V hospůdce byl klid. Žádný smích, žádný opilecký řev, jen tiché ťukání keramických džbánků o hrubě otesané desky stolů. Bylo to podivné ticho na takovouto hospůdku. Ale doba byla zlá. V nejtišší chvíli se otevřely dveře. Chlapi nejblíže dveřím se otřásli zimou a nevrle koukli po nově příchozím. Byl to menší, lehce stavěný muž. Tedy mysleli si, že je to muž, jeho tvář zakrývala černá kápě cestovního pláště. Zpod kápě vyčuhovaly blonďaté vlasy. Nebyly rovné, nýbrž zakudrnatělé. Neznámá osoba pokynula na pozdrav ale kápi nechala na hlavě. Podivné, říkal si hostinský. Nedivil se kápi na hlavě - venku pršelo - podivil se, že si ji neznámý po pozdravu nesejmul jak bývává zvykem. Osoba mezitím došla pomalým, klidným krokem k nálevnímu pultu. O dřevo se odrazily dvě stříbrné mince a neznámý pokynul na jeden z hliněných džbánků. Hostinský pochopil - na nic nečekal, načepoval pivo a položil jej na stůl. Sotva se džbánek dotkl pultu, mince ležely už bezpečně v hostinského kapse. Zahalený vzal džbán a pořádně se napil. Jak se zakláněl spadla mu kápě z hlavy. Tam kde si muži představovali tvrdý, větrem oprýskaný mužský obličej se objevila ženská dokonale hladká a krásná tvář. V celém hostinci byl slyšet několik hlasitých vzdechů. Byla opravdu krásná a dlouhé blonďaté vlasy jí splývaly po tváři. Lehkým pohybem odhrnula vlasy z očí a pozorně se zahleděla do očí hospodského. Na zádech ucítil mrazivý vánek, vichr. Její pohled byl mrazivý a velmi, velmi tvrdý. Uviděl v nich spoustu smrti a nádech něčeho čemu nerozuměl. Nečekal, že tak krásná žena bude mít tak tvrdý až vražedný pohled. Chtěl se odvrátit od těch na první pohled krásných ale zlých očí, ale nešlo to. Bylo v nich něco nádherného čemu neodolal. Žena si jen odfrkla a hodila na stůl další dvě mince a pronesla chladným hlasem: "Máte volný pokoj?" Hostinský se zmohl pouze na kývnutí hlavy a podání klíče, na kterém byla cedulka s číslem pokoje.
"Děkuji" zašeptala a obrátila se směrem ke schodům. Ještě než vykročila, otočila se a usmála se úsměvem mrazivějším než led, pak odešla.
Chapi ani nedutali.
Pokoj byl malý ale slušně zařízený. Postel v jednom rohu, šatnová skříň v druhém. Přímo naproti dveřím bylo malé okno do ulice a vedle něj stolek se dvěmi židlemi.
"Hmm, levný, slušně zařízený, to se mi líbí" řekla.
"Jen ta postel mohla být větší" ozval se někdo za ní.
"Ariane! Tuto mi nedělej" otočila se s ohnivou koulí v ruce ale s úsměvem na tváři.
"Promiň Ranio, nemohl jsem odolat" omluvil se.
"Koukni se z okna"
"Proč?"
"Prostě se koukni" poručila s trošku tvrdším tónem v hlasu. Nezbývalo mu nic jiného než poslechnout. Vykoukl z okna přímo do ulice.
"A co bych měl vidět?" houkl na svou společnici.
"Město, chytráku." odsekla mu.
"Ha ha ha. Teď vážně. Co máš v plánu? Přesněji proč jsme přišli sem do tutoho bohami zapomenutého města?" odvrátil se od okna s vážnou tváří.
"Všiml jsis jak všichni ti naivní lidé pobíhají? Jak si myslí, že se jim nemůže nic stát, protože jsou pod ochranou krále?" zeptala se s tajemným úsměvem na tváři. Pohlédl jí do očí a spatřil to co spatřit nechtěl. Smrt a zkázu. To čeho se nejvíc bál. Pomalu začínal tušit co Rania zamýšlí. Musím jí od toho odradit, pomyslel si. Nelíbilo se mu to. Neměl rád, když se takhle usmívala. Věděl co se pod tím úsměvem skrývá.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář