Náboženství není nezbytně nutné. Víra ano.
Víra
- přesvědčení, že "něco musí být", že "je něco nad námi", že "jsou věci mezi nebem a zemí"
- víra v jakési kosmické síly, které třeba někdo nazývá bohem
- přesvědčení o nějaké vyšší či nejvyšší spravedlnosti, která nedovolí světu upadnout do naprostého chaosu
- provozování jakýchkoliv náboženských ritů proto, "abych měl štěstí", "aby se to povedlo", "protože se to tak u nás doma vždy dělalo", atd.
- pouhá teoretická znalost obsahu jakékoliv věrouky, bez osobního rozhodnutí přijmout ji za svou.
Tím, co je zde řečeno, nejsou ovšem nijak hodnoceny postoje lidí, kteří křesťanskou víru nemají. Právem se totiž řada lidí, kteří nejsou příslušníky žádného známého náboženství, brání označení "ateista", "nevěrec", "materialista". Většina z nich opravdu nějakou víru má a dokázali by jí více či méně popsat.
Náboženství
Náboženství už od dávných dob lidi spojovalo, chránilo a pomáhalo jim, ale i rozdělovalo, zabíjelo a využívalo je ke svým cílům. Od dob, kdy někdo jako první vytušil slabost lidské rasy, která má neustálou potřebu být někým či něčím vedena a řízena, a kdy v tom někdo spatřil příležitost jak ovládat masy lidí a ještě být přitom váženým a zámožným člověkem, začala různá náboženství a církve zaplavovat svět a prohlašovat své modly za spasitele světa.
Islám Samotné slovo Islám pak znamená „Odevzdání se Bohu“ , ten kdo se odevzdává do vůle Boží, je muslim. V roce 1995 se hlásilo k islámu 1,1 miliardy obyvatel této planety což byla tehdy přibližně 1/5 celé lidské populace.
Islám patří mezi nejprogresivnější náboženství (nejvíce získaných lidí za rok). Také bývá označován jako náboženství třetího tisíciletí. Islám je také nejmladším světovým náboženstvím. Vznikl v 7. století v arabských městech Mekka a Medina. Hlavní postavou je prorok Mohamed, kterého roku 610 navštívil archanděl Gabriel a nařídil mu vytvořit ve jménu boha Alláha nové náboženství – islám, kterým by spojil všechny dosud roztroušené Araby.
Mezi hlavní knihy islámu patří Korán a Hadith (Tradice) popisující život Mohameda. Islám je příbuzný s křesťanstvím a judaismem, do 19. století byl některými badateli považován za herezi (odnož) křesťanství. Ve všech třech náboženstvích existují například společné postavy – Adam, Noe, Abraham, Mojžíš. Islám zná dokonce i příběh Ježíše, s výjimkou ukřižování, protože islám bere smrt jako prohru. Každý vyznavač islámu, muslim, vyznává pět základních sloupů víry:
-
Víra v Alláha
-
Pětkrát denně modlitba
-
Půst
-
Dobročinnost (včetně včasného placení daní)
-
Pouť do Mekky (podle možností)
Islám je mezi laickou veřejností populární díky polygamii. Postavení ženy je sice o stupeň nižší než mužovo, ale ten s ní má nakládat laskavě. Pokud by nebyl schopen laskavě a stejně nakládat se všemi ženami, maximálně však se čtyřmi, má mít jen jednu manželku. Islám bývá také mylně považován za krvavé a nesnášenlivé náboženství.
Při svém vzniku se islám nejprve šířil na Arabském poloostrově, ve 8. století zakořenil v Egyptě, dále pak v Persii, severní Africe a ve Španělsku, odkud byl později vytěsněn křesťanstvím. Později se islám dostal také do Malé Asie, Indie, na Malajský poloostrov a Sundské ostrovy.
Hinduismus je souborné označení obsáhlého komplexu náboženských a filosofických tradic, praktik a zvyklostí asi 800 milionů lidí, žijících v Indii, Nepálu, Bangladéši, Bali, Pákistánu a na Srí Lance . V poslední době také v Latinské Americe, Evropě a USA.
Hinduismus je chápán jako způsob života. Je to stezka povinností , po níž je dáno člověku kráčet ve společnosti řízené bohem.Toto náboženství se začalo formovat od příchodu Árijců v 2. tisíciletí přnl. Vývoj hinduismu se odráží v jeho rozdělení na 6 hlavních filosofických směrů , a to :mímansy, védanty, njánji, vaišéšiky, sánkhji a jógy.Hinduismus má několik základních svatých knih. Nejdůležitější jsou Védy, které vznikaly kolem 1500 – 1000 přnl.Dělí se na čtyři spisy: Rgvéd – ta je nejstarší, Sáma véd, Jadžurvéd a Atharvavéd. Védy obsahují filosofický základ hinduismu. Ovlivnily také vznik jiných textů , zvláště Upanišad, Bráhman a Manuova zákona. Upašinady obsahují komentáře k védám, objevuje se zda nauka o Áthmanu (=já, duchovní podstata člověka) a o Bráhmanu (duchovní podstata světa). Cíl je uvědomit si ,že mezi nimi není rozdíl.Toho je příklad vegetariánství: člověk je roven zvířeti a tak ho nemůže sníst. Hinduismus věří v cyklus reinkarnací. Podle toho, žije každý jedinec několikrát. Duše, která je nesmrtelná, se po smrti
převtělí do jiného těla ( člověka, zvířete, rostliny). Podle skutků, které v předchozím životě udělal – to se nazývá Karmanový zákon neboli Karma. Cílem je vysvobození z těchto cyklů – mókša, tj. spojení Áthmanu (Já) s Bráhmanem. K tomu vede několik cest:
1.Poznání a meditace
2.Vykonávat svoje povinnosti a neulpívat na nich
3.Cesta oddání a láskyplné služby bohu a další.
Buddhismus je nábožensko-filosofický systém, jehož základ vytvořil Gautama Buddha pravděpodobně během 5. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, vyznává jej přibližně 230 – 500 miliónů lidí. Gautama Buddha neměl v úmyslu vytvořit filosofický systém ve smyslu rozsáhlé interpretace světa. Jeho myšlení formovalo úsilí o vysvobození z narození a smrti. Posluchači byli buď asketi hledající jako on osvobození od utrpení, nebo lidé, kteří si kladli otázky o životě nebo posmrtné existenci. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či spásný, šťastný život. Ve všech oblastech šlo o vysvobození z egoistické žízně a žádostivosti, nenávisti a zaslepení: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí vysvobození. Konfuciánství se nikdy nestalo náboženstvím v našem evropském pojetí. Číňané totiž nevěřili v žádného boha, měli silný sklon k materialismu a byli vynikajícími pozorovateli přírody, i když čínské myšlení bylo vždy také okořeněno trochou pověrčivosti a zálibou v magii a věštectví. Zvláště rozšířené bylo uctívání mrtvých předků, ale hlavním účelem těchto obětních obřadů bylo uspokojit duše mrtvých, aby se již nevracely ze záhrobí a neškodily živým. Se svým učením vystoupil Konfucius (Kchung-fu-c, 551-479 př.n.l.) kolem roku 500 př.n.l. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a až do padesáti let se živil jako státní úředník. Poté se však stal potulným filozofem a se skupinou žáků putoval od města k městu. Se svými návrhy na lepší uspořádání státu a společnosti se obracel především k vládcům, ale ti ho za jeho života moc slyšet nechtěli. Když umíral, byl trpce rozčarován svým neúspěchem. Teprve po jeho smrti začalo jeho učení získávat popularitu a nakonec se stalo nejvlivnější filozofií v celých čínských dějinách. Konfucia zajímala především otázka, jak lze vypěstovat v člověku mravní dokonalost, která je nezbytná k tomu, aby člověk byl prospěšný svému okolí a celé společnosti. Dospěl k závěru, že mravnost není člověku vrozena, a proto musí být vypěstována výchovou a učením. K tomu ovšem potřebuje vhodné vzory, které by si mohl osvojit, Konfucius tyto vzory nazývá li a říká, že jsou to osvědčené mravní a kulturní normy, které společnost vytvořila a prověřila v průběhu staletí.
Taoismus vznikl v Číně 4.-3. století před naším letopočtem, společně s konfucionismem patří do skupiny čínských národních (lidových) náboženství. Cílem tohoto poměrně jednoduchého, lidového náboženství je naprosté splynutí člověka s přírodou, které má zajistit nesmrtelnost nebo alespoň dlouhý život. Tohoto splynutí je dosaženo pomocí meditací, duchovních i tělesných cvičení, diet a vzděláváním. Taoističtí vědci slavili velké úspěchy především v chemii a medicíně (akupunktura, akupresura). Hlavní postavou je filosof Lao-c', autor knihy Kánon o cestě a dobročinnosti, která je základem taoistické nauky. Jde o náboženství polyteistické, také Lao-c' byl postupem času zbožštěn. Taoismus obsahuje prvky animismu a okultismu a na rozdíl od svého konkurenta, konfucionismu, zdůrazňuje rovnost všech lidí. Po nástupu komunismu byl taoismus společně s ostatními náboženstvími potlačován, od 80. let 20. století je znovu povolený. |
Svědkové Jehovovi nebo také Jehovisté, kteří se považují za viditelnou Boží organizaci, věří, že jsou jedinou pravou náboženskou společností: Zasvětili se Bohu, Nejvyššímu, a ten s nimi poté uzavřel novou smlouvu jako s lidem svého jména… Pochopili, že celé křesťanstvo je ujařmeno pověrou, náboženstvím a kněžourskými radami, a probili se ke svobodě tím, že opustili všechny náboženské sekty: katolickou, protestantskou, židovskou a jiné.
Dějiny
Sektu Svědků Jehovových, dříve známou pod názvem Vážní bibličtí badatelé, založil americký obchodník Charles Taze Russell (1852 - 1916). V r. 1881 zakládá Zion's Watch Tower Tract Society. Russell vydal sedmisvazkové dílo Studie Písma. Vypočítal, že r. 1914 má být začátkem tisíc let trvajícího mírového Božího působení. Když se tak nestalo, bylo datum přesunuto na rok 1918, 1925 a 1975. Roku 1950 vyšly první díly Překladu nového světa svatých Písem.
Učení
Jehovisté tvrdí, že jsou univerzálním Božím náboženstvím. Svědkové Jehovovi si činí nárok, že každé slovo svého učení zdůvodní biblí, přitom některá místa v bibli mění nebo překrucují. Zásadou učení je, že v r. 1941 byl ježíš Kristus dosazen jako král v nebi a bude kralovat se 144 tisíci vyvolenými. Ústřední význam má bitva Armagedon, při které Ježíš Kristus zničí satana a všechny démony. Pouze 144 tisíce ,,Kristových bratří´´ však zdědí s Kristem nebeské království. Ježíš Kristus není pro svědky Jehovovi Božím Synem, ale spíše duchovní bytostí, která se přenesením těla stala člověkem. Jehovisté se od počátku vyznačovali extrémně protikatolickým a proticírkevním postojem.
Organizace
Hnutí je řízeno centralisticky a teokraticky úřadujícím prezidentem, který je volen na celý život. Jemu je podřízen Řídící sbor skládají se toho času ze 13 mužů, sedm jeho členů sedí v předsednictvu Biblické a traktátní společnosti Strážná věž. Členem Svědků Jehovových se člověk stává křtem dospělých, který se provádí ponořením do vody. Život Jehovistů je přesně řízen a musí být podřízen kazatelské službě a hlásání. Účast na politických a kulturních podnicích je zakázána, stejně jako slavení mnoha svátků. Jehovisté důsledně odmítají krevní transfúze.
Stanovisko
Jehovisté zacházejí s biblí naprosto svévolně. Nedělají rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. Křtem Svědků Jehovových je člen plně zapojen a školen v programu hlásání pro kazatelskou službu. V případě porušení předpisů může dojít k vyloučení.
Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně, musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.
Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.
Pojem „křesťantství“ (řecky χριστιανισμός christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106)[5] a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“.[6]
Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa - Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru Židů obraty jako „izraelitská víra“ (Israelitischglauben), „židovská víra“ (Jüdischglauben) nebo „Mojžíšská víra“. Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo dat (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-nábožensko-nacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejština), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik, a podobně. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.
Víra jako lidský čin znamená spolehnutí se, důvěrné přiblížení. Je to vztah, který je navzájem otevřený, ve kterém je minimum obranných postojů a minimum nedůvěry.
Víra úzce souvisí s láskou - snadno věřím tomu, kdo miluje mne a koho miluji já.
Víra je rozhodnutí zařídit svůj život podle (výše zmíněných) zjištěných skutečností.
Jak se ale tato obecně lidská schopnost chápe v křesťanství? Nejdřív odpovězme negativně - tedy co křesťanská víra není...
CO VÍRA NENÍ: