Sekce pěstitelů sukulentů - SPS

 

Rozdělení kosmatcovitých rostlin (čeleď Aizoaceae, dříve Mesembryanthemaceae) je podle pěstitelů poměrně snadné. Existují takzvané „živé kameny“ a „ty ostatní“. My si to obrátíme, představíme si nejdříve celou tuto skupinu rostlin včetně zásad jejich pěstování a pravé živé kameny si necháme jako bonbónek na konec. Vyzkoušet některého zástupce kosmatcovitých rostlin je snad povinností každého začínajícího sukulentáře. Jednoduchá pěstitelská technika mu dozajista přinese potřebný pěstitelský úspěch, potažmo obrovskou radost z překrásných květů.

Základní představení celé čeledi není opravdu nijak obtížné, a to i přesto, že jednotlivé rody a druhy jsou dosti odlišné – základ mají však společný. Ve všech případech se totiž jedná o jednoleté nebo častěji vytrvalé byliny s výrazně sukulentními listy. Jejich květy jsou typické tím, že jim chybějí pravé korunní lístky, které jsou většinou nahrazeny pestře zbarvenými, kruhově uspořádanými patyčinkami, jež ony korunní lístky výrazně připomínají. Plodem je tobolka, výjimečně i bobule, která je u několika druhů dokonce jedlá. Carpobrotus edulis svým druhovým jménem hodně prozrazuje (edulis = jedlý), jeho dužnaté plody se konzumují a domorodci v Africe je nazývají „hotentotské fíky“. Celá čeleď je nejpočetnější v celé sukulentní říši, obsahuje přibližně 1 800 druhů ve 132 rodech, z nichž 96 % pochází z oblastí jižní Afriky. Jen nepatrná část se vyvinula v Austrálii a na ostrovech v centrálním Pacifiku.

 

 

Milovníci této skupiny rostlin jim neřeknou jinak než MESEMB. Kromě rozdělení na tzv. živé kameny a ostatní mesemb, uplatňují pěstitelé ještě druhé, důležitější rozdělení do dvou skupin podle toho, kdy je jejich hlavní období růstu. Zástupci první skupiny rostou během dlouhého dne, tzn. v našem létě, přičemž na podzim přecházejí do klidového stádia. S tímto vegetačním cyklem nejsou žádné potíže. Druhá skupina rostlin začíná růst během zkracujícího se dne a snižujících se teplot koncem léta. Nejvíce pak přirůstají na podzim. V prosinci a lednu procházejí vynuceným klidovým stádiem, které je způsobené především nedostatkem světla a sníženou teplotou. Na jaře růst dokončují a připravují se na hlavní odpočinek, probíhající v létě. Teploty během zimního období by se měly pohybovat v rozmezí 10 – 15 °C a tomu by měla odpovídat i výrazně snížená zálivka.

 

SKUPINA 1 :  Příklady rodů kosmatcovitých rostlin rostoucích během dlouhého dne

 

SKUPINA 2 : Příklady rodů kosmatcovitých rostlin rostoucích během krátkého dne

 

Všichni zástupci kosmatcovitých rostlin vyžadují umístění na plném slunci avšak pozor na popálení prvními jarními paprsky, kdy je pokožka po zimě nepřivyklá tak intenzivnímu záření. Zálivku dodržujeme striktně podle období růstu daného rodu, jinak se v krátké době dočkáme toho, že o rostliny přijdeme v důsledku jejich uhnití. Substrát pro pěstování je podobný tomu jak bylo doporučováno u ostatních sukulentních skupin. Důležitá je jeho dobrá nasáklivost, vzdušnost, propustnost a vysýchavost. Těchto vlastností docílíme smícháním většího podílu minerální složky s kvalitním rašelinovým substrátem s upravenou kyselostí k hodnotám okolo 6 pH.

 

 

V přírodě se prakticky všechny druhy rozmnožují semeny. Vytvářejí velké množství květů – však také kvetoucí jihoafrické pouště jsou úchvatnou scenérií hýřící nespočtem barev. Statisíce vzniklých semen, zajišťují dostatečné množství nových jedinců pro obnovu populace na daných lokalitách. Proto se i ve sbírkách mohou s úspěchem vysévat semena. Pěstitelé však onu skupinu „ostatních mesemb“ (většinou jde o drobné keříčky) často rozmnožují řízkováním. Za tímto účelem se odebírají části výhonů s několika listy, jejichž spodní část se ošetří stimulátorem pro zakořeňování rostlin a píchne se do čistého agroperlitu nebo do jeho směsi s rašelinou v poměru 1:1.

 

Ano, je tomu tak! V rámci této čeledi existují například odolní zástupci rodu Delosperma, které můžeme bez větších problémů dlouhé roky udržet na dobře drenážované skalce. Během zimy a hlavně nepříjemného předjaří, kdy přemokřená půda soustavně rozmrzá a zamrzá, doporučujeme je zakrýt třeba deskou z plexiskla, polykarbonátu nebo i pařeništním oknem. Zabráníme tak velkým ztrátám, které dokáže napáchat vlhko v kombinaci s nízkými teplotami. Asi nejodolnějším druhem je kompaktní, žlutě kvetoucí Delosperma nubigenum, která dokonce může ve vhodných podmínkách vytlačit i méně vzrůstné druhy skalniček. Mezi spolehlivě přezimující patří i růžovofialově kvetoucí Delosperma cooperii a dnes i řada pěstovaných kultivarů vzniklých křížením a selekcí.

Ten, kdo se nechce pustit do pěstování vytrvalých zástupců, může zkusit jednoletý kosmatec sedmikráskovitý (Dorotheanthus bellidiformis), který je velmi efektní sukulentní letničkou určenou na výsušná stanoviště. Obzvlášť krásný je, pokud jej použijeme jako lem záhonu nebo třeba do závěsného koše ve spojení s dalšími pěstovanými zástupci čeledi (např. Lampranthus) či jinými méně náročnými rostlinami na zálivku.

 

 

Málokterá skupina sukulentních rostlin je jedněmi tolik opěvovaná pro jejich krásu a jedinečnost a druhými tolik zatracovaná pro jejich odlišnou kulturu a relativně složitější pěstování. Rád bych tímto textem přesvědčil onu druhou skupinu i mnohé váhající, aby se s vervou pustili do jejich pěstování, protože kvetoucí živé kameny jsou tím nejúchvatnějším, co nabízejí sukulenty na sklonku léta.„Živé“ nebo také „kvetoucí kameny“ je specifická skupina rostlin v rámci kosmatcovitých, která zahrnuje přibližně 17 rodů s celkem asi 500 taxony. Své pojmenování získaly kvůli své podobnosti s kameny, ve kterých rostou – tzv. mimikry. Jejich hledání v přírodě je nesmírně obtížné nejen kvůli tomu, že dokonale splývají s okolím, ale také kvůli jejich velikosti a proto, že některé druhy v období sucha zatahují své stonky pod úroveň terénu.

 

Snad nejznámější zástupce představované skupiny vytváří pouze dva vstřícné listy dlouhé 1–5 cm a široké obvykle 1–3 cm. Horní část listů je plochá, přičemž zcela specifická je její barevnost. Ta je dána kombinací barevných skvrn, drobných rýh a průsvitnými okénky. Květy široké až 4 cm mají nejčastěji žlutou barvu, ale jsou i druhy bíle kvetoucí.

Právě barevná skvrnitost plošek listů je sběratelsky velmi atraktivní a v současné době se pěstují i uměle vyselektované typy rostlin, které jsou barevně výrazně odlišné od těch přírodních. Z pěstitelského hlediska je zajímavá také skutečnost, že na malou plochu můžeme umístit velké množství rostlin, přičemž nejsou nijak náročné. Rozmnožujeme je především generativně. Semena vyséváme na povrch jemného substrátu, který jsme před výsevem propařili v troubě. Květuschopné rostliny získáme obvykle za tři až čtyři roky.

 

Druhý nejatraktivnější rod „živých kamenů“, který se od předchozího liší především stonky vytvářejícími drobné polštářovité trsy. Stonky vytvořené vždy dokonalým srůstem dvou sukulentních listů jsou u některých druhů kulovité u jiných s výrazně oddělenými laloky. Jejich atraktivita spočívá především v jejich barevné škále květů, která je od bílé přes žlutou, oranžovou až po tmavě fialovou. V přírodě (Namibie, JAR) rostou především ve štěrbinách skal podobně jako některé horské skalničky u nás (lomikameny, netřesky). Na rozdíl od lithopsů je jejich hlavním obdobím růstu září a říjen, ovšem zaléváme je už od srpna až do listopadu. Během zimy jim dopřejeme asi 12–15 °C a až do začátku léta je zaléváme zcela minimálně. Větší dávky vody mohou dostat zase až na konci léta.

 

Mezi ostatní „živé kameny“ řadíme několik dalších rodů, jejichž společným znakem je to, že se jejich stonky (listy) velmi podobají okolí, ve kterém rostou. Jsou to například zástupci skupiny 1 - rody Dinteranthus, Frithia a Pleiospilos.  Ze zástupců skupiny 2 jsou to rody - Argyroderma,  Fenestraria a Gibbaeum. Nároky na pěstování u jednotlivých skupin se řídí základním faktorem, kterým je období jejich růstu. V každém případě však doporučuji každému začínajícímu pěstiteli sáhnout po odborné literatuře, která se tomuto tématu věnuje podrobněji.

 

 

Nevhodně aplikovaná zálivka během vegetace může nenávratně zahubit velké množství rostlin. Bohužel však nelze přesně stanovit, kdy zalévat. Víme však poměrně přesně, kdy by se zalévat nemělo. U druhů rostoucích v létě (skupina 1) je to především během nejparnějších dnů, kdy venkovní teploty dosahují okolo 30 °C a také během chladných dnů, kdy letní teploty dosahují extrémně nízkých hodnot. Zálivku je tedy nutné přizpůsobit nejen průběhu počasí v jednotlivých obdobích, ale také konkrétním pěstitelským podmínkám. Záleží tedy nejvíce na intuici a zkušenostech každého pěstitele. Ačkoliv většina „živých kamenů“ roste v oblastech se srážkami v zimě, snažíme se v našich podmínkách nastavit rostlinám během zimy vynucený vegetační klid. To se daří právě výrazným snížením resp. zastavením zálivky na podzim (skupina 1). Rody a druhy rostoucí během krátkého dne (skupina 2) zaléváme ještě během první poloviny listopadu (např. Conophytum). Pokud bychom tak neučinili (což platí pro obě skupiny) a zálivkou v kombinaci s teplem rostliny udrželi přes zimu v růstu, dojde k nepěkným deformitám, kdy tyto sukulenty zcela ztratí svůj přirozený vzhled.

 

Pěstební substrát je opět zcela univerzální jako pro většinu sukulentních rostlin. Důležitá je jeho propustnost, malý obsah humusu, nízký obsah dusíku a neutrální až slabě kyselá reakce (pH 6–7). Někteří pěstitelé dávají přednost zcela minerálnímu pěstebnímu substrátu,  složeného například z praného  písku. Všechny „živé kameny“ vyžadují plně osluněné stanoviště, snad jen s nastupujícím jarem je vhodné druhy se zelenými listy chránit před přílišným úpalem (např. Conophytum, Fenestraria, Frithia).

 

Původní podoba tohoto článku L. Kunteho vyšla jako součást seriálu o sukulentních rostlinách v časopise Zahrádkář, přesněji v č. 8/2014 a 9/2014, ještě s původními fotkami autora. My jsme vyměnili a rozšířili fotografickou část použitím fotek kosmatcovitých rostlin ze sbírky manželů Husičkových. Děkujeme oběma autorům za poskytnuté podklady pro tento článek i šéfredaktorovi Zahrádkáře ing. Stanzelovi za souhlas s publikováním na našem webu

 

Text: Libor Kunte

Foto: Romana Husičková