Vždycky jsem si přála vychovat si svého koně. Koně, kterého lidi nikdy nezklamou. Koně, který zůstane celý život svůj a svobodný. Nikdy jsem nevypisovala náš příběh takhle podrobně. Takže pro ty, kterým se to chce číst...
Měla jsem to štěstí, že se ke mě dostala kobylka Karina. Velice zvláštní povaha, kobyla, se kterou jsme se musely naučit respektovat jedna druhou. Nešla zlomit, byla hrdá, pyšná a tvrdá. Přesto však byla uvnitř velice citlivá. Našly jsme cestu jedna k druhé a já se rozhodla, že ji připustím.
Najít hřebce pro takovou kobylu, která i tak byla kříženka, tudíž by se vlastně připouštět ani neměla, hříbě stejně do chovu nepůjde, bylo těžké. Na to, že není čistokrevná jsem nakonec nebrala ohled. Chtěla jsem těžšího koně, to jsem si byla jistá. Hledala jsem všemožné hřebce, bylo mi jasné, že mám jednu příležitost k tomu, získat mého vysněného koníka, kterého si od mala vychovám, bude mě mít rád a celkově bude náš vztah jiný. Vždycky jsem si to přála, jestli to dokážu, to byla otázka druhá.
U všech hřebců jsem našla něco, co mě donutilo pochybovat o mém výběru. Nakonec jsem našla Streimura. Dozvěděla jsem se o něm i jeho potomcích hodně skvělých věcí, co se výkonu, úspěchů a exteriéru týče, povaha však byla komplikovanější, alespoň u některých - údajně. Hřebec mě velice zaujal, byl to od pohledu pan kůň. Nádherně se nosil, předváděl se. Když stál venku, paprsky zapadajícího slunce na něj dopadaly a vytvářely bronzové odlesky na jeho jinak stříbrné srsti. Byl nádherný. Věděla jsem, že tohle je taťka mého budoucího koně.
Takže netrvalo dlouho, všechno se domluvilo a Karina jela na výlet. Všechno dobře dopadlo, zdárně jsme se vrátili domů a čekali. Nebyla bych to já, kdyby se něco nepodělalo. Karina měla zánět vemínka asi týden po připouštění, teploty, musela dostat antibiotika. Nikdo nedával moc velkou naději v to, že by se připouštění opravdu povedlo. Když se poté provádělo vyšetření, nedokážete si představit tu radost, když mi veterinář oznámil, že je opravdu březí.
Uběhlo 11 měsíců a pořád nic. Vstávala jsem po nocích zbytečně, byla jsem unavená, dospávala jsem to, kde se jenom dalo. Karina přenášela bez mála měsíc. Až 9.5. o půl 3 ráno jsem se konečně dočkala. Do stáje šel tenkrát zrovna taťka, já měla telefon u hlavy, střídali jsme se, unavení jsme byli už oba dva. V noci mě probudily vibrace mobilu. Zvedla jsem to a nikdy nezapomenu, co jsem tam slyšela. "Máme hříbátko!" řekl taťka napůl šeptem. Byla jsem úplně mimo, okamžitě jsem na sebe něco hodila, oblékala jsem se za pochodu a utíkala do stáje. Svítilo se tam a bylo slyšet tichounké pořechtávání. Když jsem ho poprvé uviděla, ležel na slámě, celý mokrý, kopýtka bílá, na hlavě obrovskou hvězdičku. Hřebeček. Byla jsem štěstím bez sebe. Když už to vypadalo na skvělou idylku, zase se to neobešlo bez problémů. Prckovi se na nohy moc nechtělo, nakonec se za pomoci přeci jen postavil. Nožky měl trochu křivé, ale to by se pohybem mělo spravit.
Už už se zdálo, že je všechno v pořádku, já se radovala a užívala si chvíle s ním. Úžasně zapadl do stáda, já sedávala ve výběhu, malý se motal kolem mě. byl nádherný. Ničeho se nebál. Měl asi 3 týdny a už sám krásně podával nožky, ohlávka mu nedělala nejmenší problém a když bylo potřeba, tak nebyl problém ho kousek na vodítku někam odvést. Chodil ven, zkoumal okolí a na všechno si zvykal. Nebyla chvíle, aby nestál v kýblu s vodou, aby neničil Ivánka nebo neprovokoval Berryho. To nejhorší však mělo teprve přijít. Na přelomu 2-3 měsíců začal hrozně rychle růst. Vyrostl hrozně rychle a šlachy nestíhaly, takže se malý postavil na špičky kopyt a nohy měl hrozně strmé. Začalo se to řešit, nikdo tomu nedával moc velkou naději.
Zkusím vám moji situaci blíže přiblížit. Velice dlouho jsem o tom nemluvila, nechtěla jsem se bavit o tom, co se děje. Představte si, že do něčeho vkládáte takové naděje. Pak se vám narodí kůň vašich snů. Krásný, malý bezbranný tvoreček, co ještě zatím vůbec neví, jak to na tom světě chodí. A od prvního dne musí něco takového zažívat. vy si plánujete, jak bude mít klid, jak ho budete vychovávat a přesně si plánujete co s ním budete dělat. A pak se to během chvíle zvrtne tak, že hříbě, které vám prvně spalo v klíně na sebe nenechá díky všem vyšetřením ani sáhnout. Šlo o jeho zdraví, musela jsem ho držet i když to nebylo příjemné. Chtěl se mi vytrhnout, utéct, nechápal proč mu to děláme. Jenže já ho musela držet a dívat se. Musela jsem, jiné na sebe moc sáhnout nenechal. samozřejmě, že po pár vyšetřeních už ani mě. Tomu zvířeti se neomluvíte. Probrečela jsem si spoustu nocí i dní. Nikdo nám nedával moc velkou naději, že se to zlepší. A nikdo moc netušil co s tím.
Když vašemu hříbátku předpovídají v tom lepším případě budoucnost sekačky na trávu, člověka to úplně zničí. Jenže musíte mít sílu jít dál, kde by ji jinak bral ten kůň? Nikdy nezapomenu na ty, kteří v tuto dobu stáli při mě. Bylo to hodně těžké. To víte, každý vám řekne, však ho prodáš a připustíš ji znovu. Ne. Já byla rozhodnutá ho zachránit, i kdyby mě to mělo stát cokoliv. Děkuji panu veterináři Liboru Hlačíkovi, který mi ho spolu s kovářem panem Minaříkem zachránili. Pro oba to myslím bylo hodně práce, hlavně pro pana kováře - ono shánět koňské botky, s kterými tu nikdo nemá zkušenost a vymýšlet jak nejlíp na to s tím, že nevíte co to udělá... Oba mi tehdy byli obrovskou oporou. A tak musel Tristan trávit dny jen doma na tvrdém a rovném povrchu, mohl maximálně před stáj. Připadala jsem si jako tyran, všem hříbátka pobíhala někde po travnatých pastvinách a on nemohl nic. Tehdy jsem ho začala brávat alespoň kousky po cestě na vodítku. Byla jsem s ním opravdu pořád. Věděla jsem, že v hloubi duše ví, že je to pro jeho dobro. A choval se vzorně. Když se mu botičky dávaly, vydržel snad hodinu a půl klidně stát u strouhání, držet nožky.. čekat až zatuhne lepidlo apod. A to měl 3 měsíce!
Začalo se to lepšit. Jak pan kovář, tak i pan veterinář se tu stavovali se na něj podívat když zrovna jeli kolem. Malý už zase chodil na chvíli i na pastvu za koníkama, nohy se dost zlepšily, už došlapoval skoro celou plochou kopyta. Jenže kopýtka byla špalková a to hodně. Tristan rostl, začal s námi zase chodit ven a poznávat terén. Pravidelné kontroly a úpravy kopýtek nás čekaly pořád, ale já viděla, že to všechno má smysl. Navíc on mi dodával sílu jít dál. Když jsem ho viděla, jak běhá cvalem po výběhu, vyhazuje, blbne se stádem. Věděla jsem, že se mi to vrátí. Učil se hrozně rychle. Věčně byl se mnou, byl jako můj stín. Začali jsme už pomalu chodit i na procházky, odcházení od koníků mu nedělalo problém. Čas utíkal, botky se dundaly a kopýtka se jen častěj upravovala. Špalková sice byla, ale oproti tomu, co hrozilo, se to nedalo srovnávat.
Tristan byl vždycky číslo. Jakmile už zase mohl normálně trávit celé dny venku, zničil co mohl. Všechno se před ním muselo schovávat. Nic nebylo v bezpečí. Odešel s celou kruhovkou, přeskočil výběh, otvíral si petlici od branky. Taky se mu povedlo vlézt do seníku. Dovoloval si jak na koně, tak na lidi. Když si vzpomenu, jak jsme stáli dobrých 40 minut u silnice s tím, že pán nechtěl přejít kaluž při krajnici a vyváděl...
Vymýšlela jsem mu neustále novou a novou zábavu a nestačila jsem vůbec sledovat, jak rychle mi roste před očima. Přišel čas a musel se odstavit. Trávil dny střídavě s Berrym nebo Ivánkem na pastvě nebo ve výběhu. Byla to taková smutná doba, mít rozdělené stádo. Začal podzim, venku bylo hnusně. Po nějaké době už byli zase spolu všichni dohromady a všechno fungovalo jak mělo. Tristan byl už mladý koník, na procházkách velice vychovaný, ničeho se nebál, jenom ty kaluže pořád skákal :) Změnil barvu, na zimu se zase přebarvil do hněda. Stal se míň nápadným. Na vyjížďkách si volně běhal kolem nás, chodil se mnou na procházky, nezapomenu jak jsem s ním šla na Štědrý den na procházku popřát rodině pěkné svátky. Přes celou vesnici. Musím říct, že byl vážně skvělý. Zažil svoje první stájové Vánoce a dostal novou ohlávku a vodítko.
V zimě se mi ho také poprvé povedlo položit. Uměl si kleknout, to jo. Ale jednou jsme tak spolu byli na kruhovce, všude kolem sníh. A já jenom tak ze srandy trošku zvýšila tlak a ... Bum! Ležel! Brečela jsem jako želva, hladila ho, dřepěla u něj a pusinkovala ho jako blázen. Když si pak stoupnul a utíkal za mnou cvalem, děkovala jsem Bohu, že to všechno takhle dopadlo. Když jsem ho venku na procházce poprvé pustila, choval se jako profík a hlídal si mě sám. Reagoval na každý můj pohyb, stačilo zrychlit krok a už mě doklusal.
S přicházejícím jarem a dlouhou a táhnoucí zimou taky přišlo období, kdy začal zlobit a zkoušet, co vydržím. Musím říct, že když zjistil, že tím nic nezíská, rychle ho to přešlo. Zažili jsme procházky, kdy jsem měla celou dobu jeho čumák přilepený na zádech a jenom jsem čekala, kdy si zkusí kousnout. Zkusil to jednou. Od té doby ho to nikdy nenapadlo. Jinak teda se zlobením má opravdu výdrž. Můžete mu něco říct 10x a po 11té to udělá zase a v moment, kdy to čekáte nejméně.
Ale zkoušela jsem jednu věc. Zkoušela jsem ho dát do rukou jinému člověku. Myslela jsem, že se ke všem bude chovat stejně. Omyl. Nečekala jsem, že bude na jiného člověka tak kašlat. Když jsme jednou šli ven s tím, že si ho vyfotím na louce v pohybu, tak se to nepovedlo vůbec. Zkoušela jsem ho od sebe odehnat s představou, že uvidí ten velký prostor a bude běhat. Udělal pár cvalových skoků, otočil se zděšeně ke mě a stál. Musela jsem se smát, jak se tvářil. Tak jsem ho zkusila přivolat tak, jako doma. Pohodil hlavou a utíkal za mnou. hezčí pocit, než běhat se svým koněm na volno po velké louce neznám. Je to paráda. Pásl se opodál a když jsem na něj bafla s tím, že jdem blbnout, hned byl vedle a vymýšlel blbinky.
Říkala jsem už, že je nadprůměrně inteligentní? :) Stalo se mi s ním už hodně věcí. Napřed jsem věřila v náhody, ale teď už je toho tolik, že to nejde. Z takových těch vtipnějších historek můžu napsat třeba to, jak jsme byli venku na procházce a v dálce se objevilo pár lidí. Tristan se na ně díval docela zaujatě, pomalu se blížili k nám. Já jenom ze srandy plácla, aby zařehtal. V ten moment mi zařval do ucha. Jsem se smála té náhodě. Když to udělal ještě asi 2x po sobě, už mi to přestalo být směšné a spíš jsem se zděsila toho, že tohle není možné. Jednou jsme se taky chystali ven, všichni koníci. Já si vyčistila Berryho a Tristana, že pojedu jenom tak bez sedla a Tristana si vezmu na vodítku s sebou. A stála jsem tam a přemýšlela, jak se jenom dostanu nahoru. Kousek dál stála stolička. A asi jsem přemýšlela nahlas a zrovna si položila tuhle otázku, když Tristan strčil do stoličky a převalil ji s žuchnutím na zem. Tyhle a další podobné příběhy se nám stávají běžně, ony jsou to náhody, ale každou takovou chvílí jsme si ještě blíž. Jestli to vůbec ještě jde.
Nezapomenu na chvíli, co jsme spolu leželi na kruhovce, on pochrupával, já mu ležela opřená o bok. Kolem nás se blížil náklaďák, velká tatrovka. Rámus to byl pěkný. Jel hned vedle nás, jen pár metrů. Tristan jenom zvednul hlavu a díval se na to rachotící auto. Říkám: "V klidu, to nic není, klidně spi." Odfrknul a hlava mu spadla zase na zem. Auto s rachotem projelo kolem, chlapík se na nás trošku nechápavě podíval a zmizel. Nejlepší na tom bylo to, že když to auto jelo kolem, tak Karina vedle ve výběhu odcválala od kraje výběhu pryč. S ním to ani nehnulo.
Když jsou na pastvině a zapískám, první zvedne hlavu a jde za mnou. Když se tam celý den neukážu, jsem ve škole nebo někde odjetá a pak přijdu po delší době, většinou to bere rovnou cvalem. Nikdy jsem si vedle sebe nepředstavovala koně jako on. Ať už to byl malý silný koník, vysoký mohutný hnědák v typu coba nebo cokoliv dalšího.. koně jako on nikdy. Nikdy by mě ani nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo poštěstit. Vážím si ho, vážím si toho, že mám tu čest mít mého Sira Tristana.
Spousta lidí si klepe na čelo, proč mám norika. Kolem mě je spousta ambiciózních lidí, kteří závodí, mají drahé koně, vyhrávají. Já chci vědět, že mě má můj kůň rád. Opravdu rád. za tu krátkou chvíli co je se mnou jsme toho společně zažili už hrozně moc. Užívám si každou chvíli s ním a věnuji se mu co nejvíc. Znamená toho pro mě tolik, že to nejde popsat slovy. Opravdu nejde. Když mi někdo řekne, že je výchova mladého koně jednoduchá, tak bych mu přála, prožít si všechno to, co potkalo mě a Tristana.
Znám ho moc dobře a vím, čeho je schopný. Není to jen ten ňunínek z výběhu, kterého zná většina lidí. Je to dospívající mladý hřebec, který má své vrtochy. A pro mě moje největší štěstí.
