Po lukách kolem hradu se téměř nepozorovaně přikradlo léto. Obloha i jezero byly modré jako barvínek a ve sklenících rozkvetly květy, veliké jako zelné hlávky Ovšem teď, když už z hradních oken nevídal Hagrida, jak rázným krokem obchází po školních pozemcích s Tesákem v patách, se Harrymu ta podívaná nijak nezamlouvala. Po pravdě to venku nevypadalo o nic líp než na hradě, kde všecko vzalo úplně špatný směr.
Harry a Ron se pokoušeli navštívit Hermionu, jenže návštěvy na ošetřovně byly teď zakázané.
„Nebudeme už nic riskovat,“ řekla jim přísně madame Pomfreyová štěrbinou ve dveřích. „Ne, je mi opravdu líto, ale hrozí nebezpečí, že by se útočník mohl vrátit, aby ty nebohé dorazil...“
Po Brumbálově odvolání se tu strach rozmohl jako nikdy předtím a slunce, jež zvenčí zahřívalo hradní zdi, jako by nedokázalo vysokými okny s dělicími sloupky proniknout dovnitř. Sotvakdy bylo možné zahlédnout ve škole tvář, v níž by se nezračila úzkost a napětí, a pokud se vůbec na chodbách ještě ozval smích, zněl ječivě a nepřirozeně a rychle zas utichal.
Harry si ustavičně opakoval Brumbálova poslední slova: „Doopravdy z této školy odejdu teprve tehdy, až tu nikdo nebude stát na mé straně... V Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“ Jenže co mu ta slova byla platná? Koho vlastně měli požádat o pomoc, když všichni byli stejně zmatení a vystrašení jako oni sami?
Hagridova rada o pavoucích byla mnohem srozumitelnější – potíž spočívala v tom, že na hradě snad nezůstal jediný pavouk, kterého by mohli sledovat. Harry se po nich díval všude, kamkoli přišel, a Ron mu v tom pomáhal, i když dost neochotně. Samozřejmě jim vadilo, že nesměli chodit, kam by se jim zlíbilo, a museli se po hradu pohybovat jen spolu s ostatními nebelvírskými studenty Většina spolužáků byla očividně ráda, že je učitelé vodí z jedné hodiny na druhou, Harryho to však nesmírně rozčilovalo.
Panující ovzduší děsu a podezírání vysloveně těšilo jen jediného ze studentů: Draco Malfoy chodil po škole jako páv, jako kdyby ho právě jmenovali primusem. Harry nechápal, z čeho se tolik raduje, dokud při jedné Snapeově hodině lektvarů, když seděl hned za ním – přibližně čtrnáct dnů poté, co Brumbál a Hagrid odešli ze školy – nezaslechl, jak se Malfoy vychloubá před Crabbem a Goylem.
„Vždycky jsem si myslel, že by to mohl být otec, kdo Brumbála ze školy dostane,“ prohlásil a ani se nenamáhal mluvit potichu. „Říkal jsem vám, že podle něj je Brumbál ten nejhorší ředitel, jakého kdy Bradavice měly. Možná teď dostaneme nějakého slušného ředitele; někoho, kdo nebude chtít, aby Tajemná komnata zůstala zavřená. McGonagallová dlouho nevydrží, ta jenom zastupuje...“
Snape prošel kolem Harryho a nijak se nevyjádřil k tomu, že Hermiona se svým kotlíkem chybí.
„Pane profesore,“ řekl Malfoy nahlas. „Proč vy se vlastně neucházíte o místo ředitele?“
„Ale no tak, Malfoyi,“ řekl Snape, i když se neovládl a usmál se tenkými rty. „Správní rada zprostila profesora Brumbála funkce jen dočasně. Doufám, že brzy bude zase s námi.“
„Ano, ovšem,“ ušklíbl se Malfoy samolibě. „Předpokládám, že pokud byste se o to místo chtěl ucházet, bude otec hlasovat pro vás. Já sám mu řeknu, že jste ten nejlepší učitel tady, pane...“
Snape se jen ušklíbl, jak přecházel po sklepení. Naštěstí si přitom nevšiml Seamuse Finnigana, který dělal, jako když do svého kotlíku zvrací.
„Vlastně mě udivuje, že se všichni mudlovští šmejdi ještě nesbalili a nevypadli,“ pokračoval Malfoy. „Vsadím pět galeonů, že ten další už to nepřežije. Škoda, že to nebyla Grangerová...“
V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Ron seskočil při posledních Malfoyových slovech ze stoličky, ale ve všeobecném zmatku, kdy si všichni brali své brašny a knihy, nikdo nepostřehl, že se chtěl na Malfoye vrhnout.
„Pusťte mě na něj,“ zavrčel, když se mu Harry a Dean pověsili na ruce. „Mně je to fuk a žádnou hůlku nepotřebuju, zaškrtím toho zmetka holýma rukama...“
„Pospěšte si, musím vás teď všechny odvést na hodinu bylinkářství,“ řekl Snape někam nad jejich hlavy. Vyrazili hned, jakmile se seřadili. Harry, Ron a Dean šli jako poslední a Ron se ještě pořád pokoušel vyprostit z jejich sevření. Pustili ho teprve, když je Snape vyvedl z hradu ven a všichni se vydali přes zelinářskou zahradu ke skleníkům.
Při hodině bylinkářství byli všichni notně zaražení. Teď už jich bylo o dva méně, chyběli Justin a Hermiona.
Profesorka Prýtová všem uložila, aby prořezali etiopské scvrklofíky. Harry šel hodit náruč zvadlých stonků na kompost a setkal se tam tváří v tvář s Erniem Macmillanem. Ernie se zhluboka nadechl a pak spustil přesně podle bontonu: „Chtěl jsem ti jen říct, Harry, jak mě mrzí, že jsem tě kdy podezříval. Vím, že bys na Hermionu Grangerovou nikdy nezaútočil, a omlouvám se ti za všecko, co jsem řekl. Jsme teď všichni na jedné lodi a – jak bych to jenom –“
Natáhl buclatou ruku, a Harry mu ji stiskl. Chvíli nato Ernie a jeho kamarádka Hannah přišli prořezávat scvrklofík spolu s Harrym a Ronem.
„Tenhle Draco Malfoy,“ řekl Ernie a odlamoval uschlé větvičky, „se chová, jako by z toho všeho měl náramnou radost, nezdá se vám? Tak abyste věděli, já si myslím, že Zmijozelův dědic by mohl být on.“
„To je od tebe důvtipné,“ prohlásil Ron, který Erniemu očividně neodpustil tak rychle jako Harry.
„A co ty, Harry – nemyslíš, že za tím stojí Malfoy?“ zeptal se Ernie.
„Ne,“ řekl Harry tak rázně, že Ernie a Hannah vytřeštili oči.
Vteřinu nato Harry postřehl něco tak důležitého, že svými prořezávacími nůžkami uhodil Rona přes ruku.
„Aúú! Co to tady.“
Harry ukázal na zem jen pár stop od nich, kde spěchalo několik velkých pavouků.
„Ano, ovšem,“ řekl Ron a snažil se předstírat, jak ho to potěšilo, ale nedokázal to. „Jenomže teď je sledovat nemůžeme...“
Ernie a Hannah je zvědavě poslouchali. Harry se díval, jak pavouci utíkají pryč.
„Vypadá to, jako by měli namířeno do Zapovězeného lesa...“
A Ron se zatvářil ještě nešťastněji než předtím.
Po skončení vyučovací hodiny profesor Snape třídu doprovodil na obranu proti černé magii. Harry a Ron se loudali za ostatními, aby si mohli nerušeně promluvit.
„Musíme znovu použít neviditelný plášť,“ řekl Ronovi Harry. „A můžeme s sebou vzít Tesáka. Je zvyklý chodit s Hagridem do lesa, mohl by nám být užitečný.“
„Dobrá,“ řekl Ron a nervózně točil v prstech hůlkou. „Totiž – nejsou tam... neříká se, že v Zapovězeném lese jsou vlkodlaci?“ dodal, když si sedali na svá místa v zadní části Lockhartovy učebny.
Harry mu raději neodpověděl ani ano, ani ne, jen prostě poznamenal: „Jsou tam i dobří tvorové. Kentaurově, ti jsou bezvadní, a jednorožci také.“
Ron v Zapovězeném lese ještě nikdy nebyl. Harry tam byl jen jednou a doufal, že už tam nikdy nebude muset vkročit.
Do třídy téměř vtančil Lockhart a celá třída na něj vytřeštila oči. Zatímco ostatní učitelé ve škole se tvářili chmurněji než jindy, Lockhart přímo sršel dobrou náladou.
„No tak,“ zahlaholil a obdařil všechny oslnivým úsměvem, „cože se tváříte tak nešťastně?“
Studenti si vyměnili užaslé pohledy, nikdo mu však neodpověděl.
„Copak vy nechápete,“ pronesl Lockhart pomalu, jako by všichni byli poněkud přihlouplí, „že nám už žádné nebezpečí nehrozí? Pachatele přece sebrali.“
„To říká kdo?“ vypálil Dean Thomas.
„Můj mladý příteli, ministr kouzel by přece Hagrida nenechal odvézt, kdyby si nebyl stoprocentně jist, že to udělal on,“ řekl Lockhart tónem, jako když někdo vysvětluje, že jedna a jedna jsou dvě.
„Ale nechal, nemyslete si,“ vypálil Ron ještě ostřeji než Dean.
„Troufám si tvrdit, že o Hagridově zatčení vím o maličko víc než vy pane Weasleyi,“ prohlásil Lockhart samolibě.
Ron už málem řekl, že si to nemyslí, zmlkl však v půli věty, když ho Harry pod stolem pořádně kopl:
„My tam přece nebyli, copak to nevíš?“ zamumlal.
Lockhartova nechutná bodrost, jeho narážky, že si vždycky myslel, že Hagridovi se nedá věřit, a jeho přesvědčení, že celou tu záležitost už mají za sebou, však Harryho dráždily natolik, že zatoužil hodit mu jeho Génia a ghúly přímo do tupého obličeje. Spokojil se ale tím, že Ronovi načmáral: „Půjdeme tam dnes večer.“
Ron si jeho vzkaz přečetl, hlasitě polkl a ohlédl se na prázdnou lavici, kde obvykle sedávala Hermiona. Tím se jako by utvrdil ve svém rozhodnutí a přikývl.
V nebelvírské společenské místnosti bývalo v těch dnech vždycky rušno, protože od šesti večer studenti neměli kam jít. Navíc pořád bylo o čem mluvit, takže společenská místnost se kolikrát vyprázdnila až po půlnoci.
Harry si hned po večeři došel do kufru pro neviditelný plášť a celý večer na něm seděl a čekal, až všichni odejdou. Fred a George ho s Ronem vyzvali, aby si společně zahráli Řachavého Petra, a Ginny seděla v křesle, kde obvykle sedávala Hermiona, a pozorovala je. Harry a Ron úmyslně prohrávali, jen aby hra co nejdřív skončila, ale i tak bylo už dost po půlnoci, když Fred, George a Ginny konečně odešli na kutě.
Harry a Ron ještě počkali, dokud k nim z dálky nedolehl zvuk zavíraných dveří obou ložnic. Teprve potom vytáhli plášť, přehodili si jej přes sebe a otvorem v podobizně vyšli ven.
Čekala je další obtížná pouť hradem, při které byli nuceni vyhýbat se hlídkujícím učitelům. Konečně dorazili do vstupní síně, odsunuli závoru na dubové bráně, opatrně se protáhli ven, aby nebylo slyšet ani vrznutí, a zamířili na školní pozemky zalité měsíčním světlem.
„Taky se nám může stát,“ řekl Ron, když rázovali po černé trávě, „že dojdeme do lesa a zjistíme, že nemáme koho sledovat. Možná tam ti pavouci ani nešli. Jenom to prostě vypadalo, že jdou přibližně tím směrem, ale...“
Z jeho hlasu bylo znát, že v to doufá.
Dorazili k Hagridově boudě, která s neosvětlenými okny vypadala uboze a smutně. Když Harry otevřel dveře, Tesák se div nepominul radostí, že je vidí. Báli se, aby svým hlubokým, dunivým štěkáním nevzbudil celý hrad, a tak mu honem dali sirupové cukroví z plechovky na krbu, po kterém se mu slepily zuby.
Neviditelný plášť nechal Harry na Hagridově stole. V lese byla tma jako v ranci, tam ho potřebovat nebudou.
„Pojď, Tesáku, půjdeme se vyvenčit,“ řekl Harry a popleskal ho po noze. Pes šťastně vyrazil ze srubu za nimi, doběhl na kraj lesa a u velké sykomory zvedl nohu.
Harry vytáhl hůlku, zamumlal Lumos! a na jejím konci se objevilo nepatrné světélko, právě takové, aby mohli na pěšině hledat stopy po pavoucích.
„To je dobrý nápad,“ přisvědčil Ron. „Rozsvítil bych i tu svoji, ale znáš to – nejspíš by vybuchla nebo něco takového...“
Harry mu poklepal na rameno a ukazoval do trávy. Do stínu stromů před světlem hůlky spěšně prchali dva osamělí pavouci.
„Tak jo,“ vzdychl Ron, jako by se už smířil s nejhorším. „Jsem připraven. Jdeme.“
Vešli do lesa; Tesák pobíhal kolem nich a očichával kořeny stromů a listí. V záři Harryho hůlky sledovali souvislý proud pavouků, kteří husím pochodem táhli po stezce. Šli snad dvacet minut beze slova, jenom natahovali uši, jestli nezaslechnou ještě něco jiného než šelestění listí a praskot větviček. Když stromy zhoustly tak, že neviděli oblohu nad hlavou a Harryho hůlka byla jediným světlým bodem v moři tmy, seznali, že jejich pavoučí vůdci stezku opouštějí.
Harry se zastavil a snažil se zjistit, kam teď pavouci míří – ale všude mimo maličký kruh jeho světla byla dokonalá tma. Tak hluboko v lese ještě nikdy nebyl. Živě si vybavil, jak mu tady minule Hagrid radil, aby nesešel z lesní stezky. Ten však byl v tu chvíli na míle daleko, nejspíš ve vězeňské kobce v Azkabanu. Od něho také věděli, že se mají držet pavouků.
Vtom se Harryho ruky dotklo něco vlhkého a on uskočil zpátky a dupl Ronovi na nohu, ale byl to jen Tesákův čenich.
„Jak to odhaduješ?“ zeptal se Rona. Do očí mu viděl, jen když se v nich odráželo světlo z hůlky.
„Jsme už dost daleko,“ mínil Ron, „ale musíme dál.“
Pustili se za spěchajícími pavoučími stíny mezi stromy. Nemohli se teď pohybovat nijak rychle. V cestě jim překážely kořeny stromů a pařezy, na něž ve tmě sotva viděli. Harry cítil Tesákův horký dech na ruce. Několikrát se museli zastavit, sklonit k zemi a za svitu hůlky pavouky znovu najít.
Zdálo se jim, že jdou už aspoň půl hodiny, a hábity zachytávali o nízké větve a trní. Po chvíli si všimli, že se les mírně svažuje, i když stromy v něm stály stejně hustě jako předtím.
Pak Tesák zničehonic dunivě vyštěkl, až se to rozlehlo do dáli, a Harry s Ronem div nevyletěli z kůže.
„Co to může být?“ zeptal se Ron nahlas, zíral do černé tmy a mocně stiskl Harrymu loket.
„Tam před námi se něco hýbe,“ vydechl Harry. „Poslouchej... Vypadá to na něco velikého.“
Nastražili uši. Kus od nich, napravo, si něco velikého razilo cestu mezi stromy a lámalo větve.
„Ne, to ne!“ zaúpěl Ron. „To ne, přece ne –“
„Buď zticha!“ napomenul ho Harry horečně. „Nebo tě to uslyší.“
„Co, mě že uslyší?“ namítl Ron nepřirozeně vysokým hlasem. „Už to přece slyšelo Tesáka!“
Tma jako by teď tlačila na oční bulvy: stáli tam celí vyděšení a čekali. Napřed se ozval jakýsi podivný rachot a potom nastalo ticho.
„Co myslíš, že teď dělá?“ zeptal se Harry.
„Nejspíš se to chystá na nás vrhnout,“ mínil Ron.
Vyčkávali dál, sotva se odvážili pohnout a třásli se po celém těle.
„Myslíš“ že je to pryč?“ zašeptal Harry.
„Já nevím –“
Pak se vpravo od nich náhle rozzářilo světlo: v té tmě je tak oslnilo, že zvedli ruce a zakryli si oči. Tesák se znovu rozštěkal a pokoušel se utéci, zapletl se však do hustého trní a štěkal ještě hlasitěji.
„Harry!“ vykřikl Ron a hlas mu přeskočil úlevou, „Harry vždyť to je naše auto!“
„Cože?“
„Pojď!“
Harry klopýtal za Ronem ke světlu, škobrtal a několikrát zakopl; a za chvilku už vyběhli na mýtinu.
Auto pana Weasleyho tam s rozsvícenými reflektory stálo prázdné pod klenbou hustých větví, uprostřed kruhu mohutných stromů, a když Ron s otevřenými ústy přišel blíž, pomalu se rozjelo k němu jako nějaký veliký tyrkysový pes, který zdraví svého pána.
„Celou tu dobu bylo pořád tady!“ řekl Ron potěšené a obcházel kolem vozu. „Podívej se na něj! V lese zdivočelo...“
Blatníky auta byly poškrábané a zablácené. Zřejmě si zvyklo toulat se po lese na vlastní pěst. Tesákovi se očividně nezamlouvalo: držel se Harryho a ten cítil, jak se pes chvěje. Harry konečně přestal horečně supět a zastrčil hůlku zpátky do hábitu.
„A my jsme si mysleli, že na nás chce zaútočit!“ řekl Ron, opřel se o auto a poklepal na ně. „Pořád jsem si říkal, kam se nám podělo!“
Harry přimhouřil oči a rozhlížel se, jestli na osvětlené lesní půdě najde další pavouky, ti však před oslnivou září reflektorů zděšeně prchli.
„Ztratili jsme stopu,“ řekl. „Pojď, musíme je najít.“
Ron však neřekl ani slovo a ani se nepohnul. Upíral oči někam tak deset stop nad zemi, přímo za Harryho záda. Tvář měl zsinalou hrůzou.
Harry se chtěl otočit, ale už to nestihl. Zaslechl hlasité cvakání a vzápětí ucítil, jak ho cosi dlouhého a chlupatého uchopilo v pase a zvedlo jej do vzduchu. Zděšeně sebou zmítal a zanedlouho uslyšel dvě další cvaknutí: také Ron vyletěl do vzduchu a v příští chvíli odnášeli do temného lesa i skučícího a vyjícího Tesáka.
Harry visel hlavou dolů a viděl, že stvoření, jež se ho zmocnilo, se pohybuje po šesti nesmírně dlouhých chlupatých nohách, zatímco přední dvě ho pevně svíraly pode dvěma lesklými černými kusadly. Za sebou slyšel další takové stvoření, které bezpochyby neslo Rona. Mířili přímo do středu lesa. Harry slyšel, jak se Tesák pokouší vyprostit ze sevření třetího netvora a hlasitě kňučí. Chtělo se mu vykřiknout, ale nedokázal to. Jako by nechal svůj hlas u auta na mýtině.
Nikdy nezjistil, jak dlouho vězel ve spárech té příšery; věděl jen, že se náhle rozsvítilo, a zahlédl, že půda pokrytá listím se doslova hemží pavouky. Vytáhl krk víc stranou a uviděl, že dorazili na kraj rozlehlé rokle, kde byly všechny stromy vykácené, takže hvězdy teď jasně ozařovaly tu nejhorší podívanou, jakou kdy v životě spatřil.
Pavouci! Ne drobní pavoučci, kteří se hemžili po spadaném listí tam dole. Pavouci velcí jako tažní koně, osmiocí a osminozí, černí, chlupatí a obrovští. Mohutný pavouk, který nesl Harryho, se dal po strmém svahu dolů, ke klenuté pavučině obestřené mlhou uprostřed rokle, zatímco jeho druhové se shlukli ze všech stran a vzrušeně cvakali kusadly dívajíce se na jeho břemeno.
Konečně ho pavouk pustil a Harry dopadl na všechny čtyři; hned vedle něj žuchli na zem i Ron a Tesák. Ten teď už nevyl, jen se tiše krčil strachy. Ron vypadal navlas stejně, jak se cítil Harry: ústa měl otevřená v jakémsi němém výkřiku a oči mu vylézaly z důlků.
Náhle si Harry uvědomil, že pavouk, který jej shodil na zem, něco říká. Nebylo snadné tomu porozumět, protože při každém slově, které vyřkl, zacvakal kusadly.
„Aragogu!“ volal. „Aragogu!“
Z klenuté pavučiny obestřené mlhou vylezl velice pomalu pavouk veliký jako menší slon. Na černém těle a nohách měl šedivé skvrny a všechny oči na ošklivé hlavě s kusadly měl mléčně bílé. Byl slepý.
„Co se děje?“ zeptal se a rychle zacvakal kusadly.
„Lidé,“ cvakl pavouk, který chytil Harryho.
„Hagrid?“ zeptal se Aragog a přistoupil blíž. Jeho osm mléčně bílých očí neurčitě těkalo sem tam.
„Cizí,“ odpověděl pavouk, který přinesl Rona.
„Zabít,“ cvakl Aragog rozmrzele. „Zrovna jsem spal...“
„Jsme Hagridovi přátelé!“ vykřikl Harry. Srdce jako by mu vystoupilo z hrudi a bušilo mu až v hrdle.
Cvak, cvak, cvak – bylo slyšet kusadla pavouků po celé rokli.
Aragog zaváhal.
„Hagrid do naší rokle ještě nikdy nikoho neposlal,“ pronesl zvolna.
„Hagrid je v nesnázích,“ řekl Harry a prudce oddechoval. „Právě proto jsme přišli.“
„V nesnázích?“ zeptal se starý pavouk a Harrymu se zdálo, že za cvakáním kusadel postřehl znepokojení. „Ale proč poslal vás?“
Harry uvažoval o tom, že se postaví, ale hned to zavrhl; obával se, že by se neudržel na nohou. Mluvil tedy vleže, tak klidně, jak jenom dokázal.
„Nahoře ve škole si totiž myslí, že Hagrid zosnoval – ehm – něco proti studentům. Odvezli ho do Azkabanu.“
Aragog zběsile zacvakal kusadly a zástup pavouků po celé rokli ten zvuk opakoval jako ozvěnou. Znělo to jako potlesk, až na to, že při potlesku na Harryho obvykle nešly ze samého strachu mdloby.
„Ale to přece bylo před lety!“ namítl Aragog podrážděně. „Před mnoha a mnoha lety. Dobře se na to pamatuji; proto Hagrid tenkrát musel ze školy odejít. Domnívali se, že já jsem ten netvor, který žije na místě, jež nazývají Tajemná komnata. Mysleli, že Hagrid ji otevřel a vypustil mě ven.“
„Ale ty – copak ty nejsi z Tajemné komnaty?“ zeptal se Harry a cítil přitom na čele studený pot.
„Já?“ Aragog zacvakal hněvivě kusadly. „Já jsem se na hradě nenarodil. Pocházím ze vzdálené země a jakýsi cizí obchodník mě Hagridovi daroval, když jsem byl ještě vejce. Tenkrát byl Hagrid malý chlapec, ale staral se o mě, schovával mě v přístěnku na hradě a krmil mě zbytky ze stolu. Hagrid je můj dobrý přítel a je to dobrý člověk. Když mě odhalili a dávali mi vinu za smrt jakéhosi děvčete, Hagrid mě chránil: od té doby žiji pořád tady v lese a on mě dodnes navštěvuje. Dokonce mi našel ženu, Mosag: sám vidíš, jak se naše rodina rozrostla. Za to vše vděčím Hagridově dobrému srdci...“
Harry sebral veškerou odvahu, která mu ještě zbývala.
„Tys tedy – ty jsi nikdy nikoho nenapadl?“
„Nikdy“ zachrčel starý pavouk. „Mé přirozené pudy by mě k tomu samozřejmě vedly, ale z úcty k Hagridovi jsem nikdy žádnému člověku neublížil. Tělo toho děvčete, které zabili, našli v nějaké umývárně, ale já jsem z hradu neviděl nikdy nic kromě přístěnku, kde jsem vyrostl. Náš rod má rád tmu a ticho...“
„Ale v tom případě... Ty víš kdo to děvče doopravdy zabil?“ vyhrkl Harry. „Ať je to kdo chce, objevil se a napadá další a další lidi –“
Jeho slova přehlušilo mnohohlasé cvakání kusadel a chřestivý pohyb spousty dlouhých nohou, které se rozčileně daly do pohybu. Všude kolem něj se pohybovala veliká černá těla.
„To, co žije na hradě,“ řekl Aragog, „je stvůra z dávných časů, které se my pavouci bojíme víc než kdo jiný. Dodnes se pamatuji, jak úpěnlivě jsem Hagrida prosil, aby mě pustil ven, když jsem cítil, že ten běs obchází po škole.“
„Ale co to je?“ zeptal se Harry naléhavě.
Další hlasité cvakání kusadel a chřestivé pohyby nohou; měl pocit, že se kruh pavouků svírá stále víc.
„My o té stvůře nikdy nemluvíme!“ řekl Aragog rozlíceně. „Ani nevyslovujeme její jméno! Nikdy jsem Hagridovi neřekl, jak se jmenuje, i když se mě na to mnohokrát ptal.“
Harry na něj nechtěl naléhat, obzvlášť když se pavouci ze všech stran tlačili blíž a blíž. Aragoga již rozhovor očividně unavil. Pomalu couval zpátky do své klenuté pavučiny, ostatní pavouci se však k oběma chlapcům pomalu, ale jistě přibližovali.
„Takže my zase půjdeme!“ křikl Harry zoufale za Aragogem. Slyšel přitom, jak za ním šustí listí.
„Že půjdete?“ řekl Aragog pomalu. „To sotva...“
„Ale – ale –“
„Moji synové a dcery na můj příkaz Hagridovi neubližují. Nemohu jim ovšem odepřít čerstvé maso, když tak ochotně a samo přišlo mezi nás. Sbohem, Hagridův příteli.“
Harry se otočil. Jen několik stop od něj se tyčila pevná zeď pavouků vyšší než on, cvakali kusadly a na ošklivých černých hlavách se jim lesklo bezpočtu očí...
Harry již sahal pro svoji hůlku, i když chápal, že to nemá smysl: pavouků bylo přespříliš. Ve chvíli, kdy se rozhodl postavit na nohy a zemřít v boji, se však ozvalo dlouhé, hlasité zahoukání a rokli zaplavilo oslnivé světlo.
Po svahu dolů se řítilo auto pana Weasleyho, s rozzářenými reflektory a s vyjící houkačkou, a odhazovalo pavouky stranou; několik jich dopadlo na záda a komíhali svýma nekonečnýma nohama ve vzduchu. Auto zaskřípělo brzdami a zůstalo stát přímo před Harrym a Ronem a dvířka se rozletěla dokořán.
„Vezmi Tesáka!“ křikl Harry a vrhl se na přední sedadlo. Ron oběma rukama uchopil štěkajícího psa a hodil ho dozadu. Dvířka se ihned přibouchla. Ron se ani nedotkl plynového pedálu, ale vůz to nepotřeboval. Motor zaburácel a ujížděli pryč. Cestou ještě sráželi další pavouky Vyřítili se po svahu nahoru, ven z rokle, a zakrátko si už razili cestu lesem. Do oken jim šlehaly větve, auto se však dovedně proplétalo nejširšími mezerami po cestě, kterou očividně už znalo.
Harry se ohlédl na Rona. Ústa měl ještě pořád otevřená v němém výkřiku, ale oči už mu nelezly z důlků.
„Jsi v pořádku?“
Ron zíral před sebe a nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.
Auto se prodíralo podrostem. Tesák na zadním sedadle hlasitě vyl a Harry viděl, jak urazili postranní zrcátko, když projeli těsně kolem rozložitého dubu. Po deseti minutách hlučné, kostrbaté jízdy les konečně prořídl a Harry opět zahlédl útržky oblohy.
Auto zastavilo tak nečekaně, až málem proletěli předním sklem. Byli na kraji lesa. Tesák se vrhl na okénko – chtěl se co nejrychleji dostat ven. Jakmile mu Harry otevřel dveře, bleskurychle vyrazil mezi stromy k Hagridově boudě, ocas stažený mezi nohama. Harry vystoupil také, a když se asi za minutu vrátil cit v údech i Ronovi, následoval jej, byť ještě toporně a s vytřeštěnýma očima. Harry vděčně poklepal na karoserii auta, jež vyrazilo zpět do lesa a v mžiku se jim ztratilo z očí.
Harry si ještě zašel do Hagridova srubu pro neviditelný plášť. Tesák ležel v koši pod přikrývkou a třásl se. Když Harry znovu vyšel ven, zjistil, že Ron úporně zvrací na záhon s dýněmi.
„Držte se pavouků,“ řekl Ron chabým hlasem a otíral si ústa do rukávu. „Tohle Hagridovi nikdy neodpustím. Máme štěstí, že jsme zůstali naživu.“
„Nejspíš si myslel, že Aragog jeho přátelům neublíží,“ mínil Harry.
„V tom je právě s Hagridem vždycky velká potíž!“ prohlásil Ron a bouchl do stěny srubu. „Věčně si myslí, že netvoři nejsou tak strašní, jak se o nich říká, a vidíš sám, kam ho to přivedlo! Do Azkabanu!“ Celý se teď třásl a nebyl s to se ovládnout. „Proč nás za těmi pavouky vůbec posílal? Co jsme se vlastně dozvěděli, to mi pověz!“
„Že Hagrid Tajemnou komnatu neotevřel,“ řekl Harry, přehodil přes Rona plášť a žďuchl ho do ruky, aby ho přiměl k chůzi. „Byl nevinný.“
Ron jen hlasitě odfrkl. Pokud někdo v přístěnku vypěstoval Aragoga, nešlo to s jeho představou o nevinnosti zřejmě příliš dohromady.
Když se přiblížili k hradu, Harry stáhl plášť co nejníž, aby měl jistotu, že jim zakrývá i nohy, a pak opatrně pootevřel skřípající bránu. Obezřetně prošli vstupní síní a po mramorovém schodišti nahoru a jen zadržovali dech, když míjeli chodby, po nichž přecházely bdělé hlídky. Pak se konečně ocitli v bezpečí nebelvírské společenské místnosti, kde mezitím dohořel oheň a zůstal po něm jen žířivý popel. Sundali si plášť a vyšli po točitém schodišti do své ložnice.
Ron padl na postel, aniž by se namáhal svlékat. Harry si však nepřipadal nijak zvlášť ospalý. Posadil se na okraj postele a usilovně přemýšlel o všem, co Aragog řekl.
Běs, který se kdesi na hradě skrýval, mu připadal jako jakýsi nestvůrný Voldemort – dokonce ani jiní netvorově nechtěli vyslovit jeho jméno. O tom, co to je a jak dokáže svoje oběti proměnit v kámen, ovšem nevěděli o nic víc než předtím; dokonce ani Hagrid nikdy nezjistil, co se v Tajemné komnatě skrývá.
Harry se vyhoupl nohama na postel, opřel se o polštář a hleděl na měsíc, který na něj zářil oknem věže. Nenapadalo ho nic, co by ještě mohli podniknout. Ať se pokusili o cokoli, octli se v slepé uličce. Raddle nechytil pravého viníka, Zmijozelovu dědici se podařilo uniknout a nikdo nedokázal říct, zda nyní otevřela Tajemnou komnatu stejná osoba, anebo někdo jiný. Nikoho dalšího se už zeptat nemohli. Harry si lehl a dál přemýšlel o tom, co Aragog řekl.
Začínala ho už zmáhat ospalost, když tu mu vytanulo na mysli něco, co mu připadlo jako jejich poslední naděje, a on se naráz zpříma posadil.
„Rone,“ šeptl do tmy. „Rone!“
Ron se probudila vyjekl stejně jako Tesák – okamžik se divoce rozhlížel a pak spatřil Harryho.
„Rone – ta dívka, která tehdy umřela... Aragog říkal, že ji našli v nějaké umývárně,“ řekl Harry a nevšímal si Nevillova nosového chrápání z kouta. „A co jestli v té umývárně zůstala? Co když tam pořád ještě je?“
Ron si protíral oči a mračil se do měsíčního světla. Pak naráz pochopil.
„Snad nemyslíš – ty myslíš Ufňukanou Uršulu?“
Harry a Ron se pokoušeli navštívit Hermionu, jenže návštěvy na ošetřovně byly teď zakázané.
„Nebudeme už nic riskovat,“ řekla jim přísně madame Pomfreyová štěrbinou ve dveřích. „Ne, je mi opravdu líto, ale hrozí nebezpečí, že by se útočník mohl vrátit, aby ty nebohé dorazil...“
Po Brumbálově odvolání se tu strach rozmohl jako nikdy předtím a slunce, jež zvenčí zahřívalo hradní zdi, jako by nedokázalo vysokými okny s dělicími sloupky proniknout dovnitř. Sotvakdy bylo možné zahlédnout ve škole tvář, v níž by se nezračila úzkost a napětí, a pokud se vůbec na chodbách ještě ozval smích, zněl ječivě a nepřirozeně a rychle zas utichal.
Harry si ustavičně opakoval Brumbálova poslední slova: „Doopravdy z této školy odejdu teprve tehdy, až tu nikdo nebude stát na mé straně... V Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“ Jenže co mu ta slova byla platná? Koho vlastně měli požádat o pomoc, když všichni byli stejně zmatení a vystrašení jako oni sami?
Hagridova rada o pavoucích byla mnohem srozumitelnější – potíž spočívala v tom, že na hradě snad nezůstal jediný pavouk, kterého by mohli sledovat. Harry se po nich díval všude, kamkoli přišel, a Ron mu v tom pomáhal, i když dost neochotně. Samozřejmě jim vadilo, že nesměli chodit, kam by se jim zlíbilo, a museli se po hradu pohybovat jen spolu s ostatními nebelvírskými studenty Většina spolužáků byla očividně ráda, že je učitelé vodí z jedné hodiny na druhou, Harryho to však nesmírně rozčilovalo.
Panující ovzduší děsu a podezírání vysloveně těšilo jen jediného ze studentů: Draco Malfoy chodil po škole jako páv, jako kdyby ho právě jmenovali primusem. Harry nechápal, z čeho se tolik raduje, dokud při jedné Snapeově hodině lektvarů, když seděl hned za ním – přibližně čtrnáct dnů poté, co Brumbál a Hagrid odešli ze školy – nezaslechl, jak se Malfoy vychloubá před Crabbem a Goylem.
„Vždycky jsem si myslel, že by to mohl být otec, kdo Brumbála ze školy dostane,“ prohlásil a ani se nenamáhal mluvit potichu. „Říkal jsem vám, že podle něj je Brumbál ten nejhorší ředitel, jakého kdy Bradavice měly. Možná teď dostaneme nějakého slušného ředitele; někoho, kdo nebude chtít, aby Tajemná komnata zůstala zavřená. McGonagallová dlouho nevydrží, ta jenom zastupuje...“
Snape prošel kolem Harryho a nijak se nevyjádřil k tomu, že Hermiona se svým kotlíkem chybí.
„Pane profesore,“ řekl Malfoy nahlas. „Proč vy se vlastně neucházíte o místo ředitele?“
„Ale no tak, Malfoyi,“ řekl Snape, i když se neovládl a usmál se tenkými rty. „Správní rada zprostila profesora Brumbála funkce jen dočasně. Doufám, že brzy bude zase s námi.“
„Ano, ovšem,“ ušklíbl se Malfoy samolibě. „Předpokládám, že pokud byste se o to místo chtěl ucházet, bude otec hlasovat pro vás. Já sám mu řeknu, že jste ten nejlepší učitel tady, pane...“
Snape se jen ušklíbl, jak přecházel po sklepení. Naštěstí si přitom nevšiml Seamuse Finnigana, který dělal, jako když do svého kotlíku zvrací.
„Vlastně mě udivuje, že se všichni mudlovští šmejdi ještě nesbalili a nevypadli,“ pokračoval Malfoy. „Vsadím pět galeonů, že ten další už to nepřežije. Škoda, že to nebyla Grangerová...“
V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Ron seskočil při posledních Malfoyových slovech ze stoličky, ale ve všeobecném zmatku, kdy si všichni brali své brašny a knihy, nikdo nepostřehl, že se chtěl na Malfoye vrhnout.
„Pusťte mě na něj,“ zavrčel, když se mu Harry a Dean pověsili na ruce. „Mně je to fuk a žádnou hůlku nepotřebuju, zaškrtím toho zmetka holýma rukama...“
„Pospěšte si, musím vás teď všechny odvést na hodinu bylinkářství,“ řekl Snape někam nad jejich hlavy. Vyrazili hned, jakmile se seřadili. Harry, Ron a Dean šli jako poslední a Ron se ještě pořád pokoušel vyprostit z jejich sevření. Pustili ho teprve, když je Snape vyvedl z hradu ven a všichni se vydali přes zelinářskou zahradu ke skleníkům.
Při hodině bylinkářství byli všichni notně zaražení. Teď už jich bylo o dva méně, chyběli Justin a Hermiona.
Profesorka Prýtová všem uložila, aby prořezali etiopské scvrklofíky. Harry šel hodit náruč zvadlých stonků na kompost a setkal se tam tváří v tvář s Erniem Macmillanem. Ernie se zhluboka nadechl a pak spustil přesně podle bontonu: „Chtěl jsem ti jen říct, Harry, jak mě mrzí, že jsem tě kdy podezříval. Vím, že bys na Hermionu Grangerovou nikdy nezaútočil, a omlouvám se ti za všecko, co jsem řekl. Jsme teď všichni na jedné lodi a – jak bych to jenom –“
Natáhl buclatou ruku, a Harry mu ji stiskl. Chvíli nato Ernie a jeho kamarádka Hannah přišli prořezávat scvrklofík spolu s Harrym a Ronem.
„Tenhle Draco Malfoy,“ řekl Ernie a odlamoval uschlé větvičky, „se chová, jako by z toho všeho měl náramnou radost, nezdá se vám? Tak abyste věděli, já si myslím, že Zmijozelův dědic by mohl být on.“
„To je od tebe důvtipné,“ prohlásil Ron, který Erniemu očividně neodpustil tak rychle jako Harry.
„A co ty, Harry – nemyslíš, že za tím stojí Malfoy?“ zeptal se Ernie.
„Ne,“ řekl Harry tak rázně, že Ernie a Hannah vytřeštili oči.
Vteřinu nato Harry postřehl něco tak důležitého, že svými prořezávacími nůžkami uhodil Rona přes ruku.
„Aúú! Co to tady.“
Harry ukázal na zem jen pár stop od nich, kde spěchalo několik velkých pavouků.
„Ano, ovšem,“ řekl Ron a snažil se předstírat, jak ho to potěšilo, ale nedokázal to. „Jenomže teď je sledovat nemůžeme...“
Ernie a Hannah je zvědavě poslouchali. Harry se díval, jak pavouci utíkají pryč.
„Vypadá to, jako by měli namířeno do Zapovězeného lesa...“
A Ron se zatvářil ještě nešťastněji než předtím.
Po skončení vyučovací hodiny profesor Snape třídu doprovodil na obranu proti černé magii. Harry a Ron se loudali za ostatními, aby si mohli nerušeně promluvit.
„Musíme znovu použít neviditelný plášť,“ řekl Ronovi Harry. „A můžeme s sebou vzít Tesáka. Je zvyklý chodit s Hagridem do lesa, mohl by nám být užitečný.“
„Dobrá,“ řekl Ron a nervózně točil v prstech hůlkou. „Totiž – nejsou tam... neříká se, že v Zapovězeném lese jsou vlkodlaci?“ dodal, když si sedali na svá místa v zadní části Lockhartovy učebny.
Harry mu raději neodpověděl ani ano, ani ne, jen prostě poznamenal: „Jsou tam i dobří tvorové. Kentaurově, ti jsou bezvadní, a jednorožci také.“
Ron v Zapovězeném lese ještě nikdy nebyl. Harry tam byl jen jednou a doufal, že už tam nikdy nebude muset vkročit.
Do třídy téměř vtančil Lockhart a celá třída na něj vytřeštila oči. Zatímco ostatní učitelé ve škole se tvářili chmurněji než jindy, Lockhart přímo sršel dobrou náladou.
„No tak,“ zahlaholil a obdařil všechny oslnivým úsměvem, „cože se tváříte tak nešťastně?“
Studenti si vyměnili užaslé pohledy, nikdo mu však neodpověděl.
„Copak vy nechápete,“ pronesl Lockhart pomalu, jako by všichni byli poněkud přihlouplí, „že nám už žádné nebezpečí nehrozí? Pachatele přece sebrali.“
„To říká kdo?“ vypálil Dean Thomas.
„Můj mladý příteli, ministr kouzel by přece Hagrida nenechal odvézt, kdyby si nebyl stoprocentně jist, že to udělal on,“ řekl Lockhart tónem, jako když někdo vysvětluje, že jedna a jedna jsou dvě.
„Ale nechal, nemyslete si,“ vypálil Ron ještě ostřeji než Dean.
„Troufám si tvrdit, že o Hagridově zatčení vím o maličko víc než vy pane Weasleyi,“ prohlásil Lockhart samolibě.
Ron už málem řekl, že si to nemyslí, zmlkl však v půli věty, když ho Harry pod stolem pořádně kopl:
„My tam přece nebyli, copak to nevíš?“ zamumlal.
Lockhartova nechutná bodrost, jeho narážky, že si vždycky myslel, že Hagridovi se nedá věřit, a jeho přesvědčení, že celou tu záležitost už mají za sebou, však Harryho dráždily natolik, že zatoužil hodit mu jeho Génia a ghúly přímo do tupého obličeje. Spokojil se ale tím, že Ronovi načmáral: „Půjdeme tam dnes večer.“
Ron si jeho vzkaz přečetl, hlasitě polkl a ohlédl se na prázdnou lavici, kde obvykle sedávala Hermiona. Tím se jako by utvrdil ve svém rozhodnutí a přikývl.
V nebelvírské společenské místnosti bývalo v těch dnech vždycky rušno, protože od šesti večer studenti neměli kam jít. Navíc pořád bylo o čem mluvit, takže společenská místnost se kolikrát vyprázdnila až po půlnoci.
Harry si hned po večeři došel do kufru pro neviditelný plášť a celý večer na něm seděl a čekal, až všichni odejdou. Fred a George ho s Ronem vyzvali, aby si společně zahráli Řachavého Petra, a Ginny seděla v křesle, kde obvykle sedávala Hermiona, a pozorovala je. Harry a Ron úmyslně prohrávali, jen aby hra co nejdřív skončila, ale i tak bylo už dost po půlnoci, když Fred, George a Ginny konečně odešli na kutě.
Harry a Ron ještě počkali, dokud k nim z dálky nedolehl zvuk zavíraných dveří obou ložnic. Teprve potom vytáhli plášť, přehodili si jej přes sebe a otvorem v podobizně vyšli ven.
Čekala je další obtížná pouť hradem, při které byli nuceni vyhýbat se hlídkujícím učitelům. Konečně dorazili do vstupní síně, odsunuli závoru na dubové bráně, opatrně se protáhli ven, aby nebylo slyšet ani vrznutí, a zamířili na školní pozemky zalité měsíčním světlem.
„Taky se nám může stát,“ řekl Ron, když rázovali po černé trávě, „že dojdeme do lesa a zjistíme, že nemáme koho sledovat. Možná tam ti pavouci ani nešli. Jenom to prostě vypadalo, že jdou přibližně tím směrem, ale...“
Z jeho hlasu bylo znát, že v to doufá.
Dorazili k Hagridově boudě, která s neosvětlenými okny vypadala uboze a smutně. Když Harry otevřel dveře, Tesák se div nepominul radostí, že je vidí. Báli se, aby svým hlubokým, dunivým štěkáním nevzbudil celý hrad, a tak mu honem dali sirupové cukroví z plechovky na krbu, po kterém se mu slepily zuby.
Neviditelný plášť nechal Harry na Hagridově stole. V lese byla tma jako v ranci, tam ho potřebovat nebudou.
„Pojď, Tesáku, půjdeme se vyvenčit,“ řekl Harry a popleskal ho po noze. Pes šťastně vyrazil ze srubu za nimi, doběhl na kraj lesa a u velké sykomory zvedl nohu.
Harry vytáhl hůlku, zamumlal Lumos! a na jejím konci se objevilo nepatrné světélko, právě takové, aby mohli na pěšině hledat stopy po pavoucích.
„To je dobrý nápad,“ přisvědčil Ron. „Rozsvítil bych i tu svoji, ale znáš to – nejspíš by vybuchla nebo něco takového...“
Harry mu poklepal na rameno a ukazoval do trávy. Do stínu stromů před světlem hůlky spěšně prchali dva osamělí pavouci.
„Tak jo,“ vzdychl Ron, jako by se už smířil s nejhorším. „Jsem připraven. Jdeme.“
Vešli do lesa; Tesák pobíhal kolem nich a očichával kořeny stromů a listí. V záři Harryho hůlky sledovali souvislý proud pavouků, kteří husím pochodem táhli po stezce. Šli snad dvacet minut beze slova, jenom natahovali uši, jestli nezaslechnou ještě něco jiného než šelestění listí a praskot větviček. Když stromy zhoustly tak, že neviděli oblohu nad hlavou a Harryho hůlka byla jediným světlým bodem v moři tmy, seznali, že jejich pavoučí vůdci stezku opouštějí.
Harry se zastavil a snažil se zjistit, kam teď pavouci míří – ale všude mimo maličký kruh jeho světla byla dokonalá tma. Tak hluboko v lese ještě nikdy nebyl. Živě si vybavil, jak mu tady minule Hagrid radil, aby nesešel z lesní stezky. Ten však byl v tu chvíli na míle daleko, nejspíš ve vězeňské kobce v Azkabanu. Od něho také věděli, že se mají držet pavouků.
Vtom se Harryho ruky dotklo něco vlhkého a on uskočil zpátky a dupl Ronovi na nohu, ale byl to jen Tesákův čenich.
„Jak to odhaduješ?“ zeptal se Rona. Do očí mu viděl, jen když se v nich odráželo světlo z hůlky.
„Jsme už dost daleko,“ mínil Ron, „ale musíme dál.“
Pustili se za spěchajícími pavoučími stíny mezi stromy. Nemohli se teď pohybovat nijak rychle. V cestě jim překážely kořeny stromů a pařezy, na něž ve tmě sotva viděli. Harry cítil Tesákův horký dech na ruce. Několikrát se museli zastavit, sklonit k zemi a za svitu hůlky pavouky znovu najít.
Zdálo se jim, že jdou už aspoň půl hodiny, a hábity zachytávali o nízké větve a trní. Po chvíli si všimli, že se les mírně svažuje, i když stromy v něm stály stejně hustě jako předtím.
Pak Tesák zničehonic dunivě vyštěkl, až se to rozlehlo do dáli, a Harry s Ronem div nevyletěli z kůže.
„Co to může být?“ zeptal se Ron nahlas, zíral do černé tmy a mocně stiskl Harrymu loket.
„Tam před námi se něco hýbe,“ vydechl Harry. „Poslouchej... Vypadá to na něco velikého.“
Nastražili uši. Kus od nich, napravo, si něco velikého razilo cestu mezi stromy a lámalo větve.
„Ne, to ne!“ zaúpěl Ron. „To ne, přece ne –“
„Buď zticha!“ napomenul ho Harry horečně. „Nebo tě to uslyší.“
„Co, mě že uslyší?“ namítl Ron nepřirozeně vysokým hlasem. „Už to přece slyšelo Tesáka!“
Tma jako by teď tlačila na oční bulvy: stáli tam celí vyděšení a čekali. Napřed se ozval jakýsi podivný rachot a potom nastalo ticho.
„Co myslíš, že teď dělá?“ zeptal se Harry.
„Nejspíš se to chystá na nás vrhnout,“ mínil Ron.
Vyčkávali dál, sotva se odvážili pohnout a třásli se po celém těle.
„Myslíš“ že je to pryč?“ zašeptal Harry.
„Já nevím –“
Pak se vpravo od nich náhle rozzářilo světlo: v té tmě je tak oslnilo, že zvedli ruce a zakryli si oči. Tesák se znovu rozštěkal a pokoušel se utéci, zapletl se však do hustého trní a štěkal ještě hlasitěji.
„Harry!“ vykřikl Ron a hlas mu přeskočil úlevou, „Harry vždyť to je naše auto!“
„Cože?“
„Pojď!“
Harry klopýtal za Ronem ke světlu, škobrtal a několikrát zakopl; a za chvilku už vyběhli na mýtinu.
Auto pana Weasleyho tam s rozsvícenými reflektory stálo prázdné pod klenbou hustých větví, uprostřed kruhu mohutných stromů, a když Ron s otevřenými ústy přišel blíž, pomalu se rozjelo k němu jako nějaký veliký tyrkysový pes, který zdraví svého pána.
„Celou tu dobu bylo pořád tady!“ řekl Ron potěšené a obcházel kolem vozu. „Podívej se na něj! V lese zdivočelo...“
Blatníky auta byly poškrábané a zablácené. Zřejmě si zvyklo toulat se po lese na vlastní pěst. Tesákovi se očividně nezamlouvalo: držel se Harryho a ten cítil, jak se pes chvěje. Harry konečně přestal horečně supět a zastrčil hůlku zpátky do hábitu.
„A my jsme si mysleli, že na nás chce zaútočit!“ řekl Ron, opřel se o auto a poklepal na ně. „Pořád jsem si říkal, kam se nám podělo!“
Harry přimhouřil oči a rozhlížel se, jestli na osvětlené lesní půdě najde další pavouky, ti však před oslnivou září reflektorů zděšeně prchli.
„Ztratili jsme stopu,“ řekl. „Pojď, musíme je najít.“
Ron však neřekl ani slovo a ani se nepohnul. Upíral oči někam tak deset stop nad zemi, přímo za Harryho záda. Tvář měl zsinalou hrůzou.
Harry se chtěl otočit, ale už to nestihl. Zaslechl hlasité cvakání a vzápětí ucítil, jak ho cosi dlouhého a chlupatého uchopilo v pase a zvedlo jej do vzduchu. Zděšeně sebou zmítal a zanedlouho uslyšel dvě další cvaknutí: také Ron vyletěl do vzduchu a v příští chvíli odnášeli do temného lesa i skučícího a vyjícího Tesáka.
Harry visel hlavou dolů a viděl, že stvoření, jež se ho zmocnilo, se pohybuje po šesti nesmírně dlouhých chlupatých nohách, zatímco přední dvě ho pevně svíraly pode dvěma lesklými černými kusadly. Za sebou slyšel další takové stvoření, které bezpochyby neslo Rona. Mířili přímo do středu lesa. Harry slyšel, jak se Tesák pokouší vyprostit ze sevření třetího netvora a hlasitě kňučí. Chtělo se mu vykřiknout, ale nedokázal to. Jako by nechal svůj hlas u auta na mýtině.
Nikdy nezjistil, jak dlouho vězel ve spárech té příšery; věděl jen, že se náhle rozsvítilo, a zahlédl, že půda pokrytá listím se doslova hemží pavouky. Vytáhl krk víc stranou a uviděl, že dorazili na kraj rozlehlé rokle, kde byly všechny stromy vykácené, takže hvězdy teď jasně ozařovaly tu nejhorší podívanou, jakou kdy v životě spatřil.
Pavouci! Ne drobní pavoučci, kteří se hemžili po spadaném listí tam dole. Pavouci velcí jako tažní koně, osmiocí a osminozí, černí, chlupatí a obrovští. Mohutný pavouk, který nesl Harryho, se dal po strmém svahu dolů, ke klenuté pavučině obestřené mlhou uprostřed rokle, zatímco jeho druhové se shlukli ze všech stran a vzrušeně cvakali kusadly dívajíce se na jeho břemeno.
Konečně ho pavouk pustil a Harry dopadl na všechny čtyři; hned vedle něj žuchli na zem i Ron a Tesák. Ten teď už nevyl, jen se tiše krčil strachy. Ron vypadal navlas stejně, jak se cítil Harry: ústa měl otevřená v jakémsi němém výkřiku a oči mu vylézaly z důlků.
Náhle si Harry uvědomil, že pavouk, který jej shodil na zem, něco říká. Nebylo snadné tomu porozumět, protože při každém slově, které vyřkl, zacvakal kusadly.
„Aragogu!“ volal. „Aragogu!“
Z klenuté pavučiny obestřené mlhou vylezl velice pomalu pavouk veliký jako menší slon. Na černém těle a nohách měl šedivé skvrny a všechny oči na ošklivé hlavě s kusadly měl mléčně bílé. Byl slepý.
„Co se děje?“ zeptal se a rychle zacvakal kusadly.
„Lidé,“ cvakl pavouk, který chytil Harryho.
„Hagrid?“ zeptal se Aragog a přistoupil blíž. Jeho osm mléčně bílých očí neurčitě těkalo sem tam.
„Cizí,“ odpověděl pavouk, který přinesl Rona.
„Zabít,“ cvakl Aragog rozmrzele. „Zrovna jsem spal...“
„Jsme Hagridovi přátelé!“ vykřikl Harry. Srdce jako by mu vystoupilo z hrudi a bušilo mu až v hrdle.
Cvak, cvak, cvak – bylo slyšet kusadla pavouků po celé rokli.
Aragog zaváhal.
„Hagrid do naší rokle ještě nikdy nikoho neposlal,“ pronesl zvolna.
„Hagrid je v nesnázích,“ řekl Harry a prudce oddechoval. „Právě proto jsme přišli.“
„V nesnázích?“ zeptal se starý pavouk a Harrymu se zdálo, že za cvakáním kusadel postřehl znepokojení. „Ale proč poslal vás?“
Harry uvažoval o tom, že se postaví, ale hned to zavrhl; obával se, že by se neudržel na nohou. Mluvil tedy vleže, tak klidně, jak jenom dokázal.
„Nahoře ve škole si totiž myslí, že Hagrid zosnoval – ehm – něco proti studentům. Odvezli ho do Azkabanu.“
Aragog zběsile zacvakal kusadly a zástup pavouků po celé rokli ten zvuk opakoval jako ozvěnou. Znělo to jako potlesk, až na to, že při potlesku na Harryho obvykle nešly ze samého strachu mdloby.
„Ale to přece bylo před lety!“ namítl Aragog podrážděně. „Před mnoha a mnoha lety. Dobře se na to pamatuji; proto Hagrid tenkrát musel ze školy odejít. Domnívali se, že já jsem ten netvor, který žije na místě, jež nazývají Tajemná komnata. Mysleli, že Hagrid ji otevřel a vypustil mě ven.“
„Ale ty – copak ty nejsi z Tajemné komnaty?“ zeptal se Harry a cítil přitom na čele studený pot.
„Já?“ Aragog zacvakal hněvivě kusadly. „Já jsem se na hradě nenarodil. Pocházím ze vzdálené země a jakýsi cizí obchodník mě Hagridovi daroval, když jsem byl ještě vejce. Tenkrát byl Hagrid malý chlapec, ale staral se o mě, schovával mě v přístěnku na hradě a krmil mě zbytky ze stolu. Hagrid je můj dobrý přítel a je to dobrý člověk. Když mě odhalili a dávali mi vinu za smrt jakéhosi děvčete, Hagrid mě chránil: od té doby žiji pořád tady v lese a on mě dodnes navštěvuje. Dokonce mi našel ženu, Mosag: sám vidíš, jak se naše rodina rozrostla. Za to vše vděčím Hagridově dobrému srdci...“
Harry sebral veškerou odvahu, která mu ještě zbývala.
„Tys tedy – ty jsi nikdy nikoho nenapadl?“
„Nikdy“ zachrčel starý pavouk. „Mé přirozené pudy by mě k tomu samozřejmě vedly, ale z úcty k Hagridovi jsem nikdy žádnému člověku neublížil. Tělo toho děvčete, které zabili, našli v nějaké umývárně, ale já jsem z hradu neviděl nikdy nic kromě přístěnku, kde jsem vyrostl. Náš rod má rád tmu a ticho...“
„Ale v tom případě... Ty víš kdo to děvče doopravdy zabil?“ vyhrkl Harry. „Ať je to kdo chce, objevil se a napadá další a další lidi –“
Jeho slova přehlušilo mnohohlasé cvakání kusadel a chřestivý pohyb spousty dlouhých nohou, které se rozčileně daly do pohybu. Všude kolem něj se pohybovala veliká černá těla.
„To, co žije na hradě,“ řekl Aragog, „je stvůra z dávných časů, které se my pavouci bojíme víc než kdo jiný. Dodnes se pamatuji, jak úpěnlivě jsem Hagrida prosil, aby mě pustil ven, když jsem cítil, že ten běs obchází po škole.“
„Ale co to je?“ zeptal se Harry naléhavě.
Další hlasité cvakání kusadel a chřestivé pohyby nohou; měl pocit, že se kruh pavouků svírá stále víc.
„My o té stvůře nikdy nemluvíme!“ řekl Aragog rozlíceně. „Ani nevyslovujeme její jméno! Nikdy jsem Hagridovi neřekl, jak se jmenuje, i když se mě na to mnohokrát ptal.“
Harry na něj nechtěl naléhat, obzvlášť když se pavouci ze všech stran tlačili blíž a blíž. Aragoga již rozhovor očividně unavil. Pomalu couval zpátky do své klenuté pavučiny, ostatní pavouci se však k oběma chlapcům pomalu, ale jistě přibližovali.
„Takže my zase půjdeme!“ křikl Harry zoufale za Aragogem. Slyšel přitom, jak za ním šustí listí.
„Že půjdete?“ řekl Aragog pomalu. „To sotva...“
„Ale – ale –“
„Moji synové a dcery na můj příkaz Hagridovi neubližují. Nemohu jim ovšem odepřít čerstvé maso, když tak ochotně a samo přišlo mezi nás. Sbohem, Hagridův příteli.“
Harry se otočil. Jen několik stop od něj se tyčila pevná zeď pavouků vyšší než on, cvakali kusadly a na ošklivých černých hlavách se jim lesklo bezpočtu očí...
Harry již sahal pro svoji hůlku, i když chápal, že to nemá smysl: pavouků bylo přespříliš. Ve chvíli, kdy se rozhodl postavit na nohy a zemřít v boji, se však ozvalo dlouhé, hlasité zahoukání a rokli zaplavilo oslnivé světlo.
Po svahu dolů se řítilo auto pana Weasleyho, s rozzářenými reflektory a s vyjící houkačkou, a odhazovalo pavouky stranou; několik jich dopadlo na záda a komíhali svýma nekonečnýma nohama ve vzduchu. Auto zaskřípělo brzdami a zůstalo stát přímo před Harrym a Ronem a dvířka se rozletěla dokořán.
„Vezmi Tesáka!“ křikl Harry a vrhl se na přední sedadlo. Ron oběma rukama uchopil štěkajícího psa a hodil ho dozadu. Dvířka se ihned přibouchla. Ron se ani nedotkl plynového pedálu, ale vůz to nepotřeboval. Motor zaburácel a ujížděli pryč. Cestou ještě sráželi další pavouky Vyřítili se po svahu nahoru, ven z rokle, a zakrátko si už razili cestu lesem. Do oken jim šlehaly větve, auto se však dovedně proplétalo nejširšími mezerami po cestě, kterou očividně už znalo.
Harry se ohlédl na Rona. Ústa měl ještě pořád otevřená v němém výkřiku, ale oči už mu nelezly z důlků.
„Jsi v pořádku?“
Ron zíral před sebe a nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.
Auto se prodíralo podrostem. Tesák na zadním sedadle hlasitě vyl a Harry viděl, jak urazili postranní zrcátko, když projeli těsně kolem rozložitého dubu. Po deseti minutách hlučné, kostrbaté jízdy les konečně prořídl a Harry opět zahlédl útržky oblohy.
Auto zastavilo tak nečekaně, až málem proletěli předním sklem. Byli na kraji lesa. Tesák se vrhl na okénko – chtěl se co nejrychleji dostat ven. Jakmile mu Harry otevřel dveře, bleskurychle vyrazil mezi stromy k Hagridově boudě, ocas stažený mezi nohama. Harry vystoupil také, a když se asi za minutu vrátil cit v údech i Ronovi, následoval jej, byť ještě toporně a s vytřeštěnýma očima. Harry vděčně poklepal na karoserii auta, jež vyrazilo zpět do lesa a v mžiku se jim ztratilo z očí.
Harry si ještě zašel do Hagridova srubu pro neviditelný plášť. Tesák ležel v koši pod přikrývkou a třásl se. Když Harry znovu vyšel ven, zjistil, že Ron úporně zvrací na záhon s dýněmi.
„Držte se pavouků,“ řekl Ron chabým hlasem a otíral si ústa do rukávu. „Tohle Hagridovi nikdy neodpustím. Máme štěstí, že jsme zůstali naživu.“
„Nejspíš si myslel, že Aragog jeho přátelům neublíží,“ mínil Harry.
„V tom je právě s Hagridem vždycky velká potíž!“ prohlásil Ron a bouchl do stěny srubu. „Věčně si myslí, že netvoři nejsou tak strašní, jak se o nich říká, a vidíš sám, kam ho to přivedlo! Do Azkabanu!“ Celý se teď třásl a nebyl s to se ovládnout. „Proč nás za těmi pavouky vůbec posílal? Co jsme se vlastně dozvěděli, to mi pověz!“
„Že Hagrid Tajemnou komnatu neotevřel,“ řekl Harry, přehodil přes Rona plášť a žďuchl ho do ruky, aby ho přiměl k chůzi. „Byl nevinný.“
Ron jen hlasitě odfrkl. Pokud někdo v přístěnku vypěstoval Aragoga, nešlo to s jeho představou o nevinnosti zřejmě příliš dohromady.
Když se přiblížili k hradu, Harry stáhl plášť co nejníž, aby měl jistotu, že jim zakrývá i nohy, a pak opatrně pootevřel skřípající bránu. Obezřetně prošli vstupní síní a po mramorovém schodišti nahoru a jen zadržovali dech, když míjeli chodby, po nichž přecházely bdělé hlídky. Pak se konečně ocitli v bezpečí nebelvírské společenské místnosti, kde mezitím dohořel oheň a zůstal po něm jen žířivý popel. Sundali si plášť a vyšli po točitém schodišti do své ložnice.
Ron padl na postel, aniž by se namáhal svlékat. Harry si však nepřipadal nijak zvlášť ospalý. Posadil se na okraj postele a usilovně přemýšlel o všem, co Aragog řekl.
Běs, který se kdesi na hradě skrýval, mu připadal jako jakýsi nestvůrný Voldemort – dokonce ani jiní netvorově nechtěli vyslovit jeho jméno. O tom, co to je a jak dokáže svoje oběti proměnit v kámen, ovšem nevěděli o nic víc než předtím; dokonce ani Hagrid nikdy nezjistil, co se v Tajemné komnatě skrývá.
Harry se vyhoupl nohama na postel, opřel se o polštář a hleděl na měsíc, který na něj zářil oknem věže. Nenapadalo ho nic, co by ještě mohli podniknout. Ať se pokusili o cokoli, octli se v slepé uličce. Raddle nechytil pravého viníka, Zmijozelovu dědici se podařilo uniknout a nikdo nedokázal říct, zda nyní otevřela Tajemnou komnatu stejná osoba, anebo někdo jiný. Nikoho dalšího se už zeptat nemohli. Harry si lehl a dál přemýšlel o tom, co Aragog řekl.
Začínala ho už zmáhat ospalost, když tu mu vytanulo na mysli něco, co mu připadlo jako jejich poslední naděje, a on se naráz zpříma posadil.
„Rone,“ šeptl do tmy. „Rone!“
Ron se probudila vyjekl stejně jako Tesák – okamžik se divoce rozhlížel a pak spatřil Harryho.
„Rone – ta dívka, která tehdy umřela... Aragog říkal, že ji našli v nějaké umývárně,“ řekl Harry a nevšímal si Nevillova nosového chrápání z kouta. „A co jestli v té umývárně zůstala? Co když tam pořád ještě je?“
Ron si protíral oči a mračil se do měsíčního světla. Pak naráz pochopil.
„Snad nemyslíš – ty myslíš Ufňukanou Uršulu?“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář