Co je tedy příbuzenská plemenitba ?
Všeobecná definice příbuzenské plemenitby: Pod pojmem příbuzenská plemenitba rozumíme páření zvířat, která jsou (ještě) více příbuzná než je průměr v populaci.
A zde začíná dilema. Příbuzenská plemenitba je v populaci zcela specifický pojem a v každém případě také pojem relativní. Odpovídající je také protiklad příbuzenské plemenitby – heteróza – jen relativně definovatelná. Jeden z prvních, který se zabýval matematickým přepočítáváním stupně příbuznosti, byl americký vědec Sevell Wright. Podle něj je také pojmenován tzv. „Wrightův koeficient příbuznosti“, který zohledňuje následující parametry a to počet všech společných předků a počet generací až k těm společným předkům podle vzorce (pozn. překladatelky Wrightův vzorec) k výpočtu stupně příbuznosti mezi dvěma chovnými jedinci. Díky tomuto vzorci lze vypočítat nejenom stupeň příbuznosti mezi dvěma zvířaty, nýbrž i koeficient příbuznosti potomků obou těchto jedinců. Tolik teorie.
Až do konce 20. století se v kynologii nevypočítával průměrný stupeň příbuznosti v populaci. Takže se používal pojem příbuzenská plemenitba jen při úzké příbuzenské plemenitbě (tedy páření se mezi nejbližšími příbuznými, tj. mezi sourozenci nebo mezi otcem a dcerou atd.). Slabší forma příbuzenské plemenitby, jako např. liniový chov je ještě i dnes v mnoha klubech propagována jako možná strategie chovu. Nemůže se to nikomu zazlívat, protože až do nedávné doby nebylo známo nic lepšího. Dr. Hellmuth Wachtel z Vídně zavedl u veškerých krytí, která jsou více příbuzná než je průměr v populaci u dané rasy, pojem úzká příbuzenská plemenitba. Zvolil tento výraz, protože chyběl popis pro všechny praktiky v chovu, resp. pro stavy populace, které vyvolávají zvýšené kolísání v genu popř. genové upevnění jako snížení genetické rozmanitosti.
Příbuzenská plemenitba, pod kterou se rozumí také úzká příbuzenská plemenitba a rovněž liniový chov, příliš malé populace, používání příliš málo krycích psů ve srovnání k počtu fen – všechno toto má stejný účinek a to zvýšení homozygotnosti, resp. ztrátu alel a fixace v takové míře, která má v populaci znepokojivý rozměr.
Příbuzenská plemenitba vede k inbreedingové depresi a její následek - ztráta životní síly (životaschopnosti) se vyznačuje především méně zdravými psy, slabším růstem, sníženou plodností a výkonem, snižováním inteligence, narušeným chováním a sníženou péčí fen o svá štěňata.
Pro správné porozumění: Příbuzenská plemenitba nezpůsobuje dědičné vady tím, že poškozuje genotyp, nýbrž zviditelní recesivní (skryté) dědičné vady v genotypu jednoho zvířete následně u jeho potomků. To může ale např. u polygenní dědičné vady trvat mnoho generací než se tato dědičná vada ve fenotypu psa upevní.
Zásadně platí: Jedna populace je o to zdravější a pro budoucnost zajištěnější, čím je větší. Samozřejmě také u velkých populací musí podle zdravotních ukazatelů docházet k selekci. Bohužel ale také přísná selekce rovněž redukuje genotyp, což se musí zohlednit. Na druhou stranu může být také velká populace v genetickém počtu „malá“, když zpravidla pochází z malého počtu předků – zakladatelů nebo když se z příliš malého počtu krycích psů upřednostňují v chovu jen někteří. Zachování nebo vylepšení genetické různorodosti vyžaduje dostatečně velkou základnu (nejméně 200 chovných jedinců) a vyšší procento využívaných krycích psů (v ideálním případě 1:1 a výše). Rozumí se, že tento ideální stav je v praxi sotva kdy realizovatelný, ale je nutno si všímat toho, že geneticky efektivní populace nikdy není větší než počet krycích psů krát čtyři.
|
Shrnutí
Podle výše ještě existující různorodosti, tzn. velikosti geneticky efektivní populace, mohou spojení pokud možno co nejméně příbuzných zvířat způsobit značné zlepšení problémů s dědičnými nemocemi a inbreedingovou depresí. Nutné odstoupení od používání úzké příbuzenské plemenitby sice ztěžuje šlechtění jednoho požadovaného typu, ale díky různorodému chovu našeho plemene už stejně není nutné vyšlechtit pouze „jeden typ“.
Protože úzká příbuzenská plemenitba působí zvýšeným rizikem onemocnění a s tím spojeným genetickým poškozením, které pro mnoho psů znamená utrpení a brzkou smrt, diskutuje se již v Holandsku o úředním zákazu liniového chovu a dokonce o zákazu chovu silně dědičně zatížených plemen.
Další signál přichází z Finska. Od roku 1994 nedostanou vrhy, které jsou příliš degenerované nebo jejichž rodiče již produkovali příliš mnoho potomků průkazy původu.
V Německu musí o roku 2002 chovatelské kluby plemen, která se již díky dědičným vadám stala nápadnými, podle zákona předložit své chovatelské programy, které tyto defekty omezují.
Jaká je tedy situace u hovawartů v německém klubu RZV?
Silný vzrůst koeficientu příbuznosti vznikl v letech 1989 až 1993 díky znovu sjednocení Německa a s tím související převzetí hovawartů z bývalého NDR. Tam se totiž ve velké míře provozoval liniový chov. Připomínka: Koeficient příbuznosti 6,3% jako tomu bylo v roce 1993 znamená, že všichni hovawarti jsou si průměrně příbuzní jako bratranec a sestřenice!
RZV klub má v současné době asi 6000 členů s rovněž takovým počtem psů. Průměrná doba využívání psa v chovu je 5 let, tzn. že každý pátý rok dochází ke změně generace. V RZV bylo v letech 1998 až 2003 u 502 vrhů využito 213 různých psů a 307 různých fen, tedy každý pes kryl průměrně 2,35krát a každá fena měla 1,63 vrhů za svůj život. Z toho vyplývá, že v RZV je poměr psů k fenám 1,45 : 1,00 tedy velmi blízko k ideálu 1:1!
Jak toho bylo dosaženo?
Nejpřísnějším opatřením bylo jistě omezení počtu krytí u psů. Na začátku bylo plánováno 5 krytí za život psa. U následné kontroly potomků mohlo být při existenci určitého procentního podílu těchto zkontrolovaných potomků povoleno dalších 5 krytí příslušnému psu. Dnes už krycí pes překročí jen zřídka těchto 5 povolených krytí, to se stává jen ve vyjímečných případech pod kontrolou poradce chovu. Toto opatření bylo po mnoho let jedinečné v celé kynologii! Přední genetici v Německu a ve Švýcarsku (např. prof. Distl, prof. Gaillard, paní dr.Eichelberg…) propagovali toto jako příkladné a některé chovatelské kluby v Německu např. klub švýcarských salašnických psů (SSV) následují tohoto příkladu.
Na závěr bych chtěl ještě jednou citovat dr. Wachtla z Vídně:
„Je na čase, aby už dědičná výbava plemen psů nebyla více zneužívána, naopak jí musíme udržovat a zachovat v kontrastu k dosavadnímu systému chovu, který povolil zneužívání na úkor budoucích generací!“
Gisbert Langheim
Prezident IHF (mezinárodní federace hovawartů – sdružuje 13 chovatelských klubů plemene hovawart z Evropy a USA) a RZV
Přeložila: Michaela Weidnerová
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář