STMÍVÁNÍ-SUMRAK ...........16-19
27. 4. 2009
16. CARLISLE
Vedl mě zpátky do místnosti, kterou předtím označil za Carlisleovu pracovnu. Chviličku postál přede dveřmi.
„Pojďte dál,“ pozval nás Carlisleův hlas.
Edward otevřel dveře do místnosti s vysokým stropem a vysokými, na západ otočenými okny. Stěny byly zase obložené, tentokrát tmavším dřevem. Většinu místa na stěnách ovšem zabíraly dlouhé police knih, které mi sahaly vysoko nad hlavu. Tolik knih jsem viděla snad jenom ve veřejné knihovně.
Carlisle seděl na kožené židli za velkým mahagonovým psacím stolem. Právě vkládal záložku mezi stránky tlusté knihy, kterou držel v ruce. Místnost byla taková, jak jsem si vždycky představovala pracovnu univerzitního děkana – jenomže Carlisle vypadal na takovou funkci příliš mladý.
„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se příjemně a zvedl se ze židle.
„Chtěl jsem ukázat Belle něco z naší historie,“ řekl Edward. „No, vlastně tvoji historii.“
„Nechtěli jsme vás rušit,“ omlouvala jsem se.
„Ale mě vůbec nerušíte. Kde chcete začít?“
„U Vozky,“ odpověděl Edward, položil mi jednu ruku zlehka na rameno a otočil mě čelem zpátky ke dveřím, kterými jsme právě prošli. Pokaždé, když se mě sebeméně dotkl, moje srdce hlasitě zareagovalo. Tady před Carlislem to bylo ještě trapnější.
Stěna, ke které jsme stáli čelem, se od ostatních lišila. Místo polic s knihami na ní visely spousty zarámovaných obrázků všech velikostí, některé byly v živých barvách, jiné zašlé, jednobarevné. Hledala jsem v tom nějakou logiku, nějaký jednotící motiv, který ta sbírka měla společný, ale ve svém spěšném pátrání jsem nenašla nic.
Edward mě přitáhl k protější levé straně a postavil mě před malou čtvercovou olejomalbu v obyčejném dřevěném rámečku. Ten obrázek na sebe mezi většími a jasnějšími kusy nijak neupozorňoval; byl vyvedený v nejrůznějších tónech tmavě hnědé a bylo na něm namalováno miniaturní město plné příkře se svažujících střech, s tenkými věžičkami na několika roztroušených věžích. V popředí tekla široká řeka, přeťatá mostem pokrytým stavbičkami, které vypadaly jako drobné katedrály.
„Londýn v padesátých letech sedmnáctého století,“ prohlásil Edward.
„Londýn mého mládí,“ dodal Carlisle, který stál pár kroků za námi. Trhla jsem sebou; neslyšela jsem ho přiblížit se. Edward mi zmáčkl ruku.
„Povíš ten příběh sám?“ zeptal se Edward. Otočila jsem se trochu, abych viděla Carlisleovu odpověď.
Setkal se s mým pohledem a usmál se. „Rád bych,“ odpověděl. „Ale ve skutečnosti už mám trochu zpoždění. Dnes ráno volali z nemocnice – doktor Snow je nemocný a zůstal doma. Navíc ty příběhy znáš stejně dobře jako já,“ dodal a usmál se na Edwarda.
Byla to podivná kombinace – každodenní starosti městského lékaře, který se zarazil uprostřed diskuse o svém mládí v sedmnáctém století v Londýně.
Také mi nijak nepřidávalo vědomí, že mluví nahlas jenom kvůli mně.
Po dalším vřelém úsměvu, který mi věnoval, Carlisle odešel z místnosti.
Dlouhou chvíli jsem si prohlížela malý obrázek Carlisleova rodného města.
„Co se stalo pak?“ zeptala jsem se nakonec a pohlédla na Edwarda, který se na mě díval. „Když si uvědomil, k čemu u něj došlo?“
Pohlédl zpátky na obrazy a já jsem se podívala, abych viděla, který z nich ho zaujal teď. Byla to větší krajina v nevýrazných podzimních barvách – prázdná, zastíněná louka v lese, se skalnatým kopcem v pozadí.
„Když pochopil, čím se stal,“ řekl Edward tiše, „vzbouřil se proti tomu. Snažil se zničit sám sebe. Ale to není tak snadné.“
„Jak?“ Nechtěla jsem to říct nahlas, ale navzdory mému šoku se mi to slovo vydralo z úst.
„Skákal z velkých výšek,“ prozradil Edward bezvýrazným hlasem. „Snažil se utopit v oceánu… ale teprve v novém životě začínal, a byl velmi silný. Je úžasné, že i když byl upírem teprve krátce, dokázal odolat… lovení. Tehdy je instinkt nejsilnější, překoná všechno. Ale on se sám sobě tak hnusil, že měl sílu snažit se zabít sám sebe vyhladověním.“
„To je možné?“ Můj hlas byl slabý.
„Ne, je jen velmi málo způsobů, jak můžeme být zabiti.“
Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, ale on promluvil dřív než já.
„Takže byl velmi vyhladovělý a nakonec zeslábl. Odtáhl co nejdál od lidského osídlení, protože poznal, že také jeho síla vůle ochabuje. Měsíce se toulal po nocích, hledal nejodlehlejší místa, nenáviděl sám sebe.
Jednou v noci prošlo kolem místa, kde se ukrýval, stádo jelenů. Byl tak divoký žízní, že bez přemýšlení zaútočil. Síla se mu vrátila a on si uvědomil, že existuje i jiná možnost, než být divým netvorem, kterého se bál. Cožpak nejedl zvěřinu i ve svém předchozím životě? V následujících měsících se zrodila jeho nová filosofie. Dokázal existovat, aniž by se stal démonem. Znovu našel sám sebe.
Začal lépe využívat čas. Byl vždycky inteligentní, nadšený do učení. Teď měl před sebou neomezený čas. V noci studoval, ve dne plánoval. Přeplaval do Francie a –“
„On přeplaval do Francie?“
„Lidé plavou přes La Manche každou chvíli, Bello,“ připomněl mi trpělivě.
„To je pravda, myslím. Jenom to znělo legračně v tom kontextu. Pokračuj.“
„Plavání je pro nás snadné –“
„Pro vás je snadné všechno,“ zabrblala jsem.
S pobaveným výrazem vyčkával.
„Už tě nebudu přerušovat, slibuju.“
Výhružně se zachechtal a dokončil větu. „Protože, technicky vzato, nepotřebujeme dýchat.“
„Vy –“
„Ne, ne, slíbilas mi to.“ Zasmál se a položil mi svůj studený prst zlehka na rty. „Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?“
„Nemůžeš na mě něco takhle vybalit a pak čekat, že nic neřeknu,“ zamumlala jsem přes jeho prst.
Zvedl ruku a položil mi ji na krk. Tep se mi zrychlil, ale nedala jsem se.
„Vy nemusíte dýchat?“ zeptala jsem se.
„Ne, není to nutné. Jenom zvyk,“ pokrčil rameny.
„Jak dlouho dokážeš vydržet… bez dýchání?“
„Předpokládám, že nekonečně dlouho; nevím. Je to trochu nepohodlné – ochuzovat se o čich.“
„Trochu nepohodlné,“ opakovala jsem.
Nevěnovala jsem svému výrazu pozornost, ale něco v něm ho přimělo zvážnět. Spustil ruku k tělu a zůstal stát bez pohnutí, s očima zabodnutýma do mého obličeje. Ticho se prodlužovalo. Jeho rysy byly nehybné jako kámen.
„Co je?“ zašeptala jsem a dotkla se jeho ztuhlého obličeje.
Jeho obličej pod mou rukou zjihl a on si povzdechl. „Pořád čekám, že se to stane.“
„Co se má stát?“
„Vím, že nadejde chvíle, kdy něco řeknu nebo ty něco uvidíš, a pohár přeteče. Pak ode mě s křikem utečeš.“ Pousmál se, ale jeho oči byly vážné. „Nebudu ti bránit. Chci, aby se to stalo, protože chci, abys byla v bezpečí. Na druhou stranu chci být s tebou. Ty dvě touhy je nemožné smířit…“ Odmlčel se a díval se mi do obličeje. Čekal.
„Já nikam neuteču,“ slíbila jsem.
„Uvidíme,“ řekl a znovu se usmál.
Zamračila jsem se na něj. „Tak pokračuj – Carlisle plaval do Francie.“
Odmlčel se, vracel se zpátky ke svému příběhu. Jeho oči zadumaně bleskly k dalšímu obrázku – byl ze všech nejbarevnější, v nejzdobnějším rámu a největší; byl dvakrát tak široký jako dveře, vedle kterých visel. Na plátně se to hemžilo jasnými postavami v nabíraných róbách, proplétajícími se kolem dlouhých sloupů a naklánějícími se z mramorových balkonů. Nedokázala jsem poznat, jestli je to výjev z řecké mytologie, nebo jestli postavy vznášející se v mracích mají být biblické.
„Carlisle doplaval do Francie a pokračoval dál po Evropě, do tamních univerzit. V noci studoval hudbu, vědu, lékařství – a našel v tom své povolání, své pokání – v zachraňování lidských životů.“ Jeho výraz nabyl posvátné úcty, téměř oddanosti. „Nedokážu adekvátně popsat ten boj; Carlisleovi trvalo dvě století mučivého úsilí, než zdokonalil své sebeovládání. Teď je imunní k pachu lidské krve a je schopný dělat práci, kterou miluje, bez utrpení. Práce v nemocnici mu přináší veliký klid a pokoj…“ Edward zíral dlouhou chvíli do prázdna. Pak si náhle vzpomněl, proč tu stojí. Poklepal prstem na velký obraz před námi.
„Studoval v Itálii, když tam objevil ostatní. Byli mnohem civilizovanější a vzdělanější než ta strašidla z londýnských kanálů.“
Dotkl se poměrně klidné čtveřice postav namalované na nejvyšším balkonu, která nevzrušeně pozorovala chaos pod sebou. Pozorně jsem si skupinku prohlédla a udiveně jsem se zasmála, když jsem si všimla, že toho muže se zlatými vlasy znám.
„Solimena byl Carlisleovými přáteli velmi inspirován. Často je maloval jako bohy,“ zachechtal se Edward. „Aro, Marcus, Caius,“ říkal a ukazoval ostatní tři, dva s černými vlasy, jednoho se sněhobílými. „Noční patroni umění.“
„Co se s nimi stalo?“ přemítala jsem nahlas, koneček prstu zabodnutý ve vzduchu centimetr od postav na plátně.
„Pořád tam žijí.“ Pokrčil rameny. „Jako už kdovíkolik tisíciletí. Carlisle s nimi pobýval jenom krátkou dobu, jenom několik desítek let. Velmi obdivoval jejich civilizovanost, jejich kultivovanost, ale oni se neustále snažili vyléčit jeho averzi k „přirozenému zdroji potravy“, jak tomu říkali. Snažili se ho přesvědčit a on se zase snažil přesvědčit je, ale k ničemu to nevedlo. Tehdy se Carlisle rozhodl, že to zkusí v Novém světě. Snil o tom, že najde tvory, jako je sám. Byl velmi osamělý, víš.
Dlouho nikoho nenacházel. Ale protože se strašidla stala postavami z pohádek, zjistil, že mezi nepodezíravými lidmi může žít, jako by byl jeden z nich. Začal praktikovat medicínu. Ale společenství, po kterém toužil, se mu nedostávalo; vztah s člověkem nemohl riskovat.
Když udeřila chřipková epidemie, pracoval po nocích v jedné nemocnici v Chicagu. Už několik let se v mysli zaobíral jednou myšlenkou a byl téměř odhodlaný k činu – když nemůže najít druha, nějakého si stvoří. Nebyl si absolutně jistý, jak došlo k jeho vlastní transformaci, takže váhal. A naprosto odmítal ukrást život někomu tak, jak byl ukraden jemu. V takovém stavu mysli našel mě. Já jsem neměl žádnou naději; nechali mě na oddělení s umírajícími. Carlisle ošetřoval už moje rodiče a věděl, že nikoho nemám. Rozhodl se, že to zkusí…“
Jeho hlas, který teď zněl skoro jako šepot, se odmlčel. Nepřítomně se zadíval ven západními okny. Přemítala jsem, co se mu teď asi honí hlavou, Carlisleovy vzpomínky, nebo jeho vlastní? Tiše jsem čekala.
Když se vrátil zpátky ke mně, jeho výraz rozjasňoval něžný andělský úsměv.
„A tak jsme se vrátili zase na začátek,“ uzavřel.
„Takže ty jsi vždycky žil s Carlislem?“ divila jsem se.
„Téměř vždycky.“ Položil mi ruku zlehka kolem pasu a táhl mě s sebou ven ze dveří. Podívala jsem se zpátky na stěnu s obrazy a říkala si, jestli si budu moct někdy poslechnout všechny příběhy.
Edward už nic neříkal, když jsme procházeli halou, tak jsem se zeptala: „Téměř?“
Povzdechl si, zdálo se, že se mu nechce odpovídat. „No, měl jsem typický záchvat vzpurného dospívání – asi deset let poté, co jsem se… narodil… nebo byl stvořen, říkej tomu, jak chceš. Nebyl jsem tak zaujatý jeho životem v abstinenci a měl jsem mu za zlé, že drží na uzdě můj apetit. Takže jsem na čas odešel a žil na vlastní pěst.“
„Vážně?“ Byla jsem překvapená, ačkoliv bych asi měla být spíš vystrašená.
Pochopil. Neurčitě jsem si uvědomovala, že míříme k dalšímu ramenu schodů, ale nevěnovala jsem moc pozornost svému okolí.
„To tě neodpuzuje?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„No, asi… zní to rozumně.“
Vyštěkl smíchem, hlasitěji než předtím. Stáli jsme teď nahoře na schodech, v další obložené hale.
„Od chvíle svého znovuzrození,“ zašeptal, „jsem měl výhodu, že jsem věděl, co si každý kolem mě myslí, jak člověk, tak upír. Proto mi trvalo deset let, než jsem se Carlisleovi vzepřel – dokázal jsem číst jeho dokonalou upřímnost, pochopit přesně, proč žije tak, jak žil.
Trvalo mi jenom pár let, než jsem se ke Carlisleovi a jeho způsobu života vrátil. Myslel jsem, že budu osvobozen od… deprese… která doprovází svědomí. Protože jsem znal myšlenky své kořisti, dokázal jsem přejít ty nevinné a sledovat jenom ty zlé. Když jsem pronásledoval temnou uličkou vraha, který se lepil na paty mladé dívce – když jsem ji zachránil, pak jsem jistě nebyl takový netvor.“
Otřásla jsem se, jak jsem si příliš živě představila, co popisoval – ta ulička v noci, ta vyděšená dívka, ten temný muž za ní. A Edward, Edward lovící, hrozivý a nádherný jako mladý bůh, nezadržitelný. Byla by vděčná, ta dívka, nebo vyděšenější než předtím?
„Ale jak šel čas, začal jsem vidět, jaký jsem netvor. Nedokázal jsem uniknout dluhu tolika zmařených lidských životů, bez ohledu na to, jak ospravedlněných. A vrátil jsem se ke Carlisleovi a Esme. Přivítali mě zpátky jako ztraceného syna. To bylo víc, než jsem si zasloužil.“
Zastavili jsme se před posledními dveřmi v hale.
„Můj pokoj,“ oznámil, otevřel a táhl mě dovnitř.
Jeho pokoj vedl na jih, měl okno přes celou stěnu jako ta velká místnost pod ním. Celá zadní strana domu musí být ze skla. Výhled měl na řeku Sol Duc, vinoucí se nedaleko, přes nedotčený les k pohoří Olympic Mountains. Hory byly mnohem bližší, než bych si myslela.
Západní stěna pokoje byla úplně pokryta policemi s cédéčky. Byl zásobený lépe než obchod s hudebními nosiči. V rohu stála složitá hi-fi souprava, taková ta, co bych se jí bála dotknout, protože bych určitě něco rozbila. Nebyla tam žádná postel, jenom široká černá kožená pohovka vybízející k poležení. Podlaha byla pokryta tlustým zlatým kobercem a na stěnách visela těžká látka o něco tmavšího odstínu.
„Dobrá akustika?“ hádala jsem.
Zasmál se a přikývl.
Zvedl dálkové ovládání a pustil stereo. Hrálo tiše, ale jemná jazzová skladba zněla, jako kdyby ta kapela byla v pokoji s námi. Šla jsem si prohlédnout jeho ohromující hudební sbírku.
„Jak to máš seřazené?“ zeptala jsem se, neschopná najít v titulech nějaký řád a smysl.
Nedával pozor.
„Hm, podle roku, a v tom roce pak podle osobní preference,“ řekl nepřítomně.
Otočila jsem se a on se na mě díval s podivným výrazem v očích.
„Co je?“
„Myslel jsem, že ucítím… úlevu. Když ti všechno prozradím, když před tebou nebudu mít žádná tajemství. Ale nečekal jsem, že ucítím víc než to. Líbí se mi to. Mám z toho… radost.“ Pokrčil rameny a lehce se usmál.
„To jsem ráda,“ řekla jsem a úsměv mu oplatila. Bála jsem se, aby nezačal litovat, že mi všechno prozradil. Bylo dobré vědět, že to tak není.
Ale pak, jak pořád zkoumavě rozebíral můj výraz, mu úsměv pohasl a čelo se mu zvrásnilo.
„Pořád čekáš na ten útěk a křik, viď?“ hádala jsem.
Na rtech se mu mihl úsměv a on přikývl.
„Nechci ti brát iluze, ale vážně nejsi tak děsivý, jak si myslíš. Abych pravdu řekla, mně vůbec děsivý nepřipadáš,“ lhala jsem nenuceně.
Zarazil se a zvedl obočí. Očividně mi nevěřil. Pak blýskl širokým, uličnickým úsměvem.
„To jsi opravdu neměla říkat,“ zachechtal se.
Zamručel tichým, hrdelním zvukem; rty se mu ohrnuly přes dokonalé zuby. Jeho tělo se najednou pohnulo, přikrčilo se, napjalo se jako lev chystající se ke skoku.
Couvala jsem před ním s nasupeným pohledem.
„Neopovaž se!“
Neviděla jsem, jak na mě skočil – bylo to příliš rychlé. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a pak jsme dopadli na pohovku a přirazili ji ke stěně. Celou tu dobu kolem mě jeho železné paže tvořily ochrannou klec – ani jsem se neducla. Ale přesto jsem lapala po dechu, jak jsem se snažila narovnat.
To mi nedovolil. Stulil si mě v náruči do klubíčka a držel mě pevněji než železné řetězy. Vyděšeně jsem na něj zírala, ale vypadalo to, že se dobře ovládá, čelist měl uvolněnou, jak se usmíval, v očích mu vesele jiskřilo.
„Co jsi říkala?“ zamručel rozverně.
„Že jsi hrůzostrašný netvor, celá se třesu,“ odpověděla jsem, ale můj sarkasmus tak nevyzněl, protože jsem lapala po dechu.
„To už je lepší,“ pochválil mě.
„Hm.“ Prala jsem se. „Můžu teď vstát?“
Jenom se zasmál.
„Můžeme dovnitř?“ ozval se z haly tichý hlas.
Snažila jsem se vyprostit, ale Edward si mě prostě jenom posunul, abych mu seděla na klíně v nějaké normálnější pozici. Viděla jsem, že je to Alice, za ní stál ve dveřích Jasper. Tváře mi hořely, ale Edward byl v pohodě.
„Pojďte dál.“ Edward se stále tichounce pochichtával.
Alici zřejmě na našem objetí nepřipadalo nic neobvyklého. Vstoupila – téměř vtančila, její pohyby byly tak půvabné – do středu pokoje, kde se vlnitě svezla na podlahu. Jasper ovšem zůstal stát ve dveřích, jeho výraz byl trošku šokovaný. Zíral Edwardovi do tváře a já jsem přemítala, jestli svou neobvyklou citlivostí ochutnává atmosféru v místnosti.
„Znělo to, jako kdyby sis dával Bellu k obědu, a tak jsme se přišli podívat, jestli se s námi rozdělíš,“ oznámila Alice.
Na okamžik jsem ztuhla, až jsem si uvědomila, že se Edward kření – buďto nad její poznámkou, nebo nad mojí reakcí, to jsem nedovedla říct.
„Promiň, ale myslím, že mi to samotnému nestačí,“ odpověděl a přitiskl mě k sobě.
„Vlastně,“ neubránil se Jasper úsměvu, když vstoupil do pokoje, „Alice tvrdí, že dnes večer bude skutečná bouřka, a Emmett si chce zahrát. Co ty na to?“
Slova byla všechna celkem běžná, ale ten kontext mě zmátl. Usoudila jsem však, že Alice je trochu spolehlivější než předpověď počasí v televizi.
Edwardovi se rozzářily oči, ale váhal.
„Samozřejmě bys měl přivést Bellu,“ švitořila Alice. Měla jsem dojem, že jsem viděla, jak po ní Jasper vrhl rychlý pohled.
„Chceš jít?“ zeptal se mě Edward vzrušeně, s živým výrazem.
„Jasně.“ Takovou tvář jsem nemohla zklamat. „Ehm, a kam jdeme?“
„Abychom si mohli zahrát, musíme počkat na hrom – uvidíš proč,“ slíbil.
„Budu potřebovat deštník?“
Všichni tři se nahlas zasmáli.
„Bude?“ zeptal se Jasper Alice.
„Ne.“ Byla si jistá. „Bouřka udeří za městem. Na mýtině by mělo být docela sucho.“
„Tak dobře.“ Nadšení v Jasperově hlasu bylo samozřejmě nakažlivé. Zjistila jsem, že jsem nedočkavá, místo abych byla ztuhlá strachem.
„Pojďme se podívat, jestli půjde Carlisle,“ Alice plavně vyskočila ke dveřím způsobem, který by každé baleríně zlomil srdce.
„Jako kdybys to nevěděla,“ škádlil ji Jasper a oba rychle odešli. Jasperovi se podařilo nenápadně za nimi zavřít dveře.
„Co budeme hrát?“ ptala jsem se.
„Ty se budeš dívat,“ upřesnil Edward. „My budeme hrát baseball.“
Vykulila jsem oči. „Upíři mají rádi baseball?“
„Je to americký národní sport,“ prohlásil naoko vážně.
17. HRA
Zrovna začínalo mžít, když Edward zabočil do naší ulice. Až do té chvíle jsem neměla pochyby, že zůstane se mnou, zatímco já zatím strávím pár hodin ve skutečném světě.
A pak jsem uviděla, jak na Charlieho příjezdové cestě parkuje černé auto, omšelá fordka – a uslyšela jsem, jak Edward zamumlal něco nesrozumitelného tichým, hrubým hlasem.
Pod mělkou přední verandou, která jim poskytovala ochranu před deštěm, se schovávali Jacob Black a jeho otec sedící na vozíku. Jacob se díval dolů s pokořeným výrazem.
Edwardův tichý hlas byl zuřivý. „Tohle už překračuje všechny meze.“
„Přijel varovat Charlieho?“ hádala jsem, spíš zděšená než rozzlobená.
Edward jenom přikývl a s přimhouřenýma očima si Billyho změřil přes padající déšť.
Ulevilo se mi, že Charlie ještě není doma.
„Já to vyřídím,“ navrhla jsem. Edwardův černý pohled ve mně vzbuzoval úzkost.
K mému překvapení souhlasil. „To je asi nejlepší. Ale buď opatrná. To dítě o tom nemá ponětí.“
Trochu jsem se zarazila při slově dítě. „Jacob není zas o tolik mladší než já,“ připomněla jsem mu.
Tehdy se na mě podíval, jeho hněv najednou vyprchával. „No jo, já vím,“ ujistil mě s úsměvem.
Povzdechla jsem si a položila ruku na kliku dveří.
„Vezmi je dovnitř,“ nařizoval, „abych mohl odjet. Vrátím se kolem setmění.“
„Chceš moje auto?“ nabídla jsem mu a mezitím jsem přemýšlela, jak bych nepřítomnost náklaďáčku vysvětlila Charliemu.
Vykulil oči. „Dokážu jít rychleji, než tahle kára jede.“
„Nemusíš odcházet,“ řekla jsem toužebně.
Usmál se nad mým smutným výrazem. „Ale musím. Až se jich zbavíš,“ – vrhl temný pohled směrem k Blackovým – „ještě budeš muset připravit Charlieho na seznámení se svým novým přítelem.“ Široce se usmál a ukázal všechny zuby.
Zasténala jsem. „Moc díky.“
Usmál se tím pokřiveným úsměvem, který jsem milovala. „Brzy se vrátím,“ slíbil. Jeho oči bleskly zpátky k verandě, pak se naklonil, aby mě rychle políbil těsně pod hranu čelisti. Srdce mi freneticky bouchalo a taky jsem se podívala k verandě. Billy už se netvářil lhostejně; rukama svíral opěrky vozíku.
„Brzy,“ zdůraznila jsem, jak jsem otvírala dveře a vystoupila do deště.
Cítila jsem jeho oči na svých zádech, jak jsem napůl běžela lehkou sprškou k verandě.
„Dobrý den, Billy. Ahoj, Jacobe.“ Pozdravila jsem je tak vesele, jak jen jsem dokázala. „Charlie je celý den pryč – doufám, že nečekáte dlouho.“
„Dlouho ne,“ řekl Billy tlumeně. Jeho černé oči mě probodávaly „Jenom jsem tu chtěl nechat tohle,“ ukázal na hnědý papírový sáček, který mu ležel na klíně.
„Díky,“ řekla jsem, ačkoliv jsem neměla ponětí, co to může být. „Co kdybyste šli na chvilku dovnitř a osušili se?“
Předstírala jsem, že nevnímám jeho upřené pohledy, jak jsem odemykala dveře, a pokynula jim, aby šli dovnitř.
„Počkejte, já to vezmu,“ nabídla jsem se a otočila se, abych zavřela dveře. Dovolila jsem si jeden poslední pohled na Edwarda. Čekal, úplně bez pohnutí, oči vážné.
„Asi to bude chtít dát do ledničky,“ poznamenal Billy, jak mi podával balíček. „Jsou to domácí opečené ryby od Harryho Clearwatera – Charlie je má rád. V ledničce to tolik nezvlhne.“ Pokrčil rameny.
„Díky,“ opakovala jsem, ale tentokrát jsem to myslela upřímně. „Už mi docházela inspirace, jak nově upravit rybu, a on dneska určitě nějaké přinese.“
„Zase na rybách?“ zeptal se Billy s lehkým zábleskem v oku. „Tam na obvyklém místě? Možná se stavím, abych ho viděl.“
„Ne,“ lhala jsem rychle, můj obličej ztvrdl. „Měl namířeno někam na nové místo… ale nemám ponětí, kam.“
Všiml si mého změněného výrazu a byl z toho zamyšlený.
„Jacobe,“ řekl a pořád si mě měřil. „Co kdybys přinesl z auta ten nový obrázek Rebeky? Nechám ho tu taky pro Charlieho.“
„Kde je?“ zeptal se Jacob otráveně. Pohlédla jsem na něj, ale on se díval na podlahu, obočí stažené k sobě.
„Myslím, že jsem ho viděl v kufru,“ řekl Billy. „Možná to tam budeš muset prohrabat.“
Jacob se odloudal ven do deště.
Stáli jsme s Billym mlčky proti sobě. Po pár vteřinách začalo být mlčení nepříjemné, tak jsem se otočila a vydala se do kuchyně. Slyšela jsem, jak jeho mokrá kola kvílí na linoleu, jak mě následoval.
Nacpala jsem sáček do přeplněné horní police ledničky a otočila se, abych se na něj podívala. Jeho hluboce zvrásněný obličej byl nečitelný.
„Charlie se ještě dlouho nevrátí.“ Můj hlas byl téměř hrubý.
Přikývl na souhlas, ale nic neříkal.
„Ještě jednou díky za ty pečené ryby,“ nadhodila jsem.
Zase přikývl. Vzdychla jsem a založila si ruce na prsou.
Zdálo se, že vycítil, že jsem vzdala společenskou konverzaci. „Bello,“ řekl a pak zaváhal.
Čekala jsem.
„Bello,“ řekl znovu, „Charlie je jeden z mých nejlepších přátel.“
„Ano.“
Vyslovoval každé slovo pečlivě svým rachotivým hlasem. „Všiml jsem si, že trávíš čas s jedním z Cullenových.“
„Ano,“ zopakovala jsem krátce.
Jeho oči se přimhouřily. „Možná mi do toho nic není, ale nemyslím, že je to tak dobrý nápad.“
„Máte pravdu,“ souhlasila jsem. „Nic vám do toho není.“
Povytáhl své šedivějící obočí. „Ty to asi nevíš, ale Cullenova rodina má v rezervaci nepříjemnou pověst.“
„To pro mě není žádná novinka,“ informovala jsem ho tvrdým hlasem. To ho překvapilo. „Ale tu reputaci si zasloužili neprávem, viďte? Protože Cullenovi do rezervace nikdy nejezdí, že ne?“ Viděla jsem, že moje méně než jemná připomínka dohody, která jak vázala, tak chránila jeho kmen, ho zaskočila.
„To je pravda,“ souhlasil, v očích obezřetný pohled. „Zdá se… že jsi o Cullenových dobře informovaná. Informovanější, než jsem čekal.“
Měřila jsem si ho pohledem. „Možná jsem dokonce informovanější než vy.“
Našpulil tlusté rty, zatímco to zvažoval. „Možná,“ uznal, ale v očích mu zablýsklo. „Je Charlie také tak informovaný?“
Našel slabý článek v mém brnění.
„Charlie má Cullenovy hodně rád,“ ohradila jsem se. Jasně pochopil můj únik. Jeho výraz byl nešťastný, ale nepřekvapený.
„Nic mi do toho není,“ řekl. „Ale Charliemu možná ano.“
„A neměla by to taky být moje starost, jestli si myslím, nebo nemyslím, že do toho Charliemu něco je, co říkáte?“
Přemítala jsem, jestli vůbec porozuměl mojí zmatené otázce, jak jsem se snažila, abych neřekla nic kompromitujícího. Ale zdálo se, že porozuměl. Přemýšlel o tom chvíli, zatímco déšť bubnoval do střechy – jediný zvuk, který prolamoval ticho.
„Ano,“ vzdal to nakonec. „Asi je to taky tvoje věc.“
Vydechla jsem úlevou. „Díky Billy.“
„Jenom mysli na to, co děláš, Bello,“ nabádal mě.
„Dobře,“ souhlasila jsem rychle.
Zamračil se. „Chtěl jsem tím říct, abys v tom, co děláš, nepokračovala.“
Podívala jsem se mu do očí, naplněných jenom starostí o mě, a nevěděla jsem, co na to říct.
V tu chvíli nahlas bouchly dveře a já jsem při tom zvuku nadskočila.
„V autě žádná fotka není,“ slyšeli jsme Jacobův žalující hlas, ještě než se Jacob objevil. Ramena měl promočená deštěm a z vlasů mu kapalo, když se objevil za rohem.
„Hmm,“ zamručel Billy, najednou netečný, a otočil svůj vozík, aby synovi viděl do tváře. „Tak jsem ji asi nechal doma.“
Jacob dramaticky zakoulel očima. „Skvělé.“
„No, Bello, pověz Charliemu…“ odmlčel se Billy, než pokračoval, „že jsme se tu zastavili, no.“
„Povím,“ zamumlala jsem.
Jacob byl překvapený. „To už jedeme?“
„Charlie bude dlouho venku,“ vysvětloval Billy, jak projížděl kolem Jacoba.
„Aha.“ Jacob vypadal nespokojeně. „No, tak se snad uvidíme jindy, Bello.“
„Jasně,“ souhlasila jsem.
„Dávej na sebe pozor,“ varoval mě Billy. Neodpověděla jsem.
Jacob pomáhal otci ven ze dveří. Zamávala jsem jim krátce, rychle jsem pohlédla na svůj už prázdný náklaďáček a pak jsem zavřela dveře, ještě než odjeli.
Stála jsem na minutku v chodbě a poslouchala zvuk jejich auta, jak couvalo a odjíždělo. Nehýbala jsem se a čekala, až podrážděnost a úzkost opadnou. Když napětí konečně trochu odeznělo, šla jsem nahoru, abych se převlékla ze slavnostních šatů.
Vyzkoušela jsem si pár různých triček, nebyla jsem si jistá, co mám večer očekávat. Jak jsem se soustředila na to, co nadcházelo, to, co se právě stalo, jsem skoro pustila z hlavy. Teď, když jsem byla z dosahu Jasperova a Edwardova vlivu, musela jsem se přemáhat, abych předem nepodlehla zděšení. S výběrem oblečení jsem byla rychle hotová – hodila jsem na sebe starou flanelovou košili a džíny – protože jsem věděla, že stejně strávím celý večer v pršiplášti.
Zazvonil telefon a já jsem sprintovala dolů, abych ho zvedla. Existoval jenom jediný hlas, který jsem chtěla slyšet; cokoliv jiného bude zklamáním. Ale věděla jsem, že kdyby on chtěl se mnou mluvit, pravděpodobně by se prostě zjevil u mě v pokoji.
„Haló?“ zeptala jsem se a popadala dech.
„Bello? To jsem já,“ ohlásila se Jessica.
„Ach, ahoj, Jess.“ Trvalo mi chvilku, než jsem se vrátila do reality. Připadalo mi to jako měsíce, a ne dny, kdy jsem s Jess naposledy mluvila. „Jaký byl ples?“
„To byla taková legrace!“ horovala Jessica. Protože nepotřebovala nijak pobízet, spustila výčet toho, co se stalo včera večer, minutu po minutě. Já jsem dělala jenom hmmm a ááá na správných místech, ale nebylo snadné se soustředit. Jessica, Mike, ples, škola – všichni mi teď připadali podivně irelevantní. Pohledem jsem pořád střílela k oknu a snažila se odhadnout stupeň světla za těžkými mraky.
„Slyšela jsi, co jsem říkala, Bello?“ zeptala se Jessica nevrle.
„Promiň, cože?“
„Říkala jsem, že mě Mike políbil! Věřila bys tomu?“
„To je nádhera, Jess,“ řekla jsem.
„A co jsi včera dělala ty?“ vyzvídala Jessica, stále otrávená z nedostatku mé pozornosti. Nebo se možná zlobila, protože jsem se nevyptávala na podrobnosti.
„Nic, vážně. Prostě jsem byla venku a užívala si sluníčko.“
Uslyšela jsem v garáži Charlieho auto.
„Ozval se ti Edward Cullen?“
Přední dveře bouchly a já jsem slyšela, jak Charlie hlučí pod schody se svým rybářským náčiním.
„Hm.“ Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, co jí mám vykládat.
„Ahoj, děvenko!“ zavolal Charlie, jak vstoupil do kuchyně. Zamávala jsem mu.
Jess slyšela jeho hlas. „Jo tak, ty tam máš tátu. To nic – promluvíme si zítra. Uvidíme se na matice.“
„Ahoj, Jess.“ Zavěsila jsem telefon.
„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho. Omýval si ruce ve dřezu. „Kde máš ryby?“
„Vyndal jsem je do mrazáku.“
„Vezmu si pár kousků, než zmrznou – Billy ti tady dnes odpoledne nechal pár opečených ryb od Harryho Clearwatera,“ oznámila jsem naoko nadšeně.
„Vážně?“ Charliemu se rozzářily oči. „Ty mám moc rád.“
Charlie se šel umýt, zatímco já jsem chystala večeři. Netrvalo dlouho a seděli jsme u stolu a mlčky jedli. Charliemu jídlo chutnalo. Zoufale jsem přemýšlela, jak splním svůj úkol, snažila jsem se přijít na způsob, jak to téma nakousnout.
„Co jsi dneska dělala?“ zeptal se a vytrhl mě z mého snění.
„No, dneska odpoledne jsem byla venku kolem domu…“ Vlastně jenom kousek odpoledne. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vesele, ale žaludek se mi svíral. „A dnes dopoledne jsem byla na návštěvě u Cullenových.“
Charlie upustil vidličku.
„U doktora Cullena doma?“ zeptal se udiveně.
Předstírala jsem, že jsem si nevšimla jeho reakce. „Jo.“
„Co jsi tam dělala?“ Nezvedl svou vidličku.
„No, mám dnes večer tak trochu rande s Edwardem Cullenem a on mě chtěl představit svým rodičům… tati?“
Zdálo se, že Charlie má infarkt.
„Tati, jsi v pořádku?“
„Ty jdeš ven s Edwardem Cullenem?“ zahřměl.
Jejda. „Myslela jsem, že máš Cullenovy rád.“
„Je pro tebe moc starý,“ reptal.
„Oba chodíme do třeťáku,“ opravila jsem ho, ačkoliv kdyby tušil, jakou má pravdu, tak ho trefí šlak.
„Počkej…“ zarazil se. „Který z nich je Edwin?“
„Edward je nejmladší, ten s nazrzle hnědými vlasy.“ Ten nejkrásnější, ten božský…
„Aha, no, tak to je…“ – snažil se – „lepší, myslím. Nelíbí se mi, jak vypadá ten veliký. Jsem si jistý, že je to milý chlapec a tak, ale pro tebe mi přijde příliš… zralý. Takže ten Edwin s tebou chodí?“
„Je to Edward, tati.“
„Chodí s tebou?“
„Asi jo.“
„Včera večer jsi říkala, že tě žádný kluk z města nezajímá.“ Ale zase zvedl svou vidličku, takže jsem viděla, že to nejhorší máme za sebou.
„No, Edward nebydlí ve městě, tati.“
Věnoval mi přezíravý pohled, zatímco žvýkal.
„A stejně,“ pokračovala jsem, „je to ještě na začátku, víš. Takže mě neuváděj do rozpaků s těmi řečmi o chození, jo?“
„Kdy má přijít?“
„Bude tu za pár minut.“
„Kam půjdete?“
Hlasitě jsem zasténala. „Ty jsi jako španělská inkvizice. Budeme hrát baseball s jeho rodinou.“
Jeho obličej se svraštil, ale pak se konečně zachechtal. „Ty budeš hrát baseball?“
„No, já se asi budu většinou jen dívat.“
„To musíš mít toho kluka vážně ráda,“ podotkl podezíravě.
Povzdechla jsem si a zvedla oči v sloup.
Uslyšela jsem řev motoru, jak před naším domem zastavilo auto. Vyskočila jsem a začala po sobě uklízet nádobí.
„Nech to, já to dneska umyju. Ty mě moc rozmazluješ.“
Ozval se zvonek u dveří a Charlie se odloudal, aby otevřel. Byla jsem půl kroku za ním.
Neuvědomila jsem si, jak silně venku leje. Edward stál v záři světla na verandě a vypadal jako manekýn v reklamě na pláště do deště.
„Pojď dál, Edwarde.“
Vydechla jsem úlevou, že Charlie řekl jeho jméno správně.
„Děkuju, pane řediteli,“ řekl Edward uctivým hlasem.
„Běž dál a říkej mi Charlie. Ukaž, vezmu ti bundu.“
„Díky, pane.“
„Posaď se, Edwarde.“
Ušklíbla jsem se.
Edward se plynule posadil na židli, čímž mě přinutil sednout si vedle pana ředitele Swana na pohovku. Rychle jsem po něm vrhla zamračený pohled. Zamrkal Charliemu za zády.
„Takže jsem slyšel, že bereš mou holčičku podívat se na baseball.“ Jenom ve Washingtonu skutečnost, že leje jako z konve, nemá vůbec žádný dopad na hraní venkovních sportů.
„Ano, pane, tak to máme v plánu.“ Nevypadal překvapeně, že jsem otci řekla pravdu. Ovšem možná nás poslouchal.
„No, to pro vás bude posila.“
Charlie se zasmál a Edward se přidal.
„Dobře.“ Vstala jsem. „Dost humoru na můj účet. Půjdeme.“ Šla jsem zpátky do haly a natáhla si bundu. Šli za mnou.
„Ne moc pozdě, Bell.“
„Nebojte se, Charlie, přivedu ji domů brzy,“ slíbil Edward.
„Dávej na mou holčičku pozor, ano?“
Zasténala jsem, ale oni mě ignorovali.
„Se mnou bude v bezpečí, slibuju, pane.“
Charlie nemohl pochybovat o Edwardově upřímnosti, zněla z každého slova.
Vykradla jsem se ven. Oni se oba ještě zasmáli a Edward pak vyšel za mnou.
Na verandě jsem zůstala stát jako přimrazená. Vedle mého náklaďáčku stál obrovský Jeep. Jeho pneumatiky mi sahaly výš než do pasu. Přes přední i zadní světlomety měl kovové zábrany a čtyři obrovské světlomety byly namontované na ochranném rámu. Kapota byla zářivě červená.
Charlie dlouze zahvízdal.
„Zapněte si pásy,“ zajíkl se.
Edward obešel auto ke dveřím na mé straně a otevřel mi. Odhadla jsem vzdálenost k sedadlu a připravila se, že budu muset skákat. Povzdechl si a pak mě jednou rukou zvedl. Doufala jsem, že si toho Charlie nevšiml.
Zatímco se normálním, lidským krokem vracel na místo řidiče, snažila jsem se zapnout si pás. Ale bylo tam příliš mnoho sponek.
„K čemu to všechno je?“ zeptala jsem se, když otevřel dveře.
„To jsou popruhy na jízdu v terénu.“
„Jejda.“
Snažila jsem se najít správná místa, aby všechny přezky zapadly, ale moc rychle mi to nešlo. Zase si povzdychl a natáhl se, aby mi pomohl. Byla jsem ráda, že déšť je tak hustý, že Charlieho na verandě nebylo jasně vidět. To znamenalo, že ani on neviděl, jak mi Edward rukama přejíždí po krku, hladí mě po klíční kosti. Vzdala jsem snahu pomoct mu a soustředila jsem se na to, aby mi stačil dech.
Edward otočil klíčkem a motor s řevem nastartoval. Odjeli jsme od domu.
„Ty máš teda ale… velký džíp.“
„To je Emmettův. Říkal jsem si, že asi nebudeš chtít celou cestu utíkat.“
„Kde tohle parkujete?“
„Přestavěli jsme jednu z venkovních budov na garáž.“
„Ty si nezapneš pás?“
Vrhl po mně nevěřícný pohled.
Pak mi něco docvaklo.
„Utíkat celou cestu? To znamená, že kus cesty stejně budeme muset běžet?“ Hlas mi stoupl o několik oktáv.
Usmál se napjatě. „Ty utíkat nebudeš.“
„Mně jen bude špatně.“
„Drž oči zavřené a budeš v pohodě.“
Kousla jsem se do rtu, abych potlačila paniku.
Naklonil se ke mně, aby mě políbil na temeno hlavy, a pak zasténal. Zmateně jsem se na něj podívala.
„Ty v dešti tak hezky voníš,“ vysvětlil mi.
„A to je dobře, nebo špatně?“ zeptala jsem se obezřetně.
Povzdechl si. „Obojí, vždycky obojí.“
Nevím, jak našel cestu v té tmě a lijáku, ale najednou jsme se ocitli na vedlejší silnici, která nebyla ani tak silnice, jako spíš horská stezka. Konverzace byla na dlouho nemožná, protože já jsem se natřásala na sedadle jako sbíječka. On si, zdá se, jízdu užíval, protože se celou cestu zeširoka usmíval.
A pak jsme dojeli na konec silnice; stromy obestoupily džíp jako zelená stěna. Déšť se změnil v pouhé mrholení, které s každou vteřinou ustávalo, nebe se rozjasňovalo skrz mraky.
„Promiň, Bello, odsud musíme po svých.“
„Víš co? Tak já tady prostě počkám.“
„Co se stalo s tvou odvahou? Dnes ráno jsi byla mimořádná.“
„Ještě jsem nezapomněla na posledně.“ Je možné, že to bylo teprve včera?
Obešel auto k mým dveřím jako žíznivá čára. Začal mě rozepínat.
„Já to udělám, ty jdi napřed,“ protestovala jsem.
„Hmmm…“ zauvažoval, jak to rychle dokončil. „Zdá se, že ti budu muset napravit vzpomínku.“
Než jsem mohla zareagovat, vytáhl mě z džípu a postavil mě na zem. Teď už sotva mžilo; Alice bude mít pravdu.
„Napravit mou vzpomínku?“ zeptala jsem se nervózně.
„Něco takového.“ Pozorně se na mě zadíval, ale v očích mu vesele jiskřilo. Položil ruce na kapotu po obou stranách mé hlavy, naklonil se dopředu a přinutil mě tak přitisknout se zády na dveře. Naklonil se ještě blíž, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Neměla jsem kam uhnout.
„Teď mi řekni,“ vydechl a jenom jeho vůně narušovala můj myšlenkový proces, „čeho přesně se bojíš?“
„No, ehm, že narazím do stromu –“ polkla jsem „– a umřu. A pak že mi bude špatně.“
Potlačil úsměv. Pak sklonil hlavu dolů a svými chladnými rty se měkce dotkl důlku dole na mém krku.
„Pořád se ještě bojíš?“ zašeptal mi do kůže.
„Ano,“ snažila jsem se soustředit. „Že narazím do stromu a že mi bude špatně.“
Jeho nos si razil cestu po kůži mého krku ke špičce brady. Jeho studený dech mě šimral.
„Stromy,“ lapala jsem po dechu. „Nevolnost z pohybu.“
Zvedl obličej, aby mě políbil na víčka. „Bello, snad si vážně nemyslíš, že bych narazil do stromu, viď že ne?“
„Ty ne, ale já bych mohla.“ V mém hlasu nebylo žádné přesvědčení. Zavětřil snadné vítězství.
Pomalu mě líbal dolů po tváři a zastavil se zrovna v koutku úst.
„Copak bych dovolil, aby ti strom ublížil?“ Jeho rty se sotva otíraly o můj chvějící se spodní ret.
„Ne,“ vydechla jsem. Věděla jsem, že moje skvělá obrana má i druhý hlas, ale nějak jsem si ho nedokázala vybavit.
„Vidíš,“ jeho pootevřené rty se hýbaly na mých, „není čeho se bát, že ne?“
„Ne,“ vzdychla jsem a vzdala to.
Pak vzal můj obličej do svých rukou téměř hrubě a líbal mě doopravdy, jeho neústupné rty se tiskly k mým.
Pro moje chování skutečně neexistovala žádná omluva. O tom už jsem věděla svoje. A přesto jsem se nedokázala udržet a reagovala jsem přesně jako poprvé. Místo abych držela bez pohnutí, jsem natáhla paže, pevně mu je ovinula kolem krku a přitiskla jsem se k jeho tělu, které vzápětí zkamenělo. Povzdychla jsem si, rty pootevřené.
Zavrávoral dozadu a bez námahy prolomil mé sevření.
„Zatraceně, Bello!“ lapal po dechu. „Ty budeš moje smrt, to přísahám.“
Naklonila jsem se dopředu a opřela se rukama o kolena, abych neupadla.
„Ty jsi nezničitelný,“ zamumlala jsem a snažila se popadnout dech.
„To jsem si mohl myslet, než jsem potkal tebe. Teď odsud pojďme, dřív než udělám něco opravdu hloupého,“ zabručel.
Hodil si mě na záda jako předtím, a já jsem viděla mimořádné úsilí, které ho to stálo, aby byl tak něžný. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a zasekla mu paže v kravatovém sevření kolem krku.
„Nezapomeň zavřít oči,“ varoval přísně.
Rychle jsem zabořila obličej do jeho lopatky, pod svou paži, a pevně zavřela oči.
A sotva jsem poznala, že se pohybujeme. Cítila jsem, jak pode mnou klouže vpřed, ale stejně tak se mohl procházet po chodníku, protože ten pohyb byl tak plynulý. Byla jsem v pokušení se kouknout, jenom abych viděla, jestli skutečně letí lesem tak jako předtím, ale odolala jsem. Za tu strašnou mdlobu to nestálo. Spokojila jsem se s tím, že jsem poslouchala jeho dech, jak se vyrovnaně nadechuje a vydechuje.
Nebyla jsem si zcela jistá, že jsme zastavili, dokud nesáhl dozadu a nedotkl se mých vlasů.
„Už je konec, Bello.“
Odvážila jsem se otevřít oči a opravdu, stáli jsme na místě. Ztuhle jsem povolila sevření jeho těla a sklouzla na zem. Přistála jsem na zadku.
„Au!“ zasupěla jsem, jak jsem padla na mokrou zem.
Zíral na mě nevěřícně, evidentně si nebyl jistý, jestli vážně není blázen, když mu připadám zábavná. Ale můj udivený výraz ho postrčil a on propukl v šílený smích.
Zvedla jsem se a dělala, že si ho nevšímám, zatímco jsem si ometala bláto a kapradí z bundy. Tím víc se smál. Otrávená jsem se loudala do lesa.
Ucítila jsem jeho paži kolem pasu.
„Kam jdeš, Bello?“
„Dívat se na baseballový zápas. Tebe, zdá se, hra už nezajímá, ale jsem si jistá, že ostatní se budou bavit i tak.“
„Jdeš špatným směrem.“
Otočila jsem se dokola, aniž bych se na něj podívala, a vydala se opačným směrem. Zase mě dohonil.
„Nezlob se, nemohl jsem si pomoct. Měla bys vidět, jak ses tvářila.“ Zachechtal se, nemohl přestat.
„Ach tak, takže ty jsi jediný, kdo se tady smí zlobit?“ zeptala jsem se a zvedla obočí.
„Já jsem se na tebe nezlobil.“
„Bello, ty budeš moje smrt?“ citovala jsem kysele.
„To bylo prosté konstatování.“
Snažila jsem se zase se od něj otočit, ale držel mě pevně.
„Ty ses zlobil,“ stála jsem si na svém.
„Ano.“
„Ale zrovna jsi řekl –“
„Že jsem se nezlobil na tebe. Copak to nechápeš, Bello?“ Byl najednou naléhavý, všechny stopy žertování byly pryč. „Nechápeš?“
„Co mám chápat?“ zeptala jsem se, zmatená jeho náhlou změnou nálady stejně jako jeho slovy.
„Já se nikdy nezlobím na tebe – jak bych mohl? Jsi tak statečná… důvěřivá, vřelá.“
„Tak proč?“ zašeptala jsem a vzpomněla jsem si na černé nálady, které ho ode mě odvedly a které jsem si vždycky vykládala jako dobře pochopitelnou frustraci – frustraci nad svou slabostí, pomalostí, nad svými nepoddajnými lidskými reakcemi…
Opatrně mi vzal obličej do dlaní. „Já se zlobím na sebe,“ řekl něžně. „Na to, že tě neustále navzdory svému odhodlání vystavuju nebezpečí. Samotná moje existence tě ohrožuje. Někdy se skutečně nenávidím. Měl bych být silnější, měl bych být schopen –“
Položila jsem mu ruku přes ústa. „Mlč.“
Vzal mou ruku, sundal ji ze svých rtů a podržel si ji na tváři.
„Miluju tě,“ řekl. „Je to ubohá omluva pro to, co dělám, ale je to přesto pravda.“
Bylo to poprvé, kdy mi řekl, že mě miluje – tolika slovy. On si to možná neuvědomoval, ale já rozhodně ano.
„Teď, prosím, se snaž udržet,“ pokračoval a sklonil se, aby mě zlehka políbil.
Držela jsem naprosto bez pohnutí. Pak jsem si povzdechla.
„Slíbil jsi policejnímu řediteli Swanovi, že mě dovedeš domů brzy, vzpomínáš? Měli bychom radši jít.“
„Ano, paní učitelko.“
Uličnicky se usmál a pustil mě, držel mě jenom za ruku. Vedl mě několik kroků skrz vysoké mokré kapradiny a koberce mechu, kolem mohutné tsugy kanadské, a najednou jsme stáli na kraji obrovského otevřeného pole uprostřed Olympijského pohoří. Oproti každému baseballovému stadionu mělo dvojnásobnou rozlohu.
Viděla jsem, že všichni ostatní už tam jsou; Esme, Emmett a Rosalie seděli na holých kamenech, ti k nám byli nejblíž, možná sto metrů od nás. Mnohem dál jsem viděla Jaspera a Alici, alespoň čtyři sta metrů daleko, zdálo se, že si něčím hází tam a sem, ale nikde jsem neviděla žádný míč. Vypadalo to, jako že Carlisle označuje mety, ale opravdu mohou být tak daleko od sebe?
Když jsme přišli na dohled, ti tři na kamenech vstali. Esme se vydala k nám. Emmett ji následoval po dlouhém pohledu na Rosaliina záda; Rosalie se půvabně zvedla a odkráčela k poli, aniž na nás pohlédla. Můj žaludek na to zareagoval nepříjemným zachvěním.
„Tos byl ty, koho jsme slyšeli, Edwarde?“ zeptala se Esme, když došla k nám.
„Znělo to, jako když dusíš medvěda,“ objasnil Emmett.
Váhavě jsem se na Esme usmála. „Byl to on.“
„Bella byla nechtěně moc legrační,“ vysvětloval Edward, aby to rychle uvedl na pravou míru.
Alice opustila svou pozici a běžela, nebo tančila, k nám. Zlehka se zastavila kousek od nás. „Je čas,“ oznámila.
Jakmile promluvila, lesem kolem nás otřáslo hluboké dunění hromu a pak udeřilo západně směrem k městu.
„Není to strašidelné?“ mrkl na mě Emmett, jako bychom se znali odjakživa.
„Pojďme.“ Alice vzala Emmetta za ruku a vyrazili k obrovskému hřišti; ona běžela jako gazela. On byl skoro tak půvabný a zrovna tak rychlý – přesto Emmetta nemohl nikdo přirovnávat ke gazele.
„Jsi připravená na hru?“ zeptal se Edward a v očích mu nadšeně jiskřilo.
Snažila jsem se znít stejně nadšeně. „Týme, do toho!“
Uchechtl se, rozcuchal mi vlasy a vydal se za těmi dvěma. Jeho běh byl agresivnější, spíš gepardí než gazelí, takže je rychle předběhl. Ten půvab a síla mi braly dech.
„Půjdeme dolů?“ zeptala se Esme svým ,měkkým, melodickým hlasem a já jsem si uvědomila, že za nimi zírám s otevřenou pusou. Rychle jsem srovnala svůj výraz a přikývla. Esme mezi námi nechávala pár kroků odstup a já jsem přemítala, jestli si pořád dává pozor, aby mě nevystrašila. Přizpůsobovala svůj krok mému a nedávala najevo netrpělivost, že jsem pomalá.
„Vy s nimi nehrajete?“ zeptala jsem se ostýchavě.
„Ne, já radši soudcuju – ráda je udržuju v mezích poctivé hry,“ vysvětlovala.
„Takže oni rádi podvádějí?“
„No ano – měla bys slyšet hádky, které spolu vedou! Vlastně doufám, že to neuslyšíš, myslela by sis, že je vychovala vlčí smečka.“
„Mluvíte jako moje máma,“ zasmála jsem se překvapeně.
Ona se také zasmála. „No, opravdu je ve většině ohledů považuju za své děti. Nikdy jsem se nedokázala dostat přes svoje mateřské instinkty – říkal ti Edward, že jsem ztratila dítě?“
„Ne,“ zamumlala jsem ohromeně a snažila jsem se pochopit, na jaký život vzpomíná.
„Ano, své první a jediné děťátko. Zemřel jen pár dní po narození, chudáček můj malý,“ povzdechla si. „Zlomilo mi to srdce – a proto jsem skočila z toho útesu, víš,“ dodala věcně.
„Edward jenom říkal, že jste spadla,“ zakoktala jsem.
„Vždycky džentlmen,“ usmála se. „Edward byl první z mých nových synů. Vždycky jsem o něm takhle smýšlela, ačkoliv je starší než já, tedy alespoň v jednom ohledu.“ Vřele se na mě usmála. „Proto jsem tak ráda, že si tě našel, drahoušku.“ Ta něžnost zněla na jejích rtech tak přirozeně. „Příliš dlouho stál stranou; bolelo mě, když jsem viděla jeho osamělost.“
„Takže vám to nevadí?“ zeptala jsem se zase váhavě. „Že pro něj… nejsem ta pravá?“
„Ne.“ Byla zamyšlená. „Vybral si tebe. Však ono to nějak půjde,“ prohlásila, ačkoliv se jí čelo vraštilo starostmi. Ozvala se další hromová rána.
Esme se v tu chvíli zastavila; zjevně jsme došly na kraj pole. Vypadalo to, že už si utvořili družstva. Edward byl daleko vzadu v levém poli, Carlisle stál mezi první a druhou metou a Alice držela míč, postavená na místě nadhazovače.
Emmett máchal hliníkovou pálkou; téměř nepostřehnutelně svištěla vzduchem. Čekala jsem, že si stoupne na pálkoviště, ale pak jsem si všimla, jak zaujímal postoj, že už tam je – dál od místa nadhazovače, než bych si myslela, že je možné. Jasper stál několik kroků za ním, dělal chytače druhého týmu. Samozřejmě, nikdo z nich neměl rukavice.
„V pořádku,“ zavolala Esme jasným hlasem, o kterém jsem věděla, že ho uslyší i Edward, ačkoliv byl tak daleko, „začněte.“
Alice se postavila zpříma, klamavě nehybná. Zdálo se, že dává přednost kradmému švihu spíš než zastrašujícímu rozmachu paží. Držela míč oběma rukama u pasu, a pak, podobná výpadu kobry, její pravá ruka vystřelila a míč plesknul Jasperovi do ruky.
„Byl to strike?“ zašeptala jsem Esme.
„Když to neodrazí, je to strike,“ odpověděla.
Jasper mrštil míčem zpátky Alici do nastavené ruky. Dovolila si krátký úšklebek. A pak se její ruka znovu zatočila.
Tentokrát se pálce nějak podařilo švihnout včas, aby trefila neviditelný míč. Rána při dopadu byla ohlušující, hromová; odrážela se od hor – okamžitě jsem pochopila nutnost hromu.
Míč vystřelil jako meteor nad hřiště a zaletěl hluboko do okolního lesa.
„Home run,“ zamumlala jsem.
„Počkejte,“ napomínala je Esme a pozorně naslouchala s jednou rukou zvednutou. Emmett se hnal jako ohnivá čára nad metami, Carlisle mu byl těsně v patách. Uvědomila jsem si, že Edward chybí.
„Out!“ zavolala Esme jasným hlasem. Zírala jsem nevěřícně, jak se Edward vynořil z lemu stromů, ve zvednuté ruce míč, na tváři široký úsměv, který jsem viděla i já.
„Emmett má nejsilnější úder,“ vysvětlovala Esme, „ale Edward nejrychleji běhá.“
Směna pokračovala před mýma nevěřícíma očima. Nedokázala jsem sledovat rychlý pohyb míče ani bleskurychlé přesuny jejich postav po hřišti.
Pochopila jsem další důvody, proč se hrou čekali na bouřku s hromobitím, když Jasper, ve snaze vyhnout se Edwardovu neomylnému zákroku, poslal míč nízkou ranou ke Carlisleovi. Carlisle vyběhl po míči a pak se s Jasperem předháněli, kdo dřív doběhne k první metě. Když se srazili, znělo to jako náraz dvou obrovských padajících balvanů. Starostlivě jsem vyskočila, ale jim se nic nestalo.
„Sedí!“ zavolala Esme klidným hlasem.
Emmettův tým byl na pálce – Rosalii se povedlo oběhnout mety, když vyběhla po jednom z Emmettových dlouhých odpalů – když Edward chytil třetí out. Přisprintoval ke mně a jiskřil vzrušením.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se.
„Jedna věc je jistá, už se nikdy nedokážu posadit k nudnému zápasu první baseballové ligy.“
„A zní to, jako kdybys to předtím dělala často,“ zasmál se.
„Jsem trochu zklamaná,“ dobírala jsem si ho.
„Proč?“ zeptal se zmateně.
„No, bylo by hezké, kdybych mohla najít aspoň jednu věc, kterou bys nedělal líp než zbytek lidí na celé planetě.“
Zasvítil svým speciálním pokřiveným úsměvem, který mi bral dech.
„Jsem na pálce,“ řekl a namířil na stanoviště.
Hrál s rozmyslem, držel míč nízko, z dosahu Rosaliiny vždy připravené ruky ve vnějším hřišti a získal dvě mety jako blesk, dřív než Emmett dokázal dostat míč zpátky do hry. Carlisle vyrazil jeden tak daleko z hřiště – s ranou, z které mě bolely uši – že oba s Edwardem oběhli všechny mety. Alice si s nimi půvabně pleskla zdviženou dlaní.
Skóre se soustavně měnilo, jak hra pokračovala, a oni se sobě navzájem pošklebovali jako kluci na ulici, jak se střídali ve vedení. Esme je příležitostně napomínala. Hrom bil dál, ale my jsme zůstávali sušší, jak Alice předpověděla.
Carlisle byl na pálce, Edward chytal, když Alice najednou hlasitě vyjekla. Já jsem jako obvykle nemohla oči odtrhnout od Edwarda, takže jsem viděla, jak mu hlava vystřelila vzhůru, aby se na ni podíval. Jejich oči se střetly a něco mezi nimi na okamžik proudilo. Stál vedle mě, než se ostatní mohli zeptat Alice, co se děje.
„Alice?“ Hlas Esme byl napjatý.
„Neviděla jsem – nemůžu říct,“ zašeptala.
Všichni ostatní už byli pohromadě.
„Co se děje Alice?“ zeptal se Carlisle klidným hlasem autority.
„Cestovali mnohem rychleji, než jsem si myslela,“ řekla, „vidím, že jsem je předtím viděla ze špatné perspektivy,“ zašeptala.
Jasper se nad ní ochranitelsky sklonil. „Co se změnilo?“ zeptal se.
„Slyšeli nás hrát, a to změnilo jejich trasu,“ řekla zkroušeně, protože se cítila zodpovědná za to, co ji vyděsilo.
Sedm párů rychlých očí blesklo do mého obličeje a zase stranou.
„Jak brzy?“ zeptal se Carlisle a otočil se k Edwardovi.
Edwardovi po obličeji přelétl pohled intenzivního soustředění.
„Méně než pět minut. Oni běží – chtějí si zahrát.“ Zamračil se.
„Dokážeš to?“ zeptal se ho Carlisle, jeho oči znovu kmitly ke mně.
„Ne, ne když ji ponesu –“ odmlčel se. „Navíc, poslední věc, kterou potřebujeme, je, aby zachytili pach a začali lovit.“
„Kolik?“ zeptal se Emmett Alice.
„Tři,“ odpověděla lakonicky.
„Tři!“ řekl posměšně. „Tak ať přijdou.“ Na masivních pažích mu naběhly ocelové pásy svalů.
Na zlomek vteřiny, který se zdál delší, než skutečně byl, Carlisle rozvažoval. Jenom Emmett se tvářil nevzrušeně; ostatní viseli znepokojenými pohledy na Carlisleově obličeji.
„Budeme pokračovat ve hře,“ rozhodl Carlisle nakonec. Jeho hlas byl chladný a vyrovnaný. „Alice říkala, že jsou jenom zvědaví.“
Všechno tohle bylo řečeno v metelici slov, která trvala jen pár vteřin. Poslouchala jsem pozorně a zachytila většinu, ačkoliv jsem neslyšela, na co se teď Esme ptala Edwarda tiše vibrujícími rty. Jenom jsem viděla lehké zachvění jeho hlavy a úlevný pohled na jejím obličeji.
„Ty chytej, Esme,“ řekl. „Já to teď budu soudit.“ A postavil se přede mě.
Ostatní se vrátili na hřiště, obezřetně prohledávali temný les svýma ostřížíma očima. Alice a Esme se orientovaly na místo, kde jsem stála já.
„Spusť si vlasy,“ řekl Edward tichým, vyrovnaným hlasem.
Poslušně jsem si z vlasů vytáhla gumičku a roztřásla vlasy kolem sebe.
Řekla jsem, co bylo jasné. „Návštěvníci právě přicházejí.“
„Ano, zůstaň velmi klidná, buď zticha a nehýbej se ode mě, prosím.“ Dobře skrýval napětí v hlasu, ale já jsem ho slyšela. Přetáhl mé dlouhé vlasy dopředu, aby mi splývaly kolem obličeje.
„To nepomůže,“ řekla Alice tiše. „Cítila jsem ji přes celé hřiště.“
„Já vím.“ Jeho tón byl podbarvený vědomím marnosti.
Carlisle stál na značce a ostatní se nesoustředěně přidali ke hře.
„Na co se tě Esme ptala?“ zašeptala jsem.
Váhal vteřinu, než odpověděl. „Jestli mají žízeň,“ zamumlal neochotně.
Vteřiny odtikávaly; hra teď postupovala apaticky. Nikdo se neodvážil udeřit silněji a Emmett, Rosalie i Jasper se drželi ve vnitřním hřišti. Tu a tam, navzdory strachu, který mi otupoval mozek, jsem si všimla, že se na mě Rosalie dívá. Její pohled nic neprozrazoval, ale podle toho, jak špulila pusu, jsem usoudila, že se zlobí.
Edward nevěnoval vůbec žádnou pozornost hře, jeho oči i mysl pročesávaly les.
„Je mi to líto, Bello,“ zašeptal zuřivě. „Bylo to hloupé, nezodpovědné, takhle tě vystavit nebezpečí. Moc se ti omlouvám.“
Slyšela jsem, jak se jeho dech zastavil a oči zůstaly stát na pravém poli. Udělal půlkrok, nastavil se mezi mě a to, co se blížilo.
Carlisle, Emmett a ostatní se otočili stejným směrem, odkud slyšeli kroky přicházejících, příliš slabé pro mé uši.
18. LOV
Vynořovali se z kraje lesa po jednom, v několikametrových rozestupech. První muž, který se na pasece objevil, okamžitě ustoupil zpátky a umožnil tak druhému muži – vysokému, tmavovlasému – aby se postavil do čela a jasně tak dal najevo, kdo smečku vede. Třetí byla žena; na tu vzdálenost jsem viděla jenom to, že má vlasy v neuvěřitelném odstínu červené.
Semkli se do řady a pak obezřetně pokračovali k Edwardově rodině. Prokazovali přitom přirozenou úctu smečky predátorů, která se střetne s větší, neznámou skupinou svého druhu.
Když se přiblížili, viděla jsem, jak se liší od Cullenových. Jejich chůze se podobala chůzi kočičí, drželi tělo tak, jako by soustavně byli připravení se přikrčit a provést výpad. Byli oblečení jako obyčejní výletníci: v džínách a neformálních košilích na knoflíky z těžkých, nepromokavých látek. Oblečení ovšem měli odrbané z častého nošení a byli bosi. Oba muži měli krátce střižené vlasy, ale zářivé oranžové vlasy ženy byly plné listí a smetí z lesa.
Jejich pronikavé oči si opatrně měřily upravenější, městský zjev Carlisleův, kterému po bocích stáli Emmett a Jasper a který rezervovaně udělal pár kroků vpřed, aby je pozdravil. Bez jakékoli zjevné komunikace mezi sebou se všichni napřímili do uvolněnějšího, vzpřímeného postoje.
Muž vpředu byl rozhodně nejkrásnější, jeho pleť měla přes typickou bledost olivový nádech, jeho vlasy byly zářivě černé. Byl střední postavy; s tvrdými svaly, samozřejmě, ale s Emmettovou muskulaturou se nemohl rovnat. Usmíval se uvolněně a odhaloval přitom dvě řady zářivě bílých zubů.
Žena byla divočejší, její oči neklidně těkaly mezi muži, kteří stáli proti ní, a volným seskupením kolem mé osoby; rozcuchané vlasy se jí chvěly v lehkém větříku. Její držení těla bylo jasně kočičí. Ten druhý muž se nenápadně držel za nimi, byl štíhlejší než vůdce, jeho světlé hnědé vlasy a pravidelné rysy nebyly nijak zajímavé. Ale jeho oči, ačkoliv byly naprosto klidné, se jaksi zdály nejostražitější.
Také jejich oči byly jiné. Ne zlaté nebo černé, jak bych čekala, ale temně červené barvy, která byla znepokojivá a zlověstná.
Tmavovlasý muž, stále s úsměvem na rtech, předstoupil před Carlislea.
„Mysleli jsme, že slyšíme hru,“ řekl uvolněným hlasem s lehoučkým francouzským přízvukem. „Já jsem Laurent, a tohle jsou Victoria a James.“ Ukázal na upíry vedle sebe.
„Já jsem Carlisle, tohle je moje rodina. Emmett a Jasper, Rosalie, Esme a Alice, Edward a Bella,“ ukazoval na nás po skupinkách, schválně nepoutal pozornost k jednotlivcům. Cítila jsem šok, když vyslovil moje jméno.
„Máte místo pro pár dalších hráčů?“ zeptal se Laurent společensky.
Carlisle se přizpůsobil Laurentovu přátelskému tónu. „Vlastně jsme zrovna končili. Ale určitě bychom měli zájem někdy příště. Plánujete zůstat v oblasti dlouho?“
„Máme namířeno na sever, ale byli jsme zvědaví, chtěli jsme vědět, kdo je tu poblíž. Už dlouho jsme nepotkali žádnou společnost.“
„No, tato oblast je obvykle prázdná kromě nás a příležitostných návštěvníků, jako jste vy.“
Napjatá atmosféra se pomalu změnila v uvolněnou konverzaci; předpokládám, že Jasper použil svůj zvláštní dar, aby ovládl situaci.
„Jaké je vaše loviště?“ zeptal se Laurent nenuceně.
Carlisle ignoroval předpoklad, který se v té otázce skrýval. „Tady Olympijské pohoří, příležitostně i Coast Ranges. Máme tady blízko trvalé bydliště. Nahoře nedaleko Denali je další trvalé osídlení podobné tomu našemu.“
Laurent se zlehka zhoupl na patách.
„Trvalé? Jak se vám to daří?“ V jeho hlasu byla upřímná zvědavost.
„Co kdybyste se s námi vrátili k nám domů, abychom si mohli pohodlně popovídat?“ pozval je Carlisle. „Je to poněkud dlouhý příběh.“
James a Victoria si vyměnili překvapený pohled při zmínce slova „domů“, ale Laurent ovládal svůj výraz lépe.
„To zní velmi zajímavě, rádi přijímáme.“ Jeho úsměv byl dobrácký. „Celou cestu dolů z Ontaria jsme byli na lovu a ještě jsme ani neměli příležitost dát se trochu do pořádku.“ Jeho oči uznale přejely po Carlisleově uhlazeném vzezření.
„Prosím neurazte se, ale ocenili bychom, kdybyste v této oblasti nelovili. Musíme zůstat nenápadní, chápete,“ vysvětloval Carlisle.
„Samozřejmě.“ Laurent přikývl. „Rozhodně nechceme zasahovat do vašeho teritoria. Ostatně kousek od Seattlu jsme se stejně zrovna najedli,“ zasmál se. Po páteři mi přeběhl mráz.
„Ukážeme vám cestu, jestli chcete běžet s námi – Emmette a Alice, vy můžete jít s Edwardem a Bellou pro džíp,“ dodal Carlisle nenuceně.
Tři věci jako by se udaly současně, zatímco Carlisle mluvil. Moje vlasy se zvedly s lehkým větříkem, Edward ztuhl, a ten druhý muž, James, najednou zvedl hlavu a měřil si mě, nozdry rozšířené.
Všichni okamžitě znehybněli, když James kolébavě učinil krok vpřed a nahrbil se. Edward vycenil zuby, zaujal obranný postoj a z hrdla se mu vydralo šelmí zavrčení. Vůbec se to nepodobalo hravým zvukům, které jsem od něj slyšela dnes ráno; byl to ten nejhrozivější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, a od kořínků vlasů po paty mi přeběhlo chvění.
„Co je to?“ zvolal Laurent s neskrývaným překvapením. Ani James, ani Edward neuvolnili své agresivní postoje. James se zlehka naklonil ke straně a Edward zareagoval úplně stejně.
„Ona je tu s námi.“ Carlisleovo pevné odmítnutí bylo namířeno k Jamesovi. Laurent asi nezachytil můj pach tak silně jako James, ale z jeho obličeje teď bylo vidět, že mu to došlo.
„Vy jste si přinesli svačinku?“ zeptal se a zatvářil se nevěřícně, jak učinil bezděky krok vpřed.
Edward zavrčel ještě hrozivěji, drsně, jeho ret se ohrnul vysoko nad jeho blýskavé, vyceněné zuby. Laurent zase ustoupil zpátky.
„Říkal jsem, že je tu s námi,“ napomenul ho Carlisle tvrdým hlasem.
„Ale ona je člověk,“ protestoval Laurent. Ta slova nebyla vůbec agresivní, jenom udivená.
„Ano.“ Emmett, kterého po Carlisleově boku nešlo přehlédnout, se významně podíval na Jamese. James se pomalu napřímil ze svého nahrbení, ale nespouštěl ze mě oči, nozdry měl stále rozšířené. Edward zůstával přede mnou napjatý jako lev.
Když Laurent promluvil, jeho tón byl uklidňující – snažil se rozptýlit náhlou nepřátelskost. „Zdá se, že se o sobě navzájem máme hodně co učit.“
„Je to tak.“ Carlisleův hlas byl stále chladný.
„Přesto bychom rádi přijali vaše pozvání.“ Jeho oči šlehly ke mně a zpátky na Carlislea. „A lidské dívce samozřejmě neublížíme. Nebudeme lovit ve vašem revíru, jak jsem řekl.“
James pohlédl nevěřícně a s popuzením na Laurenta a vyměnil si další krátký pohled s Victorií, jejíž oči stále nervózně těkaly z obličeje na obličej.
Carlisle si na chviličku měřil Laurentův upřímný výraz, než promluvil. „Ukážeme vám cestu. Jaspere, Rosalie, Esme?“ zavolal. Semkli se dohromady, aby na mě nebylo vidět. Alice stála okamžitě vedle mě a Emmett pomalu ustoupil, oči zkřížené s Jamesovými, jak couval k nám.
„Tak jdeme, Bello,“ Edwardův hlas byl tichý a ponurý.
Celou dobu jsem stála na tom místě, jako kdybych tam zapustila kořeny, byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala ani pohnout. Edward mě musel popadnout za loket a ostře mnou škubnout, aby prolomil můj trans. Alice a Emmett se drželi hned za námi, aby mě zakrývali. Klopýtala jsem vedle Edwarda, stále ochromená strachy. Neslyšela jsem, jestli hlavní skupina už odešla. Edwardova netrpělivost byla téměř hmatatelná, jak jsme odcházeli lidskou rychlostí na kraj lesa.
Jakmile jsme byli mezi stromy, Edward si mě přehodil přes rameno, aniž by porušil krok. Chytila jsem se ho co nejpevněji. Vyrazil a ostatní se mu drželi v patách. Držela jsem hlavu skloněnou, ale moje oči, vykulené strachem, se nechtěly zavřít. Ti tři se teď nořili do černého lesa jako přízraky. Pocit veselí, který se Edwarda při běhu obvykle zmocňoval, byl nahrazen zuřivostí, která ho spalovala a poháněla k ještě větší rychlosti. I když mě nesl na zádech, ostatní mu nestačili.
Doběhli jsme k džípu v nemožně krátkém čase a Edward sotva zpomalil, jak mě hodil na zadní sedadlo.
„Připoutej ji,“ poručil Emmettovi, který vklouzl vedle mě.
Alice už seděla na předním sedadle a Edward startoval motor. Ten naskočil a my jsme prudce couvli a udělali otočku, abychom byli čelem ke klikaté silnici.
Edward bručel něco moc rychle, abych tomu rozuměla, ale hodně to připomínalo chrlení nadávek.
Drkotavá cesta byla tentokrát mnohem horší a v té tmě ještě děsivější. Emmett s Alicí koukali postranními okny ven.
Dojeli jsme na hlavní silnici, a ačkoliv se naše rychlost zvýšila, viděla jsem mnohem lépe, kam jedeme. A měli jsme namířeno na jih, pryč od Forks.
„Kam jedeme?“ ptala jsem se.
Nikdo neodpověděl. Nikdo se na mě ani nepodíval.
„Zatraceně, Edwarde! Kam mě to vezeš?“
„Musíme tě dostat pryč odsud – hodně daleko – hned,“ odpověděl s očima upřenýma na silnici. Tachometr ukazoval sto sedmdesát kilometrů v hodině.
„Otoč to! Musíš mě odvézt domů!“ zakřičela jsem. Prala jsem se s tím hloupým upínacím systémem, tahala za popruhy.
„Emmette,“ řekl Edward výhružně.
A Emmett mi zajistil ruce ve svém ocelovém sevření.
„Ne! Edwarde! Ne, to nemůžeš udělat!“
„Musím, Bello, tak teď prosím tě mlč!“
„Nebudu! Musíš mě odvézt zpátky – Charlie zavolá FBI! Budou vyšetřovat celou tvoji rodinu – Carlislea a Esme! Budou muset odejít, navždycky se skrývat!“
„Uklidni se, Bello.“ Jeho hlas byl chladný. „To už jsme zažili.“
„Ne kvůli mně, to ne! Nezničíš všechno kvůli mně!“ Zuřivě jsem se prala, naprosto zbytečně.
„Edwarde, zajeď na stranu.“ Alice poprvé promluvila.
Střelil po ní tvrdým pohledem a pak zrychlil.
„Edwarde, promluvme si o tom.“
„Ty to nechápeš,“ zařval v pocitu marnosti; nikdy jsem ho takhle neslyšela, ve stísněném prostoru džípu to bylo ohlušující. Tachometr se přiblížil ke sto devadesáti. „On je stopař, Alice, copak jsi to neviděla? Je to stopař!“
Cítila jsem, jak Emmett vedle mě ztuhl, a přemítala, proč na to slovo tak zareagoval. Pro ně tři znamenalo něco víc, než to znamenalo pro mě; chtěla jsem to pochopit, ale neměla jsem příležitost se zeptat.
„Zajeď na stranu, Edwarde.“ Alicin hlas byl mírný, ale ozýval se v něm tón autority, který jsem nikdy předtím neslyšela.
Tachometr se posunul nepatrně přes sto devadesát.
„Udělej to, Edwarde.“
„Poslouchej mě, Alice. Já jsem mu viděl do hlavy. Stopování je jeho vášeň, jeho posedlost – a on ji chce, Alice – ji, obzvlášť. Začne lovit dnes večer.“
„Neví, kde –“
Přerušil ji. „Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než ve městě narazí na její pach? Jeho plán byl hotový, ještě než ta slova zazněla z Laurentových úst.“
Zalapala jsem po dechu, protože jsem věděla, kam ho můj pach zavede. „Charlie! Nemůžeš ho tam nechat! Nemůžeš ho nechat!“ Mlátila jsem do pásů.
„Má pravdu,“ řekla Alice.
Auto trochu zpomalilo.
„Jenom si na chvilku přehlédněme naše možnosti,“ přemlouvala ho Alice.
Auto znovu zpomalilo, zřetelněji, a pak jsme najednou s kvílením zastavili na krajnici. Vylítla jsem v popruzích a s plesknutím dopadla zpátky do sedadla.
„Žádné možnosti nemáme,“ zasyčel Edward.
„Já Charlieho neopustím!“ křičela jsem.
„Zmlkni, Bello.“
„Musíme ji vzít zpátky,“ promluvil konečně Emmett.
„Ne.“ Edward byl neoblomný.
„On se s námi nemůže rovnat, Edwarde. Nebude schopen se jí dotknout.“
„On si počká.“
Emmett se usmál. „Já umím taky čekat.“
„Tys to neviděl – ty to nechápeš. Jakmile se jednou vydá na lov, není možné ho setřást. Museli bychom ho zabít.“
Nezdálo se, že by Emmetta ta představa nějak rozhodila. „To je jedna možnost.“
„I tu ženu. Ona je s ním. Když dojde na boj, jejich vůdce s nimi půjde taky.“
„Nás je dost.“
„Je tu ještě další možnost,“ řekla Alice tiše.
Edward se na ni zuřivě otočil a nepříjemně zavrčel. „Není – žádná – další – možnost!“
My s Emmettem jsme na něj oba šokované zírali, ale Alici to, zdá se, nepřekvapilo. Ticho trvalo dlouhou minutu, jak se Edward s Alicí navzájem měřili.
Já jsem ho prolomila. „Chce někdo slyšet můj plán?“
„Ne.“ Edward zavrčel. Alice se na něj nasupeně dívala, nakonec ji vyprovokoval.
„Poslouchej,“ prosila jsem ho. „Vezmeš mě zpátky.“
„Ne,“ přerušil mě.
Dívala jsem se na něj a pokračovala. „Vezmeš mě zpátky. Povím tátovi, že chci jet domů do Phoenixu. Zabalím si věci. Počkáme, až se ten stopař bude dívat, a pak utečeme. Bude nás sledovat a nechá Charlieho na pokoji. Charlie na vaši rodinu nezavolá FBI. Pak mě vezmeš na jakékoliv zatracené místo, kam budeš chtít.“
Zírali na mě, ohromeni.
„To vážně není špatný nápad.“ Emmettovo překvapení pro mě byla rozhodně urážka.
„To by mohlo fungovat – a my prostě nemůžeme nechat jejího otce bez ochrany. To víš,“ řekla Alice.
Každý se díval na Edwarda.
„Je to příliš nebezpečné – nechci ho v dosahu sta mil od ní.“
Emmett byl mimořádně sebedůvěřivý. „Edwarde, přes nás se nedostane.“
Alice se na chvilku zamyslela. „Nevidím ho útočit. Bude se snažit čekat, až ji necháme samotnou.“
„Nebude mu trvat dlouho, než si uvědomí, že to se nestane.“
„Žádám, abys mě odvezl domů.“ Snažila jsem se znít neústupně.
Edward si přitiskl prsty ke spánkům a pevně zavřel oči.
„Prosím,“ řekla jsem mnohem tišším hlasem.
Nevzhlédl. Když promluvil, jeho hlas byl vyčerpaný.
„Dnes večer odjedeš, ať to stopař uvidí, nebo ne. Řekneš Charliemu, že ve Forks už nevydržíš ani minutu. Vymysli si, co chceš, aby to na něj zafungovalo. Sbal si první věci, které ti padnou pod ruku, a pak sedni do náklaďáčku. Je mi jedno, co ti táta řekne. Máš patnáct minut. Slyšíš mě? Patnáct minut od chvíle, kdy překročíš práh domu.“
Džíp s řevem naskočil a on auto otočil do protisměru, pneumatiky kvílely. Ručička tachometru začala stoupat.
„Emmette?“ zeptala jsem se a podívala se významně na své ruce.
„Ach, promiň.“ Pustil mě.
Pár minut v tichosti uběhlo, bylo slyšet jen řev motoru. Pak Edward znovu promluvil.
„Uděláme to takhle. Až přijedeme k domu, tak jestli tam stopař nebude, já ji doprovodím ke dveřím. Pak má těch patnáct minut.“ Díval se na mě ve zpětném zrcátku. „Emmette, ty si vezmeš na starost okolí domu. Alice, ty si vezmeš náklaďáček. Já budu uvnitř tak dlouho jako ona. Až vyjde, vy dva vezmete džíp domů a povíte o všem Carlisleovi.“
„Ani nápad,“ vpadl do toho Emmett. „Já zůstanu s tebou.“
„Promysli to, Emmette. Nevíš, jak dlouho budu pryč.“
„Dokud nevíme, kam až to zajde, já budu s tebou.“
Edward si povzdechl. „Jestli tam stopař je,“ pokračoval ponuře, „pojedeme dál.“
„Dojedeme tam dřív než on,“ prohlásila Alice přesvědčeně.
Edward to, zdá se, akceptoval. Ať byl jeho problém s Alicí jakýkoliv, teď o ní nepochyboval.
„Co uděláme s džípem?“ zeptala se.
Jeho hlas měl tvrdé ostří. „Dovezeš ho domů.“
„Ne, to nedovezu,“ řekla klidně.
Ten nesrozumitelný proud nadávek se zase spustil.
„Do mého náklaďáčku se všichni nevejdeme,“ zašeptala jsem.
Zdálo se, že mě Edward neslyšel.
„Myslím, že bys mě měl nechat jet samotnou,“ vydechla jsem ještě tišeji.
To slyšel.
„Bello, prosím tě, udělej to podle mého, aspoň jednou,“ procedil zaťatými zuby.
„Poslyš, Charlie není hlupák,“ protestovala jsem. „Jestli nebudeš zítra ve městě, bude mu to podezřelé.“
„To je jedno. Zajistíme, aby byl v bezpečí, a to jediné je důležité.“
„A co s tím stopařem? Viděl, jak jsi dneska reagoval. Dojde mu, že jsi se mnou, ať jsi kdekoliv.“
Emmett se na mě podíval, znovu urážlivě překvapený. „Edwarde, poslechni ji,“ naléhal. „Myslím, že má pravdu.“
„Ano, má,“ souhlasila Alice.
„To nemůžu udělat.“ Edwardův hlas byl mrazivý.
„Emmett by měl taky zůstat,“ pokračovala jsem. „Emmett mu rozhodně padl do oka.“
„Cože?“ Emmett se na mě otočil.
„Budeš na něj mít větší dopad, když zůstaneš,“ souhlasila Alice.
Edward na ni nevěřícně zíral. „Ty si myslíš, že bych ji měl nechat odjet samotnou?“
„Samozřejmě, že ne,“ řekla Alice. „Odvezu ji já s Jasperem.“
„To nemůžu udělat,“ opakoval Edward, ale tentokrát zněla v jeho hlase stopa porážky. Logika na něj platila.
Snažila jsem se být přesvědčivá. „Potloukej se tu týden –“ viděla jsem jeho výraz v zrcátku a opravila se – „pár dnů. Ať Charlie vidí, že jsi mě neunesl, a sveď toho Jamese na falešnou stopu. Ujisti se, že je naprosto mimo mou stopu. Pak za mnou přijeď. Vezmi to oklikou, samozřejmě, a pak Jasper s Alicí mohou jet domů.“
Viděla jsem, že to začíná zvažovat.
„Kam mám přijet?“
„Do Phoenixu.“ Kam jinam.
„Ne. Uslyší, že tam máš namířeno,“ řekl netrpělivě.
„A ty to navlečeš tak, aby to vypadalo jako finta, samozřejmě. Bude vědět, že my víme, že nás poslouchá. Nikdy neuvěří, že skutečně jedu tam, kam říkám.“
„Ona je ďábelská,“ zachechtal se Emmett.
„Ve Phoenixu je několik milionů lidí,“ informovala jsem ho.
„Není tak těžké najít telefonní seznam.“
„Nepůjdu domů.“
„Cože?“ zeptal se, v hlasu nebezpečný tón.
„Jsem dost stará na to, abych si našla vlastní byt.“
„Edwarde, já budu s ní,“ připomněla mu Alice.
„Co budeš ty dělat ve Phoenixu?“ zeptal se kousavě.
„Zůstanu uvnitř.“
„To se mi docela líbí.“ Emmett bezpochyby myslel na to, jak Jamese zahnat do kouta.
„Zmlkni, Emmette.“
„Podívej, jestli se pokusíme ho dostat, zatímco ona bude stále nablízku, je mnohem větší pravděpodobnost, že někdo dojde k úhoně – buď ona, nebo ty, až se budeš snažit ji chránit. Ale když ho budeme mít samotného…“ odmlčel se s pomalým úsměvem. Měla jsem pravdu.
Džíp se teď pomalu ploužil, jak jsme vjeli do města. Navzdory svým ramenatým řečem jsem cítila, jak mi na rukou vstávají chlupy. Myslela jsem na Charlieho, samotného v domě, a snažila se být statečná.
„Bello,“ Edwardův hlas byl velmi tichý. Alice a Emmett se dívali ze svých oken. „Jestli dopustíš, aby se ti cokoliv stalo – cokoliv – budu tě považovat za osobně odpovědnou. Rozumíš tomu?“
„Ano,“ polkla jsem.
Otočil se na Alici.
„Umí Jasper s tímhle zacházet?“
„Důvěřuj mu trochu, Edwarde. Vede si velmi, velmi dobře, když vezmeš všechno v úvahu.“
„Umíš ty s tím zacházet?“
A půvabná malá Alice ohrnula rty v děsivé grimase a z hrdla se jí ozvalo zavrčení, že jsem se na sedadle přikrčila hrůzou.
Edward se na ni usmál. „Ale svoje názory si nech pro sebe,“ zamumlal náhle.
19. LOUČENÍ
Charlie na mě čekal. Všechna světla v domě svítila. V hlavě jsem měla prázdno, jak jsem se snažila vymyslet způsob, jak to navléknout, aby mě nechal odjet. Tohle nebude příjemné.
Edward pomalu zastavil, zůstal o dobrý kus dál za mým autem. Všichni tři byli maximálně bdělí, seděli na sedadlech strnule, jako by spolkli pravítko, a naslouchali každému zvuku v lese, prohlíželi každý stín, zachytávali každý pach, hledali něco, co není v pořádku. Motor ztichl a já jsem seděla bez hnutí, zatímco oni stále naslouchali.
„Není tady,“ řekl Edward napjatě. „Pojďme.“
Emmett se natáhl, aby mi pomohl dostat se z pásů. „Neboj, Bello,“ řekl tichým, ale veselým hlasem, „postaráme se o to tady rychle.“
Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí, když jsem se dívala na Emmetta. Sotva jsem ho znala, a přesto mi myšlenka na to, že nevím, jestli ho po dnešní noci ještě někdy uvidím, naháněla úzkost. Věděla jsem, že tohle je jenom slabý odvar loučení, které budu muset přežít v příští hodině, a rozbrečela jsem se z toho.
„Alice, Emmette.“ Edwardův hlas byl rozkazem. Vyklouzli v tichosti do tmy a okamžitě zmizeli. Edward mi otevřel dveře a vzal mě za ruku, pak mě vtáhl do ochranného krytu své náruče. Vedl mě rychle k domu, jeho oči pořád těkaly nocí.
„Patnáct minut,“ varoval šeptem.
„To zvládnu.“ Popotáhla jsem nosem. Moje slzy mi daly inspiraci.
Zastavila jsem se na verandě a vzala mu obličej do dlaní. Prudce jsem se mu podívala do očí.
„Miluju tě,“ řekla jsem tichým, intenzivním hlasem. „Vždycky tě budu milovat, bez ohledu na to, co se teď stane.“
„Tobě se nic nestane, Bello,“ řekl stejně prudce.
„Jenom se drž plánu, ano? Zachovej mi Charlieho v bezpečí. Po tom, co teď provedu, mě nebude mít moc rád, a já chci mít šanci později se mu za to omluvit.“
„Jdi dovnitř, Bello, musíme si pospíšit.“ Jeho hlas byl naléhavý.
„Jednu věc,“ zašeptala jsem vášnivě. „Neposlouchej nic z toho, co dneska večer budu říkat!“ Nakláněl se, a tak jediné, co mi zbývalo, bylo natáhnout se na špičky a políbit ho na překvapené, zmrzlé rty se vší silou, které jsem byla schopna. Pak jsem se otočila a kopla do dveří, aby se otevřely.
„Jdi pryč, Edwarde!“ křičela jsem na něj, vběhla dovnitř a zabouchla dveře před jeho stále šokovaným obličejem.
„Bello?“ Charlie čekal v obývacím pokoji, už stál na nohách.
„Nech mě být!“ zakřičela jsem na něj přes slzy, které teď tekly bez přestání. Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je. Běžela jsem k posteli, mrskla jsem sebou na podlahu, abych našla cestovní tašku. Sáhla jsem rychle pod matraci a vytáhla zauzlovanou starou ponožku, která obsahovala mou tajnou zásobu hotových peněz.
Charlie zabouchal na dveře.
„Bello, jsi v pořádku? Co se děje?“ Jeho hlas byl vystrašený.
„Jedu domů,“ zakřičela jsem, můj hlas se zlomil přesně na správném místě.
„On ti ublížil?“ Jeho hlas se zabarvoval hněvem.
„Ne!“ zaječela jsem o pár oktáv výš. Otočila jsem se k prádelníku, a Edward už tam byl, tiše vytahoval náruče náhodně nabraného šatstva a házel mi je.
„On se s tebou rozešel?“ Charlie byl zmatený.
„Ne!“ zaječela jsem, trochu zadýchaně, jak jsem cpala všechno do tašky. Edward mi hodil obsah dalšího šuplíku. Taška už teď byla pořadně plná.
„Co se stalo, Bello?“ Charlie křičel přes dveře, znovu bouchal.
„Já jsem se rozešla s ním!“ zakřičela jsem zpět, škubajíc za zip na tašce. Edwardovy schopné ruce mě odstrčily a hladce ho zapnuly. Položil mi popruh opatrně přes rameno.
„Budu v náklaďáku – běž!“ zašeptal a postrčil mě ke dveřím. Zmizel oknem.
Odemkla jsem dveře a hrubě jsem se procpala kolem Charlieho, bojujíc s těžkou taškou, jak jsem běžela po schodech.
„Co se stalo?“ křičel. Byl hned za mnou. „Myslel jsem, že ho máš ráda?“
V kuchyni mě chytil za loket. Ačkoliv byl stále udivený, jeho sevření bylo pevné.
Otočil mě, abych mu viděla do očí, a já jsem v jeho obličeji viděla, že nemá naprosto v úmyslu nechat mě odejít. Napadla mě jenom jedna úniková cesta, a ta znamenala ublížit mu tolik, že jsem se nenáviděla jenom za to, že nad tím uvažuju. Ale neměla jsem čas a musela jsem ho udržet v bezpečí.
Pohlédla jsem na svého otce, čerstvé slzy v očích nad tím, co jsem se chystala udělat.
„Já ho mám ráda – a to je ten problém Já už tohle nedokážu! Už tady nemůžu zapustit víc kořenů! Nechci skončit jako v pasti v tomhle hloupém, nudném městě jako máma! Neudělám tu samou pitomou chybu jako ona. Nenávidím to tu – nezůstanu tu už ani minutu!“
Jeho ruka spadla z mé paže, jako kdybych ho zabila elektrickým proudem. Otočila jsem se od jeho šokovaného, zraněného obličeje a namířila ke dveřím.
„Bells, teď nemůžeš odejít. Je tma,“ zašeptal za mnou.
Neotočila jsem se. „Vyspím se v autě, když budu unavená.“
„Tak počkej ještě týden,“ prosil, stále otřesený. „Tou dobou se Renée vrátí.“
Tohle mě úplně vykolejilo. „Cože?“
Charlie pokračoval horlivě, téměř blábolil úlevou, že váhám. „Volala mi, když jsi byla pryč. Na Floridě jim to tak nejde, a jestli se Phil neupíše do konce týdne, vrátí se zpátky do Arizony. Asistent trenéra v Sidewinders říkal, že by mohli mít místo pro dalšího hráče.“
Zavrtěla jsem hlavou, snažila se posbírat své teď zmatené myšlenky. S každou sekundou, která uplynula, byl Charlie vystaven většímu nebezpečí.
„Mám klíče,“ zamumlala jsem a vzala za kliku. Byl příliš blízko, jednu ruku nataženou ke mně, obličej omráčený. Nemohla jsem ztrácet další čas hádkou s ním. Musím mu ublížit ještě víc.
„Jenom mě nech jít, Charlie,“ opakovala jsem matčina poslední slova, když před tolika lety vycházela těmi samými dveřmi. Pronesla jsem je tak hněvivě, jak jen jsem svedla, a rozrazila jsem dveře. „Nepovedlo se to, jasné? Já prostě vážně Forks nenávidím!“
Moje krutá slova odvedla svou práci – Charlie zůstal na prahu jako přimrazený, ohromený, zatímco já jsem utíkala do noci. Prázdný dvůr mi naháněl strašlivou hrůzu. Běžela jsem divoce k náklaďáčku a představovala si, že mám v patách temný stín. Hodila jsem tašku na korbu a škubnutím otevřela dveře. Klíček čekal v zapalování.
„Zavolám ti zítra!“ zakřičela jsem a ze všeho na světě nejvíc jsem si přála, abych mu hned zítra mohla všechno vysvětlit, ale věděla jsem, že to nikdy nedokážu. Nastartovala jsem motor a s rachotem vyjela.
Edward mě vzal za ruku.
„Zastav,“ řekl, když dům i s Charliem zmizeli za námi.
„Můžu řídit,“ řekla jsem přes slzy, které se mi kutálely po tvářích.
Jeho dlouhé ruce mě nečekaně popadly kolem pasu, jeho noha odstrčila mou z plynového pedálu. Přetáhl si mě přes klín, sundal mi ruce z volantu a najednou byl na sedadle řidiče. Náklaďáček se neodchýlil ani o centimetr.
„Netrefíš k nám,“ vysvětlil.
Najednou se za námi zablýskla světla. Vystrašeně jsem se koukla zadním oknem ven.
„To je jen Alice,“ uklidňoval mě. Vzal mě zase za ruku.
Pořád jsem v duchu viděla Charlieho stát ve dveřích. „Stopař?“
„Slyšel konec tvého představení,“ pronesl Edward chmurně.
„Charlie?“ optala jsem se v úděsu.
„Stopař následoval nás. Teď běží za námi.“
Ztuhla jsem.
„Dokážeme mu ujet?“
„Ne.“ Ale při tom slově zrychlil. Motor náklaďáčku na protest zabrumlal.
Můj plán už se najednou nezdál být tak skvělý.
Zírala jsem dozadu na Alicina světla, když se náklaďák otřásl a za oknem vyskočil temný stín.
Můj výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, trval zlomek vteřiny, než mi Edward rukou zacpal pusu.
„To je Emmett!“
Uvolnil mi pusu a ovinul mi paži kolem pasu.
„Je to v pořádku, Bello,“ slíbil. „Budeš v bezpečí.“
Ujížděli jsme rychle tichým městem na severní dálnici.
„Nevšiml jsem si, že jsi tak znuděná životem na maloměstě,“ prohodil ledabyle a já jsem věděla, že se mě snaží rozptýlit. „Zdálo se, že sis tu zvykla celkem slušně – obzvlášť poslední dobou. Možná jsem si jenom lichotil, že ti zpestřuju život tady.“
„Bylo to ode mě ošklivé,“ přiznala jsem, ignorujíc jeho pokus o obveselení, a dívala se dolů na kolena. „Stejnou věc mu totiž řekla máma, když ho opouštěla. Dalo by se říct, že to ode mě byla rána pod pás.“
„Neboj. On ti odpustí.“ Pousmál se, ačkoliv pouze ústy, ne očima.
Zírala jsem na něj zoufale a on viděl neskrývanou paniku v mých očích.
„Bello, všechno bude v pořádku.“
„Ale nebude to v pořádku, když nebudu s tebou,“ zašeptala jsem.
„Za pár dní se zase sejdeme,“ řekl a objal mě těsněji. „Nezapomínej, že to byl tvůj nápad.“
„Byl to nejlepší nápad – samozřejmě, že byl můj.“
Odpověděl neradostným úsměvem, který okamžitě zmizel.
„Proč se to stalo?“ zeptala jsem se a hlas se mi zajíkl. „Proč já?“
Zíral temně na silnici před sebou. „Je to moje vina – byl jsem blázen, že jsem tě takhle ohrozil.“ Hněv v jeho hlasu byl namířený dovnitř.
„Tak jsem to nemyslela,“ opáčila jsem. „Byla jsem tam, no a co. Těm druhým dvěma to bylo jedno. Proč se ten James rozhodl, že mě zabije? Všude jsou tu lidi, tak proč zrovna já?“
Zaváhal, chvíli přemýšlel, než odpověděl.
„Dnes večer jsem se mu pořádně podíval do mysli,“ začal tichým hlasem. „Nejsem si jistý, jestli je něco, co bych mohl udělat, abych tomu zabránil, jakmile tě jednou spatřil. Je to částečně tvoje vina,“ jeho hlas byl ironický. „Kdybys nevoněla tak šíleně sladce, možná by se nevzrušoval. Ale když jsem tě bránil… no, tím se to o moc zhoršilo. Není zvyklý na to, že mu někdo klade odpor, bez ohledu na to, o jak nevýznamnou věc jde. Považuje se za lovce a nic jiného ho nezajímá. Jeho existence se točí jen kolem stopování a jediné, co žádá od života, je výzva. Najednou jsme mu představili krásnou výzvu – velký klan silných bojovníků se celý semkne, aby ochránil jeden zranitelný článek. Nevěřila bys, v jaké euforii teď je. Je to jeho oblíbená hra a my jsme mu teď do ní vnesli tolik vzrušení, že to ještě nikdy nezažil.“ Jeho tón byl plný znechucení.
Na chvíli se odmlčel.
„Ale kdybych se držel stranou, byl by tě zabil hned na místě,“ řekl s beznadějným zoufalstvím.
„Myslela jsem… že ostatním nevoním stejně… jako voním tobě,“ řekla jsem váhavě.
„Nevoníš. Ale to přesto neznamená, že pro ně pro všechny nejsi pokušením. Kdybys byla přitažlivá pro stopaře – nebo kohokoli z nich – stejným způsobem, jako jsi přitažlivá pro mě, znamenalo by to boj přímo tam.“
Otřásla jsem se.
„Myslím, že teď nemám na vybranou, musím ho zabít,“ zamumlal. „Carlisleovi se to nebude líbit.“
Slyšela jsem, jak pneumatiky přejíždějí most, ačkoliv jsem v té tmě neviděla řeku. Věděla jsem, že se blížíme. Musela jsem se ho zeptat hned.
„Jak můžeš zabít upíra?“
Pohlédl na mě s nečitelnýma očima a jeho hlas byl najednou ochraptělý. „Jediný způsob, jak si být jistý, je roztrhat ho na kusy a ty kusy pak spálit.“
„A ti druzí dva budou bojovat s ním?“
„Ta žena ano. Nejsem si jistý ohledně Laurenta. Nemají moc silné pouto – on je s nimi jen proto, že je to pro něj výhodné. Na louce se za Jamese styděl…“
„Ale James a ta žena – oni se pokusí zabít tebe?“ zeptala jsem se a v krku jsem měla sucho.
„Bello, neopovažuj se marnit čas tím, že si o mě budeš dělat starosti. Tvojí jedinou starostí je, jak se udržet v bezpečí a – prosím, moc tě prosím – snaž se nejednat bezhlavě.“
„Pořád nás sleduje?“
„Ano. Na dům ovšem nezaůtočí. Ne dnes v noci.“
Odbočil na neviditelnou příjezdovou cestu, Alice následovala za ním.
Dojeli jsme přímo k domu. Uvnitř svítila světla, les obklopující dům byl stejně neproniknutelně černý. Emmett mi otevřel dveře, ještě než náklaďáček zastavil; vytáhl mě ze sedadla, přimáčkl mě jako fotbalový míč na svou širokou hruď a proběhl se mnou dveřmi.
Vpadli jsme do velkého bílého pokoje, Edward a Alice po našem boku. Byli tam všichni, už stáli při zvuku našeho příjezdu; Laurent stál uprostřed. Slyšela jsem hluboko v Emmettově hrdle burácet tiché bručení, jak mě postavil vedle Edwarda.
„Stopuje nás,“ oznámil Edward a pohlédl uhrančivě na Laurenta.
Laurentův obličej byl nešťastný. „Toho jsem se bál.“
Alice přitančila vedle Jaspera a něco mu zašeptala do ucha; rty se jí přitom rychle chvěly. Společně vyběhli po schodech. Rosalie se na ně dívala a pak se rychle postavila vedle Emmetta. Její krásné oči prudce žhnuly a – když mimoděk bleskly do mého obličeje – byly rozzuřené.
„Co udělá?“ zeptal se Carlisle Laurenta mrazivým tónem.
„Je mi líto,“ odpověděl Laurent. „Bál jsem se, když ji tamhle váš chlapec bránil, že ho to vyprovokuje.“
„Dokážete ho zastavit?“
Laurent zavrtěl hlavou. „Nic Jamese nezastaví, jakmile jednou vyrazil.“
„My ho zastavíme,“ slíbil Emmett. Nebylo pochyb, jak to myslel.
„Nedokážete ho srazit. Za svých tři sta let jsem ještě neviděl nikoho podobného. Je absolutně smrtonosný. Proto jsem se přidal k jeho smečce.“
Jeho smečce, pomyslela jsem si, samozřejmě. Předváděné vůdcovství na mýtině bylo právě jenom předváděné.
Laurent vrtěl hlavou. Pohlédl na mě, zmatený, a zpátky na Carlislea. „Jste si jistý, že to stojí za to?“
Edwardův rozzuřený řev naplnil místnost; Laurent se přikrčil.
Carlisle se podíval vážně na Laurenta. „Obávám se, že si musíte vybrat.“
Laurent pochopil. Na chvíli rozvažoval. Jeho oči se dívaly do všech obličejů a nakonec přejely po světlé místnosti.
„Jsem zmatený životem, který jste si tu vytvořili. Ale do tohohle se nebudu plést. Nechovám k nikomu z vás žádné nepřátelství, ale proti Jamesovi nepůjdu. Myslím, že se vydám na sever – k tomu klanu v Denali.“ Zaváhal. „Nepodceňujte Jamese. Má brilantní myšlení a jeho smysly nemají sobě rovné. V lidském světě se stejně jako vy pohybuje jako ryba ve vodě a nepůjde na vás bez rozmyslu… Je mi líto, co se tady rozpoutalo. Opravdu líto.“ Sklonil hlavu, ale viděla jsem, jak po mně vrhl další zmatený pohled.
„Jděte v pokoji,“ byla Carlisleova formální odpověď.
Laurent se kolem sebe znovu dlouze rozhlédl a pak spěchal ven ze dveří.
Ticho netrvalo ani vteřinu.
„Jak blízko?“ Carlisle pohlédl na Edwarda.
Esme už byla v pohybu; její ruka se dotkla nenápadné klávesnice na zdi a přes skleněnou stěnu se s vrzáním přetáhly těžké kovové rolety. Civěla jsem.
„Asi tři míle za řekou, krouží kolem, aby se sešel s tou ženou.“
„Jaký je plán?“
„Svedeme ho ze stopy a pak ji Jasper s Alicí rychle odvezou na jih.“
„A pak?“
Edwardův tón byl smrtelný. „Jakmile bude Bella z dosahu, ulovíme ho.“
„Obávám se, že jinou možnost nemáme,“ souhlasil Carlisle, jeho obličej byl ponurý.
Edward se otočil na Rosalii.
„Běž s ní nahoru a vyměňte si oblečení,“ poručil. Zírala na něj s nepříčetným, nevěřícím výrazem.
„Proč zrovna já?“ zasyčela. „Co ona pro mě znamená? Jenom hrozbu – nebezpečí, do kterého ses rozhodl, že nás všechny zatáhneš?“
Couvla jsem z jedu v jejím hlase.
„Rose…“ zašeptal Emmett a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji.
Ale já jsem se dívala pozorně na Edwarda, znala jsem jeho náturu, bála se jeho reakce.
Překvapil mě. Podíval se pryč od Rosalie, jako kdyby nic neřekla, jako kdyby neexistovala.
„Esme?“ zeptal se klidně.
„Samozřejmě,“ zašeptala Esme.
Ve zlomku vteřiny stála vedle mě, popadla mě do náruče a vyběhla po schodech, než jsem mohla šokovaně zalapat po dechu.
„Co to děláme?“ zeptala jsem se sípavě, když mě postavila v tmavém pokoji někde v prvním patře.
„Snažíme se zmást pachovou stopu. Nebude to fungovat dlouho, ale mohlo by ti to pomoct dostat se odsud.“ Slyšela jsem, jak její šaty padají na podlahu.
„Myslím, že mi to nebude…“ zaváhala jsem, ale její ruce mi najednou přetahovaly tričko přes hlavu. Rychle jsem se sama svlékla z džínů. Podala mi něco, připadalo mi to jako košile. Snažila jsem se strčit paže do správných otvorů. Jakmile jsem byla hotová, podala mi svoje kalhoty. Škubavě jsem si je navlékla, ale nemohla jsem prostrčit dole nohy; byly moc dlouhé. Obratně ohrnula několikrát lemy, abych se mohla postavit. Mezitím už se nějak nasoukala do mých věcí. Táhla mě zpátky ke schodům, kde stála Alice, v jedné ruce malou koženou tašku. Každá mě popadla za loket a napůl mě nesly, jak letěly dolů po schodech.
Zdálo se, že dole už bylo v naší nepřítomnosti všechno nachystáno. Edward a Emmett byli připraveni k odchodu, Emmett nesl přes rameno na pohled těžký batoh. Carlisle podával něco malého Esme. Otočil se a tu samou věc podal Alici – byl to malý stříbrný mobilní telefon.
„Esme a Rosalie pojedou v tvém náklaďáku, Bello,“ řekl mi, jak je rozdával. Přikývla jsem, pohlédla opatrně na Rosalii. Měřila si Carlislea naštvaným pohledem.
„Alice, Jaspere – vezměte si mercedes. Na jihu budete potřebovat tmavý odstín.“
Také přikývli.
„My si bereme džíp.“ Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že Carlisle má v úmyslu jít s Edwardem. Najednou jsem si uvědomila, s bodnutím strachu, že uspořádali loveckou výpravu.
„Alice,“ zeptal se Carlisle, „spolknou návnadu?“
Všichni se dívali na Alici, jak zavřela oči a byla neuvěřitelně strnulá.
Nakonec oči otevřela. „On bude stopovat vás. Žena půjde po stopě náklaďáčku. Potom bychom měli být schopni odjet.“ Její hlas byl jistý.
„Tak jdeme,“ vydal se Carlisle ke kuchyni.
Ale Edward stál okamžitě vedle mě. Chytil mě do svého železného objetí a přitiskl mě k sobě. Zdálo se, jako by si nevšímal toho, že se jeho rodina dívá, když přitáhl můj obličej k svému a zvedl mě z podlahy. Na kratičkou vteřinu mě políbil tvrdými ledovými rty. Pak to bylo pryč. Postavil mě, můj obličej stále v dlaních, a vpíjel se do mě pohledem svých zářivých očí.
Jeho oči byly bez výrazu, podivně mrtvé, jak se otočil.
A pak byli pryč.
My jsme tam stáli, ostatní se dívali stranou, když mi tiše tekly slzy po obličeji.
Okamžik ticha se protahoval a pak Esme zavibroval v ruce telefon. Bleskurychle ho zvedla k uchu.
„Teď,“ řekla. Rosalie se vykradla předními dveřmi bez dalšího pohledu směrem ke mně, ale Esme mě pohladila po tváři, jak šla kolem.
„Dávej na sebe pozor.“ Její zašeptání zůstalo viset ve vzduchu, jak vyklouzly ze dveří. Uslyšela jsem, jak můj náklaďáček burácivě nastartoval, a pak vše zase utichlo.
Jasper a Alice čekali. Alicin telefon se zdál být u jejího ucha dřív, než zabzučel.
„Edward říká, že žena je Esme na stopě. Dojdu pro auto.“ Zmizela ve stínech stejným způsobem jako Edward.
Podívali jsme se s Jasperem na sebe. Stál ode mě na celou délku haly… byl opatrný.
„Nemáš pravdu, víš,“ řekl tiše.
„Cože?“ zajíkla jsem se.
„Dokážu poznat, co teď cítíš – a ty za to stojíš.“
„Nestojím,“ zamumlala jsem. „Jestli se jim něco stane, nebude to k ničemu.“
„Nemáš pravdu,“ opakoval a laskavě se na mě usmál.
Nic jsem neslyšela, ale pak Alice vstoupila předními dveřmi a přišla ke mně s pažemi nataženými.
„Můžu?“ zeptala se.
„Jsi první, kdo se mě ptá na dovolení,“ usmála jsem se ironicky. Zvedla mě do svých štíhlých paží stejně snadno jako Emmett, aby mě ochránila jako štít, a všichni tři jsme vyrazili ze dveří, světla za námi zůstala rozsvícená.