On ne! III
On ne! III
„Saito, vím, že to pro tebe byl celkem šok, ale my dva jsme milenci už celkem dlouho,“ začne potichu.
„Definuj slovo dlouho,“ zavrčím a podívám se na sendvič, nakonec ho dojím a začnu umývat nádobí.
„Asi tři roky,“ odpoví klidně. Díky bohu, že už je všechno na odkapávači nebo by z toho byli střepy, pokud bych si neuřezal nohu.
„Vždyť ti nemůže být víc jak sedmnáct!“ vyletím na něho.
Akio vybuchne v smích, než se vysměje, mám udělaný čaj a opatrně ho usrkávám.
„Mě je dvacet osm,“ objasní mi svůj věk. Vyprsknu čaj.
„Ty si ze mě děláš prdel,“ vypěním. S povzdechem vytáhne občanku a ukáže mi ji, podle data nejenže je mu dvacet osm, ale za dva měsíce mu bude devět. Vyjeveně se na něho podívám, jestli si fakt nedělá srandu.
„Vážně ne, klidně ti ukážu rodný list, byl děs přesvědčovat úředníci, že je mi osmnáct, když jsem vypadal sotva na vyššího dvanáctiletého. Doteď si pamatuji, že jsem musel přijít s rodiči a rodným listem, aby dokázali můj věk, málem jsem se propadl hanbou. Jediné plus tady je, že se nemusím nijak přetvařovat a všechno mi spolknou,“ zasměje se.
„Co ty vůbec děláš?“ zeptám se vyjeveně, ochotný skousnout snad už všechno.
„Detektiva a ochranku na volné noze. Většinou mě policajti nasazují do škol, kde jsou drogy a tak. Nemusím mít ani falešné krytí, takže většinou jsem tajný,“ ušklíbne se.
„Není to nebezpečné?“ zarazím se.
„Je, ale tvému otci jsem musel slíbit, že budu opatrný, proto mě najal i k tobě,“ zamrká, „no už půjdu spát, doufám, že nebudeš zase hrát s veverkami koulovanou,“ zasměje se a odejde. Jen se pousměji a jdu do svého pokoje s vědomím, že taťka si vybral správňáka.
Ráno se probudím ještě před zvoněním budíka a impulsivně se rozhodnu, že půjdu do školy. jsem skoro u školy, když mě dožene Kero a jde vedle mě.
„Co s tím hnusem máš?“ zavrčí, až sebou překvapeně trhnu.
„Co je ti do toho?“ zamračím se na něho a pokusím se přidat, jde to, ale ne moc. Kero se hravě drží vedle mého boku a nijak nevypadá, že by mu to vadilo. Jen skřípu zuby.
„Hele, neměl’s dnes zůstat doma?“třískne mě Akio do zad až se předkloním.
„To víš, že a tobě by se po mě stýskalo,“ našpulím pusu.
„Jak to, že mě máš tak přečteného?“ vyvalí na mě oči.
„Stačí mrknout a vidím,“ holebám se. Zřetelně slyším Kera skřípat zuby a dělá mi to neskutečně dobře. Celou cestu do školy se tak požďuchujeme. Jsme před branou, když zahlídnu matčino auto, jak se na nás řítí, Kero mě chytne a zároveň letíme do nedalekého křoví. Jako by to nestačilo, z dalšího auta vyskočí tři muži v černém.
„Vypadněte odtud, hned a nechoďte do školy. Kero vezmi ho k sobě, jestli můžeš,“ křikne směrem k nám a vytáhne pistoli.
Kero se dvakrát neptá, než se vzpamatuji, jsme v jakési uličce. Kero mě táhne dál, ocitneme se uprostřed rušného náměstí, všichni spěchají do školy nebo do práce. Kero zpomalí až před pěkným domkem a vytáhne klíče, odemkne a strčí mě dovnitř.
„Tady nezůstanu!“ vřísknu.
„Nemáš na výběr. Rozhodně tě ven nepustím,“ oznámí mi.
„A kdo se tě ptal?“ zeptám se ho uraženě a otočím se ke dveřím, neudělám ani šmajdavý krok, ocitnu se ve vzduchu.
„Ty zatracený neandrtálče, okamžitě mě pusť!“ začnu ho tlouct do zad.
„Ještě trochu víc do leva mám úplně ztuhlé svaly,“ zapřeje si. Uraženě toho nechám, ještě mu posluhovat! To tak. Najednou z ničeho nic přistanu na posteli, Kero mi vezme nohu do ruky a začne mi prohlížet kotník, pak ho znovu převáže a nakloní se nade mě.
Vztekle se na něho podívám a odstrčím ho. Kupodivu se nechá a sedne si k počítači, kde začne něco rychle vyťukávat do počítače, jeho prsty doslova kmitají po klávesách. Kam já se na něho hrabu se svým psaním?!
Pak mě napadne, že bych si mohl poklábosit s Ridem a vstanu, pomalu se přikradu za něj, abych viděl, co píše, stačí pár řádek, abych poznal hru, kterou jsme dávali dohromady s Ridem po ajsku. To se mi potvrdí, když přepne ikony, aby se podíval, co tam ještě bylo, málem sebou švihnu o zem, ale pořád tomu nechci věřit.
„Kde jsi to k čertu sebral,“ zeptám se zuřivě.
„No kde asi nepamatuješ si, jak jsme to hráli? Byl jsi přitom docela roztomilý,“ otočí se ke mně Kero, ne vlastně Rid. Natáhnu ruku a jednu mu břinknu.
„Jak dlouho to víš?“ zeptám se ho vztekle.
„Měl jsem podezření skoro od začátku, včera se mi to jen potvrdilo,“ odpoví mi klidně. Znovu natáhnu ruku, ale za tu mě chytne a pro jistotu chytne i tu druhou. Strčí do mě, až skončím na posteli. Kero mě k ní doslova přišpendlí, že se nemůžu hnout.
„Hosté mají povolenu jen jednu facku, i když jde o tak roztomilé hosty,“ usměje se na mě Kero. Začnu mu nadávat a spílat do všeho známého i neznámého, prostě do všeho, co si vzpomenu, můj proslov ukončí tím, že mě políbí a nejde jen tak o malý, ale pořádně hluboký.
„Už ses uklidnil?“ zeptá se mě, když se ode mě odtrhne.
„Proč, jsi mi neřekl, že jsi Rid,“ zeptám se ho nasraně.
„Protože ve škole mě sotva sneseš, měl jsem strach, že by sis se mnou přestal psát,“ odpoví mi vážně.
„A ty se divíš? Ve škole jsi doslova hulvát, když a tebou někdo přijde, doslova ho zmrazíš a když se ti někdo vyzná, napřed ho odmítneš, pak ho zmrazíš a nakonec ho zesměšníš,“ odsekávám jednotlivá slova.
„Tebe bych neodmítl,“ promluví tak tiše, že si myslím, že mám slyšiny.
„Neodmítl bych tě,“ promluví hlasitěji.
„A to jako proč?“ zeptám se nechápavě.
„Tobě to fakt nedošlo? Protože tě miluji Saito,“ odpoví mi. Chci se mu vysmát, ale nedostanu ze sebe ani slovo. Kero, ten frajerský Kero, který každým opovrhuje, miluje zrovna mě??? proč jen tomu nevěřím?
„To ti jako mám fakt spolknout?“ zeptám se ho s knedlíkem v krku.
Jen se pousměje a znovu mě začne líbat. Tohle neměl dělat, cítím, jak můj vzdor se rozpouští a pomalu se stávám vláčným.
„Chceš se mnou chodit?“ slyším sám sebe a zděšeně se hryznu do rtů, fakt jsem to řekl?
„Moc rád, i když zeptat jsem se měl spíš já,“ usměje se tak nádherně, že doslova rozpustím a v ten moment mu odpustím doslova všechno i to, že je blbec.
Muž na protějším baráku sundá dalekohled a povzdechne si.
„Měl jsi pravdu Akio, podle toho, co vidím, spolu chodí,“ zabručí mrzutě Saitův táta.
„Já ti říkal, že Kero potřebuje jen trochu požduchnout,“ obejme ho Akio a dá mu pusu.
„Kdy mu mám říct, že vlastně kromě pár restaurací velím tajnému oddělení policistů?“ poškrábe se Saitův táta na hlavě.
„Co kdybys mu to neřekl?“ usměje se Akio.
„Tak dobře, neřeknu mu to,“ usměje se a dá mu ruku kolem pasu. Akio se podívá na ostatní aktéry spiknutí Kero a Saito.
„Akce úspěšně skončena jde se slavit,“ oznámí a kolem vypukne jásot.
„A kdo to bude platit?“ zděsí se Saitův táta.
„Přece ty šéfe!“ zasměje se Akio.
Úžasný
(Maylene-chan, 12. 2. 2017 16:31)