Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ideální obraz

Ocitli jste se někdy na obraze spolu se svým bratrem z Nebelvíru? Pokud ne, máte štěstí.

Regulus Black, Sirius Black/Remus Lupin, překlad Olivin: Идеальная картина od let_me_in_charlie, korektura: notalfa

 

Být obrazem je opravdu příšerné. Teď si dokonce myslím, že i topit se v jezeře s neživými je příjemnější, i když, abych byl upřímný, už si nepamatuju, jaké to je, protože malíř se dlouho nezamýšlel a okopíroval mě z první náhodné fotografie. Takže teď jen stojím jako blbec ve famfrpálovém dresu, čas od času sebou bezděčně škubnu ve snaze chytit zlatonku a jen s námahou si vybavuju, co se stalo pár let po tom zápase, na kterém mě vyfotili. Ostatně, možná to tak špatné není, alespoň nekřičím ze spaní jako ten jednooký, Moody, myslím.

Takže abychom se vrátili zpátky k obrazům. Vcelku, i když jste namalovaní, tak se asi dá dost dobře zabydlet. Já bych si přál, aby můj portrétový život začal v nějakém místě podobném ráji, abych ležel na horkém zlatém písku, pozoroval moře, a vítězky „Miss čarodějka“ mě krmily vytříbenými pokrmy nebo alespoň zmrzlinou z Fortescua.

Ale ocitnout se vedle životem zmoženého pětatřicetiletého chlapa, na to jsem připravený nebyl. To ale nebylo to nejhorší, při bližším zkoumání se ukázalo, že ten chlápek není nikdo jiný než můj bratr Sirius Black. To bych byl radši zvěčněný s Filchem a tou jeho vypelichanou kočkou než s ním, Filche bych si mohl dobírat a paní Norrisovou bych naučil běhat za mašličkou nebo lovit namalované myši. A prý také kočky dokážou chodit po laně po zadních…

Jestli ale někdo bude muset chodit po zadních teď, tak to budu já. A rudnout, rudnout, rudnout. I když trochu mě utěšuje fakt, že za pár let možná rudnout přestanu, a dokonce se naučím odpovídat na bratrovy výsměšné poznámky.

A zatím si ten hňup zabral nejlepší postel, otevřel láhev vína a oznámil, že k úplnému štěstí mu už chybí jen blackjack a šlapky. Co je „blackjack“ jsem nevěděl, a jediná moje zkušenost se šlapkami skončila naprostým fiaskem, takže jsem si jen odfrkl. Přitom tak pohrdavě, v nejlepší matčině tradici. Sirius se jen zařehtal a zatahal mě za tvář, pak něco zabručel o pitomých mladších bratrech a odešel za závěs, aby dál lovil vzdechy unešených děvčat z Mrzimoru.

Když už mluvíme o závěsech, dřív jsem byl pevně přesvědčen o tom, že se reprezentativní portréty malují převážně na pozadí těžkých sametových závěsů, protože byli malíři líní se namáhat a vzadu prokreslovat alespoň kamennou zeď. Když jsem se stal portrétem sám, pochopil jsem, že jsem neměl podceňovat malíře. Ukázalo se, že za temným sametem se nachází dost útulné obydlí s obývacím pokojem, jídelnou, knihovnou a obrovskou koupelnou. Třebaže k domu na Grimmauldově náměstí to mělo daleko, žít se tu dalo, a to poměrně dobře. Všude, kromě ložnice, protože ložnice byla jen jedna, a v ní přebýval k mé velké lítosti Sirius a kategoricky odmítal spát na koberečku v předsíni.

Tehdy jsem si usmyslel, že uteču. V duchu jsem odhadl, kolik musí mít Bradavice obrazů, a usoudil, že najít osamělý zámek uprostřed mokřadů je zcela reálné. Už jsem se viděl v roli hraběte Blacka, vlastníka nejlepšího panství v Bradavicích, když mě napadlo, „co když na můj obraz přiběhnou uprchlíci z jiných portrétů?“. Po zvážení jsem došel k názoru, že být sám je nuda, proto bych mohl některé pustit. Bůh ví, třeba taky měli tu smůlu, že se ocitli na obraze spolu se svými staršími bratry.

Avšak mým plánům nebylo souzeno se vyplnit. Když jsem posbíral těch pár věcí, co se mi stihly za posledních několik dní zalíbit, a vyšel za rám obrazu, zjistil jsem, že venku vládlo všudypřítomné pozdvižení, skoro jako ve staré knížce o čarodějnicích z Lysé hory. Poté, co jsem se vyhnul mým směrem letícímu poháru, jsem měl čas se rozkoukat, a za okamžik zjistil, že to pozdvižení je improvizovaný famfrpálový zápas pro nudící se portréty. Zároveň jsem si všiml svého bratra… a ještě jednoho svého bratra, dobře mi známého nebelvírského povaleče s rozvázanou kravatou a vlnitými holčičími vlasy. Sám jsem už dávno pochopil, že kravatu si Sirius zavazovat jednoduše nestíhal, protože všechen čas před vyučováním věnoval mytí a úpravě vlasů. Vedle bratrů se jako vždycky ochomýtali Potter a Lupin. Pettigrew s nimi z nějakého důvodu nebyl, ale dlouho mě to netrápilo, protože v tu chvíli mě něco napadlo. Zachytil jsem hlávku zelí, které v portrétovém famfrpálu plnilo roli potlouku, a připravil se ho přesně mířenou střelou hodit po přestárlém bratrovi, a dokonce jsem se stihl rozmáchnout… Vtom se nečekaně a jako by odnikud objevila McGonagallová a prudce švihla hůlkou. Okamžitě mě to vytrhlo z místa a hodilo zpátky za rám obrazu. A nejen, že jsem rám minul a praštil se o něj nohou, navíc na mě o pár sekund později dopadl Sirius. Ten, co je starý. Pětatřicetiletý.

McGonagallová zatím se zlostnými jiskrami v očích něco říkala o tom, jak jdou žákům špatným příkladem, a vůbec, že se tak slušné portréty, tím spíš portréty hrdinů, nechovají. Jak jsem se dostal mezi hrdiny, jsem netušil. Ať jsem se na to díval z jakékoli úhlu, hrdinou jsem rozhodně nebyl. Pro hodňásky z Fénixova řádu jsem byl bezesporu odporným Smrtijedem, a pro Smrtijedy neméně odporným zrádcem. Takže ať se to vezme jakkoli, hrdinou nejsem. Tady Sirius, ten jo, ten ze sebe rád dělal hrdinu, například hrdinsky mlaskal matce před nosem. A mě sem očividně dali za trest, i když je nějak příliš krutý. Ani Tantala nenutili za vraždu syna strávit věčnost po boku Siriuse.

Nakonec McGonagallová ukončila svou usvědčující řeč, při níž nám zakázala po nějakou dobu opouštět své obrazy, abychom si prý nechali zajít chuť, a odešla. Mnul jsem si pohmožděnou nohu a koutkem oka jsem zachytil, jak mladá verze mého bratra ukazuje McGonagallovým zádům prostředníček. Byl jsem s ním solidární. Taky bych něco ukázal, ale dobré vychování mi to nedovolovalo. Ale Siriusovi to nic neříká, on byl celý život nevychovaný.

Takže hledání ideálního obrazu bylo odloženo na dobu neurčitou a já si mohl naplno užívat podívané s názvem „Sirius v depresi“. Celkově, kdyby se mě někdo v tom jiném životě zeptal, jaké slovo se nejméně hodí k mému bratrovi, odpověděl bych: sklíčenost. Sirius mohl být veselým, naštvaným, potrhlým, nesnesitelným, prostě jakýmkoliv, ale určitě ne ležícím celé dny v posteli a pozorujícím neviditelnou tečku na stropě. Úplně jako Šípková Růženka čekající na svého prince. Nicméně, nahlas jsem se uvážlivě rozhodl to neříkat: naštvaný Sirius se mi líbil ještě méně. Kromě toho mě v takovém stavu skoro neotravoval, což bylo jedině dobře, kdyby mě to jen nedeptalo natolik, že jsem se v ložnici nechtěl zbytečně objevovat. Ani v noci ale nespal. Převaloval se ze strany na stranu nebo stejně jako přes den ležel bez hnutí a díval se do stropu. Děsilo mě to. Jednou jsem se dokonce odhodlal, že si s ním promluvím a dozvím se, co se nakonec stalo a jak zemřel, ale nenapadlo mě, jak bych měl začít, a místo toho jsem vyšel za závěs, abych se nadechl čerstvého vzduchu.

A omylem jsem spatřil něčí zadek, osvícený nejbližší pochodní. Zadek byl bílý, pevný a docela hezký. Zadek se pohyboval. Ten zadek patřil bezpochyby Siriusi Blackovi.

Hned jsem vzal svá slova o půvabu zadku zpátky. A už jsem se chystal odejít, když jsem si vzpomněl, že na obraze jsou kromě bratra zobrazeni jen Lupin a Potter. Potter, pokud si to správně vybavuju, vždycky běhal za Evansovou, což znamená… Měl jsem pravdu, byl to Lupin. Sténal a přirážel se k mému nejdražšímu bratrovi. To byl ale hnus.

Ušklíbl jsem se. Pocítil jsem zadostiučinění z toho, že se mi naskytla tak úžasná příležitost ho dráždit. A hned mě to přešlo, protože jestli mu bylo ukradené, že patří do Nebelvíru a je vypálený z rodinného stromu, tak pokřikům „buzna, buzna“ nebude věnovat žádnou pozornost. Nebo mi naopak jednu vrazí. Navíc Siriusovi je i bez toho nanic… možná kvůli tomu, že se nemůže dostat na obraz k dospělému Lupinovi? I když ten má vlastně manželku, a pokud se nemýlím, právě jsem zahlédl její růžové vlasy. Ostatně, mě se to vůbec netýká.

Nakonec jsem se vykašlal na bratrovu orientaci a s pomyšlením na to, co asi spolu v noci dělají bakchantky a Dionýsos z obrazu ve čtvrtém patře, jsem šel spát. Co nejvíc jsem se zachumlal do deky a otočil se ke stěně zády. Pro jistotu.

Vzbudily mě Siriusovy slastné nadávky. Byl k nalezení v kuchyni, jak odstraňuje z kalhot těstoviny, a pokud mám soudit podle bratrových peprných přívlastků, těstoviny byly pěkně horké. Usoudil jsem, že se den vydařil, a po rychlé snídani jsem vyšel za závěs v naději, že alespoň dneska se dozvím, co se stalo za posledních dvacet let. Nebo alespoň přijdu na to, jak se zbavit Siriuse.

Už jako malý jsem chápal, zatímco jsem se snažil udělat na léto uložené domácí úkoly, že když někdo vřeští, myslí se u toho špatně. Když někdo vzlyká ostatně taky. Ale když jsou vlasy jednou červené, podruhé černé, je to krásné. Škoda, že matička něco takového nesvedla, pak bych měl z rodinných skandálů alespoň nějakou radost, a nebál se, že by Siriuse zabili, nebo aby ze zlosti nepřizabil on mě. Ti Nebelvírští už jsou takoví. Tak trochu nervní.

Jsem tak trochu zvědavý, z jaké koleje je Lupinova manželka, protože ječí tak, jako matička v dobré náladě, což podle lidských měřítek znamená „dost hlasitě“, v nejlepší rodinné tradici rodu Blacků. Říká se, že naše prapra- a ještě hodně krát „pra“babka Shaula z třetího kolena, když nachytala svého manžela v objetí milenky, zaječela tak, že manžel na místě zemřel na roztržení ušních bubínků a zástavu srdce. Milenka měla štěstí, byla hluchá.

Lupinovi každopádně hrdinská smrt z křiku nehrozí. Zaprvé, on už mrtvý je, a zadruhé, zdá se, že se jeho manželka uklidnila a teď jen čas od času vražedně pohlíží na vmáčklého do rámu Lupina a střídavě svůdně pokukuje po dvojčatech ze sousedního portrétu. To budou jistě Prewettovi. Kdo může být ještě natolik zrzavý a navlas stejný? Pravda, na horním portrétu je taky vyobrazený nějaký zrzek podobný Prewettovým, jen je na rozdíl od dvojčat sám a neustále se nechechtá. A vůbec, je nějaký zasmušilý. Jak by ne, když musí neustále sedět sám. Možná bych mu měl nabídnout, abychom se vypravili hledat zámek spolu…

Ale už jsem se nestaral o rodinné potyčky nebo nějaké zrzouny. Spatřil jsem Snapa. Ukázalo se, že ho nebylo těžké poznat ani po dvaceti letech: měl stejně černý hábit, dlouhý nos a mastné vlasy. Teď už ale nešoupal nohama s hlavou sklopenou k podlaze, místo toho hrdě a jistě někam kráčel, asi si vzpomněl na to, jak jsem mu jednou říkal, že všechno záleží na správném ovládnutí prezentace – pak se i troll může stát ministrem. Myslím, že se tehdy urazil, ale jak se zdá, rozhodl se přece jen dát na mou radu. I když co si nalhávám, nejspíš si mě ani nepamatuje a ani jednou si na mě nevzpomněl, ale promluvit si s ním musím. Stejně nikoho jiného nemám.

„Hej, Snape!“ Nic lepšího mě nenapadlo. Nepřekvapilo by mě, kdyby prošel kolem, aniž by věnoval pozornost pokřikům nějakého usmrkance, na druhou stranu, nemůžu mu přece říkat „pane“, vždyť je to Snape!

„Snape, počkej!“

„Profesore Sna-“ Otočil se a když mě spatřil, jeho nespokojený výraz vystřídal vlídný úsměv, že jsem zrozpačitěl. Alespoň se usmívá a nedívá se na mě úkosem jako ostatní.

„Zdravím, Regulusi.“ Snape přistoupil blíž.

A opět. Žádný Black. Regulus. Ještě ve škole, když se všichni oslovovali příjmením, jak se patří, jsem mezi všemi těmi Macnairy, Malfoyi a Rosiery byl Regulusem, protože Black byl jen jeden, a to Sirius. Který vzdoroval rodině, porušoval školní pravidla, proháněl se na motorce a vůbec neustále vyhledával dobrodružství sobě na škodu. Ze všech stran bylo vždy slyšet nadšené, podrážděné, veselé, nespokojené: „Zase ten Black!“.

„Pomoz mi zbavit se Siriuse!“ Snape Siriuse nemohl vystát, proto jsem doufal, že přísloví „nepříteli mého nepřítele je můj přítel“ pořád platí. „Zruš kouzlo, abych se mohl odsud dostat.“

„McGonagallová to zakázala,“ Snapův výraz byl tak chápavý, že jsem byl přesvědčený, že mě osvobodí. Ale jenom Nebelvírští udělají pro své přátele bez rozmyslu cokoliv, a Snape byl Zmijozelským do morku kostí, proto jsem jako odpověď dostal pouhé: „Nezoufej, slíbila, že kouzlo odstraní za pár týdnů.“

„Tak příště, až Sirius vstoupí do obrazu, vylij na něj kyselinu,“ zabručel jsem zamračeně. Snape jen vydal neurčitý zvuk a šel poučovat nějakého provinilého prvňáka. Já se rozhodl mu nekazit zábavu a sklesle se odšoural za portrét, kde jsem dostal pohlavek od Siriuse, který tam celou dobu stál a nestydatě odposlouchával.

„To máš za tu kyselinu!“ mrkl na mě, a pak dodal: „A Snape je čůrák.“

Napadlo mě, že Snape je něco jako můj kamarád, přičemž jediný, takže jsem se rozhodl urazit, a dokonce se ohradit, což jsem obvykle nedělal, protože na konci každé hádky se Siriusem jsem byl pokaždé za idiota já.

„Jen ho neznáš, je normální!“

Po té větě mu úsměv z obličeje okamžitě zmizel a zamračeně procedil mezi zuby:

„Pro vaši smrtijedskou partičku.“

„Nejsem S-“ začal jsem, ale zarazil se. Teď „S“ opravdu nejsem, o tom jsem se přesvědčil hned na začátku, když jsem si vyhrnul rukáv, ale dřív jsem Smrtijedem opravdu byl, a téměř jsem škemral rodiče o to, aby mi dovolili jím být, protože jsem chtěl všem dokázat, že… Že můžu být v něčem lepší než Sirius. Byl jsem hrdý na to, že jsem ten „S“. Byl jsem hrdý celé dva měsíce, dokud mě nevzali na první skutečnou akci. Ale Sirius o tom nemůže vědět.

Jako by potvrzoval má slova, Sirius si odfrkl a odešel. Vydal jsem se do našeho pokoje, a jen když jsem se svalil na postel, došlo mi, že pro Siriuse jsem pořád Smrtijed. Nakolik pro něj musí být odporné se mnou sdílet portrét! Měl jsem chuť se jít utopit, nebo najít Siriuse a všechno mu povědět. První ale bylo zbytečné z toho důvodu, že už jsem mrtvý byl, a druhé mi nedovolovala udělat zatracená blackovská hrdost. Takže poté, co jsem se dostatečně potrápil, a přesto nedošel k žádnému závěru, jsem prachobyčejně usnul.

…A vzbudil se kvůli tomu, že mě někdo upřeně pozoroval. Sice jsem se nejspíš vzbudil, protože jsem se vyspal, ale bylo příjemnější si myslet, že jsem mohl skrz sen vycítit cizí pohled. Navíc Sirius, a byl to právě on, se na mě opravdu díval a díval se nějak… divně. Jako by se ke dvěma druhům pohledů, které mi věnoval: „hloupý malý bráška“ a „uhni mi z cesty, debile“, přidal třetí. Dokonce se mi zdálo, že Sirius mě pozoruje se smutkem v očích. Ještě jsem asi napůl spal.

Najednou si SIrius povzdychl a zakryl si obličej rukama.

Bylo to zvláštní, velmi zvláštní, takže jsem si začal bezděčně dělat starosti.

Sirius si přejel rukama po vlasech, podíval se mi do očí, a pak zřetelně pronesl:

„Omlouvám se.“

Byl jsem v rozpacích.

„Za co?“

Sirius posmutněl a se svěšenou hlavou zašeptal:

„Harry mi pověděl… No víš, o jezeře… Neživých.“

Poslední slovo řekl se zjevnou námahou, poté vstal, přešel ke mně a pevně mě objal.

„A já tě přitom do dnešního dne považoval za Smrtijeda… A pořád se divil, proč tu seš… Merline, já jsem takový hlupák!“

Rozpaky jen zesílily a já, abych měl kam dát ruce, jsem pohladil po zádech mě objímajícího bratra. Musel jsem něco říct, ale protože mě nic nenapadalo, vyhrkl jsem první, na co jsem pomyslel:

„Kdo je to Harry?“

Sirius se odtáhl a překvapeně se na mě zahleděl, pak se slabě pousmál a zakroutil hlavou, když si ke mně přisedal.

„Samozřejmě, ty přece nic nevíš… Všechno ti teď povím.“

Lepší příležitost by se mi jen těžko naskytla, proto jsem si dodal odvahu, a přece se zeptal.

„A o tom, jak jsi zemřel, taky.“

Sirius pokrčil rameny, jako by ho jeho vlastní smrt ani trochu nezajímala a vůbec byla natolik nezáživná, že ani nestála za řeč.

Pro mě to bylo přesně naopak. Jistě, Harry se zdál být znamenitým kouzelníkem a jeho hrdinské činy byly obdivuhodné. Ano, byl velmi rád, že Voldemort konečně padl, a ano, cítil jsem se trapně kvůli tomu, jak hloupě jsem naložil s medailonem. Ale to všechno bylo jaksi nedůležité, bezvýznamné. Všechno zastiňovala nenávist. Nenáviděl jsem odporného krysáka Pettigrewa, kvůli kterému strávil Sirius dvanáct let v Azkabanu, nenáviděl jsem svou sestřenku Bellatrix, kterou jsem kdysi téměř idolizoval. Která mě vychválila před Pánem Zla, ne, Voldemortem. Která mě donutila zabít nevinné mudly a která zabila Siriuse. Jak jsem ji v tu chvíli nenáviděl! A jaké potěšení mi přinášelo pomyšlení na to, že ji samotnou dorazila ta husa Molly Weasleyová, které se Bellatrix vždycky posmívala kvůli jejím hloupým svetrům a neméně hloupému manželovi.

A zdá se, že jsem brečel. Teda, vážně jsem se snažil ovládat, protože jsem si pamatoval, jak se mi Sirius jako malému smál, když jsem bulel, a říkal mi Ufňukaný Reggie. Přece jsem se ale rozbrečel, Sirius se ale nesmál a jen konejšivě mě hladil po hlavě a říkal nějaké pitomosti o tom, že teď už všechno bude dobré.

Když jsme se nakonec oba uklidnili a popíjeli Siriusem připravený čaj, mrkl na mě a s úsměvem řekl:

„Určitě rád uslyšíš, že McGonagallová odstranila zábrany proti vycházení“, a trochu zasmušile dodal: „Takže můžeš jít, jestli chceš.“

Chtěl jsem. Přece jsem chtěl, ne? Jít hledat ideální obraz s panstvím mezi mokřady. Na druhou stranu jsem si přál odejít kvůli Siriusovi, ale když se teď ukázalo, že je občas i příčetný a dokáže mluvit souvislými větami…

„Hmm… No ještě jsem nezjistil, jaké obrazy jsou volné… Takže zatím s tím asi počkám…“

Sirius se natáhl přes stůl a se smíchem mi rozcuchal vlasy.

„To je můj malý bráška!“

Najednou jsem si na něco vzpomněl a nečekaně mě to sklíčilo.

„Ale ty teď nejspíš odejdeš, ne? Ke svému… Lupinovi.“

Sirius se rádoby zamyslel, než s širokým úsměvem odpověděl:

„Určitě ho budu navštěvovat. Starej Remus se beze mě unudí nebo se zblázní s naší příliš energickou neteří. Ale odepřít si to potěšení lézt ti na nervy? To ne! Navíc, nezdá se ti, že spolu tvoříme prostě ideální obraz?

A kupodivu, poprvé v životě jsem s ním naprosto souhlasil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář