Morgan
Úvodem...
Morgan, první uznané americké plemeno, vděčí za svou existenci fenomenálnímu koni úžasných schopností, hřebci Justinu Morganovi. Je to kůň tak pozoruhodný, že se mu sotva nějaký v bohaté historii koňského rodu vyrovná. Jeho původ však není vyjasněn, a tak poskytuje široké pole pro domněnky hipologů. Morgan sehrál významnou úlohu zejména při vývoji obou nejdůležitějších sportovních amerických plemen, amerického jezdeckého koně a amerického klusáka...
Původ a historie:
Na jaře roku 1789 se narodilo malé hnědé chlupaté hříbátko. Patrně to bylo na farmě v západním Spriengfieldu, stát Massachusetts, ale stejně tak je možné, že to byl západní Hartford, stát Connecticut. Jeho původ je dodnes nejistý. Matce, která měla velmi dobrý rodokmen, kolovala v žilách krev plnokrevníků. S otcem hřebečka už to však není tak jednoznačné. Buď jím byl anglický plnokrevních True Briton - potom by jeho předkové byli převážně plnokrevníci s menším přídavkem arabské krve. S přihlédnutím k exteriéru se proto spíše přikláníme ke druhé variantě, že otcem byl lehčí tažný kůň, hnědák nazývaný Dutch Horse, vzhledem podobný dnešním koním fríským.
Jisté však je, že hříbě pojmenovali Figure a že již jako dvouleté bylo v místním zpravodaji inzerováno jako plemeník. Přibližně v této době spojil osud jeho život s Justinem Morganem - 46letým učitelem a hudebním skladatelem. Ten přijal hřebce od původního majitele (jistého pana Whitmana) jako splátku dluhu. Podle něho byl kůň později přejmenován a pod jménem Justin Morgan se zapsal do historie.
Knížka Margarety Henryové Justin Morgan koně měl líčí romantický příběh o dlouholetém přátelství dvou Morganů - člověka a koně. Pravda je však poněkud odlišná. Pan Morgan, jehož jméno plemeno nese, vlastnil koně pouze asi 3 roky. V době, kdy získal Figura, byl J. Morgan vdovec, měl 3 děti a tuberkulózu. Jelikož se jeho zdravotní stav nelepšil, ale spíše naopak, vědomí blízké smrti ho přinutilo rozloučit se s koněm.
Za utržené peníze koupil pár akrů půdy ve Vermontu, kde s rodinou žil, neboť považoval za moudré odkázat po smrti dětem raději půdu než koně, který vyžaduje péči. Poté Figure několikrát změnil majitele, jejichž přesný počet není znám. Nejvýznamnějšími byli snad bratři David a John Gossové. Na jejich farmě žil Figure 7 let. Jako plemeník byl velmi vyhledáván a připouštěl velké množství klisen nejrůznějšího původu z širokého okolí. Množství jeho potomků bylo závratné a bez ohledu na to, o jakou klisnu šlo, potomci vždy zdědili Justinovu povahu i podobu.
Teprve koncem 19. století však bylo toto plemeno ustanoveno pod názvem Morgan. O založení a vedení registru Morganů se zasloužil Joseph Battell. Sestavil fenomenální dvoudílnou plemennou knihu s ilustracemi a fotografiemi a stanovil pravidla a podmínky registrace. Jako plemenný hřebec směl být zaregistrován kůň, jenž měl nejméně 1/64 krve Justina Morgana a klisny 1/32 Morganovy krve. Hříbata, jejichž rodiče byli registrovaní Morgani, byla zapsána do plemenné knihy automaticky. V roce 1909 vznikl Morgan Horse Club se sídlem ve Vermontu, který byl v roce 1971 přejmenován na American Morgan Horse Association (AMHA).
Vraťme se však ještě k samotnému Figurovi. Hnědák v dospělosti neměl o moc víc než 140 cm cm v kohoutku a vážil asi 430 kg. Ačkoliv pracoval celý život na poli, nebyl mohutný jako ostatní tažní koně a nebyl ani dlouhonohý jako koně plnokrevní, i když nad nimi při závodech hravě vítězil. Měl sílu, měl i rychlost, a co víc, měl ušlechtilou hlavu, mírnou povahu a způsoby dostatečně vybrané, aby mohl nosit prezidenta.
Paradoxem je, že tento významný zakladatel plemene zemřel na pastvině na farmě nedaleko městečka Chelsea v zimě roku 1821 stejně nenápadně, jako se před 32 lety narodil. Příčinou smrti nebylo stáří, jak by se mohlo zdát (všichni, kdo ho znali, potvrdili, že na svůj věk se choval a vypadal velmi mladistvě), ale zanedbané zranění, které mu způsobil některý z jeho stádových kolegů. Poměrně špatný zdravotní stav, nedostatečná péče a krutá zima udělaly své. Mrtvý kůň byl zanechán tam, kde vydechl naposled, nikdo se ani neunavoval vykopat jámu...
Teprve po letech si někdo vzpomněl a dnes je na pastvině c Chelsea kámen s nápisem: "Ná této farmě leží tělo Justina Morgana narozeného 1789. Zemřel 1821. Zakladatel prvního amerického plemene koní."
Jak již bylo řečeno, Figure měl velice rozsáhlé potomstvo. I jejich využití bylo rozmanité. Zatímco američtí kolonisté používali Morgany k práci na farmě, lidé z města si je oblíbili jako dopravní prostředek kvůli pohodlí a eleganci. Také ve vojsku našli tito koně uplatnění. Jak generál Sheridan v barvách Unie, tak Stonewall Jackson v barvách Konfederace měli Morgany. Kromě toho na nich jezdila celá vermontská kavalerie v dobách občanské války a nechyběli ani u Little Big Hornu.
Svou roli sehráli při vzniku plemen jako American Quarter Horse, American Saddlebred a Tennessee Walking Horse. I dnešní Americký klusák má v žilách mnoho morganské krve. Kolem roku 1800 byl nejrychlejším klusákem na světe Ethan Allen 50 - Justinův velkolepý a půvabný vnuk. Další z jeho potomků se zvučným jménem - hřebec Shepherd F. Knapp - byl exportován do Anglie, kde ovlivnil chov nejen klusáků, ale i Hackneyů.
Chov Morgana v současnosti:
Každý z dnešních registrovaných Morganů je potomkem Justina Morgana prostřednictvím některého z jeho tří synů - Bulrushe, Shemrana a Woodburyho. Podle toho rozeznáváme v současnosti tři základní linie:
LIPPITT
Početně nejslabší skupina odvíjející se od hřebce Woodburyho. Zakladatelem a chovatelem byl Robert Lippitt Knight. Tato linie má nejvyšší procento krve Justina Morgana a za "základní kámen" je považován hřebec Ethan Allen 2 (406). Roku 1974 vnikl oficiální Lippitt Club, jehož cílem je zachování vysokého zastoupení Justinovy krve.
LAMBERT (BRUNK)
Název linie je odvozen od jména Shermanova praprapravnuka Daniela Lamberta, který (z genetického hlediska) sehrál klíčovou roli v chovu Morganů ve 20. století. Daniel Lambert, narozen roku 1858, byl kůň lehčího tělesného rámce, klusák po Ethanu Allenovi, a jeho dominantní vlastností byla rychost. Dlouhá léta byla tato linie šlechtěna rodinou Brunkových a odtud pochází řídčeji užívaný název Brunk. Významným novodobým představitelem je hřebec Jubilee King.
GOVERNMENT
Je skupinou zastoupenou nejpočetněji. Původně se šlechtěním této linie začal Joseph Battell, ale později v chovu velice úspěšně pokračovala vláda Spojených států ve Vermontu. Kromě Morganů
Cílem dnešního chovu není udržet za každou cenu uvedené linie jednotlivě, ale naopak, jejich prokřížením získat kvalitní zvířata.
Popis a charakteristika:
Současný Morgan se mírně liší od svého "praotce". Průměrná výška se pohybuje mezi 142 - 152 cm. Nejčastější je hnědé nebo černé zbarvení, ale můžeme se setkat také s plaváky, žluťáky a výjimečně i myšáky. Hlava je působivá, s rovným, nebo mírně konkávním profilem, širokým čelem, velkýma očima a krátkýma ostražitýma ušima. Klisny mají o něco delší uši než hřebci. Krk je mírně klenutý, plece šikmé, kohoutek výrazný. Tělesná stavba zaručuje dostatek síly pro spíd. Prsa jsou široká, chody ploché, prostorné. Tělo je hluboké, kompaktní, s krátkým hřbetem. Vyklenutá žebra, široká bedra a hluboké slabiny, dobře osvalená záď s vysoko nasazeným ocasem, který dosahuje v klidu až na zem - to jsou další charekateristiky Morganovy postavy. Končetiny jsou korektní, štíhlé, ale dostatečně kostnaté. Klouby jsou tvrdé a dobře utvářené. Nohy mají tvrdou konstituci. Kopyta jsou tvrdá a zdravá, dlouhé, šikmé spěnky umožňují dlouhý a pružný krok.
Využití:
Vužítí Morgana je i dnes všestranné - parkury, drezura, reining, cutting, zápřahy, turistické a rekreační ježdění, hiporehabilitace, práce na farmě - to všechno tento nenáročný koník zastane. Pro svou milou povahu a nevysoký vzrůst se velmi dobře hodí k dětem.
Kromě chovatelských aktivit a registrace se AMHA zabývá také organizováním soutěžních programů. Soutěže ve třídě otevřené: zúčastnit se mohou všechna plemena koní. Přihlášky musí být podány nejpozději do 30.11. kalendářního roku, neboť vyhodnocení se provádí za uplynulý rok. Soutěžit můžete v nejrůznějších disciplínách, body ze soutěží se sčítají a koncem roku se udělují ceny jezdcům a koním. Jsou-li jezdec i kůň členy AMHA, současně se automaticky účastní soutěží AMHA High Point a Morgan Medaillon. Medaile (zlaté, stříbrné a bronzové) lze získat po dosažení určitého množství bodů, případně mílí (podle toho, o jakou soutěž jde) během časově nehoraničeného období, ale pouze jedenkrát za život.
Morgan Pathways programm je soutěž pro ty, kteří jezdí na koni pouze pro potěšení. Ocenění jsou udělována po 75, 150, 300, 500, 1000 a 2000 hodinách strávených v sedle Morgana v terénu.
Pro mládež je tu organizace American Horse Association Youth (AMHAY), která pořádá nemalé množství soutěží pro mládež. Nejvyšší z nich je Grand National a Světový šampionát, probíhající každoročně v říjnu v Oklahoma City. Členství není podmíněno vlastnictvím koně, ale po zaplacení členského poplatku se členem může stát každé dítě, které má zájem o koně, sportovní ježdění, společnou zábavu, přátelské soutěžení a fair play.
Zajímavost:
Morgan jménem Comanche, kůň kapitána Mylese Keogha byl jediným koněm neindiánského původu, který přežil bitvu u Little Big Hornu v roce 1876. Utrpěl řadu poranění, ze kterých se však zotavil a dožil se úctyhodného věku 29 let.
LUSITANO
Úvodem...
Lusitano je portugalská "verze" přeslavného andaluského koně, i když se zde projevují určité rozdíly. Lusitano je například o hodně "nohatější" než andalusan - jinými slovy "mezi tělem koně a zemí prosvitá více denního světla".
Původ a historie:
Až do doby poměrně nedávné byli koně chovaní na Iberském poloostrově považováni za jediné plemeno. Teprve na počátku 20. století se obě země rozhodly, že si založí nezávislé plemenné knihy. Lusitano i andaluský kůň mají stejný genetický základ, je však pravděpodobné, že vzdáleným předkem lusitana je arabský kůň. Oficiální název lusitana platí až od roku 1966 a je odvozen od jména Portugalska (Lusitania) ve staré latině.
Popis a charakteristika:
Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. Průměrná výška je 157 cm, někteří hřebci však mohou dosahovat výšky až 162 cm. Hlava je malá, dlouhá a jemná s malými ušnicemi a jemnými žuchvami. Profil je poněkud vyklenutý a v čelní části je hlava nápadně široká. Lusitano se vyskytuje ve všech základních barvách, ale převládají belouši, dále hnědáci a vyskytují se i plaváci a ryzáci. Plece jsou poněkud strmější, kůň má díky tomu vysokou akci nohou. Krk je půvabný, typicky andaluský. Kohoutek jen zřídka ostře vystupuje, většinou je nízký, ale i tak dobře završuje plece. U mnohých představitelů plemene je obvod hrudníku menší, než lze očekávat u tak masivního a atletického koně. Krátký hřbet, pevná bedra a šikmá záď vynahrazují některé proporcionální nedostatky. Lusitano má příliš dlouhé holeně, které přispívají k celkovému "nohatému" vzhledu koně. Jinak jsou ale kosti končetin kvalitní. Hříva a ohon jsou bohaté, jemné a vlnité, ohon je nasazen nízko.
Využití:
Lusitano byl kdysi jezdeckým koněm portugalské kavalerie. Používali ho na lehkou zemědělskou práci, na ježdění i jako kočárového koně. Slávu si získal jako partner portugalského bojovníka s býky zvaného rejoneador. V Portugalsku býka nezabíjí a pro koně by byla ostuda utrpět zranění. Proto se velice cenění koně rejoneadorů trénují v nejrůznějších pohybech. Čelit útočícímu býkovi a zpracovávat rozzuřené zvíře vyžaduje obrovskou odvahu a pohyblivost - vlastnosti typické pro lusitana.
Lusitano je velice ochotné, vnímavé a inteligentní zvíře, proto se dobře hodí pro Haute Ecole. V důsledku toho poždadavky na jeho drezurní využití narůstají. I když musí být lusitano rychlý a vyvážený, chody má vznosné, což samozřejmě není na škodu jeho využití v terénu, v kočáře, anebo při drezuře.
Jak po staletí dokazovali, jsou lusitanové velmi učenliví. S jejich pyšným držením těla a pozoruhodnou radostí ze života se znamenitě hodí pro vysokou školu. Jsou však vhodní i pro skokové soutěže. Lidé, kteří s nimi pracují, hovoří o velkém porozumění, které se mezi koněm a člověkem rychle vyvine.
Holandská teplokrevník
Úvodem...
Pokud hledáme působivou historku o úspěšném evropském soutěžním koni, pak je skvělým příkladem právě holandský teplokrevník. Kůň, který v krátké době dosáhl mezinárodní reputace. V zásadě je holandský teplokrevník dokladem toho, jak lze plemeno zlepšit šlechtěním a selekcí natolik, že splňuje zcela nové výkonnostní požadavky současného jezdeckého sportu. Úspěch tohoto koně může sloužit i jako první příklad toho, jakých výsledků lze dosáhnout promyšleným chovatelským programem a obchodní prozíravostí.
Původ a historie:
Použitím gelderlandera a groningena, z nichž jeden vyniká dobrým předkem a druhý má zase neobyčejně silnou záď, dokázali holandští chovatelé vytvořit dobrý celek. Výsledné potomstvo pak bylo ještě zušlechtěno podle klasického receptu chovatelů teplokrevníků všudypřítomným plnokrevníkem. Mnoho z plnokrevných hřebců použitých v chovu holandského teplokrevníka pocházelo z nejlepších dostihových linií, což se ukázalo velmi prospěšné. Díky využití plnokrevníka získali chovatelé koně s lepší, přiměřeně šikmnou lopatkou a tedy i s plošším, delším a lehkým chodem. Plnokrevník dodal také trochu délky krátkému, silnému krku, zděděnému po holandských předcích, zkrátil příliš dlouhý hřbet typický pro kočárové koně, dal jiný tvar zádi a vytvořil mnohem kompaktnější rámec. Navíc vlivem plnokrevníka získal holandský kůň lepší akceleraci a spíd, zlepšila se jeho psychika a odvaha. Aby si tento kůň udržel typické dobré vlastnosti teplokrevníka, čas od času se do chovu zařazovali oldenburští, trakénští a hannoverští koně. Tímto způsobem se upevnily některé exteriérové znaky a stabilizoval se charakter odstraněním kumulace přeexponovaného temperamentu, který do chovu vnesl právě plnokrevník.
Jedním z nejdůležitejších hřebců v chovu holandského teplokrevníka byl trakén Marco Polo (1965 - 1976). Byl po plnokrevném Poetovi, a přestože byl menšího vzrůstu, zplodil celou řadu vynikajících skokanů. Patřil k nim Marius, který dosáhl mezinárodních úspěchů v sedle s Angličankou Caroline Bradleyovou. V Británii Marius spojil svoji sportovní dráhu s povinností plemeníka a stal se otcem Miltona, nejúspěšnějšího skokana světa.
Na chov koní v Holandsku, kde se koně považují za hospodářská zvířata a jejich majitelé je podle toho využívají, přísně dohlíží státem podporovaný Chovatelský svaz holandského teplokrevníka. Tato organizace provádí přísný výběr chovných zvířat při využívání zkoušek výkonnosti. Hřebci, všichni v soukromém držení, jsou pro chov licentováni po absolvování zkoušek výkonnosti. Každoročně se připouští na 14000 klisen. I u těch se doporučuje absolvování výkonnostních zkoušek, podstatně jednodušších než u hřebců. Chovná hodnota hřebců i klisen se posuzuje i podle výkonnosti jejich potomstva.
Popis a charakteristika:
Holandský teplokrevník je atletický kůň s dobrou tělesnou stavbou pro jezdectví s prostorným, pružným chodem. Dobré nohy a kopyta jsou důležité vynikající znaky tohoto teplokrevníka. Je vysoký v průměru kolem 165 cm. Hlava se podobá hlavě plnokrevníka, i když jsou na ní patrny hrubší znaky, dědictví po gelderlandovi. Žuchvy nejsou masité, výraz očí je inteligentní. Krk je lehký, středně dlouhý a pěkně harmonuje se silnou plecí. Kohoutek je přiměřeně výrazný. Trup je hluboký, žebra dobře klenutá. Hřbet někdy bývá poněkud delší - dědictví po gelderlandovi. Záď je mohutně osvalená a hlezenní klouby jsou dobře utvářené, nejsou lymfatické. Záď si uchovala sílu, i když pozbyla neohrabané mohutnosti groningena. Přední nohy jsou velmi dobře osvalené, plece jsou silné, přiměřeně šikmé, postoje jsou většinou korektní. Nohy jsou celkově zdravé a silné s plochými klouby a krátkým záprstím. Spěnky jso delší, kopyta jsou zdravá a vynikající. Co do barvy, povoleny jsou všechny základní barvy, avšak převažují hnědáci a tmaví hnědáci.
Povaha:
Holandský teplokrevník má klidný temperament a jen zřídka se objevují charakterové poruchy.
Využití a sport:
Plemeno vyniká skokanskými schopnostmi (Milton). Má také dobrou pověst na drezurním obdélníku. Většinu vynikajících výsledků zde dosáhlo toto plemeno s britskou jezdkyní Jennie Loriston-Clarkeovou, která na světovém šampionátu získala bronzovou medaili s hřebcem Dutch Courage (Holandská odvaha), kterého pak uplatnila ve svém Newforestském hřebčíně. Jako mnoho teplokrevníků tak i holandští koně se méně hodí ke crossu a terénním zkouškám, ale tento nedostatek se dá odstranit přílivem krve anglického plnokrevníka.
QUARTER HORSE
Výška: 15,2-61,1 pěsti.
Barva:Jakákoliv,především jsou ryzáci
Autor fotografie: Zuzana Buráňová, zuzule.com
Hanoverský kůň
Úvodem:
Hannoverský kůň, vždy s výžehem ve tvaru stylizovaného H, patří k nejpočetnějším a nejznámějším evropským teplokrevníkům. Na vzniku plemene měl značný podíl hřebčinec v Celle, založený v roce 1735 na popud Jiřího II., kurfiřta hannoverského a krále anglického (1727 - 1760) "ku prospěchu našich poddaných." Dnes hřebci z hřebčince v Celle zapouštějí kolem 12 000 klisen ročně.
Původ a historie:
Hannoverší koně se těšili hojné královské podpoře ještě před založením hřebčince v Celle. Bílý hannoverský kůň zdobil štít s erbem kurfiřta Ernesta Augusta (1629 - 1698) a slavní královští krémoví hannovaráni (bíle narozeni bělouši) se světle kávovými hřívami a ohonem se z podnětu manželky kurfiřta Sophie chovali v královské rezidenci v Herrenhausenu. Pozůstatky tohoto chovu - kočároví koně, sloužili při britských královských ceremoniálech za vlády Jiřího I., a pak až do časů Jiřího V.
V roce 1714, když se Jiří, kurfiřt hannoverský, stal Jiřím I. Anglickým, se začali do Celle dovážet tehdejší "plnokrevníci", aby zlepšili exteriér domácího hannoverského chovu. Původně zde bylo 13 černých holštýnů, vytvářejících základ chovu, kteří měli převládající vliv v hřebčinci i pro příštích 30 let. Později došlo k dalšímu dovozu plnokrevníků. Tak vznikl lehčí a mnohem pohyblivější kůň, dostatečně vhodný jak pro lehkou zápřež, tak pro práci pod sedlem, přesto ještě dosti silný pro většinu prací na poli. Ke konci 18. století bylo ve stavu sto hřebců. Mezi nimi, a to k zušlechťování populace, byli též hřebci východopruští, andaluští a frederiksborgští.
Během napoleonských válek byl chov téměř zničen. Když se hřebčinec v roce 1816 obnovoval, vrátilo se do Meklenburska z evakuovaných hřebců pouze 30. Stav doplnil větší počet dovezených anglických plnokrevníků a meklenburských koní.
Od poloviny 19. století vzrůstal vliv plnokrevníka (na 35%) a následkem toho se koně stali příliš lehkými pro zemědělské použití. Proto došlo ke snižování využití plnokrevníků a více byly využívány těžší typy původních linií v rámci plemene.
V době první světové války bylo v Celle 350 hřebců a v roce 1925 jejich počet vzrostl na 500. K ustájení všech těch koní se využíval jiný hřebčinec v Osnabrücku-Eversburgu a jako pobídka k dalšímu chovu hannoverských koní bylo v této oblasti rozmístěno dalších 100 hřebců. Osnabrück-Eversburg zůstal v činnosti až do roku 1961. Mezi světovými válkami počet hřebců vhodných k chovu kolísal a v různých oblastech se vyhraňovaly různé typy, odchylné od původního plemenného typu. Po druhé světové válce se do Celle dostali během své pouti z východního Pruska někteří trakénští koně a byli chovatelsky využiti. Aby uspokojili novou poptávku po vysoce kvalitních jezdeckých a sportovních koních vyvinuli chovatelé v roce 1960 cílevědomé úsilí. Úspěch těmto novým snahám zajistilo využití trakénských koní a plnokrevníků, ktyří byli v té době ve stavu v hřebčinci v Celle. Měli zušlechťující vliv, a to korekcí exteriéru z těžkých hannoveránů a zvýšením jejich pohyblivosti.
Povaha:
Temperament je vyrovnaný. Hannoverští koně se velmi důkladně šlechtí pro jejich vyrovnanou, poslušnou povahu a spolehlivost. Tyto vlastnosti se velice zdůrazňují.
Využití:
Jsou to proslulí drezurní koně a výjimečný talent, zajišťující jejich uplatnění na mezinárodní úrovni, projevují také jako skokani.
Popis a charakteristika:
Moderní hannoverán měří v kohoutku 160 - 168 cm. Má výbornou stavbu těla a pozoruhodně korektní chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro kočárového hannoverského koně, vymizela. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu vlivu plnokrevníků.
Přidání krve plnokrevníka dodalo ušlechtilost hlavě všestranného zemědělského koně, která byla před tím těžká a poměrně hrubá. Současní hannoverští koně mají hlavu lehčí, středně velkou a ostře modelované rysy. Oči jsou velké, živé a inteligentní. Krk je dlouhý, ušlechtilý a široce nasazený. Přechází do mohutných šikmých plecí. Kohoutek je velmi výrazný. Hřbet je středně dlouhý, má zvláště široká a pevná bedra. Záď je mimořádně osvalená. Ocas je dobře nasazen a kůň ho nosí vysoko. Charekteristickými znaky hannoverského koně je hloubka hrudníku, a příkladná stavba žeber. Kůň má velmi pevně stavěné tělo, ale není to znak, který by podporoval rychlost. Fundament nohou je kostnatý, korektní a holeň je kratší. Klouby jsou velké a výrazné, předloktí je silně osvaleno. Moderní hannoverán má tvrdá, dobře tvarovaná kopyta. Někdejší chyby ve špatném utváření kopyt se pečlivou selekcí podařilo odstranit.
Tenneseský mimochodník
Úvodem...
Propagační materiály nazývají toto plemeno "nejskvělejším koněm, pro vyjížďky, westernové soutěže, drezúry a parkury". Je prvním plemenem, které dostalo do svého názvu jméno některého z amerických států, a Američané jsou na ně právem pyšní.
Název plemene:
Tennessee Walking Horse
Původ a historie:
Tennesseeský mimochodník vznikl ve státě Tennessee v polovině 19. století, kdy první pionýři překročili Apalačské pohoří a usídlili se jako předsunutá stráž v Kentucky, Tennessee a Missouri. Časem se bohatší z prvních usedlíků pokusili vyšlechtit dobře vypadajícího koně, který by doplnil jejich životní styl a přitom sloužil i k praktickým účelům.
Osadníci chtěli vytvořit koně s velkou vytrvalostí a životností, schopného nosit svého majitele po dlouhé hodiny při dozoru na plantážích. Ačkoliv nepožadovali velkou rychlost, přece jen bylo třeba, aby byl schopen překonávat dlouhé vzdálenosti za poměrně krátkou dobu. Tito koně se nejdříve označovali jako jižanští plantážničtí mimochodníci nebo tennesseeští krokoví koně, důvěrněji jako walkeři nebo "Turn Row" (toč se v řádku). Tento poslední název vznikl proto, že se kůň musel velmi obratně pohybovat mezi řádky, aby nepoškodil mladé rostlinky.
Při pohledu do historie tohoto plemene najdeme předky společné pro mnoho severoamerických plemen - kanadské a narragansettské mimochodníky. Za války Severu proti Jihu se k nim "připletli" klusáci z Unie a mimochodníci z Konfederace, postupem času přibyla špetka krve plnokrevníků, morganů a amerických jezdeckých koní.
V roce 1886 se pak narodil hřebec Black Allan, který je dnes považován za zakladatele plemene. Black Allan z Allendorfu pocházel z linie diagonálních klusáků (ne mimochodníků) a jeho matka byla morganská klisna Maggie Marshall. Pro svůj zvláštní krok se neosvědčil jako klusák v zápřeži, ale právě tento krok spolehlivě přenášel na své potomky, kteří tak získali nejcennější vlastnost. V roce 1903, kdy byl prodán do Tennessee, se křížil s již existujícím tennesseeským mimochodníkem, a tak vzniklo kmenové stádo dnešního tennesseeského mimochodníka. Následovalo zušlechtění a zkvalitnění prostřednictvím hřebce saddlebreda jménem Giovanni. Tento kůň byl dovezen z Kentucky v roce 1914, chovali ho ve Wartrace v Tennessee, ve městě, které se proto považuje za rodiště plemene.
Pro farmáře z Tennessee byl Tennessee Walker doslova nenahraditelný. V 19. století nebyla výjimkou celá rodina usazená na hřbetě svého koně, kdy toto byl jediný způsob, jak dopravit dítě do školy. Zatímco všichni ostatní včetně hospodářských zvířat měli alespoň jeden den v týdnu oddych, kůň se ho dočkal málokdy. Od rána do večera byl před pluhem a po západu slunce se sedlalo - byl čas navštívit sousedy. V sobotu se zapřahalo do vozíku a jelo se do města na nákupy. Jakmile se na trhu sešlo několik farmářů, okamžitě začaly spory o nejrychlejšího koně, takže se vypřahalo a pořádaly se dostihy, v nichž za překážky sloužily nejen pytle mouky a cukru, ale i koně sami. V neděli pak stál Tennessee Walker před bryčkou a vezl rodinu do kostela. Pokud se konaly nějaké předem ohlášené závody, většinou to dopadlo tak, že kůň se vzal z pole, kde zrovna pracoval, přivázal se za vůz a šlapal na místo závodů. Ani počátek automobilismu výsadním postavením tohoto plemene v Tennessee příliš neotřásl. Díky stále rozbahněným cestám auta většinou nedojela příliš daleko a rychlý a lehce ovladatelný kůň byl v tomto terénu králem.
Asociace chovatelů tennesseeských mimochodníků se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a v roce 1947 plemeno oficiálně uznalo i americké ministerstvo zemědělství. Toto pozoruhodné plemeno vzbuzuje takové nadšení, že na každoroční přehlídce mimochodníků v Shelbyville v Tennessee se sejde daleko víc návštěvníků než na kterékoliv jiné přehlídce koní v Americe. V roce 1935 bylo registrováno 208 koní, v roce 1993 to bylo již přez 250 000.
Popis a charakteristika:
Tennesseeský mimochodník je kůň kostnatější než americký jezdecký kůň. Má hlubší hrudník a krátký hřbet. Hlava však není zvlášť výrazná. Walker ji také nese mnohem níže než saddlebred a pohybuje se s nápadnější, nižší akcí. V kohoutku měří od 152 do 163 cm. Převládá vrané zbarvení a všechny odstíny ryzáků, u nichž jsou často výrazné bílé odznaky. Nohy jsou čisté, postoje korektní. Kopyta se obyčejně nechávají delší a kovají se těžkými podkovami podporujícími vysokou akci. Zadní nohy jsou velmi mohutné a kůň je za jízdy podsazuje pod tělo, takže pohyb je dlouhý a vláčný. Pro speciální chody wealkera je velmi důležité okování. Kopyto ne nechá přerůst a potom se podkovává podkovami, které dodají akci vznos. I když kopyta vypadají nepřirozeně, walker málokdy trpí na šlachy. Ocas koně se nechává růst dlouhý a upravuje se řezem na spodní straně u kořene, aby ho kůň nesl vysoko.
Tennessee Walker se vyznačuje třemi zvláštími chody: flat foot walk ("krok s plochou akcí"), running walk ("spěšný krok") a rocking chair canter ("cval v houpacím křesle"). Teď si o těchto chodech řekneme něco víc:
Running walk
Running walk je nejoblíbenějším chodem u tohoto koně. Je to čtyřdobý chod v pořadí LP-PZ-PP-LZ, doprovázený pravidelným pohybem hlavy. Zadní nohy překračují přední, a to někdy i o půl metru. Mezi zadníma nohama se pak prostor při jednom kroku rovná dvěma až třem dlouhým krokům člověka! Tento krok dovoluje koni dosáhnout rychlosti mezi 9 - 14 km v hodině. Na kratší vzdálenosti může walker urazit až 24 km v hodině. Ovšem rychlost není tím nejdůležitějším kritériem.
Flat foot walk
Flat foot walk je pomalejší, asi 7 km/h. Má být uvolněný, pravidelný, s výrazným pohybem plece. Příliš se neliší od běžného kroku. Oba tyto chody jsou zděděné a je jisté, že žádné jiné plemeno se je nedokáže naučit.
Rocking chair canter
Výuka tohoto chodu už vyžaduje zkušeného trenéra. Kůň musí být v dobrém sebrání, cval musí být vznosný, s výrazným pohybem hlavy. Kůň jako by se pohyboval vpřed i vzad, takže odtud i název "cval v houpacím křesle". Při nácviku tohoto chodu si trenéři pomáhají různými způsoby. K těm povoleným (někdy i povinným) patří plastové nebo kožené podušky, které se umisťují mezi kopyto a podkovu, aby koni usnadnily akci končetin. K těm nepovoleným patří nejrůznější masti, žíraviny a kyseliny, které koni rozbolaví nohy tak, že předvede požadovaný chod s vysokou akcí, jen aby se vyhnul bolesti při došlapu.
Povaha:
Vynikajícím znakem tennesseeského mimochodníka je jeho temperament. Je klidný a spolehlivý, začátečník na něm může jezdit s absolutní důvěrou. Tyto vlastnosti spolu s pohodlím při pohybu z něj dělají oblíbeného rodinného koně. Tvrdí se o něm, že má vrozenou nejlepší povahu ze všech koní.
Využití:
Dnes je tennesseeský mimochodník především přehlídkový a rekreační kůň. Nadšeně je propagován Asociací chovatelů tennesseeských mimochodníků, která se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a uplatňuje heslo: "Svezeš se dnes a zítra bez něj nebudeš moci být".
Anglický plnokrevník
Úvodem...
Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu.
Název plemene:
Thoroughbred
Vysvětlení názvu:
V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno.
Původ a historie:
V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury.Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat "turf". Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. "Royal mares" neboli "Královských klisen". K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb.
Berley Turc
Když se koncem 17. století výbojní Turci objevili při svých taženích povážlivě blízko evropského středu - až v Uhrách, vytáhly proti nim i anglické oddíly - a s nimi i jistý kapitán Robert Berley. Při obléhání města Vídně se mu podařil skutečně husarský kousek: proplížil se do tureckého tábora, mezi pruhovanými stany objevil úvaziště koní a ukořistil, o čem už dávno snil: krásného orientálního hřebce. Přivlastnil si ho a pojmenoval ho Berley Turc. Vraník se projevil jako mimořádně bystré a rychlé zvíře, zejména když v jedné bitvě zachránil svému pánovi život, a to doslova o vlásek. Válečné zásluhy hřebce pak kapitán ocenil tím, že ho zařadil na poněkud klidnější a příjemnější působiště - do chovu v Durhamu mezi královské klisny. V jeho linii pokračoval Jigg a jeho syn Herold, narozený roku 1758, od něhož pocházejí mimo jiné koně jako Tourbillon a Tetrach. Potomci tohoto koně zvítězili nejméně v tisíci dostizích.Darley Arabian
Druhý hřebec byl potomkem jedné z nejcennějších Mohamedových klisen - Ku-Hai-Lan. Narodil se roku 1702 a získal jej lord Thomas Darley od šejka Mirzy v syrském Damašku výměnou za zbraně. Úskočný šejk si však obchod záhy rozmyslel a požadoval nádherného čtyřletka zpátky. A protože Darley Arabův požadavek odmítl, Mirza reagoval po svém: jednoduše nařídil zabít každého, kdo se jen pokusí vyvézt koně ze země. Darleyho námořníci za tiché měsíčni noci ovázali hřebci kopyta látkou, vyvedli ho na pobřeží, opatrně ho naložili do podpalubí britské plachetnice a vytáhli kotvu... Ráno pobíhaly Mirzovy hlídky zmateně po břehu a bezmocně střílely do vzduchu. Loď s hřebcem, nyní pojmenovaným Darley Arabian, však už byla daleko na moři. Rozlícený Mirza napsal královně Anně (ta mimo jiné založila závodiště v Ascotu, další středisko dostihové slávy) žádost o bezpodmínečné vrácení koně. Ta místo aby žádosti vyhověla, požehnala novému plemeníku ve svých stájích. Tento kůň byl ze všech tří plemeníků nejúhlednější a měřil 152 cm. Jeho syn z klisny Betty Leedes - Flying Childers, byl prvním velkým koněm který zvítězil v Newmarketu. Jeho vlastní bratr, Bartlett´s Childers, zplodil Squirta, jehož potomek byl Markse, otec Eclipce, který nebyl nikdy poražen. Eclipse založil druhou linii, od které se odvozují i některé významné linie dvacátého století.
Godolphin Barb
Třetí hřebec se jmenoval Godolphin Barb a původem byl berber narozený kolem roku 1724 patrně v Jemenu. Jeho životní cesta byla klikatá, plná nejasností a absurdit, ale zakončená osudově šťastnou náhodou. Do Evropy se dostal pod jménem Bu Sham (Nepravý) jako dar francouzskému panovníkovi Ludvíku XV. U dvora si s ním příliš nevěděli rady, v módě tehdy byli elegantní andaluzští a neapolští koně, mezi kterými byl Bu Sham svou postavou vskutku nevynikal. A tak hřebce, poněkud malého a nepříliš pohledného, odprodali pařížskému odbchodníkovi. Kůň pak tahal po městě káru s vodou. Surové zacházení, hlad a zanedbalost z něj udělaly zlé a zchátralé zvíře - v takovém stavu se hnědák dostal do rukou pokoutných handlířů - za směšnou částku ho tehdy koupil jistý Coke a převezl do Anglie. V první hospodě ho však propil, uhradil Bu Shamem útratu. I hostinský se nevábného koně rád zbavil, jakmile našel zájemce. Tak šel Bu Sham z ruky do ruky. Nakonec se octl ve stáji pro vysloužilé koně lorda Godolphina. Svou kariéru plemenného koně zahájil kuriózním způsobem: hřebec Hobgoblin (pravnuk Darleye Arabiana) nechtěl připustit klisnu Roxanu, podkoní ji tedy potají připustil Godolphin Barbem. Ze spojení se narodil hřebeček Lath, který se rychle projevil jako absolutní favorit na dostihové dráze. Podkoní přiznal jeho pravdivý původ - potěšený lord pak Bu Shama poctil svým jménem. S "Královskými klisnami" zplodil sice vyjímečné, ale už nepříliš početné potomstvo - byl už přece jenom starý a poznamenaný pohnutým životem. Dalším synem Godolphin Barba byl Cade. Ten se stal otcem Matchema, narozeného r. 1748, který je zakladatelem třetí linie. Ačkoliv některé z těchto liníí již neexistují, pocházejí z nich významní plemenníci jako Curwen Bay Barb či Unknown Arabian, hřebec po zakladatelské klisně Old Bald Peg, k němuž lze vystopovat v rodokmenech plnokrevníků 20. století miliony vztahů.
V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní.
Roku 1771 vyšel první svazek plemenné knihy, General Studbook a od té doby se mohou zapisovat pouze hříbata, jejichž otec i matka jsou v plemenné knize zaneseni. To platí na celém světě, a proto je plnokrevník nejlépe zdokumentovaným plemenem. Poměrně dlouho byla doménou chovu plnokrevníků pouze Anglie, k níž se brzy připojilo Irsko. Teprve ve dvacátém století se chov plnokrevníků postupně šířil do celého světa, nejprve samozřejmě v rámci Britského impéria a v USA. Tam se plnokrevník dočkal největšího rozkvětu. V Kentucky, v oblasti Blue Grass, vznikl v roce 1928 proslulý hřebčín Calumet rodiny Wrightovy, dnes sice již nefungující, ale dosud výsledky nepřekonaný. V oblasti kolem Lexingtonu se nahromadilo množství přepychových hřebčínů, dosahujících nejlepších výsledků. Pravda, kolem roku 1990 zájem o chov plnokrevníků poněkud upadl, ale přesto patří mezi špičkové oblasti chovu. Velmi dobré chovy se objevily i v Austrálii a jiných světadílech a prakticky všechny evropské země mají vlastní chovy plnokrevníků, i když nemají velkou dostihovou tradici.
Popis a charakteristika:
Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky.
Povaha:
Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.
Využití a sport:
Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.
LIPICÁN
Úvodem...
Jsou krásní, lipicáni... refrén písně Hany Hegerové to říká jasně. Lipicáni jsou pojmem i pro ty, kteří se v koních vůbec nevyznají. Protože jsou krásní - ale nejen proto. Bílí koně se vždy těšili velké vážnosti a úctě. Svědčí o tom staré lidové rčení: "Kdo neseděl na bílém koni, neseděl na dobrém." Bělouši patřili k výsadám kralů. Za pradávných časů bývali chováni v posvátných hájích. Asi nejproslulejším ze všech bílých koní je lipicán.
Lipicán je tak dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou, že si témeř nelze představit jedno bez druhého. Ve skutečnosti se však tito bílí koně chovají skoro na celém územi někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské jezdecké školy v rakouském Piberu. Plemeno se dosud chová v slovinské Lipici, odkud pochází. Drsná vápencová divočina podstatně ovlivnila jecho charakter. Chov lipicána se v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž do Ameriky a Austálie.
Vysvětlení názvu:
Domovem Lipického koně je hřebčín Lipica. Leží na krasové planině 415 metrů nad mořem, několik kilometrů od známého přístavu Terst ve Slovinsku. Nedaleko se tyčí posvátná hora Triglav, která je i na státním znaku této země. Kdysi dávno byl tamníni obyvateli uctíván slovanský bůh téhož jména. Při jemu zasvěcených bohoslužbách prý byl na věštby používán kůň, na kterého nesměl nikdo vsednout. Kdoví, možná už tehdy se jednalo o prapředka dnešního lipicána. Hřebčín i jeho slavní bílí koně získali své jméno od vísky Lipica. Zdejší oblast byla odedávna proslavena chovem tvrdých a vytrvalých koní, kteří se výborně osvědčovali při dalekých obchodních cestách.
Původ a historie:
Pověstný hřebčín založil regent Karel Štýrský v roce 1580. Lipica je tedy jen o rok mladší než naše starobylé Kladruby nad Labem. Ostatně císař Rodolf II. který hřebčín v Kladrubech založil, byl synovcem zmiňovaného Karla Štýrského...
Karel Štýrský měl za cíl zásobovat vhodnými koňmi početné stádo arcivévodských stájí ve Štýrském Hradci a dvorní stáje ve Vídni. Španělská jezdecká škola (španělská proto, že užívala španělské koně), založená o osm let dříve, sídlila ještě v dřevěné aréně nedaleko císařského paláce. Devět španělských hřebců a 24 klisen, představitelů plemene, které dominovalo jezdectví až do 18. století, bylo do Lipice dovezeno z Iberského poloostrova. Španělští koně se tu nejen uchovali ještě po celé 18. století, ale také se dováželi. Avšak starý typ bylo stále těžší získat, a proto se často do chovu vpouštěli koně z Itálie (jako neapolitáni z Polesiny, Neapole), z Německa a z dánského Královského hřebčína Frederiskborgu. Všechny tyto chovy byly též budovány na podkladě španělských koní. Konečně v 19. století se projevil silný arabský vliv prostřednictvím bělouše Siglavi, který byl do hřebčína v Lipici zařazen roku 1816 jako 6-letý. Příležitostně také docházelo k pokusům využít v chovu plnokrevníky, ale výsledky nikdy nebyly dobré.
Celkem bylo šest hlavních hřebců - zakladatelů slavných kmenů. Byli to:
PLUTO
Bělouš, narozený roku 1795, kůň čistě španělského původu získaný z dánského dvorního hřebčína.
CONVERSANO
Černý neapolitán, narozený roku 1767.
FAVORY
Plavák, narozený roku roku 1779 v kladrubském hřebčíně.
NEAPOLITANO
Hnědák z Polesiny, narozený roku 1790.
SIGLAVI
Originální arabský hřebec narozený roku 1810, importovaný přímo z pouště.
MAESTOSO
Kladrubský bělouš narozený roku 1773 v Kladrubech.
Z původních 23 rodin dosud v Piberu existuje 14. V Piberu se pro Španělskou školu koně chovají od roku 1920, jen v době 2. světové války byl chov přesunut do bezpečí, a to do Houstoně na Šumavě v Československu (tehdy zabrané Německem). O záchranu tohoto chovu se významně zasloužil plukovník Hubert Rodolfski, bývalý důstojník čs. armády, pozdější velitel hiposložek armády německé.
Popis a charakteristika:
Krasová oblast a její kamenitá půda v okolí Lipice výrazně ovlivnily charakter plemene a dodaly mu vysoké kvality.
V lipickém hřebčíně bylo vždy zvykem chovat bělouše, protože ti se jevili pro důstojnost císařského domu jako nejvhodnější. Samozřejmě, že zde existovali, a to až do 18. století i koně jiných barev. Obraz George Hamiltona z roku 1727 představuje chovné klisny z Lipice, mezi nimiž jsou vranky, hnědky, plavky i klisny krémové včetně drobně skvrnitých. Pozdější rytiny, patrně od Ridingera, zachycují i koně skvrnité, piebaldy a skewbaldy. Moderní lipicáni z Piberu jsou vesměs bílí - hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují. Příležitostně se vyskytují i hnědáci, kteří se však do dalšího chovu nezařazují. Je tradicí vždy jednoho hnědáka chovat přímo ve Španělské škole.
Piberský lipicán je středního rámce, měří málo přes 152 cm, ale některé linie, zejména kočárové typy, mohou být vyšší. Objektem chovu v Piberu byl kůň barokního typu, robustní, se silnými končetinami, mocnou zádí a silným krkem. Často se vyznačuje i mírným klabonosem starošpanělského plemene.
Lipicán dospívá pomaleji, ale za to se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - vetšinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím.
Hlava lipicána je obvykle velice hezká, mírně klabonosá a pěkně zavěšená na krku. Někdy se na výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Kohoutek je často méně výrazný a plece je v souladu s jeho tvarem, který stejně dobře vyhovuje pro zápřah i pro ježdění. Důsledkem toho jsou chody spíše vysoké, než dlouhé a nízké. Krk je středně dlouhý, výše nasazený a vysoko nesený. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Lipicán není stavěn na rychlost, ideálně však vyhovuje drezurním disciplínám, protože má mohutnou záď. Jemný, hedvábný ohon je vysoko nasazený. Pro lipicána jsou charakteristické krátké, pevné končetiny s plochými klouby, dostatatečným obvodem holeně a tvrdými, pěkně utvářenými kopyty, která jsou památkou na kamenitý kraj kolem Lipice.
Povaha:
Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.
Využití a sport:
Lipický kůň se využívá ve Španělské jezdecké škole. To je nejstarší jezdecká akademie na světě. Předcházela jí akademie pro vzdělávání a přípravu mladých šlechticů v jezdeckém umění založená roku 1572 při habsburském císařském dvoře. Původně nešlo o drezurní soutěže, ale o klasické jezdecké umění, potřebné a využívané na bojištích. Tam byla dokonalá přiježděnost koní životně důležitá, protože na ní mnohdy závisel život jezdce. "Španělskou" začala být jezdecká škola ve Vídni nazývána proto, že se tu nejdříve začalo používat koní španělských, tenkrát pro tuto přípravu nejvhodnějších. Lipicáni přišli až později. A také původní škola byla v roce 1735 nahrazena novou. Tato jezdecká škola vznikala v době největšího rozkvětu rakouso - uherské monarchie, přežila její rozpad, dvě světové války a existuje dodnes. Rakousko ji zachovává jako součást svého kulturního dědictví. Pravý milovník by si toto nádherné koňské divadlo neměl nechat ujít. Z lóží a galerií za svitu starých kříšťálových lustrů lze sledovat tréninky i slavnostní jezdecká vystoupení jezdců v dobových kostýmech, doprovázená Mozartovou, Chopinovou či Bizetovou hudbou. Tady jsou právě lipicáni, zásadně bílí hřebci, cvičení k vysoké drezuře. Každoročně do zdejší koňské akademie přichází z Piberu kolem deseti tříapůlletých hřebců. Sedlají se však až ve věku pěti let. Do té doby mají dostatek času, aby přivykli prostředí a tréninku.
Ačkoli je lipicán využíván především k drezúře, využívá se i jako kočárový kůň. K tomuto účelu je oblíben především v Evropě.
Výcvik lipicánů:
Výcvik je dlouhodobý. Kůň se nejprve učí chodit v přirozeném postavení, dosahovat rovnováhy a nakonec se požaduje umělé vzpřímení, velké zaúhlení kloubů a dokonalá pravidelnost chodů. Závěr základního výcviku tvoří piaffa, což je krok na místě. Právě tento cvik je základem vyššího jezdeckého výcviku. Koně musí vzbuzovat dojem, jako by tančili na hudbu. Koně se učí pasáž, což je jakýsi "vydržený klus", vzpomalený a majestátní, vycházející z přirozeného pomalého volného pohybu hřebce.
Nejobtížnějšími cviky jsou figury nad zemí, tzv. airs. Jsou považovány za nejvyšší vrchol jezdeckého umění. Nejprve se nacvičují tzv. z ruky. Znamená to, že jezdec je na zemi a pracuje s koněm pouze na otěžích nebo na lonži. Skoky, které jsou později prováděny, ať už s jezdcem, nebo bez něho, mají poeticky znějící názvy jako levada, kurbeta nebo kapriola.
Levada
Při levadě kůň sevře zadní nohy, přikrčí je, přenese na ně váhu těla a jeho přední část zvedne do vzduchu. Přední nohy jsou pokrčeny pod tělo. Kůň působí, jako by se chtěl vzpínat, ale nohy má skrčené. V této pozici musí setrvat několik okamžiků.
Kurbeta
Je to vlastně post levady, ale v této pozici kůň několikrát skočí dopředu, aniž by se předníma nohama dotkl země.
Krupáda
Krupáda je cvikem nad zemí. Zase je výchozí postoj z levady, při odskoku dopředu přitáhne zadní nohy pod tělo.
Kapriola
Kapriola, neboli kozí skok, je nejtěžším skokem. Kůň zvedne předek, zadní nohy přidřepne těsně k zemi a pak odskočí směrem nahoru a kupředu. V okamžiku, kdy je tělo v horizontální pozici nad zemí, kůň obě zadní nohy vymrští dozadu. Zajímavé je, že při předvádění těchto cviků jezdci obvykle nemívají třmeny.
Trakénský kůň
Úvodem...
Trakénský kůň se blíží nejvíce ideálu moderního všestranného soutěžního nebo sportovního koně. Vznikl na základě velmi otužilých a skromných původních koní, které chovatelé pečlivě a v určitých intervalech zlepšovali orientální krví, takže docílili, že tento kůň mnohem lépe než jiní teplokrevníci absorbuje nejlepší vlastnosti plnokrevníka a přitom si uchovává vlastní charakter. Jeho stoupající vliv se projevuje u mnoha sportovních plemen kontinentální Evropy...
Původ a historie:
Trakénský kůň byl vyšlechtěn z koní, chovaných ve Východním Prusku již ve 13. století, kteří byli využíváni jako koně pracovní. Tehdy tuto oblast ovládal řád německých rytířů, kteří se intenzivně zabývali chovem koní. Jako kmenové stádo použili domáci švejky, zdejší malé selské koně, příbuzné polskému konikovi. Konik sám je nejbližší příbuzný vyhynulého tarpana. Po tarpanovi zdědil přirozenou sílu, houževnatost a vytrvalost.
V roce 1732, pět set let po obsazení této krajiny řádem, zde na vysušených bažinách mezi Gumbinnem a Stallpönen (dnes Gusev a Nesterov v ruské enklávě mezi Litvou a Polskem) Bedřich Vilém I. Pruský založil hřebčín. Trakénský hřebčín se stal hlavním zdrojem hřebců pro celé Prusko. Proslul zejména výkonnými jezdeckými koňmi, rovněž i elegantními kočárovými koňmi, kteří spojovali životnost a vytrvalost s rychlostí.
V roce 1787 došlo k přelomu, neboť do popředí zájmu se dostala produkce vojenských koní a právě tehdy byl uveden v život vyčerpávající systém metodického pojetí chovu, testace koní a hodnocení původu. Při zlepšování genotypu chovné populace byla zdokonalována testace výkonnostních schopností koní a stala se, včetně technologie chovu, vzorem pro ostatní významné teplokrevné chovy kontinentální Evropy. V době tohoto rozkvětu zaujímal trakénský hřebčín plochu 13 760 hektarů. Choval stáda klisen rozdělených podle barvy: ryzky, hnědky a tmavé hnědky, vranky a smíšených barev. Vraná barva byla pro toto plemeno nejvýznamnější a nejčetnější.
V průběhu 19. století se v chovu využili angličtí plnokrevníci a vysoce kvalitní arabští hřebci se záměrem kontinuálního zlepšování chovu. Během let, hlavně po roce 1913, převládali plnokrevníci. V tomto roce například připouštěli 84,3% trakénských klisen právě plnokrevní hřebci. Rozsah využívání plnokrevníků byl však v čase proměnlivý. Plemeno trakénských koní bylo dalekosáhle využíváno během první světové války a tvrdí se, že bylo nejlepší ze všech válečných koní. Genetické přínosy arabských předků byly velké a potlačily nedostatky exteriéru nebo temperamentu podmíněné plnokrevníky. Arabské klisny byly ve stádě ještě v roce 1936 a také později, v letech 1956 - 1958, v Německu (kam se chov přesunul po roce 1945) již v chovu působili angloarabští hřebci Burnus a Marzuk, a to v hřebčínech v Rantzau a Birkhausenu.
Největší vliv na trakénské koně měl anglický plnokrevník Perfectionist, syn Persimmona. Narodil se r. 1893. Persimmona odchoval a vlastnil princ waleský, pozdější král Edward VII. (1901 - 1910). Persimmon byl synem St. Simona (viz. Galerie velikánů) u Perdity II, jehož rodiče byli Hampton a Hermione. Zvítězil v roce 1896 v evropském derby a v St Leger a stal se významným představitelem linie St. Simona. Krev Persimmonova syna Perfectionista a také vnuka Tempelhütera se objevuje téměř ve všech rodokmenech moderních trakénů. Když Tempelhüter v roce 1932 uhynul, zůstalo po něm 54 hřebců a 60 chovných klisen v Trakénách. Linie Perfectionist/Tempelhüter a Dingo, odvozená od Tempelhüterových dcer, je základní chovnou bází moderního trakénského chovu.
Chov trakénského koně, proslulého svou elegancí a houževnatostí, vzkvétal až do katastrofického zvratu během druhé světové války. Během podzimu a zimy 1944 prodělal chov ohromné ztráty, když ztroskotal pokus evakuovat je před příchodem ruských jednotek. Z několika tisíc trakénů, z nichž velkou část tvořily klisny s hříbaty, které se vydaly na 1450 km dlouhou pouť na západ, přežilo jen několik. Do té doby bylo ve Východopruské plemenné knize registrováno na 25 000 koní. Pouhých 1200 se dostalo na západ a řadě z nich se nepodařilo přežít ve velmi krutých hospodářských podmínkách poválečného Německa. Jen díky nadšenému úsilí správců plemenné knihy trakén nevyhynul. Ti, kteří přežili, byli pochytáni a znovu registrováni v Západním Německu, a jak se obnovil chov a počet kusů se zvýšil, trakén začal opět zaujímat své právoplatné místo v moderním světě koní...
Popis a charakteristika:
Moderní trakénský kůň je 162 - 165 cm vysoký (u nás 167 - 172 cm). Obvod hrudi nemá přesáhnout 200 cm, holeň naopak nemá mít menší obvod než 20 cm. Hmotnost je 550 - 600 kg. Ušlechtilá hlava trakéna je příkladem uplatnění krve anglického plnokrevníka. Je velice aristokratická, což vysloužilo plemenu titul "vznešený" - slovo, které se často používá při popisu nejušlechtilejšího evropského teplokrevníka. Oči jsou velké a nozdry malé, profil rovný. Krk je elegantně formovaný a vysoko nesený. Lopatka je šikmá, dlouhá a umožňuje volný, lehký, elastický pohyb v každém chodu. Trup je středně dlouhý, silný a má velmi pěkně klenutá žebra a dobrou, osvalenou a zaoblenou záď. Nohy jsou pevné, suché, s velmi dobře tvarovanými klouby a krátkými holeňemi. Kopyta jsou vynikající a velmi zdravá. Ohon je vysoko nasazený a v pohybu je nesen neobyčejně pěkně. Trakénský kůň má vynikající exteriér, který je podobný exteriéru plnokrevníka. Povoleny jsou všechny čisté barvy. Tradičním výžehem trakénského koně jsou losí parohy. Znak se vypaluje na záď. Tentýž motiv je ozdobou postrojů.
Povaha:
Trakénský kůň je díky plnokrevné krvi velice odvážný kůň. Pečlivou výběrovou plemenitbou se podařilo zachovat i velikou odolnost a vytrvalost.
Využití:
Trakénský kůň je vysloveně sportovní. Má působivý záznam v mezinárodním sportu. Roku 1936 dominovali trakéni v německém olympijském družstvě, které v Berlíně vyhrálo všechny medaile. Legendární parkurový hřebec Abdullah (viz. Galerie velikánů) byl rovněž trakén. Vynikající trakéni se objevují v parkurech, drezuře, všestrannosti i ve vozatajských soutěžích.
Komentáře
Přehled komentářů
Welcome to the world of adult Dating loveawake.ru
Get Your Blood Apply pressure on Checked
(AFenniatarat, 9. 10. 2018 5:40)
Torsion bras de quelqu'un est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque temps votre moelle bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/generique-cialis-suisse/
Are you 18? Come in and don't be shy!
(loveawake.ru, 31. 1. 2022 23:03)