Nikolasův příběh
Nikolasův příběh
Muž ve vězení se vylekaně posadil. Po dlouhých vlhkých chodbách věznice se rozléhala ozvěna kroků. Vyhublý vězeň se přitiskl k masivním mřížím, aby získal co možná největší rozhled. Chodbou přicházel nějaký mladík, doprovázen dozorcem. Voják otevřel celu vedle mužovy a strčil vězně dovnitř. V zámku zarachotil klíč, v chodbě doznívaly dozorcovi kroky. Starší obyvatel si zvědavě prohlédl svého nového spoluvězně. Byl to vlastně skoro ještě chlapec. Bledý obličej lemovaly tmavé blond kadeře, šedomodré oči měl plné smutku. Starý muž prostrčil ruku mříží a mladík mu ji upřímně stiskl, dokonce se i trpce usmál.
,, Já jsem Michael,“ představil se starý vězeň a pohledem vyzval druhého muže k odpovědi.
,, Nikolas,“odvětil smutně chlapec a očima hleděl do prázdna.
,, Za co tu jsi?“ otázal se zvědavě Michael.
,, Nechal jsem se chytit,“ usmál se Nikolas.
,, Nenutím tě k vyprávění, ale... “ stařík nechal větu nedokončenou.
,, Vlastně to byla drzost, stavět se s jedinou ubohou lodí anglické flotile,“ začal Nikolas a spoluvězeň mu visel na rtech.
,, Když jsem byl ještě mladý bláznivý kluk, pohádal jsem se s otcem. Chtěl ze mě mít obchodníka, ale moje srdce vždycky patřilo moři. Utekl jsem v šestnácti z domova a v přístavu se nechal zlákat na jednu loď. Až po pár dnech, na volném moři jsem zjistil, co je to za fregatu-pirátský koráb. Nechtěl jsem přijít o život a tak jsem se přidal k posádce. Naučili mě bojovat a vést loď, číst v mapách a psát lodní deníky, orientovat se podle hvězd a hlavně prohloubili mojí lásku k oceánu. Zamiloval jsem si pohled na nekonečný obzor, na západ slunce do vln, žil jsem pro sůl v očích a vítr ve vlasech. Poznal jsem pravý význam slova svoboda.“
Nikolas se na chvíli odmlčel a starý vězeň viděl, že celý příběh prožívá znovu.
,, Po roce jsem zabil svého kapitána a nastoupil na jeho místo,“ pokračoval ztěžka Nikolas. ,, Stali jsme se piráty světových moří, legendou, jíž se námořníci báli. Seznámil jsem se s nejkrásnější a nejodvážnější mořskou vílou tohoto světa. Té noci, na volném moři pod hvězdami, jsme uzavřeli spojenectví našich lodí. Pro mě však byla Caroline víc než jen kapitánka. Pro mě byla vším. Měla stejnou lásku: moře, a stejnou podmínku: svobodu. Přepadali jsme dál lodě, ale už jen bok po boku. Anglie nám vyhlásila válku. Říkal jsem jí, že stáhneme, že si dáme chvíli přestávku, aby nám dali pokoj. Ale byla příliš hrdá, příliš pyšná na svou loď. A tak se stalo, že nás Anglie přepadla přesilou. Naše koráby neměli proti válečné lodi šanci. Tenkrát.... její loď šla ke dnu. Zlomilo jí to. Byla by se utopila s ní, kdybych jí v tom nezabránil, život pro ní už ztratil cenu. Jakmile anglická loď, spokojená s poloviční porážkou, odplula, skočila do vody a když se opět vynořila z mlhy, držela v dlani kousek dřeva a cár vlajky, jediné, co zbylo ze slavné královny moří.
Od té doby jsme žili pomstou a přepadali a zabíjeli za ztracenou loď. Caroline ztratila svou krásu, stala se opravdu jen stínem bývalé slávy. Její život byl příliš pevně spjat se svobodnou lodí. Vydržela to rok. Když jsme se vrátili na místo, kde její Střelu potopili, abychom uctili její památku, něco se v ní zlomilo.“ Mladému pirátovy po tvářích stékaly slzy. Nedíval se na Michaela, který byl ohromen jeho vyprávěním, ale kamsi za něj, jako by hleděl do minulosti a na rtech měl něžný úsměv.
,, Slunce zapadalo do klidné hladiny a barvilo jí do zlatorudých stínů. Tak nádherný obraz nikdy žádný malíř nenakreslil a já na něj nezapomenu. Moje kapitánka zmizela. Hledal jsem jí všude našel jsem ji na přídi s prostřelenou hrudí. Ještě žila. Bůh ví, proč jsem neslyšel výstřel a přišel až ve chvíli, kdy už jsem nemohl nic dělat. Možná to ale bylo dobře. Zastřelila se, už nechtěla žít. Umírala mi v náručí, její krev stékala i po mých dlaních. Zašeptala, že by chtěla ještě jednou, jedinkrát vidět svobodné moře. Zemřela s pohledem upřeným do vln.“ Nikolas na chvíli přestal vyprávět a Michael se neodvažoval ho vyrušovat v jeho smutku.
,, Pohřbil jsem jí v moři. Obětovala mu život i loď, a ono jí dalo svobodu. Odpočívá po boku svého korábu. A já?
Já se mstil za ně obě. Napadal jsem přesily, vraždil nevinné a myslel na ní. Věděl jsem, že prohraju, ale nevadilo mi to. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy šla ke dnu i moje loď. Pochopil jsem, proč jí to zlomilo. Bylo to jako.... jako kdyby se vám potopila rodná země, domov, vše, co jste kdy měli. Ten obrovský pocit prázdnoty a nevysvětlitelné zoufalství, tisíckrát hlubší nežli mořské dno. A teď jsem tu. Zítra mě zastřelí-ale mě to nevadí. Nemohu udělat více a život bez těch dvou nemá cenu. Obě dvě mi vzala Anglie a i já padnu její rukou,“ dovyprávěl Nikolas a obrátil mokré oči k Michaelovi.
,, Prosím, buď zítra se mnou, příteli. Možná že mi budeš moci prokázat poslední službu.....“
* * *
Na ochozech kamenné pevnosti stál osamělý mladík. Slaný vítr mu cuchal vlasy, krutý zákon ho postavil zády k moři. Kapitán gardy přistoupil k němu.
,, Máte nějaké poslední přání?“ otázal se ledabylou angličtinou.
,, Ano. Moje tělo hoďte do moře,“ odvětil Nikolas a hrdě zvedl hlavu. Díval se do hlavně pušky, která na něj mířila. Nad pobřežím třeskl výstřel. Starý vězeň přispěchal k příteli, který klesl na kamennou zem. Nikolas zašeptal:
,, Michael, prosím..... chci ještě jednou, jedinkrát vidět svobodné moře.“ Stařec plakal, ale nadzdvihl chlapce v náručí. Nikolas upřel oči k nekonečnému obzoru. Dál prožíval svůj příběh. Rudé slunce zapadalo do vln a malovalo obraz, jaký nikdy žádný malíř nenakreslí. Nikolas jej nesl v srdci, když naposledy promluvil:
,, Slyšíš....... tu nekonečnou..... výzvu obzoru?“ Dodýchal v náručí starého muže, který na chviličku cítil vše, co chlapec prožil. Ano, ten tajemný obzor kdesi v dálce ho volal na cesty.....
Nikolase vhodili do moře, jak si to přál, a oceán ho přijal do své chladné, hedvábné náruče. Sůl v očích zůstala jiným a vítr se opíral už jen do Anglické vlajky, ale pirát měl pravdu. Obzor volal dál a někteří na něm zahlédli siluety dvou lodí....
Nikolas usnul tam, kde zůstávalo celý život jeho srdce: na dně svobodného moře, po boku své lodi, lásky a snů...