- konstruktér.
Kýl Titaniku byl položen v loděnicích firmy Harland & Wolff na Queen´s Islandu u Belfastu 31. března 1909. Titanic se stavěl pod největším portálovým jeřábem na světě bok po boku se sesterským Olympikem. Tři tisíce mužů usilovně pracovalo po dva roky a 31. května 1911, když Olympic již vyplouval na svou první plavbu přes oceán, byl Titanic spuštěn na vodu. Třináct minut po poledni se obrovitý trup dal na skluzu do pohybu a za dvaašedesát sekund se již pohupoval na hladině Irského moře. Slavnostní akt sledovaly z nábřeží velké davy diváků a pozvaných hostů. Byl mezi nimi i J. Pierpont Morgan, který za tím účelem přijel z Londýna, kde právě pobýval. Společnost White Star Line dokonce najala pobřežní parník k převozu stovek hostů do Belfastu, aby mohli být svědky velké podívané.
Za deset měsíců, 2. dubna 1912, Titanic úspěšně prošel zkouškami prováděnými pod dohledem úředníků ministerstva obchodu, které podle britského zákona o obchodním loďstvu představovalo hlavní dohlížecí instituci. Za pomoci remorkérů vyplul Titanic z Belfastu Victoriiným kanálem do Irského moře, kde vykonal několikahodinovou plavbu, při níž byla přezkoušena všechna jeho zařízení, včetně radiotelegrafické aparatury.
Po celou dobu byl jednou z nejdůležitějších osob na palubě Thomas Andrews, výkonný ředitel loděnice Harland & Wolff. Podle vyjádření řady zasvěcených současníků byl považován za pravděpodobně nejlepšího lodního konstruktéra té doby. Andrews vtiskl Titaniku pečeť svých schopností a tvůrčí invence jako snad žádný lodní architekt.
Krátce po půlnoci ve středu 3. dubna Titanic dorazil do Southamptonu, odkud se měl za týden vydat na svou první cestu přes oceán. Byl umístěn ve zvlášť pro něj určeném kotvišti a velikost nové lodi brala dech všem přihlížejícím. Titanic čněl nad nábřežím jako skalní útes. Ostatní plavidla v přístavu, mezi nimi i řada velkých parníků, se náhle jako by zmenšila.
Titanic byl uvázán v Oceánském doku a po několik dnů probíhala kontrola všech jeho zařízení pracovníky ministerstva obchodu. Byly prohlédnuty i záchranné čluny, rakety k nouzovým signálům a všechna další záchranná zařízení. Vše bylo shledáno v pořádku a odpovídalo platným předpisům. Kontrolu prováděl hlavní inspektor ministerstva kapitán Clark. Všechno musel vidět a sám prověřil vše, co patřilo do jeho kompetence. Žádné prohlášení, ať bylo od kohokoli, nepokládal za dostačující.
Až do vyplutí přicházel z hotelu, ve kterém byl ubytován, každé ráno na palubu i Thomas Andrews a do pozdních večerních hodin jednal s majiteli, předáky pracovních čet, strojníky, dodavateli, neměl minutu klidu. Všímal si 31. května 1911, kdy byl spuštěn Titaniku na hladinu, byl jasný a slunný den. Pracovníci loděnice se svými rodinami, návštěvnici a vážení hosté začali od časného rána zaplňovat prostory loděnice. Tribuny pro čestné hosty a novináře byly postavené poblíž místa, kde se vzhůru k modré obloze tyčily obrovské přídě.
Když nastala chvíle pro spuštění Titaniku, všechna místa na tribunách byla obsazena, právě tak jako všechna místa s dobrou vyhlídkou poblíž loděnice a na řece Lagan. Později se odhadovalo, že přišlo více jak 100 000 lidí, aby mohli zhlédnout tuto historickou událost.
Krátce před polednem vylétla z loděnice červená raketa, která signalizovala, že chvíle ke spuštění se pomalu blíží. Na vrcholu obrovského portálového jeřábu vlála z jedné strany americká a z druhé strany britská vlajka. Mezi nimi se uprostřed třepotala velká dvoucípá červená vlajka společnosti White star line s bílou pěticípou hvězdou. O něco níže dávala řada signálních vlajek dohromady nápis SUCCESS [ÚSPĚCH]. Na zádi lodě vlál červený prapor, tradičně oznamující spuštění plavidla na hladinu.
Všechno bylo připraveno a ve 12.13 hodin se na obloze objevila druhá červená raketa. Dav se ztišil v očekávaní velké chvíle. Předseda správní rady loděnice Williem James Pirrie dal posuňkem pokyn předáku party, aby loď spustili. Spuštění proběhlo bez jakéhokoliv ceremoniálu a křtu lodi. (Někteří později přišli s tím, že nepokřtění lodě, byl další důvod který vedl k její zkáze). Ve skutečnosti společnost White Star Line pokračovala ve svých zvyklostech. Pokřtěna nebyla žádná z jejích lodí.
Poslední rána uvolnila poslední dřevěnou vzpěru a v té chvíli se ze všech hrdel ozvalo: "Jede!!!" Vzduchem zaburácel výbuch obrovského nadšení, když Titanic, jehož krátké putování ulehčoval dva a půl centimetru vysoký koberec z 22 tun mýdla a loje. Jemně dosedl na hladinu. Pohyboval se rychlosti 12 uzlů za hodinu. Když urazil asi tak jednou svou délku, obrovskou loď pomalu zastavili a ukotvili zvláštními kotvami na dně řeky a připoutali osmnáct centimetrů silnými ocelovými lany za oka, přinýtována na trupu lodi.
Když se davy lidí vynadívaly na plující loď- největší pohyblivý objekt na světě všech dob - rozešly se do ulic Belfastu. Loď samotná byla potom odpoutána od kotev a pět remorkérů ji odvleklo do jiného přístaviště.
Lord Pirrie s chotí pohostil v loděnici na Queen’s Island vybranou společnost vzácných hostů. Při tomto slavnostním obědě se ozývala blahopřání na všechny strany. Novináři a další důležití hosté dostali pozvání na oběd v belfastském hotelu Grand Central a po něm k nim promluvili představitelé loděnice Harlan and Wolff a rejdařství White Star Line.každého detailu, nic neuniklo jeho zkušenému oku. Procházel chodbami, jídelnami, salóny, kajutami, radil při rozmisťování stolů, židlí, polic, žebříků k palandovým postelím ve III. třídě, elektrických ventilátorů. Prohlašoval, že nemůže být spokojen, dokud vše nebude v absolutním pořádku. 9. dubna napsal své ženě: "Titanic je nyní téměř hotový a věřím, že až zítra vyplujeme, bude dělat staré firmě čest." 10. dubna přišel na palubu už v šest hodin ráno a provedl poslední inspekci nové lodi. Byl spokojen.
KOMÍNY
Nad palubami Titaniku čněly čtyři eliptické komíny, jejichž širší průměr byl 7,3 metru, tedy dostatečný prostor k průjezdu dvou lokomotiv vedle sebe. Mezi horními konci komínů a kýlem lodi byla vzdálenost 53 a půl metru. Tři přední odváděly kouř z topenišť kotlů a zadní komín, umístěný nad komorou turbíny, sloužil jako ventilátor. Do něj též ústilo potrubí odsávající pachy z lodních kuchyní. Ještě výš než komíny se tyčil přední a zadní stožár. Oba stožáry byly ocelové a na koncích ještě prodloužené nástavci z týkového dřeva. Na předním stožáru, 29 metrů nad čarou ponoru, bylo umístěno hlídkové stanoviště, ono pověstné "vraní hnízdo". Přístup k němu byl po kovovém žebříku uvnitř dutého stožáru, vchodové dveře byly na úrovni paluby C. Ve výšce 15 metrů nad komíny byly mezi oběma stožáry nataženy antény lodní vysílačky.