úsměvem.
,,Tak jak ses měl? Táta už odjel?‘‘ptala se mě, vzala mě za rameno a táhla do kuchyně.
,,Jo jo, tatíček už odjel,‘‘odpověděl jsem s ironií.
,,Ale no tak, já vím, že to s ním nemáš lehký, ale je to tvůj otec, a měl bys mu o tom říct,‘‘narazila na kámen úrazu…….
,,Ne, určitě by to nepochopil,‘‘sklopil jsem hlavu a dál se o tom nechtěl bavit.
,,Achjo……Tak řekni, na co máš chuť?‘‘mrkla na mě a já se na to jen usmál.
,,Jste moc hodná, ale teď nemám hlad. Navíc jdu pryč,‘‘zvedl jsem se a šel se převléknout.
,,Počkej, ale tvůj táta říkal….‘‘vyhrkla a já se zastavil.
,,Táta přece odjel, zítra je Sobota a já mám celej den strávit doma? No ták, táta se to přece nemusí dozvědět ne?‘‘nasadil jsem psí oči, které donutili naši milou hospodyni ztrápeně si povzdychnout.
,,Achjo, máš štěstí, že mám pro ty tvoje žlutý kukadla slabost,‘‘povzdychla si a zakroutila hlavou.
,,Děkuju,‘‘poděkoval jsem s opravdu upřímným úsměvem a došel jsem se převléknout z této nepohodlné uniformy. Oblékl jsem si svoje černé kalhoty a bílé tričko. Vzal jsem si tašku, ve které mám všechno potřebné na tréninky Jiu-jitsu a nakonec jsem odešel. Dneska sice oficiální tréninky tohoto ,,jemného umění,, nejsou, ale náš mistr mi dává osobní lekce. Harado mě takhle potají trénuje už dva měsíce. Každý týden z pátku na sobotu, celou noc trávíme ve sportovní hale. Nikdo tam není, takže mámě klid.
Rád bych přešel do lepšího oddílu, kde je Takashi a Yuuto ale nemůžu. Jiu-Jitsu dělám teprve půl roku a v oddíle, kde jsou oba mí kamarádi, musíte mít aspoň tři roky zkušeností ve způsobu boje zvaném Kumiuči plus, aspoň poloviční výcvik v boji se zbraní. A to se bohužel u začátečníků netrénuje. U začátečníků, kde jsem já, trénujeme nejdřív sebeobranu, potom údery na útok a pak, až si projdete všechny výcvikové fráze Kumiuči, můžete přejít na boj se zbraní. Zbraní myslím katanu. Samozřejmě, že dřevěnou, ale v zápasech na turnaji se bojuje s opravdovými zbraněmi. Často jsou tyto zápasy zasypávány kritikou za nepřiměřenou brutalitu, protože v nich mnoho lidí přijde k úrazu, několikrát i ke smrti. Ale to je prostě život.
Mistr mě právě boj se zbraní učí. Proto mě hodně mrzí, že odchází. Těžko tomu uvěřit. Pan Harado Hiang je napůl Japonec a napůl Číňan. Docela zvláštní kombinace ale já bych řekl, že je tělem i duší stále ve své rodné Čínské provincii Suej, kde se všechno naučil, a z Japonce má jenom své křestní jméno a jazyk. Taky na svůj věk, který odhaduji okolo 80 let, je velice čiperný, ale to všichni Číňané, kteří se věnují bojovým uměním. Tento starý pán mě fascinuje. Nejen těma svýma řečma o povznesení, přírodě a všech těch filozofických žvástech, kterým asi nikdy neporozumím, ale i bojem. Je vážně obdivuhodný a to jeho vyprávění historek ze života mě někdy opravdu vyrazí dech.
TAKAHIRO
Konečně. Oddychnu si vděčně, když jedu po jedné z rušných silnic přelidněného Tokia. Ta brigáda, mě teda hodně zmáhá. Netušil jsem, že rok netrénování Jiu-jitsu, a já se hned po prvním učení toho kluka složím. No, co. Mám co dohánět, navíc bude se mnou brzy chtít i Takashi bojovat, a já ho teda rozhodně vyhrát nenechám. Jsem přece starší a zkušenější. Jak by to potom vypadalo. Cestou bych se mohl stavit v hale, za mistrem. Sice je už po osmé hodině, ale on tam určitě stále bude a bude si trénovat nějakého svého oblíbence, jako to tehdy před lety dělal i se mnou. Jak se asi má.
To už jsem ale zastavil na prázdném parkovišti před sportovní halou. Nevím proč se tomu místu tady tak říká, když se tu pořádají jen turnaje v různých bojových umění a pořádají kurzy v Jiu-jitsu. Sportovní hala, to je moc velký pojem. Mají tu sice dvě obrovské tělocvičny, ale oboje dvoje jsou pokryty Tatami, takže je zcela nemožné produkovat tu jiný sport, než karate, judo, nebo dokonce jednu dobu Kendo a Aikido.
Sundám si helmu. V hale se ještě svítí, takže je mi ihned jasné, kdo to tu tak v noci straší.
Otevřu hlavní dveře, a vejdu dovnitř. Jak správně tuším na recepci nikdo není a já se tak vydám do šaten. Jdu velkou místností a vzpomínám, jak jsem se tu před pár lety převlékal já. Moc se toho tady nezměnilo. Akorát co si pamatuju, byli místo těhle černých, moderních skříněk vždycky bílé železné. Tyhle jsou ale přece jen hezčí.
Z šatny se vydám přímo do tělocvičny. Jak správně tuším, ten malý chlapík v černém kimonu, co tam kontroluje katany je můj starý dobrý sensei Hiang. Přemýšlím, z jakého úhlu ho překvapit.
Pomalými, plíživými kroky, jako kočka se k němu zezadu přibližuji. Vypadá to, že za ten rok co jsem tu nebyl, snížil svoji pozornost. Nevšiml si mě, ani když jsem stál dva metry od něj. Hned jsem se napřáhl k úderu. Samozřejmě jen jako.
,,Nemáš správný postoj na úder,‘‘ozval se a přerušil tak můj útok. Takže o mně ví.
,,Takahiro,‘‘otočil se na mě se zářivým úsměvem.
,,Sensei,‘‘vyjekl jsem nadšeně a objal jsem ho kolem krku. ,,Jak jste poznal, že to jsem já?‘‘ptal jsem se udiveně. Ten stařík mě vždycky dokáže něčím překvapit.
,,Přeci tě už nějakej ten čas znám,‘‘uchechtl se, a chytil mě kolem ramen.
,,Jak se vůbec máš, a jak to, že ani nepřijedeš a ani se nestavíš……….‘‘vyčítal mi a já se jen usmál.
,,No jo, nemám čas. To víte, v Yokohamě je vždycky co dělat,‘‘vysvětlil jsem mu a prohlídl si velkou tělocvičnu. Nikoho kromě jeho tu ale nevidím.
,,Jen to nepřeháněj, měl by sis odpočinout, víš přece, že odpočinek je jako vycházející Slunce v našem životě ‘‘poučil mě filozofií.
,,Proto jsem tady, doufal jsem, že si dáme zápas,‘‘navrhnul jsem mu a on se znovu usmál.
,, Takahiro, jak rád bych zase vzal do rukou Katanu, ale bohužel, zdraví už mi tolik neslouží. Už nebojuji, nemám na to síly…….ale mám pro tebe jiného protivníka na souboj,‘‘
,,Vážně? Koho?,‘‘pozvedl jsem nechápavě obočí.
,,Je to kamarád tvého bratra. Mimochodem taky se o dost zlepšil, ale na tebe pořád nemá,‘‘vzal mě kolem ramen a poučil mě o dovednostech mého bratra.
Kamarád Takashiho? Že by Yuuta?
,,A kdo to teda je?‘‘zeptal jsem se nedočkavě.
,,Danno, už si hotový?‘‘zavolal sensei místo odpovědi, do dveří od šaten a já nechápavě pozvednul obočí. Kde jen jsem tohle jméno slyšel?
,,Jo už jsem ho…..‘‘konečně se otevřou dveře a dovnitř, do tělocvičny opravdu vejde ten kluk, co jsem ho potkal ráno. Docela mu to slušelo. Na sobě měl černé kimono a v rukou dřevěnou katanu. Jakmile mě uviděl, udiveně se zarazil a obočí mu vyletělo do půlky čela. Byl stejně tak překvapený jako já. Co tu sakra dělá?
,,Ty?!‘‘vyjekli jsme nevěřícně oba dva naráz, a nechápavě na sebe koukali. Proč zrovna on? Ten drzej spratek.
,,Vy se znáte?‘‘přerušil ticho sensei Harada a svýma velice šikmýma očima těkal z jednoho na druhého.
Já se konečně vzpamatoval a hodil se do klidu. Snažil jsem se nemyslet na ty jeho žluté oči, které jsou nejspíš vždycky zakryté těmi brýlemi.
,,Jistě, už jsem měl tu čest,‘‘odpověděl jsem kysele, načež jsem se naoko zašklebil. Nemám vůbec radost, že jsem ho tu potkal, ale na druhou stranu…..
,,Já taky…….Bohužel,‘‘zamumlal Danno ještě kyseleji a taky nevypadal moc nadšeně.
,,Takže s tímhle mám bojovat? Děláte si ze mě srandu? ‘‘otočil jsem se na mistra, který měl oboje ruce založené na břichu, ve svých dlouhých rukávech černého kimona, takže mu nebyly vidět, potutelně se usmíval. Přemýšlel jsem, co má asi za lubem.
,,Hej, já jsem pořád tady, jestli sis toho nevšiml, a co? Budu s tebou klidně bojovat a určitě tě porazím‘‘ozval se Danno a dal tak najevo svůj nesouhlas vůči mě.
,,Fajn, tak jdem na to. Nejspíš jsi začátečník co,‘‘postavil jsem se naproti němu. Svlékl jsem si bundu a hodil ji na zem.
,,Máš s tím nějakej problém? A ty jsi kdo? Neříkej, že oddíl seniorů,‘‘zašklebil se vítězně a postavil se naproti mně. Já se na tom jen zamračil. Však já ti ukážu. Takashi mě ještě nikdy neporazil, a ten je vážně dobrej, takže tenhle kluk by pro mě neměl být problém..
,,Danno, Takahiro, no tak…uklidněte se a nehte sebou volně proudit energii. Nezapomeňte, že v boji není místo pro nenávist, ale mír,‘‘poučil nás sensei, já ho ale nevnímal. Jediné co jsem s sebou nechal proudit, byl vztek.
,,Takže, bude to zápas beze zbraní, pravidla takového boje jistě oba dva znáte. Žádná nejsou, takže je povoleno všechno,‘‘řekl a Danno se nad tím zarazil. Překvapeně pohlédl na Haradu, který se postavil vedle nás, aby náš zápas odstartoval.
,,Copak, snad nemáš strach?‘‘potutelně jsem se mu vysmál do jeho bledého obličeje.
,,Pche, a z čeho jako? Z tebe? To už bych se spíš bál sví babičky, která je už tři roky mrtvá,‘‘zašklebil se ten kluk a ve mně začal vřít vztek. Vím, že bych se měl uklidnit. V boji by neměl být využit hněv nebo touha po zabití toho druhého, jinak by to mohlo dopadnout špatně. Ale já si nemůžu pomoct. Ten kluk mě vytáčí, už tím, že otevře pusu.
,,Tak už dost. Co se to s vámi děje?‘‘zamračil se sensei na oba dva a donutil nás naše nadávky spolknout.
,,Takže, jestli jste připraveni, zápas bude mít tři kola. Nemám víc času, za chvíli musím domů, nakrmit kočky,‘‘řekl a já neměl daleko k vprsknutí smíchy. Dannovi taky zacukali koutky, ale taktéž se ovládl. Nejspíš už taky ví, o senseiově slabosti pro kočky.
,,Začněte,‘‘vyjekl a ustoupil daleko od nás, aby se tak vyhnul případné ráně od jednoho z nás. Oba dva jsme se postavili do svých bojových pozic. Já se postavil do útočné, jako by to udělali i všichni ostatní. Ale ten kluk se postavil do polohy obrany, což mě hodně zmátlo. Když jsem se podíval na senseie, ten si ho pochvalně prohlížel a usmíval se s prominutím, jako idiot. Nejspíš se tomu ani nedivil, a tak jsem to nechal být. Začali jsme okolo sebe kroužit, jako v ringu při boxu a žádný z nás nechtěl začít s útokem jako první. Propalovali jsme se pohledem, a jelikož jsem to byl já, kdo zaujal útočnou pozici, musel jsem zaútočit jako první. No co, první krok, je vždy vítězství.
Rozběhl jsem se proti němu se svou spolehlivou pravačkou namířenou na jeho bledou tvářičku. On se ladně vyhnul. Otočil, se o 180 stupňů a hodlal mi uštědřit vysoký kop do břicha. Já ho ale včas zastavil svoji rukou. V téhle poloze jsme zůstali několik vteřin nehnutě. Dívali jsme se navzájem do očí. Musel jsem uznat, že na začátečníka si nevede nejhůř. Nehledě na jeho rychlost. Teď už chápu, proč ta obraná pozice. Dokonale mě tím zmátl.
Potom jsme zase zaujali své pozice. Tentokrát mě už nenachytá. To jsem se ale hodně přepočítal, protože když zaútočil zase levou nohou, sehnul jsem se k zemi, jenže to jsem neměl dělat. Byla to past. Ten kop byl fingovaný a Danno do něj nevložil ani kapku své síly. Všechnu využil na rychlost, aby se mohl postavit za mě a podkosit mi nohy. Já samozřejmě skončil na zemi. Danno se nade mnou sklonil a vítězně se usmál. No tohle, jak jsem se mohl nechat porazit?
,,Výborně Danno, takže je to 1:0. Takahiro, co je to s tebou? Přece se nenecháš porazit začátečníkem,‘‘popichoval mě sensei, když jsem se zvedal ze země.
,,Moc si nefandi. Jen jsem tě zkoušel. Teď už nevyhraješ,‘‘vymanil jsem mu ten jeho úšklebek z tváře.
,,Myslíš?‘‘optal se s úsměvem.
,,Ne, já to vím,‘‘řekl jsem a v hlavě si začal promýšlet taktiku. Tentokrát ho nechám zaútočit a nakonec využiju svůj nejnovější hmat. Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Tentokrát jsem ho nechal útočit a všechny kopy a údery jsem v pohodě vykryl nebo se jim vyhnul. Nechal jsem ho útočit a ani jednou jsem ho nenapadl. Jak jsem správně předpokládal, za chvíli byl udýchanej a utahanej. Po vykrytí dalšího útoku se na mě zkoumavě podíval, aby tak zakryl, menší odpočinek. Využil jsem jeho nepozornosti, rychle jsem ho popadl za ruku, vší silou jí vykloubil za zády a potom ho srazil tvrdě na zem. Aby toho nebylo málo, přidržel jsem mu obě ruce nad hlavou a obkročmo si na něj sedl, aby se nemohl hýbat. Koukal na mě, jak kdybych přiletěl z Marsu a nejspíš se snažil přijít na to, jak se dostal na zem tak rychle. Co bylo zajímavé, vůbec se nebránil. Jen ležel pode mnou a nechápavě na mě koukal. Usmál jsem se na něj. Bylo mi ho docela líto. Ale líbilo se mi to takhle. Klidně bych takhle strávil hodiny a sledoval ty jeho žluté oči.
,,Výborně Takahiro, nový hmat?‘‘vyrušil nás sensei a já tak z toho kluka slezl. Podal jsem mu ruku, abych mu pomohl, ale on ji odmítnul. Je tvrdohlavej jako mezek.
,,Zdá se, že je to 1:1, poslední kolo rozhodne,‘‘řekl s úsměvem Harada.
,,Fajn,‘‘vyprskl Danno.
Poslední kolo trvalo docela dlouho. Pochopil jsem, že jeho nejsilnější stránka je v obraně, a tak jsem na něj útočil jen minimálně. Naopak znovu jsem ho nechal útočit. On si nejspíš myslel, že na něj hodlám zkusit taktiku, která ho při minulém kole srazila na kolena, ale to se chudáček malej přepočítal. Už v půli zápasu bylo jasné, že to mám vyhrané. Ale nechtěl jsem skončit. Ten kluk byl dobrej a jednu chvíli jsem se rozhodoval, že ho nechám vyhrát. Potom jsem se ale podíval na sensie, který mě už hodně dlouhou dobu zná, stejně jako moje taktiky a tak se jen usmíval mým směrem. Věděl, že mám šanci to ukončit a samozřejmě jsem se před ním nechtěl ztrapnit. A tak jsem to jedním úderem skončil a Danno dnes už podruhé skončil na zemi.
,,Sakra,‘‘zaklel naštvaně.
,,No jo, Takahiro jako vždy zůstal neporažen,‘‘ozval se sensei s chválou na mou stranu. Danno, který stále ležel na zemi na to jen pozvedl obočí, a podíval se na mě. Nejspíš nečekal, že bych ho mohl porazit. Já se na něj usmál a znovu mu podal ruku. Tentokrát ji ale přijal, což mě hodně potěšilo.
,,Dík,‘‘zamumlal a trochu se oklepal ze šoku.
,,Vedl sis velice dobře Danno, ty taky Takahiro, ale přeci jen už to není takové, jako to bývalo co? Zanedbáváš to!!!‘‘pokáral mě učitel. Musel jsem uznat, že má pravdu. V Yokohamě mám tolik práce, že mi na ostatní věci nezbývá žádný čas.
,,Jdu se převlíct,‘‘ozval se po chvíli Danno a odešel směrem k šatnám. Díval jsem se na něj, dokud nezmizel ve dveřích. Potom jsem se otočil na sensie.
,,Je dobrej,‘‘musel jsem uznat.
,,Jo, to je, připomíná mi tebe, když si byl v jeho věku. Je to stejný paličák jako ty,‘‘usmál se. Ještě chvíli jsme si povídali, vzpomínali na staré časy, ale potom jsme se rozloučili. Slíbil jsem našim, že se brzy vrátím. A tak jsem se vydal skrz šatny rovnou ven k východu. Když jsem přišel na parkoviště, kde nikdo nebyl, v dáli jsem zahlédl postavu s fialovými vlasy. Ihned mi došlo, že je to ten kluk, který mě zaujal. A tak jsem udělal něco, co vůbec nechápu. Já ho nemám rád, on mě taky ne. Tak co to kruci dělám?
,,Hej počkej,‘‘zakřičel jsem na něj a rozjel se k němu. Danno se zastavil, otočil se na mě, a když mě zahlédl, jenom se zašklebil. Dělal jsem, že to nevidím, jinak bych mu nejspíš jednu ubalil.
,,Co chceš?‘‘zeptal se chladně, když jsem s motorkou zastavil vedle něho.
,,Hele, nemusíš se hned čertit jo. Nechceš někam svíst? Vím, že jsme to nevzali za ten dobrej konec,‘‘řekl jsem trochu provinile ale ne zas tak, aby všechna vina padla na mě. Danno se na mě překvapeně podíval a potom si mě prohlédl podezřívavým pohledem.
,,A jak můžu vědět, že nejseš nějakej zloděj, únosce nebo při nejhorším úchyl?‘‘zeptal se a mě zacukaly koutky. No tohle. Prej zloděj. Co si o sobě myslí. Já mu tady nabízím odvoz a ono mu to je ještě málo.
,,Vypadám na to?‘‘pozvedl jsem obočí. Danno si mě prohlídl od hlavy k patě.
,,No….popravdě……jako zloděj nevypadáš. Jako únosce taky ne, ale jako úchyla si tě představit dokážu,‘‘řekl a stěží zadržoval smích.
,,Hm..tak jestli se bojíš, nebudu tě nutit,‘‘pozvedl jsem ruce, nasadil si helmu a tímhle ho dokonale nakopl.
,,Cože? Já a bát se?‘‘vyjekl.
,,Dej to sem,‘‘vytrhl mi druhou helmu z ruky, nasadil si ji a za chvíli už seděl za mnou. Výborně, můj plán zabral. Tohle dokáže vyvést z míry každého. Překvapuje mě, jak moc se podobá Takashimu. Ten se taky vždycky nechá přemluvit, při zmínce o tom, že má strach.
,,Fajn, tak kam to bude?‘‘zeptal jsem se ho a podíval se na něj. Danno mi nadiktoval adresu.
,,Fajn, drž se,‘‘pobídl jsem ho.
,,A čeho?‘‘ptal se vyděšeně. Pobaveně jsem se zasmál a znovu se na něj otočil.
,,Mě,‘‘poradil jsem mu. On trochu zaváhal, ale nakonec přeci jen obtočil svoje paže okolo mého pasu. Snažil jsem se zakrýt chvění, které mnou rázem projelo. Zakroutil jsem hlavou a nakonec jsem se přeci jen rozjel nočními ulicemi Tokia. Jak jsem předpokládal, i když byla noc, všude bylo lidí, víc než za normálního dne. No jo, Tokio je prostě noční město.
Nejeli jsme moc dlouho. Zbývaly nám ještě dva bloky, když v tom se ke mně naklonil a řekl mi, ať odbočím. Nechápal jsem to, ale udělal jsem, jak mi řekl. Divné na tom bylo, že to bylo opačným směrem, než mi nadiktoval.
,,Tady zastav,‘‘zakřičel na mě, aby tak přerušil zvuk motoru. Jenom jsem kývnul a zastavil jsem.
,,Co?‘‘vyjekl jsem, když jsem konečně zahlédl místo, před čím jsme to zastavili. Byla to malá hospůdka.
,,Jdeš?‘‘zeptal se mě, sundal si přilbu a bez jediného slova vešel dovnitř.
Ani jsem nestihl něco namítat. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat za ním. Jak si to ten rozmazlenej inteligent představuje. Že jsem jeho taxík nebo co? Odfrkl jsem si naštvaně, a nakonec vešel do toho pochybného podniku.
Když jsem přišel do té né moc nóbl hospody, Danno tam seděl za barem a mluvil tam s tím hostinským, co každého s ne moc velkým nadšením obsluhoval. Vydal jsem se k němu a posadil se vedle něho.
,,Proč jsme tady?‘‘zeptal jsem se ho a koukal všude po místnosti. V obláčku kouře, který se vznášel ovzduším, jsem zahlédl plno opilců, kteří hráli karty, bavili se náruživě se svými kamarády o jistě důležitých věcech a mnozí se chystali ke rvačce.
,,Protože se mi nechce domů,‘‘pokrčil rameny a objednal si pivo.
,,Hmm, to je divnej důvod, ale když myslíš,‘‘řekl jsem ledabyle a objednal si vodu.
,,Vodu?‘‘podíval se na mě překvapeně Danno, když jsem řekl svoji objednávku, a hned na to vyprskl smíchy.
,,Hele mladej, já narozdíl od tebe řídím, pokud sis toho ještě nevšiml,‘‘řekl jsem naštvaně.
,,Když myslíš,‘‘zasmál se.
Potom bylo ticho. Nikdo z nás nevěděl co říct. Nebo spíš, se k tomu ani jeden z nás neměl. Pozoroval jsem ho. Vypadal, jako že ho něco trápí, ale raději jsem se neptal co. Přeci jen jsme se před několika hodinami chtěli zabít. Teda spíš on chtěl zabít mě, já bych dělal něco jiného, a ač jsem chtěl nebo ne, ten kluk se mi začal líbit.
Když nám barman přinesl, to co jsme si objednali, rozhodl jsem se to tíživé ticho přerušit.
,,Jak dlouho děláš Jiu-Jitsu?‘‘zeptal jsem se ho a upil ze sklenice.
,,Půl roku,‘‘odpověděl a já se na to překvapením zakuckal. Začal jsem se dusit a nebýt Danna,kterému to očividně přišlo vtipný, tak jsem se udusil.
,,Půl roku? Teprve? Děláš si srandu?‘‘ptal jsem se nevěřícně. Páni, zdá se, že ho brácha pěkně zaučil.
,,Jo,‘‘odpověděl jen. Dál už jsme měli o téma konverzace postaráno. Povídali jsme si dlouho. O všem možném. Docela jsme si i padli do noty, což mě hodně překvapilo. Musím uznat, že není tak špatnej , jak jsem si ze začátku myslel.
Bohužel pro mě, jsem si ani nevšiml, že se Danno už po pěti pivech opil. Člověk by se ani nedivil, házel je do sebe jako vodu. Podivné na tom ale bylo, že jsem si toho vůbec nevšiml. Byl tak nenápadnej a já si naivně myslel, že pořád dopíjí to první pivo. Ale chyba lávky. Všiml jsem si toho, až když spadnul ze židle a začal se opilecky chichotat.
,,Danno?‘‘zeptal jsem se ho nechápavě, když ležel na zemi. Nechápal jsem, jak se to mohlo stát. Jak to, že se tak rychle opil. Všichni přítomní i nepřítomní, na nás koukali jako na dva blázny.
,,Jé, Takashi, ty ses nechal ostříhat,‘‘zamumlal opile, ukázal na mě a hned na to se začal znovu smát. Tak tohle je už vážně špatný, když si mě plete s Takashim.
,,Danno, ty seš normálně na šrot,‘‘zanaříkal jsem a pomohl jsem mu na nohy. Bohužel byl na tom tak špatně, že se ani na nich neudržel a já ho musel podpírat. Ten barman nejspíš poznal, že se chystáme k odchodu a automaticky mi předal účet. Samozřejmě v něm byl započítám hlavně alkohol, co Danno vypil. A že toho nebylo málo. Neochotně jsem vytáhl peněženku a všechno zaplatil. Nic jiného mi nezbývalo. Danno vypadal, jako že vůbec nerozezná realitu od stavu podnapilosti.
,,Prosím tě, můžeš mi laskavě říct, proč piješ, když to neumíš,‘‘zanadával jsem a začal jsem se s ním pomalu vláčet ven na vzduch. Bylo jasné, že na alkohol není zvyklý.
Pomalu, až velice pomalu jsme se konečně dostali ven. Danno byl zavěšený na mém krku, hlavu měl opřenou o moje rameno a vypadal, že spí. Podíval jsem se na něj a málem se mi z toho pohledu na něj podlomila kolena. Byl totiž neuvěřitelně roztomilý a ani alkohol, který z něj táhl na sto honů, na tom ani špetku neubral. Usmál jsem se a opřel ho o motorku.
,,Danno, vstávej,‘‘začal jsem s ním opatrně třást, aby se vzbudil. Po chvíli se účinek dostavil a on začal otevírat svoje žluté oči.
,,Danno, slyšíš mě? Řekni mi, kde bydlíš,‘‘snažil jsem se z něj vymanit adresu jeho bydliště. I když to vůbec nebylo lehké a já si přál, abych měl po ruce nějakou překladatelku, která by překládala ty jeho nesrozumitelné žvásty, tak nakonec mi přece jen zamumlal, kde bydlí.
,,Fajn,‘‘povzdych jsem si. Sundal mu brýle z očí, které byli znovu zavřené, a dal si je do kapsy. Potom jsem mu opatrně nasadil helmu na hlavu, nasedl jsem a jeho paže si obtočil kolem pasu. Naštěstí se dokázal držet sám. Jeho stisk byl sice velký a já myslel, že se cestou udusím, ale přeci jen jsem to vydržel a nakonec jsem zastavil před opravdu velkou vilou. Vůbec se nepodobala Japonskému stylu, ve kterém je zařízena většina domů v Japonsku. Vlastně jsem nikdy nic takového neviděl. Rozhodně to ale bylo nádherný.
Začal jsem si myslet, že mi řekl špatnou adresu. Nakonec jsem to ale risknul a dotáhl ho ke dveřím toho domu. Zkoušel jsem zvonit, ale nikdo se neozýval. Všude byla tma a nikde nebyla žádná známka něčí přítomnosti.
,,Danno, kde máš klíče?‘‘ptal jsem se ho. On se začal znovu smát, ale nakonec je přeci jen vytáhl z kapsy. Vytrhl jsem mu je z ruky, jelikož mi docházela trpělivost a odemkl jsem je sám. Ani jsem nezkoumal, proč tu nikdo není, a vydal jsem se s ním napříč do toho velkého domu.
Dřív, než jsem si prohlédl ty luxusně vybavené místnosti, zeptal jsem se ho, kde má pokoj. Jako na povel mi ukázal, že po schodech nahoru. Mě zacukalo v obočí. Ještě se s ním budu tahat do schodů. Fakt super. Zamumlal jsem ironicky.
Pomalu ale jistě jsem se s ním vydal na ten velký výstup, jako na Mt. Everest. I když to bylo velice těžké a přitom jsem si musel vyslechnout pár opileckých výbuchů smíchu, falešný zpěv nebo naopak hraný pláč, nakonec jsem otevřel první dveře, které mi padli do oka. Naštěstí to byl jeho pokoj a já se ihned vydal k posteli. Hodil jsem ho bezohledně na ni. Z toho vláčení mě začala bolet záda.
Danno jen něco zamumlal a nejspíš zase usnul. Chtěl jsem odejít, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat. Nemůžu ho tu přeci jen takhle nechat. A tak jsem mu vyzul boty. Chtěl jsem mu sundat i tričko.
Zrovna když jsem se k tomu chystal a já se k němu naklonil, stalo se něco, co jsem vůbec nečekal. Danno mě totiž stáhl pod sebe.
,,Héj,‘‘vyjekl jsem na něj. Ležel jsem pod ním a díval jsem se mu, do teď už otevřených, žlutých očí. Kdy se proboha vzbudil?
,,Co - co to děláš?‘‘ptal jsem se vyděšeně. Snažil jsem se ho ze sebe strhnout, ale byl moc těžkej. Navíc se mu leskly oči, a já ani nevěděl čím. Jestli alkoholem nebo něčím, jiným……
Danno se jenom uchechtl a začal se nebezpečně přibližovat. Mě okamžitě, došlo, že se mě chystá políbit. Obyčejně bych se nebránil, co si budeme povídat. Danno se mi líbí, ale teď je opilej a vůbec neví, co dělá.
Naštěstí jsem se rychle vzpamatoval a dřív, než mě stačil políbit, jsem pod ním protáhl jako kočka a rychle slezl z postele.
,,Hej, lehni si a laskavě se vyspi jo, vůbec nevíš, co děláš,‘‘řekl jsem a rychle jsem se vydal ke dveřím. Otevřel jsem je, ale něčí ruka je hned zabouchla. Samozřejmě to byl Danno. Stál za mnou, potutelně se usmíval, a začal mě tím nahánět strach. Vůbec jsem nechápal, jak se mohl tak rychle zvednout.
,,Neboj se Takahiro, já vím přesně, co dělám,‘‘řekl mi a já jen vytřeštil oči.
,,Co?‘‘řekl jsem a než jsem stihl říct další slovo, umlčel mě polibkem. Ani nevím jak, ale po chvíli moje bunda ležela pohozena daleko od nás v rohu místnosti.
,,Počkej, tohle ne, já musím jít,‘‘snažil jsem od něj odlepit, otočit se a otevřít dveře ale on moje snahy pokaždé zneškodnil.
,,Nikam,‘‘poručil, v očích se mu zablesklo a otočil mě k sobě čelem. Ruce mi přirazil nad hlavou a znovu se mi přisál na rty. Teď, to nebyl ten letmý polibek jako na začátku, ale tentokrát byl plný vášně a touhy. Po chvíli začal tlačit jazykem na moje zatnuté zuby. Já ale nepovolil. Moje svědomí mi to nedovolovalo. Bohužel pro mě, Danno se s tím očividně spokojit nechtěl, protože mi druhou volnou rukou začal pomalu rozepínat košili.
,,Héj, přestaň,‘‘snažil jsem se ho přesvědčit, ale nic na něj nezabíralo. Naopak, čím víc jsem se bránil, tím víc, na mě tlačil. Docela mě překvapovalo, že i v takovém stavu opilosti ví, jak na mě.
Pomalu ale jistě, jsem se začal jeho dotekům poddávat. Moje svědomí, se začalo balit a pomalu mě začalo opouštět. Ihned jsem ho prohlásil za zrádce. Věděl jsem, že tohle Danno dělá jenom proto, že je opilej, ale prostě jsem si nemohl pomoct.
Když mě znovu políbil a pokusil se mi vkradnout jazykem do úst, už jsem to bohužel nevydržel a naprosto se mu poddal. Zapojil jsem se taky a začal mu hladové polibky ochotně vracet. No co, třeba si na to ráno ani nevzpomene…..snažil jsem se nějak ospravedlnit….
Jeho stisk na mých rukou začal ustupovat a nakonec ho uvolnil úplně. Já tak měl ruce volné a okamžitě jsem toho využil. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě a vrhnul jsem se na jeho rty. Jemně a majetnicky jsem ho políbil.
Přestal jsem vnímat okolí, zajel mu rukou do vlasů a přitáhl si ho těsně k sobě.
Danno mi obtočil ruce kolem krku. Naplno jsem si vychutnával hebkost jeho úst. Tiskl jsem se k němu celým svým tělem a plně si vychutnával ten slastný pocit. Bylo to.Bylo mi jedno, že by se tohle Takashimu určitě nelíbilo, ten kluk mě naprosto okouzlil. Když jsem se od něj odtrhl a zadíval se mu do těch jeho žlutých očí, jasně se v nich zračila touha mísící se s alkoholem.
A to se mi ihned potvrdilo. Danno se jen spiklenecky usmál a svými nedočkavými rty a hravým jazykem se vrhl na mé odhalené tělo. Ani jsem se nenadál a i moje košile ležela někde mimo, rozhodně né na mě. Když mi rukama bloudil po hrudi a svým jazykem zaměstnával bradavky, musel jsem přivřít oči a zaklonit hlavu. Nevím, co bych dělal, kdybych nebyl opřený o dveře. Nejspíš bych skončil dávno na zemi.
Když s touto péčí skončil, začal mě znovu vášnivě líbat. Nemělo to konce. Nakonec jsem se rozhodl, že je načase přejít dál a tak jsem ho objal kolem pasu, a stále v tom vášnivém polibku, se začal i s Dannou posouvat k posteli. Pomalu jsem ho na ni položil, ale od jeho velice sladce chutnajících rtů se neodtrhl. Ty chutnali až moc dobře, než aby mě od nich někdo dostal.
Lehl jsem si vedle něho a rukou mu zajel pod triko, kde jsem ho obdarovával něžnými doteky. Potom jsem se toho otravného kusu oblečení zbavil. Konečně jsem se odtrhl od jeho opuchlých rtů a začal jsem se věnovat jeho stejně tak sladkému tělu. Pomalu jsem ho líbal na krk, potom na šíji. Danno se chvěj vzrušením a netrvalo dlouho a z úst mu uniklo i pár slastných stenů. Jen jsem se usmál a znovu se dravě vkradl do jeho úst.
Nevím jak ale za chvíli jsme na sobě leželi bez oblečení………………….
pokračování příště.....omlouvám se....příště se už snad konečně dostaneme k Takashimu a jeho zápasu s Kaiem......jinak jsem ráda, že se vám to líbí a jak vidím, každý tu máte svého oblíbece....mě se teda nejvíc líbí Danno, ale je to jen proto, že už mám pro něj vymyšlený příběh....a znám ho z jiné strany než vy...
Komentáře
Přehled komentářů
mne sa tento cyklus moc paci
a je super ze tu mate ze ako kto vyzera amusim povedat ze takahiro je straaaasne poj..atelny
:-))
(Lex-san, 11. 8. 2009 22:44)Tak jsem zvědavej, jestli si to potom Dano bude pamatovat!! Jinak je to suprový!!!
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 9. 7. 2009 12:15)
Cse! Cse! PCHE!
Ona mě ošidila! Ošidila mě o mého Takashiho! Jak si to představuješ! Tak já to čtu, natěšená na ta dvě paka (Takashiho a Kaie) a nakonec nic? Nic? Vůbec nic?
To beru jako vrcholnou zradu! "Béé," ja budu brečet. Požaduji okamžitou kompenzaci!
kawaii
(nency, 8. 7. 2009 15:31)moc pekkné těším se na pokračóvání a jak dopadne ten souboj :-D
............
(Ryuuzaki, 7. 7. 2009 15:15)
tuhle povidku zboznuju !!!! je pravda ze sem mela obdobi kdy sem ji nemohla najit xD ale nasla sem ji a s dilkama sem nadmiru spokojena !!!! doufam ze si pospisis s pokracovanim jinak me asi klepne :)
^_^
(Sax, 7. 7. 2009 11:28)
Zajímavá povídka, mně se tedy nejvíc líbí Danno - a pak pan profesor Matematiky ^_^
jsem zvědavá, jak to bude pokračovat...
O_O
(Gaara z púšte, 7. 7. 2009 9:56)waaaaw a teraz budú...omg :-D,no neviem ako vám...ale mne sa v tejto časti páčil ten sensei :-D...musím ísť nakrmiť mačky OMG tam som nemohol :-D...honem pokračko Riuu :-D
...:*
(Katy, 6. 7. 2009 12:02)Jsem taky pro Danna...nádhera...snad si s pokračováním pospíšíš...:P ...
=3 =3
(Broskynka, 6. 7. 2009 11:02)
tak to bolo góóóóóól! *skanduje* O.O ... to nič mňa ignoruj =3 ja som proste zajac xD.. heheheh *psychický skrat* ... nič nič ja len som chcela pochváliť xD...
P.S najradšej mám ten pár s tým profesorom xD
kašlu na nadpis xD
(Kira-sama, 6. 7. 2009 10:55)super xD já mám teda za oblíbence Yuuta a Danna xD mno honem pokráčko šup šup šup xD už se nemůžu dočkat *nervózně klepe nohou xD*
:-)
(terkic, 6. 7. 2009 0:19)ááá to bylo supeeer:)už se nemůžu dočkat pokračování:)a já mám ráda všechny stejně, protože každý má něco do sebe:) doufám, že nebudeš dlouho napínat, páč já jinak umřu nedočkavostí, nebo budu tak skleslá, že se ode mě už ničeho nedočkáte:D prostě a jednoduše, rychle dál:D
........D......
(Arya, 12. 12. 2009 22:03)