Kůň
Lipicán je dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou. Téměř si nejde jedno bez druhého představit. Ve skutečnosti se však tito bílí koně (vraníci, hnědáci i ryzáci se vyskytují zřídka) chovají skoro na celém území někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské Španělské školy od roku 1920 v rakouském Piberu, hlavně ve státních hřebčínech v Maďarsku, Rumunsku a na území bývalého Československa.
Plemeno se dosud chová v Lipici (o hřebčíně se dočtete níže), která leží v nehostinném vápencovém kraji, v Krasu na území Slovinska. Krasu vděčí Lipicán za tvrdá kopyta a silné kosti, pevné zdraví a dlouhověkost. Chov lipicána se však v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž i do Ameriky a Austrálie.
Šest základních linií lipicánů
1. MAESTOSO - kladrubský bělouš narozený v Kladrubech (* 1773)
2. CONVERSANO - černý neapolitán (* 1767)
3. NEAPOLITANO - hnědák z Polesiny (* 1790)
4. FAVORY - plavák narozený v Kladrubském hřebčíně (* 1779)
5. PLUTO - bělouš čistě špaňelského původu, získaný z dánského dvorního hřebčína
(* 1795)
6. SIGLAVI - bělouš, arabský hřebec (* 1810)
Z osmdesáti procent jsou lipicáni v dospělost bělouši, i když v mládí jsou tmaví.
Zbytek - dvacet procent - tvoří vraníci a hnědáci.
L.I.F. - Mezinárodní federace lipických koní
Tato federace vznikla v roce 1986. Sdružuje chovatele lipických koní celého světa. Za Českou republiku je jejím členem Svaz chovatelů lipického koně ČR, jehož sídlo se nachází v zlínské zoo. V roce 2002 vydali pracovníci zoo historicky první plemennou knihu lipických koní v ČR.
Hřebčín Lipica
Koně s několik set let starými rodokmeny patří k chloubám rakouského státu a stali se symbolem někdejší rakousko-uherské monarchie. Patří k ní stejně jako Franz Josef, císařovna Sissy, Mozart, Straussovy valčíky či zámek v Schönbrunnu. Lipicáni byli vyšlechtěni ve Slovinsku nedaleko italských hranic ve vesničce Lipica, která jim dala jméno.
Klapot koní zní po celém hřebčíně. Od časných ranních hodin, kdy jsou koně vyváděni na pastvu, až do večera, kdy se vracejí do stájí. Pravidelný obřad, který se v Lipici opakuje už od šestnáctého století. Hřebčín je nejstarší v Evropě. Založen byl v roce 1580 rakouským arcivévodou Karlem II. Lipica v pravém slova smyslu vesnicí není. Je tu hřebčín, stáje, cvičební aréna, jízdárna a hospodářské budovy, kde jsou umístěny kočáry. Nechybí kostel zasvěcený svatému Antonínovi. Vše obklopují listnaté lesy, v nichž se ukrývají výběhy pro koně.
Lipicáni byli získáni křížením ušlechtilých španělských, arabských a dalších koní. Na počátku byli dovezeni španělští koně - devět hřebců a pětadvacet klisen. Později byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a v osmnáctém století i arabští koně. Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nezdařil, protože koně ztráceli typický vysoký chod.
Lipicáni a zvládají vysoké výskoky na místě i s jezdcem.se proslavili výjimečnou drezúrou zvanou španělská jezdecká škola. Umějí chodit do strany, kolmo i šikmo k ose svého těla
Na habsburském dvoře sloužili pro tahání kočárů. Vzpomínáte na čtyř- a vícespřeží z historických filmů například o císařovně Sissy? Po rozpadu rakousko-uherské monarchie nastaly lipicánům zlé časy. Chovy se rozdrobily. Stovky zvířat se ocitly v Itálii, v Rumunsku, Maďarsku i v bývalém Československu, kde byli tito koně nejprve ustájeni na Šumavě v Hostouni. Možná si někteří z vás vybaví fotografie s T. G. Masarykem na bílém koni. Byl to lipicán.