Kola kouleli z Lednice do Brna i čmeláci
Lednice /FOTOGALERIE/ - Pětatřicet tříčlenných týmů, tedy sto pět závodníků, vyrazilo v sobotu po deváté hodině ranní na trať sedmašedesát kilometrů dlouhého recesisticky sportovního závodu. Jejich úkolem bylo dokoulet v co nejkratším čase z Lednice do Brna loukoťové kolo.
http://breclavsky.denik.cz/zpravy_region/kola-kouleli-z-lednice-do-brna-i-cmelaci20091003.html
Loni nejlepší tým dosáhl traťového rekordu, který byl čtyři hodiny, dvaadvacet minut a třiapadesát sekund.
„Jsem tady poprvé, parťák taky. Je z Ameriky – z Jižní Dakoty,“ svěřila se závodnice Zuzana Sedláková z Přerova. Její usměvavý americký kamarád se přiznal, že s něčím tak bláznivým se dosud ve Spojených státech nesetkal.
„Nespali jsme celou noc, byli jsme nervózní. Uvidíme, co to s námi udělá,“ vylíčil pár minut před startem závodu. O kus dál stál Pavel Damborský z Velkých Bílovic, který v závodě s kolegy z Židlochovic a Břeclavi tvořil jediný tým se zástupci Břeclavska.
Jmenovali se Já bych se toho nebál a měli jednotný kostým čmeláků vlastní výroby. „Běžíme na podporu včelstev, protože vymírají. Chtěli jsme běžet i za svobodnou Moravu, ale nakonec jsme nechtěli být tak nacionalističtí,“ prohlásil Damborský s úsměvem.
Loni jeho tým doběhl kolem třiadvacátého místa v čase téměř sedm a půl hodiny. Letos chtěli docílit zlepšení alespoň na šest hodin. Nevšední a turisticky atraktivní závod zorganizoval Klub českých turistů. Oživil tím tři sta sedmdesát let starou legendu o brněnském kole.
Podle staré brněnské pověsti se roku 1636 vsadil zručný kolář Jiří Birk v šenku nad džbánkem dobrého moravského vína, že za svítání porazí strom, vyrobí z něj kolo a dokulí jej z Lednice k městským branám Brna dříve, než slunce za jeho hradby zapadne. A dokázal to, stejně jako řada dalších nadšenců po něm.
Jmenovali se Já bych se toho nebál a měli jednotný kostým čmeláků vlastní výroby. „Běžíme na podporu včelstev, protože vymírají. Chtěli jsme běžet i za svobodnou Moravu, ale nakonec jsme nechtěli být tak nacionalističtí,“ prohlásil Damborský s úsměvem.
Dovalili kolo na radnici. Z Lednice
Brno /AKTUALIZOVÁNO, FOTOGALERIE, REPORTÁŽ/ - Šustění žloutnoucích listů kukuřice krátce po sobotním poledni přeruší hrkotavý zvuk. Vedle mladíka, který běží po sluncem zalité silnici v Rebešovicích, na kamíncích nadskakuje skoro metrové loukoťové kolo. Podobné tudy před bezmála čtyřmi stoletími kutálel i legendární kolářský mistr Jan Birk. Kostým čmeláka při tom na sobě ale určitě neměl.
Autor:
Lucie Hrabcová
http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/dovalili-kolo-na-radnici-z-lednice20091003.html
Běžce ve žluto-černém obleku s křidélky a tykadly následují dva stejně vystrojení cyklisté. „Kolikátí jsme?“ křikne udýchaně v zatáčce jeden ze členů družstva. Dlouho čekat na odpověď ale družstvo čmeláků nemůže. I když je maratonské Koulení kola z Lednice do Brna recese, bojuje se v něm o čas.
Přes třicet tříčlenných družstev se trasu pokouší překonat po vzoru koláře Jiřího Birka. Ten se v roce 1636 vyhrál sázku, že za svítání porazí strom, vyrobí z něj kolo a dokulí jej z Lednice k branám Brna dřív, než slunce zapadne.
Závodníci ráno na lednickém náměstí, kde závod v devět hodin odstartoval, stromy nekáceli. Než ale vyrazili směrem na Brno, museli symbolicky odřezat kolečko z dřevěného špalku. Do cíle na brněnské Staré radnici to musí stihnout do šesti hodin večer.
„Trasa má necelých sedmdesát kilometrů. Takže si můžete spočítat, že družstvo se musí pohybovat rychlostí alespoň sedm kilometrů v hodině. A to už je opravdu běh, ne chůze,“ vysvětluje doyen klubu cestovatelů a romantiků Kudrna a jeden z organizátorů závodu Vilda Dvořák.
Koulení kola Kudrna pořádá letos už po čtvrté. Letos už se jej účastní asi stovka lidí a organizátoři jsou v jednom kole. U silnice v Rebešovicích se s autem zastavují jen na pár minut. „Chcete si to zkusit s kolem?“ dostává redaktorka Brněnského deníku Rovnost nabídku, která se neodmítá.
Svými pokusy dosáhne jen toho, že zablokuje cyklostezku. Kutálet bezmála třináctikilové okované kolo, které pro každé družstvo vyrobil kolářský mistr z rumunského Banátu, není žádný med. Není divu, že po Birkově husarském kousku šla krajem šeptanda, že mu pomáhal sám rohatý.
Jeho novodobí následovníci se však musí spolehnout jen na své nohy. Jeden člen družstva běží a vedle sebe postrkuje kolo, druzí dva vedle něj šlapou do pedálů. Běžce před střídáním člověk na bicyklu předjede. Zastaví, chvilku počká a pak od něj kolo převezme. „Když pozorujete to sehrané střídání, to je prostě koncert,“ pochvaluje si Dvořák.
Přesunujeme se autem do cíle závodu na brněnské Staré radnici. Na Birkovo pověstmi opředené kolo, které tam visí už čtyři sta let, v sobotu ráno přilepili žlutou ceduli s nápisem „cíl“. Vítězný tým k němu dorazí za čtyři hodiny a čtrnáct minut po startu. Prvenství vybojovala trojice ve složení Jan Macura, Zdeněk Novák a Robert Šamonil.
„Dotknout se kola! Všichni!“ křičí pořadatelky na další potem zbrocené závodníky, kteří dosáhli cíle. Za chvíli se v kole objevuje první kompletně ženské družstvo. Pod názvem Maminy z Černé hory se skrývá hvězdná sportovní sestava.
„Pět čtyřicet pět. Tak to je lepší než loni,“ raduje se ultramaratonská mistryně Alena Žákovská. Koulení letos vyzkoušela poprvé, techniku si ale rychle osvojila. Další členky týmu, běžkyně Irena Antošová a Zdeňka Komárková ale v závodu nováčky nejsou.
„Loni jsme to s kolem ještě tolik neuměly. Byla to dřina. Teď to bylo fakt lehké,“ říká rozesmátá Antošová. Únava na nich není znát ani trochu a z cíle vyráží rovnou na pivo.
Autor:
