Anime ... anime ...
Zvláštní, jak málo, malinko stačí k tomu, abych se dostala z totální deprese a propadla úžasnému pocitu, že svět … je dokonalý! Úžasný … rozkošný …
Podlehla jsem jednomu pozvání, na pomoc jsem si přivedla kamarádku … a během dne a půl se můj … svět změnil. Naprosto. Jsem okouzlená … dokonce se ani nemůžu soustředit na čtení yaoi (a to to nepřipisuji vyčerpávající únavě a nedostatku spánku). Myšlenky se mi neustále vrací k těm několika hodinám, k tomu co se stalo. A že toho bylo! Divím se, že jsem to zvládla „vstřebat“ =^_^=
Nejdřív jsem si říkala, že se z toho jako vždy nějak vymluvím … přece jen, jsem děsnej srab, co se „novot“ týče. Navíc se znám, nevypadlo by ze mě jediný slovo, mračila bych se … Jen Merlin ví, co se vlastně stalo, že jsem se šla zeptat mamky … a po jejím okamžitém svolení jsem překecala i sama sebe. Doteď nevím, CO přesně se ve mně zlomilo a CO přesně mi dodalo odvahu zkusit něco novýho. Nejsem Sherlock Holmes takže se to asi nedozvím.
So … <nádech, výdech>
V pondělí 28.12.09 jsem si – navzdory tomu že máme prázdniny – nastavila budík na pátou. Bála jsem se, tolik jsem se bála neznámého … a taky toho, že snad zaspím, ale moje nešikovnost mě probrala. I když jsem v podstatě moc nespala. Maximálně tak tři – čtyři hodinky, víc určitě ne. Potřebovala bych se naučit, jak prostě vypnout a spát. Nebo jak na chvíli zneškodnit svoji přespříliš bujnou … a zvrhlou fantazii. Grr.
Nicméně – ta moje nešikovnost se projevila tím, že se mi bravurně podařilo shodit zvonící mobil z postele. Ještě ke všemu škvírou, kterou by nikdy propadnout neměl. Z dvoupatrovky. Fajn, probuzená jsem byla, měla jsem to i s malou, rychlou rozcvičkou, při které se kupodivu nikdo nevzbudil (a že jsem nadávala … ojejej) … a začala jsem se chystat. Že se mi lehce klepaly ručky a v břiše mi mravenčilo – to ani není podstatné. Protože i když jsem si přivstala o deset minutek dřív než normálně, když chci jet v šest, nějak se mi podařilo nestíhat. Málem jsem vyběhla z domu bez spacáku a bez bot.
Důležitější však je, že jsem nezapomněla nic nutného k přežití v divočině, snad kromě karimatky, kterou jsem si ani nenašla, přibalila jsem si hafec nepotřebných krámů … a s batůžkem a spacákem přes rameno jsem se vydala na zastávku. V půlce cesty jsem si s hrůzou uvědomila, že ani nevím, jestli onen autobus vůbec pojede. Ono s těmi autobusy je to teď vůbec takové … nepředvídatelné.
Díky bohu … měla jsem štěstí. Poslední dobou nějak často. Nebyla jsem na zastávce sama a to mi bohatě stačilo. Aspoň bych nebyla jediná, kdo se nikam nedostane <zlomyslný úšklebek>.
Po příjezdu do Žďáru jsem si koupila něco k snědku a usídlila jsem se v nádražní hale. A přestože jsem měla šílený hlad, nervozita mi nedovolila toho moc sníst. Jedna pitomá, nepoživatelná, přehnaně osolená bulka mi musela stačit. Vážně nechápu, proč se pořád tak nervuju, čeho se * beeeeep * pořád bojím? Mě to snad baví, být nervózní … Tss tss tsss <nafackovala si>.
Když už jsem samou nervozitou nedokázala ani sedět, sebrala jsem se, koupila si jízdenku a místní trafiky jsem poctila svojí návštěvou. Kupodivu se mi podařilo koupit – snad – zajímavej filmeček Zkáza Ecobanu. Konečně něco, co mi zvedlo náladu. Už se nemůžu dočkat, až si vyhradím chvíli času na skouknutí ^_^. Vlastně – jakmile vidím filmeček, na jehož titulní straně je cokoliv, co i vzdáleně připomíná „anime“ okamžitě si ho kupuji. V tomhle jsem vážně šílená.
Po vydařené koupi jsem se odporoučela do kauflandu pro něco sladkého – prostě nedokážu odolati, jsem hold mlsné stvoření ^_~ … nicméně – i tak mi neustále zbývalo nehorázně moc času. Je to k nevíře, hodinky tikají pořád stejně, a přesto si čas pádí nebo loudá jak se mu zachce. Vím, že to jenom záležitost našeho vnímání a tak … ale stejně … Mělo by se s tím něco udělat.
Vrátila jsem se tedy zpět na nádraží a nedočkavě jsem vyhlížela Rei … I toto mi přidalo na nervozitě, páč jsem ji předtím dlooooouho neviděla, tže jsem si nebyla jistá … jestli ji vůbec poznám <oops>.
Wow! Poznala jsem ji i s abstinencí brejliček (bez nichž se odvažuji nazývat se slepcem). Koupila si jízdenku a šly jsme si najít vláček. Už už jsem vytahovala konfetky (obrazně řečeno), když jsme nastupovaly do jednoho ze dvou vagónů, nicméně průvodčí nás vyhodil se slovy, že v tomto voze je porouchané topení a tudíž zima . Přesunuly jsme se tedy vedle … a statečně jsme se začaly snažit o konverzaci.
Po pravdě – z tohohle jsem měla snad ještě větší hrůzu než z toho, že jsme se společně chystaly poznat nové lidi … a zkusit něco nového, o to víc lákavého. Bála jsem se, že si s ní nebudu mít o čem povídat. Přece jen, vidíme se jednou za uherský rok … Navzdory mým obavám to šlo … celkem slušně. Čím více jsme se přibližovaly k HB, tím častěji padaly věty typu „zůstanu tu a jedu dom“, „bojím, bojíííííím“ … ^_^;;; <echech>.
Za pomoci božských sil jsme se vysoukaly z vagónu, Rei si zavázala tkaničku ^_~ a přesídlily jsme se do haly. Já předstírala nevinnou dekoraci (leč velmi roztřesenou a nervní a údajně zcela nepřesvědčivou) … a Rei? … Taktéž nervózní. Dokonce jsme se odvážily navštívit místní záchodky – nic proti ale je to děs a hrůza. Hlavně když tam ta toaletářka nevybíravě řve na chlápka, aby šel odtáhnout nějakýho zfetovanýho týpka.
Pár minut před devátou, kdy se už okupování haly zdálo nesnesitelně vyčerpávající, na můj rozkaz jsme se vydaly prozkoumat prostory před nádražní halou. V devět tu měl být sraz a čas se táááák nehorázně vlekl. Jestli já někdy potkám toho, kdo si tam nahoře hraje s těma přesýpacíma hodina – přísahám, že ten chudák na mě bude dlooouho vzpomínat.
Místní trafika mě bohužel nedokázala zabavit na dost dlouho – což podněcovalo moji fantazii v úvahy typu – ono to bylo zrušeno apod., nicméně – po překlenutí deváté jsme začínaly být doopravdy VELMI nervózní. Nikde se totiž žádná údajná skupinka netvořila, jak mi bylo více méně řečeno. Abych byla přesnější, nikdo kromě mě, Rei a týpka v dodávce nebyl k vidění.
Zaujaly jsme tedy strategicky výhodné místo s rozhledem na obě strany, záda krytá budovou a … čekaly jsme. Z nudy (a nervozity) jsem napsala smsku … Velmi důvtipné. Odpovědí mi byla další smska s ujištěním, že do minutky tu budou. Uff …
Po chvíli se k nám kupodivu dobrovolně připojila jedna slečna. Ukázala nám … A4 s nápisem, a po odkývání totožnosti jsme zapředli kostrbatou (ale aspoň nějakou) konverzaci. A pak se k nám – banzai – přidali dva hošani … Nečekala jsem to, ale byla jsem překvapená cosplayem (nutno dodat, že velmi slušivým m^_^m )
Chvíli jsme … stáli a upřesňovali si, kdo jsme a kolik nás ještě bude … po zjištění, že toto je v tu chvíli nejvyšší možný počet účastníků, nechaly jsme se s Rei dovést do klubovny – centra hlavního dění.
Možná stojí za zmínku úžasné tkaničky neméně úžasné Rei ^_~ … několikrát jsme zastavovali XD … a ona údajně rovná cesta (aspoň tak jsem to pochopila z net. stránek týkajících se této akce) – byla mírně křivotočivá (tohle ve slovníku není T_T).
Jediné, co mě doopravdy mrzí, byla absence sněhu. Ráno to sice vypadalo více než slibně, když začalo hustě sněžit – bohužel jenom po dobu pěti minut. Procházeli jsme kolem řeky, holých stromů a ač by se to mohlo zdát depresivní, ve mně se začínal rozhořívat plamínek dětinské radosti a nadšení <juch, juch>. Že se rozhoří tak silným a neuhasitelným plamenem jsem vážně netušila.
Příchod do klubovny byl poněkud šokující – stejná zima jako venku. Shodili jsme svršky, batůžky a botky, našli jsme si nějaké papuče – Martina si vybrala opravdu velmi nápadné (chlupaté s … asi opičákama). Hned na to se zapnula topení, zapálily svíčky a … a … co teď?
Kluci se pustili do horlivého úklidu po jakési vánoční „besídce“, že vše bylo prováděno pomocí obřího koštěte na venkovní prostory a lopaty, je více než úsměvné.
A poté … jsme byli seznámeni s prvním bodem. Jistá hra, lávka. Přesunuli jsme se do nevytápěné místnosti společně s několika židlemi … a začali jsme hrát. Vzhledem k tomu, že já na tyhle habaďúry nikdy nebyla a všemi možnými i nemožnými prostředky jsem se jim vždy statečně vyhýbala – tohle mě bavilo. Moje zvrhlé já by řeklo: úžasná příležitost k dotekům, které nebudou považovány za nic zakázaného. Mám pocit, že puberta mě ještě zdaleka neopustila XD.
Naskládali jsme si židličky do řady, hezky opěradly na střídačku, vydrápali jsme se na ně … a začali se seřazovat. Podle výšky, délky vlasů, počtu sourozenců, podle počátečních písmen křestního jména a příjmení, podle aktuálního počtu kusů oblečení, podle velikosti nohy. Pro nezúčastněnou osobu to mohl být velice komický pohled. Několik lidí, na židlích, snažících se dostat jinam, ruce, chytající vrávorající osoby.
… Někdy v půlce se k nám připojil ještě jeden hošan … Ne že bych byla na jména nějak … levá, nicméně tady nehodlám někoho přejmenovávat ^_^;; bůh ví, co by mě pak čekalo <kryje si hlavu>.
Jakmile jsme se dostatečně – vyřádili (lépe řečeno, roztřásla nás zima a došly nápady) – přesunuli jsme se vedle.
Pustili nám … Genius party – něco, co jsem absolutně nepobírala. Co mě ale doopravdy fascinovalo a velmi překvapilo, bylo jejich „debatování“ po skončení onoho dílu. To mě vážně nadchlo. Já osobně jsem to shledávala jako naprostou ptákovinu, ale jejich názory mě otevřely oči. Pak už jsem to jakž takž chápala. Pustili jsme si další … a mě byla pořád zima T_T. A to vážně nehorázná, cítila jsem ten strašný třas a modlila jsem se, aby to nebylo moc vidět, aby si toho nikdo nevšiml. Já vím, mám se víc oblíkat … Jenže jak se do mě jednou pustí zima, není snadný se zahřát. Musela bych si jít zaběhat =_=. Pak by mi zima nebyla, zato bych se lehce … nemohla nadechnout.
Po skončení „epizodky“ s malým usopleným chlapečkem a důrazem na dětskou fantazii, jsem se přesunula k topeníčku a spálila si ručku, zatímco ostatní se shromáždili kolem stolu a vyváděli s hrnkama. Dělat tohle moji sourozenci tak je seřvu do malýho uzlíčku, takovej rachot! Ale jak vidno, zřejmě je to bavilo. Kdo si hraje, nezlobí.
UNO … Ano, další bod. Tihle hoši jsou vážně dobří, když to dokázali vysvětlit tak, abych to i já dokázala pochopit. Pochopit a hrát – to jsou ale dvě rozdílné věci. Naprosto jsem nereagovala na sedmičku ^_^ (ne že bych se to postupem času naučila, sedmička je mi v podstatě pořád ukradená =_= … ale plácat se po ručičkách, nakonec, proč ne … mmm …).
Několik her za námi (tohle jsem vážně nepočítala, měla jsem mžitky před očima s čísílek a barviček na kartách a z šíleného plácání rukou na stůl) a my holky jsme se rozhodly, že navštívíme kaufland. Prostě dámská jízda. Mám pocit, jako by jsme tam strávily celé hodiny … tak nekonečné se mi to zdálo. Až tam jsem se dozvěděla, podle koho má Martina načesaný vlasy <mě to hned přišlo nějak povědomý … chich … ať žije Death Note>
Cestou zpátky jsme opět věnovaly pár chvilek neposedným tkaničkám ^_~ a po návratu do klubovny mi konečně (hip hip hurááá) bylo v oné místnosti teplo. Něžňoučké teplíčko, hladící mé líčko … Ech …
Jediné, co mě okamžitě zchladilo … bylo … <mučte mě, nevzpomenu si> poslední dobou celkem populární hračička na zabití volného času. Prostě hudba, k tomu šipečky a účelem je šlapat na uz podložku ve správným pořadí. Martinu to kupodivu velmi, velmi bavilo, mě ani Rei se do toho moc nechtělo a taky nás k tomu nikdo nedonutil. Ačkoliv nás přemlouvali. Možná příště, jestli nějaké bude (a jen za odměnu, chich). Prostě jsem měla hrůzu z toho, že na mě bude někdo zírat – jedno jestli holky nebo kluci – když se budu snažit tlapkat na šipečky. Navíc – jako vždy – nevěděla bych co s rukama.
Nevím jestli být na to hrdá nebo jestli to je další z mých … chyb. Přece jsem si tuhle dost důrazně řekla, že už se před ničím nezastavím a teď si hraju na paličatou. Chjoo… <svěšený ramena>. Vlastně – mě by to docela i lákalo, docela hodně, jenže … ano, přiznám si to, jsem srab. Pořád mám ten panický strach z toho, že něco udělám špatně a všichni se mi pak budou smát. Jako když jsem byla malá a pak i větší, až do současnosti. Prostě mi asi nedochází, že mi dávno není pět a chybovat je lidské. Chjooooo. Co se v mládí naučíš …
O nějaký ten čásek později jsme se vzorně posadili na židličky, sledovali jsme Pokémony – film … lehce pravdivé a časté poznámky Martiny byly sice rušící, ale občas i trefné, nicméně – postupně se to tu začalo prapodivně rojit. Někdo odešel, někdo přišel… Někdo se prostě jen tak vypařil …
Jakmile Pokémoni skončili, šli jsme si kreslit. Ano, jako malé děti … jenže … když nás to baví, tak proč se tomu bránit. Já sice kreslit neumím, neuměla jsem a umět nebudu a tento svůj názor se snažím vnutit každému, kdo mi tvrdí opak. Mě se ty moje kraviny = čmrkance prostě nelíbí a hotovo. Proto jsem si čmárala a čmárala … netušíc co.
Bohužel – jako vždy, když mám po ruce tužtičku a papír, nedokážu odolat svému nutkání něco málo napsat. Takže jsem mezi panáčky vmáčkla pár slovíček, pár vět, které se snad měly rýmovat a které díky bohu postrádají smysl (jako vždy). Rei si to potom četla … ten pocit vážně nesnáším, ale potěšilo mě, že to po mě nemohla přečíst ^_^. Vím, hrabu jak kocour a přesto to vydávám za svůj umělecký rukopis vypilovaný k dokonalosti, kterou vidím jen já sama.
Martina – kupodivu velmi hyperaktivní dítko – po chvíli začala blbnout s klukama. Jak by řekla naše předsedkyně „mečovali se“ … Jak vidno, katany apod. ji zřejmě fascinují (a koho ne…). Docela se divím tomu, že šla dobrovolně vedle – do místnosti, kde byla kosa jak * beeep *, na druhou stranu, kdo by nešel, že? Před šestou nás bohužel musela opustit, nakonec, co řekne maminka, to je svaté.
Další, co nás mělo na chvíli zabavit … BANG! Kdysi dávno jsem se to snažila podle pravidel vysvětlit malejm dětičkám, bohužel, ztratili se v tom stejně rychle, jako já.
Ovšem kluci vynaložili velké úsilí, aby nám to jakž takž vysvětlili. Já na tyhle karetní hry prostě nikdy nebyla. Nikdy jsem v sobě nenašla tu část svýho já, která by tomu okamžitě porozuměla. No … nemuselo by to být okamžitě, aspoň někdy …
Bylo nás pět … paráda, v čele stolu šerif, dva bandité sedící proti sobě, vedle nich odpadlík a wice (snad se to tak píše T_T). Vzhledem k tomu, že nám byla vysvětlena funkce mnoha karet najednou, zapomněla jsem, co znamenaly ty první. Ale přesto … přestože jsem netušila, co dělat ^_^;;; se mi to líbilo. Jenom nejsem zvyklá … na upřený pohledy. No, co se dá dělat. Buď to vypiluju nebo zavrhnu. Ale celkově … náááádherné <rozplývá se>.
Noo … pak nás opustil i bandita =^_^= … a zbyli jsme čtyři. Konečný počet <polk>.
Kolem deváté jsme se rozhodli, že si ještě skočíme do kauflandu … tma jak v pytli rušená jen svitem pouličních lamp (přiznám se, zbožňuji noční vycházky, které jsou mi stále a pořád zakazovány) … a kluci nám dělali vzorný doprovod po cestě, kterou jsme s Rei šli poprvé, a ještě ke všemu – která měla být více osvětlená než tak, kterou jsme absolvovali za dne. Když jsme však v kaufu zahlídli křiklavě žlutou ceduli na wc – z technických důvodů zavřeno, napadlo mě, zkusit to na nádraží. U nás mají otevřeno do devíti nebo tak nějak, tady bohužel jenom do šesti. … Nastávající panika byla záhy vystřídána nápadem jít do nějaké restaurace. Inu … budiž.
Váhavě jsme zvolili stolek, s Rei jsme se konečně odporoučely na záchodky … Po návratu jsme si objednaly něco k pití … a povídali jsme si. Zvláštní. Nesnáším takováhle prostředí – myslím tím restaurace, hospody, bary … nicméně – asi se ve mně opět něco zlomilo. Byla jsem … spokojená, kdybych to uměla, předla bych jako kotě. Už jenom ta atmosféra nenuceného posezení, nikde v dohledu žádný alkohol, dobrá konverzace … (a vánoční dekorace XD).
S Rei jsme se docela bavily, když kluci mluvili o jídle a o vaření, vsázely jsme se spolu, kdy si začnou vyměňovat recepty, na což bohužel nedošlo ~_~ . Nicméně, nevím jak Rei, ale mě docela zaskočil a mile překvapil jistý dotaz. Jak bysme se zachovaly v určitý situaci … Když tak nad tím přemýšlím, ještě jsem se nesetkala s nikým, koho by zajímal názor z našeho pohledu – z pohledu holek <nevěřícně kroutí hlavou>. Neuvěřitelné, kolik si toho člověk stihne uvědomit … a na co všechno by byl ochoten odpovídat =^-^=
Netuším v kolik, to snad ani není důležité, jsme se sebrali a šli jsme zpátky. Tentokráte cestou, kterou jsme šli ráno, a která teď večer měla být údajně méně osvětlená, než ta, kterou nás kluci asi před hodinkou vedli. Nebyla. Možná … možná mě to i mrzelo … Uvědomila jsem si, k jaké změně u mě došlo a určitě to nebylo jenom tím, že byla tma. Přítomnost kluků ve mně prostě probudila tu divokou a hříšně smýšlející puberťačku, kterou jsem byla kdysi dávno, a kterou jsem v sobě dokázala tak dlouho dusit. Chjo … na jednu stranu to bylo pro moji mysl úžasné osvěžení, téměř znovuzrození, na druhou stranu … jsem netušila, jak se s tím vypořádat, jak zastavit ty šílený, hříšný myšlenky <červená se>.
Po návratu do klubovny jsme si ještě něco pouštěli – vážně jsem byla šokovaná tím, co skrývá Tokio … brr, moje iluze se boří …a jak krásně dokáže vypadat andílek drtící klučinovi hlavu. Něco jako parodie na Star wars (tušíííím) mě vážně dostala, krapet mě „uráželo“ že se to Rei nelíbí a téměř usíná. Nu co, každý máme jiný vkus.
Kolem půlnoci, možná o něco dýl, jsme se konečně odhodlali ke spánku. Toho jsem se taky docela děsila. To byl ten důvod, proč jsem noc před tím nemohla vůbec spát. Mám hold strašně bujnou fantazii ^_^;;
Připravili jsme si hajání, převlékli jsme se … netuším proč se Rei tak strašně stydí a proč se nedokázala převléci za cizí přítomnosti, i ta moje přítomnost ji prý značně znervózňovala … Já osobně zastávám názor, že pokud má na sobě holka spodní prádlo, stále je oblečená a tudíž není důvod, proč se stydět. No … na druhou stranu – nechci aby to vyznělo tak, že bych byla schopná se po klubovně producírovat jen v prádýlku XD … to … to bych se asi styděla <červená se nad tou představou> … i když … XD <ooh, Bože, jak jsem zvrhlá!!!>
Eh … po zalehnutí jsme si ještě povídali. Neuvěřitelný jak se dokážu probrat. Stačí naprostá tma a den strávený v jejich společnosti … Zřejmě mi už vážně hráblo. A totálně. Přiznávám se, že jsem měla hodně hříšný myšlenky, ta zatracená puberťačka ve mně akorát ještě znásobila můj talent na chápání a vytváření dvojsmyslných větiček. Oh …. Booože! Nějakým záhadným způsobem se mi opět podařilo začít větu, kterou jsem nebyla ochotná řádně dokončit ani po přemlouvání. Ano, šlo o něco v tom smyslu … že jsem … XD úchylná, jak jinak, že. A taky na nás padl další dotaz … ohledně naší reakce jakožto holek v nějaký situaci … ale mám nepříjemný pocit, že to nebylo řečeno celé a docela by mě to zajímalo. No nic, některé věci musí zůstat skryty. O chvíli zábavy se postaral i můj – ve tmě svítící – prstýnek. Koloval od jednoho k druhému …
Mm … údajně lechtivý IMA usnul celkem brzy, já byla ukecaná až hrůza a povídaly jsme si s Rei. … Když jsem jí chvíli po zalehnutí – řekla, že se mi rozjíždějí nohy, dostala neuvěřitelný záchvat smíchu a nakazila mě tím. Jenže já za to fakt nemohla! Přísahám! Aby mi nebyla zima, nasoukala jsem se do chlupatých ponožek a jelikož jsem zvyklá usínat s pokrčenýma nohama … ve spacáku se mi to prostě nějak nedařilo!
Ehm … později si Rei musela odskočit a já konečně dokázala dokončit onu nakousnutou větu. Celkem mě překvapila reakce, že to zřejmě není tak …tak strašný, jak se obávám (ale kdyby tak věděl, kdyby tak věděl, co skrývají zákoutí mé zvrhlé duše, okamžitě by změnil svůj názor). A že bych … že bych měla psát. Ano, já píšu … vlastně – psala jsem o tom, o čem bych podle něj psát měla, jenže … ty stránky jsem pozastavila s tím, že jsem si uvědomila, že o tohle … nestojím a ani mě to neláká. Asi přehodnotím svůj názor XD <to vážně nemělo vyznít tak, jak to teď vyznělo, i když je to pravda =^_^= >.
Hm … řekly jsme si s Rei dobrou noc … a všichni podlehli vábení spánku. Všichni – kromě mojí maličkosti. Totálně jsem ztratila pojem o čase, páč se mi nechtělo dělat randál a hledat mobil, nicméně – v podstatě jsem nespala. Jednak, abych ráno nevstávala jako poslední (což u mě vážně nehrozí, ještě ke všemu, když spím jinde než doma) a druhak … měla jsem hlavu plnou myšlenek. Myšlenek všeho druhu. A … navíc jsem si já blbá nevzala karimatku, takže se mi i dost nepohodlně leželo a navíc neumím spát ve spacáku T_T. Ono snažení se usnout mi chvíli zpříjemňovalo lehké chrupčení do jednoho ouška, funění do druhého ouška … a málem mě k smrti vyděsil jakýsi zvuk, pro který jsem dosud nenašla to správné slovo. Jediné, co mě napadlo bylo označení tichý sten. Och … Když jsem se se svým poznatkem později svěřovala Rei … byla z toho celkem unešená, chich <ani se jí nedivím, já sama měla co dělat abych … abych byla zticha a neřekla WOW!>
No … zřejmě se mi tak na hodinku k ránu podařilo usnout, páč mě vzbudila Rei, kolem půl sedmý – to už jsem se odvážila najít mobil - když se opět hrabala ven. A pak už jsem nedokázala usnout i kdybych stokrát chtěla. Občas se vážně proklínám za to, že mám tak bujnou fantazii a stačí tak strašně málo k tomu, abych měla nad čím přemýšlet. Někdy to je prokletí, někdy dar … Tak vyber si … ty sám.
Hm … po devátý začaly šustit spacáky a postupně jsme se „probouzeli“. Připadala jsem si jak přejetá parním válcem. Krásný pocit dezorientace, mysl někde ve výšinách … o vzhledu raději nemluvě. Kluci se vytratili, IMA mi před svým odchodem něco říkal – bohužel pro mě … nepochytila jsem co. T_T … takže jsme s Rei váhaly, zda jít pryč nebo ne … Převlékly jsme se, pokusily se rozčesat vlasy a tak, já si uvědomila, že mám na hlavě pěkně bolavou bouli – z toho, že jsem byla líná a nedala jsem si pod hlavu aspoň mikinu. Po důkladnějším a pozdějším průzkumu svého … eh, těla jsem zjistila, že mám otlačené snad úplně všechno, kromě pupíku a nosu. Chjo, proč jen jsem tak hubená, že mi trčej všechny možný i nemožný kosti? Na druhou stranu jsem se svým vzhledem spokojená … No, nakonec jsme se tedy rozhodly a vyrazily jsme, vstříc krásnému ránu (zvláštní, že i obyčejné konstatování, že venku je jinovatka a do toho svítí slunce … dokáže tak povznést).
Při cestě jsme kluky díky bohu potkaly, daly jim klíče … v kaufu jsme si koupily snídani … zastavovaly jsme se kvůli tkaničkám ^_^, prostě a jednoduše … krásné, velmi krásné ráno. Už už jsem měla pocit, že mě ranní vzdoušek dokázal probrat, po návratu do klubovny jsem však tuto myšlenku zavrhla. Skoukli jsme jedno hodně prsaté anime XD … asi vážně máme s Rei jiné … choutky ohledně žánrů, páč jí se to moc nezamlouvalo a já byla nadšená, ech …
Dokonce jsme se pokoušeli hrát UNO, ale … už to nebylo to pravé ořechové. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se cítil krapet unaveně. Po dvanácté jsme se s Rei sbalily s tím, že půjdeme na vlak. Jaké bylo překvapení, když se kluci rozhodli … opět nám dělat doprovod <to dokáže tak hezky … potěšit, ach>.
Docela mě vykolejilo, když jsme na nádraží dorazili tak brzy. Koupily jsme si jízdenku a … čekali. Čekali a čekali, povídali si … Rei si odběhla zavolat … nutno podotknout, že jsem začínala mít nervy, když se dlouho nevracela. Mezitím se kluci zřejmě nějak snažili zapojit mě do hovoru … no, jenže po ránu, nevyspání a po celé noci strávené … s … eh, zvláštními myšlenkami … nějak se jim to nepodařilo. Navíc nějak došli k závěru, že jsem doopravdy slušná holka, ačkoliv jsem se jim to snažila – chabě - vyvrátit. Hm … asi by mě museli víc poznat, aby jim došlo, že nejsem taková, jak se chovám. I když … Po rozhovoru s mamkou jsem i já sama došla k závěru, že jsem slušná holka … Čert aby se v tom vyznal.
Když už byl ten správný čas, odtlapkali jsme na nástupiště, rozloučili se … a nasoukaly se do kupéčka. Nejraději bych si nafackovala za to, že jsem nedokázala tam ještě chvíli vydržet a taky jim … něco hezkého povědět. Měla bych se odnaučit takhle zdrhat, když někdo ještě mluví mým směrem. Moje … zvrhlé já mi ještě ke všemu radilo, aspoň je přátelsky obejmout na rozloučenou … ale podařilo se mi to překonat. Nevím, jestli naštěstí nebo bohužel.
Zpáteční cesta vlakem proběhla v chvilkovém povídání a chvilkové dřímoty (ze strany Rei), já měla strašné nutkání … se nevracet. Netuším, co se se mnou stalo, ale přála jsem si vrátit čas a zastavit ho … znovu a znovu to všechno prožívat znovu a znovu … nikdy neskončit …
Přece jen … tohle pro mě bylo něco naprosto nového, nepoznaného a k mému velkému překvapení … něco, co mě dokázalo neuvěřitelně nadchnout. Ještě nikdy se mi nepodařilo potkat někoho (v podstatě kromě Rei a bráchy), kdo by nedělal více či méně kyselý xichty při vyslovení anime, Japonsko, hentai apod. Netuším, co přesně z toho všeho mě tak dokonale učarovalo, ale už nikdy se tomuhle vědomě bránit nebudu. Slibuji!
Hm …. tak … vzhledem k tomu, že si stále připadám unavená a nepříčetně okouzlená … omlouvám se za případné neshody se skutečností. Na druhou stranu doufám, že to aspoň trochu bude odpovídat tomu, co se tam dělo a tak … a … modlím se za to, abych tam nepsala moc … o sobě XD (jenže já si prostě nedokážu pomoct). Jediný zápor toho celého je, že jsem tam moc nejedla a teď jsem ještě ke všemu ztratila chuť k jídlu. Budu se sebou muset něco udělat, tohle prostě není normální (už tak jsem údajně strašně hubená).
Můj konečný závěr je – zřejmě jeden z nejkrásnějších a nejemotivnějších zážitků v celém mém podělaném životě. Děkuji, že jsem se toho mohla zúčastnit.
Arigató …
Vaše Es
Komentáře
Přehled komentářů
Ok ... budu ti věřit ... bohužel se jaksi ztrácím v tom, co má být normální ... to je podle mě strašně nudný XD, proto si o sobě myslím, že jsem zvrhlá
re:
(MadYoko, 12. 1. 2010 13:05)s tím zvrhlíkem - já tím chtěla jen říct, že o sobě řikáš že si zvrhlík, a tvé rekace, co tu píšeš a tak sou naprosto normální a odpovídající normální dívce :D
to MadYoko
(Esarina, 11. 1. 2010 14:37)
Tak pro příště se nechám na šipečky překecat XD
Ale vážně, zajímalo by mě, jak můžu "nechápat" význam slova zvrhlík ... to si asi vážně budem muset ujasnit.
Nicméně - na dalším srazu - pokud bude ... utíkat před tebou nebudu XD
Nadpis dlouhý tak akorát.
(MadYoko, 9. 1. 2010 21:27)
*napsala nadpis, popvé byl příliš krátký... a podruhé oříliš dlouhý. Pohoda..*
Ty jo, o tohle všechno sem přišla, běda.... to mě fakt mrzí :D
Es Es... kdybys bývala poznala mě, nemyslela by sis o sobě že si zvrhlá puberťačka. Tvé myšlenky jsou naprosto a úplně v pořádku. XD A jestli si jednoho dne pokecáš se mnou, tak poznáš pravý význam slova zvrhlík. XD A rozhodně nejsi sama, kdo nespí kvůli obrázkům ve své hlavě. Minimálně sme dvě. ;)
K té věci s hudbou a šipkami (DDR) - měla si být na prvním srazu v létě, skoro všichni sme na tom stáli porvé a bylo to k popukání. Kupříkladu já na tom stála, shrbená, skákala jak kamzík a řezala se smíchy. Kamarádka pro jistotu skála dokolečka na dvouch šipkách s tim, že jednou se přece musí trefit :D Je to neskutečná zábava, i když to neumíš. A nikdo se ti nemůže smát, když se směješ i sama sobě. :)
Doufám že bude další sraz (na který konečně budu moct) , a že zas přijedeš, ráda tě poznám :D (pokud předemnou neutečeš... přece jen sem poněkud, ehm, šílená. trošku. jak má magor být. )
..
Spíš sem tě vyděsila co? x))
...
(Esarina, 6. 1. 2010 14:45)Ne ... zkratka HB je Havlíčkův Brod XD ... a prostě to bylo setkání fanoušků anime a tak ...
Zajímavá akce
(vesspa, 5. 1. 2010 22:16)Nějak jsem nepochopila co přesně to bylo za akci. V textu mě upoutala zkratka HB. Nejedná se náhodou o Hnutí Brontosaurus? Ti pořádají šílenosti všeho druhu...(Jestli je můj dotaz debilní a zcela bezpředmětný tak se omlouvám. Dneska mám náladu a inteligenci starýho tenisáku. Navíc se nějak nedokážu soustředit na pozorné a důkladné čtení, tak mi stejně asi polovina informací z článku prolétla jen tak hlavou)
...
(Esarina, 12. 1. 2010 14:38)