Když Harry, Ron, Ginny a Lockhart stanuli na prahu v hábitech pokrytých špínou, slizem a (v Harryho případě) krví, zavládlo v místnosti na okamžik ticho. Potom zazněl výkřik.
„Ginny!“
Byla to paní Weasleyová, která až do té chvíle seděla před krbem a plakala. Teď prudce vyskočila a pan Weasley za ní. Oba se vrhli ke své dceři.
Harry se však díval přes ně. U krbové římsy stál se zářícím úsměvem profesor Brumbál a vedle něj profesorka McGonagallová, která s rukama na hrudi zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Fawkes prosvištěl Harrymu kolem ucha a posadil se Brumbálovi na rameno právě ve chvíli, kdy paní Weasleyová stiskla Harryho a Rona v náručí.
„Tys ji zachránil! Tys ji zachránil! Jak jsi to dokázal?“
„Myslím, že to bychom si rádi poslechli všichni,“ řekla profesorka McGonagallová zemdleným hlasem.
Paní Weasleyová Harryho pustila a ten po kratičkém zaváhání zamířil k psacímu stolu a položil na něj Moudrý klobouk, meč vykládaný rubíny a to, co zbývalo z Raddleova deníku.
Pak začal vyprávět. Téměř čtvrt hodiny mluvil do nábožného ticha: vylíčil jim, jak několikrát zaslechl onen hlas a jak si Hermiona konečně uvědomila, že z potrubí slyší baziliška; vyprávěl, jak se s Ronem vydali za pavouky do lesa a tam jim Aragog řekl, kde zemřela baziliškova poslední oběť; jak si domyslel, že tou obětí byla Ufňukaná Uršula a vchod do Tajemné komnaty že by mohl být v její umývárně...
„Výborně,“ pobídla ho profesorka McGonagallová, když se na chvilku odmlčel. „Takže jste zjistili, kde je vchod do Komnaty – a porušili jste přitom asi tak sto článků školního řádu, mohla bych k tomu dodat – ale jak proboha jste odtamtud všichni vyvázli živí, Pottere?“
Harry, který už začínal být ze všeho toho povídání ochraptělý, jim tedy vylíčil, jak Fawkes dorazil právě včas a jak mu Moudrý klobouk dal meč. Potom však zaváhal. Zatím se vůbec nezmínil o Raddleově deníku – ani o Ginny. Ta se teď hlavou opírala o rámě paní Weasleyová a po tvářích jí pořád ještě němě kanuly slzy. A co když ji vyloučí ze školy? – pomyslel si Harry zděšeně. Raddleův deník se už použít nedal... Jak teď dokážou, že to byl Raddle, kdo ji přiměl, aby to všecko udělala?
Harry se bezděčně podíval na Brumbála, který se lehce pousmál, jak se od jeho půlměsícových brýlí odrážela zář ohně v krbu.
„Mne ovšem zajímá nejvíc,“ řekl Brumbál tiše, „jak lord Voldemort dokázal očarovat Ginny, když se podle mých zdrojů v současné době skrývá v albánských lesích.“
Harry při jeho slovech pocítil úlevu – nesmírnou, hřejivou, úžasnou úlevu.
„Co–cože?“ vyhrkla paní Weasleyová ohromeně. „Vy–víte–kdo že o–očaroval Ginny? Ale Ginny přece není... přece nebyla... nebo snad ano?“
„Mohl za to tenhle deník,“ řekl Harry spěšně, zvedl ho ze stolu a ukázal Brumbálovi. „Raddle ho napsal, když mu bylo šestnáct.“
Brumbál si od něj deník vzal a přes svůj dlouhý, křivý nos se zpytavě zahleděl na jeho dílem spálené, dílem zmáčené stránky.
„To zvládl výtečně,“ řekl potichu. „Samozřejmě, byl to nejspíš nejlepší student, který se kdy v Bradavicích objevil.“ Otočil se k Weasleyovým, kteří vypadali naprosto zmateně.
„Jen málokdo dnes ví, že lord Voldemort se kdysi jmenoval Tom Raddle. Já sám jsem ho tady v Bradavicích učil, před padesáti lety. Poté, co odešel ze školy, úplně zmizel... cestoval po celém světě... natolik se pohroužil do černé magie, stýkal se s nejhoršími vyvrhely našeho rodu a podstoupil tolik nebezpečných, kouzelných přeměn, že když se pak znovu objevil jako lord Voldemort, byl sotva k poznání. Jen málokdo si ještě dokázal spojit lorda Voldemorta s oním bystrým, hezkým chlapcem, který tu kdysi býval primusem.“
„Ale co Ginny“ řekla paní Weasleyová. „Co má naše Ginny společného s – s ním?“
„Jeho d–deník!“ vzlykala Ginny. „P–psala jsem do něj, a on m–mi celý rok odpovídal –“
„Ginny!“ řekl pan Weasley celý zkoprnělý. „Copak jsem tě vůbec nic nenaučil? Co jsem ti vždycky říkal? Nikdy nevěř ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíš, kde to má mozek. Proč jsi ten deník neukázala mně nebo své matce? Tak podezřelou věc, která očividně byla plná černé magie!“
„J–já nevím,“ vzlykala Ginny. „Našla jsem ho v jedné z těch knih, které mi mamka koupila. M–myslela jsem, že ho tam někdo prostě nechal a zapomněl na něj...“
„Slečna Weasleyová by měla okamžitě jít na ošetřovnu,“ přerušil ji Brumbál rázným hlasem. „Byl to pro ni hrůzný zážitek. Ovšem nečeká ji žádný trest. Lord Voldemort dokázal ošálit starší a moudřejší kouzelníky, než je ona.“ Ráznými kroky došel ke dveřím a otevřel je. „Klid na lůžku a možná veliký šálek čokolády, tak horké, aby se z ní ještě kouřilo. Aspoň mne to vždycky povzbudí,“ dodal a vlídně na Ginny zamrkal. „Madame Pomfreyová bude určitě vzhůru. Právě roznášela šťávu z mandragor – troufám si tvrdit, že baziliškovy oběti se teď už každou chvíli probudí.“
„Takže Hermiona je v pořádku!“ rozzářil se Ron.
„Žádnou trvalou škodu neutrpěla,“ přisvědčil Brumbál.
Paní Weasleyová vyvedla Ginny ven a pan Weasley, dosud pořádně otřesený, šel za nimi.
„Víte co, Minervo,“ obrátil se profesor Brumbál zamyšleně na profesorku McGonagallovou, „myslím, že tohle si zatouží pořádnou oslavu. Mohu vás požádat, abyste šla a zburcovala všechny v kuchyni?“
„Jistě,“ odpověděla profesorka McGonagallová upjatě a také zamířila ke dveřím. „Takže s Potterem a Weasleym to vyřídíte vy že ano?“
„Ovšemže,“ přitakal Brumbál.
Když profesorka odešla, oba chlapci se nejistě zadívali na Brumbála. Co měla profesorka McGonagallová na mysli, když řekla, že to Brumbál s nimi vyřídí? Neznamenalo to snad – to snad ne! – že je potrestá?
„Pokud se pamatuji, řekl jsem vám oběma, že vás budu muset vyloučit, jestli ještě někdy porušíte školní řád,“ řekl Brumbál.
Ron jenom zděšeně otevřel ústa.
„Což dokazuje, že i ti nejlepší z nás musí občas vzít zpátky, co řekli,“ pokračoval Brumbál s úsměvem. „Oba dostanete vyznamenání za mimořádné služby škole a – to si ještě musím rozmyslet – ale ano, myslím, že každý i dvě stě bodů pro Nebelvír.“
Ronova tvář teď dostala stejně nápadnou růžovou barvu, jako měly Lockhartovy květiny v den svatého Valentýna, ale ústa sklapl.
„Jeden z nás ovšem dosud neřekl ani slovo o svém podílu na celém tom nebezpečném dobrodružství,“ dodal Brumbál. „Cože jste tak skromný, Zlatoslave?“
Harry sebou trhl, poněvadž na Lockharta úplně zapomněl. Otočil se a viděl, že jejich profesor stojí v koutě a neurčitě se usmívá. Když ho Brumbál oslovil, Lockhart se podíval přes rameno, aby zjistil, na koho to ředitel mluví.
„Pane profesore,“ obrátil se Ron spěšně na Brumbála, „v Tajemné komnatě totiž došlo k nemilé nehodě. Profesor Lockhart –“
„Já že jsem profesor?“ zeptal se Lockhart poněkud překvapeně. „Můj ty bože, počítám, že jsem byl dost beznadějný případ, ne?“
„– chtěl provést Paměťové kouzlo, a hůlka místo nás zasáhla jeho,“ vysvětloval Ron klidně Brumbálovi.
„Proboha!“ Brumbál zavrtěl hlavou a dlouhý stříbrný knír se mu zachvěl. „Naběhl jste si na vlastní meč, Zlatoslave!“
„Meč?“ zeptal se Lockhart přihlouple. „Já žádný meč nemám. Ale tenhle chlapec má,“ a ukázal na Harryho. „On vám ho půjčí.“
„Byl byste tak laskav a odvedl byste profesora Lockharta také na ošetřovnu?“ vybídl Brumbál Rona. „Rád bych si ještě trochu promluvil tady s Harrym.“
Lockhart se vyloudal ze dveří. Ron je zavřel, ale předtím ještě vrhl zvědavý pohled na Brumbála a na Harryho.
Brumbál zamířil k židlím rozestaveným u krbu.
„Posaď se, Harry,“ vyzval ho a Potter si sedl; nedokázal by vysvětlit, proč pociťuje takovou nejistotu.
„Především ti chci poděkovat, Harry,“ řekl Brumbál a v očích mu znovu zajiskřilo. „Tam dole v Komnatě jsi musel prokázat, že opravdu stojíš na mé straně. Jinak bys Fawkese přivolat nedokázal.“
Pohladil fénixe, který se mu teď usadil na koleně. Harry se jen rozpačitě zašklebil, jak ho Brumbál pozoroval.
„A tak ses setkal s Tomem Raddlem,“ pronesl Brumbál zamyšleně. „Dovedu si představit, že se o tebe velice zajímal...“
V tu chvíli Harry ze sebe vyklopil, co se mu celou dobu honilo v hlavě.
„Pane profesore... Raddle říkal, že jsem jako on. Že jsme si v mnoha věcech podivně podobní...“
„To že řekl?“ zeptal se Brumbál a zpod hustého stříbrného obočí zamyšleně hleděl na Harryho. „A co si myslíš ty, Harry?“
„Já si nemyslím, že jsem jako on!“ prohlásil Harry hlasitěji, než měl v úmyslu. „Chci říct, že já – já přece jsem v Nebelvíru, já...“
Už však tu větu nedokončil, jak mu v mysli znovu vyvstala potlačovaná pochybnost.
„Pane profesore,“ začal za okamžik znovu. „Moudrý klobouk mi řekl, že – že ve Zmijozelu bych býval uspěl. Jistou dobu si všichni mysleli, že jsem Zmijozelův dědic... protože umím mluvit hadí řečí...“
„Ano, Harry, umíš mluvit hadí řečí,“ řekl Brumbál klidně, „poněvadž to umí lord Voldemort, který je posledním pozůstalým potomkem Salazara Zmijozela. Pokud se příliš nemýlím, onoho večera, kdy ti způsobil tu jizvu, přenesl na tebe i něco ze svých vlastních schopností, i když nic takového určitě neměl v úmyslu...“
„Voldemort že do mě vložil něco ze svého vlastního já?“ řekl Harry ohromeně.
„Rozhodně to tak vypadá.“
„Takže bych opravdu měl být ve Zmijozelu.“ řekl Harry a se zoufalstvím hleděl Brumbálovi do tváře. „Moudrý klobouk u mě objevil Zmijozelovy schopnosti, a –“
„A poslal tě do Nebelvíru.“ řekl Brumbál klidně. „Poslouchej, co ti teď řeknu, Harry. Máš mnoho vlastností, kterých si Salazar Zmijozel cenil u svých vybraných studentů. Jeho vlastní velice vzácný dar, znalost hadí řeči... schopnost poradit si za všech okolností... rozhodnost... a jistou neúctu k řádům a pravidlům,“ dodal a knír se mu znovu zachvěl. „Přesto tě Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru, a ty víš proč. Přemýšlej chvilku.“
„Poslal mě do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu...“
„Přesně tak,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Toma Raddlea velice lišíš. O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ Harry ohromeně seděl na židli a nebyl s to se pohnout. „Pokud chceš důkaz, že patříš do Nebelvíru, Harry, možná by sis měl líp prohlédnout tohle.“
Brumbál se natáhl k psacímu stolu profesorky McGonagallové, uchopil zakrvácený stříbrný meč a podal jej Harrymu. Ten ho nechápavě obrátil a ve svitu ohně se rozzářily veliké rubíny; pak teprve spatřil jméno, vyryté hned pod jílcem:
Godric Nebelvír
„Tenhle meč mohl z klobouku vytáhnout jedině ten, kdo do Nebelvíru opravdu patří,“ řekl prostě Brumbál.
Chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Potom otevřel Brumbál jednu ze zásuvek psacího stolu profesorky McGonagallové a vytáhl z ní brk a lahvičku inkoustu.
„Ty se teď hlavně musíš najíst a vyspat, Harry. Myslím, že bys měl zajít dolů na hostinu, a já zatím napíšu do Azkabanu – potřebujeme, aby nám vrátili našeho hajného. A navíc musím sestavit inzerát do Denního věštce,“ dodal zamyšleně. „Budeme potřebovat nového učitele obrany proti černé magii. Opravdu to vypadá, že nám žádný dlouho nevydrží, co říkáš?“
Harry vstal a zamířil ke dveřím. Málem už sahal po klice, když se dveře rozlétly tak prudce, že narazily do stěny.
Na prahu stál rozběsněný Lucius Malfoy a pod paží – od hlavy až po paty v obvazech – se mu krčil Dobby.
„Dobrý večer, Luciusi,“ řekl Brumbál vlídně.
Pan Malfoy málem Harryho porazil, jak vtrhl do pracovny. Dobby přicupital za ním a schoulil se na lemu jeho pláště, ve tváři výraz nejhlubší hrůzy.
„Takže jste se vrátil,“ řekl Lucius Malfoy a upíral na Brumbála své ledové oči. „Správní rada vás odvolala, přesto však jste považoval za vhodné vrátit se do Bradavic.“
„Abyste rozuměl, Luciusi,“ řekl Brumbál a klidně se usmíval, „během dneška se na mě obrátilo všech ostatních jedenáct členů rady. Jako kdyby se na mě snesla hotová průtrž sov, jestli chcete vědět. Dozvěděli se totiž, že dcera Artura Weasleyho je po smrti, a chtěli, abych se okamžitě vrátil. Nejspíš jsou přesvědčeni, že právě já tohle místo přece jen zastanu nejlíp. Navíc mi vykládali velice podivné věci; několik se jich patrně domnívá, jako byste jim vyhrožoval, že jejich rodiny proklejete, pokud s mým odvoláním nebudou souhlasit.“
Pan Malfoy zbledl ještě víc než obvykle, úzká očka měl však stále plná vzteku.
„A co – už jste ty útoky zastavili?“ ušklíbl se. „A našli jste pachatele?“
„Zajisté,“ prohlásil Brumbál s úsměvem.
„Skutečně?“ zeptal se pan Malfoy ostře. „A kdo to je?“
„Tatáž osoba jako tehdy, Luciusi,“ řekl Brumbál. „Tentokrát ovšem lord Voldemort jednal prostřednictvím někoho jiného. Posloužil mu tento deník.“
Zvedl malou černou knížečku s velkým otvorem uprostřed a bedlivě pana Malfoye pozoroval. Harry však místo toho hleděl na Dobbyho.
Domácí skřítek si počínal věru podivně. Významně upíral veliké oči na Harryho a přitom ukazoval na deník a na pana Malfoye, načež sám sebe začal nelítostně mlátit pěstí do hlavy.
„Rozumím...“ řekl pan Malfoy Brumbálovi pomalu.
„Byl to důmyslný plán,“ pronesl Brumbál klidným hlasem a ještě pořád hleděl panu Malfoyovi zpříma do očí, „Kdyby totiž tady Harry –“ (pan Malfoy vrhl na Harryho bleskový, pronikavý pohled) „a jeho kamarád Ron tuhle knížečku neobjevili, mohla by všechna vina padnout na Ginny Weasleyovou. Nikdo nikdy by nebyl s to dokázat, že nejednala z vlastní vůle...“
Pan Malfoy neřekl ani slovo. Jeho tvář se jakoby proměnila v masku.
„A představte si,“ pokračoval Brumbál, „co všechno se pak mohlo stát... Weasleyovi jsou jedna z našich nejvýznamnějších čistokrevných kouzelnických rodin. Představte si, jak by to dopadlo s Arturem Weasleyem a s jeho zákonem na obranu mudlů, kdyby jeho vlastní dceru přistihli, jak napadá a připravuje o život žáky z mudlovských rodin. Máme opravdu štěstí, že jsme ten deník objevili a vymazali z něj Raddleovy vzpomínky, Kdo ví, jaké důsledky to jinak mohlo mít...“
Pan Malfoy se donutil promluvit.
„Ano, to bylo opravdu štěstí,“ řekl upjatě.
Za jeho zády však Dobby nepřestával ukazovat hned na deník, hned na Luciuse Malfoye, a pak se tloukl do hlavy.
Vtom Harry pochopil. Kývl na Dobbyho a ten ustoupil do kouta a tahal se za uši, aby sám sebe potrestal.
„Chcete vědět, jak Ginny k tomu deníku přišla, pane Malfoyi?“ zeptal se Harry.
Pan Malfoy se k němu otočil.
„Odkud bych měl vědět, jak k němu ta malá hloupá holka přišla?“ osopil se na něj.
„To vy jste jí ho dal.“ řekl Harry. „V Krucáncích a kaňourech. Vzal jste si její starou učebnici přeměňování a ten deník jste do ní zastrčil – že je to tak?“
Viděl, jak se bělostné ruce pana Malfoye zaťaly v pěst a potom se zase rozevřely.
„Dokaž to,“ sykl.
„To už samozřejmě nikdo nedokáže,“ řekl Brumbál a usmál se na Harryho. „Teď, když Raddle z deníku zmizel, to opravdu nepůjde. Na druhé straně bych vám ale doporučoval, Luciusi, abyste žádné další Voldemortovy školní potřeby nerozdával. Pokud by se ještě nějaké dostaly do nevinných rukou, jsem si jist, že obzvlášť Artur Weasley by se postaral o to, aby se prokázalo, že pocházejí od vás...“
Lucius Malfoy stál chvíli nehybně jako socha a Harry jasně viděl, jak mu cuká v pravé ruce, jako by jí nejraději sáhl pro svou hůlku. Místo toho se obrátil k domácímu skřítkovi.
„Dobby, jdeme!“
Vzápětí prudce otevřel dveře, a když k němu skřítek přispěchal, nakopl ho, až vyletěl ven. Slyšeli, jak Dobby celou cestu po chodbě bolestně skučí. Harry chvíli usilovně přemýšlel; pak dostal nápad.
„Pane profesore,“ vyhrkl. „Mohu panu Malfoyovi ten deník vrátit, prosím?“
„Jistěže, Harry,“ přisvědčil Brumbál klidně. „Ale pospěš si. Nezapomeň, že jdeme na oslavu.“
Harry uchopil deník a vyřítil se z pracovny. Slyšel Dobbyho bolestné kvílení, jež k němu zpoza rohu doléhala. Nebyl si jistý, zda se svým plánem opravdu uspěje, ale rychle si vyzul jednu botu, svlékl si ponožku plnou špíny a slizu, nacpal do ní deník a pak se rozběhl po zšeřelé chodbě.
Dohonil je nahoře nad schodištěm.
„Pane Malfoyi,“ vyrazil bez dechu a smykem se zastavil. „Něco pro vás mám.“
A vtiskl páchnoucí ponožku Luciusi Malfoyovi do ruky.
„Co to má –“
Pan Malfoy strhl ponožku z deníku, hodil ji na zem a pak zuřivě vzhlédl od zničeného deníku k Harrymu.
„Jednoho dne skončíš stejně jako tvoji rodiče, Harry Pottere,“ řekl tiše. „Ti také neuměli nic lepšího než do všeho strkat nos.“
A otočil se k odchodu.
„Tak pojď, Dobby. Řekl jsem pojď!“
Dobby se však ani nepohnul. Držel v ruce Harryho odpornou ponožku plnou slizu a prohlížel si ji, jako by to byl kdovíjak cenný poklad.
„Pán dal Dobbymu ponožku,“ pronesl skřítek užasle. „Pán ji Dobbymu dal.“
„Co to meleš?“ osopil se na něj pan Malfoy. „Co to má znamenat?“
„Dobby dostal darem ponožku,“ prohlásil Dobby nevěřícně. „Pán ji zahodil – Dobby ji chytil, a Dobby – Dobby je odteď svobodný.“
Lucius Malfoy stál jako přimrazený a upřeně na skřítka zíral. Pak se však vrhl na Harryho.
„Připravila mě o služebníka, ty kluku!“
Dobby však vykřikl: „Harrymu Potterovi ublížit nesmíte!“
Ozvala se rána jako hrom – a pana Malfoye to odhodilo. Padal ze schodů pozpátku, bral to po třech najednou, a skončil jako zmuchlaná hromádka na dolním odpočívadle. Vstal, ve tváři úplně zsinalý, a popadl svoji hůlku. Dobby však natáhl dlouhý hrozící prst.
„Teď se pěkně seberte a jděte,“ pohrozil rozhněvaně panu Malfoyovi. „Harryho Pottera se ani nedotknete. Jděte už, jděte.“
Lucius Malfoy neměl na vybranou. Ještě naposledy vrhl na oba rozzuřený pohled, zahalil se do svého pláště a zmizel jim z očí.
„Harry Potter Dobbyho osvobodil!“ jásal domácí skřítek ječivým hláskem a upřeně hleděl na Harryho. V očích velikých jako koule se odrážela měsíční záře z nejbližšího okna. „Harry Potter dal Dobbymu svobodu!“
„To bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat, Dobby,“ šklebil se Harry. „Hlavně mi slib, že se už nikdy nebudeš pokoušet zachránit mi život.“
Skřítkova ošklivá hnědá tvář se mžikem rozzářila širokým, zubatým úsměvem.
„Rád bych se tě zeptal už jenom na jedno,“ pokračoval Harry, zatímco si Dobby roztřesenýma rukama natahoval jeho ponožku. „Říkal jsi, že to všecko nemá nic společného s Tím–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit – pamatuješ se? Takže –“
„To bylo vodítko, pane,“ řekl Dobby a vykulil oči, jako že to přece bylo jasné. „Dobby vám dával vodítko. Dřív než si Pán zla sám změnil jméno, mohl je přece vyslovit každý, chápete?“
„Jistě,“ přitakal Harry unaveným hlasem. „Takže já už radši půjdu.“ Dole je oslava a moje kamarádka Hermiona by teď už měla být probuzená...“
Dobby chytil Harryho oběma rukama kolem pasu a přitiskl se k němu.
„Harry Potter je daleko větší, než Dobby tušil!“ vzlykl. „Sbohem, Harry Pottere!“
A s hlasitým prásknutím naposledy zmizel.
Harry se v Bradavicích zúčastnil už několika slavnostních hostin, ale takovéhle ještě ne. Všichni byli v pyžamech a oslava trvala celou noc. Harry by nedokázal povědět, co ho potěšilo nejvíc: Hermiona, když k němu přiběhla a vykřikovala „Tys to všechno vyluštil! Na to všechno jsi přišel!“, nebo Justin, který k němu přispěchal od mrzimorského stolu, dlouho mu tiskl ruku a donekonečna se omlouval za to, že ho podezříval, nebo snad Hagrid, který se objevil o půl čtvrté ráno a z radosti žďuchl jeho i Rona do zad tak mocně, až dopadli nosem do piškotu s ovocem a se šlehačkou, anebo těch čtyři sta bodů, které získali pro Nebelvír a zajistili mu tak podruhé za sebou školní pohár, či profesorka McGonagallová, která vstala a oznámila jim, že škola na znamení projevu dobré vůle ruší letošní zkoušky („Ne, to ne!“ vyjekla Hermiona), anebo Brumbál, když jim oznámil, že profesor Lockhart se příští rok bohužel do Bradavic nevrátí, protože musí odjet pryč, aby našel svoji paměť. K hlasitému jásotu, který po té zprávě propukl, se připojilo i nemálo učitelů.
„Škoda,“ řekl Ron a naložil si na talíř koblihu s marmeládou. „Zrovna jsem ho začínal mít docela rád.“
Zbytek druhého pololetí proběhl v líbezném oparu zářícího slunce. V Bradavicích znovu zavládly obvyklé poměry jen s několika málo nepodstatnými rozdíly: hodiny obrany proti černé magii byly zrušeny („Koneckonců, té jsme si užili v praxi až až,“ řekl Ron nespokojené Hermioně) a Luciuse Malfoye odvolali ze správní rady. Draco Malfoy si už nevykračoval po škole, jako by mu tam všecko patřilo; tvářil se naopak nevrle a zatrpkle. Zato Ginny Weasleyová teď byla znovu naprosto šťastná.
Až příliš brzy však nastal čas, kdy je spěšný vlak z Bradavic měl odvézt domů. Harry, Ron, Hermiona, Fred, George a Ginny si vyhradili kupé sami pro sebe. Využili co nejvíc těch několika posledních hodin, kdy před prázdninami ještě směli dělat kouzla: hráli Řachavého Petra, odpálili poslední Raubířské rachejtle, které Fred a George ještě měli, a zkoušeli jeden druhého odzbrojovat pomocí kouzel. Harrymu se to dařilo čím dál víc.
Byli už málem na nádraží King’s Cross, když si Harry na něco vzpomněl.
„Ginny – při čem jsi vlastně Percyho přistihla, že chtěl, abys to nikomu neříkala?“
„Ach tohleto,“ a Ginny se zahihňala. „Totiž – Percy se zamiloval.“
Fred upustil stoh knížek Georgeovi na hlavu.
„Cože?“
„Do té prefektky z Havraspáru, Penelopy Clearwaterové,“ řekla Ginny. „To jí celé loňské léto psal dopisy. Potají se spolu scházeli různě po škole. Jednou jsem na ně narazila, právě když se líbali v prázdné učebně. Proto byl tak rozrušený, když ji – přece víte – když ji pak přepadli. Ale nebudete si z něj dělat legraci, že ne?“ dodala úzkostně.
„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řekl Fred, který se tvářil, jako kdyby se jeho narozeniny předběhly.
„Určitě ne,“ zachechtal se potutelně George.
Bradavický spěšný vlak začal zpomalovat a nakonec zastavil.
Harry vytáhl brk a kus pergamenu a obrátil se k Ronovi a k Hermioně.
„Tomuhle se říká telefonní číslo,“ řekl Ronovi, načmáral ho hned dvakrát, roztrhl pergamen napůl a předal jim ho. „Loni jsem tvému taťkovi vysvětlil, jak se s telefonem zachází, takže to bude umět. Zavolejte mi k Dursleyovým, ano? Další dva měsíce, kdy bych si nemohl promluvit s nikým jiným než s Dudleym, bych nepřežil...“
„Ale tvůj strýc a teta na tebe budou pyšní, že?“ zeptala se Hermiona, když vystoupili z vlaku a připojili se k zástupu, který se hrnul ke kouzelné přepážce. „Až se dozvědí, co jsi letos dokázal?“
„Pyšní?“ řekl Harry. „Blázníš? Když jsem tolikrát mohl přijít o život a nepodařilo se mi to? Budou zuřit...“
A společně prošli branou zpátky do světa mudlů.
„Ginny!“
Byla to paní Weasleyová, která až do té chvíle seděla před krbem a plakala. Teď prudce vyskočila a pan Weasley za ní. Oba se vrhli ke své dceři.
Harry se však díval přes ně. U krbové římsy stál se zářícím úsměvem profesor Brumbál a vedle něj profesorka McGonagallová, která s rukama na hrudi zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Fawkes prosvištěl Harrymu kolem ucha a posadil se Brumbálovi na rameno právě ve chvíli, kdy paní Weasleyová stiskla Harryho a Rona v náručí.
„Tys ji zachránil! Tys ji zachránil! Jak jsi to dokázal?“
„Myslím, že to bychom si rádi poslechli všichni,“ řekla profesorka McGonagallová zemdleným hlasem.
Paní Weasleyová Harryho pustila a ten po kratičkém zaváhání zamířil k psacímu stolu a položil na něj Moudrý klobouk, meč vykládaný rubíny a to, co zbývalo z Raddleova deníku.
Pak začal vyprávět. Téměř čtvrt hodiny mluvil do nábožného ticha: vylíčil jim, jak několikrát zaslechl onen hlas a jak si Hermiona konečně uvědomila, že z potrubí slyší baziliška; vyprávěl, jak se s Ronem vydali za pavouky do lesa a tam jim Aragog řekl, kde zemřela baziliškova poslední oběť; jak si domyslel, že tou obětí byla Ufňukaná Uršula a vchod do Tajemné komnaty že by mohl být v její umývárně...
„Výborně,“ pobídla ho profesorka McGonagallová, když se na chvilku odmlčel. „Takže jste zjistili, kde je vchod do Komnaty – a porušili jste přitom asi tak sto článků školního řádu, mohla bych k tomu dodat – ale jak proboha jste odtamtud všichni vyvázli živí, Pottere?“
Harry, který už začínal být ze všeho toho povídání ochraptělý, jim tedy vylíčil, jak Fawkes dorazil právě včas a jak mu Moudrý klobouk dal meč. Potom však zaváhal. Zatím se vůbec nezmínil o Raddleově deníku – ani o Ginny. Ta se teď hlavou opírala o rámě paní Weasleyová a po tvářích jí pořád ještě němě kanuly slzy. A co když ji vyloučí ze školy? – pomyslel si Harry zděšeně. Raddleův deník se už použít nedal... Jak teď dokážou, že to byl Raddle, kdo ji přiměl, aby to všecko udělala?
Harry se bezděčně podíval na Brumbála, který se lehce pousmál, jak se od jeho půlměsícových brýlí odrážela zář ohně v krbu.
„Mne ovšem zajímá nejvíc,“ řekl Brumbál tiše, „jak lord Voldemort dokázal očarovat Ginny, když se podle mých zdrojů v současné době skrývá v albánských lesích.“
Harry při jeho slovech pocítil úlevu – nesmírnou, hřejivou, úžasnou úlevu.
„Co–cože?“ vyhrkla paní Weasleyová ohromeně. „Vy–víte–kdo že o–očaroval Ginny? Ale Ginny přece není... přece nebyla... nebo snad ano?“
„Mohl za to tenhle deník,“ řekl Harry spěšně, zvedl ho ze stolu a ukázal Brumbálovi. „Raddle ho napsal, když mu bylo šestnáct.“
Brumbál si od něj deník vzal a přes svůj dlouhý, křivý nos se zpytavě zahleděl na jeho dílem spálené, dílem zmáčené stránky.
„To zvládl výtečně,“ řekl potichu. „Samozřejmě, byl to nejspíš nejlepší student, který se kdy v Bradavicích objevil.“ Otočil se k Weasleyovým, kteří vypadali naprosto zmateně.
„Jen málokdo dnes ví, že lord Voldemort se kdysi jmenoval Tom Raddle. Já sám jsem ho tady v Bradavicích učil, před padesáti lety. Poté, co odešel ze školy, úplně zmizel... cestoval po celém světě... natolik se pohroužil do černé magie, stýkal se s nejhoršími vyvrhely našeho rodu a podstoupil tolik nebezpečných, kouzelných přeměn, že když se pak znovu objevil jako lord Voldemort, byl sotva k poznání. Jen málokdo si ještě dokázal spojit lorda Voldemorta s oním bystrým, hezkým chlapcem, který tu kdysi býval primusem.“
„Ale co Ginny“ řekla paní Weasleyová. „Co má naše Ginny společného s – s ním?“
„Jeho d–deník!“ vzlykala Ginny. „P–psala jsem do něj, a on m–mi celý rok odpovídal –“
„Ginny!“ řekl pan Weasley celý zkoprnělý. „Copak jsem tě vůbec nic nenaučil? Co jsem ti vždycky říkal? Nikdy nevěř ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíš, kde to má mozek. Proč jsi ten deník neukázala mně nebo své matce? Tak podezřelou věc, která očividně byla plná černé magie!“
„J–já nevím,“ vzlykala Ginny. „Našla jsem ho v jedné z těch knih, které mi mamka koupila. M–myslela jsem, že ho tam někdo prostě nechal a zapomněl na něj...“
„Slečna Weasleyová by měla okamžitě jít na ošetřovnu,“ přerušil ji Brumbál rázným hlasem. „Byl to pro ni hrůzný zážitek. Ovšem nečeká ji žádný trest. Lord Voldemort dokázal ošálit starší a moudřejší kouzelníky, než je ona.“ Ráznými kroky došel ke dveřím a otevřel je. „Klid na lůžku a možná veliký šálek čokolády, tak horké, aby se z ní ještě kouřilo. Aspoň mne to vždycky povzbudí,“ dodal a vlídně na Ginny zamrkal. „Madame Pomfreyová bude určitě vzhůru. Právě roznášela šťávu z mandragor – troufám si tvrdit, že baziliškovy oběti se teď už každou chvíli probudí.“
„Takže Hermiona je v pořádku!“ rozzářil se Ron.
„Žádnou trvalou škodu neutrpěla,“ přisvědčil Brumbál.
Paní Weasleyová vyvedla Ginny ven a pan Weasley, dosud pořádně otřesený, šel za nimi.
„Víte co, Minervo,“ obrátil se profesor Brumbál zamyšleně na profesorku McGonagallovou, „myslím, že tohle si zatouží pořádnou oslavu. Mohu vás požádat, abyste šla a zburcovala všechny v kuchyni?“
„Jistě,“ odpověděla profesorka McGonagallová upjatě a také zamířila ke dveřím. „Takže s Potterem a Weasleym to vyřídíte vy že ano?“
„Ovšemže,“ přitakal Brumbál.
Když profesorka odešla, oba chlapci se nejistě zadívali na Brumbála. Co měla profesorka McGonagallová na mysli, když řekla, že to Brumbál s nimi vyřídí? Neznamenalo to snad – to snad ne! – že je potrestá?
„Pokud se pamatuji, řekl jsem vám oběma, že vás budu muset vyloučit, jestli ještě někdy porušíte školní řád,“ řekl Brumbál.
Ron jenom zděšeně otevřel ústa.
„Což dokazuje, že i ti nejlepší z nás musí občas vzít zpátky, co řekli,“ pokračoval Brumbál s úsměvem. „Oba dostanete vyznamenání za mimořádné služby škole a – to si ještě musím rozmyslet – ale ano, myslím, že každý i dvě stě bodů pro Nebelvír.“
Ronova tvář teď dostala stejně nápadnou růžovou barvu, jako měly Lockhartovy květiny v den svatého Valentýna, ale ústa sklapl.
„Jeden z nás ovšem dosud neřekl ani slovo o svém podílu na celém tom nebezpečném dobrodružství,“ dodal Brumbál. „Cože jste tak skromný, Zlatoslave?“
Harry sebou trhl, poněvadž na Lockharta úplně zapomněl. Otočil se a viděl, že jejich profesor stojí v koutě a neurčitě se usmívá. Když ho Brumbál oslovil, Lockhart se podíval přes rameno, aby zjistil, na koho to ředitel mluví.
„Pane profesore,“ obrátil se Ron spěšně na Brumbála, „v Tajemné komnatě totiž došlo k nemilé nehodě. Profesor Lockhart –“
„Já že jsem profesor?“ zeptal se Lockhart poněkud překvapeně. „Můj ty bože, počítám, že jsem byl dost beznadějný případ, ne?“
„– chtěl provést Paměťové kouzlo, a hůlka místo nás zasáhla jeho,“ vysvětloval Ron klidně Brumbálovi.
„Proboha!“ Brumbál zavrtěl hlavou a dlouhý stříbrný knír se mu zachvěl. „Naběhl jste si na vlastní meč, Zlatoslave!“
„Meč?“ zeptal se Lockhart přihlouple. „Já žádný meč nemám. Ale tenhle chlapec má,“ a ukázal na Harryho. „On vám ho půjčí.“
„Byl byste tak laskav a odvedl byste profesora Lockharta také na ošetřovnu?“ vybídl Brumbál Rona. „Rád bych si ještě trochu promluvil tady s Harrym.“
Lockhart se vyloudal ze dveří. Ron je zavřel, ale předtím ještě vrhl zvědavý pohled na Brumbála a na Harryho.
Brumbál zamířil k židlím rozestaveným u krbu.
„Posaď se, Harry,“ vyzval ho a Potter si sedl; nedokázal by vysvětlit, proč pociťuje takovou nejistotu.
„Především ti chci poděkovat, Harry,“ řekl Brumbál a v očích mu znovu zajiskřilo. „Tam dole v Komnatě jsi musel prokázat, že opravdu stojíš na mé straně. Jinak bys Fawkese přivolat nedokázal.“
Pohladil fénixe, který se mu teď usadil na koleně. Harry se jen rozpačitě zašklebil, jak ho Brumbál pozoroval.
„A tak ses setkal s Tomem Raddlem,“ pronesl Brumbál zamyšleně. „Dovedu si představit, že se o tebe velice zajímal...“
V tu chvíli Harry ze sebe vyklopil, co se mu celou dobu honilo v hlavě.
„Pane profesore... Raddle říkal, že jsem jako on. Že jsme si v mnoha věcech podivně podobní...“
„To že řekl?“ zeptal se Brumbál a zpod hustého stříbrného obočí zamyšleně hleděl na Harryho. „A co si myslíš ty, Harry?“
„Já si nemyslím, že jsem jako on!“ prohlásil Harry hlasitěji, než měl v úmyslu. „Chci říct, že já – já přece jsem v Nebelvíru, já...“
Už však tu větu nedokončil, jak mu v mysli znovu vyvstala potlačovaná pochybnost.
„Pane profesore,“ začal za okamžik znovu. „Moudrý klobouk mi řekl, že – že ve Zmijozelu bych býval uspěl. Jistou dobu si všichni mysleli, že jsem Zmijozelův dědic... protože umím mluvit hadí řečí...“
„Ano, Harry, umíš mluvit hadí řečí,“ řekl Brumbál klidně, „poněvadž to umí lord Voldemort, který je posledním pozůstalým potomkem Salazara Zmijozela. Pokud se příliš nemýlím, onoho večera, kdy ti způsobil tu jizvu, přenesl na tebe i něco ze svých vlastních schopností, i když nic takového určitě neměl v úmyslu...“
„Voldemort že do mě vložil něco ze svého vlastního já?“ řekl Harry ohromeně.
„Rozhodně to tak vypadá.“
„Takže bych opravdu měl být ve Zmijozelu.“ řekl Harry a se zoufalstvím hleděl Brumbálovi do tváře. „Moudrý klobouk u mě objevil Zmijozelovy schopnosti, a –“
„A poslal tě do Nebelvíru.“ řekl Brumbál klidně. „Poslouchej, co ti teď řeknu, Harry. Máš mnoho vlastností, kterých si Salazar Zmijozel cenil u svých vybraných studentů. Jeho vlastní velice vzácný dar, znalost hadí řeči... schopnost poradit si za všech okolností... rozhodnost... a jistou neúctu k řádům a pravidlům,“ dodal a knír se mu znovu zachvěl. „Přesto tě Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru, a ty víš proč. Přemýšlej chvilku.“
„Poslal mě do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu...“
„Přesně tak,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Toma Raddlea velice lišíš. O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ Harry ohromeně seděl na židli a nebyl s to se pohnout. „Pokud chceš důkaz, že patříš do Nebelvíru, Harry, možná by sis měl líp prohlédnout tohle.“
Brumbál se natáhl k psacímu stolu profesorky McGonagallové, uchopil zakrvácený stříbrný meč a podal jej Harrymu. Ten ho nechápavě obrátil a ve svitu ohně se rozzářily veliké rubíny; pak teprve spatřil jméno, vyryté hned pod jílcem:
Godric Nebelvír
„Tenhle meč mohl z klobouku vytáhnout jedině ten, kdo do Nebelvíru opravdu patří,“ řekl prostě Brumbál.
Chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Potom otevřel Brumbál jednu ze zásuvek psacího stolu profesorky McGonagallové a vytáhl z ní brk a lahvičku inkoustu.
„Ty se teď hlavně musíš najíst a vyspat, Harry. Myslím, že bys měl zajít dolů na hostinu, a já zatím napíšu do Azkabanu – potřebujeme, aby nám vrátili našeho hajného. A navíc musím sestavit inzerát do Denního věštce,“ dodal zamyšleně. „Budeme potřebovat nového učitele obrany proti černé magii. Opravdu to vypadá, že nám žádný dlouho nevydrží, co říkáš?“
Harry vstal a zamířil ke dveřím. Málem už sahal po klice, když se dveře rozlétly tak prudce, že narazily do stěny.
Na prahu stál rozběsněný Lucius Malfoy a pod paží – od hlavy až po paty v obvazech – se mu krčil Dobby.
„Dobrý večer, Luciusi,“ řekl Brumbál vlídně.
Pan Malfoy málem Harryho porazil, jak vtrhl do pracovny. Dobby přicupital za ním a schoulil se na lemu jeho pláště, ve tváři výraz nejhlubší hrůzy.
„Takže jste se vrátil,“ řekl Lucius Malfoy a upíral na Brumbála své ledové oči. „Správní rada vás odvolala, přesto však jste považoval za vhodné vrátit se do Bradavic.“
„Abyste rozuměl, Luciusi,“ řekl Brumbál a klidně se usmíval, „během dneška se na mě obrátilo všech ostatních jedenáct členů rady. Jako kdyby se na mě snesla hotová průtrž sov, jestli chcete vědět. Dozvěděli se totiž, že dcera Artura Weasleyho je po smrti, a chtěli, abych se okamžitě vrátil. Nejspíš jsou přesvědčeni, že právě já tohle místo přece jen zastanu nejlíp. Navíc mi vykládali velice podivné věci; několik se jich patrně domnívá, jako byste jim vyhrožoval, že jejich rodiny proklejete, pokud s mým odvoláním nebudou souhlasit.“
Pan Malfoy zbledl ještě víc než obvykle, úzká očka měl však stále plná vzteku.
„A co – už jste ty útoky zastavili?“ ušklíbl se. „A našli jste pachatele?“
„Zajisté,“ prohlásil Brumbál s úsměvem.
„Skutečně?“ zeptal se pan Malfoy ostře. „A kdo to je?“
„Tatáž osoba jako tehdy, Luciusi,“ řekl Brumbál. „Tentokrát ovšem lord Voldemort jednal prostřednictvím někoho jiného. Posloužil mu tento deník.“
Zvedl malou černou knížečku s velkým otvorem uprostřed a bedlivě pana Malfoye pozoroval. Harry však místo toho hleděl na Dobbyho.
Domácí skřítek si počínal věru podivně. Významně upíral veliké oči na Harryho a přitom ukazoval na deník a na pana Malfoye, načež sám sebe začal nelítostně mlátit pěstí do hlavy.
„Rozumím...“ řekl pan Malfoy Brumbálovi pomalu.
„Byl to důmyslný plán,“ pronesl Brumbál klidným hlasem a ještě pořád hleděl panu Malfoyovi zpříma do očí, „Kdyby totiž tady Harry –“ (pan Malfoy vrhl na Harryho bleskový, pronikavý pohled) „a jeho kamarád Ron tuhle knížečku neobjevili, mohla by všechna vina padnout na Ginny Weasleyovou. Nikdo nikdy by nebyl s to dokázat, že nejednala z vlastní vůle...“
Pan Malfoy neřekl ani slovo. Jeho tvář se jakoby proměnila v masku.
„A představte si,“ pokračoval Brumbál, „co všechno se pak mohlo stát... Weasleyovi jsou jedna z našich nejvýznamnějších čistokrevných kouzelnických rodin. Představte si, jak by to dopadlo s Arturem Weasleyem a s jeho zákonem na obranu mudlů, kdyby jeho vlastní dceru přistihli, jak napadá a připravuje o život žáky z mudlovských rodin. Máme opravdu štěstí, že jsme ten deník objevili a vymazali z něj Raddleovy vzpomínky, Kdo ví, jaké důsledky to jinak mohlo mít...“
Pan Malfoy se donutil promluvit.
„Ano, to bylo opravdu štěstí,“ řekl upjatě.
Za jeho zády však Dobby nepřestával ukazovat hned na deník, hned na Luciuse Malfoye, a pak se tloukl do hlavy.
Vtom Harry pochopil. Kývl na Dobbyho a ten ustoupil do kouta a tahal se za uši, aby sám sebe potrestal.
„Chcete vědět, jak Ginny k tomu deníku přišla, pane Malfoyi?“ zeptal se Harry.
Pan Malfoy se k němu otočil.
„Odkud bych měl vědět, jak k němu ta malá hloupá holka přišla?“ osopil se na něj.
„To vy jste jí ho dal.“ řekl Harry. „V Krucáncích a kaňourech. Vzal jste si její starou učebnici přeměňování a ten deník jste do ní zastrčil – že je to tak?“
Viděl, jak se bělostné ruce pana Malfoye zaťaly v pěst a potom se zase rozevřely.
„Dokaž to,“ sykl.
„To už samozřejmě nikdo nedokáže,“ řekl Brumbál a usmál se na Harryho. „Teď, když Raddle z deníku zmizel, to opravdu nepůjde. Na druhé straně bych vám ale doporučoval, Luciusi, abyste žádné další Voldemortovy školní potřeby nerozdával. Pokud by se ještě nějaké dostaly do nevinných rukou, jsem si jist, že obzvlášť Artur Weasley by se postaral o to, aby se prokázalo, že pocházejí od vás...“
Lucius Malfoy stál chvíli nehybně jako socha a Harry jasně viděl, jak mu cuká v pravé ruce, jako by jí nejraději sáhl pro svou hůlku. Místo toho se obrátil k domácímu skřítkovi.
„Dobby, jdeme!“
Vzápětí prudce otevřel dveře, a když k němu skřítek přispěchal, nakopl ho, až vyletěl ven. Slyšeli, jak Dobby celou cestu po chodbě bolestně skučí. Harry chvíli usilovně přemýšlel; pak dostal nápad.
„Pane profesore,“ vyhrkl. „Mohu panu Malfoyovi ten deník vrátit, prosím?“
„Jistěže, Harry,“ přisvědčil Brumbál klidně. „Ale pospěš si. Nezapomeň, že jdeme na oslavu.“
Harry uchopil deník a vyřítil se z pracovny. Slyšel Dobbyho bolestné kvílení, jež k němu zpoza rohu doléhala. Nebyl si jistý, zda se svým plánem opravdu uspěje, ale rychle si vyzul jednu botu, svlékl si ponožku plnou špíny a slizu, nacpal do ní deník a pak se rozběhl po zšeřelé chodbě.
Dohonil je nahoře nad schodištěm.
„Pane Malfoyi,“ vyrazil bez dechu a smykem se zastavil. „Něco pro vás mám.“
A vtiskl páchnoucí ponožku Luciusi Malfoyovi do ruky.
„Co to má –“
Pan Malfoy strhl ponožku z deníku, hodil ji na zem a pak zuřivě vzhlédl od zničeného deníku k Harrymu.
„Jednoho dne skončíš stejně jako tvoji rodiče, Harry Pottere,“ řekl tiše. „Ti také neuměli nic lepšího než do všeho strkat nos.“
A otočil se k odchodu.
„Tak pojď, Dobby. Řekl jsem pojď!“
Dobby se však ani nepohnul. Držel v ruce Harryho odpornou ponožku plnou slizu a prohlížel si ji, jako by to byl kdovíjak cenný poklad.
„Pán dal Dobbymu ponožku,“ pronesl skřítek užasle. „Pán ji Dobbymu dal.“
„Co to meleš?“ osopil se na něj pan Malfoy. „Co to má znamenat?“
„Dobby dostal darem ponožku,“ prohlásil Dobby nevěřícně. „Pán ji zahodil – Dobby ji chytil, a Dobby – Dobby je odteď svobodný.“
Lucius Malfoy stál jako přimrazený a upřeně na skřítka zíral. Pak se však vrhl na Harryho.
„Připravila mě o služebníka, ty kluku!“
Dobby však vykřikl: „Harrymu Potterovi ublížit nesmíte!“
Ozvala se rána jako hrom – a pana Malfoye to odhodilo. Padal ze schodů pozpátku, bral to po třech najednou, a skončil jako zmuchlaná hromádka na dolním odpočívadle. Vstal, ve tváři úplně zsinalý, a popadl svoji hůlku. Dobby však natáhl dlouhý hrozící prst.
„Teď se pěkně seberte a jděte,“ pohrozil rozhněvaně panu Malfoyovi. „Harryho Pottera se ani nedotknete. Jděte už, jděte.“
Lucius Malfoy neměl na vybranou. Ještě naposledy vrhl na oba rozzuřený pohled, zahalil se do svého pláště a zmizel jim z očí.
„Harry Potter Dobbyho osvobodil!“ jásal domácí skřítek ječivým hláskem a upřeně hleděl na Harryho. V očích velikých jako koule se odrážela měsíční záře z nejbližšího okna. „Harry Potter dal Dobbymu svobodu!“
„To bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat, Dobby,“ šklebil se Harry. „Hlavně mi slib, že se už nikdy nebudeš pokoušet zachránit mi život.“
Skřítkova ošklivá hnědá tvář se mžikem rozzářila širokým, zubatým úsměvem.
„Rád bych se tě zeptal už jenom na jedno,“ pokračoval Harry, zatímco si Dobby roztřesenýma rukama natahoval jeho ponožku. „Říkal jsi, že to všecko nemá nic společného s Tím–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit – pamatuješ se? Takže –“
„To bylo vodítko, pane,“ řekl Dobby a vykulil oči, jako že to přece bylo jasné. „Dobby vám dával vodítko. Dřív než si Pán zla sám změnil jméno, mohl je přece vyslovit každý, chápete?“
„Jistě,“ přitakal Harry unaveným hlasem. „Takže já už radši půjdu.“ Dole je oslava a moje kamarádka Hermiona by teď už měla být probuzená...“
Dobby chytil Harryho oběma rukama kolem pasu a přitiskl se k němu.
„Harry Potter je daleko větší, než Dobby tušil!“ vzlykl. „Sbohem, Harry Pottere!“
A s hlasitým prásknutím naposledy zmizel.
Harry se v Bradavicích zúčastnil už několika slavnostních hostin, ale takovéhle ještě ne. Všichni byli v pyžamech a oslava trvala celou noc. Harry by nedokázal povědět, co ho potěšilo nejvíc: Hermiona, když k němu přiběhla a vykřikovala „Tys to všechno vyluštil! Na to všechno jsi přišel!“, nebo Justin, který k němu přispěchal od mrzimorského stolu, dlouho mu tiskl ruku a donekonečna se omlouval za to, že ho podezříval, nebo snad Hagrid, který se objevil o půl čtvrté ráno a z radosti žďuchl jeho i Rona do zad tak mocně, až dopadli nosem do piškotu s ovocem a se šlehačkou, anebo těch čtyři sta bodů, které získali pro Nebelvír a zajistili mu tak podruhé za sebou školní pohár, či profesorka McGonagallová, která vstala a oznámila jim, že škola na znamení projevu dobré vůle ruší letošní zkoušky („Ne, to ne!“ vyjekla Hermiona), anebo Brumbál, když jim oznámil, že profesor Lockhart se příští rok bohužel do Bradavic nevrátí, protože musí odjet pryč, aby našel svoji paměť. K hlasitému jásotu, který po té zprávě propukl, se připojilo i nemálo učitelů.
„Škoda,“ řekl Ron a naložil si na talíř koblihu s marmeládou. „Zrovna jsem ho začínal mít docela rád.“
Zbytek druhého pololetí proběhl v líbezném oparu zářícího slunce. V Bradavicích znovu zavládly obvyklé poměry jen s několika málo nepodstatnými rozdíly: hodiny obrany proti černé magii byly zrušeny („Koneckonců, té jsme si užili v praxi až až,“ řekl Ron nespokojené Hermioně) a Luciuse Malfoye odvolali ze správní rady. Draco Malfoy si už nevykračoval po škole, jako by mu tam všecko patřilo; tvářil se naopak nevrle a zatrpkle. Zato Ginny Weasleyová teď byla znovu naprosto šťastná.
Až příliš brzy však nastal čas, kdy je spěšný vlak z Bradavic měl odvézt domů. Harry, Ron, Hermiona, Fred, George a Ginny si vyhradili kupé sami pro sebe. Využili co nejvíc těch několika posledních hodin, kdy před prázdninami ještě směli dělat kouzla: hráli Řachavého Petra, odpálili poslední Raubířské rachejtle, které Fred a George ještě měli, a zkoušeli jeden druhého odzbrojovat pomocí kouzel. Harrymu se to dařilo čím dál víc.
Byli už málem na nádraží King’s Cross, když si Harry na něco vzpomněl.
„Ginny – při čem jsi vlastně Percyho přistihla, že chtěl, abys to nikomu neříkala?“
„Ach tohleto,“ a Ginny se zahihňala. „Totiž – Percy se zamiloval.“
Fred upustil stoh knížek Georgeovi na hlavu.
„Cože?“
„Do té prefektky z Havraspáru, Penelopy Clearwaterové,“ řekla Ginny. „To jí celé loňské léto psal dopisy. Potají se spolu scházeli různě po škole. Jednou jsem na ně narazila, právě když se líbali v prázdné učebně. Proto byl tak rozrušený, když ji – přece víte – když ji pak přepadli. Ale nebudete si z něj dělat legraci, že ne?“ dodala úzkostně.
„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řekl Fred, který se tvářil, jako kdyby se jeho narozeniny předběhly.
„Určitě ne,“ zachechtal se potutelně George.
Bradavický spěšný vlak začal zpomalovat a nakonec zastavil.
Harry vytáhl brk a kus pergamenu a obrátil se k Ronovi a k Hermioně.
„Tomuhle se říká telefonní číslo,“ řekl Ronovi, načmáral ho hned dvakrát, roztrhl pergamen napůl a předal jim ho. „Loni jsem tvému taťkovi vysvětlil, jak se s telefonem zachází, takže to bude umět. Zavolejte mi k Dursleyovým, ano? Další dva měsíce, kdy bych si nemohl promluvit s nikým jiným než s Dudleym, bych nepřežil...“
„Ale tvůj strýc a teta na tebe budou pyšní, že?“ zeptala se Hermiona, když vystoupili z vlaku a připojili se k zástupu, který se hrnul ke kouzelné přepážce. „Až se dozvědí, co jsi letos dokázal?“
„Pyšní?“ řekl Harry. „Blázníš? Když jsem tolikrát mohl přijít o život a nepodařilo se mi to? Budou zuřit...“
A společně prošli branou zpátky do světa mudlů.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář