Sekce pěstitelů sukulentů - SPS

 

Mezi sukulentními rostlinami jsou smrdutky a jim příbuzné rody tak trošku popelkami, protože příroda jejich stonky neobdařila přílišnou krásou. Ovšem - co ubrala na stoncích, měrou vrchovatou nadělila na květech! Sukulentní rostliny z bývalé čeledi Asclepiadaceae – klejichovité (nyní botanicky správněji Apocynaceae – toješťovité, podčeleď Asclepiadoideae) mají květy opravdu úchvatné nejen svým tvarem, kombinací barev, ale mnohdy i velikostí.

Sukulentní zástupci klejichovitých pocházejí především z Afriky a Arábie, ale některé najdeme například v Indii a dokonce i v jižní Evropě. Celkem zahrnujeme do této skupiny přibližně 70 rodů s bezmála tisícovkou druhů. Valná většina těchto stonkových sukulentů roste v suchých oblastech s výrazně odlišnými periodami – bohatými a zcela chudými obdobími na srážky. Toto jsou informace, které by měl vědět každý pěstitel, neboť se musí promítnout do pěstitelské praxe používané v našich podmínkách.

Pojem „smrdutka“ se původně používal pouze pro zástupce rodu Stapelia, ale jelikož se mezi pěstitele rozšířily postupně i jiné rody stapéliím blízce příbuzné a velmi podobné, toto jméno se přirozeně přeneslo na velkou skupinu sukulentních „stapéliovitých“ rostlin. Mezi typické „stapéliovité“ rostliny řadíme například zástupce rodů Caralluma, Echidnopsis, Hoodia, Huernia, Orbea, Quaqua a Stapelia. Pojmenování smrdutka vzniklo na základě toho, že rostliny lákají opylovače zcela specifickou vůní květů, která mnohdy připomíná zápach rozkládajícího se masa. Mezi klejichovité sukulenty řadíme rostliny s dužnatými stonky, které jsou na průřezu kruhovité nebo čtyřboké či pětiboké, často se zbytky výrazně redukovaných listů. Obvykle dorůstají výšky do 30 cm a vytvářejí trsy vznikající odnožováním. Jejich květy jsou pětičetné a vytvářejí různě stočené cípy korunních lístků. Zajímavostí je také jejich složité opylení, ke kterému v naší přírodě chybí přirození opylovači a tak je tvorba plodů spíše náhodná nebo je zajištěna uměle přičiněním samotného pěstitele. I tak je opylení složité, protože musíme znát perfektně anatomickou stavbu květu, polohu pylu spojeného v brylky, vědět o uložení blizny atp. Podaří-li se však květy opylit, semeník se přemění v plod – dva protistojné měchýřky obsahující hnědá semena s chmýrem. Naštěstí existuje u mnoha druhů stapélií možnost rozmnožování odnožemi, které snadno zakořeňují. Některé z nich dokonce vytvářejí kořeny na mateřské rostlině. Pak tedy přistoupíme k rozdělení narostlých trsů.

 

 

 

Jako všechny ostatní semenné rostliny, můžeme i tuto skupinu sukulentů rozmnožovat generativně. Zmíněna však byla složitost jejich opylení v našich podmínkách a tím i nedostatek semen. Proto generativně rozmnožujeme většinou jen ty druhy, které neodnožují nebo odnožují velmi málo. Jedná se především o zástupce vzácnějších rodů jako je Pseudolithos, Larrylaechia, Rhytidocaulon, Caralluma či Hoodia. Jejich vzácnost je dána právě především tím, že se semena nabízejí zcela výjimečně a odnožemi je prakticky rozmnožit nelze.

Samotný výsev není nijak složitý. Provádíme jej za okno od druhé poloviny března do konce května. V druhé polovině března mají totiž semenáčky již dostatek světla a ukončíme-li výsev nejpozději v květnu, semenáčky stihnou do konce vegetační sezóny dostatečně narůst, aby bez větších potíží přežily zimu. Semena zbavená chmýru vyséváme do propařeného, nejlépe minerálního substrátu (pemza) do 1 cm pod povrch. Výsev zvlhčíme převařenou vodou pro jistotu i s přidaným fungicidem (např. Previcur) a přikryjeme sklem nebo průhlednou folií. Semena klíčí velmi rychle, často již druhým či třetím dnem a vyklíčené rostlinky poměrně rychle přirůstají. Pikýrujeme do stejného substrátu, jaký jsme zvolili pro výsev a to tehdy, začnou-li se mladé rostlinky dotýkat.

Vegetativní rozmnožování je u většiny stapéliovitých rostlin poměrně jednoduché. Nožem odřízneme odnož, řeznou ránu necháme raději týden na vzduchu hojit a poté dle velikosti odnože přiměřeně hluboko sázíme. Starší, mohutně narostlé exempláře můžeme rozmnožit dělením trsů. V tom případě trs vyjmeme z květináče, očistíme kořeny a rozdělením na menší trsy druh rozmnožíme. Při tomto způsobu není potřeba používat nůž, protože oddělky jde většinou odlomit bezproblémově rukama, jelikož rostliny nejsou srostlé pevně. Tímto způsobem rozmnožování zároveň zajistíme pravidelné omlazení rostliny, což je v případě trsovitě rostoucích druhů nutnou podmínkou pro zachování dobrého zdravotního stavu a pro zajištění dostatečné násady květů.

 

 

 

Většina těchto rostlin vyžaduje propustný substrát složený nejlépe z kvalitního rašelinového substrátu a minerální složky (agroperlit, pemza, antuka) v poměru 1:1. Velmi se osvědčilo pěstování v čisté pemze, které omezuje houbové choroby jako hnilobu kořenů a krčků. V tomto případě pak ve zvýšené míře používáme hnojiva s vyšším obsahem fosforu a draslíku (Wuxal Super, Kristalon Plod a květ). Rostliny potom mnohem ochotněji a více kvetou. Stapélie sázíme do plochých misek nebo širších mělčích květináčů. Převisle rostoucí druhy můžeme efektně umístit do závěsných nádob. Stanoviště volíme vždy co nejsvětlejší, ale bez dlouhodobého přímého úpalu. Docílíme tím přirozeného kompaktního růstu. Od listopadu, kdy už je málo světla pro růst, zimujeme rostliny na světlém místě, bez zálivky a při teplotách okolo 15 °C. Choulostivější druhy např. z rodů Rhytidocaulon, Caralluma či Pseudolithos raději až při 20-25 °C. Již od února můžeme zvýšenou teplotou a zvlhčeným substrátem přivést rostliny opět k růstu.

 

 

Sukulentní zástupci klejichovitých jsou, bez výjimky rodu a druhu, občas napadeny mokrou bakteriální hnilobou, která bleskurychle likviduje celé rostliny a nebo phytophtorovou hnilobou při níž odumírají části nebo celé stonky rostlin. V těchto případech je třeba okamžitě zasáhnout a zasaženou část trsu nebo stonku odříznout a zdravou část po nezbytném důkladném zaschnutí nechat ve vlhkém substrátu znovu zakořenit.

Dále jsou tyto rostliny často napadány červcem kořenovým (Rhizoecus falciferi), který dokáže rostliny zdecimovat především v zimě, kdy jsou v absolutním suchu, což tomuto škůdci vyhovuje. Chřadnoucí napadenou rostlinu vyjmeme ze substrátu, kořeny poctivě očistíme a zasadíme do nového substrátu i květináče. Takto ošetřený exemplář umístíme do tepla a asi po 14 dnech mírně zalijeme substrát. Účinná je však prevence prováděná dvakrát ročně (podzim a jaro) systémovými chemickými prostředky (Actara, Confidor), kdy případné škůdce zlikvidujeme a zároveň rostliny „naimpregnujeme“ účinnou látkou, takže je v následujících několika měsících škůdci neobtěžují vůbec nebo jen minimálně. V menších sbírkách lze také s úspěchem využít přípravků v podobě granulátu či tyčinek (Careo Combi) zapravených přímo do substrátu, které také působí dlouhodobě.

Stapélie určitě zaujmou všechny milovníky sukulentů, které osloví především nevšední krásou květů oplývajících úžasnou pestrostí tvarů, velikostí a barev. Ne nadarmo se jim také říká orchideje světa sukulentů. Domnívám se, že by je měl každý začátečník i pokročilý pěstitel zařadit do své sbírky.

 

 

 

 

Původní podoba tohoto článku L. Kunteho vyšla jako součást seriálu o sukulentních rostlinách v časopise Zahrádkář, přesněji v č. 6/2014, ještě s původními fotkami autora. My jsme vyměnili a rozšířili fotografickou část použitím fotek klejichovitých rostlin z kultury od J. Hadamovského. Děkujeme oběma autorům za poskytnuté podklady pro tento článek i šéfredaktorovi Zahrádkáře ing. Stanzelovi za souhlas s publikováním na našem webu.

 

Text: Libor Kunte

Foto: Jiří Hadamovský