Madame Pomfreyová trvala na tom, že si Harryho na ošetřovně nechá po celý zbytek víkendu. Harry neprotestoval a nestěžoval si, nedovolil jí však, aby vyhodila rozlámané zbytky jeho Nimbusu Dva tisíce. Věděl, že se chová dětinsky, věděl, že jeho Nimbus už nikdy nikdo neopraví, ale nemohl si prostě pomoci; měl pocit, jako by ztratil jednoho ze svých nejlepších přátel.
Střídal se u něj nepřetržitý proud návštěvníků, kteří se všemožně snažili dodat mu dobrou náladu. Hagrid mu poslal velkou kytici uchotřasek, které vzhledem připomínaly žluté zelné hlávky, a Ginny Weasleyová se rudá až po uši objevila s přáním uzdravení, které sama vyrobila a které pronikavým hláskem prozpěvovalo, dokud ho Harry nezavřel a neschoval pod mísu s ovocem. Nebelvírské mužstvo se za ním znovu přišlo podívat v neděli dopoledne, tentokrát i s Woodem, který Harryho dutým a neživým hlasem ujistil, že mu ani v nejmenším nic nevyčítá. Ron s Hermionou od Harryho postele odcházeli jen na noc. Nic z toho, co kdo řekl nebo udělal, však nedokázalo Harrymu zlepšit náladu, protože všichni znali jen polovinu z toho, co ho tížilo.
O Smrtonošovi neřekl nikomu, dokonce ani Ronovi a Hermioně ne, protože věděl, že Ron by propadl panice a Hermiona by se tomu vysmála. Zůstávalo však holým faktem, že se mu Smrtonoš zjevil už dvakrát a že pokaždé následovala téměř smrtelná nehoda. V prvním případě ho málem přejel záchranný autobus, zatímco v druhém případě spadl z koštěte z výšky padesáti stop. Bude ho snad Smrtonoš strašit tak dlouho, dokud doopravdy nezemře? Stráví zbytek života tím, že se bude neustále ohlížet přes rameno, jestli tu obludu někde nezahlédne?
A pak tu byli ještě mozkomorové. Pokaždé, když na ně Harry pomyslel, zdvihl se mu žaludek hanbou. Všichni sice tvrdili, že mozkomorové jsou horor, nikdo kromě něj se ale nezhroutil pokaždé, když se ocitl v jejich blízkosti... Nikdo jiný v hlavě neslyšel hlasy svých umírajících rodičů.
Harry už totiž věděl, komu patřil onen vřískající ženský hlas. Slyšel ho slovo od slova a teď ho v duchu poslouchal znovu a znovu, když v nočních hodinách ležel na posteli na ošetřovně, nespal a pozoroval pruhy měsíčního světla na stropě. Když se k němu mozkomorové přiblížili, vyslechl poslední okamžiky matčina života, slyšel, jak se ho matka snažila ochránit před lordem Voldemortem, a slyšel také, jak se Voldemort smál, než ji zavraždil... Harry upadl v nepokojnou dřímotu, z níž se později propadl do snů plných mrtvolně slizkých rukou a zoufalých předsmrtných proseb; s trhnutím se probudil jen proto, aby znovu prodléval s matčiným hlasem.
Byla to úleva, když se v pondělí vrátil do halasu a mumraje hlavní školní budovy, kde byl nucen přemýšlet o jiných věcech, přestože to znamenalo, že musel snášet i posměšky Draca Malfoye. Malfoy byl téměř bez sebe škodolibou radostí, že Nebelvír utrpěl porážku. Konečně si nechal sundat obvazy a fakt, že může opět naplno používat obou paží, oslavoval zaníceným parodováním Harryho pádu z koštěte. Značnou část následující hodiny lektvarů strávil tím, že přes celé sklepení napodoboval mozkomory, dokud Ron konečně neztratil nervy a nehodil po něm velkým kluzkým krokodýlím srdcem, které Malfoye trefilo přímo do obličeje. Tento incident poskytl Snapeovi záminku, aby Nebelvíru strhl dalších padesát bodů.
„Jestli budeme mít na obranu proti černé magii zase Snapea, hodím se marod,“ prohlásil Ron, když po obědě mířili k Lupinově učebně. „Podívej se, kdo tam je, Hermiono.“
Hermiona nakoukla za dveře. „Sláva, Lupin!“
Profesor Lupin už se tedy vrátil. Bezesporu vypadal, že je po nemoci. Starý hábit na něm visel ještě volněji a pod očima měl temné stíny; přesto se na třídu usmál, když si jednotliví žáci sedali a když všichni rázem vybuchli v ohňostroj stížností na Snapeovo počínání během jeho nemoci.
„Není to fér, vždyť přece jenom suploval, tak proč nám zadával domácí úkol?“
„Nic o vlkodlacích nevíme -“ „- dva svitky pergamenu!“
„Řekli jste profesoru Snapeovi, že jste to ještě neprobírali?“ zeptal se Lupin a nepatrně se zamračil.
Znovu se ozvalo všeobecné brebentění. „Ano, on ale tvrdil, že jsme hrozně pozadu -“ „- vůbec nás neposlouchal -“
„- dva svitky pergamenu!“
Když viděl výraz nevole v obličejích celé třídy, profesor Lupin se usmál.
„Nedělejte si starosti, já si s profesorem Snapem promluvím. Ten esej psát nemusíte.“
„Ale ne!“ povzdechla si Hermiona a zatvářila se nadmíru zklamaně. „Já už ho mám napsaný!“
Následovala velice zajímavá hodina. Profesor Lupin s sebou přinesl skleněné akvárium s bludníčkem, drobným jednonohým tvorem, jehož tělo jako by tvořily obláčky dýmu a který vypadal docela křehce a neškodně.
„Láká pocestné do bažin,“ vysvětloval profesor Lupin, zatímco si třída dělala poznámky. „Všimli jste si té lucerničky, co mu visí z ruky? Poskočí kupředu - lidé jdou za světlem - a pak -“
Bludníček se přitiskl těsně ke sklu a vydal ohavný čvachtavý zvuk.
Když zazvonilo, všichni včetně Harryho si sbalili svoje věci a zamířili ke dveřím, vtom ale -
„Počkej okamžik, Harry!“ zavolal Lupin. „Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Harry se vrátil a sledoval, jak profesor Lupin zakrývá akvárium s bludníčkem kusem látky.
„Slyšel jsem, co se stalo na zápase,“ začal Lupin, otočil se ke katedře a začal si do aktovky ukládat knihy, „a je mi líto, jak skončilo tvoje koště. Je nějaká naděje, že by se dalo opravit?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Ten strom ho rozmlátil na cimprcampr.“
Lupin si povzdechl.
„Tu Vrbu mlátivou zasadili ve stejném roce, kdy jsem nastoupil do Bradavic. Dřív sloužila jako pomůcka ke hře, hráči se snažili dostat se k ní tak blízko, aby se dotkli jejího kmene. Skončilo to tím, že jeden chlapec - jmenoval se Davey Gudgeon - málem přišel o oko, takže nám potom zakázali se k ní přibližovat. Žádné koště proti ní nemá naději.“
„Slyšel jste také o těch mozkomorech?“ vypravil ze sebe s potížemi Harry.
Lupin na něj rychle pohlédl.
„Ano, slyšel. Myslím, že nikdo z nás ještě neviděl profesora Brumbála tak rozčileného. Už nějakou dobu se mezi mozkomory šířil neklid... Byli rozvzteklení, že jim nepovolil vstup na školní pozemky… Předpokládám, že to oni mohli za to, že jsi spadl?“
„Ano,“ přitakal Harry. Na okamžik zaváhal, pak z něj však otázka, kterou musel položit, vytryskla dřív, než se stačil zarazit. „Proč? Proč na mě takhle působí? Jsem snad prostě -“
„Se slabostí to nemá nic společného,“ zarazil ho ostře profesor Lupin, jako by mu četl myšlenky. „Mozkomorové na tebe působí hůř než na ostatní, protože v tvé minulosti existují děsivé události, jaké se žádnému z nich nepřihodily.“
Do učebny pronikl paprsek zimního slunce a ozářil Lupinovy šedé vlasy i vrásky v jeho obličeji. „Mozkomorové patří k nejohavnéjším tvorům, jací kdy kráčeli po povrchu této země. Zamořují svou přítomností nejtemnější a nejšpinavější skrýše, libují si v rozkladu a zoufalství, ze vzduchu kolem sebe vysávají mír, naději a štěstí. Dokonce i mudlové cítí jejich přítomnost, přestože je nejsou schopni vidět. Dostaneš-li se k některému mozkomorovi příliš blízko, vysaje z tebe každý příjemný pocit, každou šťastnou vzpomínku. Bude-li mít možnost, bude tě vysávat tak dlouho, dokud z tebe neudělá něco podobného, jako je sám, zplozence zla, který nemá duši. Nezbude ti nic než nejhorší zážitky celého tvého života. A to nejhorší, co se stalo tobě, Harry, by každému úplně stačilo, aby spadl z koštěte. Nemáš se vůbec za co stydět.“
„Když se ke mně někdo z nich přiblíží -“ Harry upíral oči na Lupinův stůl a hrdlo měl stažené. „Slyším, jak Voldemort vraždí moji maminku.“
Lupin udělal rychlý pohyb rukou, jako by užuž chtěl obejmout Harryho kolem ramen, ale pak si to najednou rozmyslel. Na okamžik zavládlo ticho. A pak -
„Proč museli přijít zrovna na ten zápas?“ postěžoval si hořce Harry.
„Začínají být vyhládlí,“ odpověděl stroze Lupin a s hlasitým cvaknutím zaklapl aktovku. „Brumbál je nepustí do prostor školy, takže jim vyschl přísun lidských obětí... Myslím, že prostě neodolali tak velkému davu, který se sešel na famfrpálovém hřišti. Všechno to vzrušení... vybičované emoce... považovali to prostě za něco jako hostinu.“
„Azkaban musí být příšerný,“ zamumlal Harry. Lupin ponuře přikývl.
„Azkabanská pevnost stojí na malém ostrůvku daleko od pevniny. K tomu, aby vězňům zabránili v útěku, tam však nepotřebují zdi ani moře, ne v situaci, kdy je každý uvězněn ve své vlastní hlavě a není schopen jediné potěšitelné myšlenky. Většina vězňů během několika týdnů zešílí.“
,,Sirius Black odtamtud ale uprchl,“ uvažoval pomalu Harry. „Dostal se pryč...“
Lupinova aktovka sklouzla ze stolu; musel se rychle sehnout, aby ji zachytil.
„Ano,“ připustil a narovnal se. „Black evidentně našel nějaký způsob, jak jim vzdorovat. Nebyl bych to považoval za možné... všeobecně se má za to, že mozkomorové čaroděje připraví o všechny kouzelné schopnosti, je-li příliš dlouho ponechán v jejich zajetí...“
„Ale vy jste toho mozkomora ve vlaku přinutil couvnout,“ vzpomněl si náhle Harry.
„Existují... jistá obranná opatření, jichž lze použít,“ vysvětloval Lupin. „V tom vlaku byl ale jen jeden mozkomor. Čím je jich víc, tím je obtížnější jim vzdorovat.“
„Jaká obranná opatření?“ zeptal se okamžitě Harry. „Mohl byste mě je naučit?“
„Nechci ze sebe dělat odborníka na boj proti mozkomorům, Harry. Právě naopak...“
„Jestli ale mozkomorové přijdou na další famfrpálový zápas, musím se jim umět postavit -“
Lupin vzhlédl k Harryho odhodlané tváři, zaváhal a pak svolil: „No... tak dobrá. Pokusím se ti pomoci. Obávám se ale, že to bude muset počkat do příštího pololetí. Teď před prázdninami jsem strašně zaneprázdněný. Vybral jsem si pro tu svou nemoc velice nevhodnou dobu.“
Díky Lupinovu příslibu, že ho naučí obraně proti mozkomorům, díky naději, že už nikdy nebude nucen naslouchat matčině předsmrtnému zoufalství, a konečně i díky skutečnosti, že Havraspár v dalším famfrpálovém utkání koncem listopadu mrzimorské absolutně deklasoval, doznalo Harryho duševní rozpoložení očividné změny k lepšímu. Nebelvír přece jen nebyl vyřazen ze soutěže o titul, i když si nemohl dovolit prohrát další zápas. Woodovi se vrátila jeho někdejší fanatická energie; v mrazivém dešťovém oparu, který přetrvával až do prosince, proháněl své mužstvo stejně usilovně jako dřív. Harry na školních pozemcích nezaznamenal sebemenší náznak přítomnosti mozkomorů - zdálo se, že Brumbálovo rozhořčení je drží na jejich stanovených postech u vchodů.
Dva týdny před koncem pololetí se obloha náhle projasnila, nabyla oslnivě zářivou opalizující barvu a na rozbahněné zemi se jednoho dne ráno objevila jiskřivá pokrývka ledové námrazy. Uvnitř hradu byla atmosféra plná předvánočního očekávání. Profesor Kratiknot, který přednášel kouzelné formule, už svou učebnu vyzdobil mihotavými světélky, v nichž se při bližším pohledu daly objevit skutečné třepetající se malé víly. Všichni žáci si mezi sebou spokojeně povídali, jaké mají plány pro nadcházející prázdniny. Ron i Hermiona se rozhodli zůstat v Bradavicích, a přestože Ron tvrdil, že to dělá proto, že by dva týdny v Percyho společnosti nevydýchal, a Hermiona tvrdila, že potřebuje navštěvovat zdejší knihovnu, Harryho tím neoklamali; bylo mu jasné, že zůstávají proto, aby mu dělali společnost, a byl jim za to neskonale vděčný.
Všechny kromě Harryho navíc nesmírně potěšilo, že na poslední víkend pololetí byla naplánována další návštěva Prasinek.
„Můžeme tam obstarat všechny vánoční nákupy!“ zářila Hermiona. „Máma s tátou budou nadšení těmi zubočisticími vláknopastilkami z Medového ráje!“
Smířen se skutečností, že opět jako jediný žák třetího ročníku zůstane ve škole, si Harry od Wooda vypůjčil knihu s názvem Jaké koště? a rozhodl se, že si ten den bude číst o různých značkách košťat. Tréninky se svým mužstvem absolvoval na jednom z prastarých školních košťat značky Meteor, které bylo hrozně pomalé a každou chvíli sebou divoce škubalo. Rozhodně potřeboval nové vlastní koště.
Onoho sobotního rána, kdy se konal výlet do Prasinek, se Harry rozloučil s Ronem a Hermionou, kteří byli zachumlaní do plášťů a šál, pak osamoceně vyšel po mramorovém schodišti a zamířil zpět k nebelvírské věži. Za okny začal padat sníh a hrad byl velice tichý a klidný. „Šššš - Harry!“
Harry se v polovině chodby ve třetím patře otočil a zjistil, že zpoza sochy hrbaté jednooké čarodějnice na něj vykukují Fred s Georgem.
„Co tady děláte?“ podivil se zvědavě. „Jak to, že nejedete do Prasinek?“
„Přišli jsme ti poskytnout trochu duchovní útěchy a povzbuzení, než odjedeme,“ odpověděl Fred a tajemně na něj zamrkal. „Pojď sem!“ Pokynul směrem k prázdné učebně nalevo od jednooké sochy.
Harry následoval Freda a George dovnitř. George tiše zavřel dveře, potom se otočil a zadíval se na Harryho s rozzářeným úsměvem.
„Máme pro tebe takový předčasný vánoční dárek, Harry,“ oznámil.
Fred něco okázale rozmáchlým gestem vytáhl zpod svého pláště a položil to na stůl. Byl to velký čtverhranný kus nepopsaného, nesmírně zchátrale vyhlížejícího pergamenu. Harry, který Freda a George podezíral, že to je zas nějaký jejich obvyklý žertík, se na pergamen díval dost nejistě.
„Co to má jako být?“
„To je tajemství našeho úspěchu, Harry,“ vysvětloval George a laskavě pergamen pohladil.
„Srdce nám usedá, když ti ho dáváme,“ stýskal si Fred, „ale nakonec jsme si včera večer řekli, že ho potřebuješ víc než my.“
„A my už ho koneckonců známe zpaměti,“ dodal George. „Odkazujeme ti ho. Sami už ho vlastně nepotřebujeme.“
„K čemu mi ale bude kus starého pergamenu?“ podivil se Harry.
„Kus starého pergamenu!“ Fred zavřel oči a pohoršenou grimasou naznačoval, že ho Harry právě smrtelně urazil. „Vysvětli mu to, Georgi!“
„No, totiž... když jsme tady byli prvním rokem, Harry - mladí, bezstarostní a nevinní -“
Harry vyprskl smíchy. Nedokázal si představit, že Fred a George byli někdy nevinní.
„- dobrá, rozhodně nevinnější, než jsme dnes - dostali jsme se do takového maléru s Filchem.“
„Nechali jsme v jedné chodbě vybuchnout bombu hnojůvku a jeho to z nějakého důvodu rozčílilo -“ „Takže nás odvlekl k sobě do kanceláře a začal nám vyhrožovat obvyklými nápravnými prostředky -“
„- školním trestem -“ „- vykucháním -“
„- a nemohli jsme si prostě nevšimnout zásuvky na jedné z jeho kartoték, která byla označená nápisem Zabavené a obzvlášť nebezpečné předměty.“
„Snad nechcete říct -“ vyhrkl Harry a tvář se mu začala roztahovat úšklebkem.
„No, co bys dělal na našem místě ty?“ otázal se Fred. „George zorganizoval manévr na rozptýlení pozornosti, když do chodby vrhl další bombu hnojůvku, já jsem honem otevřel tu zásuvku a popadl jsem - tohleto.“
„A umíte s tím zacházet?“
„No jistě,“ uculil se Fred. „Tahle báječná hračka nás naučila víc než všichni profesoři v celé škole.“
„Napínáte mě,“ prohlásil Harry a prohlížel si roztřepený starý kus pergamenu.
„Vážně?“ ušklíbl se George.
Vytáhl hůlku, lehce se pergamenu dotkl a zadeklamoval: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“
Po těchto slovech se z místa, kterého se dotkl hůlkou, začaly okamžitě jako pavučina šířit tenké inkoustové čáry. Propojovaly se navzájem, křižovaly se a rozbíhaly do všech rohů pergamenu; pak se pod horním okrajem začala rýsovat slova, veliká zelená slova psaná ozdobným písmem, která hlásala:
Byla to mapka znázorňující dopodrobna celý bradavický hrad a všechny školní pozemky. Skutečně pozoruhodné však byly maličké inkoustové tečky, které se po ní pohybovaly, každá označená jménem, jež bylo vyvedeno drobným písmem. Harry se k plánku ohromeně sklonil. Označená tečka v levém horním rohu ukazovala, že profesor Brumbál přechází sem a tam po své pracovně, školníkova kočka paní Norrisová slídí po druhém patře a školní strašidlo Protiva momentálně poletuje po Pamětní síni. A když Harry přelétal pohledem nahoru a dolů po dobře známých chodbách, všiml si ještě něčeho jiného.
Na plánku bylo zakresleno několik chodeb, v nichž nikdy nebyl. A mnohé z nich zřejmě vedly…
„Přímo do Prasinek,“ přikývl Fred a přejel prstem po trase jedné z nich. „Celkem jich je sedm. Teď pozor, o těchhle čtyřech Filch ví -“ ukázal, které má na mysli, „ale jsme si jistí, že o těchhle ostatních víme jen my. Na tu, co začíná za zrcadlem ve čtvrtém patře, zapomeň. Používali jsme jí až do loňské zimy, pak se ale propadla a je kompletně zablokovaná. A myslíme, že touhle chodbou nikdy nikdo nechodil, protože Vrba mlátička byla vysazená přímo u vchodu do ní. Podívej se ale na tuhle, ta vede rovnou do sklepa pod Medovým rájem. Už jsme jí mockrát využili. A jak sis možná všiml, vchod je hned před touhle učebnou, leze se do něj hrbem té staré jednooké čarodějnice.“
„Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák,“ povzdechl si George a poklepal na záhlaví plánku. „Dlužíme jim opravdu za mnohé.“
„Šlechetní muži, kteří neúnavně pracovali, aby pomohli nové generaci přestupníků zákona,“ dodal slavnostně Fred.
„Dobrá,“ prohlásil energicky George, „hlavně to nezapomeň po použití smazat -“
„- protože jinak by si to mohl přečíst každý,“ doplnil ho Fred varovným tónem.
„Prostě na to znova klepni a řekni: Neplecha ukončena! A plánek zmizí.“
„Takže, můj drahý mladý Harry,“ napodobil Fred neskutečně věrně Percyho tón, „dobře se bav a nedělej nic, co se nesmí.“
„Uvidíme se v Medovém ráji,“ mrkl na Harryho George. Vyšli z učebny a oba se spokojeně uculovali.
Harry zůstal stát na místě a nevěřícně zíral na zázračný plánek. Sledoval, jak drobná inkoustová paní Norrisová zabočila doleva a zastavila se, aby očichala něco, co leželo na podlaze. Jestli Filch doopravdy neví... Vůbec nebude muset procházet kolem mozkomorů...
Jenže ještě ve chvíli, kdy jej oblévala vlna nadšení, se mu z paměti vynořila slova pana Weasleyho.
Nikdy nevěř ničemu, co dokáže samostatně uvažovat, pokud nevidíš, kde to má mozek.
Pobertův plánek patřil k těm nebezpečným čarodějným předmětům, před nimiž ho pan Weasley varoval... Čarodějné pomůcky pro všechny rošťáky.. Jde ale přece o to, uvažoval Harry, že ho chce využít jen k tomu, aby se dostal do Prasinek, a to je něco úplně jiného, než kdyby chtěl něco ukrást nebo někoho napadnout... A Fred s Georgem ho používali celá léta a také se nestalo nic hrozného...
Harry přejel prstem po trase tajné chodby vedoucí do Medového ráje.
A pak zcela znenadání, jako by se řídil něčími rozkazy, stočil plánek do ruličky, zastrčil si ho pod hábit a spěšně vykročil ke dveřím učebny. Pootevřel je na několik centimetrů. Venku nikdo nebyl. Velice opatrně se vykradl na chodbu a vklouzl za sochu jednooké čarodějnice.
Co měl ale udělat dál? Znovu vytáhl plánek a ke svému úžasu zjistil, že se na něm objevila nová inkoustová postavička, s označením Harry Potter. Tahle nová postavička se nacházela přesně v místě, kde stál skutečný Harry, tedy asi v polovině chodby ve třetím patře. Harry se pozorně díval. Vypadalo to, jako by jeho malé inkoustové já klepalo na čarodějnici miniaturní hůlkou. Harry rychle vytáhl opravdovou hůlku a poklepal na sochu. Nic. Znovu nahlédl do plánku. Vedle jeho postavičky se objevila droboučká komiksová bublina a v ní bylo napsáno Dissendium.
„Dissendium!“ zašeptal Harry a znovu poklepal hůlkou na kamennou čarodějnici.
Hrb sochy se okamžitě rozevřel a objevil se v něm otvor natolik široký, že jím relativně štíhlá postava mohla projít. Harry se rychle rozhlédl chodbou doprava i doleva, pak mapu zastrčil pod hábit, zdvihl se k otvoru a hlavou se postrčil kupředu.
Poměrně dlouhou vzdálenost sjížděl dolů po něčem, co vypadalo jako kamenná skluzavka, až přistál na chladné a vlhké hlíně. Vstal a rozhlížel se kolem; byla tam tma jako v pytli. Zdvihl hůlku, zamumlal „Lumos!“ a zjistil, že je ve velice úzké a nízké hliněné chodbičce. Rozložil plánek, poklepal na něj špičkou hůlky a zašeptal: „Neplecha ukončena!“ Kresba se okamžitě ztratila. Pečlivě plánek složil, zastrčil si ho pod hábit a se srdcem divoce bušícím částečně vzrušením a částečně obavami okamžitě vyrazil.
Chodba se stáčela a klikatila, takže víc než cokoli jiného připomínala noru vedoucí do doupěte nějakého obřího králíka. Harry jí čiperně pelášil, tu a tam klopýtl na nerovné podlaze a hůlku držel v natažené ruce před sebou.
Trvalo to celou věčnost, Harrymu však dodávalo vzpruhu pomyšlení na Medový ráj. Když už mu připadalo, že je na cestě nejmíň hodinu, začala chodbička stoupat. Harry zrychlil, vyčerpaně oddechoval, tvář měl zpocenou a nohy absolutně prostydlé.
Po dalších deseti minutách dorazil k úpatí jakéhosi ošlapaného kamenného schodiště, které se nad ním zvedalo do nedohledna. Opatrně, aby nenadělal hluk, vyrazil nahoru. Sto schodů, dvě stě schodů, při dalším stoupání už ztratil přehled o jejich počtu, hlídal si jen nohy... A pak nečekaně narazil hlavou do něčeho tvrdého.
Vypadalo to jako padací dvířka. Harry zůstal stát, masíroval si temeno hlavy a poslouchal. Shora k němu nedoléhal jediný zvuk. Nesmírně opatrně na dvířka zatlačil, otevřel je a vyhlédl přes okraj otvoru ven.
Byl ve sklepě plném krabic a dřevěných beden. Vysoukal se padacími dvířky nahoru a zavřel je za sebou - splynuly se zaprášenou podlahou tak dokonale, že bylo absolutně nemožné si jich všimnout. Pomalu se kradl k dřevěným schodům vedoucím nahoru. Teď už nad sebou zřetelně slyšel hlasy, cinkání zvonku a otevírání a zavírání dveří.
Zatímco přemýšlel, co by měl udělat, zaslechl někde poblíž zvuk otevíraných dveří; někdo se chystal sejít do sklepa.
„A vezmi taky krabici gumových slimáků, drahoušku, už nás skoro vykoupili -“ ozval se ženský hlas.
Po schodech scházel pár nohou. Harry se skokem ukryl za jednou obrovskou bednou a čekal, až ho kroky minou. Slyšel, jak muž přerovnává krabice u protější stěny. Další příležitost už se mu nemusela naskytnout!
Hbitě a neslyšně vyklouzl z úkrytu a vyběhl po schodech. Když se ohlédl, spatřil dole obrovitá záda a lesklou plešatou hlavu skloněnou nad jednou z krabic. Harry dospěl až ke dveřím nad schody, protáhl se jimi a zjistil, že je za pultem Medového ráje - přikrčil se, odplížil kousek stranou a znovu se narovnal.
Medový ráj byl tak nabitý bradavickými žáky, že Harrymu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Prosmýkl se mezi nimi, rozhlížel se na všechny strany a musel potlačit smích při pomyšlení, jaký výraz by se asi rozlil po Dudleyho prasečí tvářičce, kdyby viděl, kde jeho bratránek právě je.
Všude stály nesčetné regály, plné nepředstavitelně lákavých sladkostí. Hroudy smetanového nugátu, třpytivé narůžovělé tabulky kokosového ledu, velké medově zbarvené karamely, stovky nejrůznějších druhů čokolády, srovnané do úhledných sloupečků, velký soudek plný Bertíkových lentilek tisíckrát jinak a další soudek s šumivými bzučivkami, levitačními šerbetovými koulemi, o nichž se zmiňoval Ron; u další stěny uviděl cukroví označené nápisem Speciality s účinky: Maxovy maxižvýkačky (ty zaplnily celou místnost zvonkově modrými bublinami, jež celé dny odmítaly prasknout), zvláštní úlomkovité zubočisticí vláknopastilky, malé černé pepřové kapsle („Ukažte přátelům, jak se chrlí oheň!“), ledové myšky („Poslechněte si cvakání a skřípění zubů!“), peprmintové pralinky ve tvaru ropuch („Realisticky vám poskakují v žaludku!“), křehká lízátka s cukrovou polevou a výbušné bonbony.
Harry se protlačil davem žáků šestého ročníku a v nejvzdálenějším koutě obchodu spatřil další ceduli Neobvyklé příchutě. Pod ní stáli Ron s Hermionou a prohlíželi si mísu s krvavě zbarvenými lízátky. Harry se jim tiše přikradl za záda.
„Hmm, tohle by asi Harry nechtěl, podle mě je to nejspíš pro upíry,“ říkala právě Hermiona.
„A co tyhle?“ navrhoval Ron a strkal Hermioně pod nos sklenici s drcenými šváby.
„To rozhodně ne,“ prohlásil Harry. Ron málem sklenici upustil.
„Harry!“ vypískla Hermiona. „Co tady děláš? Kde ses tu - jak ses sem -“
„No páni!“ vydechl Ron a zatvářil se obdivně. „Ty ses naučil kouzelnému přemisťování!“
„Samozřejmě že nenaučil,“ zarazil ho Harry. Ztlumil hlas, aby ho neslyšel nikdo z žáků šestého ročníku, a pověděl jim všechno o Pobertově plánku.
„Jak to, že ho Fred s Georgem nedali mně!“ rozčiloval se Ron. „Jsem přece jejich bratr!“
„Ale Harry si ho přece nenechá!“ uklidňovala ho Hermiona, jako by samotná představa něčeho takového byla naprosto absurdní. „Odevzdá ho profesorce McGonagallové, že ano, Harry?“
„Ne, to tedy neodevzdám!“ ujistil ji Harry.
„Zbláznila ses?“ vyvalil Ron na Hermionu oči. „Odevzdat jí takovou vzácnost?“
„Kdybych ho odevzdal, musel bych říct, jak jsem k němu přišel! A Filch by se dozvěděl, že mu ho Fred s Georgem sebrali!“
„Vzpomeň si ale na Siriuse Blacka!“ zasyčela Hermiona. „Mohl by některou z těch chodeb, co jsou na plánku zakreslené, použít k tomu, aby pronikl do hradu! Učitelé se o tom musejí dozvědět!“
„Žádnou chodbou se dovnitř dostat nemůže,“ zaprotestoval spěšně Harry. „Na plánku je vyznačeno sedm tajných tunelů. Fred a George mají za to, že Filch už o čtyřech z nich ví. A pokud jde o zbývající tři - jeden z nich je zavalený, tamtudy nikdo neprojde. Další ústí přímo pod Vrbou mlátičkou, takže se z něj nedostanete ven. A ten, kterým jsem sem právě přišel - no - vstup do něj je tam dole ve sklepě opravdu stěží rozeznatelný, takže pokud někdo neví, kde přesně je...“
Harry se rozpačitě zarazil. Co kdyby Black o existenci té chodby skutečně věděl? Ron si však významně odkašlal a ukázal prstem na upozornění, které bylo zevnitř nalepené na dveře cukrárny.
„Tak co?“ šeptl tiše Ron. „Chtěl bych vidět, jak se Black snaží vloupat do Medového ráje“ když se celá vesnice hemží mozkomory. A kromě toho, Hermiono, majitelé Medového ráje by museli slyšet, kdyby se k nim někdo vloupal. Bydlí přece přímo nad krámem!“
„To jistě, ale - ale -“ Hermiona jako by se všemožně snažila najít další problém. „Koukni, Harry by tak jako tak neměl do Prasinek chodit, nemá podepsané povolení! Jestli na to někdo přijde, bude v hrozném maléru! A navíc ještě není západ slunce - co když se tu Sirius Black objeví dnes - třeba právě teď?“
„Chtěl bych vidět, jak by Harryho v tomhle nečasu hledal,“ ušklíbl se Ron a kývl směrem k husté vířivé chumelenici za okny. „No tak, Hermiono, jsou přece Vánoce. Harry si zaslouží trochu zábavy.“
Hermiona si skousla ret a zatvářila se nesmírně ustarané.
„Chceš to snad na mě říct?“ ušklíbl se na ni Harry. „Ne - to samozřejmě ne, ale... mám-li být upřímná, Harry...“
„Viděls šumivé bzučivky, Harry?“ vyptával se Ron, popadl Harryho za ruku a odtáhl ho k soudku s šerbetovými koulemi. „A gumové slimáky? A tyhle kyselinové bonbony? Fred mi jeden dal, když mi bylo sedm - propálil mi díru do jazyka. Vzpomínám, jak ho mamka vyplatila svým koštětem.“ Ron zamyšleně zíral do krabice s kyselinovými bonbony. „Myslíš, že by si Fred vzal trochu drcených švábů, kdybych mu řekl, že jsou to buráky?“
Když Ron s Hermionou zaplatili za nakoupené cukroví, vyšli všichni tři z Medového ráje do sněhové vichřice, která zuřila venku.
Prasinky vypadaly jako obrázek z vánoční pohlednice. Malé chaloupky a krámky s doškovými střechami byly zachumlané do vrstvy chřupavého sněhu, na dveřích byly připevněné cesmínové věnce a v korunách stromů rozvěšené girlandy kouzelných svíček.
Harry se roztřásl zimou; na rozdíl od svých dvou společníků neměl plášť. Procházeli ulicí s hlavami skloněnými proti větru a Ron s Hermionou ho hlasitě upozorňovali skrz své šály.
„Támhle je pošta -“ „A támhle Taškář -“ „Mohli bychom zajít k Chroptící chýši -“
„Poslyšte,“ navrhl Ron mezi cvakáním zubů, „co kdybychom si zašli ke Třem košťatům na máslový ležák?“ Harry velice ochotně souhlasil, protože vítr ho nemilosrdně profukoval a ruce mu mrzly. Přešli tedy ulici a za několik minut už vcházeli do malého hostince.
V hostinci byla hlava na hlavě; bylo tam hlučno, teplo a zakouřeno. Nějaká žena výrazně oblých tvarů s pohledným obličejem obsluhovala u nálevního pultu partu rozjařených čarodějů.
„To je madame Rosmerta,“ ukázal na ni Ron. „Dojdu pro pití, ano?“ dodal a nepatrně se začervenal.
Harry s Hermionou se protlačili do zadní části lokálu k volnému malému stolku mezi oknem a roztomilým vánočním stromkem, který stál hned vedle krbu. O pět minut později tam za nimi dorazil i Ron se třemi napěněnými sklenicemi horkého máslového ležáku.
„Veselé Vánoce!“ usmál se spokojeně a zdvihl svou sklenici.
Harry se zhluboka napil. Byl to ten nejlahodnější nápoj, jaký kdy ochutnal, a měl dojem, že mu zevnitř rozehřívá každý kousek těla.
Vtom mu vlasy zčechral nenadálý průvan. Dveře Tří košťat se znovu otevřely. Harry k nim pohlédl přes okraj své sklenice a málem se zalkl.
Do hostince právě uprostřed přívalu sněhových vloček vešli profesorka McGonagallová s profesorem Kratiknotem; krátce nato se objevil i Hagrid, který o něčem zaujatě rozmlouval se zavalitým mužem v citronově zelené buřince a pruhovaném plášti: byl to ministr kouzel Kornelius Popletal.
Ron s Hermionou okamžitě popadli Harryho za vlasy na temeni, sešoupli ho ze židle a zastrčili pod stůl. Harry, kterému z koutků úst ještě odkapával máslový ležák, se přikrčil, aby byl z dohledu, v ruce svíral prázdnou sklenici a sledoval, jak se učitelské i Popletalovy nohy blíží k nálevnímu pultu. Na okamžik se tam zastavily, pak se otočily a zamířily přímo k němu.
Někde nad ním Hermiona šeptem pronesla: „Mobiliarbus!“
Vánoční stromeček vedle jejich stolku se nadzdvihl několik čísel nad podlahu, pomalu se vzduchem přesunul stranou a s měkkým žuchnutím dopadl přímo před stolek tak, že je skryl před zraky ostatních hostů. Harry, který se díval skrze husté spodní větve, viděl, jak se od sousedního stolu odtahují nohy čtyř židlí, a vzápětí uslyšel úlevné vzdechy a hekání, když si na ně učitelé s ministrem sedali.
V příštím okamžiku spatřil další pár nohou, tentokrát v zářivě tyrkysových lodičkách na vysokém podpatku, a uslyšel ženský hlas.
„Malý odvar z chejru -“
„To je pro mě,“ odpověděl hlas profesorky McGonagallové.
„Čtyři pinty svařené medoviny -“ „Sem, Rosmerto,“ přihlásil se Hagrid.
„Třešňový sirup se sodou, ledem a deštníčkem -“ „Hmmm!“ zamručel profesor Kratiknot a hlasitě mlaskl. „Takže pro vás bude ten rybízový rum, pane ministře.“ „Děkuji, drahá Rosmerto,“ zazněl Popletalův hlas. „Musím říct, že je báječné zase vás vidět. Nechtěla byste si také dát skleničku? Pojďte se k nám posadit -“
„Tak dobře, mockrát vám děkuju, pane ministře.“ Harry sledoval, jak blyštivé podpatky míří pryč a pak se znovu vracejí. Srdce mu poplašeně tlouklo až někde v krku. Jak to, že ho nenapadlo, že tohle je poslední týden pololetí i pro učitele? A jak dlouho tady budou sedět? Pokud se chtěl ještě dnes večer vrátit do školy, potřeboval čas na to, aby nenápadně proklouzl zpět do Medového ráje... Hermionina noha sebou vedle něj nervózně škubla.
„Co vás vlastně přivádí do tohohle zapadákova, pane ministře?“ zazněl hlas madame Rosmerty.
Harry viděl, jak se spodní polovina Popletalova korpulentního těla na židli zkroutila, jako by se rozhlížel, jestli je někdo neposlouchá. Pak tiše odpověděl: „Co jiného, moje drahá, než Sirius Black? Troufám si tvrdit, že jste slyšela, co se ve škole o Všech svatých přihodilo?“
„Něco jsem o tom zaslechla,“ připustila madame Rosmerta.
„Copak jste to musel vykládat celé hospodě, Hagride?“ postěžovala si rozhořčeně profesorka McGonagallová. „Myslíte, že je Black pořád někde nablízku, pane ministře?“ zašeptala madame Rosmerta.
„Jsem si tím jistý,“ přisvědčil stroze Popletal.
„Víte, že mozkomorové už dvakrát prohledávali moji hospodu?“ postěžovala si madame Rosmerta s lehkým nádechem pobouření v hlase. „Vyděsili a zahnali všechny moje zákazníky... To obchodům hrozně škodí.“
„Rosmerto, drahoušku, mně se přece protiví zrovna tak jako vám,“ opáčil nejistě Popletal. jde o nezbytná preventivní opatření... Je to neštěstí, ale nedá se nic dělat... S několika už jsem se setkal. Mají vztek na Brumbála, protože je nechce pustit na pozemky hradu.“
„A dělá správně,“ ozvala se rázně profesorka McGonagallová. „Jak bychom asi mohli učit, kdyby kolem nás poletovaly ty stvůry?“
„Slyšte, slyšte!“ vypískl maličký profesor Kratiknot, kterému visely nohy dobrých dvacet čísel nad podlahou. „Musíte ale uznat,“ namítl Popletal, „že tu jsou, aby nás všechny ochránili před něčím mnohem horším... Všichni víme, čeho je Black schopen...“
„Abyste věděli, mně se tomu pořád ještě nechce věřit,“ konstatovala zamyšleně madame Rosmerta. „Ze všech lidí, co jsem znala, byl Sirius Black ten poslední, o kterém bych si myslela, že se dá do služeb zla... Chci říct, že si na něj vzpomínám ještě z doby, kdy byl jako kluk v Bradavicích. Kdybyste mi tehdy řekli, co se z něj vyklube, byla bych vám pověděla, že jste vypili moc medoviny.“
„A to zdaleka nevíte všechno, Rosmerto,“ ujistil ji chraplavě Popletal. „O tom nejhorším, co spáchal, se mezi lidmi prakticky neví.“
„Říkáte nejhorším?“ podivila se madame Rosmerta hlasem přetékajícím zvědavostí. „Máte na mysli ještě něco horšího, než bylo zavraždění všech těch ubožáků?“ „Právě to mám na mysli,“ přikývl Popletal. „Tomu nevěřím. Co by mohlo být ještě horší?“ „Říkáte“ že si na něj vzpomínáte z Bradavic, Rosmerto,“ zamumlala profesorka McGonagallová. „Vzpomínáte si taky na jeho nejlepšího přítele?“
„Samozřejmě,“ přisvědčila madame Rosmerta a nepatrně se zachichotala. „Jeden bez druhého přece nikdy neudělal ani krok, že? Kolikrát jenom tady u mě seděli - jejda, a jak mě dokázali rozesmát! To byla fakt komická dvojice, tihle Sirius Black a James Potter!“
Harry upustil sklenici, ta hlučně dopadla na zem a Ron ho pod stolem kopl.
„Přesně tak,“ přikývla profesorka McGonagallová. ,,Black a Potter. Vůdcové jejich malého kruhu. Oba samozřejmě velice chytří - dokonce výjimečně inteligentní - myslím, že jsme tu ještě nikdy neměli takovou dvojici rošťáků -“
„No nevim, nevim,“ uchechtl se Hagrid. „Fred a George Waesleyovic podle mýho by si to s něma klidně mohli rozdat.“
„Člověk by řekl, že Black s Potterem jsou bratři!“ přidal se k ostatním profesor Kratiknot. „Byli nerozluční jako dvojčata!“
„Samozřejmě že byli nerozluční,“ doplnil ho Popletal. „Potter Blackovi důvěřoval víc než všem svým ostatním kamarádům. A na tom se nic nezměnilo, ani když dokončili školu. Když si James bral Lily, byl mu Black za svědka. Potom ho ustanovili Harryho kmotrem. Harry o tom samozřejmě nemá tušení. Jistě si dovedete představit, jak by ho tahle věc trápila.“
„Protože z Blacka se nakonec vyklubal spojenec Vy-víte-koho?“ zašeptala madame Rosmerta.
„Bylo to ještě mnohem horší, má drahá...“ Popletal ztišil hlas až do jakéhosi přiškrceného huhlání. „Na světě není mnoho lidí, kteří vědí o tom, že si Potterovi byli vědomi, že je Vy-víte-kdo chce zlikvidovat. Brumbál, který přirozeně proti Vy-víte-komu neúnavně bojoval, měl několik užitečných špehů. Jeden z nich mu dal avízo a Brumbál okamžitě Jamese a Lily varoval. Poradil jim, že by se měli někde skrýt. Jenže skrýt se před Vy-víte-kým samozřejmě nebylo tak snadné. Brumbál jim řekl, že největší šanci by měli, kdyby použili Fideliovo zaklínadlo.“
„Jak to funguje?“ zajímala se madame Rosmerta, která zvědavostí téměř nedýchala. Profesor Kratiknot si odkašlal.
„Je to nesmírně složité kouzlo,“ vysvětloval skřípavým hlasem, „jehož výsledkem je začarování jistého tajemství do nitra vybrané živé osoby. Příslušná informace je skryta v duši zvoleného člověka neboli Strážce tajemství, a nelze ji tudíž odhalit - pokud se ovšem Strážce tajemství sám nerozhodne ji někomu vyjevit. Dokud Strážce odmítal o tajemství mluvit, mohl Vy-víte-kdo prohledávat vesnici, kde James a Lily bydleli, třeba celé roky a neměl sebemenší šanci je najít, i kdyby jim s nosem přimáčknutým k oknu přímo koukal do obývacího pokoje!“
„Takže Black se stal Strážcem tajemství Potterových?“ zašeptala madame Rosmerta.
„Přirozeně,“ přitakala profesorka McGonagallová. „James Potter řekl Brumbálovi, že Black by raději zemřel, než aby prozradil, kde jsou, že Black sám má také v úmyslu se někde schovat... A přesto si Brumbál dělal starosti. Vzpomínám si, že se nabízel, že se Strážcem tajemství Potterových stane on sám.“
„Brumbál Blacka podezíral?“ vyjekla madame Rosmerta. „Byl si jistý, že někdo, kdo je Potterovým blízký, předává Vy-víte-komu informace o každém jejich kroku,“ vysvětlovala zachmuřeně profesorka McGonagallová. „Měl dokonce už delší dobu podezření, že někdo od nás je zrádcem a že poskytuje Vy-víte-komu i spoustu dalších informací.“
„James Potter ale trval na tom, že Strážcem tajemství učiní Blacka?“
„Ano, trval,“ potvrdil sklesle Popletal. „A pak, sotva týden poté, kdy uplatnili Fideliovo zaklínadlo -“
„- Black zradil?“ vydechla madame Rosmerta. „Přesně tak. Blacka už jeho role dvojitého důvěrníka unavovala, byl odhodlán prohlásit se veřejně za stoupence Vy-víte-koho, a jak se zdá, měl v úmyslu vyrukovat s tím v okamžiku smrti Potterových. Jenomže, jak všichni víme, když Vy-víte-kdo zaútočil na malého Harryho Pottera, padla kosa na kámen. Zbaven svých schopností a strašlivě oslaben, Vy-víte-kdo uprchl. A to Blacka uvrhlo do vskutku hanebného postavení. Jeho pán padl právě v okamžiku, kdy se on, Black, jednoznačně vybarvil jako zrádce. Nezbývalo mu než uprchnout...“
„Špinavej, smrdutej vodpadlík!“ zahulákal Hagrid na celý lokál, až polovina hostů ztichla.
„Tiše!“ uklidňovala ho profesorka McGonagallová.
„Já ho potkal!“ zavrčel Hagrid. „Musel jsem bejt poslední, kdo ho viděl, než zabil všecky ty lidi! Byl jsem to já, kdo Harryho vynes z Lilyina a Jamesova domu, to už byli zabitý! Zrovna jsem ho vytáhnul z těch trosek, chudinku malinkýho, s vobrovskou jizvou přes celý čelo, rodiče měl mrtvý.. a najednou se tam vobjeví Sirius Black na tý lítací motorce, co na ní jezdil. Ani ve snu mě nenapadlo, co tam dělal. Já nevěděl, že dělal Lily a Jamesovi Strážce tajemství. Myslel jsem, že se prostě doslech vo tom útoku Vy-víte-koho a přijel se podívat, esli nemůže nějak pomoct. Byl celej bílej a rozklepanej. A víte, co jsem udělal já? JÁ TOHO VRAHOUNSKÝHO ZRÁDCE EŠTĚ UTĚŠOVAL!“ řval Hagrid.
„No tak, Hagride!“ napomenula ho profesorka McGonagallová. „Ne tak nahlas, prosím!“
„Jak jsem měl vědět, že to nejsou Lily a James, co ho tak rozhodili? Že je to Vy-víte-kdo, na kterým mu záleželo? A pak povídá: Dej mi Harryho, Hagride. Jsem jeho kmotr, postarám se vo něj. - Cha! Jenže já měl svoje rozkazy vod Brumbála, tak jsem Blackovi řek, že ne, že Brumbál nařídil, aby Harry zůstal u svý tetičky a u strejdy. Black se se mnou dohadoval, ale nakonec to vzdal. Řek mi, abych tam teda Harryho vodvez na jeho motorce. ‚Já už ji nebudu potřebovat,‘ povídal.“
Už tehdá mi mělo bejt jasný, že se dělo něco divnýho. Von přece tu svoji motorku miloval, tak proč mi ji najednou strkal? Proč říkal, že už ji nebude potřebovat? Háček byl samozřejmě v tom, že se dala moc snadno vysledovat. Brumbál věděl, že Black byl Strážcem tajemství Potterovejch. A Black zase věděl, že eště ten večír bude muset prásknout do bot, věděl, že už za pár hodin po něm pude ministerstvo.
Co kdybych mu ale byl Harryho dal, no? Vsadím se, že by ho byl z tý motorky shodil na půl cestě k moři. Syna svýho nejlepšího přítele! Když se ale nějakej kouzelník nechá svýst na špatnou cestu, neexistuje nic a nikdo, na čem by mu eště záleželo...“
Po Hagridově vyprávění následovalo dlouhé ticho. Pak se s jistým uspokojením ozvala madame Rosmerta. „Jenže jemu se nepodařilo zmizet, že ne? Ministerstvo kouzel ho dopadlo hned druhý den.“
„Ne, tak to bohužel nebylo,“ zavrtěl hořce hlavou Popletal. „Nebyli jsme to my, kdo ho našel. Byl to malý Petr Pettigrew - další z Potterových přátel. Bezpochyby šílel žalem z toho, co se stalo, a protože věděl, že Black byl Strážcem tajemství Potterových, vydal se za ním sám.“ „Pettigrew... takový malý tlouštík, co se jim v Bradavicích věčně věšel na paty?“ vyptávala se madame Rosmerta.
„Vzhlížel k Blackovi a k Potterovi jako ke svým hrdinům,“ ujala se slova profesorka McGonagallová. „Svým nadáním se jim ovšem nikdy nemohl rovnat. Často jsem na něj byla dost přísná. Asi si dovedete představit, jak - jak toho teď lituju, když...“ Její hlas zněl dutě, jako by ji náhle přepadla rýma.
„Ale no tak, Minervo,“ domlouval jí laskavě Popletal. „Pettigrew zemřel hrdinskou smrtí. Očití svědkové - samozřejmě mudlové, později jsme jim vymazali paměť - nám vyprávěli, jak Pettigrew Blacka dostihl. Tvrdili, že vzlykal: ‚Lily a James, Siriusi! Jak jsi to mohl udělat?‘ A pak sáhl po své hůlce. Jenže Black byl samozřejmě rychlejší. Rozmetal Pettigrewa na kusy…“
Profesorka McGonagallová se hlasitě vysmrkala. „Byl to pošetilý chlapec,“ prohlásila roztřeseným hlasem, „udělal hloupost... pro souboje nikdy neměl vlohy.. měl to přenechat ministerstvu...“
„To vám teda řeknu, že dostat se k Blackovi dřív než Pettigrew, tak jsem se na všecky hůlky vykašlal - byl bych toho ničemu roztrhal na takhle malý kousky,“ zavrčel Hagrid.
„Nevíte, o čem mluvíte, Hagride,“ obořil se na něj Popletal. „Když Blacka zahnali do kouta, neměl proti němu naději nikdo kromě jednotky vycvičených úderných kouzelníků ze Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Já jsem tehdy byl ministrovým náměstkem a pověřili mě řízením odboru kouzelnických katastrof. Byl jsem jeden z prvních, kdo dorazili na místo činu, když Black všechny ty lidi zavraždil. Nikdy - nikdy na to nezapomenu. Dodnes se mi o tom občas zdá. Kráter uprostřed ulice, tak hluboký že narušil stoku pod ní. A všude mrtvoly. Ječící mudlové. A Black tam stál a smál se a před ním leželo to, co zbylo z Pettigrewa - hromádka zkrvaveného ošacení a pár - pár drobounkých -“
Popletalův hlas náhle umlkl. Do ticha zatroubilo pět nosů, které smrkaly do kapesníků.
„No, takhle to tedy bylo, Rosmerto,“ pokračoval chraptivě Popletal. „Blacka odvezlo dvacet příslušníků Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů a Pettigrew dostal Merlinův řád prvního stupně, což si myslím, že aspoň trochu utěšilo jeho ubohou matku. A Black byl od té doby v Azkabanu.“
Madame Rosmerta dlouze vzdechla. „Je pravda, že zešílel, pane ministře?“
„Byl bych moc rád, kdybych to mohl potvrdit,“ odpověděl váhavě Popletal. „Rozhodně se domnívám, že porážka jeho pána ho na chvíli připravila o zdravý rozum. Vražda Pettigrewa a všech těch mudlů, to byl čin zoufalého a do kouta zahnaného člověka... čin krutý a nesmyslný Viděl jsem ale Blacka při své poslední inspekci Azkabanu. Abyste věděli, většina azkabanských vězňů jen vysedává potmě a sami pro sebe si mumlají něco, co nedává žádný smysl... mě ale šokovalo, jak Black vypadal normálně. Mluvil se mnou naprosto racionálně. Vyvádělo mě to z míry. Řekli byste, že se prostě jen nudí - úplně klidně se mě zeptal, jestli už mám přečtené noviny, a tvrdil, že mu chybí luštění křížovek. Ano, žasl jsem nad tím, jak málo na něj mozkomorové působí - a přitom to byl jeden z nejpřísněji střežených trestanců v celé věznici, abyste věděli. Mozkomorové se za dveřmi jeho cely střídali ve dne v noci.“
„Co ale myslíte,. že míní udělat teď, když utekl?“ zeptala se madame Rosmerta. „Dobrý bože, pane ministře, snad se nechce znovu spojit s Vy-víte-kým, že ne?“
„Dovolil bych si tvrdit, že to opravdu je jeho... ehmm... konečný plán,“ prohlásil vyhýbavě Popletal. „Doufáme ale, že Blacka chytíme mnohem dřív, než by se mu to mohlo podařit. Musím přiznat, že Vy-víte-kdo opuštěný a bez přátel je jedna věc... Ale kdyby se k němu vrátil jeho nejoddanější služebník, vůbec se mi nechce pomyslet na to, jak rychle by mohl získat svou někdejší moc...“
Ozvalo se tiché ťuknutí skla o dřevo. Někdo odložil sklenici na stůl.
„Poslyšte, Korneliusi, pokud chcete opravdu povečeřet s ředitelem, měli bychom už vyrazit zpátky na hrad,“ ozvala se profesorka McGonagallová.
Harry uviděl, jak postupně vstalo pět párů nohou, mihly se lemy plášťů a blyštivé podpatky madame Rosmerty odcupitaly k baru. Dveře hostince U Tří košťat se otevřely, dovnitř vletěl další oblak sněhu a učitelé byli titam. „Harry?“ Ron a Hermiona se naklonili.
Pod stolem se objevily jejich obličeje. Oba kamarádi na Harryho upřeně zírali a nevěděli, co říct.
