Korsika a Alpy 7.6 - 16.6 2013
Francouzská Korsika
(po francúzsky
(la) Corse, po korzicky
Corsica) a AlPy
Čert | Živočich |
Kachna | Šimi |
Radek |
Punkový pohled na Korsiku
Punkový pohled na Korsiku
Před více než týdnem jsem se na poslední chvíli rozhodl přidat k partě z ústeckého motoklubu (www.mku.estranky.cz), kteří se chtěli přes Alpy projet podívat do Monaka.
7.6.2013 pátek
Velmi narychlo jsem sbalil pár nezbytných věcí do půjčeného nepromokavého válce, připevnil na krátké sedlo mého Speed Tripla 1050 z roku 2005 a po práci mazal domů, abych co nejrychleji odjel na šumavu, kde byl náš sraz. Trochu mě zdržel pendl, kterým jsem se ze západního nádraží v Ústí nad Labem musel přemístit na náš Střekov, kde mám motorku, byl jedinou možnou spojnicí při letošních povodních. Také začátek cesty nebyl snadný, bylo nutné přejet po silnicích třetích tříd přes české středohoří do velice zacpaných Litoměřic, ve kterých zůstal otevřený alespoň jeden, nový most přes Labe.
Nájezdem na dálnici D8 směr na Prahu, jsem nechal vodní starosti letošního června daleko za sebou a přejel na krásnou, zelenou šumavu.
8.6.2013 sobota
První nocování na šumavské chatě jsme s klukama přežili v cestovní horečce. Skoro jsme natěšením nespali a vstávali jsme velmi brzy. Ráno kolem páté již byl uvnitř stavení pěkný hukot a před šestou dunící rachot, od našich strojů, rozčísnul panické ticho hlubokých lesů okolí mlhavého Javorníku. Poslední tankování v Čechách, na hraničním přechodu Strážný, Tomášův na nějakou dobu poslední český záchod.
První den cesty jsme si na sebe zvykali, kdo pojede ve které pozici se rozdělilo podle vlastnictví navigace, mapy nebo počtu zrcátek na mašině. Takže jsem pouze s levým zrcátkem a bez znalosti trasy, mapy a buzoly obsadil předposlední místo vpravo, před moudrým a zkušeným Jardou od Rokycan alias motorkář „Schimanski“ s Hondou XL 1000 Varadero, který mě hlídal a dával mi cenné rady v průběhu cesty. Postupně jsme se obloukem vyhnuli Dunajem a Innem zaplavenému Pasovu, přes Brannau am Inn, Laufen, Bad Reichenhall a Innsbruk dorazili do Tyrolských Alp. Cestou po několikerém přejetí německo-rakouské hranice jsem přestal stíhat, ve kterém státě vlastně vůbec jsme. Z domova dopředu zajištěné ubytování v Gries im Sellrain v LandHaus Tyrol (www.landhaustyrol.com) bylo připravené i včetně garáže pro naše motorky a Tomášův první tyrolský záchod.
Následující den bylo v plánu provětrat stroje cestou k moři v několika passech, vysokohorských přejezdech, která jsou hlavním lákadlem a také povinností všech motorkářů směřujících do nebo přes Alpy. Na řadě byl jako první Brenerský průsmyk. Pro mě a mého Tripla na nových Dunlopech to byla první taková zkušenost a musím říct, že velmi pěkná. Rytmus zatáček začal ladit k puštěné punkové muzice uvnitř helmy, vibrace vytočeného tříválce a jeho zvuk od továrnou upravených výfuků, rozléhající se jakoby zdáli odrazem od skal, se stal opojením a také všichni přestali myslet na spotřebu, kterou skromné nádrže některých z nás zasluhovaly. Následovalo Passo Giovo, ve kterém bylo nutné předjet početnou skupinu starších německých motorkářů, kteří jeli dost na pohodu. Můj Triumph vyrazil ze svého předposledního místa ve skupině a utrhl se z opratí. Po chvilce mě zbýval na předjetí už jen „Živočich“ Tomáš na svém Varanovi a pár zatáček do vrcholu ve výšce 2094m n. mořem. Stejný objem našich strojů se od nejnižších otáček při výjezdu z každé vlásenky plnil palivem až po svíčky, ale předjet mistra se mi nepodařilo, bylo to na hraně. Navíc v můj neprospěch mluvila moje nezkušenost. Drobné chyby při řazení, klopení a brždění, způsobovaly ztrátu, kterou tříhrnek na delších rovinkách nedokázal výkonem kompenzovat. Výhodnější pro mě začalo být snažit se, držet s ním krok a učit se, číst stopu, hlídat náklon a bod brždění. Byla to dobrá lekce. Na vrcholu tak mohl Tom už jen prsty vytvořit velké „L“ jako Looser na čelo a zatancovat si vítězný tanec. Já byl však šťastný za super výjezd. V úctě a pokoře bych se nechal veřejně znemožnit třeba dvakrát.
Po takovémto odreagování jsme začali sjíždět z hor přes Merano a Trento do údolí k italskému jezeru Lago di Garda. Po kratičké zastávce, s hrozbou deště, padlo několik rozhodnutí. První, že se rozloučíme Jirkou alias „Kachnou“a jeho Kawasaki ER6F, který si to namířil za synem na dovolenou na Chorvatskou Istrii, druhé, že zbytek z nás to dnes dotáhnem "chca-nechca" do italské Savony ke trajektu na Korsiku, kde se nakonec dle financí rozhodneme co dál.
Podhůří italských Alp nás přibližně od města Brescia přes Piacenzu do Janova přivítalo hustým a dlouhým deštěm. Byl prudký, rychle začal, takže jsem si nestihl vyndat ani celý „nepromok“ a už jsem byl dostatečně mokrý. Navíc jsem ho měl špatně zabalený ve spod, ve svém válci a ten se mi celý, v tom nečase, rozbalovat nechtělo. Vyplynulo z toho ponaučení, kterým mě Tomáš okamžitě počastoval: „Máš mít takovou důležitou věc někde po ruce!“ a po Top Gearovsku ve svém nepromoku s kačenkou na svém Varaderu s úsměvem ujel jako Jeremy Clarkson. Inu, hodil jsem na sebe větrovku, co po ruce byla a s marnou nadějí, že bude za chvíli po dešti, jsem začal stíhací jízdu. Po pár desítkách kilometrech jsem zjistil, ze klopím bajk úplně stejně, jako by nebylo mokro. Jen místy v zatáčkách květy akátů na silnici způsobily mojí vyšší opatrnost. To, že jsem měl rukavice, boty a kalhoty hned po padesáti kilometrech a po několika dírách schovaných v obřích kalužích, úplně naskrz mokré, jsem za dalších padesát přestal vnímat. Čekalo nás ještě sto kiláků v mokru…
Dešťové utrpení jsme si zkrátili po dvou úsecích Italských placených dálnic, na kterých bylo chvílemi tempo vražedné jako v kobře 11. Co bylo horší, že mě došli, po celodenním namáhání, baterie v hudebním přehrávači a musel jsem si začít v helmě zpívat. Po všech písničkách z českých pohádek, zejména z šíleně smutné princezny a z princů co jsou na draka, jsme dorazili k vytouženému trajektu.
Byl večer, sychravo a turisté, kteří chtěli také na ostrov, byli připraveni k najetí na kotvící loď. Dorazili jsme v půl deváté a ve 21:00 trajekt vyplouval. Slabá půl hodinka na rozhodnutí, nalezení pokladny a nalodění. Paní u okénka, v prodeji lodních lístků, jsem po přeladění její italštiny na mojí špatnou angličtinu zasypal otázkami hlavně na cenu. Termín zpátečního trajektu, který při nákupu přímo, vychází mnohem levněji (což se pani zrovna nehodilo) jsme v daném okamžiku příliš neřešili. Cena 118€ nás přesvědčila abychom opravdu pluli na Korsiku, přispěla k tomu také šílená představa hledání nějakého rychlého noclehu v deštivé Itálii. Neměli jsme již sílu, jen se nalodit! Takže rychlé punkové rozhodnutí společným zborem JEDÉÉÉM!!! A už jsme najížděli do kordónu motorek, které na Corsica Ferries najížděli jako první.
Moje představa o náročném kurtování stroje, který má letmo uložené zadní kolo a jen malý „policejní“ stojánek, vzala za své, když mi francouzsky hovořící námořník podal slabou černou šňůrku, přivázanou k očku na stěně podpalubních garáží. Od Vás motorkářů na serveru jsem viděl fotky těžce přivázaných strojů na lodích. Přední kolo, zadní kolo, a i brzdy byly stáhnuté tejpou, aby se motorka skutečně ani nepohnula, ale tohle jsem na středozemním moři nečekal. Zařadil jsem alespoň první rychlost a na šňůrku aplikoval horolezeckou osmičku.
Po rozčarovaném odchodu z podpalubí jsem se pikolíka dotázal, kam máme vlastně jít? Wherever you want on the boat! Takže kamkoli chceme, ale to nám třem mušketýrům a promočenému d´Artagnanovi s Triumphem moc nesedělo. Kolik stojí kajuta? 55 vočí bez okna? OK, bereme! Úzká kóje s číslem 7105 byla plná, takže rychlá změna na 7113 se sprchou a s Tomášovo prvním záchodem na lodi byla naše. Už jen dostat čtyři pořádný Čechy s helmami a moto vybavením dovnitř. Na rozsvícené lampičce se sušily ponožky, svršky a gatě kde se dalo. Loď už dávno vyjela, než jsme se všichni osprchovali. Začalo to houpat. Otevřel jsem Skotskou a nalačno po celodenním přejezdu málem celá padla. Byli jsme naprosto šťastní, spokojení jak dobře ten zvláštní den dopadl. Šlo se na pivo.
Za sedm éček půllitr v láhvi nebo za 3,90 třetinka. Potulní cestující, hledajíc zázemí kdekoli na lodi, nevypadali tak dobře jako my. My jsme byli totiž vlastníci noclehu v kajutě za 13,75! Co se dělo pak v noci na zadní palubě s bazénem u baru vědí snad jen mrtví trosečníci z Titanicu, Concordie a utonulí obyvatelé od velkých Kanadských jezer z okolí města Quebeque, navíc já o tom zde, veřejně bohužel, psát nemohu… Bylo mi hold móóóc špatně, loď není nic pro mě!
10.6.2013 pondělí
S východem slunce nad mořem nás ráno přivítala pevnina. Naložit mašiny, rozvázat tkaničku a pryč z lodi. Projeli jsme rychle přístavní město Bastia a hurá přes mlhou zahalené kopce do malého městečka Saint Florent. Kemp u moře, Camping U Pezzo (www.upezzo.com), jsme našli zcela náhodou. Francouzi neradi hovoří jiným jazykem, ale tady jsme s němčinou vyhráli.
Získali jsme mobil haus za 15€ na hlavu a noc, takže jsme se ubytovali až do zpáteční plavby trajektem ve čtvrtek. Konečně bylo možné sundat veškeré kufry a bágly z motorek a řádně vším zaplnit skříně a skříňky karavanu. Tomáš obsadil záchod a zaplnil ho prvním korsickým bobíkem.
Povinné bylo přivítání se středozemním mořem a procházkou do centra jsme zabili zbytek dne. Lokalizovali jsme místní laciné prodejny Sparu, kde se třetinka piva dá pořídit pod jedno euro a pekárnu s výbornými bagetami.
Nebyl by to „Čert“ – Roman aby si kompletně neumyl a nenablýskal svou Hondu CBR 600F a spolu s Tomášem opět neusedli na motorky a odjeli se odpoledne projet. Nakonec mi to taky nedalo a lehce jsem otřel Tripla také. Bylo potřeba namáznout řetěz a některé ovládací mechanické prvky, které dlouhým italským deštěm trošku utrpěli úhonu. Vše bylo připraveno na večerní projížďku ve dvou s Jardou do centra, k maríně a citadele. Také bylo potřeba něco nakoupit k večeři. Nebylo krásnějšího stroje než žlutéhu Triumpha, pomalu se ploužícího po promenádě mezi restauracemi a kavárnami, užíval jsem si ty pohledy turistů i místních petanqových hráčů. Těžká pohodička!
11.6.2013 úterý
Plán byl projet část Korsiky. Vyrazili jsme z Saint Florent na L´lle-Rousse, směrem na Calvi. Výjezd od kempu zvolil Tomáš přes privátní prašnou uličku plnou výmolů, kterou se rozhodl, naše čerstvě umyté a namazané stroje opět od začátku dne zahnojit. Byla to zkratka, sice delší za to horší cesta. Ve finálovém prudkém stoupaní k výjezdu na okresní silnici nám zkřížila plány zavřená závora. Bylo nutné ji opatrně objet po malém kousku mezi hlubokým úvozem a cestou. Šimimu však ve stoupání podklouzla noha a obří Honda se mu svalila na bok. Odnesla to stupačka, která byla v zápětí nahrazena jednou ze zadních. Ještě že jsem měl s sebou nářadí…
Silnice jsou klikaté, rovně se na Korsice jezdí hodně málo. Počasí nám už od příjezdu přálo až moc, takže první spáleniny na sebe nenechali dlouho čekat a pneumatiky od asfaltu začali dostávat patinu. Tomáš vyřešil toaletu open air na jedné ze zastávek. V helmě byla pohoda Therapy?, Foo Fighters a Volbeat to rozbalili naplno a při takovémto drilu se zatáčky pokládaly skoro samy. Jen ty nerovnosti na cestách příliš nesvědčily tvrdšímu podvozku a mému otlačenému pozadí. Na dvou enduro Varaderech panovala i na horších výmolech pohoda jen nemohli jezdit krokem, na to buchar není vhodný, Čert a já jsme trpěli. Avšak bez nákladu jsem měl místa na sedadle habaděj.
Když už jsem si myslel, že svým 130-ti koním dostatečně vládnu, předjel jsem v serpentinách z kopce kluky a ujel. Dopadlo to, jak muselo. V jedné ostré vracečce jsem se dostal do velmi nepříjemné situace, o které stále ještě nechci mluvit. Britský král mě opět dal vědět, kdo je tady pán a šlechtic. Snad můžu jen říct, že při songu Therapy? – Blacken The Page, se nevešla čtvrtá doba do systému levých a pravých zatáček, byl jsem mimo tempo a třívál taky. Bylo to Waterloo, vojáci odcházeli z prohraného boje se svěšenými hlavami a nad vrcholem zatáčky na mě shlížel sám Korsický Napoleon a výhružně mi kynul zdviženým ukazovákem říkajíc: „Jsi ještě Looser Radku, nemáš na to!“
Dnešní bobík pak v příští zatáčce nepatřil Tomášovi, ale mě…
Dojelo se do Porta kde jsme se rozhodli najíst. Zaparkovalo se v části vyhrazené pro motocykly (mimochodem placené parkoviště jsem na Korsice neviděl žádné, pro motorky už vůbec) a vybrali jsme jednu z místních mnoha pizzerií. Čekací doba naše lídry, Čerta s Tomášem, po patnácti minutách přestala bavit a zaznělo jejich obvyklé „JEDÉÉÉM!“ Někam jinam! S Jardou jsme tedy pohladili své žaludeční vředy aby to ještě chvíli vydrželi.
Příjemnou pizzerii jsme našli až po vjezdu do národního Korsického parku vedoucího vnitrozemím od Porta východně, směrem na Ponte Leccia potažmo na Biguglia. Ve městečku Evisa jsme si užily velký a chutný oběd v restaurant pizzeria "u Caracutu" a než zaznělo ono slavné JEDÉÉÉM! Stihli jsme i já a Jarda poctivě zaplatit.
Tento park se vyznačuje nádhernými stržemi, s vodopády, ostrá skaliska, která silnice vlastně na několika místech protíná ve dví. Vysoké a silné borovice, mě dobíjely svou pradávnou energií a horké přímořské vedro se v jejich stínu rozplynulo. Poněkud se změnil i ráz krajiny a také povrch silnice, byl podle mě hladší a jehličí nebo pyl z lesa na něm napadané, mělo sklony k uklouznutí. Avšak nestalo se. Každou chvíli jsme míjeli volně se pohybující skupinku prasat se selaty, nebo krávy s telaty, či osly a koně. Museli jsme vždy skoro až zastavit, a hlavně některé zdokumentovat fotkou. Aby nám to doma věřili. Dojeli jsme přes nadmořskou výšku 1490m n. mořem až do Biguglie, kde chtěl Pekelník navštívit Carrefoure. Po nákupu na večer, jsme se vrátili do kempu a hurá opéct místní grilovací klobásky plné pravého masa (98%! Ne jako u nás křehčené vodou) na pánvičce v našem hauzu, dižonská hořčice a bageta, pivo a alkohol. Mňam!
12.6.2013 středa
Dnešek byl vyhlášen volným dnem. Tomáš od rána okupoval záchod. Já šel dopoledne k moři, přes poledne jsem se rozhodl vyjet na SPEED TRIP (rychlý výlet) a k večeru moře ještě jednou.
Nic se nevyrovná jet pomalinku na naháči v kraťasech a tílku po bulváru. Vychutnával jsem si zvuk skoro volnoběhu vracející se od okolních domů a turisté i místní barmani mě sami nabízeli, že mě vyfotí. Slovem "Ženekomprapa" jsem je odháněl, protože jsem francouzštinou nepolíbený. Vlastně až dnes, ve středu, jsem vysledoval, že refrén známé písně Bon soir mademoiselle paris, není loučení, ale „dobrý večer“. Na rozloučenou říkají v obchodech přece au revoir (orevuár)! Já hňup!
Na oběd jsem si zajel do jednoho plážového baru. Nevyznal jsem se ve francouzských názvech jídel, tak jsem se domluvil, ať mě připraví nějaké tradiční korsické jídlo, že se nechám překvapit. Donesli mi špagety s rozteklým kozím sýrem a slaninkou, výborné!
Šimi, měl svůj program, navštívil město, pláž a pak asi také neodolal a šel se svézt, ačkoli jsme si říkali, že na to dnes vůbec nesedneme…
Já navštívil venkov, katedrálu a úžasné skalní masivy v okolí. Pořád jsem zastavoval a fotil a fotil. Zajímavostí jsou prostřílené dopravní značky a cedule se směrovkami, všemi možnými kalibry. Asi nějaký místní sport…
K večeru nám už dost chyběli Čert s Tomášem, kteří si volný den představovali jak jinak, než na sedadle mašiny. Projeli celý severní výběžek Korsiky a cestou se koupali na několika objevených plážích. Prý našli i značně pogumovanou silničku, asi rychlostní zkouška rallye Corsica. Litoval jsem, že jsme nejeli všichni. Ponaučení pro příště, držet partu!
13.6.2013 čtvrtek
Na odjezdový den jsem se vůbec netěšil. Zůstal bych tu déle a projel bych ostrov úplně celý. Ranní balení a skládání věcí na Tripla mi také trvalo nejdéle. Muselo se na mě pořád čekat. Ale řekl bych, že naši vůdci své kufry měli předpřipravené už od večera, zkrátka nenechávají nic náhodě, punkově jsem to bral asi jen já. Tom se se záchodem loučil déle něž obvykle. Tím pádem si Roman svou chvilku nechal až na loď.
Odjeli jsme z kempu přes městečko do kopců na Bastii. Malá nepříjemnost se povedla dopředu připravenému Čertovi, na retardéru mu spadl špatně zacvaknutý zadní kufr. Málem jsem mu ho ještě přejel. Poslední ostrovní tankování, v Itálii je totiž o něco dražší benzín a pryč ze Saint Florent.
Bylo málo hodin, zašli jsme do místního marketu a nakoupili poslední památeční předměty a něco k občerstvení na trajekt. Motorky jsme nechali stát volně venku, se všemi věcmi i helmami. To je tu právě kouzelné, ten pocit, že se nemusíte o nic bát. Přesto jsem pro jistotu po česku podplatil místního pouličního harmonikáře, aby zahrál „Vyvalte sudy“ a aby příležitostně dohlédl na bajky. Nechápal co vlastně chci…
Po svačině, kluci po pivku, se náš tým přesunul do přístavu a čekalo se. Následovala znovu stejná situace, nájezd (pozor, helma musí být nasazená a zapnutá, jinak vás na loď nepustí, jako mě…) tkanička, kvalt, a hurá na zadní palubu k bazénu a baru. Tentokrát bez věcí a helem. Sehnat poslední volná lehátka a spát. Korsické pobřeží se vzdalovalo oblaka také, slunce začalo ukazovat svou sílu. Zvláštní, modro nahoře, modro dole, slunce, měsíc… nekonečno… za chvilku bych z toho zblbnul. Strávit dovolenou na výletní lodi, tak mám za pár hodin ponorkovou nemoc.
Do Savony jsme připluli načas, bylo osm večer a začali jsme litovat unáhleného rozhodnutí, koupit rovnou zpáteční jízdu od 14:30 do 20:00. Co teď v Itálii, kde najít kemp, či nocleh? Jsme ale odpočatí, vyspalí, sil bylo dost, tak pojedem, kam to půjde. Pak snad něco najdem. Pak snad něco najdem. V průběhu vymotávání ze Savony a hledání nájezdu na autostradu, se mě Jarda pokusil sejmout zprava. Zapomněl, že tam zrcátko nemám a ani nádherně dunivý zvuk jeho laděných výfuků mě nestihl varovat. Vyhýbal jsem se dírám, najel jsem vpravo a tam byl Šimi, který mě chtěl podjet, aby varoval Čerta, že přejel odbočku. Dopadlo to dobře, jen do mojí nohy trochu praštil bočním kufremRomanovi se však nechtělo po tmě jet, že prý špatně vidí a motorka mu málo svítí. Takže se objevil první menší rozkol našich velitelů. Tom by totiž jel non stop.
Z Janova na Bobio a dál na Piacenzu, jsme snad každou vesničku stavěli a ptali se na nocleh (70€ dvoulůžák se snídaní, anebo další 22€ za postel bez snídaně v šíleném prostředí, anebo měli plno) nakonec jsme nátlakem, přemluvili Čerta k noční jízdě. Vedl Tom na černé Hondě 1000 Varadero a Pekelník se jej držel jako klíště a sem tam ho provokoval dálkovými světly. Docela to šlo, pouze pokud jsem víc klopil zatáčku, přestane fungovat parabola světlometů, která je seřízená tak, že svítí správně bez oslnění, jen když je motocykl rovně. Tím pádem je dobře vidět svodidlo, ale v zatáčce je tma. Jeli jsme tedy na dohled za sebou, abychom víc viděli. Pár chyb se povedlo snad všem. Nejvíc jsem však ostatní rozčiloval já, svými klepajícími světly. Je to hold naháč a jsou uchycené jen v gumových segmentech. V kombinaci s tvrdým podvozkem, se na díře zaklepou. Pravda občas se může zdát, že na někoho nebo kvůli něčemu blikám.
Nájezdem na dálnici za Piacenzou, jsme vzali útokem, kolem jedné hodiny v noci, první odpočívadlo. Vybral se roh mezi čerpací stanicí a popelnicemi (nevím proč) a kolem jedné v noci se spalo. To jsem taky na motorce ještě nezažil. Jak říkal Živočich, bude to jedno velké dobrodružství. Ve dvě v noci jsem se svalil z motorky pod motorku, k ještě vlažnému motoru a spal dál. Ve tři do mě Tom , který u aromatických kontejnerů namohl zaboha zabrat, kopl a zaznělo neblaze známé slovo: „JEDÉÉÉM!“ Cože?!
Zbytek snu jsem si nechal zdát ve 140km/h po dálnici na Brescia. Zase došli baterky!
„…malovaný džbánku, noc má na kahánku….“
Snídali jsme už v podhůří alpských štítů. Poblíž městečka Ala, jezeru Lago Di Garda jsme se tentokrát vyhnuli. V rámci akce, espresso, croissant a džus ze skutečných pomerančů, jsme s Jardou posnídali za 2,50€. Zajímavé bylo jak prodavačka zvládala v klidu a s úsměvem ranní nápor zákazníků. To u nás by už byla řádně vzteklá. Porada nad mapou a rozhodnutí, že dojedeme až k paní Embacher na nocleh do vzdáleného Viehhofenu u Zell am See, znamenalo, že po skoro celonoční jízdě, zažijeme ještě jízdu celodenní. Takže jsme rovnou naplánovali nějaká passa a s nabitými silami džusem a kafem vyrazili dál.
Síly však došli docela brzy. Trento, Bolzano, nějaké vinice, a u nich odpočívadlo se stolem a lavičkami. Brzdové světlo černého Varadera a pak už jsem slyšel jen „chrápání, jako když jde z bukvic“. Totálně spontánně a všichni jsme usnuli spánkem spravedlivým u nejrušnější okresní silnice v okolí, nic nám v tu chvíli nevadilo.
Mám pocit, že heslo JEDÉÉÉM! kolem poledního neřekl „lesa pán“ ale někdo jiný… možná se však mýlím.
Začalo to městem Brunico a pak passem Sella – úzké jednosměrné passo s čekací dobou ¾ hodiny, ale já kromě všech těch zatáček vnímal hlavně únavu. Krize přišla hluboká po pozdním obědě v pizzerii Corvara in Badia po jednom z přejezdů. Spal bych. Přestával jsem vnímat, nemohl jsem ani zpívat a bez baterek jsem neměl žádný rytmus. Dojeli jsme k zavřené, blikající závoře, kterou jsme bez problémů objeli. Za dalších pár kilometrů se otáčel kamion přes celou šíři vozovky, kterému místní ukazovali. Silnice byla podezřele prázdná. Nakonec zákaz vjezdu a policejní páska od svodidla ke svodidlu. V marné naději najely Hondy na vedlejší silnici která vedla chvíli podél, té kterou jsme chtěli původně jet. Až pak jsme uviděli, co se vlastně stalo. Masivní sesuv půdy z jednoho horského štítu, smetl nejen velký kus lesa, ale také tunel s „naší“ silnicí na Mittersil. Dost děsivý pohled na sílu přírody. Polní cesta vedla a končila v malé vsi. Na dotaz v místním hotýlku, kde měli plno, nám odpověděli, že jsou tři možnosti objížďky. Nejkratší přes placený Grossglockner. Docela bez sil, jsme na sebe hleděli a čekali co jako skupina odsouhlasíme.
Nám se chtělo nejkratší cestou do postele a ještě si před tím užít poslední večer pospolu u piva. Takže ať to stojí, co to stojí. JEDÉÉÉM!
Přejezd Grossglockneru byl pro mě nejkrásnějším zážitkem, je jedno, že to letos zdražili na 23€, stálo to za to. Během stoupání ze mě nějak spadla únava. Triumph se náhle změnil v přemisťovač v prostoru a čase. Mrknutím oka jsem byl na vršku v říši sněhu a ledu, o něco níž v pusté stepi a dole kvetl šeřík. Cesta s počasím za celý rok, jaro, zima, podzim, jen to léto jsme nechali na Korsice. Jízda byla po krizi už jen na pohodu a vzájemnou tolerancí jsme pomáhali jeden druhému dojet. Spousta fotek, koupit pohled, sviště a hurá na pivo k Embacher. Nocleh za 22€ se snídaní je i v Čechách na webech velmi známý. Živočichovi jeho metabolismus můžem jen závidět. Večeře a šnaps z nás udělali trojici usměvavých bláznů. Byl jsem jim vděčný za všechny zážitky uplynulé noci a dne, bez jejich plánování a navigace bych nic takového neviděl. Mimochodem najeli jsme prakticky v kuse a skoro bez spánku zhruba 850km od přístavu v Savoně… Jarda 1200km až domů.
15.6.2013 sobota
Odjezd domů! Zabaleno mám jako poslední, punk is not death! Dokonce Čert si stihl při čekání na mě umýt Hondu! Tomáš ještě zvládá zaneřádit bobíkem záchod a „provonět“ pokoj na rozloučenou. Jedeme spolu už jen kousek, k Bad Reichenhall. Kluci se loučí a stáčí k Mnichovu na německé dálnice, Cheb, K. Vary, Most a Ústí n/L.
Já se začínám trápit sám s navigací a cedulemi u silnic. Ze Salzburku na Pasov dělám chybu někde v okolí Braunau am Inn a už jen tápu. Jedu podle smyslů a slunce. Nakonec končím s baterkou a je po všem, naštěstí už jsem kousíček od hranic a za pár chvilek přijíždím do Vyššího Brodu. V této chvíli jsem si uvědomil jak důležitou práci Čert a Tom celou jízdu odváděli. Já jel bez starostí za nimi a jen se kochal a sem tam se pro sebe rozčiloval, že přehlídli odbočku. "Vždyť tam byl ukazatel jako kráva!" Navigovat, řídit a hlídat značky, není jednoduché a za to jim smekám klobouk dolů.
Zvláštní, že jsem měl hned v jižních Čechách dva konflikty na silnici. Na to, že je celá Evropa k motorkářům tolerantní, hned u nás mi dva jihočeši nedali přednost, když vyjížděli z vedlejší. Jel jsem po paměti na Budějovice, přespání bylo domluvené u pantáty v Trocnově. Krčmou u Jana Žižky večer, končí i tento příběh…
Nedělní přejezd republiky z jihu na sever už jsem absolvoval zcela rutinně.
Doma mě přivítali děti a žena, které patří závěrem veliký dík, že mi s velkou tolerancí umožnila podniknout tento bláznivě a na rychlo rozhodnutý, punkový výlet! Díky lásko!
Účastníci zájezdu:
Roman – Čert – Honda CBR 600F
Tomáš – Živočich –
Jirka – Kachna – Kawasaki ER6F
Jarda – Schimanski - Honda XL 1000V Varadero
Radek – Hípa – Triumph Speed Triple 1050
Celkem najeto 3500km
Komentáře
Přehled komentářů
Po přečtení cestopisu mohu jen závidět a ještě jednou si zanadávat na zlomeninu, která zhatila mé motoaktivity. Zatím jsem byl na motorce jen
krátce (250km), s berlemi na nosiči.
Cestopis je napsán velmi poutavě, chvílemi jsem měl pocit že jsem tam s Vámi. Těším se na další akci, co takhle prodloužený víkend někdy o prázdninách, nedáme něco dohromady?
,,Kronikář,,
(Čáryfuk+Renáta, 25. 6. 2013 9:14)
Nádherný počteníčko,dlouho jsme se tak nepobavili.Super popsaný...takovej člověk mezi námi chyběl,který tak barvitě a přitom vtipně dokáže přiblížit to co sám i ostaní prožívali...ještě jednou klobouk dolů....
Re:
(Radek - Hípa, 25. 6. 2013 7:37)
...Díky, alespoň si to budeme líp a dýl pamatovat. Fotky jsou jedna věc, ale číst celý příběh, vše si znova prožít, to je věc druhá.
Jinak Tomáši a Jardo, máte super fotky! Včera jsem stahnul, je to parada!
xxx
(schimanski, 24. 6. 2013 10:41)
tak jsem to přečetl, a radku - dost dobrý. hezký počtení, hotovej spisovatel
Pravopis
(Čert, 23. 6. 2013 19:29)
Záleží jak se na to díváš podle Wikipedie se píše i se Z
Korzika (po francúzsky (la) Corse, po korzicky Corsica) je ostrov v Stredozemnom mori na sever od Sardínie, v rámci Francúzska má postavenie „Korzickej územnej správnej korporácie“, ktoré je takmer identické s postavením francúzskych administratívnych regiónov.
Korzika sa úplne bežne považuje za ďalší francúzsky región, hoci roku 1991 oficiálne prestala byť regiónom a stala sa „Korzickou územnou správnou korporáciou (v rámci Republiky)“, čím získala miernu autonómiu.
K Francúzsku bola Korzika pripojená roku 1768 a považuje sa za integrálnu súčasť tzv. Metropolitného Francúzska (čo je opak Zámorského Francúzska). Metropolitné Francúzsko bez Korziky sa neformálne nazýva „pevninské Francúzsko“.
Komantář
(Radek- Hípa, 23. 6. 2013 19:23)
Lidi, psal jsem to týden. když to čtu už asi po padesáté, připadá mi to samotnému sem tam blbý. Prosím napište sem svůj komentář, ať vím, jestli se to líbí, nebo jestli je můj pohled na cestu přehnanej...
Děkuji autor (Ernest Hemingway)
pravopis
(Hípa - Radek, 23. 6. 2013 19:09)Čerte na www.pravidla.cz nenajdeš slovo "Korzika" se "z" ale správně česky je se "s"... Jen doplněk k nadpisu :)
Pochvala!!!
(Jirka Kopeček (Úštěk), 28. 6. 2013 7:05)