Všechny cesty vedou do Říma
Všechny cesty vedou do Říma…
Na nebi vysoko hvězdy plály,
Když zrodila se princezna.
Zpěvem ji nymfy uvítaly,
Překrásnou, milou, statečnou.
Je divoká, je líbezná,
A jednou dějiny bude psát.
A bude královnou. Ohnivou princeznou,
Co umí bojovat.
Otec chtěl syna, teď dceru jenom má
A jmenuje se Helena.
Rostla jak růže, děvčátko zlatovlasé,
Divoká jako jeleni v houštinách,
Hrdá jak orel v nebeských výšinách,
Pyšná a vznešená v nezkrocené kráse.
A pak jí bylo patnáct let,
I začal otec ji vychovávat ideály.
Otec: Pro zemi zemřeš, pro svobodnou zemi,
Je pro tebe všechno, víc než rodina!
Bojovat budeš pro naši vlajku vždycky!
A když pro ni padneš, budeš hrdina.
Jediná, vznešená, slavná mezi všemi!
Proto Tě vychovám, abyste bojovali
Vy mladí, kterým patří zítřejší svět!
Helena: Já slyším, otče, poslouchám!
Až přijde čas, já budu bojovat.
Chci zem svou znát, a jí jen milovat.
Ne, vždyť nestojíš tak sám..
Helena, princezna, pár dobrých přátel měla,
Tomase, Markétu, Matta a své sny.
Otec jak jí učil k těm druhým promluvila,
A mladá srdce pro vlast svou zapálila,
Teď vskrytu se chystají na budoucí zlé dny.
V těch dobách meče a dýky byly zbraní,
Tak každý z nich meč tajně ukoval
A krásná Helén, jež byla jejich paní
Cvičila v šermu od noci do svítání.
Nepřítel za hranicí zatím ještě spal.
Jeden to den, soumraku zrovna čas
Kráčela Helena ze schůze k domovu,
Meč skrytý pod sukní splývavou.
Neměla strach ze tmy, a v srdci oheň plál
A hvězdy jako koruna jí září nad hlavou.
Šla kolem náměstí, pod lipou mladík stál.
Pohledem očí ji nepustil ke slovu.
Nechápala, co cítí v srdci svém,
Jen to, že spatřit chce ho zas.
Pro ně dva v podvečer zastavil se čas
A princezna ví už, že ztrácí svoji zem…
Petr: Princezno, krásná, posečkej chvíli,
Tvé jméno, jen kdo jsi chci znát…
Helena: Máš je mít, však ne, já nesmím milovat
Petr: Proč ne, krásná? Toť příliš těžký trest!
Helena: Mé srdce patří vlasti, nemůže lásku snést!
Petr: Jsi mladá, a nezradí Tvůj věk,
Já vím, že bys mohla milovat-
Však nenaléhám! Jméno jen, ó vzdálená…?
Helena: Ach mohla…snad…jsem Helena..
Petr: Kéž bych Tě potkal jinde, Paní,
Pak snad bys mohla zapomenout,
Že je Tvá zem. Já opustil jsem svojí
A nelituji! Vždyť potkal jsem tu Tebe,
Jediným pohledem zmámen…
ach, raděj chci utonout!
Smiluj se, dobrotivé nebe…
Helena:A kdo jsi Ty? Kde leží Tvoje zem?
Petr: Mé rodné město patří vítězným,
Však mám ho jako včera před očima..
Otec mi řekl, ať mu přislíbím,
Že nepůjdu víc ulicemi Říma
A proč, to nevím sám…
Helena: Jak sladké jméno…vyprávěj o Římu…
Petr: Říká se, že je městem hrdinů.
Bílé jak napadnuvší sníh
Hudba a tanec, líbezný dívek smích
A zvonů zpěv, jenž zazní ze zvonic..
Ten jeho hlas jsem stokrát proklínal!
Helena: Slyším ty zvony…tam někde u hranic…
Petr: Lásko má, vždyť všechny cesty vedou do Říma…
Helena: Domov můj zde, však zvon mé srdce volá,
Bez vlasti své bych dávno zahynula!
Ach, proč jsi cizí, proč nemáš stejný cíl?
Petr: Jaký cíl je to? Chci ho mít!
Helena: Bojovat o svobodu, však Ty bys nezabil.
Petr: Pro Tebe, krásná, šel bych se i bít!
Pro Tvoji zem, a pro Tvé srdce, paní,
Rád padnu ve válce do noci bez svítání.
Heleno! Do Říma na rukách toužil bych Tě nést..
Helena: Svou zem tu zanechat - i to zní jako trest!
Svou lásku můžeme tady jenom žít…
Petr: Staň se, já pro Tebe zde naleznu svůj klid!
Helena: Tak zítra na schůzce rytířů mé země…
Petr: Tak zítra…slyšte zvony: Snad i miluje mě!
Na schůzce druhý den Helena s přáteli
Smějí se, vypráví, jsou prostě veselí.
Jakmile odbíjí hodina třetí
Pohlédnou všichni na novou tvář.
Zvenku sem doléhá výskání dětí
A mladík, vstoupivše, se ukloní všem:
Petr: Omluvte poutníka, jenž hledá svou vílu,
Pro niž chce bojovat uprostřed Vás..
Tomas: Výborně, chlapče, my potřebujem sílu!
Matt: Snad je to zrádce, dej tomu čas…
Helena: Já za něj ručím krví svou,
že nezradí, já nevěřím
že mohl by, to neudělá!
Petr: Přísahám, jako že je Řím!
Helena: A mám-li já být princeznou,
Tak nemůžu být bez anděla!
Markéta: Tak dost už řečí, přátelé!
Do zbraně! Volá trubky hlas.
Helena se svým andělem,
Povedou nás…
Tomas: Počkej…Heleno! Nepředstavíš nás?
Helena: Ach, promiňte, já zapomněla..
To Matt, náš rytíř úmluvy.
Rozumný, hrdý, správný král.
I nebýt mne by bojoval-
Jak bolí válka dobře ví.
Tomas je bratr Markéty,
Veselý smíšek, a přítel!
On v srdci nosí prostý lid..
Markéta. Motýl bez křídel.
Má přítelkyně z dětství času,
Má rozum, hrdost, důvtip, krásu..
A kdo jsi Ty, to nevím ani já…
Petr: Jsem Petr, rytíř, chcete-li,
Kéž mohl bych říct “příteli“
Každému z vás, a hlavně jí..
Matt: Nechovej příliš nadějí
Je to jen přelud, jenom sen..
Petr: Nejhezčí ze všech princezen..
Helena: Už ticho..podejte mi zbraň!
Petr: Miluješ mě!
Helena:…….tak se staň!
Tak s nimi šel čas, a oni byli mladí,
Sladkých let sedmnáct už dávno psal jim Pán.
A krásná Helén dál spřádá svoje plány,
Nepřítel cizí se k válce probudil.
Zapomněl Petr na sladkou hudbu Římu
A jako Helena i on má stejný cíl.
Jsou tolik vážní, cítí, že konec blízký
je jistě nemine. Kdo nese za to vinu?
Meče jsou ostré a srdce ohnivá,
Rytířů pár. Lid však povstal s nima!
Bojovat budou!…..Odněkud zaznívá
Tesklivá hrana…zvoní ji zvony z Říma…
Helena: Nepřítel před branou, krvácí zem,
Musíme povstat, a ukázat všem,
Že můžeme bojovat, za vlast se bít!
Petr: Heleno, dost! To má být vtip?
Dost hloupý žert ohnivá princezno!
Chceš zemřít? Života máš dost?
Není tak zle pro zem Tvou líbeznou!
Miluju jí stejně jako Tebe
A myslím, že bylo už i líp.
Ale vyčkej ještě na lepší chvíli…
Tomas: Teď bychom bitvu určitě nepřežili.
Helena: Copak jste zrádci? Copak nechápete?
Markéta: Heleno, počkej. Možná i Ty se pleteš...
Matt: Vždyť válka není jen závod o ceny.
Kdo by chtěl umírat pro krásu Heleny?
Helena: Nejde mi o ceny! Styďte se velice!
Jde mi jen o slávu, o zápis v kronice
A hlavně o zemi, o moji matku!
Petr: Tak dost, už skončeme tu hloupou hádku!
Heleno, prober se, nestojíš sama!
Jsou s Tebou přátelé, táta a máma..
Milujem život, a ty to dobře víš!
Neboj se, maličká, válka je hotová,
Pro Tebe, lásko má, rád budu bojovat.
Zní zvony z Říma…copak je neslyšíš,
Vím, že už brzy mi odzvoní hranu,
Život svůj svěřuji Tobě a Pánu…
Markéta: Půjdeme bojovat, je-li to třeba,
Slova Tvá probouzí i v mém srdci žár!
Tomas: Válkou si vydělám na ten svůj chleba..
Matt: Můžem to zkusit, ač je nás jen pár.
Helena: Přátelé, díky, za tento hrdý čin
Vám Vaše vlast stokrát se odplatí!
Ač nemáme nic, tak láskou jsme bohatí,
Pak našim jménům se pokloní i Řím…
Petr: Potom, až bude tu svobodná otčina,
Až vlajku národní vyvěsí bledou
Vezmu Tě za ruku, půjdeme do Říma,
Do města hrdinů i nás cesty vedou…
Petr: Heleno!
Princezno ohnivá s korunkou z plamenů,
Královno srdcí, své země nosíš štít.
Heleno krásná! Tvrdá jak z oceli,
Z křišťálu lilie, socho z kamenů.
Sním o Tobě, ať srdce nebolí
Pro Tebe chci umírat, pro Tebe žít.
Heleno!
Proč miluješ svou zemi víc než mě?
Že miluješ mě, dobře vím!
Pro mě neumíráš. Jen pro vlast, že?
Ponecháš svého Petra tmě?
Ponecháš. A je to škoda, protože
Já bych ti k nohám snesl svatý Řím.
Heleno!
Hořím žárem Tvého srdce!
Bojuji pro Tebe a pro Tvou zem!
Pro Tvoje ideály stanu se rytířem,
Vojákem. Vstříc půjdem vítězstvím
A s Tvojí láskou, Heleno,
Spolu i dobijeme Řím….
Matt: Divoká, Petře, příliš divoká.
Žár jejích slov nás spálí všechny na popel.
Žene se do pasti pro naší hymny tón.
Je příliš hrdá. Proč Ti padla do oka?
Petr: Snad proto, že má blízko do pekel,
Snad že má hlas jako římský zvon.
V mém rodném městě, v ulicích Říma
Byla by ceněná pro svoji odvahu.
Jsem šťasten, že aspoň část jejího srdce mám!
Matt: Ó, římští muži! Buď s námi Bůh, i s nima.
Proč válčíš za zemi, která je Ti cizí?
Petr: V okamžik smrti tvář její před očima,
Bojuji za její zem, i když jí málo znám.
Matt: V okamžik smrti také láska mizí!
Umřeš bez víry? Není to bláznovství?
Petr: Já věřím! Věřím přece v ní!
Matt: Láska je jedna velká zrada…
Petr: V zítřejší bitvě se mnou chraň jí záda,
Ať padnem my, a ne má princezna…
Tak k bitvě vyšli pro Helenina slova,
Bojovat za vlast, ze zem svobodnou.
Soumrak byl rudý, zbarvený do červánků,
Když vyšli povstalci, vedeni princeznou.
Dnes nepřítel je uloží navždy k spánku,
Nebude krásná manželka vítězova.
Netuší mladí, že past je nachystaná,
Netuší, kolik nepřítel má sil.
K hranicím kráčí, dnes ještě svobodným
Zpívají zvony - a zní to jako hrana,
Do zbraně, rytíři! Do zbraně volá Řím!
Každý z vás kéž by zvítězil…
V lesích kol hranic už stojí hrdé šiky,
Nad krajem supi dávno krouží již.
Jen jedno srdce dnes není s bojovníky,
Helenin otec odložil těžký kříž.
Pod rouškou noci se bitva začíná
Povstalci zdají se prakticky bez šancí.
Jsou to jen lidé. Ti druzí jsou vojáci.
Rytíři padnou, a s nimi i ten lid,
Který vyvedli do války ztracené.
Kdekdo smrt vyčítá princezně Heleně.
Nemohou přežít. Nemohou zvítězit.
Pak první srdce se rozlétnou do Říma….
Tak první Markéta je ušpiněna krví
A krví svou, totˇrána pro Helenu.
Přítelkyně z dětství teď ztracena je provždy.
Má dál bitva cenu?
Když první ránu Helena těžce snese,
Burcuje ostatní. Bojujte, nebojte se!
Když padnete dnes, slávou se bude psát
Váš epitaf! Je krásné umírat!
A nad bojištěm hlas zní jí jako zvon,
Tak další umírají pro hymny svojí tón.
Tomas a Matt i jejich lid
Též padnou meče krutou ranou!
Tomas když mstil smrt Markéty,
Matt při svém slibu před Helenou.
Petr: Jdi, uteč, Heleno!
Je bitva ztracená!
Helena: Tak jest, vše ztraceno.
Neprchne Helena.
Nezradí národ svůj a vůbec ne svou zem!
Petr: Pak zradíš lásku svou?
Helena: I láska je jen sen!
Jen vlast a národ, země - lid,
Jen pro ně stojí bojovat!
Petr: Můj domov, lid, můj sladký Řím!
Měl jsem tam zůstat žít?
Ne! Mám Tě rád!
Helena: Pak padnem spolu,
Má lásko s chutí hříchu.
A naše srdce společně spasí Řím.
Petr: Ano, má Helén, svět patří vítězným…
Helena: Tam dojdem štěstí v nekonečném tichu…
Tak padl Petr, když bránil život její,
Uslyšel zvony-zpívaly o naději.
Snad dojde štěstí, slávy, lásky svojí,
Helenu v ten čas bolest čeká dvojí.
Že ztrácí prince, královna slzy stírá,
A s dýkou v boku těžko se neumírá!
Bojovat všichni na chvilku přestanou,
Loučí se svět s princeznu Helenou.
Ohnivá dívko, pyšná a svobodná,
Sbohem buď, královno, najdi svůj Řím.
Zemi když opouštíš, klidná můžeš jít,
Bitva, v níž zemřela´s, skončí se vítězstvím.
Tak Helenu odnesli do domu otce jího,
By s jeho loučením skončila bitvu svou.
A oheň národa, jejž Helén rozdmýchala,
Dovedl k vítězství zem, kterou milovala.
Tak padli rytíři v boji nesmlouvavém,
To byly oběti. Svoboda odměnou.
Helena zemře. A ví to každý z Vás…
Otec: Je konec činům hrdinským,
Mé dítě, dál život bude v míru.
Helena: Mé srdce, to už hledá Řím…
Otec: Proč Řím, má dcero?
Tvá vlast je tady, země hrdinů!
Helena: Já slyším zvony!
Zpívají právě Římu,
Uspí mě k spánku, k tomu beze snů…
Otec: Ne! To radši já ať spím!
Mé dítě, pro naše ideály
Ty pozvedla jsi zbraň!
Pro naši zem jste hrdě bojovali
A já měl prázdnou dlaň.
Umíráš doma. Tak kde byl sakra Řím,
když jsi padla?
Helena: Řím zvonil hranu mojim kamarádům,
Ne, tati, Římu nespílej.
Spíš těm, kteří zosnovali zradu
Dej zahrát zvony ze zvonic…
Otec: Usneš, a nevzbudíš se víc!
Země je svobodná, však ne už pro tebe!
Helena: Anděl, jenž padl, je ztracen bez nebe,
Úkol je splněn, já můžu klidně spát.
Život mých přátel, život lásky mé
Zůstal tam u hranic Tvé země svobodné.
Když otec stojí nad mou postelí…
…už nech mě spát.
Skoro to nebolí,
Je krásné umírat!
Ne, nemusíš se bát
Otec: Těm ideálům jsem tě učil sám!
Svou zem, hrdost, čest a pýchu znát!
Moje vina - tys všechno slyšela,
V srdci chovala, proto válčila, proto zemřela.
Já nešel bojovat..
Spi sladce, v lůně země svojí,
Spi, Tvé jméno bude žít!
Helena: Dnes celá země v pozoru k poctě stojí…
Otec: Je to jen sen…
Helena: Dobrou noc…
Otec: …a zvony volá Řím…
Helena: Všem činům hrdinským..
Otec: Tvůj boj byl snem i mým…
Otec: Tolik životů…..mladých, a nadějných…
Tolik jich padlo pro pýchu dcery mé!
Vysvitne slunko, napadne nový sníh
A bude Ráj v té zemi vítězné.
Kolik jen matek děti má ztracený
Pro žár mé krve, pro oheň Heleny?!?
Měl bych ji nenávidět? Miluji to co ona,
A jejím ideálům věřil jsem i já!
Chtěla být lékař, když země naše stoná,
Operace zvrtla se v pitvu zvrácenou!
Kdo za to může? Je to její hřích?
Kdo mi teď vrátí dceru ztracenou?
Po tolika letech, tolika vítězstvích…
Já měl jsem bojovat. Proč až teď to vím?!
Je pozdě na lásku! Ať táhne k čertu Řím!
Je to moje vina….
A tak skončil příběh, který se nikdy nestal. Přesto někteří z těch, kdo ho slyšeli, ještě dlouho seděli v tichu a přemýšleli, čí chybou byla válka a láska, a kolik společných hříchu mají s Helenou…