Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA SEDMÁ
KAPITOLA SEDMÁ – KDOPAK SLAVÍ V ZÁŘÍ?
(a definujme umění)
„Takže… co tvoje narozeniny?“ otázal se nevzrušeným hlasem Severus jedno nedělní ráno těsně za polovinou září a dál přitom listoval včerejším vydáním Věštce. Dokonce od těch proklatých novin ani nezvedl oči.
Neděle byla, jen tak mimochodem, jediný den v týdnu, kdy si Hermiona s vehemencí sobě vlastní prosadila soukromou snídani v jejich komnatách.
V odpověď se ozval útrpný povzdech.
„Zase si mám vymyslet dárek k vlastním narozeninám?“
Severus pomalu sklonil rozložený tisk tak, aby na ni přes okraj stránek viděl a pohled, kterým ji spolu s povytaženým obočím obdaroval, mluvil za vše.
„Musím se zeptat Ginny, zda to tak dělají všichni muži. Co je na tom tak těžkého, koupit vlastní manželce dárek?“ brblala a podrážděně roztírala máslo po toastu.
Snape netrpělivě odhodil rozečtené noviny kamsi vedle sebe v jasném (a pravdivém) přesvědčení, že nic nepotěší domácí skřítky tolik, jako možnost je po něm uklidit.
Následně ignoroval káravý pohled, který dostal pro tentokrát on a natáhl se pro hrnek s kávou.
„Netuším, jak to dělá hvězdný pan Potter, ale já nemám v nejmenším úmyslu nelogicky vymýšlet nějaká rádoby překvapení. Pravděpodobně bych ti koupil něco vysoce praktického, jako třeba speciální brky na psaní školních záznamů, za což bych si, Merlin ví proč, vysloužil opět ten ublížený pohled, jako tenkrát když jsem ti krátce po svatbě daroval pomůcky na čištění kotlíků vhodné pro školní tresty. Taková potřebná věc!“
Nádech, výdech…
„To byl tak romantický dárek, Severusi! Škoda jen, že jsi se trefil do doby dvou týdnů po svatbě.“
Hm, to bude marné. I když to probírali asi stokrát, stále na ni hleděl s tímtéž zmateným výrazem, jako když se mu to snažila vysvětlit poprvé.
„Tu sadu používáš dodnes, ne? Tak v čem je problém?“
Za co?!
„Když už, tak ji využíváš hlavně ty. Ale, dobře, dobře… vzdávám se,“ prohlásila nakonec, když v obraně lehce zvedla ruce.
„A propos – já se nikdy nesnažil a taky se nikdy snažit nebudu… o nějaké romantické prkotiny,“ dodal ještě s důstojným výrazem.
„Typické a beznadějné,“ zamumlala kousku míchaných vajíček na své vidličce. Hádala dobře, že jeho sluchu tato poznámka stejně neunikne.
„Očividně. Jaká to převratná novinka, působivé. Takže?“ Netrpělivě poklepával prsty o desku stolu.
Hermiona se pohodlně opřela, nasypala do své kávy dvě lžičky cukru, ignorovala Severusův znechucený výraz, s kterým sledoval tu bílou hromádku mizet v černé tekutině, a zatímco dlouze otáčela lžičkou, tvářila se nadmíru přemýšlivě.
„Takže…,“ začala, načež se opět odmlčela, vychutnávajíc si vědomí, jak moc ho provokuje.
„Hermiono…,“ prohlásil varovně a zamračil se.
„No dobrá. Docela ráda bych navštívila…“
(Snapeovo obočí vylétlo v očekávání věcí příštích velmi vysoko)
„Jestli řekneš – svou matku, tak prosím, ale já už teď vím, že budu mít v té době neodkladnou schůzku, ať už to bude kdykoliv,“ skočil jí s preventivním varováním do řeči.
Hermiona protočila oči.
„Ale prosím tě, matku vidím dost i mimo své narozeniny – ale určitě nás pozve, s tím počítej,“ mávla rukou jeho směrem.
Na to Mistr jen zavrčel.
„Nicméně jsem chtěla říct, že bych docela ráda šla do divadla,“ dopracovala se konečně k původnímu záměru.
„Kam, že?“ ujišťoval se raději Severus.
„Do mudlovského di-va-dla,“ vyhláskovala mu jako malému dítěti.
Severus seděl, mlčel, jen to obočí mu vylétlo ještě výš, je-li to vůbec možné.
Hermiona toho měla právě dost.
„Pro Merlina! Co zase? Nebyla jsem tam ani nepamatuju.“
Řekněme, že Severus byl možná nesnášenlivý „ignorant“, ovšem nebyl kulturní barbar. Dokázal ocenit umění, bylo-li toho hodno. A mudlové… ano, dá se říci, že mezi nimi byli dobří umělci.
To přání ho jen překvapilo, to je vše. Nikdy předtím se mu nezdálo, že by jeho ženě chyběla nějaká ta kulturní vložka.
„Dobrá, řekl bych, že je to… přijatelný způsob trávení večera. Chtěla jsi vidět něco konkrétního?“ navázal bez komentáře ohledně svého překvapení.
To zase pro změnu malinko zarazilo Hermionu, která očekávala nějakou tu kousavou poznámku.
„Vážně?“ ujišťovala se pro jistotu a oči jí spokojeně svítily. Div, že samým nadšením nezatleskala.
Tentokrát, nemaje už kam to obočí zvedat, si to Severus vynahradil stejným protočením očí jako před chvílí ona.
„Soudě dle tvé reakce, pozorovat nás někdo třetí, nezainteresovaný, řekl by, že jsi tady držená v izolaci a čekáš na mé povolení ke všemu, co uděláš. Což je velmi… neodpovídající představa, jak doufám, souhlasíš.“
Byla to spíše řečnická otázka, přesto pronesená mírně dotčeným tónem.
„Ale jistě, jistě… jen jsem nečekala, že budeš souhlasit tak hladce. K tvé otázce… v dětství jsem viděla jedno nádherné představení, ráda bych si to zopakovala,“ vyhrkla s neskrývaným zanícením a spokojeně se usmála.
„Nějaká činohra?“ testoval půdu Severus a upíjel svou kávu.
„Ne, balet,“ nasadila tomu korunu zasněná Hermiona a následně nechápala, proč doušek horké tekutiny skončil na bílém ubruse uprostřed jejich jídelního stolu.
„Ba… cože?!“
Tentokrát už se mu nepovedlo zachovat neutrálně poklidný výraz. Tak trošku se za to v duchu pokáral.
Hermionina spokojenost poněkud ochabla ve světle jeho šokovaného výrazu.
„Ano, balet, Severusi. Tanec. Je to považováno za stejný druh umění jako cokoli jiného. Opera, činohra, balet – jsou si rovny.“
Oslovený se nad sebou zjevně snažil získat ztracenou kontrolu.
„A jaký ten… tanec tě tak nadchl?“ sondoval opatrně dál a modlil se… ani nevěděl přesně k čemu, spíš tak všeobecně… Stejně marně.
„Labutí jezero.“
Dobrotivý Merline! Čím si tohle zasloužil?!
Jak tak byl nepříjemně šokovaný, vyhrkl něco, co nebylo zrovna vhodné.
„Cosi mi to říká. Není to ta nesmyslná romantická slátanina o dvou labutích, kdy tam on a ona v obležení těch ptáků pitomě tokají a pak ten pitomec stejně nepozná tu pravou?“ *
„Aha,“ opáčila studeně, tak jak se to už roky učila od něj, „skutečně… realistické zhodnocení děje. Děkuji, Severusi.“
Proč jen to umí podat tak, že se cítí jako ten špatný?
„Dobře, podívej… zcela jistě nevidím jako reálné vydržet několikahodinové sledování vznášejícího se bílého peří, nebo v čem to tam ty ženy poskakují,“ snažil se s uměním slona v porcelánu odvrátit začínající pohromu, „tudíž… co třeba… Royal Shakespeare Company?“
Střelila po něm ironickým pohledem. Popravdě ani nečekala, že bude znát mudlovská divadla.
„A jsi si jistý, že to přežiješ? Nerada bych tě měla na svědomí.“
Hermiona vypadala zklamaně, což podivně kontrastovalo s tím, jak si ledabyle vytáhla spadlé ramínko od noční košilky zpět na své místo, i s tím jak se Severus naproti ní tyčil v celém svém ředitelském úboru.
„Samozřejmě. Troufám si říci, že bych si to i užil. V rámci možností.“
Tak to už byl vskutku pokrok. Lehce se usmála.
„Pak budu jen ráda, když tohle bude můj dárek k narozeninám.“
„Výborně. Ještě něco?“
Tentokrát se Hermiona zatvářila pochybovačně.
„Vlastně… možná ano.“
Severus se opět modlil. Jestli bude chtít u pouličního stánku konzumovat Fish and chips, už to bude opravdu moc.
„Ráda bych se v rámci návštěvy Londýna prošla okolo Temže, Big Benu, Parlamentu** k Westminsterskému opatství.“
V pořádku, i to by se snad dalo zvládnout. Jen přežít ty otravné davy, to bude tvrdší oříšek.
„Ale na ty hroby dovnitř už nemusíme, že ne?“ ověřoval si pro jistotu přežitelnost plánu.
„Severusi… nemusíme. Nicméně je tam pohřbena většina našich panovníků…“
Její případný další výklad přerušilo tiše řečené: „No právě.“
Po jejím (kolikátém už?) podrážděném zamrmlání čehosi, přešel do sebeobrany.
„Nerad chodím po hřbitovech, to je vše.“
„Ale tohle přece není…,“ spustila, než jí došlo, že má svým způsobem pravdu. Což ovšem kráse místa neškodilo.
„Buď rád, že nechci na London Eye‘s, půjdeme okolo,“ rýpla si naposledy.
Na tak zjevně hozenou rukavici se ani nenamáhal odpovídat, zvedl se a jal se shánět po jakýchsi pergamenech.
„Musím do ředitelny. Někdy skutečně lituji, že nemůžu Albusovi do těch jeho dropsů přičarovat uspávací lektvar,“ postěžoval si znechuceným hlasem.
„Myslí to dobře.“
„Je to starý, zvědavý a otravně dětinský stařík,“ prskal nerudně dál. Nakonec s náručí plnou svitků přešel k ní, sklonil se a lehce ji políbil.
„Jak to můžeš pozřít?“ zkřivil odporem rty, jak mu na nich ulpěla z těch jejích chuť sladké kávy, kterou Hermiona stěží stačila polknout.
„Stejně tak, jako ty ten svůj hořký dryák,“ opáčila vyrovnaně.
„Ten můj dryák alespoň neprzní vynikající druh kávových zrn,“ houkl ještě ze zelených plamenů.
------------------------------
No výborně! Další „milá“ nadílka v podobě úžasného dopisu. Kolikátého už? Pátého? Šestého?
Výhodou budiž, že mu konečně došlo, kdo je oním pisatelem. Koneckonců – zjevně si to ten idiot přál. Severus sám sobě spílal za fakt, jak dlouho mu odhalení této skutečnosti trvalo. A přitom to bylo tak triviální! Asi už vážně stárne…
Co mu stále nebylo jasné – a velmi ho to vytáčelo – byla nejistota. Nejistota, co že se to po něm chce, co má udělat.
Výhružky se sice postupně stupňovaly, požadavky ale nadneseny nebyly.
Asi takhle – Severus si nemyslel, že existuje nějaká reálná možnost, jak by se Zabini mohl k Hermioně dostat, což nic neměnilo na faktu, že tu přesto jisté riziko bylo. Navíc – a ten pocit nejistoty byl deprimující – co o nich Zabini vlastně věděl? O jejich životě, zvycích… a jak moc by je právě přes tyto aspekty mohl ovlivnit? Či snad ohrozit?
V jeho dopisech nebylo nic, co by dávalo přímé vodítko k rozhřešení těchto otázek a pochybností.
K tomu všemu se nevyhnutelně pojilo i jisté riziko sledování. I o tom Severus vážně pochyboval, přesto si však neodpustil ironické pomyšlení, proč si jeho žena musí vybrat za svůj dárek návštěvu nechráněného Londýna zrovna v této situaci, když roky před tím nic podobného nechtěla. Paradoxní, skutečně.
A jako obvykle zůstane na něm, aby se o všechno postaral a pokusil se nalézt adekvátní řešení.
Odpovědnost… to je starost.
*= Aby nedošlo k omylu – já balet miluju, hodně. A Labutí jezero obzvlášť (ovšem ne tak kvůli příběhu jako kvůli tomu, že klasičtější balet už snad není a hudba od P.I. Čajkovského je úžasná).
**= Použila jsem zažité výrazy, nicméně – Big Ben je správně Hodinová věž Westminsterského paláce (neplést si s opatstvím) a tento palác je hovorově označován jako Parlament. Big Ben je jméno hlavního a největšího zvonu na věži.
A ještě pro neznalé – Westminsterské opatství je opravdu pár kroků od Westminsterského paláce (tedy od Big Benu a Parlamentu), je to tradiční místo korunovace britských panovníků (od roku 1066 zde proběhly všechny korunovace s výjimkou tří!), je zde vystaven i korunovační trůn, na který usedá každý panovník. Zároveň je v tomto gotickém opatství pohřbeno několik stovek osobností – a to mimo krále a královny také básnící, umělci… lidé důležití pro Británii.
Procházíte chrámovou lodí a vlevo, vpravo, před vámi, za vámi… všude jsou hrobky a epitaf vedle epitafu.
Tyto „hroby“ tedy Severus myslel.
Komentáře
Přehled komentářů
no kvůli Zabinimu, tedy pokud je to on
GwenLoguir
(Tereznik, 3. 10. 2009 21:32)už jsem se bála, že v tom jsem sama... já totiž balet taky nemusím...:oD
Rozkošná kapitolka
(Bess C., 1. 10. 2009 18:15)
Četla se lehce a plynule...chválím tvůj styl, který se neokouká....
a na děj s nějakým dramatem (ať už šejkspírovským nebo...opravdovým) jsem zvědavá :)
:-)
(ASISI, 1. 10. 2009 10:19)
Callie - děkuju. :-)
mio - proč se začínáš o Hermionu bát? Jinak děkuji.
Angel - :-) Ano, Labutí nemá chybu. Kolik kapitol? Popravdě to sama nevím. :-)Takže jsemt nikde neříkala. A díky.
Gwen - :-) Severus by s tebou určitě souhlasil. Díky.
Výnimočne sa prikloním na Sevovu stranu
(GwenLoguir, 29. 9. 2009 16:16)Ja balet fakt nemusím a už vôbec nie taký tradičný ako je Labutie jazero. Divadlo samo o sebe má niečo do seba, ale keď už si človek dá tú oštaru s obliekaním, aspoň nech sa zabaví na nejakej veselohre... mojea obľúbená Veselá vdova.
:-)
(Angel, 29. 9. 2009 16:05)
bezva kapitola!to labutí jezero bylo vážně úžasné.taky bych šla jednou ráda na balet,buhužel můj táta má na něj velmi podobný názor jako Severus :-D
můžu se zeptat-kolik asi tak plánuješ kapitol?nevím,jestli nejsem slepá,ale zatím jsem to nikde nenašla!
narozky
(mia, 29. 9. 2009 9:24)
narozeniny!
haha, to se těším, labutí jezero
ale začínám se o Hermionu bát ...
ale těším se na kapitolku kde bude seve na baletu
hmm
(Callie, 28. 9. 2009 22:17)skvelá kapitola... táto sa mi veľmi páčila...a tie miesta, skoro na všetkých som bola... a šla by som ešte raz, aj so Severusovým doprovodom :) ...a ten balet mám tiež rada :) ...sympatická kapitolka :)
proč?
(mia, 4. 10. 2009 19:16)