11.Sen
promiňte ale na víc jsem se bohužel nezmohla....:( je to divný..hodně divný. Nepovedlo se to....Dělá mi problém psát z tolika úhlů pohledů. Zdá se mi, že Takashi nám nějak změknul.....
TAKASHI
Druhý den ráno jsem se vzbudil, když budík hlásil pět minut po páté. Zapomněl jsem si ho nastavit na normální sedmou hodinu, jako to dělá každý, normální student v mém věku. Do školy už brzy ráno chodit nemusím, protože Kaiovi se stejně nevyhnu a jeho sváděcím manévrům už teprve ne. Teda, když pomineme ranní přepadovky na záchodě, kterým se snažím co nejvíce vyhnout. Přiznám se ale, že to jde horko těžko. Ten blonďák je snad všude.
Jedním švihem jsem ten ohlušující tón digitálního budíku, který chudák přistál na zemi, ukončil, a pokusil se znovu usnout. Otočil jsem se na břicho a zavřel oči. Jak jsem ale předpokládal, nešlo to. Pořád se mi do hlavy vracela včerejší návštěva u Kaie doma. Nechápu proč. Jemu snad nestačí, že mě otravuje ve škole? Ještě se mi nasáčkuje do hlavy a otravuje mě i tam. Nevím proč to tak je. Proč pořád musím myslet na ten pocit samoty u něj doma.
Zkusil jsem se otočit na bok, pak zase na druhý a nakonec jsem skončil na zádech. Ale ať jsem chtěl jak chtěl, usnout jsem už nemohl. A tak jsem se nakonec s nadávkami na to blonďaté, modrooké stvoření, které se mi, z mě neznámých důvodů nastěhovalo do hlavy, vstal.
Venku začínalo pomalu svítat a Tokio začalo pomalu usínat. Jak zvláštní. Tohle město spíš žije v noci než ve dne. Nad obzorem se začínala vyjímat zlatá zář, která by vzbudila i mrtvého.
S neochotnými kroky, nebo spíš couravými kroky a s ještě rozespalýma očima od spánku, jsem se vydal po schodech dolů. Nepředpokládal jsem, že bude někdo vzhůru.
Podrbal jsem se na hlavě a vešel do kuchyně, kde bylo ještě šero, takže jsem si ani nevšiml osoby, která tam seděla za stolem a popíjela kávu.
Jako by nic, jsem si vytáhl jako každé ráno džus z lednice a v klidu se napil.
,,Ahoj Takashi,‘‘ozvalo se zničehonic z rohu místnosti.
,,ÁÁÁ,‘‘ vyjekl jsem a tak se lekl, že jsem tu krabici z džusem upustil na zem, a začal jsem se dusit. Ten hlas jsem poznal hned, a právě proto jsem si myslel, že se mi to jen zdá. No tohle, nejdřív mi leze do snů Kai, teď zase brácha.
Jenže když jsem se uklidnil za neustálého smíchu toho vetřelce, usoudil jsem, že tohle se mi asi nezdá. Za stolem seděl Takahiro, v rukou hrnek s ještě horkou kávou a na sobě měl nějakou černou košili. Jenom se na mě díval a pobaveně se usmíval.
,,Takahiro? Co tady proboha děláš?‘‘zeptal jsem se nevěřícně, když jsem svůj dávivý kašel uklidnil natolik, že jsem zase mohl dýchat. Rozsvítil jsem světlo, abych se ujistil, že je to vážně on.
,,Piju kafe, copak to nevidíš?‘‘řekl jen tak a upil z hrnku. Trvalo hodně dlouho, než jsem si sedl na židli naproti němu a vzpamatoval se z toho šoku před chvílí.
,,Já myslel, co děláš v Tokiu?‘‘dodal jsem a to, že si ze mě dělá srandu ani nevnímal.
,,Nic, jen jsem si chtěl o něčem promluvit s mámou a tátou,‘‘řekl jen a pokrčil rameny.
,,A to nemáš telefon? To musíš takhle každýho po ránu děsit? Stačilo by přeci zvednou sluchátko a vytočit telefon,‘‘kroutil jsem hlavou. Tohle ať už mi raději nedělá, nebo dostanu infarkt.
,,Mělo to bejt překvápko,‘‘dodal a mě samozřejmě všechno došlo. Takahiro a ta jeho úchylka pro překvapování lidí. Jak jinak.
,,Jednou ti za ty tvoje překvápka dá někdo přes držku,‘‘usoudil jsem, vstal a vydal se do koupelny. Nechtělo se mě ani ptát proč tu je, nebo proč tu straší tak po ránu. Byl jsem ještě mimo.
,,Takashi?‘‘zastavil mě v půli cesty. Pomalu jsem se s otevřenou pusou, jak jsem zíval, otočil.
,,Hm?‘‘zamručel jsem, protože jsem byl línej mluvit.
,,Není ti něco? Nebolí tě nic?‘‘ptal se brácha starostlivě.
,,Ne. Proč?‘‘ptal jsem se zase já, nechápavě.
,,No, nikde nevidím ten bouřkovej mrak nad tvojí hlavou a ani se nemračíš a nenadáváš mi. Stalo se něco? Jsi vůbec můj bratr?‘‘ptal se trochu, ne hodně výsměšně.
Jenom jsem se na něj zamračil.
,,Ha ha vtipný,‘‘řekl jsem a ani se nesnažil pochopit, co tím myslel. Musel jsem se probrat.
,,Jo, a nic našim neříkej,‘‘zavolal na mě, než jsem odešel do koupelny.
,,Hn,‘‘zamručel jsem univerzální odpověď. Fajn. Když nechce, abych je budil tak klidně. Ale jestli mámu chytne epileptickej šok, až ho uvidí, bude to jeho vina. Koneckonců, první pomoc zvládá na jedničku.
Dál už jsem nad tím nepřemýšlel. Vlezl jsem do sprchy, abych se trochu probral. Docela to pomohlo. No uznejte, že ledová sprcha je pro probuzení ta nejlepší věc. Až moc, řekl bych.
Nevím, jak dlouho jsem strávil v koupelně česáním svých dlouhých vlasů, ale když jsem vylezl, bylo půl sedmé. Rychle jsem se oblíkl do té trapné, školní, černobílé uniformy, popadl baťoh a vydal jsem se zpátky do kuchyně. Čekal jsem snídani, nebo aspoň čaj, ale Takahiro je jako vždy sobec sobecká a vždycky obslouží jen sám sebe. A na svého mladšího brášku si ani nevzpomene.
,,Héj, tos mi nemohl uvařit aspoň kafe? K čemu tu vůbec jsi?‘‘rozčiloval jsem se a šel si udělat čaj sám. Brácha seděl tam kde před chvílí a četl si ranní noviny.
,,Od čeho máš ruce? Nejsem tvoje chůva,‘‘řekl jen, aniž by zvedl hlavu. Tímhle se mi dokonale připomněly staré časy, kdy tu bydlel ještě s námi.
,,Pche, poslední dobou jseš tu nějak často,‘‘zamumlal jsem a posadil se naproti němu.
,,No ještě mi nadávej a vůbec, začni si zvykat,‘‘řekl jen a tajemně se usmál.
,,Co? Co tím myslíš?‘‘ptal jsem se ho nechápavě. On se ale k ničemu neměl. Ničema jeden. Zase si hrál na důležitého.
,,Fajn, když nechceš mluvit, nemluv. To seš teda bratr,‘‘naoko jsem se naštval, ale nemyslel jsem to vážně. Byl jsem rád, že je doma. I když počítám s tím, že až přijdu ze školy a z dnešního tréninku, už bude zase pryč.
,,Neboj Takashi, všechno se včas dozvíš. Dneska máš trénink ne? Tak se tam potkáme,‘‘řekl jen a já nechápal čím dál víc.
Snažil jsem se z něj něco dostat, ale Takahiro neřekl nic. Ani důvod toho, proč je tady nebo proč si chce promluvit s našima. Nic. Jen mi řekl, ať o něm nikde neříkám. Zvlášť prý ve škole.
Jenom jsem se na něj zašklebil, prohlásil ho za největší záhadu lidstva a raději se už na nic neptal. Měl jsem dobrou náladu a nechtěl jsem si ji kazit hned po ránu. Na kažení mojí nálady mám ve škole někoho jiného.
,,Jak ti to vůbec jde s Kaiem?‘‘vyručil mě z rozjímání brácha a jako vždy narazil hlavou na hřebík. Snad mi nečte myšlenky?
,,Co? Ty se ještě ptáš? Chceš mě ještě víc naštvat?‘‘nevěřícně jsem se ptal. Copak zapomněl, že za tohle moje trápení a nedobrovolné chození s Kaiem může právě on? Proč se mě na to vůbec ptá? Jako kdybychom měli nějakej vztah nebo co, jako že nemáme. Kai mě prostě využívá, dělá mi naschvály a nutí mě do něčeho, co nechci. Ale už si začínám pomalu zvykat. Vlastně to není tak hrozný, jak jsem si myslel ale pořád je to noční můra.
,,Promiň, jen se ptám,‘‘ospravedlnil se brácha a dál už se raději na nic neptal. Stejně nebyl čas. Ozval se zvonek a já poznal, že je to Danno. Přišel nějak brzo.
,,Aha, Danno už je tady,‘‘řekl jsem, a jako na povel se zvedl.
,,Pozvu ho dál, stejně máme čas,‘‘řekl jsem a podíval se na nástěnné hodiny, co visely na zdi.
,,Ne, počkej!‘‘zastavil mě vylekaně Takahiro.
,,Proč?‘‘nechápavě jsem se na něj podíval. Takahiro byl trochu nervózní a mě jen vrtalo hlavou proč asi.
,,No, protože…protože už je pozdě, měly byste jít do školy,‘‘vymluvil se a ukázal na hodiny na kterých bylo deset minut po sedmé. Nechápavě jsem si ho změřil pohledem, ale nakonec ho poslechl. Nejspíš si chtěl promluvit s rodiči sám beze svědků. Aspoň takhle jsem to pochopil.
,,Tak čau, ne abys odjel bez rozloučení,‘‘upozornil jsem ho výhružným tónem a popadl baťoh, který jsem si hodil na záda.
,,Neboj,‘‘zamumlal z kuchyně a já jen pokrčil rameny. Byl jsem zvědavej, co zase chystá. Nakonec jsem ale vyšel ven na dvůr, kde byl o zeď opřený Danno, v ruce měl cigaretu a tvářil se jako by mu bylo všechno jedno.
,,Brý ráno,‘‘pozdravil jsem ho.
,,No konečně. Já nechápu, proč musíme chodit do školy takhle brzo. Proč nejsme jako ostatní, co chodí do školy na poslední chvíli?‘‘ptal se mě vyčítavě, když jsme bok po boku kráčeli menší uličkou, směrem k Yuutovi a samozřejmě do školy. Proč dává vinu mě? Nemůžu za to, že Yuutu vyhání máma v sedm hodin z domu a sám do školy chodit nechce, zbabělec jeden.
,,To říká největší šprt ve škole? Neříkej, že chceš mít v třídnici vroubek za pozdní příchody,‘‘uchechtl jsem se a jen tak tak se vyhnul pohlavku, který mi chtěla Dannova pravačka uštědřit. Nemá rád, když mu tak říkáme. Danno není šprt, je prostě chytrej a my mu to vyčítáme. Stejně nechápu, co to s ním poslední dobou je. Vůbec nemluví, kouří jednu cigaretu za druhou a dokonce nás už ani nepoučuje za naše chyby. Kam se poděl ten starý Danno, který se nenechal ničím vyvést z míry?
,,No jo, promiň, mě to prostě ujelo,‘‘obhájil jsem se a pozvednutýma rukama. Danno na to nic neřekl. Vlastně celou tu dobu, co jsme mlčky šli, mlčel. Přitom já měl dobrou náladu a rád bych si s někým pokecal. Naštěstí už na nás čekal před brankou Yuuta a s tím si máte vždycky o čem povídat. Yuuta je totiž strašně ukecanej. Někdy až moc, řekl bych.
,,Zdar,‘‘pozdravil nás a připojil se k naší cestě do školy. Chvíli bylo ticho a mě už to začalo lézt na mozek.
,,Héj lidi, co je to s váma? Umřela vám babička nebo co?‘‘sjel jsem naštvaným pohledem oba dva mé kamarády, kteří na mě zírali, jako kdybych spadl z čerstvě rozkvetlé višně.
,,Takashi?‘‘koukal na mě Yuuta zkoumavě a sjížděl mě pohledem od hlavy k patě.
,,Tebe něco bolí? Nejseš nemocnej?‘‘ptal se starostlivě a potom mi sáhnul rukou na čelo.
,,Co to sakra meleš? Proč by mi mělo něco bejt?‘‘ptal jsem se nechápavě. Danno samozřejmě nic neřekl. Jen se na nás dva díval z té své výšiny, nehledě na to, že je o dvě hlavy vyšší než já.
,,No, že se nemračíš a nejseš naštvanej,‘‘upřesnil Yuuta a mě nad tím poskočilo obočí. Co to sakra všichni mají?
Tuto narážku jsem raději přešel s mlčením a dál už raději nic neříkal. Naše cesta do školy se nesla v duchu tíživého ticha, husté atmosféry a kouře, který Danno vypouštěl každou chvíli z pusy.
Dokonce jsem byl rád, když jsem zahlédl bílou, školní budovu a naše cesta tak byla u konce. V klidu jsem se převlíkl a vydal se do třídy.
,,Ahoj miláčku,‘‘pozdravil mě na chodbě Kai, objal mě, jako by jsme se neviděli věčnost a hned na to mě začal líbat. Jen těžko jsem se snažil přijít na to, kde se tu vzal tak rychle a nepozorovaně, co to teď dělá a proč na nás všichni koukají.
,,Héj, mohl bys svoje hormony trochu klidnit? Nemám na tebe náladu,‘‘řekl jsem zamračeně, když mě chtěl znovu políbit. Nelíbilo se mi, že mě líbá tahle přede všemi a ještě k tomu, kdy se mu zachce. Copak jsem nějaká líbací pana nebo co?
Vymanil jsem se mu naštvaně z náruče, něco nevrle zavrčel a vydal se směrem do naší třídy.
,,Ale miláčku, špatně ses vyspal?‘‘dohonilo mě hned na to to blonďaté stvoření, jehož ruku jsem měl za chvíli obtočenou kolem pasu. Společně, aniž bych chtěl nebo se o to prosil, jsme šli školní chodbou, která mi připadala jako nekonečná.
,,Ne, právě naopak. Vyspal jsem se dobře. Měl jsem dobrou náladu, ovšem do doby co jsem vročil do týhle budovy,‘‘procedil jsem ironicky a přitom jsem se snažil jeho ruku setřást.
,,Hm čím to asi je?‘‘odvětil zamyšleně Kai. Jakoby nevěděl.
Když už jsem myslel, že jeho a tu jeho ruku od sebe dostanu, přišla další nečekaná rána. Já pitomec nedával pozor a zapomněl, že budeme muset projít okolo záchodů, kam mě Kai pořád nedobrovolně tahá. Samozřejmě dnešek nebyl výjimkou a já byl za chvíli násilím přiražen na bílou zeď, zatím díky bohu prázdných toalet.
,,Héj,‘‘zaskučel jsem naštvaně.
,,Víš, co jsem ti říkal, když budeš zlobit. A ty si stále nedáš říct,‘‘zašeptal mi Kai roztouženě do ucha a přitom mě líbal na krku. Byl na mě přitisklej a já se ani nebránil. Spíš jsem se nemohl bránit, protože ten jeho trochu výhružný a naštvaný tón hlase se mi ani v nejmenším nelíbil.
,,No jo, máma vždycky říkala, že jsem byl zlobivý dítě,‘‘dodal jsem ironicky, pokrčil jsem rameny a díval se mu přímo do těch modrých očí. Zvláštní. Nikdy jsem si nevšiml, že jsou tolik modré. Připomínají letní oblohu. Veselou, bez jediného deštivého mraku.
,,Tak to s tím budeme muset něco udělat,‘‘usmál se blonďák a hned na to mě začal vášnivě líbat. Myslel jsem, že se udusím, s jakou vervou a vášní mě líbal. Proto jsem nic nenamítal. Jen jsem s né moc velkou ochotou jeho polibky oplácel. Né, že bych chtěl. Prostě mi nic jiného nezbývalo.
Za chvíli se ode mě odtáhl, podíval se na mě, tajemně se usmál, a aniž bych se stačil vzpamatovat, byl pryč. Nechápal jsem, co to mělo před chvílí být a proč se z čista jasna vypařil. Ale jelikož mi to bylo jedno, moc jsem se s tím nezabýval. Jenom jsem si povzdychl, došel k umyvadlu a pustil vodu, abych se trochu opláchl a probral se. I když nevím z čeho.
Spojil jsem své dlaně k sobě, nabral vodu a opláchl si obličej. Já to nechápu. Proč mi ten kluk neleze z hlavy a proč mě ta jeho pozornost pokaždé vyvádí z míry.
Ztrápeně jsem se na sebe podíval. Co to se mnou je? Ptal jsem se sám sebe jako by mi můj odraz v zrcadle mohl odpovědět.
,,Nějak se nám to zadrhává………ta věc jménem život,‘‘řekl jsem si sám pro sebe, než jsem narazil na něco, co mi rozproudilo krev v žilách.
,,Sakra,‘‘zaklel jsem naštvaně do odrazu, kde se na mém krku vyjímal rudý docela velký flek, který by mohl zastavit jedoucí Shinkanzen. Ten zmetek. To mi udělal on. Proto tak rychle utekl.
Nevěřícně jsem si ten cucflek mnul, a když jsem zjistil, že se mu nějak nechce zmizet, naštvaně jsem zaťal pěsti.
,,Ty jeden blonďáku,‘‘zaklel jsem nahlas, i když jsem věděl, že Kai už musí být dávno ve třídě. Nehledě na to, že zrovna zazvonilo na hodinu. Nevěděl jsem co dělat. Nechtěl jsem přijít pozdě a tak jsem si jen vytáhl límec bílé košile až ke krku v naději, že nikdo nic neuvidí a nepozná. Popadl jsem baťoh a naštvaný na toho zmetka se vydal rychlým během do třídy.
Zrovna jsme měli mít hodinu Biologie, a já slyšel skrz dveře, že jdu opravdu pozdě. Ze třídy se totiž ozýval skřehotavý hlas naší profesorky, která náš učí tu nudnou věc. A tak jsem jen zaklepal, nasadil omluvný výraz a vešel.
,,Pane Kaedo, jdete pozdě,‘‘zpražila mě naštvaným pohledem ta ženská, když jsem stál před tabulí a skenoval svoje boty.
,,Promiňte,‘‘špitl jsem a jedním okem spatřil toho blonďatého úchyla, jak sedí vítězně v lavici a přímo vyzývavě se na mě usmívá. Měl jsem chuť k němu přijít a pořádně si ho vzít do parády. Nakonec jsem však s dovolením naší paní profesorky Biologie poraženě odešel do naší zadní lavice, kde na mě čekal Yuuta a nejspíš mu došlo, co se před chvíli na záchodech odehrálo. Smál se totiž jako idiot.
,,Čemu se směješ?‘‘zpražil jsem ho naštvaně, když jsem se nakonec posadil na své místo. Chtěl jsem mu dát pohlavek, ale vyrušilo mě mocné zaklepání na třídní dveře. Všichni jako na povel zpozorněli a někteří byli rádi, že přišel někdo, kdo nás oželí od nudné hodiny Biologie………………..
,,Dále,‘‘odvětila profesorka, narovnala si brýle a urovnala si sukni. V tu chvíli se ve dveřích objevil bělovlasý, asi stoletý ředitel této střední školy. Na sobě měl šedivý oblek s černou kravatou, která silně kontrastovala s bílou košilí. To by nebylo nic zajímavého, jenže tento starý pán nepřišel sám. Za ním kráčel ráznými kroky ještě někdo.
,,Třído,‘‘předstoupil ředitel před tabuli. Poté si narovnal brýle a znovu spustil.
,,Tohle je váš nový spolužák,‘‘řekl a ukázal na mladého, středně vysokého a dost hubeného mladíka, který mu stál po boku. Ten kluk se celou dobu usmíval, na každého ve třídě vrhal smyslné úsměvy a ani na okamžik na sobě nedal znát nejistotu nebo nervozitu ze své nové třídy. Už tím mi připadal dost podezřelí a hned na první pohled jsem poznal, že to bude další namyšlený floutek.
,,Jmenuje se Sen Yukitoshi a přistěhoval se do Tokia z Ósaki. Doufám, že ho do dění naší školy řádně zasvětíte,‘‘dodal s úsměvem ředitel, než naši vyjevenou třídu s ještě vyjevenějšími studenty opustil.
Neznámí kluk se stále usmíval, a když ředitel místnost opustil, řádně, jako správný Japonec, se hluboce uklonil. Řekl bych, že nějak moc. Chce podlejzat nebo co?
,,Těší mě, že vás všechny poznávám,‘‘dodal ten kluk, Sen nebo jak se to jmenuje a sjel svým fialovým pohledem všechny přítomné. Ženská část třídy se nestačila divit jeho šarmu, a z jeho krátkých, blond vlasů, které spíše dostávali nádech bílé barvy, se jim podlamovala kolena. Byly si jisté, že do třídy už tak pěkných kluků přibyl další. Navíc ty jeho fialové oči, ještě zajímavější, než má Danno Isamu z vyššího ročníku. Myslím, že tohle nějak si říkali ve svých představách.
Druhá polovina s mužským pohlavím si ho měřila s né moc veselým pohledem. Další kluk, který jim poleze do zelí a ukradne jim už tak malé šance u holek.
,,Pane Yukitoshi, vítám vás tu a doufám, že se vám tu bude líbit,‘‘řekla s milým úsměvem paní profesorka a pokynula Senovi, aby se posadil na nějaké volné místo. Ten jí úsměv s laškovným mrknutím opětoval a začal se rozhlížet po třídě. Panebože snad naší profesorku nebalí?
Neměl moc na výběr. Ve třídě už bylo i bez něj docela plno a na výběr bylo jen ze tří možností. Jedna možnost, kterou by se chytla většina kluků, dokonce i já byla u nejhezčí holky ze třídy - Kyoshi. Její sousedka z lavice právě onemocněla a tak musela černovlasá dívka sdílet lavici sama.
Stejně jako všechny dívky v místnosti si i Kyoshi Sena prohlížela s úsměvem na tváři a takového pěkného spolužáka by po svém boku přivítala s otevřenou náručí. Už tento fakt mě začal značně iritovat, ale jsem smířen s tím, že o Kyoshi jsem přišel už díky Kaiovi.
Všichni, i já jsme čekali, že se Sen vrhne bez rozmýšlení do její lavice, ale chyba lávky.
Ve třídě byla ještě jedna možnost.
Úplně vzadu v lavici u dveří. Sdílel jí blonďatý idol, hvězda této školy a bohužel pro mě, už týden můj oficiální přítel –Kai. Vypadal, že spí. Hlavu měl položenou na svých rukou, v uších měl mp3jku a něco si přitom zapisoval do sešitu.
Nedával jsem to moc najevo a možná, že se mi to jen zdálo, ale tomu novýmu klukovi se podezřele zablesklo v očích, když Kaie zahlédl. Už z toho důvodu jsem z toho měl zvláštní pocit.
Po chvíli se Sen konečně pohnul a s úsměvem na tváři se vydal přes celou třídu.
Když Kyoshi uviděla, že jí její nový spolužák kompletně ignoruje a nevěnuje jí ani jeden pohled, její úsměv jí zamrznul na tváři. Docela mě to pobavilo, ale to, co se stalo potom, zamrzlo úsměv na tváři zase mě.
,,Ahoj, je tu volno?‘‘to se Sen konečně zastavil. Zastavil se u lavice toho blonďatého zmetka, který mi ničí život.
Kai se konečně probral, zvedl hlavu a pohlédl do krémové tváře toho novýho kluka s bílými vlasy. Pche, nesnáším bílou…..
,,Jasně,‘‘odpověděl s úsměvem a pokynul, aby si ten nový kluk sednul vedle něho. Nikdo jiný se až dodneška neodvážil Kaie oslovit. Všichni se báli odmítnutí. Přeci jen sedět vedle takové hvězdy, to by bylo až moc velké štěstí. Jak pro koho. Pro mě teda ne.
Stejně jako většina lidí ve třídě jsem byl překvapen jednáním toho kluka. Nečekal jsem, že odmítne nejhezčí holku ze třídy a sedne si vedle toho blonďatého stvoření. Né, že by mi to vadilo. Jen to bylo divný. Vrtalo mi to hlavou celou tu nudnou hodinu. Pokaždé když jsem se zadíval na Kaie, vždycky se smál a o něčem si s tím novým povídal. Na mě si už ani nevzpomněl. Zmete jeden přelétavej. Snažil jsem se to ignorovat.
Hodina uběhla docela rychle, což je jindy velká vzácnost. Chtěl jsem Kaiovi za to, co mi udělal na krku něco udělat. A taky jsem si chtěl trochu omrknout toho Sena. Rozhodl jsem se s ním navázat kontakt. Ani jsem nechápal pravý důvod, prostě jsem tam šel.
,,Ahoj, já jsem Takashi,‘‘přišel jsem k němu. Zrovna si něco dával do baťohu a stál zády ke mně. Trvalo hodně dlouho, než se otočil, ale nakonec to přeci jen udělal.
,,Sen,‘‘řekl mi s úsměvem a podal mi ruku. Pod tím jeho pohledem, kterým si mě měřil, jsem se ošil. Bylo mi to nepříjemný. Jak si mě prohlížel. Pořád se ale usmíval.
,,Hele, jestli chceš, můžu tě pak provést po škole,‘‘ochotně jsem se nabídl a jen v duchu se ptal, co to vůbec dělám. Vážně, v tu chvíli jsem snad nepřemýšlel nebo co.
,,To by bylo super,‘‘znova se přívětivě usmál. Jenom jsem na to kývnul hlavou a chystal se odejít ovšem někdo mě ze zadu objal. Samozřejmě jsem hned věděl kdo je ten drzoun.
,,Ale miláčku, co tu děláš??‘‘ptal se mě Kai, který mě pevně svíral a asi se divil, co dělám u jeho lavice. Na jeho troufalou otázku jsem neodpověděl, protože mě zarazilo to, co jsem zahlédl v Senově obličeji. Už se nesmál. Naopak. Vypadalo to, že mě chce jedním pohledem zavraždit.
,,Mohl bys mě laskavě pustit?‘‘zavrčel jsem na Kaie. To to musí dělat všude?
,,Ty jeden zmetu, koukej cos mi udělal!‘‘osočil jsem se na něj naštvaně a ukázal na tu spoušť na mém krku.
,,Chceš další?‘‘odpověděl na to a já se jen zhnuseně zašklebil.
,,Tak na to zapomeň,‘‘zavrčel jsem a jen tak tak jsem stačil uhnout polibku. Sen nás dva pozoroval a byl to právě on, kdo naší hádku přerušil.
,,Kai, mohl bys mě provést po škole?‘‘otočil se na blonďáka s tím svým špatně hraným úsměvem. Tu jeho žádost jsem ani v nejmenším nechápal. Před chvíli jsem se mu nabídl já, tak kde se stala změna?
,,Jasně,‘‘odpověděl Kai, mě už nechal na pokoji a vydal se ze třídy. Zrovna jsme totiž měli velkou přestávku. Sen se už na mě ani nepodíval. Prostě se otočil, a aniž by něco zabučel, odešel za Kaiem. Tak tohle byla pěkná rána pod pás. Takže to nebude takovej andílek, jak jsem si na začátku myslel a za jakého se dělá. Nic jsem nechápal, a tak jsem se jen otočil a s Yuutou se vydal na střechu, kde na nás čekal Danno.
Seděl tam v puse zase cigaretu a pozoroval dění pod námi.
,,Jdete pozdě,‘‘nezapomněl nás napomenout, když jsme se tam objevili taky.
,,Nojo, máme novýho spolužáka,‘‘začal se sebe chrlit Yuuta. Popisoval Dannovi našeho nového spolužáka, který se jeví jako pořádná záhada. Teda pro mě jo.
,,Je to pěknej prevít,‘‘konečně jsem se dostal ke slovu já a samozřejmě jsem okamžitě řekl to, co si myslím.
,,Hele neslyšíš tu něco, Danno? Mě to připadá, jakoby tu někdo pořádně žárlil,‘‘začal se mi vysmívat a pošklebovat Yuuta.
,,Co to sakra meleš?‘‘osočil jsem se na něj naštvaně.
,,Ale no tak Takashi. Tak si to přiznej. Celou hodinu si z těch dvou nespustil oči. Zdá se, že ti ten novej leze do zelí, co?‘‘dodal s klidem a já absolutně nechápal, o čem to mluví. Já a žárlit? To určitě. Leda ve snu.
,,Ne to není pravda. Jen mi je ten kluk podezřelej. Je divnej nic víc,‘‘uvedl jsem to na pravou míru. Moc to ale nepomohlo, protože Yuuta vypadal, že si stojí za svým. Paličák jeden.
Dál už jsme to nerozebírali. Jenom jsme tam seděli a pozorovali co se děje pod námi.
,,Hele Danno dej mi taky jednu,‘‘ozval se znova Yuuta a žádal po Dannovi cigaretu.
,,Tak na to zapomeň. Přijď, až ti bude osmnáct,‘‘usadil ho Danno.
,,Ty seš horší jak moje matka a osmnáct mi bude už za měsíc,‘‘zakroutil nad tím naštvaně druhý a dál si stál za svým.
,,No a? Pořád je to měsíc, máš smůlu,‘‘pokrčil rameny Danno.
,,Ty seš horší jako moje máma,‘‘
,,Jo, ale až ti bude třicet, ještě mi poděkuješ za zdravé plíce,‘‘dodal s úsměvem můj o rok starší kamarád.
Musel jsem se těm dvoum smát. Zvlášť když Yuuta zamumlal něco ve smyslu, že ve třiceti už tu dávno nebude. Pořád jsem byl ale zabrán pevně do svých myšlenek. Nešlo mi do hlavy to, co tu vůbec dělá Takahiro a co je vůbec zač ten novej kluk. Ani v nejmenším jsem si nechtěl připustit, že žárlím. Je to pitomost. Já a žárlit? To nikdy……
Ještě jednou vám děkuju za ty komentáře. Bez nich by tu tenhle díl nebyl. To mi věřtě.
pokračování příště: proč asi Takashiro přijel a vrátil se? Zdá se, že Danna čekají dvě hodně velká převapení.
Komentáře
Přehled komentářů
Prosíííííííííííííím musíš napsat další prosim,prosim nebo mě vážně klepne!!!!!!!!!!Tohle je mučení když to necháváš takhle nedopsaný!!Píšeš nádherně!!TLESKÁM!!!!!!!!
CHCEM DALSIU
(Arya, 13. 12. 2009 12:24)
zlateeee....
ako žiarlil
toto je uuplne super laska nenavist ziarlivost zavist milenecky trojuholnik presne ako telenovela :DD ale toto je 1000000000000x lepsie je to uzasne kedy bude dalsia chcem chcem este
.....
(noriuke sairo, 6. 12. 2009 15:33)bude tahle povídka vůbec pokračovat?já na další díl čekám jak na modrý z nebe....
krásné
(kiki, 17. 10. 2009 13:37)To je tak úžasná povídka, prosím napiš co nejdřív pokráčko. jsem zvědavá jestli kai bude s takashim nebo se senem.....doufám, že s Takashim :-D
..................
(Lila, 1. 10. 2009 9:07)Je to vážně móc pěkná povídka!Doufám že se Sen a Kai nedají dohromady.Kai prostě musí být s Takashim :-D
Krásný!
(Ája, 1. 10. 2009 8:32)Tohle je ta nejlepší povídka kterou jsem kdy četla!Chudáček Takashi, nejdřív ho otravuje Kai a teď musí žárlit na Sena :-DVážně je mi ho líto.Je to móóóc ÚŽASNÁ povídka!!!!!!!!
*w* *w*
(Gel-chan, 4. 9. 2009 23:39)No já jsem ráda že se to konečně ponulo, atd .. no jen mě mrzí že oni dva Kai a Taka nebudou spolu x( .. no jo nojo .. xD, Snad ani jednoho nenecháš samotnýho .. hmm .. a Takashiho nenecháš na ocet že ne? No mohl by mít ale kluka .. e emlčím xD. Nno ten Sen je docela zajímavej .. hee jen doufám že nebude dolejzat deno denně za Kaiem xD. *už si na něj brousí kosu* xD
...
(Lady, 3. 9. 2009 14:25)Kyáááá!!!super dílek.Mym nej párem jsou Takashi a Kai...Tak doufam,že skončí spolu
...
(our-love-is-anime.estranky.sk, 1. 9. 2009 19:43)aaaa supeer dufam ze Takashi a Kai budu nakoniec spolu .... len tak dalej :D
...
(Ebika, 1. 9. 2009 18:48)Takashi měl dvě velké překvapení a teď Danno pánito je čím dál tím lepší honem pokráčko bo se zblázním*zaúpění*:-D
...
(Aylen, 1. 9. 2009 16:28)páááni,super dílek....ale doufam,že kai a takashi skončí spolu.
Uáááááááá
(Nade, 1. 9. 2009 13:11)konečně jsme se dočkala. Vypadá to, že se to hezky zamotává - úplně nadskakuje nadšením - nemůžu se dočkat co bude dál
...
(terkic, 1. 9. 2009 12:01)wow, doufám, že další pokračování bude co nejdřív:) ty mě tak napínáš Riuu, mě už z toho asi klepne XD
:*..
(Katy, 1. 9. 2009 11:59)Skvostný díl...Takhle jsem se nepobavila hodně dlouho, vlastně od doby...kdy jsi zveřejnila minulý díl :P Nemám slov...tak strašně se těším na pokračování, protože si to utla zase v tom nejlepším...:D A já jsem tak zvědavá...co Takashi udělá tomu Senovi...a pak můj milovaný Danno...a jeho přítel...snad se dají dohromady...určitě, že?...No...každopádně si zasloužíš :* jako vrata..:P a ještě větší...
O_o
(Gaara z púšte, 1. 9. 2009 0:34)tééééda Riuu to bol super dielik :-D...takže Takashi nám žiarli na Sena :-D...kto by to bol povedal? no a Takahiro je borec :-D...já by som asi tiež chytil taký fajný epileptický záchvat keby ma tak vystrašil :-D...no to som zvedavý čo bude dalej :-D...len dúfam,že Takashi a Sen sa nebudú spolu byť o Kaia :-D
DALŠÍ NEBO UMŘU:D
(SISSI, 19. 12. 2009 23:22)