NOV..................21-23
23. 5. 2009
21. ROZSUDEK
Stáli jsme v jasně osvětlené, ničím pozoruhodné hale. Zdi byly špinavě bílé, na podlaze koberec v průmyslově šedé. Po stropě byla rovnoměrně rozmístěná obyčejná čtverhranná fluorescenční světla. Bylo tu tepleji, za což jsem byla vděčná. Tato hala mi připadala velmi neškodná po šeru ďábelsky zlověstného kamenného kanálu.
Edward s mým úsudkem zjevně nesouhlasil. Temně žhnoucím pohledem se zadíval přes dlouhou halu na křehkou, černě oděnou postavu, která stála na konci vedle výtahu.
Táhl mě dál a Alice šla po mém druhém boku. Těžké dveře se za námi se skřípotem zavřely a pak se ozvalo bouchnutí kovové západky, která zapadla na určené místo.
Jane čekala vedle výtahu, jednou rukou nám držela dveře otevřené. Její výraz byl apatický.
Jakmile jsme byli ve výtahu, tři upíři patřící k Volturiovým se uvolnili ještě víc. Rozepnuli si pláště, kapuce si nechali spadnout na ramena. Felix a Demetri měli oba lehce olivovou pleť – vypadala podivně v kombinaci s jejich křídovou bledostí. Felix měl černé vlasy ostříhané nakrátko, ale Demetrimu se vlnily na ramena. Jejich duhovky byly kolem okrajů sytě karmínové a postupně temněly až k černé panence. Pod rubáši měli moderní šaty, světlé, neurčitého stylu. Krčila jsem se v koutku, choulila se za Edwardem. Jeho ruka stále třela mou paži. Nespouštěl oči z Jane.
Jízda výtahem byla krátká; vystoupili jsme do místnosti, která vypadala jako nablýskaná recepce nějakého úřadu. Stěny byly obložené dřevem, na podlaze ležely tlusté, sytě zelené koberce. Nebyla tam okna, místo nich všude visely velké, jasně osvětlené malby toskánské krajiny. Světlé kožené pohovky byly uspořádané do útulných seskupení a na leštěných stolcích stály křišťálové vázy plné zářivě barevných květin. Vůně květin mi připomněla pohřební síň.
Uprostřed místnosti stál vysoký naleštěný mahagonový pult. Civěla jsem v údivu na ženu za ním.
Byla vysoká, s tmavou pletí a zelenýma očima. V každé jiné společnosti by byla krásná – ale ne tady. Protože ona byla každým coulem obyčejný člověk jako já. Nechápala jsem, co tady ta lidská žena dělá, naprosto uvolněná, obklopená upíry.
Usmála se zdvořile na přivítanou. „Dobré odpoledne, Jane,“ pozdravila. Nebylo na ní znát žádné překvapení, když se dívala, jakou si Jane vede společnost. Neudivil ji ani pohled na Edwarda, jehož nahá hruď matně jiskřila v bílých světlech, a dokonce ani na mě, rozcuchanou a poměrně ošklivou.
Jane přikývla. „Gianno.“ Pokračovala k řadě dvojitých dveří v zadní části místnosti a my jsme ji následovali.
Jak Felix přešel kolem pultu, mrkl na Giannu a ona se zachichotala.
Na druhé straně dřevěných dveří nás čekalo jiné přijetí. Bledý chlapec v perlově šedém obleku mohl být dvojče Jane. Vlasy měl sice tmavší a rty neměl tak plné, ale byl stejně tak líbezný. Přistoupil, aby nás přivítal. Usmál se a napřáhl k ní ruku. „Jane.“
„Aleku,“ odpověděla Jane a chlapce objala. Navzájem se políbili na tváře z obou stran. Pak se Alec podíval na nás.
„Pošlou tě ven pro jednoho a ty se vrátíš se dvěma… a půl,“ poznamenal, když se podíval na mě. „Dobrá práce.“
Zasmála se – znělo to spokojeně jako vrnění miminka.
„Vítej zpátky, Edwarde,“ pozdravil ho Alec. „Zdáš se být v lepší náladě.“
„Nepatrně,“ souhlasil Edward dutým hlasem. Pohlédla jsem do Edwardova tvrdého obličeje a přemítala, jak mohla být jeho nálada předtím horší.
Alec se uchechtl a prohlédl si mě, jak jsem se tiskla k Edwardově boku. „A tohle je příčina všech těch potíží?“ zeptal se skepticky.
Edward se jen usmál, jeho výraz byl pohrdavý. Pak ztuhl.
„Tu si zamlouvám já!“ zavolal Felix vesele zezadu.
Edward se otočil a hluboko v hrudi se mu rozezvučelo tiché vrčení. Felix se usmál – ruku držel zvednutou, dlaní nahoru; dvakrát ohnul prsty, zval Edwarda dopředu.
Alice se dotkla Edwardovy paže. „Trpělivost,“ varovala ho.
Vyměnili si dlouhý pohled a já jsem si přála, abych mohla slyšet, co mu říká. Uhodla jsem, že to bylo něco o tom, aby na Felixe neútočil, protože Edward se zhluboka nadechl a otočil se zpátky k Alekovi.
„Aro bude velmi potěšen, že tě zase vidí,“ prohlásil Alec, jako by se nic nestalo.
„Tak ho nenechme čekat,“ navrhla Jane.
Edward přikývl.
Alec a Jane nás ruku v ruce vedli do další široké vyzdobené haly – copak nikdy nebude konec?
Nevšímali si dveří na konci haly – které byly celé pobité zlatem – zastavili se uprostřed haly a odsunuli stranou kus dřevěného obložení. Pod ním se objevily obyčejné dřevěné dveře. Nebyly zamčené. Alec je podržel otevřené Jane.
Chtěla jsem zasténat, když mě Edward protáhl na druhou stranu dveří. Byl to ten samý starý kámen jako na náměstí, v aleji a v kanálech. Byla tam zase tma a zima.
Kamenný předpokoj nebyl velký. Rychle se otevřel do světlejší, prostorné místnosti, dokonale kulaté jako veliká hradní věž… asi to opravdu byla hradní věž. Dlouhé okenní štěrbiny o dvě poschodí výš vrhaly tenké obdélníky jasného slunečního světla na kamennou podlahu pod sebou. Nebylo tam žádné umělé osvětlení. Jediným zařízením místnosti bylo několik masivních dřevěných židlí, podobných trůnům, které byly nerovnoměrně rozmístěny podél zakřivených kamenných zdí. Přímo uprostřed kruhu v malé proláklině byla další stoka. Přemítala jsem, jestli jim slouží jako východ, podobně jako ta díra na ulici.
Místnost nebyla prázdná. Byla tam shromážděna hrstka lidí v zdánlivě uvolněné konverzaci. Brumlání tichých příjemných hlasů se neslo vzduchem jako jemný bzukot. Jak jsem se rozhlížela kolem, dvě bledé ženy v letních šatech se zastavily ve skvrně světla, které se od jejich kůže odráželo na hnědé zdi v tisících duhových jiskérek.
Jemné obličeje všech přítomných se otočily k naší skupince, když jsme vstoupili do místnosti. Většina nesmrtelných byla oblečena do obyčejných kalhot a triček – věcí, které by na ulicích dole nevypadaly nijak nápadně. Ale muž, který promluvil první, měl na sobě dlouhé roucho. Bylo černé jako uhel a splývalo až na zem. Na moment jsem si myslela, že jeho dlouhé smolně černé vlasy jsou kapuce jeho pláště.
„Jane, drahoušku, ty ses vrátila!“ zvolal s neskrývanou radostí. Jeho hlas byl tichý jako vzdychání.
Postoupil dopředu a ten pohyb byl tak plynulý a neskutečně půvabný, že jsem zírala s pusou otevřenou dokořán. Ani Alice, která při chůzi vypadala, jako když tančí, se s ním nemohla rovnat.
Byla jsem ještě udivenější, když připlul blíž a já jsem mu viděla do obličeje. Nebyl jako ty nepřirozeně atraktivní obličeje, které ho obklopovaly (protože k nám nepřistoupil sám; shlukla se kolem něj celá skupina, někteří ho následovali a někteří šli před ním s ostražitými způsoby tělesných stráží). Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mi jeho obličej připadá krásný, nebo ne. Řekla bych, že jeho rysy byly dokonalé. Ale od upírů vedle sebe se lišil tak, jako se oni lišili ode mě. Jeho kůže byla průsvitně bílá jako slupka cibule a vypadala stejně křehce – ostře kontrastovala s dlouhými černými vlasy, které rámovaly jeho obličej. Pocítila jsem podivné, děsivé nutkání dotknout se jeho tváře, abych viděla, jestli je měkčí než Edwardova nebo Alicina, nebo jestli je práškovitá jako křída. Jeho oči byly červené, stejně jako oči ostatních kolem něj, ale jejich barva byla zamlžená, mléčná; přemítala jsem, jestli to má nějaký vliv na jeho vidění.
Klouzavým pohybem došel k Jane, vzal její obličej do svých papírových rukou, políbil ji zlehka na plné rty a pak odplul o krok zpět.
„Ano, pane.“ Jane se usmála; rázem vypadala jako andělské dítě. „Přivedla jsem ho zpátky živého, jak jste si přál.“
„Ach, Jane.“ Také se usmál. „Ty jsi pro mne taková útěcha.“
Obrátil své zamlžené oči k nám a jeho úsměv se rozjasnil jako v extázi.
„A Alice a Bella jsou tu také!“ radoval se a zatleskal hubenýma rukama. „To je ale milé překvapení! Nádhera!“
Zírala jsem v šoku, jak naše jména zavolal neformálně, jako kdybychom byli staří přátelé, kteří přijeli na nečekanou návštěvu.
Otočil se k našim mohutným strážcům. „Felixi, buď té dobroty a pověz mým bratrům, že máme společnost. Jsem si jistý, že si to nebudou chtít nechat ujít.“
„Ano, pane.“ Felix přikývl a rychle odešel zpátky cestou, kterou jsme přišli.
„Vidíš, Edwarde?“ Ten podivný upír se otočil a usmál se na Edwarda jako nadšený, ale kárající dědeček. „Co jsem ti říkal? Nejsi rád, že jsem ti včera nedal, co jsi chtěl?“
„Ano, Aro, to jsem,“ souhlasil Edward a sevřel mě pevněji kolem pasu.
„Miluji šťastné konce,“ povzdychl si Aro. „Jsou tak vzácné. Ale chci slyšet celý příběh. Jak se to seběhlo? Alice?“ Otočil se a podíval se na Alici zvědavýma, zamlženýma očima. „Tvůj bratr tě, zdá se, považoval za neomylnou, ale zjevně došlo k nějaké chybě.“
„Ach, já zdaleka nejsem neomylná.“ Vrhla na něj oslnivý úsměv. Vypadala dokonale uvolněná, až na to, že ruce měla sevřené do pevných pěstiček. „Jak dneska vidíte, způsobuji problémy stejně často, jako je napravuji.“
„Jsi příliš skromná,“ káral ji Aro. „Viděl jsem některé z tvých úžasných činů a musím uznat, že jsem se nikdy nesetkal s podobným talentem. Nádhera!“
Alice střelila pohledem po Edwardovi. Arovi to neušlo.
„Omlouvám se, vůbec jsme si nebyli náležitě představeni, že ne? To je tím, že mám pocit, jako bych tě už znal, a já mám sklon se předbíhat. Tvůj bratr nás představil už včera, svým způsobem. Víš, mám podobný talent jako tvůj bratr, ale na rozdíl od něj jsem určitým způsobem omezen.“ Aro závistivě zavrtěl hlavou.
„Jak se to vezme,“ podotkl Edward suše. Podíval se na Alici a rychle vysvětloval: „Aro potřebuje fyzický kontakt, aby slyšel tvoje myšlenky, ale slyší toho mnohem víc než já. Víš, že já slyším jenom to, na co právě teď myslíš. Aro slyší každou myšlenku, která ti kdy prošla hlavou.“
Alice zvedla jemné obočí a Edward naklonil hlavu.
Ani to Arovi neušlo.
„Ale být schopen slyšet na dálku…,“ povzdechl si a pokynul k nim, aby poukázal na to, že si právě něco neslyšně sdělili. „To by bylo tak výhodné.“
Najednou se nám Aro podíval přes rameno. Všechny ostatní hlavy se otočily stejným směrem, včetně Jane, Aleka a Demetriho, který stál mlčky vedle nás.
Já jsem se otočila nejpomaleji. Felix byl zpátky a za ním pluli další dva muži v černém rouchu. Oba vypadali velmi podobně jako Aro, jeden měl dokonce stejné splývavé černé vlasy. Ten druhý měl kštici sněhově bílých vlasů – stejného odstínu jako obličej –, které mu spadaly na ramena. Jejich pleť byla také tak tenká jako papír.
Trio z Carlisleova obrazu bylo úplné, od té doby před třemi sty lety, kdy bylo namalováno, se na něm nic nezměnilo.
„Marku, Caie, podívejte!“ pobrukoval si Aro. „Bella je přece jen naživu a je tady s ní i Alice! Není to nádhera?“
Ani jeden z těch dvou se netvářil, jako kdyby nádhera bylo první slovo, které jim přišlo na mysl. Ten tmavovlasý muž vypadal naprosto znuděně, jako by dával najevo, že už zažil příliš mnoho tisíciletí Arova nadšení. Ten druhý se sněhobílými vlasy se tvářil kysele.
Nedostatek zájmu z jejich strany Arovu radost nijak nezkalil.
„Tak si poslechněme ten příběh,“ téměř zazpíval Aro svým slaboučkým hlasem.
Bělovlasý starý upír se vzdálil, klouzavě přešel k jednomu z dřevěných trůnů. Ten druhý se postavil vedle Ara a natáhl ruku. Zpočátku jsem si myslela, že chce vzít Ara za ruku. Ale on se jenom krátce dotkl jeho dlaně a pak spustil ruku podél těla. Aro zvedl jedno černé obočí. Přemítala jsem, jak je možné, že se přitom jeho papírová kůže nepomačká.
Edward si velmi tiše odfrkl a Alice se na něj zvědavě podívala.
„Díky, Marku,“ řekl Aro. „To je celkem zajímavé.“
O vteřinu později mi došlo, že Marcus nechával Ara nahlédnout do svých myšlenek.
Marcus se netvářil zaujatě. Odplul od Ara, aby se přidal k tomu, který musel být Caius a který seděl na trůnu u zdi. Tiše ho následovali dva službu konající upíři – bodyguardi, jak mě to už napadlo předtím. Všimla jsem si, že vedle Caia se šly postavit také ty dvě ženy v letních šatech. Představa, že nějaký upír potřebuje stráž, mi připadala lehce směšná, ale možná že ti velmi staří jsou stejně křehcí, jak by se zdálo podle jejich kůže.
Aro vrtěl hlavou. „Úžasné,“ řekl. „Naprosto úžasné.“
Alicin výraz byl zmatený. Edward se k ní otočil a znovu jí to vysvětlil rychlým, tichým hlasem. „Marcus vidí vztahy. Je překvapený intenzitou toho našeho.“
Aro se usmál. „Tak výhodné,“ opakoval si pro sebe. Pak promluvil k nám. „Není tak docela jednoduché Marka překvapit, to vás mohu ujistit.“
Podívala jsem se na Markův mrtvý obličej a uvěřila jsem tomu.
„Ovšem i teď je tak obtížné pochopit…,“ přemítal Aro a zíral na Edwardovu paži ovinutou kolem mě. Bylo pro mě těžké sledovat Arův chaotický běh myšlenek. Snažila jsem se udržet s ním krok. „Jak vedle ní dokážeš stát takhle blízko?“
„Ne že by mě to nestálo úsilí,“ odpověděl Edward klidně.
„Ale přesto – la tua cantante! Takové mrhání!“
Edward se nevesele uchechtl. „Dívám se na to spíš jako na cenu, kterou platím.“
Aro byl velmi skeptický. „Příliš vysokou cenu.“
„Příležitostný výdaj.“
Aro se zasmál. „Kdybych ji necítil ve tvých vzpomínkách, nevěřil bych, že volání něčí krve může být tak silné. Nikdy jsem sám nic podobného necítil. Většina z nás by dala nevímco za takový dar, a přesto ty…“
„Jím mrháš,“ dokončil Edward sarkasticky.
Aro se znovu zasmál. „Ach, jak se mi stýská po mém příteli Carlisleovi! Připomínáš mi ho – on jenom nebyl tak rozzlobený.“
„Carlisle mě převyšuje také v mnoha dalších ohledech.“
„Rozhodně mě nikdy nenapadlo, že poznám někoho, kdo ho překoná ze všech věcí právě v sebeovládání, ale ty ho zahanbuješ.“
„To sotva,“ opáčil Edward netrpělivě. Jako kdyby ho unavovaly úvodní zdvořilosti. Vzbuzovalo to ve mně o to větší strach; proti své vůli jsem se snažila představit si, co asi čeká, že bude následovat.
„Mám radost z jeho úspěchu,“ pokračoval Aro. „Tvoje vzpomínky na něho jsou pro mě velký dar, ačkoliv mě mimořádně udivují. Jsem překvapen tím, jak mě to… těší, že jde tak úspěšně po té neortodoxní cestě, kterou si zvolil. Očekával jsem, že časem ve svém odhodlání oslabí, poleví, zkazí se. Posmíval jsem se jeho plánu najít další, kteří by jeho podivnou představu sdíleli. Ale jsem šťastný, že jsem se mýlil.“
Edward neodpověděl.
„Ale tvoje sebeovládání!“ vzdychl Aro. „Nevěděl jsem, že je taková síla možná. Otužit se proti takovému volání sirén, ne jenom jednou, ale znovu a znovu – kdybych to sám necítil, nikdy bych tomu nevěřil.“
Edward bezvýrazně hleděl na Arův obdiv. Znala jsem dost dobře jeho obličej – čas na tom nic nezměnil –, abych uhodla, že v něm pod povrchem něco vře. Snažila jsem se dýchat vyrovnaně.
„Když si jen vzpomenu, jak tě ta dívka přitahuje…“ Aro se zachichotal. „Vzbuzuje to ve mně žízeň.“
Edward ztuhl.
„Nerozčiluj se,“ uklidňoval ho Aro. „Nemám v úmyslu jí nijak ublížit. Ale jsem tak zvědavý obzvlášť na jednu věc.“ Pohlédl na mě s jasným zájmem. „Mohu?“ zeptal se dychtivě a zvedl jednu ruku.
„Zeptejte se jí,“ navrhl Edward mdlým hlasem.
„Samozřejmě, je to ode mne ale hrubost!“ zvolal Aro. „Bello,“ obrátil se teď přímo na mě, „fascinuje mě, že jsi jediná výjimka, na kterou neplatí Edwardův ohromující talent – to je tak zajímavé! A tak jsem si říkal, když jsou naše talenty v mnoha ohledech tolik podobné, jestli bys byla tak laskavá a dovolila mi to zkusit – abych viděl, jestli se ta výjimka vztahuje také na mě?“
Očima jsem v hrůze šlehla po Edwardově obličeji. Navzdory Arově přehnané zdvořilosti jsem nevěřila, že bych skutečně měla na výběr. Byla jsem zděšená při pomyšlení, že mu mám dovolit, aby se mě dotkl, na druhou stranu však také zvráceně uchvácená představou, že ucítím dotyk jeho zvláštní kůže.
Edward povzbudivě přikývl – jestli proto, že si byl jistý že mi Aro neublíží, nebo protože nebylo na výběr, to jsem nedokázala říct.
Otočila jsem se zpátky k Arovi a pomalu zvedla ruku před sebe. Třásla jsem se.
Přistoupil blíž a věřím, že chtěl, aby jeho výraz byl uklidňující. Ale jeho papírové rysy byly příliš zvláštní, příliš cizí a děsivé, aby uklidňovaly. Vzhled jeho obličeje byl sebejistější než předtím jeho slova.
Natáhl ruku, jako kdyby si jí chtěl se mnou potřást a přitiskl svou nehmotně vypadající kůži na mou. Byla tvrdá, ale na pocit křehká – spíš skořápka než žula – a ještě studenější, než jsem čekala.
Jeho zamlžené oči se na mě usmály a já už jsem se nedokázala podívat jinam. Jeho pohled byl podivně, nepříjemně hypnotizující.
Arův obličej se změnil, jak jsem se na něj dívala. Sebedůvěra byla otřesená, vystřídala ji napřed pochybnost, pak nevěřícnost. Nakonec se Aro uklidnil a znovu nasadil svou přátelskou masku.
„To je tak zajímavé,“ řekl, když pustil mou ruku a odplul zpátky.
Střelila jsem pohledem po Edwardovi a ačkoliv nehnul ani brvou, napadlo mě, že v skrytu duše cítí zadostiučinění.
Aro se plavně vzdálil se zamyšleným výrazem. Chvilku mlčel a jen střílel pohledy mezi námi třemi. Pak najednou zavrtěl hlavou.
„To je poprvé,“ řekl si pro sebe. „Tak si říkám, jestli je imunní i vůči ostatním našim talentům… Jane, drahoušku?“
„Ne!“ zavrčel Edward. Alice ho popadla za ruku, aby se krotil. Setřásl ji.
Malá Jane se na Ara šťastně usmála. „Ano, pane?“
Edward teď skutečně vrčel, ten zvuk se z něj dral a drásal, upíral na Ara zlobné, vražedné oči. Všichni v místnosti ztuhli, každý se na něj díval s užaslou nevěřícností, jako kdyby se dopouštěl nějakého trapného společenského faux pas. Viděla jsem Felixe, jak se nadějně usmívá a dělá krok vpřed. Aro po něm střelil pohledem a on ztuhl na místě, jeho úsměv se změnil v mrzutý výraz.
Pak Aro promluvil k Jane. „Tak jsem si říkal, má drahá, jestli je Bella imunní vůči tobě.“
Stěží jsem mohla Ara slyšet přes Edwardovo zuřivé vrčení. Pustil mě a posunul se tak, aby mě skryl před jejich pohledy. Caius jako duch přešel směrem k nám se svou suitou, aby se podíval.
Jane se k nám otočila s blaženým úsměvem.
„Nedělej to!“ zvolala Alice, když se Edward vrhl na malou dívku.
Než jsem mohla zareagovat, než mezi ně někdo mohl skočit, než se Arovi bodyguardi mohli napnout k zákroku, ležel Edward na zemi.
Nikdo se ho ani nedotkl, a on přesto ležel na kamenné podlaze a svíjel se v zjevné bolesti, zatímco já jsem na něj v hrůze zírala.
Jane se teď usmívala jenom na něj a mně to všechno zapadlo do sebe. To, co Alice říkala o úžasných darech, proč se každý chová k Jane s takovou úctou a proč se jí vrhl Edward do cesty dřív, než to mohla udělat mně.
„Přestaň!“ zakřičela jsem a můj hlas se nesl ozvěnou v tom tichu, vyskočila jsem dopředu, abych se mezi ně postavila. Ale Alice kolem mě rozhodila paže v neprolomitelném sevření a mohla jsem se s ní prát, jak jsem chtěla, stejně mě nepustila. Z Edwardových rtů neunikl ani hlásek, když se svíjel na kamenech. Měla jsem pocit, že mi hlava exploduje z bolesti nad takovým pohledem.
„Jane,“ odvolal ji Aro klidným hlasem. Rychle vzhlédla s tázavým pohledem, na rtech stále radostný úsměv. Jakmile se podívala stranou, Edward se přestal svíjet.
Aro naklonil hlavu ke mně.
Jane se na mě otočila se svým úsměvem.
Ani jsem se jí nepodívala do očí. Sledovala jsem Edwarda z vězení Aliciny náruče, odkud jsem se stále marně snažila vyprostit.
„Nic mu není,“ zašeptala mi Alice napjatým hlasem. Ještě než to dořekla, Edward se posadil a pak zlehka vyskočil na nohy. Jeho oči se střetly s mýma; byly zděšené. Zpočátku jsem si myslela, že je to z hrůzy z toho, co právě zažil. Ale pak se rychle podíval na Jane a zpátky na mě – a jeho obličej se uvolnil úlevou.
Také jsem se podívala na Jane a viděla jsem, že už se neusmívá. Hněvivě si mě měřila, čelist zaťatou, jak se intenzivně soustředila. Nahrbila jsem se a čekala na bolest.
Nic se nedělo.
Edward zase stál vedle mě. Dotkl se Aliciny paže a ona mě pustila k němu.
Aro se začal smát. „Ha, ha, ha,“ chechtal se. „Tohle je nádhera!“
Jane bezmocně zasyčela a naklonila se dopředu, jako kdyby se chystala ke skoku.
„Nenech se vyvést z míry, drahá,“ chlácholil ji Aro a položil jí prachově lehkou ruku na rameno. „Ona nás ohromuje všechny.“
Janin horní ret se ohrnul přes zuby a její oči na mě dál hněvivě zíraly.
„Ha, ha, ha,“ zahihňal se Aro znovu. „Jsi velmi statečný, Edwarde, že jsi trpěl mlčky. Jednou jsem požádal Jane, aby mi to udělala – jenom ze zvědavosti.“ Zavrtěl obdivně hlavou.
Edward si ho znechuceně měřil.
„Takže co s vámi uděláme teď?“ povzdechl si Aro.
Edward s Alicí ztuhli. Tohle byla část, na kterou čekali. Roztřásla jsem se.
„Asi se nemýlím, když řeknu, že jste si to nerozmysleli, že?“ zeptal se Aro Edwarda s nadějí v hlase. „Váš talent by byl vynikajícím přínosem pro naši malou společnost.“
Edward váhal. Koutkem oka jsem viděla, jak se Felix a Jane zašklebili.
Zdálo se, že Edward zvažuje každé slovo, než ho vysloví. „Já bych… raději… odmítl.“
„Alice?“ zeptal se Aro, stále s nadějí. „Tebe by nelákala možnost přidat se k nám?“
„Ne, děkuji,“ řekl Alice.
„A ty, Bello?“ zvedl Aro obočí.
Edward mi tiše zasyčel do ucha. Zírala jsem bezvýrazně na Ara. Dělá si legraci? Nebo se mě opravdu ptá, jestli nechci zůstat k večeři?
Byl to bělovlasý Caius, kdo prolomil mlčení.
„O co jde?“ zeptal se Ara bezvýrazně a skoro šeptem.
„Caie, jistě vidíš ten potenciál,“ plísnil ho Aro něžně. „Tak slibný potenciální talent jsem neviděl od té doby, co jsme našli Jane a Aleka. Dovedeš si představit ty možnosti, až bude jednou z nás?“
Caius se podíval stranou s uštěpačným výrazem. Oči Jane jiskřily rozhořčením nad tím srovnáním.
Edward vedle mě zuřil. Slyšela jsem v jeho hrudi bručení, které pomalu přejde ve vrčení. Nemohla jsem dovolit, aby mu kvůli jeho temperamentu ublížili.
„Ne, děkuji,“ promluvila jsem hlasem, který byl sotva víc než zašeptání a strachy mi přeskakoval.
Aro si povzdechl. „To je neštěstí. Takové mrhání.“
Edward zasyčel. „Přidej se k nám, nebo zemři, je to tak? Tušil jsem to, když nás přivedli do této místnosti. To jsou ty vaše zákony.“
Tón jeho hlasu mě překvapil. Zněl zlostně, ale v jeho podání bylo něco uvědomělého – jako kdyby ta slova vybral s velkou pečlivostí.
„Tak to samozřejmě není.“ Aro užasle zamrkal. „Už jsme tu byli shromážděni, Edwarde, očekávali jsme návrat Heidi. Ne váš.“
„Aro,“ zasyčel Caius. „Zákon si je žádá.“
Edward pohlédl na Caia. „Jak to?“ otázal se. Musel vědět, co si Caius myslí, ale zdálo se, že ho chce přinutit, aby promluvil nahlas.
Caius ukázal kostnatým prstem na mě. „Ona ví příliš mnoho. Prozradil jsi naše tajemství.“ Jeho hlas byl papírově tenký, stejně jako jeho kůže.
„Taky tu máte pár lidí v té vaší komedii,“ připomněl mu Edward a já jsem pomyslela na tu hezkou recepční pod námi.
Caiův obličej se zkroutil do nového výrazu. Měl to snad být úsměv?
„To ano,“ souhlasil. „Ale až nám přestanou být užiteční, poslouží jako potrava. Ty s touhle takové plány nemáš. Jestli zradí naše tajemství, jsi připravený ji zničit? Myslím, že ne,“ poškleboval se.
„Já bych ne–“ vložila jsem se do toho šeptem. Caius mě utnul ledovým pohledem.
„Zrovna tak nemáš v úmyslu učinit ji jednou z nás,“ pokračoval Caius. „Ona je proto naše zranitelné místo. Ale máš pravdu, kvůli tomuhle propadl jenom její život. Vy dva můžete odejít, jestli chcete.“
Edward vycenil zuby.
„Jestli jsem si to nemyslel,“ řekl Caius s neskrývaným potěšením. Felix se dychtivě naklonil dopředu.
„Pokud ovšem…,“ přerušil je Aro. Vypadalo to, že je nešťastný z toho, jak se konverzace zvrtla. „Pokud ovšem nemáš v úmyslu dát jí nesmrtelnost?“
Edward našpulil rty a chvilku váhal, než odpověděl. „A jestli mám?“
Aro se usmál, zase šťastný. „Pak byste byli volní, mohli byste jet domů a předat mé pozdravy příteli Carlisleovi. Ale obávám se, že bys to musel myslet vážně,“ dodal zdrženlivě.
Pak zvedl ruku před sebe.
Caius, který se začal zuřivě mračit, se uvolnil.
Edwardovy rty se napjaly do zuřivé linky. Díval se mi do očí a já mu ten pohled opětovala.
„Mysli to vážně,“ zašeptala jsem. „Prosím.“
Byla to pro něj skutečně tak odporná představa? Opravdu by radši zemřel, než by mě proměnil? Měla jsem pocit, jako kdybych dostala kopanec do žaludku.
Edward se na mě díval se zmučeným výrazem.
A pak Alice udělala krok a postoupila dopředu k Arovi. Otočili jsme se, abychom se na ni podívali. Měla ruku zvednutou jako on.
Nic neříkala. Aro gestem naznačil gardě, aby poodstoupila, a vzal Alici za ruku s nedočkavým, chtivým zábleskem v očích.
Sklonil hlavu nad jejich dotýkajícíma se rukama a v soustředění zavřel oči. Alice stála bez hnutí, z tváře jí nešlo nic vyčíst. Slyšela jsem, jak Edward scvakl zuby.
Nikdo se nehýbal. Aro byl jako přimrazený nad Alicinou rukou. Sekundy ubíhaly a já jsem byla čím dál napjatější, přemítala jsem, kolik času uplyne, než míra přeteče. Než to bude znamenat, že je něco špatně – ještě víc špatně, než už to bylo.
Uběhl další agonizující moment a pak Arův hlas prolomil mlčení.
„Ha, ha, ha,“ zasmál se, hlavu stále nakloněnou dopředu. Pomalu vzhlédl, oči rozjasněné vzrušením. „To bylo fascinující!“
Alice se suše usmála. „Jsem ráda, že se vám to líbilo.“
„Vidět věci, které jsi viděla – zvláště ty, které se ještě nestaly!“ Zavrtěl hlavou v údivu.
„Ale stanou,“ připomněla mu klidným hlasem.
„Ano, ano, tím je to rozhodnuto. Rozhodně tu není žádný problém.“
Caius vypadal hořce zklamaný – zdálo se, že tento pocit s ním sdílí i Felix a Jane.
„Aro,“ stěžoval si Caius.
„Drahý Caie,“ usmál se Aro. „Nehněvej se. Mysli na ty možnosti! Dneska se k nám přidat nechtějí, ale vždycky můžeme doufat do budoucna. Představ si tu radost, kterou by do naší malé domácnosti přinesla už sama mladá Alice… Navíc jsem tak strašně zvědavý, jak se vybarví Bella!“
Aro se zdál přesvědčený. Cožpak si neuvědomoval, jak jsou Aliciny vize subjektivní? Že dneska může být rozhodnutá mě změnit, a pak si to zítra rozmyslí? Může se jí postavit do cesty milion drobných rozhodnutí jak jejích vlastních, tak také mnoha jiných lidí – Edwarda třeba – a budoucnost pak bude úplně jiná.
A bude skutečně záležet na tom, že Alice je odhodlaná, bude v tom nějaký rozdíl, kdybych se opravdu stala upírkou, když je Edwardovi ta představa tak odporná? Když smrt je pro něj lepší alternativa než mě mít u sebe navždy, na věky se se mnou otravovat? Jakkoli jsem byla zděšená, cítila jsem, jak se propadám do deprese, tonu v ní…
„Takže teď můžeme svobodně odejít?“ zeptal se Edward vyrovnaným hlasem.
„Ano, ano,“ řekl Aro radostně. „Ale prosím, zase nás navštivte. Bylo to absolutně okouzlující!“
„A my vás také navštívíme,“ slíbil Caius a díval se na nás napůl přivřenýma očima. Připomínalo mi to pohled zpod těžkých víček ještěra. „Abychom se přesvědčili, že jste to opravdu dotáhli až do konce. Být vámi, moc dlouho bych neotálel. Nenabízíme druhé šance.“
Edward pevně stiskl zaťatou čelist, ale přikývl.
Caius se usmál a odplul k místu, kde stále seděl Marcus, bez hnutí a bez zájmu.
Felix zasténal.
„Ach, Felixi.“ Aro se pobaveně usmál. „Heidi tu bude každou chvíli. Trpělivost.“
„Hmm.“ Edwardův hlas měl v sobě nový podtón. „V tom případě bychom měli raději odejít dříve než později.“
„Ano,“ souhlasil Aro. „To je dobrý nápad. Občas skutečně dojde k nehodě. Ovšem zůstaňte prosím dole, dokud se nesetmí, pokud vám to nevadí.“
„Samozřejmě,“ souhlasil Edward, zatímco já jsem se přikrčila při představě, že musíme čekat celý den dole, než budeme moct odejít.
„A tady,“ dodal Aro a pokynul jedním prstem Felixovi. Felix okamžitě přistoupil a Aro odepnul šedý plášť, který měl ten velký upír na sobě, a stáhl mu ho z ramen. Hodil ho Edwardovi. „Vezmi si tohle. Jsi trochu nápadný.“
Edward si oblékl dlouhý plášť, kapuci nechal dole.
Aro si povzdychl. „Sluší ti.“
Edward se uchechtl, ale najednou zmlkl a ohlédl se přes rameno. „Děkuji, Aro. Počkáme dole.“
„Sbohem, mladí přátelé,“ rozloučil se s námi Aro a jeho oči se rozjasnily, jak se podíval stejným směrem.
„Jdeme,“ řekl Edward naléhavě.
Demetri pokynul, abychom ho následovali, a pak šel napřed cestou, kterou jsme přišli. Jak to vypadalo, byl to jediný východ.
Edward si mě rychle přitáhl k sobě. Alice se držela vedle mě z druhé strany, v obličeji tvrdý výraz.
„Nejsme dost rychlí,“ zamumlala.
Zděšeně jsem na ni pohlédla, ale ona se tvářila jenom zasmušile. V tu chvíli jsem poprvé uslyšela šum hlasů – hlasitých, hrubých hlasů – ozývající se z předpokoje.
„No, tohle je neobvyklé,“ burácel chraptivý hlas nějakého muže.
„Tak středověké,“ odpověděl nadšeně nepříjemně pronikavý ženský hlas.
Malými dveřmi vcházel dovnitř velký dav lidí, až zaplnil malou kamennou místnost. Demetri nám pokynul, abychom jim udělali místo. Natiskli jsme se na studenou stěnu, abychom je nechali projít.
Ten pár vpředu, podle přízvuku to byli Američané, se kolem sebe rozhlížel uznalýma očima.
„Vítejte, hosté! Vítejte ve Volteře!“ slyšela jsem zazpívat Ara z velké věžní místnosti.
Ostatní, bylo jich asi čtyřicet, následovali vedoucí pár. Někteří si prohlíželi interiér jako turisté. Pár jich dokonce fotografovalo. Ostatní vypadali zmateně, jako kdyby příběh, který je přivedl sem do této místnosti, přestal dávat smysl. Všimla jsem si obzvlášť jedné malé tmavovlasé ženy. Kolem krku měla růženec a jednou rukou pevně svírala jeho kříž. Šla pomaleji než ostatní, každou chvíli se dotýkala lidí kolem sebe a ptala se něco neznámým jazykem. Zdálo se, že jí nikdo nerozumí, a její hlas prozrazoval čím dál větší paniku.
Edward si přitáhl můj obličej na prsa, ale bylo pozdě. Už jsem pochopila.
Jakmile se objevila malá skulina, Edward mě rychle postrčil ke dveřím. Cítila jsem ve své tváři zděšený výraz a do očí se mi začaly drát slzy.
Vyzdobená zlatá hala byla tichá a prázdná až na jednu úchvatnou, sošnou ženu. Zvědavě si nás prohlížela, obzvlášť mě.
„Vítej doma, Heidi,“ pozdravil ji Demetri za námi.
Heidi se nepřítomně usmála. Připomínala mi Rosalii, ačkoliv si vůbec nebyly podobné – to jenom její krása byla také tak mimořádná, nezapomenutelná. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči.
Byla oblečená tak, aby podtrhla svůj půvab. Kratičká minisukně odhalovala její úžasně dlouhé nohy v tmavých punčochách. K tomu měla top s dlouhými rukávy a rolákem, mimořádně přiléhavý, vyrobený z červeného vinylu. Měla dlouhé lesklé mahagonové vlasy a její oči měly velice podivný odstín fialové – barvy, které mohla docílit jedině tak, že si na rudé duhovky nasadila modré kontaktní čočky.
„Demetri,“ odpověděla hedvábným hlasem a očima těkala mezi mým obličejem a Edwardovým šedým pláštěm.
„Pěkný úlovek,“ polichotil jí Demetri a já jsem najednou pochopila, proč má na sobě to nápadné oblečení… nebyla jenom lovec, ale taky návnada.
„Díky.“ Blýskla okouzlujícím úsměvem. „Jdeš taky?“
„Za chviličku. Pár mi jich schovej.“
Heidi přikývla a se skloněnou hlavou prošla dveřmi, s posledním zvědavým pohledem věnovaným mně.
Edward nasadil tempo, že jsem musela utíkat, abych mu stačila. Přesto jsme se nedokázali dostat zdobenými dveřmi na konci haly dřív, než se začal ozývat křik.
22. LET
Demetri nás nechal ve vesele honosné recepční místnosti, kde žena jménem Gianna stále zaujímala své místo za nablýskaným pultem. Ze skrytých reproduktorů cinkala radostná, neškodná hudba.
„Neodcházejte, dokud se nesetmí,“ varoval nás.
Edward přikývl a Demetri spěchal pryč.
Zdálo se, že Giannu vůbec nepřekvapilo to, co slyšela, ačkoliv se dívala na Edwardův vypůjčený plášť se zlomyslným zájmem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward šeptem, příliš tiše, aby ho ta žena mohla slyšet. Jeho hlas byl hrubý – jestli je u sametu něco takového možné – úzkostí. Říkala jsem si, že je ještě ve stresu z naší situace.
„Radši ji nech, aby si sedla, nebo upadne,“ nabádala ho Alice. „Je úplně bez sebe.“
Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že se třesu, silně se třesu, celé mé tělo vibrovalo, až mi zuby drnčely. Místnost kolem mě tančila, všechno jsem viděla rozmazaně. Jednu divokou sekundu jsem přemítala, jestli se takhle cítí Jacob těsně předtím, než se promění ve vlkodlaka.
Slyšela jsem zvuk, který nedával smysl, podivný, trhavý protějšek k jinak veselé doprovodné hudbě. Rozrušená chvěním jsem nedokázala poznat, odkud vychází.
„Šš, Bello, šš,“ konejšil mě Edward a táhl mě k pohovce co nejdál od té zvědavé ženské za pultem.
„Myslím, že se jí zmocňuje hysterie. Možná bys jí měl dát facku,“ navrhla Alice.
Edward po ní vrhl zuřivý pohled.
Pak jsem pochopila. No tohle. Ten hluk, to jsem byla já. Ten trhavý zvuk byly vzlyky vycházející mi z prsou. Proto jsem se tak roztřásla.
„Je to v pořádku, jsi v bezpečí, je to v pořádku,“ opakoval Edward zpěvavě pořád dokola. Přitáhl si mě na klín a zabalil mě do tlustého vlněného pláště, aby mě ochránil před svou studenou kůží.
Věděla jsem, že je to ode mě hloupé, takhle reagovat. Kdo věděl, kolik času mi zbývá, jak dlouho se mu ještě budu moct dívat do tváře? Byl zachráněný, i já jsem byla zachráněná, a jakmile budeme na svobodě, může mě opustit. Když budu mít oči tak plné slz, že neuvidím jasně jeho rysy, bude to mrhání – bláznovství.
Ale ani slzy nedokázaly smýt ten obraz, který jsem stále viděla v duchu – panický strach ve tváři té malé ženy s růžencem.
„Všichni ti lidé,“ vzlykala jsem.
„Já vím,“ zašeptal.
„To je tak strašné.“
„Ano, to je. Mrzí mě, že jsi to musela vidět.“
Položila jsem si hlavu na jeho studenou hruď a cípem tlustého pláště jsem si utřela oči. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit.
„Mohu vám něco přinést?“ zeptal se něčí hlas zdvořile. Byla to Gianna, nakláněla se Edwardovi přes rameno s pohledem, který byl starostlivý a profesionálně odtažitý zároveň. Zdálo se, že jí nevadí, že má tvář jenom pár centimetrů od nepřátelského upíra. Buďto neměla o ničem ani potuchy, nebo byla ve své práci velmi dobrá.
„Ne,“ odpověděl Edward chladně.
Přikývla, usmála se na mě a pak zmizela.
Čekala jsem, až bude z doslechu. „Ví, co se tady děje?“ zeptala jsem se tichým a ochraptělým hlasem. Získávala jsem nad sebou kontrolu, mé dýchání se uklidňovalo.
„Ano. Ví všechno,“ řekl mi Edward.
„Ví, že ji jednoho dne zabijí?“
„Ví, že je tu ta možnost,“ odpověděl.
To mě překvapilo.
V Edwardově obličeji bylo těžko číst. „Doufá, že se rozhodnou ji ušetřit.“
Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev. „Ona chce být jednou z nich?“
Přikývl. Očima se mi zabodával do obličeje a sledoval mou reakci.
Zachvěla jsem se. „Jak to může chtít?“ zašeptala jsem spíš pro sebe, než že bych skutečně hledala odpověď. „Jak se může dívat na to, jak všichni ti lidé proudí do té odporné místnosti, a přitom chtít být toho součástí?“
Edward neodpověděl. Jeho výraz se změnil v reakci na něco, co jsem řekla.
Dívala jsem se do jeho překrásné tváře a snažila se pochopit tu změnu, ale najednou mi došlo, že jsem skutečně tady, v Edwardově náruči, i když možná přechodně, a zrovna teď nám ani nehrozí smrt.
„Ach, Edwarde,“ zanaříkala jsem a znovu jsem se rozvzlykala. Byla to pitomá reakce. Slzy mi tekly takovým proudem, že jsem mu zase neviděla do tváře, a to bylo neomluvitelné. Jistotu, že se na něj budu smět dívat, jsem měla jenom do západu slunce. Zase jako v pohádce, až uplyne stanovený čas, kouzlo se rozplyne.
„Co se děje?“ zeptal se, stále úzkostně, a hladil mě po zádech.
Objala jsem ho pažemi kolem krku – co nejhoršího by mohl udělat? Jenom mě odstrčit – a přitiskla jsem se blíž k němu. „Je to ode mě ošklivé, že jsem teď šťastná?“ zeptala jsem se. Hlas se mi dvakrát zlomil.
Neodstrčil mě. Přitáhl si mě pevně na svou ledově tvrdou hruď, tak těsně, že se mi těžce dýchalo, i když plíce jsem měla naprosto v pořádku. „Já vím přesně, jak to myslíš,“ zašeptal. „Ale máme spoustu důvodů ke štěstí. Zaprvé, jsme naživu.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „To je dobrý důvod.“
„A jsme spolu,“ vydechl. Jeho dech byl tak sladký, že se mi z toho zatočila hlava.
Jenom jsem přikývla, přesvědčená, že té myšlence nepřikládá stejnou váhu jako já.
„A s trochou štěstí budeme naživu i zítra.“
„Doufejme,“ řekla jsem stísněně.
„Vyhlídky jsou celkem dobré,“ ujistila mě Alice. Byla tak tichá, že jsem téměř zapomněla na její přítomnost. „Za necelých čtyřiadvacet hodin se uvidím s Jasperem,“ dodala spokojeným tónem.
Šťastná Alice. Ona mohla důvěřovat ve svou budoucnost.
Nedokázala jsem odtrhnout oči od Edwardova obličeje na dlouho. Dívala jsem se na něj a ze všeho nejvíc jsem si přála, aby budoucnost nikdy nenastala. Aby tento okamžik trval na věky, nebo jestli to není možné, abych společně s tímto okamžikem přestala existovat já.
Edward se zase díval na mě, jeho tmavé oči byly zjihlé, a tak bylo snadné si namlouvat, že cítí to samé co já. Tak jsem to udělala. Namlouvala jsem si to, aby byl ten okamžik sladší.
Objel mi konečky prstů kruhy pod očima. „Vypadáš tak unavená.“
„A ty vypadáš žíznivě,“ zašeptala jsem a prohlížela jsem si fialové modřiny pod jeho černými duhovkami.
Pokrčil rameny. „To nic není.“
„Víš to jistě? Mohla bych si sednout vedle Alice,“ nabídla jsem se neochotně; byla bych radši, aby mě v tu chvíli zabil, než bych se o kousíček pohnula z místa, kde jsem seděla.
„Nebuď směšná.“ Povzdechl si; jeho sladký dech mě pohladil po tváři. „Nikdy jsem neměl pod kontrolou tuhle stránku své povahy víc než právě teď.“
Měla jsem na něj milion otázek. Jedna z nich se mi právě drala na rty, ale udržela jsem jazyk na uzdě. Nechtěla jsem si pokazit tu chvíli, jakkoli byla nedokonalá – tady v té místnosti, z které se mi dělalo špatně, před očima budoucí stvůry.
Tady v jeho náručí bylo tak snadné fantazírovat, že o mě stojí. Nechtěla jsem teď myslet na jeho motivaci – jestli se tak chová, aby mě udržel v klidu, protože nebezpečí ještě nepominulo, nebo se jen cítí vinen za to, kde jsme se octli, a ulevilo se mu, že není zodpovědný za mou smrt. Možná ten čas odloučení stačil na to, že jsem ho pro tuto chvíli nenudila. Ale to mi bylo všechno jedno. Byla jsem mnohem šťastnější, když jsem se tak balamutila.
Ležela jsem mu tiše v náručí, znovu si ukládala jeho obličej do paměti, předstírala jsem, že je všechno jako dřív…
Díval se mi do tváře, jako kdyby dělal to samé co já, a přitom s Alicí diskutovali, jak se dostat domů. Jejich hlasy byly tak rychlé a tiché, že mi bylo jasné, že jim Gianna nemůže rozumět. Mně samé z toho polovina unikala. Pochytila jsem, že to asi bude znamenat krádež dalšího auta. Přemítala jsem líně, jestli se žluté Porsche už dostalo zpátky k majiteli.
„Co znamenaly ty řeči o zpěvačkách?“ zeptala se Alice v jednu chvíli.
„La tua cantante,“ řekl Edward. Zazpíval ta slova s melodií.
„Ano, to,“ přitakala Alice a já jsem se na chvíli soustředila. Také jsem se tomu předtím divila.
Cítila jsem, jak Edward pokrčil rameny. „To je jejich název pro někoho, kdo voní tak, jako Bella voní mně. Říkají jí moje pěvkyně – protože mi její krev zpívá.“
Alice se zasmála.
Byla jsem dost unavená, aby se mi chtělo spát, ale přemáhala jsem to v sobě. Nechtěla jsem si nechat uniknout ani vteřinu z doby, po kterou ho mám u sebe. Během té chvíle, kdy mluvil s Alicí, se najednou sklonil dolů a políbil mě – jeho rty hladké jako sklo se mi otíraly o vlasy, čelo, špicku nosu. Pokaždé to bylo jako elektrický šok do mého dlouho dřímajícího srdce. Zvuk jeho tlukotu jako by naplňoval celou místnost.
Bylo to jako ochutnat ráj uprostřed pekla.
Úplně jsem ztratila ponětí o čase. Takže když se Edwardovy objímající paže napjaly a oba se s Alicí podívali dozadu do místnosti obezřetným pohledem, zpanikařila jsem. Přikrčila jsem se Edwardovi v klíně, když Alec – s jasně červenýma očima a v neposkvrněném světle šedém obleku, navzdory odpolednímu jídlu – prošel dvojitými dveřmi.
Byla to dobrá zpráva.
„Jste volní a můžete odejít,“ oznámil nám a jeho tón byl tak vřelý, že by si člověk myslel, že jsme celý život přátelé. „Žádáme ale, abyste se ve městě nezdržovali.“
Edward se nesnažil předstírat podobnou vřelost; jeho hlas byl ledově chladný. „To nebude problém.“
Alec se usmál, přikývl a zase zmizel.
„Jděte pravou chodbou kolem rohu k první řadě výtahů,“ řekla nám Gianna, když mi Edward pomáhal na nohy. „Hala je o dvě poschodí níž a je z ní východ na ulici. Na shledanou,“ dodala mile. Přemítala jsem, jestli její pracovní způsobilost bude stačit na to, aby ji ušetřili.
Alice po ní vrhla temný pohled.
Ulevilo se mi, že existuje ještě jiný východ ven; nebyla jsem si jistá, jestli bych vydržela další procházku podzemím.
Odcházeli jsme vkusnou luxusní halou pryč. Já jsem byla jediná, kdo se ohlédl zpátky na středověký hrad, který se skrýval pod propracovanou obchodní fasádou. Odsud jsem neviděla věž, za což jsem byla vděčná.
Slavnost na ulicích byla stále v plném proudu. Když jsme rychle procházeli úzkými dlážděnými uličkami, právě se rozsvěcovaly pouliční lampy. Nebe nad námi bylo kalné, světle šedé, ale domy v ulicích stály tak těsně u sebe, že měl člověk dojem, že je skoro tma.
I slavnost byla temnější. Edwardův dlouhý plášť sahající až na zem nebyl tak nápadný, jak by za normálního večera ve Volteře asi byl. Byli tam i jiní v černých saténových pláštích a umělohmotné upíří zuby, které jsem viděla u toho dítěte na náměstí dnes v poledne, byly teď večer velmi populární i mezi dospělými.
„Směšné,“ zamručel Edward.
Nevšimla jsem si, kdy Alice zmizela. Podívala jsem se vedle sebe, abych se jí na něco zeptala, ale ona byla pryč.
„Kde je Alice?“ zašeptala jsem vyděšeně.
„Šla vyzvednout tvoje tašky tam, kde je dopoledne schovala.“
Zapomněla jsem, že mám přístup k zubnímu kartáčku. Vyhlídky na další chvíle tak byly podstatně růžovější.
„Taky krade další auto, že jo?“ hádala jsem.
Usmál se. „Ne, dokud nebudeme z města.“
Cesta k hlavní městské bráně mi připadala velmi dlouhá. Edward viděl, jak jsem vyčerpaná; ovinul mi paži kolem pasu a podpíral mě při chůzi.
Otřásla jsem se, když mě protáhl tmavým kamenným klenutým průchodem. Veliká starodávná padací mříž nad námi byla jako dveře od klece, které před námi můžou každou chvíli zapadnout a uvěznit nás ve městě.
Edward mě vedl k tmavému autu, které čekalo s nastartovaným motorem v kaluži stínu napravo od brány. K mému překvapení vklouzl na zadní sedadlo se mnou, místo aby se tlačil za volant.
Alice se tvářila kajícně. „Omlouvám se.“ Pokynula neurčitě k palubní desce. „Nebylo moc z čeho vybírat.“
„To je v pořádku, Alice,“ usmál se Edward. „Nemůže to být pokaždé 911 Turbo.“
Povzdechla si. „Možná si jedno takové pořídím legálně. Bylo to fantastické.“
„Koupím ti nějaké k Vánocům,“ slíbil Edward.
Alice se otočila, aby se na něj zářivě usmála, což mě trochu vylekalo, protože současně už se řítila dolů po tmavém a točitém úbočí kopce.
„Žluté,“ upřesnila.
Edward mě držel pevně v náručí. Uvnitř šedého pláště mi bylo teplo a příjemně. Víc než příjemně.
„Teď se můžeš prospat, Bello,“ zamumlal. „Je po všem.“
Věděla jsem, že míní to nebezpečí, noční můru ve starodávném městě, ale přesto jsem musela ztěžka polknout, než jsem mohla odpovědět.
„Já nechci spát. Nejsem unavená.“ Jenom ta druhá věta byla lež. Nechtěla jsem zavřít oči. Auto bylo jenom spoře osvětlené kontrolkami na palubní desce, ale stačilo to, abych mu viděla do tváře.
Přitiskl mi rty do dolíčku pod uchem. „Zkus to,“ povzbuzoval mě.
Zavrtěla jsem hlavou.
Povzdechl si. „Jsi pořád stejně umíněná.“
Byla jsem umíněná; přemáhala jsem těžká víčka a vyhrála jsem. Nejtěžší to bylo na tmavé silnici; jasná světla na letišti ve Florencii mi to usnadňovala, stejně jako šance vyčistit si zuby a převléknout se do čistého; Alice také koupila nové oblečení Edwardovi a on nechal tmavý plášť v jedné ulici na hromadě odpadků. Cesta letadlem do Říma byla tak krátká, že za tu dobu únava neměla reálnou šanci se mě zmocnit. Věděla jsem, že let z Říma do Atlanty bude úplně něco jiného, zvlášť když nám Alice koupila zase ta měkká sedadla v první třídě. Takže jsem požádala letušku, jestli by mi nemohla přinést jednu colu.
„Bello,“ řekl Edward nesouhlasně. Věděl, jak špatně snáším kofein.
Alice seděla za námi. Slyšela jsem, jak šeptá do telefonu Jasperovi.
„Já nechci spát,“ vysvětlila jsem mu. Doufala jsem, že mé výmluvě uvěří, protože konec konců byla pravdivá: „Když teď zavřu oči, uvidím věci, které vidět nechci. Budu mít děsivé sny.“
Pak už se se mnou nehádal.
Byla by to velmi vhodná doba na povídání, mohla jsem zjistit všechno, co jsem potřebovala vědět – potřebovala, ale v podstatě nechtěla; byla jsem zoufalá už jen při pomyšlení na to, co bych mohla slyšet. Měli jsme před sebou nerušený blok času a on přede mnou v letadle nemohl utéct – no, alespoň ne snadno. Neuslyší nás nikdo kromě Alice; bylo pozdě a většina cestujících zhasínala světla a tichým hlasem žádala o polštář. Povídání by mi pomohlo potlačit vyčerpání.
Ale já jsem se zvráceně kousala do jazyka proti přílivu otázek, které se na něj hrnuly. Na mém zdůvodnění určitě bylo znát, jak jsem vyčerpaná, ale doufala jsem, že když to vyptávání pozdržím, vykoupím si tak pár dalších hodin s ním někdy později – přesunu to na další noc, jako to dělala Šeherezáda.
Tak jsem dál pila limonádu a odolávala i jen nutkání mrkat. Edward se zdál dokonale spokojený, že mě drží v náručí, a prsty mi znovu a znovu přejížděl po tváři. Také jsem se dotýkala jeho obličeje. Nemohla jsem se toho nabažit, ačkoliv jsem měla strach, že kvůli tomu budu trpět, až budu zase sama. Dál mě líbal na vlasy, na čelo, na zápěstí…, ale nikdy na rty, a to bylo dobře. Konec konců, na kolik kusů můžete rozervat jedno srdce a ještě od něj čekat, že bude dál bít? Za posledních pár dní jsem prožila hodně chvil, které měly znamenat můj konec, a ačkoliv jsem z nich vyšla vítězně, nepřipadala jsem si o nic silnější. Naopak jsem se cítila děsivě křehká, jako kdyby mě mohlo roztříštit jediné slovo.
Edward nemluvil. Možná doufal, že budu spát. Možná neměl co říct.
Vyhrála jsem boj nad těžkými víčky. Byla jsem vzhůru, když jsme přistáli na letišti v Atlantě a dokonce jsem se dívala, jak začíná vycházet slunce nad oblačnou pokrývkou nad Seattlem, než Edward zatáhl okénko. Byla jsem na sebe pyšná. Nepřišla jsem o jedinou minutu.
Ani Alice, ani Edward nebyli překvapeni přijetím, které na nás čekalo na letišti Sea-Tac, ale mě to vyvedlo z míry. První, koho jsem spatřila, byl Jasper – zdálo se, že mě vůbec nevidí. Měl oči jenom pro Alici. Rychle šla k němu; neobjali se jako další páry, které se tu setkávaly. Jenom se dívali jeden druhému do očí, a přesto byl ten okamžik tak soukromý, že jsem cítila potřebu dívat se jinam.
Ve stínu širokého sloupu, v tichém koutku daleko od řady detektorů kovu, čekali Carlisle a Esme. Esme se po mně natáhla a zuřivě mě objala, i když jí to moc nešlo, protože Edward mě pořád objímal pažemi.
„Mockrát ti děkuju,“ řekla mi do ucha.
Pak se vrhla kolem krku Edwardovi a vypadalo to, že by se rozplakala, kdyby to bylo možné.
„Už mi to nikdy nesmíš udělat,“ skoro zavrčela.
Edward se kajícně usmál. „Promiň, mami.“
„Děkuju, Bello,“ řekl Carlisle. „Jsme ti zavázáni.“
„To sotva,“ zamumlala jsem. Noc bez spánku mě najednou dostihla. Měla jsem pocit, jako bych měla hlavu oddělenou od těla.
„Usíná vestoje,“ napomínala Esme Edwarda. „Pojďme ji dovézt domů.“
Nebyla jsem si jistá, jestli teď zrovna chci jet domů, ale klopýtala jsem napůl poslepu letištní halou, na jedné straně mě vlekl Edward, na druhé straně Esme. Nevěděla jsem, jestli Alice s Jasperem jdou za námi nebo ne, a byla jsem příliš vyčerpaná, abych se podívala.
Než jsme dorazili k jejich autu, už jsem v podstatě spala, ačkoliv jsem pořád hýbala nohama a dělala kroky. Trochu mě probralo překvapení, když jsem viděla, kdo se to v matných světlech podzemních garáží opírá o černý sedan. Emmett a Rosalie. Edward ztuhl.
„Nech toho,“ zašeptala Esme. „Cítí se strašně.“
„A právem,“ řekl Edward a nijak se nesnažil ztišit hlas.
„Není to její vina,“ řekla jsem, ale slova se mi komolila vyčerpáním.
„Dovolte jí, aby se vám omluvila,“ prosila Esme. „My pojedeme s Alicí a Jasperem.“
Edward si hněvivě měřil neskutečně půvabnou blonďatou upírku, která na nás čekala.
„Prosím tě, Edwarde,“ řekla jsem. Nechtěla jsem jet s Rosalií o nic víc než on, ale už jsem v jeho rodině způsobila nesouladu až až.
Povzdechl si a vláčel mě k autu.
Emmett s Rosalií beze slova nasedli dopředu, zatímco Edward mě zase posadil na zadní sedadlo. Věděla jsem, že už spánku nedokážu vzdorovat, a tak jsem si poraženě položila hlavu na jeho hruď a nechala víčka, aby se zavřela. Cítila jsem, jak auto s předením naskočilo.
„Edwarde,“ začala Rosalie.
„Já vím.“ Edwardův příkrý tón nebyl zrovna velkorysý.
„Bello?“ oslovila mě Rosalie tiše.
Moje oční víčka se šokovaně zatřepotala a otevřela. Bylo to poprvé, co vůbec promluvila přímo na mě.
„Ano, Rosalie?“ zeptala jsem se nejistě.
„Je mi to hrozně líto, Bello. Cítím se opravdu mizerně za to, co jsem vyvedla, a jsem ti hrozně vděčná, že jsi byla tak statečná a jela jsi zachránit mého bratra po tom, co jsem udělala. Prosím tě řekni, že mi odpouštíš.“
Jak byla na rozpacích, zněla její slova nemotorně a trochu bombasticky, ale zdála se upřímná.
„Samozřejmě, Rosalie,“ zamumlala jsem, jak jsem se chytala každé šance, abych o maličko zmenšila její nenávist ke mně. „Není to vůbec tvoje vina. To já jsem přece skočila z toho zatraceného útesu. Samozřejmě, že ti odpouštím.“
Bylo to jak scéna z nějakého dojáku.
„Dokud nebude při vědomí, tak se to nepočítá, Rose,“ uchechtl se Emmett.
„Já vnímám,“ řekla jsem; jen to znělo jako zkomolený vzdech.
„Nechte ji spát,“ naléhal Edward, ale jeho hlas zněl trochu vřeleji.
Pak bylo ticho, až na jemné vrnění motoru. Musela jsem usnout, protože se mi zdálo, že jen o několik vteřin později se otevřely dveře a Edward mě nesl z auta. Oči se mi nechtěly otevřít. Zpočátku jsem si myslela, že jsme pořád na letišti.
A pak jsem uslyšela Charlieho.
„Bello!“ zakřičel zpovzdálí.
„Charlie,“ zamumlala jsem a snažila se setřást otupělost.
„Pššt,“ zašeptal Edward. „Je to v pořádku; jsi doma a v bezpečí. Jenom spi.“
„Nemůžu uvěřit, že máš nervy ukázat se tady!“ zařval Charlie na Edwarda a jeho hlas byl teď mnohem blíž.
„Nech toho, tati,“ zasténala jsem. Neslyšel mě.
„Co je to s ní?“ zeptal se Charlie.
„Je jenom velice unavená, Charlie,“ uklidňoval ho Edward tiše. „Prosím vás, nechte ji si odpočinout.“
„Neříkej mi, co mám dělat!“ křičel Charlie. „Dej mi ji! Dej z ní ruce pryč!“
Edward se snažil podat mě Charliemu, ale já jsem se ho držela sevřenými, houževnatými prsty. Cítila jsem, jak mi táta škube za paži.
„Přestaň s tím, tati,“ řekla jsem víc nahlas. Podařilo se mi odtrhnout víčka od sebe, abych se zastřenýma očima podívala na Charlieho. „Zlob se na mě.“
Stáli jsme před naším domem. Přední dveře byly otevřené dokořán. Oblačná peřina nad námi byla tak hustá, že bylo těžké odhadnout, jaká část dne vlastně je.
„To si piš, že budu,“ vyhrožoval mi Charlie. „Jdi dovnitř.“
„Fajn. Tak mě pusť,“ povzdechla jsem si.
Edward mě postavil na nohy. Viděla jsem, že stojím vzpřímeně, ale nohy jsem necítila. Přesto jsem se vlekla dál, až se mi před obličejem mihl chodník. Edwardovy paže mě zachytily dřív, než jsem narazila na beton.
„Jen mi dovolte, abych ji donesl nahoru,“ řekl Edward. „Pak půjdu.“
„Ne,“ křičela jsem v panice. Ještě jsem nedostala odpovědi na svoje otázky. Musí zůstat alespoň tak dlouho, že ano?
„Nebudu daleko,“ slíbil Edward a zašeptal mi to tak tiše do ucha, že to Charlie ani náhodou nemohl slyšet.
Neslyšela jsem Charlieho odpověď, ale Edward si namířil do domu. Otevřené oči mi vydržely jenom ke schodům. Poslední věc, kterou jsem cítila, byly Edwardovy studené ruce, které mi páčily prsty, aby je uvolnily z jeho trička.
23. PRAVDA
Měla jsem pocit, že jsem spala hrozně dlouho – tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych se za celou tu dobu ani jednou nepohnula. Mysl jsem měla omámenou a pomalou; v hlavě mi závratně vířily podivné, barevné sny – sny a noční můry. Byly tak živé. Děsivé i nebeské, všechno smíchané dohromady v bizarním zmatku. Zažívala jsem hroznou netrpělivost a strach, měla jsem ten strašný pocit bezmoci, že nedokážu kmitat nohama dost rychle… A byla tam spousta příšer, červenookých ďáblů, kteří byli o to děsivější, že byli uhlazeně zdvořilí. Ten sen ve mně silně přetrvával – dokonce jsem si dokázala vzpomenout na jména. Ale nejpodivnější, nejsilnější pocit z toho snu nebyla hrůza. Nejjasnější postavou v tom snu byl anděl.
Bylo těžké pustit ho a probudit se. Ten sen se nechtěl dát odsunout do trezoru, kam jsem odkládala sny, v kterých jsem odmítala znovu účinkovat. Bojovala jsem s ním, zatímco moje mysl se postupně propracovávala k bdělosti a zaměřovala se na skutečnost. Nemohla jsem si vzpomenout, jaký je den v týdnu, ale byla jsem si jistá, že mě něco čeká, ať už schůzka s Jacobem, škola nebo práce. Zhluboka jsem se nadechla a přemítala, jak přežít další den.
Něco studeného se zlehka dotklo mého čela.
Přitiskla jsem oči pevněji k sobě. Zdálo se, že pořád sním, a ten sen je mimořádně živý. Byla jsem tak blízko probuzení… každou vteřinu se vytrhnu ze spánku a sen bude pryč.
Ale uvědomila jsem si, že mi to připadá až příliš skutečné, a to by mi mohlo přinést potíže. Kamenné paže, které mě objímaly, byly až příliš hmotné. Kdybych to nechala zajít dál, později bych toho litovala. S odevzdaným povzdechem jsem rozlepila víčka, abych tu iluzi rozehnala.
„Ach!“ zalapala jsem po dechu a zakryla si oči pěstmi.
No jasně, zašla jsem příliš daleko; udělala jsem chybu, když jsem dovolila, aby se mi představivost takhle vymkla z ruky. Dobře, tak „dovolila“ nebylo to správné slovo. Přinutila jsem ji, aby se mi vymkla z ruky – spíš se dá říct, že jsem slídila za svými halucinacemi – a teď mě moje mysl doběhla.
Trvalo mi méně než půl vteřiny uvědomit si, že když už jsem teď stejně blázen, můžu si klidně vychutnávat přeludy, pokud jsou příjemné.
Znovu jsem otevřela oči – a Edward tam stále byl, jeho dokonalý obličej se skláněl jen pár centimetrů nad mým.
„Vylekal jsem tě?“ zeptal se úzkostlivě tichým hlasem.
Tahle halucinace se mi moc zamlouvala. Ta tvář, ten hlas, ta vůně, všechno – bylo to mnohem lepší, než když jsem se topila. Ten krásný výtvor mojí představivosti vyděšeně sledoval, jak střídám výrazy. Jeho oči měly duhovky černé jako uhel a pod spodními víčky modřinovité stíny. To mě překvapilo; moji halucinační Edwardové byli obvykle lépe živeni.
Dvakrát jsem mrkla a zoufale jsem se snažila vzpomenout si na poslední věc, o které jsem si byla jistá, že je skutečná. Součástí mého snu byla i Alice a já jsem přemítala, jestli se opravdu vrátila do Forks, nebo jestli to byla jenom úvodní část snu. Myslela jsem si, že se vrátila toho dne, kdy jsem se málem utopila…
„No tohle, do prkýnka!“ zakrákala jsem. Hlas jsem měla chraptivý od spánku.
„Co se děje, Bello?“
Nešťastně jsem se na něj zamračila. Jeho obličej byl ještě úzkostnější než předtím.
„Jsem mrtvá, že jo?“ zasténala jsem. „Vážně jsem se utopila. Sakra, sakra, sakra! Tohle Charlieho zabije.“
Edward se také zamračil. „Nejsi mrtvá.“
„Tak proč se neprobouzím?“ nadhodila jsem a zvedla obočí.
„Ty jsi vzhůru, Bello.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jasně, jasně. To chceš, abych si myslela. A až se opravdu probudím, bude to mnohem horší. Jestli se probudím, což se nestane, protože jsem mrtvá. To je hrozné. Chudák Charlie. A Renée a Jake…“ odmlčela jsem se v hrůze nad tím, co jsem to provedla.
„Chápu, že by sis mě mohla splést s noční můrou.“ Jeho pousmání bylo nemilosrdné. „Ale nedovedu si představit, čím ses tak provinila, abys skončila v pekle. Spáchala jsi hodně vražd, zatímco jsem byl pryč?“
Ušklíbla jsem se. „Zjevně ne. Kdybych byla v pekle, nebyl bys tu se mnou.“
Povzdechl si.
V hlavě se mi rozjasňovalo. Oči mi rychle – a neochotně – těkaly od jeho obličeje k tmavému otevřenému oknu a zase zpátky. Začala jsem si vybavovat detaily… a pocítila jsem, jak se mi kůže nad lícními kostmi slabě rozehřívá ruměncem, protože mi pomalu docházelo, že Edward je skutečný že je opravdu tady se mnou, a že ztrácím čas, když se chovám jako pitomec.
„Takže se to všechno doopravdy stalo?“ Bylo téměř nemožné uvěřit, že ten domnělý sen je vlastně skutečnost. Moje hlava na takovou představu nechtěla přistoupit.
„Jak se to vezme,“ Edwardův úsměv byl stále tvrdý. „Jestli máš na mysli to, jak nás v Itálii málem připravili o život, pak ano.“
„To je zvláštní,“ přemítala jsem. „Já jsem vážně byla v Itálii. Věděl jsi, že jsem nikdy nebyla dál na východ než v Albuquerque?“
Obrátil oči v sloup. „Možná bys měla zase usnout. Nemluvíš souvisle.“
„Už nejsem unavená.“ Všechno se mi teď jasně vybavovalo. „Kolik je hodin? Jak dlouho jsem spala?“
„Je chvilku po jedné v noci. Takže asi čtrnáct hodin.“
Při těch slovech jsem se protáhla. Byla jsem tak ztuhlá.
„Charlie?“ zeptala jsem se.
Edward se zamračil. „Spí. Asi bys měla vědět, že právě porušuju pravidla. No, prakticky vzato ne, protože říkal, že nikdy znovu nepřekročím jeho práh, a já jsem přišel oknem. Nicméně význam těch slov byl jasný.“
„Charlie tě vykázal z domu?“ zeptala jsem se a nevěřícnost se rychle tavila v zuřivost.
Jeho oči byly smutné. „Čekala jsi něco jiného?“
Moje oči byly rozzlobené. Budu si muset s otcem promluvit – možná bude vhodná doba, abych mu připomněla, že už jsem dosáhla věkové hranice dospělosti. Ne že by na tom tak záleželo, samozřejmě, ale jde o princip. Brzy už nebude žádný důvod k prohibici. Obrátila jsem svoje myšlenky k méně bolestným úvahám.
„Jak zní ta historka?“ zeptala jsem se. Jednak jsem na ni byla upřímně zvědavá, ale také jsem se zoufale snažila udržet rozhovor uvolněný, a musela jsem se pořádně držet, abych ho nevystrašila zběsilým ukňouraným škemráním, které mnou zmítalo.
„Jak to myslíš?“
„Co mám jako říct Charliemu? Jakou mám omluvu pro to, že jsem zmizela na… mimochodem, jak dlouho jsem byla pryč?“ Snažila jsem se v duchu si spočítat hodiny.
„Jen tři dny.“ Jeho oči se napjaly, ale tentokrát se usmál přirozeněji. „Vlastně jsem doufal, že máš nějaké dobré vysvětlení sama. Mě nic nenapadlo.“
Zasténala jsem. „To je úžasné.“
„No, Alice třeba na něco přijde,“ nadhodil ve snaze mě uklidnit.
A já jsem byla klidná. Co na tom záleží, s čím se budu muset vypořádat později? Každá vteřina, kterou tu strávil – tak blízko u mě, jeho bezchybný obličej zářil v kalném světle od číslic na budíku – byla vzácná a nesměla se promarnit.
„Takže,“ začala jsem a vybrala si tu nejmíň důležitou – ačkoliv přesto nesmírně zajímavou – otázku. Dopravil mě bezpečně domů a teď se každou chvíli mohl rozhodnout odejít. Musela jsem ho přimět, aby se rozpovídal. Navíc bez zvuku jeho hlasu tohle dočasné nebe nebylo kompletní. „Co jsi dělal až do té doby před třemi dny?“
Okamžitě nasadil obezřetný výraz. „Celkem nic vzrušujícího.“
„No jistě,“ zamumlala jsem.
„Proč se takhle tváříš?“
„No…,“ našpulila jsem zamyšleně rty. „Kdybys byl přece jen sen, tak bych se dočkala přesně takové odpovědi. Moje představivost už je nějaká opotřebovaná.“
Povzdechl si. „Když ti to povím, uvěříš konečně, že nemáš noční můru?“
„Noční můru!“ opakovala jsem pohrdavě. Čekal na mou odpověď. „Možná,“ řekla jsem po kratičkém přemýšlení. „Když mi to povíš.“
„Byl jsem… lovit.“
„Nic lepšího tam nemáš?“ kritizovala jsem. „To rozhodně nedokazuje, že jsem vzhůru.“
Zaváhal a pak promluvil pomalu a pečlivě vybíral slova. „Nelovil jsem pro jídlo… vlastně jsem se trénoval… ve stopování. To mi moc nejde.“
„Co jsi stopoval?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Nic důležitého.“ Jeho slova neodpovídala jeho výrazu; vypadal naštvaně, nepříjemně.
„Nechápu.“
Zaváhal; jeho obličej, zářící podivně zeleným odleskem ze světla budíku, byl ztrhaný.
„Já…,“ zhluboka se nadechl. „Dlužím ti omluvu. Ne, samozřejmě ti dlužím mnohem, mnohem víc než to. Ale musíš vědět…,“ začal mluvit hrozně rychle, vzpomněla jsem si, že tak někdy mluví, když je rozčilený, takže jsem se musela pořádně soustředit, aby mi žádné slovo neuniklo, „…že jsem neměl ani tušení. Neuvědomoval jsem si, jakou jsem za sebou zanechal spoušť. Myslel jsem, že je to tu pro tebe bezpečné. Naprosto bezpečné. Neměl jsem ponětí, že Victoria…,“ vycenil zuby, když vyslovil to jméno, „se vrátí. Připouštím, že když jsem ji tenkrát viděl, věnoval jsem větší pozornost Jamesovým myšlenkám. A neviděl jsem, že bude schopná takhle zareagovat. Že je vůbec mezi nimi takové pouto. Myslím, že teď už chápu, proč – byla si jím tak jistá, že myšlenka na to, že by se mu to nepovedlo, ji ani nenapadla. Právě tahle její přehnaná důvěra zastřela její city k němu – proto jsem neviděl hloubku jejich vztahu, to pouto mezi nimi.
Ne že by existovala nějaká omluva pro to, jakému nebezpečí jsem tě vystavil. Když jsem slyšel, co jsi vyprávěla Alici – co ona sama viděla – když jsem si uvědomil, že jsi musela vložit svůj život do rukou vlkodlaků, nezralých, nevyzpytatelných, nejnebezpečnějších tvorů kromě Victorie samotné.“ Otřásl se a vodopád slov se na chviličku zastavil. „Prosím, chci abys věděla, že jsem o tomhle všem vůbec neměl ponětí. Je mi špatně, stydím se do hloubi duše i teď, když tě vidím a cítím v bezpečí ve své náruči. Jsem ten nejubožejší příklad –“
„Přestaň,“ přerušila jsem ho. Díval se na mě bolestnýma očima a já jsem se snažila najít správná slova, která by ho zbavila této domnělé povinnosti, působící mu tolik bolesti. Musela jsem mu říct velmi tvrdá slova. Nevěděla jsem, jestli je ze sebe dostanu, aniž bych se sesypala. Ale musela jsem se pokusit nějak to napravit. Nechtěla jsem být v jeho životě zdrojem úzkosti a pocitu viny. Chtěla jsem, aby byl šťastný, bez ohledu na to, co mě to bude stát.
Skutečně jsem doufala, že se mi podaří odložit tuto poslední část našeho rozhovoru na později. Takhle to všechno skončí mnohem dříve.
Spoléhala jsem se na všechny ty měsíce praxe, kdy jsem se kvůli Charliemu snažila chovat normálně, a podařilo se mi udržet nevzrušený obličej.
„Edwarde,“ řekla jsem. Jeho jméno mě trochu pálilo v krku při vyslovování. Cítila jsem, jak přízrak díry čeká, aby se mi zase mohutně verval do hrudi, jakmile Edward zmizí. Nevěděla jsem tak docela, jak to tentokrát přežiju. „S tímhle musíš okamžitě přestat. Nemůžeš se na to dívat takhle. Nemůžeš dovolit, aby ti tohle… tenhle pocit viny ovládl život. Nemůžeš přebírat zodpovědnost za věci, které se mi tady staly. Nic z toho není tvoje chyba, tohle prostě k mému životu patří. Takže si musíš uvědomit, že až příště upadnu pod kola autobusu nebo cokoliv jiného, nesmíš se z toho obviňovat. Nemůžeš jenom tak utíkat do Itálie, protože jsi špatný z toho, že jsi mě nezachránil. I kdybych skočila z toho útesu s úmyslem se zabít, byla by to moje volba, a ne tvoje chyba. Já vím, že to patří k tvé… tvé povaze, že za všechno přičítáš vinu sobě, ale opravdu nemůžeš dovolit, aby to došlo do takových extrémů! Je to velmi nezodpovědné – mysli na Esme a na Carlislea a –“
Málem jsem to prohrála. Zastavila jsem se, abych se zhluboka nadechla, a doufala jsem, že se uklidním. Musela jsem mu dát svobodu. Musela jsem se postarat o to, aby už se nikdy nic podobného nestalo.
„Isabello Marie Swanová,“ zašeptal a po tváři mu přeběhl ten nejpodivnější výraz. Vypadal téměř rozzlobeně. „Vážně jsi přesvědčená, že jsem požádal Volturiovy, aby mě zabili, protože jsem se cítil provinile?“
To jsem nechápala. „A ne snad?“
„Cítil jsem se strašně provinile. Víc, než dokážeš pochopit.“
„Tak… co to říkáš? Já tomu nerozumím.“
„Bello, šel jsem za Volturiovými, protože jsem si myslel, že jsi mrtvá,“ řekl tiše a upíral na mě urputný pohled. „I kdybych neměl žádný podíl na tvé smrti…,“ otřásl se, když zašeptal to poslední slovo, „i kdyby to nebyla moje vina, přesto bych do té Itálie jel. Samozřejmě, neměl jsem jednat tak zbrkle – měl jsem si promluvit přímo s Alicí a nespokojit se jen s přetlumočením od Rose. Ale co jsem si měl podle tebe myslet, když ten kluk říkal, že je Charlie na pohřbu? Jaké jsem měl vyhlídky?“
„Vyhlídky…,“ zamumlal pak zamyšleně. Jeho hlas byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá, že jsem to slyšela správně. „Osud se vždycky postaví proti nám. Děláme chybu za chybou. Už nikdy nebudu kritizovat Romea.“
„Ale já tomu pořád nerozumím,“ řekla jsem. „To je to, k čemu se snažím dobrat. I kdyby, tak co?“
„Prosím?“
„I kdybych byla mrtvá, tak co by se stalo?“
Dlouze se na mě nevěřícně díval, než odpověděl: „Nepamatuješ si nic z toho, co jsem ti předtím říkal?“
„Pamatuju si všechno, co jsi mi říkal.“ Včetně slov, kterými popřel všechna předešlá.
Přejel mi špičkou studeného prstu po spodním rtu. „Bello, zdá se, že jsi obětí nedorozumění.“ Zavřel oči a s úsměvem zakroutil hlavou. Nebyl to šťastný úsměv. „Myslel jsem, že jsem to předtím vysvětlil jasně. Bello, já nemůžu žít ve světě, kde ty neexistuješ.“
„Já jsem…“ Hlava se mi točila, když jsem hledala vhodné slovo. „Zmatená.“ To fungovalo. Nedokázala jsem pochopit smysl toho, co říkal.
Zíral mi hluboko do očí svým upřímným, vážným pohledem. „Jsem dobrý lhář, Bello. Musím být.“
Ztuhla jsem, svaly se mi stáhly jako při nárazu. Linie zlomu v mé hrudi se zavlnila; bolest z ní mi vyrazila dech.
Zatřásl mi ramenem, jak se snažil uvolnit můj ztuhlý posez. „Nech mě to domluvit! Jsem dobrý lhář, ale že mi uvěříš tak snadno…“ Trhl sebou. „To mě… zranilo.“
Čekala jsem, stále jako přimrazená.
„Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem…“ Nedovolila jsem si na to vzpomínat. Přemáhala jsem se, abych se udržela pouze v přítomném okamžiku.
„Ty jsi mě nechtěla pustit,“ zašeptal. „To jsem viděl. Nechtěl jsem to udělat – měl jsem pocit, že mě to zabije, jestli to udělám – ale věděl jsem, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že už tě nemiluju, bude ti trvat déle se přes to přenést a pokračovat v normálním životě. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že jsem si to rozmyslel, zachováš se stejně tak.“
„Čistý řez,“ zašeptala jsem nehybnými rty.
„Přesně tak. Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak snadné! Myslel jsem, že to bude skoro nemožné – budeš si tak jistá pravdou, že budu hodiny muset lhát jako když tiskne, abych do tvé hlavy i jen zasel semínko pochybností. Lhal jsem, a je mi to tak líto – líto, protože jsem ti ublížil, líto, protože to byla marná snaha. Promiň, že jsem tě nedokázal uchránit před tím, co jsem. Lhal jsem, abych tě zachránil, a nepovedlo se. Promiň.
Ale jak jsi mi mohla uvěřit? Když jsem ti tisíckrát řekl, že tě miluju, jak jsi mohla dopustit, aby jediné slovo zlomilo tvou víru ve mě?“
Neodpověděla jsem. Byla jsem příliš šokovaná, abych zformulovala rozumnou odpověď.
„Viděl jsem ti na očích, že jsi upřímně uvěřila, že už tě nechci. Nejabsurdnější, nejsměšnější představa – jako kdybych já bez tebe dokázal existovat!“
Stále jsem byla, jako když mě přimrazí. Jeho slova mi nedávala smysl, protože byla neskutečná.
Znovu mi zatřásl ramenem, ne tvrdě, ale dost na to, aby mi trochu zadrkotaly zuby.
„Bello,“ povzdechl si. „Vážně, co sis to myslela!“
A tak jsem se rozplakala. Slzy se mi draly do očí a pak se mi kutálely po tvářích.
„Já jsem to věděla,“ vzlykala jsem. „Já jsem věděla, že se mi to zdá.“
„Ty jsi neuvěřitelná,“ řekl a zasmál se – tvrdým, bezmocným smíchem. „Jak to mám říct, abys mi uvěřila? Ty nespíš a ani nejsi mrtvá. Já jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe, každou vteřinu, co jsem byl pryč, jsem v duchu viděl tvou tvář. Když jsem ti říkal, že tě nechci, bylo to to nejčernější rouhání.“
Zavrtěla jsem hlavou a slzy se mi nadále řinuly z očí.
„Nevěříš mi, že ne?“ zašeptal a jeho obličej byl bledší než obvykle – viděla jsem to i v tlumeném světle. „Proč dokážeš uvěřit lži, ale ne pravdě?“
„Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval,“ vysvětlovala jsem a hlas se mi dvakrát zlomil. „Vždycky jsem to věděla.“
Přimhouřil oči a zaťal čelist.
„Dokážu ti, že jsi vzhůru,“ slíbil.
Vzal můj obličej pevně do svých železných rukou a nevšímal si mé snahy otočit hlavu stranou.
„Nedělej to, prosím tě,“ zašeptala jsem.
Zarazil se, rty jen centimetr od mých.
„Proč ne?“ zeptal se. Jeho dech mi vanul do tváře, až se mi z toho točila hlava.
„Až se vzbudím…“ Otevřel ústa, aby protestoval, takže jsem se opravila: „Dobře, zapomeň na to – až zase odjedeš, bude to pro mě těžké i tak.“
O kousíček se odtáhl, aby se mi podíval do obličeje.
„Včera, když jsem se tě dotýkal, byla jsi tak… váhavá, tak opatrná, a teď zase. Potřebuju vědět, proč to tak je. Je to proto, že jsem přišel moc pozdě? Protože jsem ti přespříliš ublížil? Protože sis opravdu našla někoho jiného, jak jsem to po tobě chtěl? To by bylo… docela spravedlivé. Nestavěl bych se proti tvému rozhodnutí. Takže se prosím nesnaž šetřit moje city – jenom mi řekni, jestli mě stále můžeš milovat po tom všem, co jsem ti udělal. Můžeš?“ zašeptal.
„Co je to za pitomou otázku?“
„Jen na ni odpověz. Prosím tě.“
Dlouho jsem se na něj zlobně dívala. „To, co k tobě cítím, se nikdy nezmění. Samozřejmě, že tě miluju – a s tím nemůžeš nic nadělat!“
„To je všechno, co jsem potřeboval slyšet.“
V tu chvíli přitiskl své rty na mé a já jsem se mu nedokázala ubránit. Ne proto, že byl tisíckrát silnější než já, ale protože se moje vůle zhroutila do prachu ve vteřině, kdy se naše rty setkaly. Tento polibek nebyl zdaleka tak opatrný jako ty ostatní, které jsem si pamatovala, což mi celkem dobře vyhovovalo. Jestli se mám ještě víc potrhat, chci aspoň dostat co nejvíc na oplátku.
Takže jsem mu polibek oplatila, srdce mi přerývaně tlouklo, lapala jsem po dechu a moje prsty mu hladově přejížděly po tváři. Vnímala jsem ho každou křivkou svého těla a byla jsem tak ráda, že mě neposlechl – na světě nebyla žádná bolest, kvůli které bych si tohle nechala ujít. Jeho ruce se učily zpaměti můj obličej, stejně jako moje ruce přejížděly po jeho tváři, a v krátkých sekundách, když se jeho rty uvolnily, šeptal moje jméno.
Když jsem začínala mít pocit, že už to nevydržím a omdlím, odtáhl se a položil si ucho na moje srdce.
Ležela jsem tam, omámená, a čekala, až se mi dýchání zpomalí a ztiší.
„Mimochodem,“ řekl uvolněným tónem. „Já tě neopouštím.“
Nic jsem na to neřekla a zdálo se, že on v mém mlčení slyší beznaděj.
Zvedl obličej, aby mi viděl do očí. „Nikam nepůjdu. Ne bez tebe,“ dodal vážněji. „Opustil jsem tě v první řadě proto, že jsem chtěl, abys měla šanci na normální, šťastný, lidský život. Viděl jsem, co ti dělám – neustále jsi se mnou byla na pokraji nebezpečí, bral jsem tě ze světa, do kterého jsi patřila, neustále jsem riskoval tvůj život. Byl jsem s tebou. Tak jsem to musel zkusit. Musel jsem něco udělat, a zdálo se, že odejít je jediný způsob. Kdybych si nemyslel, že ti bude líp, nikdy bych se k tomu nepřinutil. Na to jsem příliš sobecký. Jenom ty jsi mohla být důležitější než to, co jsem chtěl já sám… co jsem potřeboval. Chci a potřebuju být s tebou a vím, že už nikdy v sobě nenajdu tolik síly, abych tě zase opustil. Mám příliš mnoho výmluv, proč zůstat – díkybohu za to! Zdá se totiž, že ty prostě nebudeš nikdy v bezpečí, bez ohledu na to, kolik kilometrů mezi nás položím.“
„Nic mi neslibuj,“ zašeptala jsem. Kdybych si dovolila doufat, a nic z toho nebylo… to by mě zabilo. Kde mě nedokázali dorazit všichni ti nemilosrdní upíři, tam by to svedla naděje.
V černých očích mu kovově zajiskřil hněv. „Myslíš, že ti teď lžu?“
„Ne – nelžeš.“ Zavrtěla jsem hlavou a snažila se souvisle si to promyslet. Zkoumat hypotézu, že mě opravdu miluje, a přitom zůstat objektivní, nezaujatá, abych nepadla do pasti naděje. „Možná to myslíš vážně… teď. Ale co zítra, až si promyslíš všechny důvody, kvůli kterým jsi hlavně odešel? Nebo příští měsíc, až po mně Jasper zase vyjede?“
Trhl sebou.
Zamyslela jsem se nad těmi posledními dny svého života předtím, než mě opustil, a snažila jsem se vidět je přes filtr toho, co mi teď říkal. Když jsem se na to dívala z té perspektivy a představila si, že mě opustil, i když mě miloval, opustil mě pro moje dobro, pak jeho zadumanost a chladné mlčení nabíraly odlišný význam. „Není to tak, že sis to první rozhodnutí pořádně nepromýšlel, viď?“ uhodla jsem. „Nakonec uděláš to, o čem jsi přesvědčený, že je správné.“
„Nejsem tak silný, jak si myslíš,“ řekl. „To, co je správné a špatné, pro mě nakonec stejně přestalo moc znamenat; už jsem byl odhodlaný se vrátit. Než mi Rosalie oznámila tu zprávu, byl jsem rozhodnutý, že už bez tebe nebudu žít ani týden, ani den. Stálo mě námahu vydržet to jednu hodinu. Byla to jenom otázka času – nijak dlouhého – než bych se ukázal ve tvém okně a prosil, abys mě vzala zpátky. I teď bych rád prosil, kdybys o to stála.“
Ušklíbla jsem se. „Mluv vážně, prosím tě.“
„Ale já mluvím,“ nenechal se odbýt a hněvivě si mě měřil. „Mohla by ses prosím tě snažit poslouchat, co ti říkám? Dovolíš mi, abych se ti pokusil vysvětlit, co pro mě znamenáš?“
Čekal a sledoval můj obličej, aby se ujistil, že opravdu poslouchám.
„Před tebou, Bello, byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy – body světla a rozumu… A pak jsi prolétla mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni; všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizela, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázal vidět hvězdy. A nic už nemělo význam.“
Chtěla jsem mu věřit. Ale to, co tu popisoval, byl můj život bez něj, a ne naopak.
„Tvoje oči si zvyknou,“ zamumlala jsem.
„To je právě ten problém – nejde to.“
„A co tvoje rozptýlení, zábavy?“
Zasmál se beze stopy humoru. „To bylo jenom součástí té lži, lásko. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo rozptýlit od té… té agonie. Srdce mi netluče už skoro devadesát let, ale tohle bylo jiné. Jako kdyby moje srdce bylo pryč – jako kdybych tam měl díru. Jako kdybych nechal všechno, co jsem měl uvnitř, tady s tebou.“
„To je legrační,“ zamumlala jsem.
Nakrčil jedno dokonalé obočí. „Legrační?“
„Chtěla jsem říct zvláštní – myslela jsem, že na tom jsem takhle jenom já. Taky ze mě toho spousta scházela. Tak dlouho jsem nebyla schopná pořádně se nadechnout.“ Vtáhla jsem vzduch do plic a vychutnávala si ten pocit. „A moje srdce. To bylo definitivně ztracené.“
Zavřel oči a položil si hlavu, aby slyšel, jak moje srdce tluče. Já jsem mu tiskla tvář do vlasů, cítila jsem na kůži jejich strukturu, vdechovala jsem tu lahodnou vůni.
„Takže stopování tě nerozptýlilo?“ zeptala jsem se zvědavě. Teď jsem se potřebovala sama rozptýlit. Hrozilo, že se příliš poddám té naději. Později už pak nebudu schopná se zastavit. Moje srdce tlouklo, zpívalo mi v prsou.
„Ne.“ Povzdechl si. „To nikdy nebylo rozptýlení. Byla to nutnost.“
„Co to znamená?“
„To znamená, že i když jsem ze strany Victorie nikdy nečekal žádné nebezpečí, nechtěl jsem, aby jí to jen tak prošlo… No, ale jak jsem říkal, šlo mi to hrozně. Stopoval jsem ji až do Texasu, ale pak jsem sledoval falešnou stopu do Brazílie – a ona ve skutečnosti přišla sem.“ Zasténal. „Nebyl jsem ani na správném kontinentu! A zatím, horší než moje nejhorší obavy…“
„Tys lovil Victorii?“ Napůl jsem vykřikla, jakmile jsem dokázala najít svůj hlas, vystřelila jsem o dvě oktávy.
Charlieho vzdálené chrápání se zadrhlo, a pak zase nabralo pravidelný rytmus.
„Nijak úspěšně,“ odpověděl Edward a sledoval můj rozzlobený výraz se zmateným pohledem. „Ale tentokrát to udělám lépe. Už nám tu nebude dlouho kazit vzduch.“
„To je… o tom nemůže být řeč,“ podařilo se mi vykoktat. Šílenství. I kdyby měl s sebou na pomoc Emmetta nebo Jaspera. I kdyby měl na pomoc Emmetta a Jaspera. Bylo to horší než moje další představa – jak kousek od zlověstné, úskočné Victorie stojí Jacob Black. Edwarda jsem si tam představit nedokázala, ačkoliv byl o mnoho nezdolnější než můj napůl lidský nejlepší přítel.
„Její čas vypršel. Tenkrát jsem ji možná nechal vyklouznout, ale teď ne, ne potom, co –“
Znovu jsem ho přerušila pokud možno klidným hlasem. „Neslíbil jsi mi právě, že už nikam neodejdeš?“ zeptala jsem se a hned jsem ta slova zaháněla, nechtěla jsem, aby se mi zakořenila v srdci. „To se zrovna neslučuje s rozsáhlou stopovací expedicí, že ne?“
Zamračil se. Hluboko v jeho hrudi se mu začalo ozývat vrčení. „Dodržím svůj slib, Bello. Ale Victoria…“ vrčení bylo hlasitější „… zemře. Brzy.“
„Není kam spěchat,“ mírnila jsem ho a snažila se zakrýt svou paniku. „Možná se nevrátí. Jakova smečka ji asi vystrašila. Opravdu není žádný důvod jít ji hledat. Navíc mám teď větší problémy než Victorii.“
Edward přimhouřil oči, ale přikývl. „To je pravda. Ti vlkodlaci jsou problém.“
Odfrkla jsem si. „Nemluvila jsem o Jacobovi. Můj problém je mnohem horší než hrstka dospívajících vlků, kteří si koledují o malér.“
Edward se díval, jako kdyby chtěl něco říct, a pak se nad tím líp zamyslel. Zuby mu scvakly „Vážně?“ ucedil. „Tak co by byl ten tvůj největší problém? Vedle čeho ti Victoriin návrat připadá jako nepodstatná věc?“
„Tak tedy druhý největší, no,“ ohradila jsem se.
„Dobře,“ souhlasil podezíravě.
Odmlčela jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu vyslovit to jméno. „Jsou jiní, kteří mě přijdou hledat,“ připomněla jsem mu tlumeným šeptem.
Povzdechl si, ale ta odezva nebyla tak silná, jak bych si po jeho reakci na Victorii představovala.
„Volturiovi jsou jenom druhý největší problém?“
„Nezdá se, že by tě to tak trápilo,“ všimla jsem si.
„No, máme spoustu času si to promyslet. Oni vnímají čas úplně jinak než ty, dokonce i jinak než já. Počítají roky tak, jako ty počítáš dny. Nepřekvapilo by mě, kdyby ti bylo třicet, než jim zase přijdeš na mysl,“ dodal bezstarostně.
Zmocnila se mě hrůza.
Třicet.
Takže jeho sliby nakonec nic neznamenaly. Jestli se dožiju svých třicátých narozenin, pak nemůže mít v plánu zůstat se mnou napořád. Hrubá bolest tohoto poznání mě přiměla uvědomit si, že už jsem začala doufat, aniž bych si k tomu dala svolení.
„Nemusíš se bát,“ řekl úzkostlivě, když viděl, jak se mi na řasách zase sbírají slzy. „Nedovolím, aby ti ublížili.“
„Dokud jsi tady.“ Ne že by mi záleželo na tom, co se mi stane, až mě opustí.
Vzal mou tvář do svých kamenných rukou a pevně ji podržel, zatímco jeho půlnoční oči zíraly do mých s přitažlivou silou černé díry. „Nikdy tě znovu neopustím.“
„Ale tys říkal třicet,“ zašeptala jsem. Slzy přetekly přes okraj. „Co? Zůstaneš se mnou, ale stejně mě necháš zestárnout? To jistě.“
Jeho oči zněžněly, zatímco jeho ústa ztvrdla. „To je přesně to, co hodlám udělat. Jakou mám jinou volbu? Nemůžu bez tebe být, ale nezničím ti duši.“
„Je to opravdu…“ Snažila jsem se udržet vyrovnaný hlas, ale tahle otázka byla příliš těžká. Pamatovala jsem si jeho obličej, když ho Aro téměř prosil, aby si to rozmyslel a učinil mě nesmrtelnou. Ten jeho znechucený, smutný pohled tam. Šlo při té jeho posedlosti nechat mě člověkem skutečně o mou duši, anebo si jenom nebyl jistý, že mě chce mít u sebe tak dlouho?
„Ano?“ zeptal se a čekal na mou otázku.
Položila jsem jinou. Téměř tak těžkou.
„Ale co když zestárnu natolik, že si lidé budou myslet, že jsem tvoje matka? Tvoje babička?“ Hlas jsem měla nabitý emocemi – znovu se mi vybavil babiččin obličej v tom zrcadle ve snu.
Celý jeho výraz zněžněl. Slíbal mi z tváře slzy. „To pro mě nic neznamená,“ dýchal mi na kůži. „Ty budeš vždycky v mém světě ta nejkrásnější. Samozřejmě…“ Zaváhal a zlehka se zachvěl. „Kdyby ses nabažila ty mě – kdybys chtěla někoho jiného – já bych to pochopil, Bello. Slibuju, že ti nebudu stát v cestě, kdybys mě chtěla opustit.“
Jeho oči byly jako tekutý onyx a naprosto upřímné. Mluvil, jako kdyby nad tím pitomým plánem nekonečně dlouho přemýšlel.
„Uvědomuješ si, že nakonec umřu, že jo?“ zeptala jsem se.
Také o tomhle přemýšlel. „Půjdu co nejrychleji za tebou.“
„To je vážně…“ Hledala jsem správné slovo. „Ujeté.“
„Bello, je to jediná správná cesta, která zbývá!“
„Tak si to trošku zopakujeme,“ řekla jsem; byla jsem rozhněvaná a to mi velmi ulehčovalo mluvit jasně a rozhodně. „Pamatuješ si na Volturiovy, ne? Nemůžu zůstat člověkem napořád. Zabijí mě. I když si na mě nevzpomenou dřív, než mi bude třicet,“ – to slovo jsem zasyčela –, „vážně si myslíš, že zapomenou?“
„Ne,“ odpověděl pomalu a zavrtěl hlavou. „Oni nezapomenou. Ale…“
„Ale?“
Usmál se, když viděl, jak na něj ustaraně koukám. Možná jsem to nebyla já, kdo se zbláznil.
„Mám pár plánů.“
„A tyhle plány,“ řekla jsem a můj hlas nabíral s každým slovem víc kyselosti. „Tyhle plány se všechny soustřeďují kolem toho, že mám zůstat člověkem.“
Můj postoj zatvrdil jeho výraz. „Přirozeně.“ Jeho tón byl odměřený, jeho božský obličej arogantní.
Dlouhou chvíli jsme na sebe hněvivě zírali.
Pak jsem se zhluboka nadechla, narovnala ramena a odstrčila jeho paže, abych se mohla posadit.
„Chceš, abych šel pryč?“ zeptal se a mně srdce radostí poskočilo, že ho ta představa bolí, ačkoliv se snaží nedat to najevo.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Já jdu pryč.“
Podezíravě se díval, jak slézám z postele a tápu po temném pokoji, abych našla boty.
„Můžu se zeptat, kam jdeš?“ zeptal se.
„Jdu k vám domů,“ řekla jsem a stále jsem slepě hmatala kolem sebe.
Vstal a přišel ke mně. „Tady máš boty. Jak jsi měla v plánu se tam dostat?“
„Náklaďáčkem.“
„To ale Charlieho asi vzbudí,“ strašil mě.
Vzdychla jsem. „Já vím. Ale upřímně, stejně budu mít zaracha kolik týdnů. Tak do jakého většího průšvihu se ještě můžu dostat?“
„Do žádného. Bude obviňovat mě, ne tebe.“
„Jestli máš lepší nápad, poslouchám.“
„Zůstaň tady,“ navrhl, ale bylo vidět, že si nedělá iluze.
„Ani nápad. Ale ty tu klidně zůstaň, chovej se tu jako doma,“ povzbuzovala jsem ho, překvapená, jak přirozeně moje žertování zní, a namířila jsem si ke dveřím.
Byl tam dřív než já a postavil se mi do cesty.
Zamračila jsem se a otočila se k oknu. Nebylo zase tak vysoko nad zemí a pod ním byla hlavně tráva…
„Dobře,“ povzdechl si. „Svezu tě.“
Pokrčila jsem rameny. „Jak chceš. Ale ty bys tam asi taky měl být.“
„A to jako proč?“
„Protože jsi mimořádně zaujatý a já jsem si jistá, že budeš chtít dostat šanci ventilovat svoje názory.“
„Moje názory na jaké téma?“ zeptal se se zaťatými zuby.
„Tohle už se netýká jenom tebe. Nejsi středobod vesmíru, víš?“ Můj vlastní osobní vesmír, to je ovšem samozřejmě jiná věc. „Jestli na nás poštveš Volturiovy kvůli něčemu tak pitomému, jako je moje lidská podstata, pak má tvoje rodina taky právo rozhodnout.“
„O čem rozhodnout?“ odděloval každé slovo.
„O mé smrtelnosti. Dám o ní hlasovat.“