Harryho euforie z toho, že konečně vyhráli famfrpálový pohár, trvala přinejmenším týden. Dokonce i počasí jako by oslavovalo; jak se blížil červen, dny začaly být bezmračné a rozpálené, takže nikdo neměl chuti dělat nic jiného než vyjít si na procházku po školních pozemcích a natáhnout se někde do trávy s několika pintami chlazené dýňové šťávy, možná si zahrát přátelskou partii tchoříčků nebo se dívat, jak se olbřímí oliheň líně převaluje sem a tam po hladině jezera.
Takovému lenošení se však oddávat nemohli. Zkoušky byly prakticky za dveřmi a místo bezcílného bloumání kolem hradu byli chlapci a děvčata nuceni zdržovat se uvnitř a pokoušet se přinutit mozek, aby se soustředil na studium, zatímco otevřenými okny je lákaly ven závany báječného letního vzduchu. Dokonce i Freda a George Weasleyovy bylo vidět nad knihami: chystali se na zkoušky pro NKÚ (náležitou kouzelnickou úroveň), zatímco Percy se připravoval na OVCE (ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny), tedy na nejvyšší kvalifikaci, jakou Bradavice nabízely. Protože Percy doufal, že dostane místo na ministerstvu kouzel, potřeboval co nejlepší známky. To se odrazilo v jeho vzrůstající nervozitě: uděloval velice přísné tresty každému, kdo po večerech rušil klid ve společenské místnosti. Nervózněji než on vypadala po pravdě řečeno pouze Hermiona.
Harry s Ronem už se vzdali pokusů vyzvědět od ní, jak je možné, že chodí na několik hodin zároveň, nedokázali se však udržet, když viděli rozvrh zkoušek, který si sama pro sebe sepsala.
V prvním sloupci stálo:
„Hermiono?“ vyptával se Ron opatrně, protože Hermiona měla v oněch dnech při sebemenším vyrušení sklon vybuchnout. „Totiž - víš docela jistě, že sis ty údaje opsala správně?“
„Cože?“ vyštěkla Hermiona, zdvihla rozvrh zkoušek a prohlédla si ho. „Ano, samozřejmě.“
„Má cenu ptát se tě, jak hodláš skládat dvě zkoušky současně?“ zajímal se Harry
„Ne,“ ujistila ho stroze Hermiona. „Neviděl někdo z vás moji Numerologii a Gramatiku?“
„Jo, jistě, půjčil jsem si je, abych si v nich před spaním chvíli početl,“ odpověděl Ron, ale jen velice tiše. Hermiona začala po stole přešupovat štosy pergamenů a hledat zmíněné učebnice. Přesně v tom okamžiku se v okně ozvalo zašustění křídel a do místnosti vlétla Hedvika. V zobáku pevně svírala nějaký vzkaz.
„To je od Hagrida,“ oznámil Harry, když ho otevřel. „Jde o Klofanovo odvolací řízení - stanovili ho na šestého.“ „To je zrovna poslední den našich zkoušek,“ konstatovala Hermiona, která se stále ještě všude rozhlížela po své učebnici věštění z čísel.
„A to řízení se bude konat tady.“ pokračoval Harry, který si dosud četl doručený dopis. „Přijede někdo z ministerstva kouzel a - a s ním i kat.“
Hermiona vyděšeně vzhlédla.
„Oni s sebou na odvolací řízení rovnou berou kata? To ale vypadá, jako by bylo rozhodnuto předem!“
„Ano, to tedy vypadá,“ přisvědčil rozvážně Harry.
„To přece nemůžou!“ vyjekl Ron. „Takovou dobu jsem strávil tím, že jsem hledal argumenty pro Klofanovu obhajobu! Nemůžou to jen tak ignorovat!“
Harry však měl strašlivé tušení, že komise pro likvidaci nebezpečných tvorů se už na základě doporučení pana Malfoye rozhodla. Dracovi, který byl od nebelvírského triumfu ve famfrpálovém finále viditelně schlíplý, se v posledních několika dnech zjevně vracelo jeho někdejší arogantní sebevědomí. Soudě podle posměšných poznámek, které Harry vyslechl, Malfoy vůbec nepochyboval o tom, že bude Klofan popraven, a očividně byl nesmírně hrdý na to, že se tak stane jeho přičiněním. Harry při těchto příležitostech musel vynaložit veškeré sebeovládání na to, aby nenapodobil Hermionu a nedal Malfoyovi jednu po hubě. A nejhorší ze všeho bylo, že neměli čas ani příležitost jít se podívat za Hagridem, protože nově vyhlášená přísná bezpečnostní opatření dosud nebyla zrušena a Harry se neodvažoval vypravit se pro svůj neviditelný plášť, který zůstal pod jednookou čarodějnicí.
Začal zkouškový týden a v celém hradě zavládlo nepřirozené ticho. Žáci třetího ročníku se v pondělí v době oběda vynořili z učebny přeměňování celí zvadlí a popelaví v obličeji, porovnávali dosažené výsledky a stěžovali si na obtížnost úkolů, které jim byly zadány a k nimž patřila například přeměna čajové konvice v želvu. Hermiona lezla každému na nervy, protože si stěžovala, že její želva měla nepřesně vybarvený krunýř, což byl detail, který by byl všem ostatním vadil ze všeho nejmíň.
„Ta moje měla místo ocasu pořád ještě hubici, to bylo příšerné...“
„Myslíte, že opravdové želvy vydechovaly páru?“
„Na krunýři jí zůstal ten květinový vzorek. Myslíte, že mi za to strhnou body?“
A hned po obědě, který do sebe v rychlosti naházeli, se opět vrátili nahoru na zkoušku z kouzelných formulí. Hermiona měla pravdu; profesor Kratiknot si skutečně pro testy vybral povzbuzovací kouzla. Harry z čiré nervozity své kouzlo trošičku přehnal, což mělo za následek, že Ron, který s ním byl ve dvojici, se svíjel v neovladatelných záchvatech hysterického smíchu a musel být odveden do odpočívárny, kde si hodinu oddechl, než byl připraven sám kouzlo předvést. Po večeři se žáci spěšně nahrnuli zpět do svých společenských místností, ne však proto, aby odpočívali, ale aby si začali opakovat základy lektvarů, astronomie a péče o kouzelné tvory.
Příštího dne dopoledne předsedal Hagrid zkouškám z péče o kouzelné tvory doopravdy jen velice roztržitě; zdálo se, že se v myšlenkách toulá někde úplně jinde. Vytasil se pro účely zkoušek s velkou nádrží čerstvých tlustočervů a řekl své třídě, že chce-li někdo u zkoušky uspět, musí být jeho tlustočerv na konci hodiny ještě naživu. Vzhledem k tomu, že tlustočervům se nejlépe dařilo tehdy, když se o ně nikdo nestaral, byla to ta nejsnazší zkouška, jakou kdy kdokoli z nich skládal, a navíc Harrymu, Ronovi a Hermioně se během ní naskytla příležitost promluvit si s Hagridem.
„Klofan začíná bejt kapánek skleslej,“ svěřil se jim Hagrid, který se sklonil až ke stolu a předstíral, že kontroluje, jestli je Harryho tlustočerv ještě naživu. „Už je nejspíš moc dlouho zavřenej. Stejně ale... Pozejtří už budem vědět, na čem jsme... esli dobře nebo zle.“
Téhož dne odpoledne skládali ještě zkoušku z lektvarů, která dopadla jednoznačně katastrofálně. Byť se Harry snažil ze všech sil, nepodařilo se mu zahustit matoucí utrejch a Snape, který u něj stál a sledoval ho s výrazem pomstychtivého zadostiučinění, si do poznámkového bloku naškrábal něco, co se podezřele podobalo nule, a přesunul se jinam.
O půlnoci pak v nejvyšší věži hradu následovala astronomie, kterou ve středu dopoledne vystřídaly dějiny čar a kouzel, při nichž Harry spěšně sepsal všechno, co mu kdy vyprávěl Florean Fortescue o středověkých honech na čarodějnice, a představoval si přitom, jak rád by v dusné učebně měl některý z Fortescueových zmrzlinových pohárů s čokoládou a oříšky. Středeční odpoledne znamenalo zkoušku z bylinkářství, kterou skládali v rozpáleném skleníku pod paprsky žhnoucího slunce; pak se málem upečení vrátili do společenské místnosti a tajně se oddávali myšlence, jaké to bude příštího dne ve stejnou dobu, až to budou mít konečně všechno za sebou.
Ve čtvrtek dopoledne skládali předposlední zkoušku z obrany proti černé magii. Profesor Lupin pro ně připravil ten nejneobvyklejší test, jakému se kdokoli z nich kdy podrobil. Byla to jakási obdoba překážkové dráhy pod širým nebem, kde museli přebrodit hluboké brouzdaliště, v němž se skrýval děsovec, proplést se mezi řadou děr v zemi plných karkulinek, překonat bažinatý úsek a nevšímat si přitom zavádějících pokynů bludníčka a nakonec vlézt do staré truhly a svést zápas s novým bubákem.
„Vynikající, Harry,“ zamumlal Lupin, když Harry se širokým úsměvem vylezl z truhly. „Dávám ti výbornou.“ Rozradostněn vlastním úspěchem zůstal Harry venku, kde mohl sledovat Rona a Hermionu. Ron si vedl velice dobře, dokud nenarazil na bludníčka, jemuž se podařilo úspěšně ho zmást natolik, že se až po pás propadl do bahna. Hermiona všechno zvládala naprosto dokonale až do chvíle, kdy dospěla k truhle s bubákem. Asi minutu byla uvnitř, poté však s jekotem vyrazila ven.
„Hermiono!“ vyhrkl překvapeně Lupin. „Co se děje?“ „Pro-pro-profesorka McGonagallová!“ lapala po dechu Hermiona a ukazovala do truhly. „Ří-říkala, že jsem u všech zkoušek propadla!“
Chvíli trvalo, než se jim podařilo Hermionu utišit. Když se konečně znovu jakžtakž ovládala, vydala se spolu s Harrym a Ronem zpět k hradu. Ron měl sice tendenci dělat si z ní kvůli jejímu bubákovi legraci, hádky se však vyvarovali, když pohlédli nahoru na schodiště.
Stál tam Kornelius Popletal, který se ve svém proužkovaném svrchníku lehce potil, a rozhlížel se po školních pozemcích. Když si všiml Harryho, maličko sebou škubl.
„Nazdárek, Harry!“ pozdravil ho. „Nejspíš jdeš rovnou ze zkoušky? Už to máš skoro za sebou, co?“
„Ano,“ přikývl Harry. Hermiona s Ronem, kteří se s ministrem kouzel neznali tak dobře jako Harry, zůstali rozpačitě stát opodál.
„Nádherný den!“ poznamenal Popletal a zahleděl se na druhý břeh jezera. „Škoda jen... škoda...“
Zhluboka si povzdechl a podíval se dolů na Harryho. „Zavedla mě sem jistá nepříjemná povinnost, Harry. Komise pro likvidaci nebezpečných tvorů si vyžádala svědka, který má být přítomen popravě šíleného hipogryfa. Protože jsem stejně potřeboval Bradavice navštívit kvůli té záležitosti s Blackem, požádali mě, abych se toho ujal.“
„Má to znamenat, že odvolací řízení už proběhlo?“ vložil se do hovoru Ron a postoupil kupředu.
„Ne, ne, je naplánované na dnešní odpoledne,“ vysvětloval Popletal a zvědavě si Rona prohlížel.
„V tom případě možná nebudete muset žádné popravě přihlížet,“ pokračoval pevným hlasem Ron. „Třeba toho hipogryfa ještě osvobodí!“
Než Popletal stačil odpovědět, objevili se v hradní bráně za jeho zády dva kouzelníci. Jeden z nich byl tak starý, že jim připadalo, jako by se jim přímo před očima sesychal, druhý byl vysoký a urostlý a pod nosem měl úzký černý knírek. Harry se domyslel, že jsou to zástupci komise pro likvidaci nebezpečných tvorů, protože seschlý stařec přimhouřenýma očima pohlédl na Hagridovu hájovnu a slabým hlasem si postýskl: „Ach bože, na tohle už začínám být moc starý... Ve dvě hodiny, že ano, Popletale?“
Muž s černým knírkem ohmatával něco, co mu viselo na opasku. Harry se podíval a spatřil, že přejíždí širokým palcem po ostří lesknoucí se sekery. Ron otevřel ústa a chystal se něco říct, ale Hermiona ho prudce šťouchla do žeber a kývla hlavou směrem k vstupní síni.
„Proč jsi mě zarazila?“ vyjel na ni vztekle Ron, když vešli na oběd do Velké síně. „Vidělas je? Už mají dokonce připravenou sekeru! To není žádná spravedlnost!“
„Rone, tvůj taťka pracuje na ministerstvu. Nemůžeš přece takhle mluvit s jeho šéfem!“ napomínala ho Hermiona, sama se však také tvářila nesmírně nešťastně.
„Pokud si Hagrid tentokrát zachová chladnou hlavu a přednese řádnou obhajobu, nemůžou přece Klofana popravit...“
Harrymu však bylo jasné, že Hermiona tomu, co říká, sama doopravdy nevěří. Chlapci a děvčata všude kolem nich u oběda vzrušeně štěbetali a těšili se, že už odpoledne budou mít po zkouškách, Harry, Ron a Hermiona však tonuli v obavách o Hagrida a Klofana a jejich dobrou náladu nesdíleli.
Harry s Ronem skládali poslední zkoušku z jasnovidectví, zatímco Hermionu na závěr čekalo studium mudlů. Vyšli společně nahoru po mramorovém schodišti, Hermiona se od nich v prvním patře odloučila a oba chlapci pokračovali až do sedmého patra, kde už na točitých schodech vedoucích k učebně profesorky Trelawneyové seděli mnozí jejich spolužáci a snažili se na poslední chvíli si ještě něco vecpat do hlavy.
„Volá si nás k sobě jednotlivě,“ oznámil Neville, když k němu přisedli. V klíně měl rozevřenou učebnici Odhalování věcí budoucích a četl si v kapitole pojednávající o věštění z křišťálových koulí. „Viděl aspoň někdo z vás vůbec kdy něco v křišťálové kouli?“ vyptával se nešťastně.
„Ne,“ ujistil ho nepřítomně Ron, který se v jednom kuse díval na hodinky. Harry věděl, že odpočítává čas, který ještě zbýval do začátku Klofanova odvolacího řízení.
Fronta čekajících před učebnou se zkracovala jen velice pomalu. Pokaždé, když někdo sešplhal dolů po stříbrném žebříku, zbytek třídy zasyčel: „Na co se ptala? Jak to dopadlo?“
Nikdo z odzkoušených však nic neprozradil.
„Řekla mi, že jí její křišťálové koule prozradila, že pokud vám něco povím, postihne mě strašlivé neštěstí!“ zakvílel Neville, když se spouštěl po žebříku k Harrymu a Ronovi, kteří už postoupili až na odpočívadlo.
„Taková výmluva, to se jí podobá,“ odfrkl si Ron. „Abys věděl, začínám mít dojem, že měla Hermiona v jejím případě úplnou pravdu,“ ukázal palcem směrem k padacím dveřím nad svou hlavou, „je to stará prolhaná maškara.“
„To tedy je,“ prohlásil Harry a pohlédl na hodinky. Byly právě dvě hodiny. „Kdyby to aspoň neprotahovala...“ Parvati slezla po žebříku a nadýmala se pýchou. „Říká, že mám všechny předpoklady k tomu, abych se stala opravdovou vědmou,“ informovala Harryho a Rona. „Viděla jsem spoustu věcí... No, zlomte vaz!“ Spěšně seběhla po točitých schodech k Levanduli. „Ronald Weasley,“ ozval se známý zamlžený hlas nad jejich hlavami. Ron se na Harryho ušklíbl, vyšplhal po stříbrném žebříku a zmizel. Harry teď zůstal jako poslední, koho zbývalo vyzkoušet. Usadil se na podlahu, zády se opřel o zeď, poslouchal, jak na okně zalitém sluncem bzučí moucha a jeho myšlenky se zatoulaly k Hagridovi.
Konečně, asi po dvaceti minutách, se na žebříku znovu objevily Ronovy velké nohy.
„Jak to šlo?“ zajímal se Harry a vstal.
„Je to hovadina,“ ujistil ho Ron. „Vůbec nic jsem neviděl, tak jsem si prostě něco vymyslel. Myslím ale, že jsem ji nepřesvědčil...“
„Počkej na mě ve společenské místnosti,“ zamumlal Harry, když se ozvalo volání profesorky Trelawneyové: „Harry Potter!“
Ve věžní komnatě bylo ještě větší vedro než obvykle. Závěsy byly zatažené, oheň vesele plápolal a známý dávivý pach nutkal Harryho ke kašli, když se neohrabaně proplétal mezi neuspořádanou změtí křesílek a stolků k místu, kde seděla profesorka Trelawneyové a čekala na něj před velkou křišťálovou koulí.
„Dobrý den, chlapče,“ přivítala ho tiše. „Bud tak laskav a podívej se do orbity... Můžeš si dát klidně na čas... potom mi povíš, co v ní vidíš...“
Harry se sklonil nad křišťálovou koulí a vhlížel se do ní, hleděl do ní tak úporně, jak jen byl schopen, a snažil se ji silou vůle přimět, aby mu ukázala něco jiného než vířící bílou mlhu. Nic se však nestalo.
„Tak co?“ pobídla ho jemně profesorka Trelawneyové. „Co tam vidíš?“
Horko bylo absolutně vyčerpávající a v nosních dírkách štípal Harryho vonný dým, jenž k němu stoupal z hořícího ohně. Vzpomněl si, co mu před okamžikem řekl Ron, a rozhodl se, že si něco vymyslí.
„N-no...“ zakoktal váhavě, „nějaký temný stín... ehmm...“ „Čemu se podobá?“ vyzvídala šeptem profesorka Trelawneyová. „Zamysli se...“
Harry uvažoval, čeho se chytit, a myšlenky se mu znovu stočily ke Klofanovi.
„Hipogryfovi,“ pravil pevně.
„Vážně?“ zašeptala profesorka Trelawneyová a zaujatě něco čmárala na pergamen, který měla rozložený na kolenou. „Chlapče můj drahý, je docela možné, že vidíš konečný výsledek potíží chudáka Hagrida s ministerstvem kouzel! Podívej se důkladněji... řekl bys, že ten hipogryf má... že má hlavu?“
„Ano,“ ujistil ji rozhodně Harry.
„Víš to jistě?“ dorážela na něj profesorka Trelawneyová. „Jsi si naprosto jistý, drahoušku? Nevidíš ho třeba, jak se svíjí na zemi a za ním jak nějaká nezřetelná postava zdvihá nad hlavu sekeru?“
„Ne!“ odpověděl Harry, jemuž se z toho všeho začal lehce zvedat žaludek.
„Žádnou krev? Vzlykajícího Hagrida?“
„Ne!“ opakoval Harry, který už se nemohl dočkat, až opustí dusnou komnatu. „Nezdá se, že by mu něco bylo. A teď - teď odlétá...“
Profesorka Trelawneyová si povzdechla.
„Dobrá, drahoušku, myslím, že už toho necháme... Je to tak trochu zklamání... jsem si ale jistá, žes dělal, co bylo v tvých silách.“
Harry s úlevou vstal, popadl brašnu a otočil se k odchodu, vtom se však za ním ozval pronikavý nakřáplý hlas.
„STANE SE TO DNES VEČER.“
Harry se prudce otočil. Profesorka Trelawneyová prkenně seděla ve svém křesle; měla rozostřené oči a povislou bradu.
„Pro-prosím?“ zakoktal Harry.
Zdálo se však, že ho profesorka Trelawneyová neslyší.
Oči se jí začaly v důlcích protáčet. Harry zůstal stát a zmocňovala se ho panika - vypadala, jako by se o ni pokoušel nějaký záchvat. Zaváhal a napadlo ho, že se rozběhne na ošetřovnu - a pak profesorka Trelawneyová znovu promluvila stejným nakřáplým hlasem, který se jejímu vlastnímu hlasu vůbec nepodobal.
„PÁN TEMNOT SE SKRÝVÁ O SAMOTĚ A BEZ PŘÁTEL, OPUŠTĚN SVÝMI NÁSLEDOVNÍKY. JEHO SLUŽEBNÍK POSLEDNÍCH DVANÁCT LET STRÁVIL V ŘETĚZECH. DNES VEČER, JEŠTĚ PŘED PŮLNOCÍ, SE TENTO SLUŽEBNÍK OSVOBODÍ A VYDÁ SE SPOJIT SÍLY SE SVÝM MISTREM. PÁN TEMNOT ZA PŘISPĚNÍ SVÉHO SLUŽEBNÍKA ZNOVU POVSTANE, SILNĚJŠÍ A DĚSIVĚJŠÍ NEŽ KDY DŘÍV. DNES VEČER... PŘED PŮLNOCÍ.. SE SLUŽEBNÍK... VYDÁNA CESTU... ABY SE ZNOVU PŘIPOJIL... KE SVÉMU MISTROVI...“
Profesorce Trelawneyové klesla hlava na prsa. Z hrdla se jí vydral jakýsi chroptivý zvuk. Pak ale zcela náhle hlavu zas zdvihla.
„Moc se omlouvám, drahoušku,“ zašveholila jako ze sna. „Dnes je opravdu horko, vždyť víš... na chviličku jsem si asi zdřímla...“
Harry stál jako přikovaný a ohromeně na ni zíral. „Stalo se něco, můj milý?“
„No ... zrovna jste mi řekla, že... že se Pán temnot chystá znovu povstat... že se k němu vrací jeho někdejší služebník...“
Profesorka Trelawneyová se zatvářila dokonale zmateně.
„Pán temnot? Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit? Chlapče drahý, o něčem takovém se doopravdy nežertuje - Znovu povstat, to tak -“
„Ale vy jste to právě teď řekla! Povídala jste, že Pán temnot -“
„Myslím, že sis nejspíš také na chviličku zdříml, miláčku!“ usoudila profesorka Trelawneyová. „Ani ve snu by mě nenapadlo předpovídat něco tak dokonale nepravděpodobného, jako je tohle!“
Harry sešplhal po žebříku dolů, seběhl po točitých schodech a přemýšlel, jestli... jestli právě z úst profesorky Trelawneyové neslyšel náhodou skutečnou věštbu. Nebo to snad byla jen její představa o impozantním ukončení zkoušky?
O pět minut později už probíhal kolem bezpečnostních trollů, hlídkujících u vchodu do nebelvírské věže, a v hlavě mu stále zaznívala ozvěna slov profesorky Trelawneyové. Míjel početný dav spolužáků, kteří měli namířeno opačným směrem, smáli se a žertovali; hrnuli se ven, aby si trochu užili dlouho očekávané svobody. Když dorazil k otvoru v portrétu a vešel do společenské místnosti, prakticky nikdo v ní už nebyl. V jednom koutě však seděli Ron s Hermionou.
„Profesorka Trelawneyové,“ oznámil jim udýchaně Harry, „mi právě řekla -“
Při pohledu na výraz v jejich obličejích se však náhle zarazil.
„Klofan to prohrál,“ šeptl sklesle Ron. „Tohle zrovna přišlo od Hagrida.“
Hagridův vzkaz byl tentokrát suchý, nezmáčely ho žádné slzy, zdálo se však, že se mu ruka třásla tak hrozně, že byla jednotlivá slova sotva čitelná.
„Musíme tam jít,“ prohlásil okamžitě Harry. „Nemůžeme ho nechat, aby tam seděl sám a čekal, až přijde kat!“ „Jenže to má být při západu slunce,“ upozornil ho Ron, který se skelným pohledem díval z okna. „Nikdy by nám nedovolili... a zvlášť ne tobě, Harry...“
Harry si složil hlavu do dlaní a přemýšlel. „Kdybychom jen měli neviditelný plášti...“ „A kde je?“ zeptala se Hermiona.
Harry jí pověděl, jak ho nechal v tajné chodbě pod jednookou čarodějnicí.
„...jestli mě Snape ještě jednou nachytá někde v blízkosti té sochy, budu z toho mít pěkný průšvih,“ skončil svoje vysvětlování.
„To máš pravdu,“ souhlasila Hermiona a vyskočila. „Jestli nachytá tebe... Jak jsi říkal, že se otevírá hrb té čarodějnice?“
„No... poklepeš na něj hůlkou a řekneš Dissendium,“ prozradil jí Harry. „Ale -“
Hermiona nečekala, až dopoví. Rozhodným krokem vyrazila na protější stranu místnosti, strčila do podobizny Buclaté dámy, otevřela ji a zmizela jim z očí.
„Ona pro něj šla?“ žasl Ron a díval se za ní.
Opravdu pro něj šla. Po čtvrthodině se vrátila a stříbřitý plášť měla pečlivě složený pod hábitem.
„Já vůbec nechápu, co to do tebe poslední dobou vjelo, Hermiono!“ obrátil se k ní užasle Ron. „Nejdřív dáš facku Malfoyovi, potom práskneš dveřmi profesorce Trelawneyové...“
Hermiona se zatvářila značně polichoceně.
Spolu s ostatními sešli dolů na večeři, když však byli po jídle, nevrátili se do nebelvírské věže. Harry měl neviditelný plášť schovaný na prsou pod hábitem a musel mít neustále založené ruce, aby skryl podivné vyboulení, které tak vzniklo. Nenápadně se uchýlili do prázdné komnaty u vstupní síně a poslouchali, dokud si nebyli jisti, že v ní už nikdo není. Slyšeli, jak síní proběhly poslední dva spěchající a jak se za nimi zabouchly dveře. Hermiona zvědavě vykoukla.
„Všude je klid,“ zašeptala, „nikde nikdo. Dej sem ten plášť -“
Drželi se těsně u sebe, aby je nikdo neviděl, schovaní pod pláštěm přešli po špičkách vstupní síň a pak se vydali po hlavním kamenném schodišti dolů na školní pozemky. Slunce už se sklánělo ke korunám stromů Zapovězeného lesa a zalévalo jejich horní větve zlatavým přísvitem.
Došli k Hagridově hájovně a zaklepali. Trvalo celou minutu, než se ozval, a když se objevil ve dveřích, rozhlížel se kolem dokola po svém návštěvníkovi; v tváři byl bledý a celý se třásl.
„To jsme my,“ šeptl Harry. „Máme na sobě neviditelný plášť. Pusť nás dovnitř, svlékneme si ho.“
„Neměli jste sem chodit!“ pokáral je šeptem Hagrid, ale ustoupil stranou, takže mohli vejít. Rychle za nimi přibouchl a Harry plášť odhodil.
Hagrid tentokrát neplakal, ani se jim nevrhal kolem krku. Vypadal jako člověk, který neví, kde vlastně je a co si má počít. Dívat se na jeho bezmocnost bylo horší než vidět jej plakat.
„Dáte si čaj?“ zeptal se. Obrovské ruce se mu třásly, když sahal po konvici.
„Kde je Klofan, Hagride?“ zeptala se váhavě Hermiona. „Já - vodved jsem ho ven,“ odpověděl a polil celý stůl mlékem, když se snažil naplnit džbánek. „Uvázal jsem ho u záhonu s dýněma. Říkal jsem si, že by měl eště vidět stromy a... A loknout si čerstvýho vzduchu, než...“
Hagridovi se ruce třásly tak silně, že mu džbánek s mlékem vyklouzl a střepy se rozlétly po podlaze.
„Já to uklidím, Hagride,“ nabídla se Hermiona, přispěchala k němu a pustila se do zaneřáděné podlahy.
„V kredenci je eště další mlíko,“ řekl Hagrid, posadil se a rukávem si otřel čelo.
Harry se podíval na Rona a ten jeho pohled plný beznaděje opětoval.
„Nenapadá tě, kdo by v tom ještě mohl něco udělat, Hagride?“ zeptal se navztekaně Harry a přisedl si k němu. „Třeba Brumbál -“
„Ten už to zkoušel,“ povzdechl si Hagrid. „Nemá pravomoc na to zrušit rozhodnutí tý pitomý komise. Říkal jim, že je Klofan úplně normální, jenže voni maj strach... Víte přece, jakej je Lucius Malfoy.. Počítám, že jim nejspíš vyhrožoval... A ten kat, Macnair, to je Malfoyův starej kámoš... aspoň to ale bude rychlý a bezbolestný... A já budu stát vedle něj...“
Hagrid polkl. Očima těkal po hájovně sem a tam, jako by hledal alespoň špetičku naděje či útěchy.
„Brumbál sem za mnou dolů příde, až... až na to dojde. Dneska dopoledne mi poslal vzkaz. Napsal, že chce bejt... že chce bejt se mnou. Brumbál je báječnej chlap...“ Hermiona, která se právě hrabala v Hagridově kredenci a hledala džbánek na mléko, honem potlačila tiché vzlyknutí. Vzpřímila se s novým džbánkem v rukou a jen stěží zadržovala slzy.
„My tu s tebou taky zůstaneme, Hagride,“ začala, ale Hagrid zavrtěl střapatou hlavou.
„Vy se pěkně vrátíte nahoru na hrad. Psal jsem vám přece, že nechci, abyste se na to dívali. A stejně byste tu vůbec neměli bejt... jestli tě Popletal a Brumbál chytěj bez povolení venku, Harry, budeš mít pořádnej malér.“
Po Hermionině tváři teď proudem stékaly tiché slzy, dařilo se jí však před Hagridem je skrývat, jak pobíhala sem a tam a připravovala čaj. Když potom zdvihla láhev s mlékem a chystala se přelít trochu do džbánku, náhle vyjekla.
„Rone! Já - to snad nemůže být pravda - to je... to je Prašivka!“
Ron na ni nechápavě zíral. „Co to povídáš?“
Hermiona donesla džbánek na mléko ke stolu a obrátila ho dnem vzhůru. S vyděšeným zapištěním, doprovázeným zoufalou snahou udržet se vevnitř, vypadla na stůl Prašivka.
„Prašivko!“ vypravil ze sebe nevěřícně Ron. „Co tady děláš, Prašivko?“
Popadl vzpouzející se krysu a přidržel ji u světla. Prašivka vypadala strašně. Byla ještě vyhublejší, než jak si ji pamatovali, vypadaly jí celé chomáče chlupů, po nichž jí zůstaly široké pruhy holé kůže, a kroutila se Ronovi v rukou, jako by se zoufale snažila osvobodit.
„Už je dobře, Prašivko!“ uklidňoval ji Ron. „Tady žádné kočky nejsou! Není tu nic, co by ti mohlo ublížit!“ Hagrid náhle vyskočil a upřeně se zadíval z okna. jeho obvykle brunátná tvář nabyla barvy pergamenu. „Už jdou...“
Harry, Ron a Hermiona se prudce otočili. Z dáli od hradních schodů se k nim blížilo několik mužů. V čele kráčel Albus Brumbál a jeho stříbrný plnovous se leskl v záři zapadajícího slunce. Hned za ním cupital Kornelius Popletal. Skupinku uzavírali vetchý starý člen komise pro likvidaci nebezpečných tvorů a kat Macnair.
„Musíte zmizet,“ vybízel je Hagrid, který se teď třásl po celém těle. „Nesměj vás tu najít... Tak už dělejte, běžte!“ Ron si nacpal Prašivku do kapsy a Hermiona se chopila neviditelného pláště.
„Pustím vás zadem,“ ukázal Hagrid.
Následovali ho ke dveřím vedoucím do zahrádky za hájovnou. Harry si připadal podivně neskutečně a jeho pocit ještě zesílil, když pár metrů před sebou spatřil Klofana, uvázaného u stromu za Hagridovým dýňovým záhonem. Klofan jako by tušil, že se děje něco neblahého. Pohazoval štíhlou hlavou ze strany na stranu a nervózně hrabal kopyty.
„No tak, Klofane,“ uklidňoval ho Hagrid. „No tak...“ Otočil se k Harrymu, Ronovi a Hermioně: „A vy už běžte,“ přikázal. „Upalujte!“
Ani se nepohnuli. „Hagride, my nemůžeme - “ „Povíme jim, jak to doopravdy bylo -“ „Nesmějí ho přece zabít -“
„Běžte!“ přikázal rozčileně Hagrid. „Už takhle je to dost špatný. Nemusíte se eště dostat do maléru vy tři!“ Neměli na vybranou. Když Hermiona přehazovala neviditelný plášti přes Harryho a Rona, ozývaly se už před hájovnou hlasy. Hagrid pohlédl na místo, kde se mu před okamžikem ztratili z očí.
„Honem utíkejte,“ vyzval je chraptivě. „Nic neposlouchejte -“
A zamířil do hájenky právě v okamžiku, kdy se ozvalo zaklepání na přední dveře.
Pomalu, jakoby v nějakém děsivém transu, se Harry, Ron a Hermiona potichu vydali na cestu kolem Hagridova domu. Když dospěli na jeho opačnou stranu, přední dveře se právě s hlasitým prásknutím zavřely.
„Pospěšte si, prosím,“ zašeptala Hermiona. „Já to nesnesu, nevydržím to...“
Vydali se po travnatém svahu vzhůru k zámku. Slunce rychle klesalo za obzor; obloha se zbarvila jasnou šedí s nepatrným purpurovým nádechem, západní horizont však ještě zalévala rubínová záře.
Ron se náhle zarazil.
„No tak, Rone, prosím tě,“ vyjela na něj Hermiona. „To Prašivka - nelíbí se jí, kde je...“
Ron se předklonil a snažil se udržet krysu v kapse, tu však jako by popadlo šílenství. Zuřivě se zmítala, kroutila a mrskala a všemožně se snažila kousnout ho do ruky.
„Prašivko, ty kryso hloupá, to jsem přece já, Ron,“ syčel na ni tiše.
Slyšeli, jak Hagrid otevřel dveře, a dolehly k nim mužské hlasy.
„No tak, Rone, pojď už prosím, oni už se na to chystají!“ žadonila Hermiona.
„Vždyť už jdu... Prašivko, přestaň s tím!“
Znovu vyrazili; Harry se stejně jako Hermiona snažil nevnímat hlasy, které k nim doléhaly zezadu. Ron se opět zastavil.
„Neudržím ji - Zmlkni, Prašivko, takhle nás každý uslyší -“
Krysa divoce kvičela, ne však dost silně, aby přehlušila zvuky z Hagridovy zahrady. Ozvalo se několik nezřetelně hovořících mužských hlasů zároveň a následovala chvíle ticha, kterou náhle přerušilo zřetelné zasvištění a tupý dopad sekery.
Hermiona se lehce zapotácela.
„Oni to udělali!“ zašeptala Harrymu. „Já... nemůžu tomu uvěřit, oni to opravdu udělali!“
