KAPITOLA ŠESTÁ
KAPITOLA ŠESTÁ – OPERIBUS CREDITE ET NON VERBIS
(Věřte činům, ne slovům)
Severus toho večera toužil po jediném – klidu a tichu. Tedy ne, že zrovna potom by netoužil každý den asi tak po dobu… dvaceti čtyř hodin.
Astronomická věž byla místem, kam se uchyloval… výjimečně. To místo mu připadalo pošetile romantické, a romantika – to je přece něco, čím on bytostně opovrhuje. Něco, co tedy rozhodně nepotřebuje.
Tak proč tady, do háje, stojí a nevěřícně zírá na…
Návštěvníka, který tam očividně byl už nějakou dobu před ním.
Severus se neslyšně postavil do stínu vchodových dveří, a prakticky přitisknutý ke zdi sledoval klátícího se Harryho a jen velmi nerad se vzdával lákavé vyhlídky na rozjímavě-osamělý večer.
Harry se nepozorně přiblížil k zábradlí a v podivném úhlu se na něj pověsil. Z levé ruky mu přitom málem vyklouzla poloprázdná láhev.
Muž ho z přítmí stále jen bedlivě pozoroval, (a myslel si své) s čímž mu došla trpělivost ve chvíli, kdy si ten pitomec přišlápl lem hábitu a tentokrát se dostal do reálného nebezpečí, že se velmi podrobně seznámí s matičkou zemí o mnoho pater níže.
Vystoupil ze svého úkrytu, mlčky došel k Harrymu a chytil ho zezadu za límec jako neposlušné štěně. Potter sebou škubl, ovšem zdál se být tak překvapený tím, koho vidí, že se nezmohl na verbální protest. U něj věc vskutku nevídaná.
Severus ho odtáhl do bezpečné vzdálenosti od zábradlí, vytrhl mu láhev z ruky a odhodil ji neznámo kam. Zvuk tříštícího se skla Harryho zřejmě probral.
„Hej!?“ prskl na něj rozčileně, „to bylo moje.“
Severus si ho přeměřil znechuceným pohledem. Stáli tam naproti sobě v téměř úplné tmě a jakkoli to zní jako klišé, viděli na sebe skutečně jen díky přímé záři měsíce.
„Tak to máte smůlu. Můžete mi říct, co tady děláte?! Za osm hodin učíte.“
Harry se zakymácel, zakroutil hlavou a jednu ruku mu hodil (položil by nebyl ten správný výraz) na rameno.
„Já tady piju, vy chytráku. A pozoruju měsíční svit,“ zahuhlal a volnou rukou mávl kamsi k výhledu na školní pozemky.
„To vaše opíjení se právě skončilo. Jdete spát. Nedovolil jsem vám tady zůstat proto, abyste dostal příležitost seznámit celou školu s vlastní slabostí, tupostí a nevychovaností,“ pronesl Severus nekompromisním hlasem, načež se pokusil Harryho nasměrovat k východu a potažmo ke schodišti.
„Ne, ne. A ne,“ huhlal Harry a zuřivě vrtěl hlavou, „měl jsem jenom,“ škyt, „půl láhve,“ škyt.
Severus si povzdechl, a pak se s ironií zeptal: „Jak často pijete, Pottere, že vás odrovná půlka láhve obyčejné whisky?“
Otázka to byla zřejmě položená na základě vlastních zkušeností a tréninku.
„Ne. Já nepiju. Nepijůůůů,“ poslední slovo zahulákal na půlku věže.
„Očividně, to je zjevné,“ ušklíbl se Snape s nádechem pobavení, kterého si jeho protějšek ve svém stavu samozřejmě nebyl s to všimnout.
Další pokus o nasměrování ke schodům. Tentokrát trochu úspěšnější, pohnuli se zhruba o celé dva metry, když se Harry prudce zarazil a zaštkal:
„Ona tvrdila, že ji nemiluju, ale já se snažil, víte? Ani nevíte, jak moc jsem se snažil. Jenže se chtěla vdávat. Chápete? Vdávat! A já byl rád, že se s ní dokážu vyspat jednou za… za… já nevím za jak dlouho, musím to…,“ blekotal Harry, načež se snažil zaostřit na své prsty a odpočítat na nich neznámý počet čísel. Pravděpodobně ho přepadla nesnesitelná touha světu svěřit vše, co mu Ginny při jeho nočním odchodu vmetla do tváře – a že toho nebylo málo. Nicméně celá ta eskapáda začínala být pro posluchače krajně nepříjemná a Severus neměl nejmenší náladu to poslouchat.
„Jak dojemné,“ oznámil mladšímu muži, odstrčil ty počítající prsty, kterými mu mával před nosem a zcela jistě se nemínil nikdy dopočítat. Popostrčil Harryho na první schod, kam se konečně namáhavě dopracovali.
„Pak začala říkat, že jsem necitelný. Zkoušela všelijaké ty… ženské triky, znáte je?“ brblal Harry dál a pomalu, krůček po krůčku, kráčel dolů. Severus ho přímo následoval, dával pozor, aby si to nemehlo nezlomilo vaz.
Znechucené odfrknutí.
„Neznám, Pottere, a rád se bez nich obejdu. Raději mlčte a dávejte pozor, kam šlapete,“ káral ho, když nešikovně klopýtl.
„Neznáte? Ale to o dost přicházíte!“ vykřikl Harry téměř pobouřeně, prudce se na jednom schodě zastavil a opět zakolísal. Severus znovu drapl látku jeho hábitu ve snaze ho udržet ve vzpřímené poloze a hlavně mu zabránit ve vykonání mnoha kotrmelců.
„Ani bych neřekl,“ odtušil Snape podrážděně – tahle debata ho začínala vyčerpávat.
„Ne? Opravdu?“ vykulil Harry oči, když se mu s vydatnou pomocí Severusovy ruky podařilo se ke svému společníkovi otočit čelem.
„Ha! A já vím proč!“ vyprskl s jasným zábleskem triumfu v očích.
„Tak to máte nečekaně pozoruhodný pozorovací talent. Každopádně už mlčte, víc převratných informací skutečně vědět nemusím.“
„Ale já vám to stejně řeknu!“ zakrákal Harry opile a znenadání zabodl do hrudníku svého doprovodu ukazováček. Severus teď stál mezi zdí a Harrym. Zatímco čekal, co se z toho vyklube, projevoval nebývalou trpělivost. Trpělivost, která se však začínala povážlivě tenčit. Tady si někdo hrál s ohněm.
„Já vás varuji, Pottere.“
Oslovený se lišácky, je-li to v tomto stavu možné, usmál.
„Varujete? Vy? A co mi uděláte? Já vám to povím!“ zahalekal znovu, až se jeho hlas od kamenných stěn točitého schodiště odrážel, „neuděláte mi nic! Na nic se nevzmůžete, nezvládnete to!“ skřehotal Harry provokativně, evidentně někde ztratil i ty poslední zábrany, ačkoli ještě nezačal být vyloženě osobní.
Severus toho měl akorát tak dost.
Prudce stiskl Harryho ramena v pevném, téměř bolestivém stisku, zacloumal s ním a celé to zakončil přesně mířeným pohybem, kdy ho doslova narazil na protější stěnu schodiště, tudíž nyní to byl Harry, který byl nalepený na chladném kamení. A to doslova, Severus byl totiž přímo nalepený na něm. Ani špendlík by mezi nimi neměl šanci propadnout.
„Vaše jediné štěstí je, že nevíte, co děláte. Nicméně jedno vám řeknu – nesnáším hry, ve kterých jsem nucen figurovat. A přesně o to se právě snažíte. Budiž vám tohle varováním, co by mohlo následovat, zkusíte-li to ještě jednou,“ své mínění zasyčel zkoprnělému muži přímo do tváře. Následně mu prudce vrazil koleno mezi již tak vratké nohy, čímž ho prakticky bez jakékoli námahy přinutil se rozkročit. Harry na něj zíral překvapeně, nedá se však říci, že vyděšeně, což se trochu změnilo, když ho Severus drsně políbil. Nenutil ho k hlubokému polibku, i tohle stačilo. Když ho ještě chytil za zápěstí, které mu přitlačil ke stěně takovou silou, že by se mu nevysmekl ani střízlivý, natož v tomhle stavu, začínal Harrymu docházet plný důsledek věci a toto poznání proniklo i do alkoholem zmámeného mozku.
Po pár vteřinách opustil Severus Harryho ústa a přesunul se na krk, kde ho kousl tak silně, že mu dnešní epizodu bude připomínat pěkná modřina ještě hezkých pár dnů. Paradoxem je, že Harry místo pokusu o vysmeknutí jen naklonil hlavu na stranu, čímž překvapil sebe i Severuse.
Začínalo to vypadat vážně, předchozí reakce jakoby Snapea jen povzbudila – například k jasnému útoku na prvních pár horních knoflíčků Harryho hábitu – tato velmi zajímavá činnost ho donutila pustit jedno svírané zápěstí. Jejich majitel zůstával na neutrální půdě. Přímo nespolupracoval, ale ani neprotestoval. Po rozepnutí čtvrtého knoflíčku Severus ztuhl v půlce pohybu. Doslova zamrzl na místě.
Následující sled událostí Harry se svým zamlženým mozkem nebyl s to pobrat. Ruce, tělo, dotyky… všechno, co ho ještě před vteřinou tisklo na hladké kamenné obložení, bylo najednou pryč a on, mající problém s udržením rovnováhy, mírně zakolísal.
Severus od něj doslova odskočil k protější zdi, takže nyní stáli naproti sobě, mezi nimi zhruba metr a půl prázdnoty, tíživé ticho, sem tam přetnuté nějakým tím zalapáním po dechu – těžko určit, komu patřilo.
Starší kouzelník nakonec mírně se zavřenýma očima zaklonil hlavu.
„Už si rozumíme? A teď mi zmizte z očí.“
Řečeno to bylo s dávkou obvyklé ledovosti, tak typické jen pro Severuse. Co však bylo podivuhodné…skutečnost, že muž se na Harryho stále odmítl podívat. A tak výzva, nebo spíš příkaz, nebyla vyslechnuta. Oba na stejném místě ve stejné poloze trčeli dál.
Severus se konečně narovnal a upřel svůj nečitelný pohled na Harryho.
„Ta břečka vám poškodila kromě mozku i sluch? Řekl jsem, ať vypadnete! Hned!“ zakřičel.
Jak se zdálo, Potter byl opravdu ve stavu jakési paralýzy. Severus už to nemohl dál snášet, jediným dlouhým krokem k němu opět přiskočil a nešetrně do něj strčil.
„Padejte!“ zopakoval vztekle i bezmocně zároveň. A teprve v této chvíli se Harry pohnul. Bez jediného ohlédnutí či slova spěšně, i když poněkud nejistě, zamířil po schodech dolů.
Jak jeho kroky utichaly, rozvířený vzduch se usazoval… na stále stejném místě, bez pohnutí stojící kouzelník, se vzmohl jen na jemné, téměř nepozorované pohlazení prázdného místa, které ještě před minutou prázdné nebylo.
----------------------
Druhý den ráno ředitel s mírně ironickým úšklebkem sledoval prázdné místo u učitelského stolu. Popravdě by se divil, kdyby tomu tak nebylo.
„Kde je Harry?“ sháněla svého oblíbence Minerva, která už nějakým záhadným způsobem byla informována o Potterově nové celodenní přítomnosti na hradě, a na této otázce jí záleželo ještě víc než na hoře míchaných vajíček.
„Jak to mám vědět?“ zavrčel podrážděně Severus.
„A kdo, když ne ředitel?“ dorážela ta ženská dál od své vysoce výživné snídaně.
„Kolegyně,“ vyprskl Snape varovně, „připadám vám snad jako chůva pana Pottera? Ne? Tak vidíte. Je mi srdečně jedno, kde ten váš nebelvírský hoch je – pokud plní své povinnosti. Spokojená?“
Ignoroval Minervino vrtění hlavou a prudce vstal od stolu, tak prudce, až se židle opovážlivě zakymácela.
„Snad jsem tolik neřekla…“
Počkal si před Potterovou třídou ve stínu svého „oblíbeného“ brnění. Po uplynutí maximálního počtu předepsaných minut, po které se profesoři mohli opozdit při nástupu na hodinu, se svévolně rozhodl převzít dnešní výuku Obrany se třetím ročníkem osobně. A rád.
Vevlál do učebny jako ve svých nejlepších letech. To znamená – jako zlověstný netopýr. Jen „mírně“ přerostlý, pravda.
Třída, do teď poněkud rozjívená, zmlkla po jeho vztekle zasyčeném „Ticho!“
Žáci na něj zírali pozoruhodně stejně vyjeveně.
Zvolna došel ke katedře.
„Profesor Potter,“ pronesl jízlivě, „má jisté… neodkladné záležitosti. Převezmu jeho hodinu.“
Pár studentů bylo tak pošetilých, že se odvážilo zahučet na protest, či co to bylo.
„Neptal jsem se, zda souhlasíte, oznámil jsem vám to. Pět bodů z Nebelvíru.“
Bylo evidentní, že by rádi protestovali i tentokrát. Těžko říct, zda vidina dalších ztracených bodů, nebo Snapeův ledový pohled, jim zabránil v pokračování směšné revolty.
„Co probíráte?“
Tedy… ne, že by nevěděl, co podle osnov probírat MAJÍ. Otázkou bylo, zda je Potter schopný něčeho tak triviálního, jako je držení se předepsaného plánu. Zejména vezmeme-li v potaz tu jeho pitomou chuť překopat půlku bradavického učebního systému.
Ticho. Když nepomohlo ani tázavě povytažené obočí…
„Ptal jsem se, co právě probíráte? Nebo snad kolega nemá žádný učební rozvrh?“ vyštěkl na ně zlostně, s jakýmsi zvláštním zabarvením, položeném na slově „kolega“, které ovšem nebyli s to identifikovat.
Zdá se, že opakovaná pobídka k prolomení ticha vyvolala hotovou lavinu. A toho Severus opět využil k prospěchu svému.
„Minule to byl bubák.“
„Ne, to bylo předminule!“
„Profesor říkal, že to budeme ještě procvičovat!“
„Jsi pitomá?! Máme brát obranné štíty!“
„A co Karkulinky?“
Snape je nechal hulákat jednoho přes druhého asi tak pět vteřin, během kterých nabyl oprávněného dojmu, že za – á ti pitomci by akutně potřebovali jeho způsob vedení výuky, aby se naučili správnému chování, za bé evidentně mají velmi krátkou paměť, pokud už zapomněli, KDO je tuto hodinu učí a troufnou si opět mluvit bez dovolení, za cé Potter byl nepochybně totálně neschopný.
„Ptal se vás snad někdo na váš názor? Mlčte!“
Konečně zavřeli zobáky a z části s odporem, z části s bázní, na něj pohlédli. Toho Severus využil, nechal katedru katedrou a jal se plížit mezi lavicemi. „Z nějakého mně neznámého důvodu jste zřejmě nabyli dojmu, že na této hodině platí jiná pravidla než při výuce lektvarů. Pak mi dovolte pro vás zdrcující poznámku – neplatí. Pro oživení vašich dutých mozků - budete mluvit pouze tehdy, pokud jste přímo osloveni. A to poznáte tak, že vás vyvolám. Jak dojde k tomu, že vás vůbec vyvolám? Jednoduše, přihlásíte se, nebo si vás vyberu sám. Rád bych vám sdělil, že vaše třepotání levé či pravé paže nad vaší dutou hlavou neznamená, že budete vyslyšeni, ale zkusit to můžete. Není v mé pravomoci vám to zakázat. K mé smůle. Netuším, co vám trpí kolega Potter, ale na mých hodinách se, jak jistě alespoň matně tušíte, dodržují jisté zásady. Za trestuhodnou absenci slušného chování napíše celá třída pojednání o principu jednání s učitelským sborem podle školního řádu. Srovnejte dnešní pravidla a ta, která platila před sto lety. Pomůckou vám budiž Dějiny bradavické školy. Délka je stanovena na dva svitky pergamenu.“
Během svého proslovu a procházením mezi lavicemi nechal pomocí hůlky zaklapnout asi patnáct výtisků Týdeníku Čarodějek, přivolal si dva náčrty famfrpálové strategie a přibral ještě dva pokusy o milostná psaní.
„Ne, pane Banksi, nepomůže vám, pokud si ta nařízení vymyslíte, pomáhal jsem je vytvářet.“
Severus se v uličce prudce obrátil na vyděšeného pana Bankse, který nechápal, jak ho mohl ten postrach slyšet, když byl o čtyři lavice před ním.
„Na podvody zapomeňte. Dozadu a do kruhu,“ přikázal s prudkým trhnutím hlavou směrem k zadní části učebny, kde byl vytvořen prostor pro praktická cvičení.
„Chci vidět vaše obranné štíty,“ pronesl k nim posměšně okamžitě poté, co se třída v nezvyklé tichosti seřadila do požadovaného tvaru.
„Aby vám to šlo… lépe, pomohu vám,“ dodal k tomu jízlivě. Žáci se po sobě s nevolí ohlédli – ti všímavější už tušili problémy.
„Jeden po druhém přejdete do středu a pokusíte se ubránit mé „kletbě“. Kdo nechápe pokyny, nechť si dojde na ošetřovnu na vyšetření mozku či sluchu. Začneme.“
A mávl na prvního studenta. Ten poněkud nešťastně doklopýtal do středu kruhu a postavil se dobré dva metry od Severuse, což bylo nejdál, jak to šlo.
„Expelliarmus.“
Snape to řekl s takovou ledabylostí a leností, až to působilo téměř posměšně.
Samozřejmě, hůlka mu za okamžik přistála v ruce a nešťastník ještě zakolísal.
„To je k pláči,“ * odtušil Severus s předstíraným zarmoucením, načež se chystal znovu zaútočit.
Křídově bílý Harry se zvláštním nádechem zelené na tvářích a pod očima, vtrhl do třídy jako velká voda právě v okamžiku, kdy další student pod náporem odzbrojovacího kouzla zavrávoral.
„Omlouvám se, že jdu…,“ volal, jednou nohou ještě na chodbě. Pohled na ředitele, stojícího v jeho třídě mezi jeho žáky… měl za následek, že zbledl ještě více, je-li to vůbec možné a tím se v barvě své pokožky dostal na takovou úroveň, že Severus byl proti němu opálený.
„Á pan profesor dorazil,“ protáhl pichlavým, jako jehelníček ostrým, tónem Snape a přeměřil si Harryho pohledem.
Ten se nevzmohl na slovo, stál tam jako tvrdé Y. Evidentně, jak Severus okamžitě postřehl, mu nebylo dobře – možná i tento fakt, mezi který patřila silná bolest hlavy, způsoboval, že mladý profesor měl ještě pomalejší myšlenkové pochody než obvykle.
„No tak, kolego. Co tam tak trčíte? Pojďte sem, předvedeme… studentům, jak má takový štít vypadat v praxi.“
Mistr lektvarů si celou situaci patrně vysoce vychutnával a jak se Harry domníval, místo slov „kolego“ a „studentům“ by nejraději řekl: opilý blbče a bando tupohlavců.
Po krátkém zaváhání dospěl k závěru, že pokud se nechce začít se svým nadřízeným hádat před dvaceti žáky, nezbývá mu, než se podřídit. Beze špetky elánu či nadšení přešel do středu kruhu, který se před ním uctivě a zároveň soucitně rozestoupil. Důsledně se vyhýbal pohledu do Severusových očí, zaujal bojovou pozici a čekal.
Snape ironicky povytáhl jedno obočí. Pak lehce sklonil hlavu.
Harry si o tom myslel své, každopádně v rámci výchovného působení mu pohyb oplatil.
Paradoxní, že právě v tuhle chvíli, kdy o to nikdo „nežádal“, bylo v učebně hrobové ticho. Žáci těkali pohledem z jednoho muže na druhého a samozřejmě fandili Harrymu.
„Petrificus totalus,“ zašeptal Snape.
„Protego!“ vykřikl Harry v odpověď.
Zasvěcený pozorovatel by prohlásil, že Petrificus bylo nezvykle slabé, tudíž i slabší obranný štít (kterým ten Harryho v tuto chvíli nepochybně byl), stačil na jeho pohlcení. Studentské publikum si ničeho nevšimlo – to jen úlevně vydechlo, za což si vysloužilo další ironicky posměšný pohled.
„Vidíte? Možná se na toto primitivní kouzlo jednou vzmůžete taky, ovšem přílišnou naději si nedělám. Kolego,“ zavrčel a stočil svůj pohled na mlčícího Harryho, stojícího se svěšenou rukou, v níž třímal svou hůlku, „pojďte se mnou,“ dodal a rukou pokynul ke dveřím učebny.
Harry si sice připadal jako výstavní idiot, když Severuse mlčky a poslušně následoval, ale jak už bylo řečeno – možnosti volby…
Severus vyšel ven jako první, počkal, než se Harry došourá za ním a dokonce šel tak daleko, že za nimi sám zavřel dveře. Pak se jedním ramenem ležérně opřel o kamennou zeď, ruce si založil na hrudi a mlčel.
Přišlo mu skoro zábavné, s jakou důsledností se Harry vyhýbá jeho pohledu a velmi rád by se zeptal, zda za to může včerejší scéna doplněná polibkem. Sám si tím byl nyní prakticky jistý – a to ještě ráno uvažoval, zda Potter v rámci kocoviny na včerejšek zkrátka nezapomene (přičemž netušil, zda by ho to potěšilo, či ne).
„Soudě dle vašeho vzhledu vám včerejší akce dala lekci,“ pronesl tiše, když se ticho stalo trapným.
Harry v odpověď jen mírně zvedl hlavu, možná v pokusu o marnou hrdost narovnal ramena a zahleděl se někam za Severusovo rameno, kde evidentně objevil cosi velmi zajímavého. Ten jen stočil koutek úst malinko nahoru.
„Víte,“ protáhl, „ve své podstatě je čistě vaší osobní záležitostí, jak stupidně se chováte ve svém volném čase. Volném čase, Pottere,“ zdůraznil podrážděně a Harryho neschopnost na něj pohlédnout ho začínala silně iritovat, „vaše noční dostaveníčko s láhví se promítlo do plnění pracovních povinností. Pokud se to bude opakovat, budu nucen z toho vyvodit odpovídající důsledky.“
Konečně. Harry na něj po poslední větě nečekaně prudce stočil svůj pohled.
Tak na sebe pár vteřin mlčky zírali – lépe řečeno – propalovali se pohledy. Nakonec Severus trhl hlavou směrem ke dveřím a prohlásil:
„Vraťte se dovnitř, než se tam inteligentně pozabíjejí. A dohlédněte na to, pokud je to ve vašich silách, aby se nepovraždili i přes vaši přítomnost.“
Otočil se, zavířil pláštěm a byl pryč.
Harry za jeho mizející siluetou konsternovaně zíral a jeho třeštící hlava se snažila v té změti informací nějakým způsobem zorientovat.
A nutno podotknout, že tápal hned z několika, pro něj momentálně nepochopitelných, důvodů.
A/N: Tahle kapitola je pro mě zvláštní tím, že byla napsána nejdřív z celé povídky – ještě jsem neměla ani promyšlený děj, ale scéna na Astronomické věži už byla hotová. (Není to tedy dílo mé navrátivší se múzy, to už proběhly jen kosmetické úpravy.) Noční part je jistým způsobem moje srdeční záležitost. Neskromně a nepěkně přiznám, že z dosavadních kapitol tuto část považuji za zatím nejlepší. I Prolog jsem psala až pak. To je jen taková zajímavost.
*= Citace ze šestého dílu, kdy Severus tuto větu říká na cvičení neverbálních kouzel Ronovi.
Komentáře
Přehled komentářů
Omlouvám se za podzdní odpověď a děkuji za komentáře, jsem ráda, že se vám kapitola líbila. Akční Severus... :-)
:-D
(Ketrin_b, 1. 6. 2010 7:49)Tak odpověd na otázkuz předešlé kapitoly- kdo poletí první dolů...no tak Harry má své prvenství :) ale to jak se Severus nechal unést a políbil ho, bych řekla že ho ještě před pádem stihl dohonit... :DD úžasná kapitola..prej jen půlku lahve..já bych už byla dávno neschopná pohybu a v krematoriu.. :))
"Já nepijůůůů"? :D
(Gigi..., 31. 5. 2010 9:51)Děkuji za další kapitolu... Harry je ale tupec... stačilo málo a bez Severuse by z něj byla placka... Severus se hodně rozjel... takhle obtěžovat Harryho :D ... to teď kolem sebe budou kroužit?... těším se na další...
:-)
(A-SISI, 25. 6. 2010 7:49)