Jdi na obsah Jdi na menu
 


Útěk brazilského hroznýše Harrymu vynesl vůbec nejdelší trest. Když konečně zase směl ven z přístěnku, letní prázdniny už začaly a Dudley mezitím stačil zničit svou novou kameru, letadlo s dálkovým ovládáním mu spadlo na zem a rozbilo se, a když si poprvé vyjel na závodním kole, porazil starou paní Figgovou, která o berlích přecházela Zobí ulici.
Harry byl rád, že školní rok skončil, tím ovšem ještě neunikl Dudleyho bandě, která se u nich scházela každý den. Piers, Dennis, Malcolm a Gordon byli všichni hloupí hromotluci, jelikož však Dudley byl ze všech největší a nejhloupější, byl jejich vůdcem a všichni ostatní se vždycky rádi připojili k jeho oblíbené zábavě: honičkám na Harryho.
Proto Harry trávil co možná nejvíc času mimo dům, toulal se po okolí a myslel na konec prázdnin, kde spatřoval aspoň nepatrný záblesk naděje. Od září se měl učit na střední škole, a poprvé v životě tam neměl chodit společně s Dudleym. Ten už měl místo ve Smeltings, ve škole, do které kdysi chodil i strýc Vernon; Piers Polkiss tam šel také. Zato Harry měl chodit do stonewallské školy, což byla místní měšťanka. Dudleymu to připadalo nesmírně směšné.
„První den ve Stonewallu strčí každému nováčkovi hlavu do záchodové mísy," vykládal Harrymu, „nechceš jít nahoru a vyzkoušet si to?"
„Ne, děkuju,“ odmítl Harry. „V tom ubohém záchodě ještě nikdy nebylo něco tak hnusného jako tvoje hlava - mohlo by se mu z toho udělat zle." A utekl pryč, než Dudley dokázal pochopit, co mu to vlastně řekl.
Jednoho červencového dne se teta Petunie vypravila s Dudleym do Londýna, aby mu koupila smeltingský stejnokroj, a Harryho nechala u paní Figgové. Nebylo to tak hrozné jako jindy. Harry zjistil, že paní Figgová si zlomila nohu, když zakopla o jednu ze svých koček, a zdálo se, že už je nemá tak ráda jako dřív. Dovolila Harrymu dívat se na televizi a dala mu kousek piškotu s čokoládovou polevou, který chutnal, jako kdyby ho měla doma už několik let.
Ten večer se Dudley v obývacím pokoji předváděl rodině ve svém zbrusu novém stejnokroji. Žáci smeltingské školy nosili tmavohnědé fraky, oranžové pumpky a ploché slaměné klobouky, kterým se říkalo lodnické. K jejich oblečení patřily i sukovité hůlky, kterými tloukli jeden druhého, když se učitelé nedívali. To se považovalo za dobrou průpravu pro další život.
Když se strýc Vernon díval na Dudleyho v jeho nových pumpkách, chraplavě prohlásil, že je to nejúžasnější okamžik v jeho životě. Teta Petunie v slzách tvrdila, že ani nemůže uvěřit, že to opravdu je její malý Dudlíček, tak už vypadá pěkně a dospěle. Harry se neodvážil pronést ani slovo; měl pocit, že už mu snad praskla dvě žebra, jak potlačoval smích.
Příštího dne ráno, když Harry přišel na snídani, něco v kuchyni strašlivě páchlo. Zdálo se, že puch vychází z velkého kovového škopku ve výlevce, a Harry si ho šel prohlédnout zblízka. Škopek byl plný něčeho, co vypadalo jako špinavé hadry které plavaly v šedivé vodě.
„Co je to?" zeptal se tety Petunie. Ta sevřela rty jako vždycky, když se odvážil na něco zeptat.
„Tvůj nový školní stejnokroj," vysvětlila mu. Harry se znovu podíval do škopku.
„Ach tak," řekl. „Nevěděl jsem, že musí být tak mokrý."
„Nemluv hlouposti," odbyla ho teta Petunie. ,.Barvím ti nějaké oblečení po Dudleym na šedo. Obarvené bude vypadat úplně stejně jako to, co budou nosit ostatní.'“
Harry o tom vážně pochyboval, řekl si však, že udělá líp, když se s ní nebude hádat. Sedl si ke stolu a snažil se nemyslet na to, jak bude první den ve stonewallské škole vypadat - asi jako kdyby na sobě měl zbytky staré sloní kůže.
To už přišli do kuchyně i Dudley a strýc Vernon a oba krčili nosy, jak tam páchl Harryho nový stejnokroj. Strýc Vernon si jako obvykle roztáhl noviny a Dudley uhodil do stolu svou smeltingskou hůlkou, kterou ted' pořád nosil s sebou.
Slyšeli klapnutí poštovní schránky a dopisy, které spadly na rohožku.
„Dojdi pro poštu, Dudley," řekl strýc Vernon zpoza novin.
„Ať pro ni dojde Harry." „Dojdi pro poštu, Harry." „Ať pro ni dojde Dudley."
„Popožeň ho tou svou smeltingskou hůlkou, Dudley." Harry smeltingské hůlce uhnul a šel pro poštu. Na rohožce ležely tři zásilky: pohlednice od Marge, sestry strýce Vernona, která byla na dovolené na ostrově Wight, hnědá obálka, která vyhlížela jako nějaký účet, a - dopis pro něho!
Harry ho zdvihl a chvilku na něj třeštil oči; srdce mu skákalo jako na obrovské pružině. Za celý život mu ještě nikdy nikdo nenapsal, však kdo by mu také mohl psát? Neměl žádné přátele, žádné jiné příbuzné - dokonce ani nechodil do obecní knihovny, takže nemohl dostávat nerudné upomínky, aby vrátil knížky. Nicméně dopis tu ležel, s adresou napsanou tak jasně, že to žádný omyl být nemohl:
Pan
Harry Potter
(přístěnek pod schody)
Zobí ulice 4 Kvikálkov
Surrey
Obálka z nažloutlého pergamenu byla tlustá a těžká a adresa byla napsaná smaragdově zeleným inkoustem. Na obálce nebyla žádná známka.
Harry dopis roztřesenou rukou obrátil a spatřil rudou voskovou pečeť, na které byl erb: velké písmeno B, kolem kterého byli lev, orel, jezevec a had.
„Tak pohni sebou, Harry!" křikl strýc Vernon z kuchyně. „Co tam děláš, díváš se, jestli v nějakém dopisu není bomba?" a sám se svému vlastnímu žertu zachechtal.
Harry se vrátil do kuchyně, oči ještě pořád upřené na svůj dopis. Podal strýci Vernonovi účet a pohlednici, posadil se a začal pomalu otvírat žlutou obálku.
Strýc Vernon roztrhl obálku s účtem, pobouřeně si odfrkl a obrátil pohlednici.
„Marge je nemocná," oznámil tetě Petunii. „Snědla nějakou špatnou surmovku..."
„Tati!" ozval se Dudley najednou. „Tati, Harry něco dostal!"
Harry se právě chystal, že si ten svůj dopis, napsaný na stejném silném pergamenu jako obálka, rozloží, když mu ho strýc Vernon vytrhl z ruky.
„Ten je můj!" bránil se a zkusil znovu se ho zmocnit. „A kdo by ti asi mohl psát?" ušklíbl se strýc Vernon, jednou rukou dopis roztáhla podíval se do něj. Barva jeho tváře se změnila z červené na zelenou rychleji než semafor na křižovatce, u toho však nezůstalo: po několika vteřinách byla šedobílá jako stará ovesná kaše.
„P-P-Petunie!" nemohl popadnout dech. Dudley se pokusil dopis mu sebrat a přečíst si ho, strýc Vernon ho však držel tak vysoko, že na něj Dudley nedosáhl. Teta Petunie si ho zvědavě vzala a přečetla si první řádek. Chviličku to vypadalo, že nejspíš omdlí. Držela se oběma rukama za hrdlo a chroptěla, jako když se dusí. „Vernone! Můj ty bože - Vernone!"
Zírali jeden na druhého, jako kdyby zapomněli, že Harry a Dudley jsou ještě pořád v kuchyni. Dudley nebyl zvyklý, aby si ho nevšímali. Důrazně poklepal otci na hlavu svou smeltingskou hůlkou.
„Chci si ten dopis přečíst," řekl hlasitě.
,,Já si ho chci přečíst," řekl Harry navztekaně, „poněvadž je můj."
„Vypadněte, oba dva!" zakrákal strýc Vernon a strčil dopis zpátky do obálky.
Harry se ani nepohnul.
„CHCI SVŮJ DOPIS!" rozkřikl se. „Ukaž ho mně!" dožadoval se Dudley.
„VEN!" zařval strýc Vernon, chytil Dudleyho i Harryho za límec, vyhodil je do předsíně a zabouchl za nimi dveře. Harry a Dudley se v tu chvíli zuřivě, ale ve vší tichostí poprali o to, kdo bude poslouchat klíčovou dírkou: vyhrál Dudley, takže Harry, kterému visely brýle na jednom uchu, si lehl na břicho a poslouchal štěrbinou mezi dveřmi a podlahou.
„Vernone," říkala právě teta Petunie třaslavým hlasem, „podívej se na tu adresu - jak vůbec mohou vědět, kde spává? Myslíš, že pozorují náš dům?"
„Pozorují - špehují - možná že nás sledují," zamumlal strýc Vernon rozčileně.
„Ale co budeme dělat, Vernone? Myslíš, že bychom jim měli odpovědět? Napsat jim, že si nepřejeme -" Harry viděl naleštěné černé polobotky strýce Vernona, jak přecházel po kuchyni sem tam.
„Ne," prohlásil nakonec. „Nebudeme si toho vůbec všímat. Když nedostanou žádnou odpověď... Ano, to je nejlepší... nebudeme dělat vůbec nic..."
„Jenže -'
„Já o nikoho takového v domě nestojím, Petunie! Copak jsme si nepřísahali, když jsme ho vzali k sobě, že z něj ty nebezpečné nesmysly dostaneme?"
Když se toho večera strýc Vernon vrátil z práce, udělal něco, co ještě nikdy předtím: přišel za Harrym do přístěnku.
„Kde je můj dopis?" uhodil Harry na strýce, hned jak se ztěžka protlačil dveřmi. „Kdo mi to píše?"
„Nikdo. Byl to prostě omyl," řekl strýc Vernon stroze. „Už jsem to psaní spálil."
„To žádný omyl nebyl," ohradil se Harry pobouřeně, „v té adrese byl napsaný i můj přístěnek!" „TICHO!" zaječel strýc Vernon a ze stropu spadlo několik pavouků. Potom se párkrát zhluboka nadechl a vynutil ze sebe úsměv, který působil spíš ztrápeně.
„Totiž - víš, Harry - pokud jde o tenhle přístěnek, tvoje teta a já jsme si říkali... opravdu už na něj začínáš být trochu velký... Tak jsme si mysleli, že by nejspíš bylo dobře, kdyby ses přestěhoval do Dudleyho druhé ložnice."
„A proč?" zeptal se Harry.
„Nech si ty hloupé otázky!" osopil se na něj strýc. „Zkrátka si odnes svoje věci nahoru, a hned."
U Dursleyových měli čtyři ložnice: jedna patřila strýci Vernonovi a tetě Petunii, jedna byla pro návštěvy (což obvykle bývala Marge, sestra strýce Vernona), v jedné spal Dudley a v té poslední měl všechny hračky a věci, které se do jeho první ložnice už nevešly. Harrymu stačila jediná cesta nahoru, aby přestěhoval všechen svůj majetek z přístěnku do pokoje; potom se posadil na postel a rozhlédl se kolem. Skoro všechno v místnosti bylo rozbité. Měsíc stará kamera ležela na věži malého, ještě pojízdného tanku, kterým Dudley onehdy přejel sousedova psa; v koutě stál Dudleyho první televizor, který prokopl, když nevysílali jeho oblíbený pořad; byla tu veliká ptačí klec, v níž kdysi býval papoušek, kterého Dudley ve škole vyměnil za opravdovou vzduchovku, a ta ležela na polici s hlavní úplně ohnutou, jak si na ni sedl. Ostatní poličky byly plné knih; ty jediné v místnosti vypadaly, jako by se jich nikdo nikdy nedotkl.
Zezdola bylo slyšet Dudleyho, jak huláká na matku: . Já nechci, aby tam byl. Já ten pokoj potřebuju... Postarej se, aby odtamtud vypadnut!"
Harry- vzdychl a natáhl se na postel. Ještě včera by dal všechno na světě za to, aby mohl být tady nahoře. Dnes by raději seděl u sebe v přístěnku, ale s tím dopisem v rukou, než být tady a nemít ho.
Dalšího dne u snídaně všichni seděli zamlkle. Dudley byl otřesený a zdrcený. Celý večer prokřičel, několikrát udeřil otce svou smeltingskou hůlkou, naschvál se pozvracel, kopl matku a prohodil svou želvu střechou skleníku, přesto však mu jeho pokoj nevrátili. Harry myslel na včerejší ráno touhle dobou a trpce litoval, že ten dopis neotevřel už v předsíni. Strýc Vernon a teta Petunie se jen zasmušile dívali jeden na druhého.
Když přišla pošta, strýc Vernon, který se očividně snažil být k Harrymu vlídný, pro ni poslal Dudleyho. Slyšeli ho, jak celou cestu tluče svou smeltingskou hůlkou do všeho v předsíni. A potom vykřikl: „Má další dopis! Pan Harry Potter, nejmenší ložnice v domě, Zobí ulice 4 -"
Strýc Vernon s přidušeným výkřikem vyskočil ze židle a rozběhl se do předsíně, a Harry mu běžel v patách - strýc Vernon musel Dudleyho srazit na zem, aby mu dopis sebral, což bylo o to těžší, že Harry ho zezadu držel za krk. Po chvilce zmateného zápasu, při kterém oba utržili spoustu ran smeltingskou hůlkou, se strýc Vernon zase postavil na nohy; ještě lapal po dechu, ale Harryho dopis svíral v ruce.
„Běž do přístěnku - chci říct k sobě do ložnice," zasupěl. „A ty, Dudley, zmiz - prostě zmiz!"
Harry přecházel po svém novém pokoji kolem dokola. Někdo věděl, že ho z přístěnku přestěhovali sem, a zřejmě se také vědělo, že ten první dopis nedostal. Určitě to znamenalo, že ten Někdo se pokusí poslat mu další; a tentokrát už se Harry postará, aby ho dostal. Měl svůj plán.
Příštího dne v šest hodin ráno mu zazvonil opravený budík. Harry ho spěšně vypnul a potichu se oblékl. Hlavně nesměl vzbudit Dursleyovy; kradl se po schodech dolů a cestou si nerozsvítil jediné světlo.
Hodlal počkat na pošťáka už na rohu Zobí ulice a vzít si od něj dopisy pro číslo čtyři. Srdce mu hlasitě bušilo, jak se plížil temnou předsíní k domovním dveřím...
„UAAARRRR!" Harry se vymrštil do vzduchu - šlápl na rohožce na něco velkého a měkkého - na něco živého!
Nahoře se rozsvítilo a Harry ke své hrůze zjistil, že to velké a měkké byl strýcův obličej. Strýc Vernon ležel ve spacím pytli před domovními dveřmi; očividně se chtěl pojistit, že Harry neudělá to, co měl právě v úmyslu. Snad půl hodiny na něho křičel a potom řekl, at jde a udělá mu šálek čaje. Harry se celý sklíčený odšoural do kuchyně, a než se vrátil, pošta už stačila dorazit, spadla strýci Vernonovi přímo do klína. Harry jen zahlédl tři dopisy s adresou napsanou zeleným inkoustem.
„Chci -" spustil, ale to už mu strýc Vernon před očima cupoval jeho dopisy na kousky.
Toho dne strýc Vernon nejel do práce. Zůstal doma a zatloukl poštovní schránku hřebíky.
„Uvidíš," vysvětloval tetě Petunii s ústy plnými hřebíků, „že když je nebudou moct doručit, tak s tím prostě přestanou."
„Tím si nejsem tak jistá, Vernone."
„Petunie, ti lidé uvažují zvláštním způsobem; nejsou jako ty a já," prohlásil strýc Vernon a snažil se zatlouci hřebík kouskem ovocného chlebíčku, který mu teta Petunie právě přinesla.
V pátek přišlo Harrymu hned dvanáct dopisů. Jelikož se nedaly vhodit do poštovní schránky, prostrčili je pode dveřmi a štěrbinami po stranách, a několik jich dokonce vpravili dovnitř okénkem na záchodě v přízemí.
Strýc Vernon znovu zůstal doma. Nejdřív spálil všechny dopis-, pak si vzal kladivo a hřebíky a za tloukl prkny přední i zadní vchod, takže nikdo nemohl ven. Při práci si broukal Náruč plnou tulipánů, a při sebemenším zvuku sebou pokaždé trhl.
V sobotu se strýci Vernonovi začaly věci vymykat z rukou. Dovnitř se dostalo čtyřiadvacet dopisů Harrymu, stočených a ukrytých po jednom ve dvou tuctech vajec, které tetě Petunii podal oknem obývacího pokoje jejich mlékař a tvářil se přitom velice rozpačitě. Zatímco strýc Vernon zuřivě telefonoval na poštu a do mlékárny a snažil se najít někoho, komu by si mohl stěžovat, teta Petunie dopisy rozcupovala v kuchyňském mixéru.
„Kdo to proboha zrovna tebe tak naléhavě chce?" zeptal se Dudley Harryho užasle.
Když v neděli ráno strýc Vernon zasedl k snídani, vypadal dost špatně a unaveně, přesto však šťastně. „V neděli pošta nechodí," připomněl jim spokojeně, jak si mazal marmeládu na noviny, „takže dneska žádné zatracené dopisy -`
Ve chvíli, kdy to řekl, přiletělo cosi kuchyňským komínem dolů a zasadilo mu to pořádnou ránu do zátylku. Vzápětí začaly z ohniště jako kulky vyletovat dopisy; mohlo jich být třicet nebo čtyřicet. Dursleyovi před nimi uhýbali, Harry však vyskočil do vzduchu a pokoušel se některý chytit
„Ven! VEN!"
Strýc Vernon chytil Harryho kolem pasu a vystrčil ho do předsíně. Hned za ním vyběhli i Dudley a teta Petunie a zakrývali si obličej rukama, a strýc Vernon přibouchl dveře. Slyšeli, jak se do místnosti ještě pořád valí dopisy a odrážejí se od stěn a od podlahy.
„Už toho mám dost," prohlásil strýc Vernon; snažil se mluvit klidně, ale vytrhával si přitom z kníru obrovské chomáče vousů. „Koukejte, ať jste během pěti minut připraveni na cestu. Jedeme odtud. Sbalte si jenom něco na sebe. A nechci slyšet ani slovo!"
S pouhou polovinou kníru vypadal tak hrozivě, že se nikdo neodvážil nic namítat. Deset minut nato se už dostali zatlučenými dveřmi ven, seděli v autě a řítili se k dálnici. Dudley na zadním sedadle popotahoval; otec mu vlepil pořádný pohlavek, aby nezdržoval, když se pokoušel nacpat do svého sportovního pytle televizor, video a počítač.
A ted' jeli a jeli. Dokonce ani teta Petunie se neodvážila zeptat, kam vlastně mají namířeno. Čas od času strýc Vernon najednou otočil a chvíli jel opačným směrem.
„Musíme jim ujet... prostě jim musíme ujet," mumlal si pro sebe pokaždé, když měnil směr.
Vůbec nikde se nezastavili na nic k jídlu ani k pití. Za soumraku už Dudley hlasitě skučel. V životě ještě nezažil tak hrozný den. Měl hlad, přišel o pět televizních pořadů, které chtěl vidět, a ještě nikdy se mu nestalo, že by tak dlouho na svém počítači nezlikvidoval nějakého vetřelce z cizích světů.
Nakonec strýc Vernon zastavil u ponurého hotelu na okraji nějakého velikého města. Dudley a Harry měli pokoj s manželskými postelemi a s vlhkým, zatuchlým povlečením. Dudley hned chrápal, ale Harry zůstal vzhůru, seděl na parapetu, díval se dolů na světla projíždějících aut a přemýšlel, co to všechno znamená...
Ráno měli k snídani kukuřičné vločky od včerejška a topinky se studenými rajčaty z konzervy. Právě dojedli, když k jejich stolu přišla majitelka hotelu.
„Promiňte, ale není někdo z vás pan H. Potter? Mám toho v recepci možná stovku."
Zvedla dopis vzhůru, takže si mohli přečíst adresu napsanou zeleným inkoustem:
Pan H. Potter Hotel Railview (pokoj č. 17) Cokeworth
Harry po dopisu chňapl, ale strýc Vernon mu srazil ruku stranou. Majitelka hotelu vytřeštila oči.
„Já si je vezmu," řekl strýc Vernon, spěšně vstal a vyšel z jídelny za ní.
„Nebylo by lepší, kdybychom se prostě vrátili domů, drahoušku?" navrhla nesměle teta Petunie o několik hodin později, ale strýc Vernon jako by ji neslyšel. Nikdo z nich nevěděl, co doopravdy hledá. Zavezl je doprostřed hustého lesa, tam vystoupil, chvíli se rozhlížel kolem, zavrtěl hlavou, vrátil se do auta a jeli zase dál. Totéž se opakovalo uprostřed zoraného pole, v polovině visutého mostu a v nejvyšším poschodí mnohapatrového parkoviště.
„Tatínek se zbláznil, vid'?" zeptal se Dudley sklesle tety Petunie navečer. Strýc Vernon zastavil na nábřeží, všecky je zamkl v autě a zmizel.
Začalo pršet. Po střeše vozu bubnovaly veliké kapky. Dudley se rozfňukal.
„Je pondělí," řekl matce. „Dnes večer dávají Velkého Humberta. Já chci někam, kde bude televize." Pondělí! To Harrymu něco připomnělo. Pokud bylo pondělí - a díky televizi se na Dudleyho obvykle dalo spolehnout, že ví, co je za den - pak zítra, v úterý, měl on sám mít jedenácté narozeniny. Harryho narozeniny samozřejmě nikdy nebyly žádná sláva - loni mu Dursleyovi darovali ramínko na šaty a staré ponožky po strýci Vernonovi. Ale přesto, jedenáct vám není každý den.
To už byl strýc Vernon zpátky a usmíval se. Navíc si nesl i jakýsi dlouhý, úzký balík a neodpověděl, když se ho teta Petunie zeptala, co to koupil.
„Našel jsem vynikající místečko!" řekl. „Pojďte! Všichni ven!"
Vystoupili a zjistili, že venku je velice chladno. Strýc Vernon ukazoval na něco, co daleko v moři vypadalo jako veliký útes. Nahoře na něm byla přilepená ta nejubožejší chatrč, jakou si dokážete představit. Jedna věc byla jasná: televizi tam určitě nemají. „Na dnešní noc předpovídají bouři!" oznámil strýc
Vernon radostně a tleskl rukama. „A tento dobrý muž bude tak laskav a půjčí nám svůj člun!"
To už se k nim přiloudal bezzubý stařík a s dost zlomyslným úšklebkem jim ukazoval starou veslici, která se kolébala v ocelově šedé vodě pod nimi.
„Nějaké zásoby jsem už opatřil," řekl strýc Vernon, „takže všichni na palubu!"
V loďce byla strašlivá zima. Za krk jim zatékala ledová vodní tříšť a do tváří je bodal mrazivý vítr. Připadalo jim, že to trvalo celé hodiny, než dorazili k útesu, kde je strýc Vernon, i když se smekal a klouzal, dovedl k polorozpadlému stavení.
Uvnitř to vypadalo hrozně: páchlo to tam chaluhami, vítr profukoval škvírami v dřevěných stěnách a ohniště bylo vlhké a prázdné. V chatrči byly jen dvě místnosti.
Ukázalo se, že jejich zásoby obnášejí po jednom balíčku smažených bramborových lupínků pro každého a čtyři banány. Strýc Vernon se pokusil rozdělat oheň, ale prázdné obaly od brambůrků jen čadily a zkroutily se.
„Ted' by se nám pár těch dopisů docela hodilo, co říkáte?" nadhodil rozmarně.
Byl ve velice dobré náladě. Očividně si myslel, že nikdo nemá sebemenší možnost dostat se v bouři až sem a doručit jim poštu. Harry s ním v duchu souhlasil, i když sám z toho žádnou radost neměl.
S příchodem noci se kolem nich rozběsnila ohlášená bouře. Stěny chatrče zalévala tříšt ze vzdutých vln a špinavými okny lomcoval divoký vítr. Teta Petunie našla ve druhé místnosti několik zplesnivělých přikrývek a ustlala Dudleymu na pohovce prožrané od molů. Sama se uložila se strýcem Vernonem na hrbolatou postel v sousední místnosti a Harrymu nezbylo nic jiného, než si najít to nejměkčí místo na podlaze a schoulit se pod tou nejtenčí a nejpotrhanější přikrývkou.
Jak noc ubíhala, bouře řádila stále zuřivěji. Harry nemohl usnout. Třásl se zimou a mlel sebou, aby našel nějakou pohodlnější polohu, a v žaludku mu kničelo hladem. Dudleyho chrápání ted' přehlušovalo vzdálené burácení hromů, které začalo před půlnocí. Svítící ciferník hodinek, které visely spáči na tučném zápěstí přes okraj pohovky, Harrymu prozradil, že mu za deset minut bude jedenáct let. Ležel a sledoval, jak se jeho narozeniny přibližují; přemítal přitom, jestli si na ně Dursleyovi vůbec vzpomenou, a kde ted' asi je ten, kdo mu všechny ty dopisy posílal.
Zbývalo ještě pět minut. Harry slyšel, jak venku něco zapraštělo. Doufal, že se nepropadne střecha, i když pak by uvnitř možná bylo tepleji. Ještě čtyři minuty. Možná že dům v Zobí ulici, až se tam vrátí, bude tak plný dopisů, že se mu podaří nějak jeden ukrást.
Ještě tři minuty. Že by to moře tak divoce doráželo na útes? A (zbývaly už jen dvě minuty) co znamenal ten podivný praskavý zvuk? Že by se útes rozlomil a řítil se do moře?
Už jen minuta a bude mu jedenáct. Třicet vteřin... dvacet... deset - devět - možná by měl probudit Dudleyho, jenom aby ho rozčílil - tři - dva - jedna BUM!
Celá chatrč se zatřásla a Harry se posadil zpříma, s pohledem upřeným na dveře. Venku někdo byl a bouchal, aby ho pustili dovnitř.