KAPITOLA DVANÁCTÁ
KAPITOLA DVANÁCTÁ – NÁVRAT
V devět hodin večer bylo Harrymu jasné, že „to“ nemůže dál odkládat. Neville po něm házel rádoby nenápadné pohledy už několik hodin a on stejně tak dlouho vytrvale předstíral, že si ničeho nevšiml.
„Hm… Harry?“ ozvalo se nejistě kdesi za jeho zády.
Trhl rameny. „Už jdu,“ opáčil pak nerudně a snažil se sám sobě namluvit, že o nic nejde. Pravda byla taková, že šlo o víc než o „něco“ a že neměl jedinou kloudnou představu, co udělá, až ho krb vyhodí… Merlin ví kde. Což byl jen tak mimochodem další aspekt celé záležitosti. Harry neměl nejmenší tušení, co se za těch pár týdnů stalo s jeho komnatami v Bradavicích. Měl tedy tři možnosti – jednak riskovat a doufat, že na pokyn „bradavické pokoje Harryho Pottera“ zareaguje letax dle očekávání a nevyhodí ho kdesi v Obrtlé, zkrátka protože nic takového jako „pokoje Harryho Pottera“ už Bradavice neznají, (souběžně s touto znepokojivou myšlenkou mu jeho podvědomí posílalo další, ve které přímo hmatatelně cítil rozzuřeného Snapea, likvidujícího po jeho odchodu vše, na co se učitel Obrany při svém pobytu byť jen podíval) nebo vstoupit neohroženě do zelených plamenů se slovy „bradavická ředitelna“ na rtech. Tato verze měla jednu poměrně velkou nevýhodu – a sice skutečnost, že v případě ostatních možností, měl relativně větší pravděpodobnost, že nebude potupně zabit ještě v krbu, což znamená, že jeho mrtvola nebude celá obalená šedivým popelem, z čehož plyne, že tělo „hrdiny kouzelnického světa“ neztratí možnost vypadat v poslední hodince přece jen… pietně a důstojně. No a nakonec tu máme poslední návrh – zkrátka se přemístit před školní pozemky a dál jít hezky po svých. Což o to, to by Harrymu ani tak nevadilo. Ale co mu vadilo, bylo pomyšlení na tu dlouhou cestu hradem, kterou by musel absolvovat a tím riskovat minimálně dvacet střetů různého rázu – od těch neškodných, přes ty středně škodlivé, („Jé, Potter je zpátky, jdeme to říct holkám!“) až po ty přímo zničující, („Harry! Konečně jste tady! Musíte se k nám připojit…“) přičemž by následoval Minervin neodkladný výčet aktivit, které v celém hradě právě nesporně probíhají a o které on, samozřejmě, nemůže přijít. Nebo by snad, při svém štěstí, narazil na děs nejhorší („Pottere! Jak se opovažujete! Vlastníma rukama…“), načež následovala velmi živá představa rdoušení. No a pak si vyberte.
Vzhledem k nabízeným údělům se rozhodl volit cestu nejméně pravděpodobné sebevraždy.
„Děkuju, Neville. Za všechno,“ pronesl tiše a poplácal kamaráda po zádech. Ten na něj hleděl značně ustaraně. „Nemáš zač. Dej mi vědět, jak to vypadá.
A víš, co jsem ti říkal – pamatuj si – je to jenom chlap.“
Když Harry slyšel tohle moudro poprvé, nejdřív jen nevěřícně zíral, pak se s chutí rozesmál. I teď mu přes veškerou nervozitu mírně cukaly koutky. Jistě – Severus Snape je… jenom chlap. Že to říkal ten pravý, který před ním, jak Harry trefně poznamenal, couvá do teď, není třeba zdůrazňovat.
„Já vím. Připomenu si to, až mě bude chtít proklít.“
Chudák Neville se zatvářil ještě ustaraněji, zřejmě si nebyl vůbec jistý, je-li jeho kamarád s to takovou kalamitu zvládnout. Harryho to ani neuráželo – co taky mohl čekat vzhledem ke svému chování v poslední době?
S touhou mít to co nejrychleji za sebou se natáhl po krabičce letaxu, s práškem v jedné ruce a svými věcmi v druhé věnoval Nevillovi jeden z posledních „statečných“ úsměvů a po vykřiknutí: „Bradavické pokoje Harryho Pottera!“ zmizel v zeleném oblaku.
--------------------
K jeho nesmírnému překvapení bylo vše při starém. Ani tomu nechtěl věřit, když zkusmo otevřel oči a přímo před nosem (jeho dopad nebyl příliš elegantní) měl své křeslo v poloze, v jaké ho naposledy natočil ke krbu. Opatrně se rozhlédl pečlivěji. Nic se nezměnilo. Nikde neležela ani tenká vrstvička prachu, což prozrazovalo, že domácí skřítci dělali svou práci dál bez jakékoli změny. Zajímavé.
Harry pomalu prošel celý svůj byt a pečlivě se přitom rozhlížel. Nikde nic. Jakoby ráno odešel a nyní se vrátil z vyučování.
Teď, když měl jeden aspekt situace za sebou, netušil co s tím dalším. Těžko si může jít v klidu lehnout a následně se dotrmácet na snídani s úsměvem na rtech. Ačkoli to znělo velmi lákavě. No… pravděpodobně by stejně neusnul. Celou dobu svého pobytu u Nevilla měl problémy se spánkem zejména s usínáním, což se mu často podařilo až k ránu a pak jeho vstávání vypadalo podobně jako při Minervině návštěvě. A když už usnul, zdály se mu zpravidla zajímavé sny. Že v nich vystupoval jistý Mistr lektvarů, není třeba dodávat. Harry měl dojem, že pokud se chce pořádně vyspat, potřebuje akutně Bezesný spánek – Neville pár dávek měl, avšak po jejich vypotřebování jaksi neměl kdo uvařit nové. Kamarádovu odvážnou nabídku Harry s díky rychle odmítl.
Navíc, když se to vezme kolem a kolem - tak nějak… ani nevěděl, kde je teď jeho místo – a nejen v celé té školní hierarchii. Po desátém přepochodování pokoje vzdal snahu „cosi“ kloudného vymyslet a než si to stačil rozmyslet, vyšel rychle ven přímo do jámy lvové.
Harry stačil poměrně ráznou chůzí dojít do první z mnoha chodeb, které tvořily zamotané bludiště sklepení, aniž by někoho (nepočítáme-li pár duchů a družících se portrétů) potkal, což se snad dá přičíst faktu, že už bylo po večerce. Tedy ne, že by to pro studenty něco znamenalo. Zřejmě nad ním zase pro jednou stála jeho šťastná hvězda. Čím víc se však blížil k cíli, tím pomaleji šel. Jakkoli se loudal a přemítal přitom o své vlastní tuposti, nebylo mu to nic platné, když s pohledem sklopeným k zemi zatočil za další roh a… vrazil přímo do něčeho velkého a černého, místy tvrdého, místy naopak měkkého. Jelikož byl Harry ten menší, zavrávoral a s povděkem ocenil ruku, která ho pevně přidržela na místě a zabránila mu předvádět jakési nevítané akrobatické prvky.
„Dávejte pozor, vy…“ ozvalo se v typickém zasyčení, které umlklo v okamžiku, kdy Severusovi došlo, koho že to nejen vidí, ale taky drží.
Harry si nemohl pomoct a mírně zalapal po dechu. Takhle si prvotní konfrontaci rozhodně nepředstavoval. Měl velmi silný pocit, že jestli něco potřebuje, tak je to prostor – a toho se mu zoufale nedostávalo, jelikož mezi ním a Severusem byla právě mezera o velikosti zhruba jednoho milimetru. Ta blízkost mu… evokovala všechno možné jen ne schopnost se soustředit a racionálně uvažovat, přičemž ho mozek varoval, že něco takového právě nezbytně potřebuje, jelikož ten samý orgán vyhodnotil prvotní střet (a nejen ten) jako kritický bod.
K Harryho štěstí Snape zareagoval jako první, čímž mu ušetřil nezbytnost se vysmeknout – což ani tak nechtěl udělat, nicméně to vnímal jako nutnost.
„Co tady děláte?“ vypadlo po pár vteřinové strnulosti z ředitele naprosto ledově-vraždícím tónem, což korunoval prudkým odtáhnutím své ruky z Harryho a aby toho nebylo málo, přidal ještě krok vzad. Na někoho jako je Snape až nevítaný čin. On nebyl ten, kdo by před lidmi couval, naopak lidé couvali před ním.
Harry… ten ani moc nevěděl, čí je. Stál tam jako tvrdé I a snažil se nekrčit před tou ledovostí, která na něj prýštila ze všech stran – a to doslova. Sklepení a Snape rovná se – Sibiř v lednu. Vybavit si v této situaci to chabé vyjádření, co měl připravené, se ukázalo jako víc než těžký úkol.
„Na něco jsem se vás ptal!“ zavrčel Snape, načež k již smrtelným účinkům své osobnosti přidal ještě propalující pohled.
Po troše kuráže (protože on vážně nebyl zbabělec) se ozvalo neutrálně řečené:
„Mohli bychom si v klidu promluvit?“
Ticho. A pak víc než bodavé a víc než ubližující:
„Nevím o ničem, o čem by bylo třeba mluvit, Pottere. Když jste mluvil naposledy, ukázal jste posléze svůj charakter víc než dobře. Je vskutku impozantní.“
No… to si zasloužil. S mírným pocitem zoufalství na Severuse zpříma pohlédl. Jeho výraz byl jako vždy nečitelný, ale jeho pohled pro tentokrát působil dojmem pracně udržované masky.
„Ano, já vím. Přesto si myslím…“
„Tak vy myslíte?“ ozval se do načaté věty posměšný hlas, „Netušil jsem, že tuto činnost znáte.“
„… že bych se mohl omluvit.“
Harry byl pevně rozhodnut nenechat se zviklat, když už došel až sem, a tak větu dokončil nehledě na jízlivé přerušení.
Snape založil ruce ve svém klasickém gestu, přejel pohledem nejprve po tmavých stěnách sklepení, pak svůj zrak stočil opět Harryho směrem.
„Vy jste jako věčné děcko. Domníváte se, že když se uráčíte vrátit, nebo co to vlastně předvádíte, vyhrknete tu svou chabou a unylou omluvu, a následně vám bude vše odpuštěno a svět padne své hvězdě k nohám? Je mi nesmírně líto, že vám beru iluze,“ ten falešně lítostivý hlas se odrážel od chladného kamene a dopadal na Harryho s mnohonásobnou intenzitou, „ale takto to nefunguje.“
Dobrá. Tušil, že to nebude jednoduché. Vlastně měl neblahé tušení, že to bude víc než těžké. Severus jeho omluvu ještě ani neslyšel, ale už ji zvládl odsoudit.
„Je mi docela jasné, o co se snažíte,“ opáčil Harry pevně a bez povšimnutí přešel další jízlivé „Vskutku? O tom pochybuji.“, „ale já trvám na svém právu se omluvit a i na tom, že mě musíte vyslechnout.“
„Tak takhle to je? Musím?“
Snape pozvedl obočí do elegantně-hrozivých obloučků (mladší muž to seznal jako zajímavou a těžko představitelnou kombinaci – dokud to neviděl na vlastní oči).
„Mám právo na obhajobu.“
Snape se hrozivě usmál. Jeho obličej, včetně příslušných svalů, vykonal přesně tu sérii pohybů, kterou vykoná tvář každého člověka, který se usměje. Jen u tohoto muže nabyl výsledný efekt poměrně deptajícího výsledku.
„Vy a ta vaše práva…“
Harry si nebyl jistý, jak dlouho se mu tohle celé podrží udržet ve snesitelné rovině a tak raději začal dřív, než bude pozdě.
„Omlouvám se za své chování – nejen tu… poslední noc,“ zamumlal a přes veškerou snahu se neubránil mírnému zrudnutí, „ale i za ty přepsané osnovy. Neměl jsem… utíkat a jednat impulzivně. Na druhou stranu,“ pokračoval pevnějším hlasem, „jsem měl jisté důvody a nevezmu na sebe tíhu a vinu poloviny světa. Už ne. Takže se vám ještě jednou omlouvám a velmi rád bych… zaujal své staré učitelské místo, pokud je to možné.“
Severus Snape byl člověk, který si cenil své hrdosti. Velmi si jí cenil, byla pro něj do jisté míry stěžejní. A to, co právě Potter udělal, bylo – mimo jiné – i silné popření právě vlastní hrdosti. Omluvit se někomu jako je on, někomu, kdo vás uráží (když máte štěstí) v každé druhé větě (a on víc než dobře věděl, že to dělá), to bylo… bylo to dospělé, bylo to kurážné a bylo to gesto vyžadující ocenění. Byl to pravý opak toho ztřeštěného útěku. A Severus to věděl, stejně jako věděl, že to, co se stalo, nedokáže jedním šmahem odpustit - protože on vůbec neuměl moc odpouštět, a navíc – kdo to po něm vlastně kdy chtěl? Vyjma Albuse. A u něj si nebyl doteď jistý, jak moc to vlastně zvládnul. Odpustit mu. Ale jak tam tak stál a hleděl na právě umlknuvšího a mírně zrudlého muže, napadlo ho, že vlastně ještě nikdy odpustit nechtěl. Neměl tu potřebu.
Znovu pohlédl na nervózně, ale přesto kurážně vypadajícího Pottera, a přemýšlel, jak by se rozhodl, kdyby jednou bral v potaz mimo rozum i city. Protože – ačkoli se o to velmi aktivně snažil – úplně přestat cítit se mu jaksi nepovedlo nikdy. Na to „co cítí“ stačilo pár sekund. Pak byl Harry absolutně nečekaně nemilosrdně a bolestivě přiražen na chladnou stěnu sklepení. Severus mu silným stiskem přitlačil předloktí na krk a než se stačil ozvat protest, zasyčel mu přímo do ucha: „Jestli to uděláš ještě jednou… bude ti omluva na nic. Bude ti všechno na nic. Je-li ti to dostatečně jasné…“
Mírně hypoxicky se cítící Harry nejasně přikývl. Snape se odmlčel, jakoby něco zvažoval, než dodal: „Za deset hodin učíš.“
Pak stejně prudce a nečekaně, jako se před chvilkou ocitl v zajetí, byl Harry volný. Severus ho prudce pustil, otočil se na podpatku a bez jediného dalšího slova či pohledu zmizel v útrobách sklepního bludiště.
Trvalo dobrých pár minut, než se byl schopný probrat ze šoku, který způsobil obrat, který ani on sám neočekával. Teprve když zaslechl pár blížících se kroků, které jistě nepatřily Snapeovi, došlo mu, jak neopatrně si počínali tímhle „přátelským“ rozhovorem uprostřed cesty, kterou musel absolvovat každý Zmijozel, mířící do své společenské místnosti. A to i přesto, že bylo po té zatracené večerce.
Tu noc se snažil (když na spánek definitivně rezignoval) - nutno podotknout že víceméně marně – analyzovat a rozluštit, co se vlastně stalo. Vybavoval si jen své koktání a rudnutí, pak ten nečitelný pohled, který byl sice rozluštitelný asi jako pro laika hieroglyfy, přesto jasně zkoumající a přemítavý. No a na to všechno navazoval už jen akutní pocit nedostatku kyslíku. Jakákoli spojitost a pointa už jeho zmámenému mozku nebyla známa. Co si ovšem uvědomoval velmi intenzivně, byl jistý pocit spokojenosti až slabého štěstí, který přetrval i poté, co ráno absolvoval nezbytné Minervino vítání, zvědavé pohledy studentů (ředitel mu to samozřejmě nemínil jakkoli ulehčit, vlastně se tvářil, že tam Harry vůbec není) a nepříliš vhodné otázky z řad svých kolegů, kterým však nemohl mít jejich zvědavost za zlé. Takže… ačkoli ho Snape v podstatě ignoroval a Minerva víc než neúnavně švitořila, dosáhl takového pokroku, v jaký by si před dvanácti hodinami ani netroufl doufat.
Komentáře
Přehled komentářů
Onmlouvám se za pozdní odpověď. Moc děkuji za pochvalu, potěšila jsi mě. Řekla bych, že jim držím palce taky. :-)
Jo:-)
(Jenny, 11. 12. 2010 19:44)Jo, tak Harrymu držím palce, vlastně je držím i Severusovi, aby překonal svoje strachy. Tu náladu, kterou šíří poslední 2 díly v Bradavicích bych nechtěla zažít. Led a sarkasmus, brrr. Kolik věcí děláme, když jsme vnitřně nešťastní, že? Píšeš nádherně.
:-)
(ASISI, 7. 12. 2010 21:49)
Ketrin - tedy ty se snažíš Severuse navádět! :-) Myslím, že on sám toho má dost - nechci moc upřesňovat. :-) Můžeš domýšlet. Vím, zlobím. Snad mi to projde. Díky za potěšujícíc komentář.
Gigi - teda dámy, vy jste občas krvežiznivé! :-) Nebo spíš - nějaké té konfrontace v duchu "romantiky" a vzájemné přitažlivosti chtivé? Chápu. Ale víš, Gigi, on to Harry nemá asi úplně lehké. Díky za komentář.
Sláva...
(Gigi..., 7. 12. 2010 20:52)škola jejich střet přeci jen přežila ve zdraví... :) alespoň prozatím... :D ale Severus přeci jen mohl Harryho za jeho chování víc přiškrtit... nebo něco jiného... Harry byl inteligentní jako vždy... :D zase nechápe, co se to s jeho životem a v tomto případě tělem děje... :) moc děkuji za kapču... :-*
x-D
(Ketrin_b, 5. 12. 2010 21:37)
Teda musím říct, že komfrontace Harry - Severus byla nádherná...v momentě kdy ho Severus přitlačil ke stěně jsem myslela,že ho púolíbínebo něco takového...anebo, že si to aspon Severus déle vychutná... bůh ví za jak dlouho se budu moct k mladému tělu opět přitisknout :D
Velice se mi líbila fráze "Sibiř v lednu" to opravdu Severuse někdy dobře vystihuje.
Těším se na další úžasnou kapču :)
Jenny
(ASISI, 20. 12. 2010 21:12)