Quirrell však musel být statečnější, než si mysleli. V příštích týdnech vypadal den ze dne bledší a hubenější, nezdálo se však, že by se vzdal.
Pokaždé když míjeli chodbu ve třetím poschodí, Harry, Ron i Hermiona přitiskli ucho na dveře, aby si ověřili, že uvnitř ještě pořád určí Chloupek. Snape chodil po škole nevrlý jako obvykle, což nepochybně znamenalo, že Kámen je dosud v bezpečí. Kdykoliv Harry v těch dnech potkal Quirrella, povzbudivě se na něj usmál, a Ron začal všem domlouvat, aby se profesorovi nesmáli, když koktá.
Hermiona nicméně myslela i na jiné věci než na Kámen mudrců. Sestavila si rozvrh opakování a všechny své poznámky si roztřídila a označila různými barvami. Harry ani Ron by proti tomu nic nenamítali, Hermiona na ně však neustále naléhala, aby se do toho pustili také.
„Hermiono, vždyť do zkoušek zbývá ještě celá věčnost."
„Deset týdnů," odsekla Hermiona. „To není žádná věčnost, pro Nicolase Flamela je to jako vteřina." „Jenže nám není šest set let," připomněl jí Ron.
„A stejně, proč si chceš něco opakovat, když všecko umíš?"
„Proč si to chci opakovat? zbláznil ses nebo co? Uvědomujete si, že ty zkoušky musíme složit, abychom prošli do druhého ročníku? Jsou tak důležité, měla jsem se začít připravovat už před měsícem, nechápu, co to se mnou bylo..."
Učitelé bohužel zřejmě uvažovali stejným způsobem jako ona. Ukládali jim tolik domácích úloh, že o velikonočních
prázdninách si zdaleka neužili tolik zábavy jako o Vánocích. Harry a Ron si sotva mohli v pohodě odpočinout, když vedle
nich Hermiona odříkávala dvanáct způsobů použití dračí krve nebo nacvičovala pohyby s hůlkou. Oba sice reptali a zívali,
trávili však většinu volného času v knihovně spolu s ní a snažili se zvládnout všecky úkoly navíc.
„Já si to nikdy nezapamatuju," vybuchl Ron jednoho odpoledne, odhodil své brko a toužebně vyhlédl z okna knihovny. Byl první opravdu krásný den po kolika měsících. Obloha bez mráčku se pomněnkově modrala a ve vzduchu visel přídech nadcházejícího léta.
Harry, jenž se v tu chvíli pokoušel ve Stu kouzelnických bylin a hub objevit Dobromysl, zvedl hlavu teprve, když slyšel, jak se Ron ptá: „Hagride! Co ty děláš v knihovně?"
Hagrid se přišoural k nim a něco schovával za zády. Ve svém spratkovém kožíšku se sem ani trochu nehodil.
„Jen se tu rozhlížím," řekl vyhýbavým tónem, jenž okamžitě vzbudil jejich pozornost. „A co študujete vy?" Naráz se zatvářil podezíravě. „Doufám, že eště pořád nehledáte Nicolase Flamela?"
„Ne, poněvadž jsme už dávno zjistili, kdo to je," řekl Ron povzneseně. „A navíc víme, co ten pes hlídá, že je to Kámen mu..."
„Pssst.~" Hagrid se spěšně rozhlédl kolem, jestli je někdo neposlouchá. „Nekřičte tolik, co je to s váma?" „Máme totiž pár věcí, na které jsme se tě chtěli zeptat," řekl Harry, „jako co ještě chrání Kámen kromě Chloupka..."
„PSSST!" zasyčel Hagrid znovu. „Víte co - přid'te potom ke mně; neslibuju, že vám něco povím, to říkám rovnou, ale nepouštějte si vo tom pusu na špacír tady, študenti o tom nemaj nic vědět. Eště si budou myslet, že sem vám to řek já -'
„Takže se uvidíme za chvíli," řekl Harry.
Hagrid se odšoural pryč.
„Co to vůbec schovával za zády?" řekla Hermiona zamyšleně.
„Myslíte, že to mělo co dělat s Kamenem?"
„Půjdu se podívat, ve kterém oddělení byl," řekl Ron, který už měl práce plné zuby. Za okamžik se vrátil s celým stohem knih v náručí a hodil je na stůl.
„Byl u Draků!" pronesl šeptem. „Hagrid si hledal rozumy o dracích! Podívejte se na tohle: Dračí druhy ve Velké Británii a v Irsku; Od vejce do pekel, příručka pro chovatele draků."
„Hagrid si odjakživa přál mít draka, řekl mi to hned tenkrát, když jsme se poprvé setkali," vysvětlil Harry. „Jenže to je proti našim zákonům," namítl Ron.
„Chov draků zakázala v roce 1709 Úmluva kouzelníků, to ví každý. Mudlové by si nás těžko mohli nevšimnout, kdybychom si na zahrádce za domem drželi draky - a ostatně, draka nemůžete ochočit, je to nebezpečné. Měli byste vidět, jaké spáleniny měl Charlie od těch divokých v Rumunsku!"
„Ale v Británii přece divocí draci nejsou?" zeptal se Harry.
„Samozřejmě že jsou," řekl Ron. „Obyčejní velšští zelení a hebridští černí. Ministerstvo kouzel má spoustu práce, aby to ututlalo. Naši lidé musí každou chvíli očarovat nějakého mudlu, který je zahlédne, aby na to zase zapomněl."
„Takže co Hagrid pro všecko na světě zamýšlí?" zděsila se Hermiona.
Když o hodinu později zaklepali na dveře hájovny, překvapilo je, že všechny rolety jsou zatažené. „Kdo je?" zeptal se Hagrid, než je pustil dovnitř a spěšně za nimi přibouchl dveře.
Uvnitř bylo vedro k udušení. Ačkoliv venku byl opravdu teplý den, v krbu sálal oheň. Hagrid jim uvařil čaj a nabídl jim chlebíčky s kolčavím masem, které odmítli.
„Tak vy jste se mě chtěli něco zeptat?"
„Ano," přisvědčil Harry. Nemělo smysl obcházet kolem horké kaše. „Mysleli jsme, že bys nám mohl povědět, co dalšího kromě Chloupka ještě chrání Kámen mudrců."
Hagrid se na něj zamračil.
„Samozřejmě že nemoh," prohlásil. „V první řadě to ani sám nevím. A za druhý", vy už takhle víte až moc, takže bych vám to neřek, ani kdybych moh. Ten Kámen tu je z dobrejch důvodů. Už ho málem ukradli u Gringottovejch - počítám, že na to ste už taky přišli? A nejde mi do hlavy, jak jste se vůbec dozvěděli o Chloupkovi."
„Ale no tak, Hagride, možná že nám to nechceš říct, ale určitě to víš, ty přece víš o všem, co se tu děje," řekla Hermiona vlídným, vemlouvavým hlasem. Hagridovi to zacukalo vousatou bradou, bylo znát, že se usmívá. „Vlastně jsme jenom chtěli vědět, kdo tu ostrahu vytvořil," pokračovala Hermiona. „Říkali jsme si, komu kromě tebe Brumbál natolik důvěřuje, aby mu s tím pomáhal."
Hagridova hrud' se při těch posledních slovech nadmula k prasknutí. Harry a Ron na Hermionu obdivně pohlédli.
„No myslím, že tím nemůžu nadělat žádnou škodu, dyž vám povím todle... tak počkejte... vode mě si pučil Chloupka... a pak tam některý učitelé kouzlili... profesorka Prýtová - profesor Kratiknot - profesorka McGonagallová -" vypočítával je na prstech, „profesor Quirrell - a Brumbál sám pochopitelně taky nějaký kouzla dělal. Počkejte, na někoho jsem zapomněl. No ovšem, profesor Snape."
„Snape?" „Jo - tak daleko jste se eště nedostali, co? Abv vám bylo jasný, Snape pomáhal Kámen vochránit, ne že ho chce ukrást."
Harry věděl, že Ron i Hermiona si myslí totéž co on. Pokud se Snape podílel na zajištění Kamene, muselo pro něj být snadné
zjistit, jak ho zabezpečili ostatní učitelé. Pravděpodobně věděl úplně všecko - zřejmě s výjimkou zaklínadla, kterého použil
Quirrell, a toho, jak obejít Chloupka.
„Ale ty jsi jediný, kdo ví, jak se dostat kolem Chloupka, že ano, Hagride?" zeptal se Harry s úzkostí v hlase. „A neřekl jsi to nikomu, že? Ani žádnému z učitelů?"
„Kromě mě a Brumbála to neví živá duše," prohlásil Hagrid hrdě.
„Aspoň že tak," zašeptal Harry ostatním. „Hagride, mohli bychom otevřít okno? Já se tu snad uvařím." „To nemůžu, Harry, nezlob se," řekl Hagrid. Harry si všiml, že se ohlédl k ohni, a podíval se tam také. „Hagride - co to máš?"
Předem však už věděl, co to je. Uprostřed ohně, pod konvicí, leželo veliké černé vejce.
„Ehm," řekl Hagrid a nervózně si prohrábl vousy. „Totiž - to je..."
„Kdes ho sehnal, Hagride?" zeptal se Ron a sehnul se k ohni, aby si vejce prohlédl zblízka. „Muselo tě stát hotové jmění."
„Vyhrál jsem ho," řekl Hagrid. „Včera večír. Zašel jsem si do vsi na pár skleniček, a přitom jsem si s nějakým cizím chlápkem zahrál karty. Esli chcete vědět, myslím, že byl docela rád, když se ho zbavil."
„Ale co si s ním počneš, až se vylíhne?" namítla Hermiona.
„No, něco jsem si vo tom přečet," řekl Hagrid a vytáhl zpod polštáře velikou knihu. „Tudle jsem si přines z knihovny - Chov draků pro zábavu a podnikání - samozřejmě je už trochu starší, ale je tam všecko. Držte vejce ve vohni, poněvač jejich matky na ně taky dejchaj, rozumíte, a když se vylíhne, dávejte mu každý půl hodiny kbelík koňaku smíchanýho s kuřecí krví. A podívejte se tadydle - jak rozpoznat různý vejce - todle tady- je norskej vostrohřbetej drak, a ty jsou vzácný."
Vypadal velice spokojený sám se sebou, ale Hermiona s ním nesouhlasila.
„Hagride, tenhle dům je ze dřeva," zdůraznila. Hagrid ji však neposlouchal. Přikládal na oheň a vesele si přitom něco broukal.
A tak měli další důvod, proč si dělat starosti: co by se mohlo Hagridovi stát, kdyby se někdo dozvěděl, že u sebe v hájovně ukrývá zákonem zakazovaného draka.
„Rád bych věděl, jaké to je, když někdo žije v pohodě," vzdychal Ron, když večer co večer zápasili se všemi domácími úlohami navíc, které dostávali. Kromě toho Hermiona ted' začala sestavovat rozvrh opakování i pro Harryho a pro Rona, což je dohánělo k šílenství.
Pak jednou při snídani Hedvika přinesla Harrymu další vzkaz od Hagrida. Byla to jen tři slova: Už se líhne!
Ron by nejraději vůbec nešel na hodinu bylinkářství a místo toho vyrazil rovnou do hájovny, Hermiona však o tom nechtěla ani slyšet.
„Hermiono, kolikrát v životě uvidíme, jak se líhne drak?"
„Přece máme vyučování, měli bychom z toho malér, a to ještě není nic proti tomu, do jaké bryndy se dostane Hagrid, až se někdo dozví, co dělá -"
„Mlč!" šeptl Harry.
Malfoy byl jen pár stop od nich a ted' nečekaně zůstal stát a poslouchal. Co všecko asi slyšel? Výraz v jeho tváři se Harrymu ani trochu nezamlouval.
Ron a Hermiona se spolu hádali celou cestu až do třídy, a Hermiona nakonec souhlasila, že během dopolední přestávky s nimi k Hagridovi zaskočí. Když se na konci hodiny ozval z hradu zvon, všichni tři okamžitě odhodili sázecí lopatky a utíkali přes školní pozemky k okraji lesa. Hagrid je uvítal celý rozpálený a vzrušený.
„Už je skoro venku!" Otevřel jim, aby mohli dovnitř.
Vejce leželo na stole a byly na něm hluboké praskliny. Uvnitř se něco hýbalo a z vejce vycházely podivné cvakavé zvuky.
Všichni si přitáhli židle ke stolu a se zatajeným dechem sledovali, co se stane.
Náhle se ozval skřípavý zvuk, vejce puklo a na stůl žuchlo dračí mládě. Nebylo nijak vábné; Harry si v duchu říkal, že vypadá jako zmuchlaný černý deštník. Jeho ostnatá křídla byla v porovnání s hubeným černým tělem veliká; dráče mělo dlouhý čenich s širokými nozdrami, náznak budoucích rohů a vypoulené oranžové oči.
Pak mládě kýchlo a z čenichu mu vyletěla sprška jisker.
„No není krásnej?" zamumlal Hagrid. Natáhl ruku a chtěl draka pohladit po hlavě, ten mu však chňapl po prstech a ukázal jim špičaté zuby.
„Pámbůh s ním, von už ví, kdo je jeho mamička!" pyšnil se Hagrid.
„Hagride," řekla Hermiona, „jak rychle takoví norští ostrohřbetí draci vlastně rostou?"
Hagrid se jí chystal odpovědět, ale vtom zbledl jako stěna - jediným skokem byl na nohou a hnal se k oknu.
„Co se děje?"
„Někdo sem nahlížel škvírou mezi roletama - nějakej kluk - a ted' utíká zpátky ke škole."
Harry se vrhl ke dveřím a podíval se ven. Dokonce ani na dálku se nemohl zmýlit.
Byl to Malfoy, kdo uviděl draka.
Celý příští týden zářil na Malfoyově tváři potměšilý úsměv a Harry, Ron i Hermiona z toho byli velice nervózní. Většinu volného času trávili ted' v Hagridově hájovně za staženými roletami a snažili se přivést ho k rozumu.
„Prostě ho pusť ven," naléhal Harry. „Pusť ho na svobodu!"
„Nemůžu," namítal Hagrid. „Je eště moc malej. Někde by umřel."
Společně hleděli na malé dráče. Za pouhý týden vyrostlo tak, že už bylo třikrát delší. Z nozder mu neustále vycházel kouř. Hagrid se v posledních dnech vůbec nevěnoval svým povinnostem hajného, poněvadž drak ho plně zaměstnával. Všude po podlaze byly prázdné lahve od koňaku a kuřecí peří.
„Rozhod jsem se, že mu budu říkat Norbert," prohlásil Hagrid a díval se na draka dojatým pohledem. „Ted' už mě vopravdu pozná, jen se podívejte. Norberte! Norberte! Kdepak máš mamičku?"
„Docela mu přeskočilo," pošeptal Ron Harrymu do ucha.
„Jen počkej, Hagride," řekl Harry nahlas, „ještě tak dva týdny, a Norbert bude dlouhý jako tvoje hájovna. A Malfoy může kdykoli zajít za Brumbálem." Hagrid se kousl do rtu.
„Já - já vím, že si ho nemůžu nechat napořád, přeci ho ale nemůžu jen tak vyhodit, to teda nemůžu!" Vtom se Harry obrátil k Ronovi.
„Charlie," řekl.
„Tobě už přeskakuje taky," ohradil se Ron. ,Jestli se nepamatuješ, já jsem Ron."
„Ne - Charlie - myslím tvého bratra Charlieho. Toho, co v Rumunsku studuje draky. Mohli bychom mu Norberta poslat. Charlie se o něj může postarat a pak ho pustit na svobodu!"
„To je báječný nápad!" zajásal Ron. „Co na to říkáš, Hagride?"
Nakonec Hagrid souhlasil s tím, že pošlou Charliemu sovu, aby se ho zeptali.
Příští týden se nekonečně vlekl. Ve středu večer Hermiona a Harry seděli sami ve společenské místnosti ještě dlouho poté, co si všichni ostatní šli lehnout. Hodiny na stěně právě odbily půlnoc, když se otvor v podobizně naráz rozlétl a zničehonic tu stál Ron a svlékal si Harryho neviditelný plášt. Až do té doby byl v Hagridově boudě a pomáhal mu krmit Norberta, který ted' už hltal mrtvé myši po celých bednách.
„Kousl mě!" řekl a ukazoval jim ruku, zavázanou do zakrváceného kapesníku. „Týden nebudu s to udržet v ruce brko. Řeknu vám, že ten drak je nejpříšernější stvoření, jaké jsem v životě viděl, ale když posloucháte Hagrida, mysleli byste, že je to malý chlupatý králíček. Když mě kousl, poslal mě Hagrid pryč, že prý jsem ho polekal; a když jsem odcházel, zpíval mu ukolébavku."
V tu chvíli někdo zatukal na temné okno.
„To je Hedvika!" zaradoval se Harry a spěchal jí otevřít. „Určitě nese odpověd' od Charlieho!"
Všichni tři srazili hlavy dohromady a četli lístek, který sova přinesla.
Milý Rone,
Jak se máš? Děkuji ti za dopis – norského ostrohřbetého draka si rád vezmu, jenže nebude snadné ho sem
dostat. Myslím, že nejlepší bude poslat ho po mých přátelích, kteří mě mají navštívit příští týden.
Potíž je v tom, že nikdo nesmí vidět, že vezou draka, poněvadž je to proti zákonu.
Dokázali byste ho v sobotu o půlnoci dostat na nejvyšší věž? Mohou se tam s vámi
setkat a odvezt si ho, dokud bude ještě tma.
Odpověz prosím co nejrychleji.
Srdečně zdravím!
Tvůj Charlie
Podívali se na sebe.
„Máme neviditelný plášt," řekl Harry. „Nemělo by to být zvlášť těžké - myslím, že plášť je dost veliký, aby nás zakryl oba dva i s Norbertem."
To, že s ním souhlasili Ron i Hermiona, jasně dokazovalo, jak ošklivý týden měli za sebou. Udělali by cokoliv, jen aby se zbavili Norberta - a Malfoye.
Jejich plány ovšem zkřížila neočekávaná překážka: pokousaná ruka opuchla Ronovi do rána tak, že byla dvakrát větší. Nevěděl, jestli se má odvážit zajít za madame Pomfreyovou - nepoznala by to, že ho kousl drak? Odpoledne však už neměl na vybranou. Rána mu ošklivě zezelenala; vypadalo to, že Norbertovy zuby jsou jedovaté.
Navečer Harry s Hermionou spěchali na ošetřovnu; Rona našli v posteli a v hrozném stavu.
„To není jenom ta ruka," řekl jim šeptem, „i když mám pocit, že mi nejspíš upadne. Malfoy řekl madame Pomfreyové, že si ode mě chce půjčit jednu knížku - to jen aby sem mohl přijít a vysmívat se mi. Pořád vyhrožoval, že madame Pomfreyové poví, co mě doopravdy kouslo - já jsem jí řekl, že to byl pes, ale myslím, že mi nevěřila; neměl jsem tenkrát při famfrpálu Malfoye praštit, ted' mi to oplácí."
Harry a Hermiona se ho pokoušeli upokojit.
„V sobotu o půlnoci to budeme mít za sebou," chlácholila ho Hermiona, Rona to však vůbec neuklidnilo. Naopak: posadil se zpříma a na čele mu vyrazil pot.
„V sobotu o půlnoci!" řekl chraplavým hlasem. „Ale ne, to snad ne! Ted' jsem si vzpomněl - Charlieho dopis byl v té knížce, kterou si Malfoy odnesl - takže už ví, že se Norberta chceme zbavit!"
Harry a Hermiona už mu nestačili nic říct, poněvadž v tu chvíli přišla madame Pomfreyová a poslala je pryč, že prý si Ron potřebuje zdřímnout.
„Na to, abychom náš plán měnili, je pozdě," řekl Harry Hermioně. „Nemáme už čas poslat Charliemu další sovu, a je to nejspíš naše jediná možnost, jak se Norberta zbavit. Musíme to risknout. A koneckonců, máme neviditelný plášť, a to Malfoy neví."
Když to šli oznámit Hagridovi, našli jeho Tesáka, jak sedí venku s obvázaným ocasem; Hagrid otevřel okno, aby si s nimi mohl promluvit.
„Dovnitř vás nepustím," zasupěl. „S Norbertem je to ted' všelijaký - ale není to nic, co bych nezvlád." Když mu řekli o Charlieho dopisu, vhrkly mu do očí slzy, i když to mohlo být i proto, že ho Norbert v tu chvíli kousl do nohy.
„Aúúú! Ale to nic, jenom mně prokousnul botu prostě si hraje - dyť von je to eště drobeček." Drobeček právě mrskl ocasem do zdi, až se rozřinčela okna. Harry a Hermiona se vydali zpátky do hradu s pocitem, že se soboty snad ani nedočkají. Když pak konečně nadešla chvíle, kdy se Hagrid musel s Norbertem rozloučit, bývalo by jim ho nejspíš přišlo líto, kdyby jim ovšem nedělalo takovou starost to, co měli před sebou. Bylo zataženo, noc černočerná, a oni dorazili do Hagridovy hájovny později, než chtěli, pohěvadž museli počkat, až jim přestane překážet Protiva, který ve vstupní síni hrál tenisovým míčkem proti zdi.
Hagrid už Norberta uložil do veliké bedny, ve které měl cestovat.
„Dal jsem mu na cestu spoustu myší a nějakej koňak," sdělil jim tlumeným hlasem. „A přibalil jsem mu jeho medvídka, kdyby se mu snad stejskalo."
Z bedny k nim doléhaly drásavé zvuky, podle kterých Harry usoudil, že Norbert se medvídkovi právě snaží utrhnout hlavu.
„Sbohem, Norberte!" vzlykl Hagrid, zatímco Harry a Hermiona přikryli bednu neviditelným pláštěm a pak se pod něj postavili také. „Mamička na tebe nikdy nezapomene!"
Neměli tušení, jak se jim vlastně podařilo dostat bednu zpátky do hradu. Zatímco se vláčeli s Norbertem po mramorovém schodišti do vstupní síně a po temných chodbách, rychle se blížila půlnoc. Ještě jedno schodiště, a po něm další - dokonce ani jedna z Harryho zkratek jim to zvlášť neusnadnila.
„Už jsme skoro tam!" zafuněl Harry, když dorazili do chodby pod nejvyšší věží.
Potom se před nimi náhle něco pohnulo a oni leknutím bednu div neupustili. V tu chvíli zapomněli, že jsou neviditelní, přikrčili se ve stínu a hleděli na temné siluety dvou lidí, kteří se spolu potýkali sotva deset stop od nich. Náhle se tam rozsvítila lampa.
Profesorka McGonagallová v kostkovaném županu a se síťkou na hlavě držela za ucho Malfoye.
„Tak za tohle vás čeká školní trest!" vykřikla. „A Zmijozelu se odečte dvacet bodů! Takhle se toulat uprostřed noci, jak jste se opovážil -"
„Když vy to nechápete, paní profesorko; Harry Potter je na cestě sem a má s sebou draka!"
„Co mi to vykládáte za nesmysly? Jak se opovažujete vyslovit takovou lež! Jen počkejte, Malfoyi - promluvím si o vás s profesorem Snapem!"
Vystoupit po strmém točitém schodišti nahoru na věž jim po takové podívané připadalo jako ta nejsnazší věc na světě. Teprve když znovu vykročili do chladného nočního vzduchu, odhodili plášť; byli rádi, že se zas mohou pořádně nadechnout, a Hermiona samým nadšením nadskočila.
„Malfoy dostane školní trest! Já se snad dám do zpěvu!"
„Opovaž se!" varoval ji Harry.
Ještě se potichu smáli, jak Malfoy dopadl, a čekali: Norbert sebou tloukl, divže nerozbil bednu. Asi deset minut poté se ze tmy snesla dolů čyři košťata.
Charlieho přátelé byli veselá cháska. Předvedli Harry mu a Hermioně postroj, která- si připravili, aby draka mohli nést mezi sebou. Všichni společně do něj ted' Norberta bezpečně upnuli, a pak si Harry a Hermiona s návštěvníky ještě potřásli rukama a ze srdce jim poděkovali.
Takže Norbert konečně bude pryč... bude pryč... je pryč!
Vydali se zpátky po točitých schodech a na srdci jim bylo stejně lehko jako v rukou, když ted' nemuseli držet Norberta. Už žádné starosti s drakem - a Malfoye čeká školní trest - co by ještě mohlo pokazit jejich štěstí?
Odpověď na ně čekala dole pod schody. Ve chvíli, kdy vkročili do chodby, se ze tmy vynořila Filchova tvář.
„Ale ale," pronesl šeptem Harry, „a ted' jsme opravdu v maléru!"
Zapomněli neviditelný plášt nahoře na věži.
