Kouzelný svět Harryho Pottera

Přišel říjen a na školních pozemcích i v samotném hradu zavládl vlhký, lezavý chlad. Za madame Pomfreyovou se den co den valili na ošetřovnu nachlazení učitelé i studenti. Její Životobudič působil okamžitě, i když tomu, kdo ho vypil, se pak ještě kouřilo z uší. Ginny Weasleyovou, která vypadala přepadle, Percy přiměl, aby ho vypila také; pára, která jí pak několik hodin vystupovala zpod zářivých vlasů, působila dojmem, jako by měla hlavu v jednom ohni.
Do hradních oken celé dny bez ustání bubnovaly dešťové kapky veliké jako kulky; hladina jezera stoupla, květinové záhony se rozmočily v blátivé stružky a Hagridovy dýně už byly velké jako zahradní boudy. Zanícení Olivera Wooda pro pravidelné tréninky nicméně neochablo, a tak se Harry jednoho bouřného sobotního odpoledne několik dnů před svátkem Všech svatých vracel do nebelvírské věže promáčený až na kůži a zastříkaný blátem.
Nebyl to nijak radostný trénink nejen kvůli dešti a větru; Fred a George, kteří špehovali zmijozelské družstvo, se na vlastní oči přesvědčili, jak je ten nový Nimbus Dva tisíce jedna rychlý. Vylíčili nebelvírským spoluhráčům, že ze zmijozelského družstva viděli jen sedm zelenavých skvrn, které se řítily vzduchem jako proudová letadla.
Harry čvachtal prázdnou chodbou a vtom narazil na někoho, kdo vypadal podobně ustaraně jako on. Skoro bezhlavý Nick, duch nebelvírské věže, zasmušile hleděl z okna a tiše si mumlal: „Nevyhovuji jejich požadavkům… jenom půl palec, jestli to…“
„Nazdar, Nicku,“ pozdravil ho Harry.
„Nazdar, nazdar,“ trhl sebou Skoro bezhlavý Nick a otočil se.
Na dlouhých vlnitých vlasech měl honosný klobouk s pérem a na sobě šat s okružím, které zakrývalo jeho ne úplně přeseknutý krk. Nick byl bledý jako dým a Harry skrz něj viděl temnou oblohu a prudký lijavec venku.
„Vypadáš, jako když tě něco trápí, Pottere,“ řekl a zastrčil si do kabátce jakýsi průsvitný dopis.
„Ale vy taky,“ řekl Harry.
„Ach,“ mávl Skoro bezhlavý Nick světácky rukou, „to ani nestojí za řeč… Kdybych se doopravdy chtěl zúčastnit, bylo by to něco jiného… Říkal jsem si – přihlásím se, ale jak je vidět, nevyhovuji požadavkům.“
Nasadil sice lehký tón, tvářil se však zatrpkle.
„Kdo by si ale nepomyslel,“ vybuchl a zase vytáhl dopis, „že když ho pětačtyřicetkrát seknou tupou sekerou do krku, je už dostatečně oprávněn, aby se zúčastnil Honu bezhlavých – nemám snad pravdu?“
„Hm – jistě,“ přitakal Harry, jak duch ostatně očekával.
„Namouduši, že nikdo by si nepřál víc než já, aby to tenkrát všecko bývalo proběhlo rychle a náležitě a hlava mi upadla, jak měla. Bývalo by mi to ušetřilo spoustu bolesti a nebyl bych nikomu pro smích. Jenomže…“ Skoro bezhlavý Nick rozložil dopis a vztekle četl:
„Můžeme přijmout pouze honce, jejichž hlavy se dokonale oddělily od jejich těl. Zajisté uznáte, že jinak by se naši členové nemohli účastnit takových honeckých akcí, jako je Žonglování s hlavami za jízdy na koni či Pólo s hlavami. S politováním vám tudíž musím sdělit, že nevyhovujete našim požadavkům. S přáním všeho nejlepšího sir Patrick Delaney–Podmore.“
Rozzuřený Skoro bezhlavý Nick zas dopis naštvaně zastrčil.
„Půl palce kůže a šlach – na tom mi zůstala držet hlava, Harry! Většina lidí by uznala, že mi ji usekli a hotovo, ale kdepak, sirovi Náležitě sťatému Podmorovi to nestačí.“
Skoro bezhlavý Nick se párkrát zhluboka nadechl a pak se mnohem klidnějším tónem zeptal: „A copak dělá starosti tobě, Harry? Mohu ti nějak pomoci?“
„Ne,“ odpověděl Harry. „Leda byste věděl, kde bychom mohli zdarma získat sedm košťat Nimbus Dva tisíce jedna na náš zápas se Zmijo…“
Zbytek věty zanikl v pronikavém mňoukání kdesi u jeho kotníků. Když se podíval dolů, zjistil, že na něj zírají žluté oči, velké jako lampy. Byla to paní Norrisová, vyzáblá šedivá kočka, která školníku Filchovi dělala cosi jako pobočníka v jeho nekonečném boji proti studentům.
„Radši honem zmiz, Harry,“ vybídl ho Nick. „Filch není zrovna v nejlepší náladě. Má chřipku a někdo z třeťáků nešťastnou náhodou postříkal celý strop v pátém sklepení žabími mozečky. Filch to uklízel celé dopoledne, a jestli uvidí, žes mu sem nanosil bláto…“
„Asi máš pravdu,“ souhlasil Harry a couval před žalujícím pohledem paní Norrisové, už to však nestihl. Přivolán tajemnou silou, která Filche nutně musela spojovat s jeho odpornou kočkou, vyrazil náhle z čalounu napravo od Harryho a sípal a divoce se rozhlížel, kdo tu porušuje školní řád. Kolem hlavy měl ovázanou tlustou kostkovanou šálu a nos neobvykle rudý.
„Co je to tady za svinčík?“ rozkřikl se, až se mu zatřásl podbradek, a oči mu div nevylezly z důlků, jak ukazoval na blátivou loužičku z Harryho famfrpálového hábitu. „Všude samá špína a neřádstvo! Ale už toho mám dost, to vám povídám! Půjdete se mnou, Pottere!“
Harry jen zasmušile zamával Skoro bezhlavému Nickovi na rozloučenou a kráčel za Filchem po schodech dolů, takže blátivých šlápot na podlaze bylo hned dvakrát tolik.
Ve Filchově kanceláři Harry ještě nikdy nebyl, většina studentů se jí vyhýbala. Byla to zašlá místnost bez oken, osvětlená jedinou olejovou lampou, která visela z nízkého stropu, a jakmile Harry vešel, ucítil slabý zápach smažených ryb. Kolem stěn stály dřevěné registrační skříně a podle štítků na nich Harry pochopil, že obsahují podrobnosti o každém žákovi, kterého Filch kdy potrestal. Fred a George Weasleyovi pro sebe měli celou zásuvku. Na stěně za psacím stolem visela sbírka naleštěných řetězů a okovů; všichni ve škole věděli, že Filch neustále prosí Brumbála, aby mu dovolil věšet studenty za kotníky od stropu.
Filch vytrhl z kalamáře na stole dlouhý brk a teď přecházel po místnosti a hledal pergamen.
„Všude samé svinstvo,“ mumlal vztekle, „obrovské dračí bubáky, z kterých se ještě kouří… žabí mozečky… myší střeva… už toho mám vážně dost… Udělám z vás odstrašující příklad… kde mám ten formulář… no jasně…“
Vytáhl ze zásuvky psacího stolu velký svitek pergamenu, roztáhl ho před sebou a namočil svůj dlouhý černý brk do kalamáře.
„Jméno… Harry Potter. Zločin…“
„Bylo to jen trochu bláta!“ namítl Harry.
„Pro vás možná jen trochu bláta, chlapče, ale pro mě to znamená hodinu uklízení navíc!“ rozkřikl se Filch a na špičce odulého nosu se mu objevila nechutná kapička. „Zločin… znečištění hradu. Doporučený trest…“
Argus Filch si utřel usmrkaný nos a nevlídně zamžoural na Harryho, který se zatajeným dechem čekal na svůj ortel.
Ve chvíli, kdy se Filch dotkl brkem papíru, však něco shora s rachotem dopadlo na strop kanceláře, až se olejová lampa rozhoupala.
„PROTIVO!“ zařval Filch a v návalu vzteku brk odhodil. „Tentokrát tě ale dostanu, to si piš!“
A neohrabaně se hnal z kanceláře, aniž se na Harryho třeba jen ohlédl; paní Norrisová vyběhla za ním jako blesk.
Protiva byl školní strašidlo – šklíbivé stvoření, které se umělo vznášet ve vzduchu a všude dělalo jen škodu a zmatky. Harry neměl Protivu nijak v lásce, teď však mu byl vděčný, že zasáhl v pravou chvíli. Ať už Protiva udělal cokoli (a podle zvuku tentokrát asi rozbil něco opravdu velkého), Harry doufal, že tím od něj odvrátil Filchovu pozornost.
Připustil si, že by nejspíš měl počkat, až se školník vrátí, a posadil se do křesla vedle psacího stolu; bylo celé prožrané od molů. Kromě napůl vyplněného formuláře o Harryho přestupku tam ležela jen veliká, lesklá tmavorudá obálka se stříbrným nápisem nahoře. Harry se spěšně ohlédl ke dveřím, aby se ujistil, že Filch ještě nejde, zdvihl obálku a četl:

•  •  •  Rychločáry  •  •  •
Korespondenční Kurz Kouzel Pro Začátečníky

Harry zvědavě obálku otevřel a vytáhl z ní svazek pergamenů. Na první stránce stálo stříbrným písmem, plným ozdobných kudrlinek:

Necítíte se jistě ve světě moderních čar? Vymlouváte se, abyste nemuseli dělat ani jednoduchá kouzla? Už se vám někdy posmívali, jak neohrabaně zacházíte s hůlkou?
Máme pro vás řešení jak z toho!
Rychločáry jsou zcela nový, zaručeně spolehlivý rychlokurz, který zvládne každý. Naše metoda už prospěla stovkám čarodějek a kouzelníků!
Paní Z. Kopřivová z Topshamu nám napsala:
„Nikdy jsem si nedokázala zapamatovat zaříkadla a moje lektvary bývaly celé rodině k smíchu! Po vašem kurzu Rychločar jsem teď na každém večírku středem pozornosti a přátelé mě prosí o recept na můj Sršící roztok!“
Čaroděj D. J. Šídlo z Didsbury říká:
„Moje žena se vždycky posmívala mým chabým kouzlům, stačil však pouhý měsíc vašeho úžasného kurzu Rychločar a dokázal jsem ji proměnit v jaka!“
    Díky vám Rychločáry!

Harry si užasle prolistoval ostatní pergameny, které v obálce byly. Pro všechno na světě, proč si Filch objednal kurz Rychločar? Že by snad nebyl opravdový kouzelník? Harry právě četl Lekce první: Jak držet hůlku (několik užitečných rad), když zaslechl šouravé kroky zvenčí – Filch se vracel. Harry nacpal pergameny zpátky do obálky a stačil ji ještě hodit na stůl právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
Filch se tvářil vítězoslavně.
„Ta rozplývavá skříň byla velice cenná!“ vysvětloval paní Norrisové se škodolibou radostí. „Tentokrát Protivu dostaneme, zlatíčko.“
Jeho pohled padl na Harryho a hned nato sklouzl k obálce s Rychločarami, která – jak si Harry příliš pozdě uvědomil – ležela dvě stopy od místa, než byla původně.
Školníkův nezdravě bledý obličej zčervenal jako cihla, a Harry se už už připravoval na to, jak si na něm vyleje vztek. Filch se dobelhal k psacímu stolu, chňapl po obálce a hodil ji do zásuvky.
„Vy jste – vy jste mi četl…“ vykoktal.
„Ne,“ zalhal Harry bleskurychle.
Filch si mačkal sukovité prsty.
„Kdybych věděl, že jste četl můj soukromý… ne snad, že by byl můj… pro jednoho z mých přátel… ať už je to jak chce… přesto ale…“
Harry na něj vyděšeně třeštil oči. Takhle rozběsněného Filche ještě nikdy neviděl. Oči mu lezly z důlků, v jedné odulé tváři mu škubalo a kostkovaná šála mu ani trochu nepomohla.
„Dobrá… můžete jít… ale nikomu ani slovo… i když to není… ovšem pokud jste to nečetl… už jděte, já teď musím napsat hlášení o Protivovi… jděte…“
Harry ani nemohl uvěřit svému štěstí. Vyřítil se z kanceláře, proběhl chodbou a po schodech nahoru. Vyváznout z Filchovy kanceláře bez potrestání, to byl pravděpodobně svého druhu školní rekord.
„Harry! Harry! Tak co, zabralo to?“
Z jedné učebny neslyšně vyplul Skoro bezhlavý Nick. Za jeho zády Harry spatřil ubohé zbytky obrovské černé a zlaté skříně, která vypadala, že spadla z velké výšky.
„Přemluvil jsem Protivu, aby ji shodil přímo nad Filchovou kanceláří,“ vysvětloval Nick horlivě. „Myslel jsem, že by to mohlo odlákat jeho pozornost…“
„Tak to jste zařídil vy?“ vyhrkl Harry vděčně. „Ano, zabralo to, dokonce jsem ani nedostal školní trest. Díky, Nicku!“
Vydali se spolu chodbou dál a Harry si všiml, že Skoro bezhlavý Nick pořád drží v ruce odmítavý dopis od sira Patricka.
„Moc rád bych vám nějak pomohl s tím Honem bezhlavých,“ prohlásil Harry.
Skoro bezhlavý Nick se zastavil – Harry jím přímo prošel. Býval by raději, kdyby se to nestalo; jako kdyby prošel ledovou sprchou.
„Něco bys pro mě ovšem udělat mohl,“ řekl Nick vzrušeně. „Harry nechtěl bych po tobě příliš? Ale ne, o tohle bys určitě nestál…“
„Co máte na mysli?“ zeptal se Harry.
„Totiž, letos v předvečer Všech svatých uplyne pět set let od mé smrti,“ vysvětloval Skoro bezhlavý Nick, napřímil se a nasadil důstojný výraz.
„Ach,“ řekl Harry; nevěděl, zda se má tvářit soucitně nebo potěšeně. „Rozumím.“
„Na oslavu pořádám v jednom z těch prostornějších sklepení večírek. Sjedou se přátelé z celé země. Bylo by pro mě opravdu ctí kdybys mohl přijít. Pan Weasley a slečna Grangerová by samozřejmě byli vítáni také – ale ty bys šel asi raději na školní slavnost?“ A vypadal, jako by ho natahovali na skřipec, když se na Harryho podíval.
„Ale ne,“ řekl Harry spěšně, „přijdu rád…“
„Ty můj drahý hochu! Harry Potter na mé úmrtní oslavě! A…“ zaváhal a tvářil se rozrušeně, „…myslíš, že by ses siru Patrickovi třeba mohl zmínit, jak moc ti naháním strach?“
„To – to jistě,“ přisvědčil Harry.
Skoro bezhlavý Nick se rozzářil štěstím.

„Oslava úmrtí?“ zeptala se Hermiona dychtivě, když se Harry konečně převlékl a ve společenské místnosti se připojil k ní a k Ronovi. „Vsadím se, že by málokterý smrtelník mohl říct, že na nějaké byl – to bude úžasné!“
„Proč by měl někdo oslavovat den, kdy zemřel?“ namítl Ron, který byl v polovině domácího úkolu z lektvarů a byl jaksepatří nevrlý. „Mně to připadá na smrti skličující…“
Do oken, za nimiž byla úplná tma, pořád bušil déšť, zato uvnitř všecko jen zářilo. Oheň v krbu vrhal světlo na měkká křesla, v nichž si studenti četli, bavili se a psali domácí úkoly, a dvojčata Fred a George se pokoušela zjistit, co se stane, když dají salamandrovi sežrat rachejtli dr. Raubíře. Fred toho svítivě oranžového ještěra, který žije v ohni, „vysvobodil“ z učebny péče o kouzelné tvory, a ten teď mírně doutnal na stole, obklopeném klubkem zvědavců.
Harry se zrovna chystal vyprávět Ronovi a Hermioně o Filchovi a o kurzu Rychločar, když vtom se salamandr nečekaně vznesl do vzduchu, začal zběsile kroužit společenskou místností a chrlil kolem sebe jiskry: prásk! prásk! prásk! Percy si mohl strhat hlasivky, jak křičel na Freda a George, ale na oranžové hvězdy, které salamandrovi sršely z úst, byla strhující podívaná. Nakonec zmizel s třaskavým boucháním v plamenech krbu. Harry už na Filche a obálku s Rychločárami nemyslel.

Jak se blížil předvečer Všech svatých, Harry čím dál víc litoval svého unáhleného slibu, že přijde na oslavu úmrtí Skoro bezhlavého Nicka. Ostatní studenti se těšili na školní slavnost: Velkou síň už tradičně vyzdobili živými netopýry, z Hagridových obrovitých dýní vyřezali lampy, které byly tak velké, že se do nich mohli posadit tři muži, a proslýchalo se, že Brumbál na slavnost objednal soubor tančících kostlivců.
„Sliby se mají plnit,“ zdůrazňovala Hermiona Harrymu panovačně, „a ty jsi Nickovi slíbil, že na oslavu jeho úmrtí přijdeš.“
A tak v sedm hodin večer prošli Harry, Ron a Hermiona kolem dveří Velké síně plné studentů, kde se už lákavě třpytily zlaté talíře a svíce, a zamířili do sklepení.
Chodba, kterou se šlo na večírek Skoro bezhlavého Nicka, byla také vyzdobená svícemi, ani v nejmenším však nepůsobila vesele: dlouhé tenké svíce byly černé jako uhel a hořely jasně modrým plamenem, který i na jejich živoucí obličeje vrhal mdlé, přízračné světlo. S každým dalším krokem pociťovali větší chlad; Harry se zachvěl a přitáhl si hábit a vtom zaslechl cosi, jako když tisíc nehtů škrábe po obrovské školní tabuli.
„To má být hudba?“ šeptl Ron. Když zahnuli za roh, spatřili Skoro bezhlavého Nicka, jak stojí u dveří ověšených černými sametovými závěsy.
„Moji drazí přátelé,“ pronesl truchlivým hlasem. „Vítejte, vítejte… mám nesmírnou radost, že jste přišli…“
Smekl svůj klobouk s pérem a s úklonou jim ukázal dovnitř.
Naskytla se jim neuvěřitelná podívaná. Sklepení bylo plné perleťově bílých, průsvitných postav; většina se jich pohybovala po přeplněném parketu a tančila valčík za úděsných, třaslavých zvuků třiceti hudebních pil, na něž hrál orchestr na pódiu potaženém černým suknem. Na stropním lustru zářilo půlnoční modří na tisíc dalších černých svící. Harrymu, Ronovi i Hermioně zůstával před ústy obláček sražené páry, jak dýchali; jako by vkročili do lednice.
„Pojďme si to tu trochu prohlédnout,“ navrhl Harry, který si chtěl zahřát nohy.
„Hlavně dávejte pozor, abyste skrz někoho neprošli,“ nabádal je Ron úzkostně, když se vydali na obchůzku kolem tanečního parketu. Minuli hlouček smutných jeptišek, otrhance s řetězy na rukou a na nohou a Tlustého mnicha, veselého ducha z mrzimorské koleje, který se právě bavil s jakýmsi rytířem, jemuž trčel z čela šíp. Harryho nijak nepřekvapilo, že se všichni duchové drží co nejdál od Krvavého barona v hábitu plném stříbrně krvavých skvrn, vyzáblého a vyjeveného ducha ze Zmijozelu.
„Ach ne, tohle ne!“ Hermiona naráz zůstala stát. „Otočme se a pojďme zpátky. Na Ufňukanou Uršulu nejsem ani trochu zvědavá…“
„Na koho?“ zeptal se Harry, když spěšně zamířili opačným směrem.
„Na strašidlo z dívčích záchodků v prvním patře,“ vysvětlila Hermiona.
„Ona straší na záchodech?“
„Ano. Celý rok jsou mimo provoz, poněvadž Uršula má každou chvíli záchvaty vzteku a nadělá tam potopu. Já jsem tam stejně nikdy nešla, pokud jsem vysloveně nemusela. Je to hrozné, když potřebujete jít na onu místnost a ona tam celou dobu fňuká…“
„Podívejte se, jídlo!“ upozornil je Ron.
Na protější straně sklepení byl dlouhý stůl, rovněž zakrytý černým sametem. Dychtivě k němu zamířili, v příští chvíli však zůstali zděšeně stát. Táhl se k nim odporný puch. Na krásných stříbrných talířích ležely veliké zkažené ryby a na podnosech bylo narovnané pečivo spálené na uhel; velkými kusy sekané a vařenými skopovými vnitřnostmi hýbali červi, důkladný plát sýra byl pokrytý huňatou zelenou plísní a na čestném místě vévodil obrovský šedivý moučník ve tvaru náhrobního kamene s dehtově černým nápisem:

Sir Nicholas de Mimsy–Porpington
zesnul 31. října 1492

Harry užasle pozoroval zavalitého ducha, jak přistoupil k tabuli, přikrčil se a prošel skrze ni s ústy rozevřenými tak, že pronikla jedním z páchnoucích lososů.
„A cítíte tu chuť, když jím projdete?“ zeptal se ho.
„Téměř,“ odtušil duch smutně a vytratil se.
„Nejspíš nechávají všecko zahnít, aby to bylo víc cítit,“ mínila Hermiona znalecky, stiskla si nos a naklonila se k zasmrádlým skopovým vnitřnostem, aby si je mohla prohlédnout.
„Pojďte pryč, mně je z toho špatně,“ vybídl je Ron. Ale ještě se ani nestačili otočit, když zpod stolu vyskočil drobný mužíček a hned nato se vznášel ve vzduchu před nimi.
„Nazdar, Protivo,“ řekl Harry opatrně.
Na rozdíl od ostatních duchů kolem byl Protiva, bradavické strašidlo, všecko, jenom ne bledý a průsvitný. Na hlavě měl zářivě oranžový karnevalový klobouček, na krku motýlka, který se otáčel kolem dokola, a v širokém, zlomyslném obličeji úšklebek od ucha k uchu.
„Zobnete si taky?“ zeptal se medovým hlasem a nabídl jim misku burských oříšků pokrytých plísní.
„Ne, díky,“ odmítla Hermiona.
„Slyšel jsem, jak jste mluvili o chudince Uršulce,“ řekl Protiva a očka mu jen tančila. „A mluvili jste o chudince Uršulce velice ošklivě.“ Zhluboka se nadechl a zakřičel: „URŠULO! SLYŠÍŠ?“
„Ne, to ne, Protivo, neříkej jí, co jsem povídala, zbytečně by z toho byla smutná,“ šeptala Hermiona úpěnlivě. „Já jsem to tak nemyslela, vlastně proti ní vůbec nic nemám – ehm – nazdar, Uršulo!“
Právě k nim neslyšně připlachtil zavalitý duch jakési dívky. Měla tu nejzasmušilejší tvář, jakou kdy Harry viděl, ještě k tomu napůl zakrytou zplihlými vlasy a silnými perleťovými brýlemi.
„Co je?“ zeptala se nadurděně.
„Jak se máš, Uršulo?“ Hermiona nasadila neupřímně srdečný tón. „Jsem ráda, že tě taky někdy vidím jinde než na záchodech.“
Uršula zavětřila.
„Slečna Grangerová o tobě zrovna mluvila,“ zašeptal Protiva poťouchle Uršule do ucha.
„Jenom – jenom jsem říkala, jak ti to dnes večer sluší,“ řekla Hermiona a vrhla na Protivu zlobný pohled.
Uršula se na ni podezíravě zadívala.
„Děláš si ze mě legraci,“ usoudila nakonec a z malých, průhledných očí jí v tu chvíli vytryskly stříbrné slzy.
„Ne – namouduši… že jsem právě říkala, jak to Uršule sluší?“ Hermiona bolestivě žďuchla Harryho i Rona do žeber.
„No jasně…“
„Fakt to říkala…“
„Nelžete mi tu,“ zasupěla Uršula a slzy jí stékaly po tváři, zatímco Protiva se jí spokojeně pochechtával. „Myslíte, že nevím, jak mi lidé za zády říkají? Tlustá Uršula! Ošklivá Uršula! Ubohá, ufňukaná Uršula, Uršula budižkničemu!“
„Ještě jsi vynechala uhrovitá,“ šeptl jí do ucha Protiva. Ufňukaná Uršula se zoufale rozvzlykala a vyběhla ze sklepení. Protiva se vyřítil za ní, házel po ní plesnivé buráky a ječel: „Uhrovitá! Uhrovitá!“
„To jsem tomu dala,“ posteskla si Hermiona smutně. V tu chvíli k nim zástupem připlul Skoro bezhlavý Nick.
„Bavíte se dobře?“
„Ano, jistě,“ lhali mu.
„Hostů přišlo opravdu hodně,“ prohlásil Skoro bezhlavý Nick pyšně. „Vzlykající vdova sem vážila cestu až z Kentu… Už bych neměl otálet se svým proslovem, radši půjdu a řeknu to orchestru…“
Hudebníci však právě přestali hrát. Také všichni ostatní ve sklepení náhle zmlkli a vzrušeně se rozhlíželi, jak zaslechli lesní roh.
„Už jsou tady,“ pronesl Skoro bezhlavý Nick trpce.
Ze stěny sklepení se vyřítil tucet přízračných koní a na každém z nich seděl bezhlavý jezdec. Všichni v místnosti bouřlivě tleskali; Harry začal tleskat také, ale když uviděl Nickův výraz, nechal toho.
Koně docválali doprostřed tanečního parketu a tam se zastavili, ještě se však chvíli vzpínali a stavěli na zadní. Mohutný duch v jejich čele, držící v podpaží vlastní vousatou hlavu (to ona dula na lesní roh!), seskočil z koně, zdvihl hlavu do výšky, aby mohl přehlédnout shromážděné hosty (všichni se přitom dali do smíchu), a potom rázným krokem došel ke Skoro bezhlavému Nickovi a nasadil si hlavu zpátky na krk.
„Jak se máš, Nicku?“ zaburácel. „Ještě pořád ti hlava drží?“
Srdečně se zachechtala popleskal Skoro bezhlavého Nicka po rameni.
„Vítám tě, Patricku,“ řekl Skoro bezhlavý Nick upjatě.
„Živáci!“ vyhrkl sir Patrick, když postřehl Harryho, Rona a Hermionu, a naoko užasle nadskočil, takže mu hlava zas upadla (zástup jen zavyl smíchy).
„Velice zábavné,“ poznamenal Skoro bezhlavý Nick ponuře.
„Nicka si nevšímejte!“ křičela hlava sira Patricka z podlahy „Ono ho ještě pořád mrzí, že jsme mu nedovolili zúčastnit se našeho Honu! Ale co jsem – když se na něj podíváte…“
„Myslím,“ pospíšil si Harry, hned jak postřehl Nickův významný pohled, „myslím, že Nick nahání každému strach a – ehm…“
„Chachacha!“ zavřískla hlava sira Patricka, „vsadím se, že tě uprosil, abys to řekl!“
„Pokud vás všechny mohu požádat o chvíli pozornosti, je čas na můj proslov!“ řekl Skoro bezhlavý Nick zvučně, došel k pódiu a vystoupil do ledově modrého světla.
„Vážení drazí zesnulí, dámy a pánové, ke své největší lítosti…“
Dál už zřejmě nikdo z hostů neposlouchal. Sir Patrick a jeho družina se totiž pustili do Hokeje s lidskou hlavou a duchové ve sklepení začali sledovat zápas. Skoro bezhlavý Nick se marně pokoušel znovu upoutat jejich pozornost, a když kolem něj za hlasitého jásotu proletěla hlava sira Patricka, vzdal to.
Harrymu už byla strašná zima a měl hlad.
„Je to tady k nevydržení,“ zamumlal Ron a drkotal zuby, když orchestr znovu začal lopotně hrát a duchové se vyrojili na taneční parket.
„Pojďme pryč,“ vybídl Harry své kamarády.
Couvali zpátky ke dveřím, mávali a usmívali se na každého, kdo se na ně podíval, a minutu nato už chodbou plnou černých svící spěchali zpátky nahoru.
„Třeba na nás ještě zbyl nějaký pudink,“ zadoufal nahlas Ron a zamířil ke schodům do vstupní síně jako první. Vtom to Harry uslyšel zas.
„…roztrhnu… rozsápu… zabiju…“
Opět ten hlas – ten ledový, vražedný hlas, který tenkrát večer zaslechl v Lockhartově kabinetu.
Škobrtavě se zastavil, přidržel se kamenné zdi a našpicoval uši, jak nejvíc mohl; přitom se rozhlížel kolem jen chabě osvětlenou chodbou dopředu i dozadu. „Harry, co je s tebou?“
„Zas už slyším ten hlas – buďte chvíli potichu…“
„…takový hlad… tak strašně dlouho…“
„Poslouchejte!“ vybídl je Harry naléhavě a Ron i Hermiona zůstali stát jako přimrazení a zírali se na něj.
„…zabít… je čas zabít…“
Hlas postupně slábl a Harry poznal, že se vzdaluje – že míří někam vzhůru. Upíral oči na temný strop a cítil strach i vzrušení zároveň: jak se ten hlas dostával vzhůru? Byl to snad nějaký přelud, pro který kamenné stropy nejsou žádnou překážkou?
„Tudy!“ křikl a vyřítil se po schodech vzhůru a do vstupní síně. Nemohl ovšem doufat, že něco uslyší, poněvadž z Velké síně tam doléhaly stovky hlasů ze slavnosti v předvečer Všech svatých.
Harry vyrazil po mramorovém schodišti do prvního poschodí a Ron s Hermionou klusali za ním.
„Harry, co tady…“
„SST!“
Harry zbystřil sluch. Z hořejšího poschodí k němu ještě vzdáleně doléhal stále víc slábnoucí sykot: „…cítím krev… CÍTÍM KREV.“
Zvedl se mu žaludek. „Chystá se někoho zabít!“ vykřikl. Nevšímal si užaslých tváří svých kamarádů a hnal se dál vzhůru, bral schody po třech a snažil se zachytit hlas mizející i v dusotu vlastních nohou.
Tryskem proběhl celé druhé poschodí. Ron a Hermiona supěli za ním a nikdo z nich se nezastavil, dokud nezahnuli do poslední opuštěné chodby.
„Harry, co tohle všechno mělo znamenat?“ zeptal se Ron a utíral si pot z tváří. „Já jsem neslyšel vůbec nic…“
Vtom Hermiona vyjekla a ukazovala dál do chodby.
„Podívejte!“
Na stěně před nimi cosi svítilo. Opatrně popošli a pokoušeli se potmě rozeznat, co to je: Na stěnu mezi dvěma okny někdo načmáral stopu vysoká písmena, která pableskovala v záři planoucích pochodní.

TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA.
NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!

„Co je to tam – co to visí pod tím nápisem?“ zeptal se Ron a trochu se mu třásl hlas.
Jak se opatrně šinuli dopředu, Harry málem uklouzl; na podlaze byla veliká louže. Ron a Hermiona ho zachytili a krůček po krůčku se blížili k nápisu, oči upřené na temný stín pod ním. Všichni tři si uvědomili zároveň, co to je, a uskočili zpátky, až kolem vystříkla voda.
Z držáku na pochodně visela za ocas školníkova kočka paní Norrisová. Byla tuhá jako prkno, oči však měla dokořán otevřené a vytřeštěné.
Na několik vteřin zůstali nehybně stát. Potom je Ron vyzval: „Pojďte pryč, a rychle!“
„Neměli bychom se pokusit nějak jí pomoct?“ ozval se rozpačitě Harry.
„Dej na má slova,“ neustoupil Ron. „Bylo by zlé, kdyby nás tu našli.“
Už ale neměli čas zmizet. Nenadálý hukot, jako když v dálce burácí hrom, svědčil o tom, že slavnost právě skončila. Uprostřed chodby, kde stáli, slyšeli stovky nohou stoupajících po schodech a spokojené tlachání po vynikající večeři. V příští chvíli se do chodby z obou stran nahrnuli studenti.
Jakmile ti vepředu zahlédli visící kočku, veškeré řeči, ruch a hluk ustaly. Harry, Ron a Hermiona tam stáli uprostřed chodby sami a zástup studentů, kteří se tlačili dopředu, aby zhlédli tu hrůznou podívanou, zmlkl.
Pak někdo křikl do ticha: „Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru! Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!“
To byl Draco Malfoy, který se protlačil do první řady. Obvykle studené oči mu planuly a do bledých tváří se mu nahrnula krev, jak se šklebil na nehybnou, visící kočku.