Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ – „OCH“ A „ICH“
(ANEB – NENÍ NAD BOHATOU SLOVNÍ ZÁSOBU)
„Hm…,“ následované neurčitým pokýváním hlavou, „hmmm.“
To bylo vskutku všeříkající sdělení a Hermionu rozhodně nepotěšilo.
„Takže?“ vyprskla na Poppy, která nad ní stála s výrazem hlubokého soustředění.
„Nevím jak vy,“ spustila konečně, zřejmě jen proto, aby se vzápětí takticky odmlčela, což Hermioně příliš nepomohlo, „ale já jsem spokojená,“ dodala vítězoslavně.
„Spokojená?“ ujišťovala se Hermiona. Poppy s úsměvem přikývla.
„Začátek čtrnáctého týdne, krvácení žádné… váha vám roste hezky, plod má něco kolem šedesáti gramů a devíti centimetrů,“ rozplývala se ošetřovatelka nadšeně. Jen Hermiona by poznámku o „hezké“ váze raději neslyšela.
„Můžete se obléct. Nebo ještě ne, počkejte!“
„Co zase?“
„Chcete znát pohlaví miminka?“ optala se Poppy s tajemným úsměvem a vědoucně zamrkala, což v kontextu působilo poměrně komicky.
Pohlaví?
Hermiona už málem vykřikla „ano!“, když jí došlo, že vlastně nic podobného ještě vědět nechce.
„Ne.“
„Ne?“ ujišťovala se zklamaně Poppy, která očividně po podobné informaci toužila, „jestli máte strach, ujišťuju vás, že nejkritičtější část těhotenství máte za sebou, není tedy…“
„O to nejde,“ přerušila ji Hermiona rázně a ani za nic by nepřiznala, že ve své podstatě právě o tohle jde, „chci se nechat překvapit.“
Chudák madam Pomfreyová! Vypadala, jako by jí právě někdo vzal všechny oblíbené dezinfekční prostředky.
„No když myslíte… Ale Severus by třeba…,“ vzhlédla se znovu obnovenou nadějí směrem k nastávající matce, která se pomalu zvedala z vyšetřovacího lůžka.
„Ne! Ani Severus. Přestaňte intrikovat,“ přerušila ji opět tentokrát už mírně podrážděná Hermiona. Vysloužila si za to dotčený pohled.
„Já? A intrikovat? No dovolte?!“ načež s veškerou představitelnou mírou vznešenosti a hrdosti, pohodila svým sesterským čepcem.
„Dovolím,“ ozvalo se v tiché odpovědi.
No prosím! A to chtěla být ve své ošetřovatelské profesi užitečná!
-------------------------
„Severusi? A co použít stříbrné vločky? Víte, říkala jsem si,“ spustila Minerva na značně zdeptaného ředitele nadšeně jako malé dítě o Vánocích (ehm… proč jako, že? Vánoce byly na programu dne), „že by při moučníku mohly z čista jasna, samozřejmě, nic plánovaného,“ dodala s ujišťujícím výrazem a rukou naznačila pohyb padajících vloček, „začínat lehce a jemně padat dolů, snášet se na stoly, na nás, na žáky…,“ básnila dál se zasněným výrazem a absolutně nevnímala Severusův trpitelsky-znechucený výraz.
Nebohý Mistr už poslouchal švitořící a od reality oproštěnou Minervu dobrých (a nekonečných) deset minut. Ta pošetilá ženská duše se dobrovolně (!) rozhodla zorganizovat vánoční výzdobu. Ovšem nejen Velké síně, jak by nějakého bláhového naivu mohlo napadnout, nýbrž celé školy – to znamená každé chodby, sochy, brnění i výklenku – což byla dle Severuse katastrofální a stupidní představa, potažmo ztráta času, a v neposlední (evidentně nedůležité) řadě devastující útočná spoušť na jeho nebohé, posledními měsíci zkoušené, nervy.
„Málem bych zapomněla na anděly!“ vykřikla znenadání, a jak nečekaně zvýšila hlas, vytrhla Severuse z jeho letargie, do které upadl ve snaze najít útočiště. Nyní se zmohl jen na mírné zrudnutí.
„Jmelí, Severusi, jmelí! Musíme všude rozvěsit jmelí! Víte, jak to bude romantické?!“ při tomto sdělení svůj hlas ještě o oktávu pozvedla a zběsile mávala rukama.
„Minervo…,“ vzmohl se na chabou námitku. Marně.
„Co říkáte na dorty ve tvaru dárků? Vánoční puding by šel také nějak vylepšit, musím to…“
Co musí, nám žel (nebo díky?) Merlinovi, hned tak neřekne. Tentokrát už Severus zařval nahlas.
„MINERVO!“
Oslovená se překvapeně oklepala, nerada, ale přece jen se vzdala svého připitomělého výrazu a vážně na Mistra pohlédla.
„Dost. Mlčte. Už ani slovo!“ zahřímal vyčerpaně.
„Ale já…“
„Ne!“
Chudák Albus se tak lekl, že upustil svůj drops, který spadl kamsi na dno rámu, s čímž se zesnulý kouzelník jen nerad smiřoval.
„Za á,“ spustil, nyní už rudý Mistr, po vzoru své ženy (i Severus Snape je učenlivý tvor, byť nevědomky), „nebudou žádné řetězy rozvěšené po rámech obrazů, natož pak kolem brnění. Za bé,“ výhružně sykl a zvedl prst, který na zarmoucenou ženu namířil, „vám zakazuji někam… umisťovat nějaké stupidní vločky, jasné?“
Minerva nejasně zakroutila hlavou, čehož si pěnící ředitel naštěstí nevšiml, ačkoliv je to s podivem.
„Za cé… žádné nevkusné bílé… potvory. Anděly. Za dé!“ soptil s důrazem na písmenu d – logiku v tom raději nehledat, „opovažte se někam nacpat to zelené, zlaté nebo jaké, listí, pod kterým si budou ty bandy vyměňovat produkty svých slinných žláz!“
Zcela ignoroval Minervin pohoršený pohled a s bušením prstů levé ruky do desky svého stolu pokračoval v tom nesnadném výčtu.
„Za…é,“ oznámil vítězně (no, už se v tom trochu ztrácel. Lze se mu divit?), „okamžitě, zdůrazňuji OKAMŽITĚ – to znamená hned, pokud to slovo neznáte - zanechte těch pitomostí. Nebo nebude výzdoba vůbec žádná.“
Po profesorčině zděšeném vydechnutí sám sobě přikývl na souhlas, jak to hezky zvládl.
„Chlapče,“ ozvalo se nesměle z rámu za jeho zády.
„Tady žádný chlapec není!“ vybuchl Severus nanovo. Albus to tedy zkusil znovu, tentokrát volil slova pečlivěji.
„Jistě, jistě… mladý muži?“
Ředitel netušil, zda vraždit či ne – koneckonců – copak se dá zabít mrtvý?
„Vánoční výzdoba se dělá v Bradavicích, kam mi paměť sahá a to už je opravdu mnoho… no stovky let!“ pokračoval Brumbál „opatrně“, načež si pár desítek let přihodil.
„Je mi jedno, jak dlouho se tady ta stupidita uplatňuje. Podstatné je, že TEĎ jsem ředitelem já, vy jste mrtvý,“ prudce se k Albusovi otočil, „takže sem netahejte jakýsi nebelvírský sentiment.“
„Ale já,“ obhajovala své jistě chvályhodné úmysly Minerva uraženě, „chci jen připravit hezkou atmosféru.“
Toto, na první pohled neškodné, prohlášení už bylo na Severuse příliš. Dobrá, jinak. Bylo toho na něj více než příliš, prostě přespříliš.
„Já vám zakazuji dělat jakési nepřístojnosti!“ zavyl zmučeně Severus – a trefil se zrovna do okamžiku, kdy do ředitelny nesměle vklouzla Hermiona.
„Proč tady křičíte?“ optala se ještě s rukou na klice, pohledem přejela po vzpurně se tvářící Minervě, pěnícím manželovi a posmutnělém Albusovi.
„Co se děje?“
Než se někdo zmohl na kloudnou odpověď, došla až do středu místnosti, přesněji řečeno k Severusovu stolu, o který se bokem opřela. Jestliže bylo hodnou chvíli ticho, posléze pro změnu promluvili dva lidé současně.
„Severus mi zakazuje udělat výzdobu,“ postěžovala si Minerva.
„Odmítám mít školu plnou létajících bílých opeřených infantilností!“ zavrčel do toho Severus.
Brumbál neříkal nic. Hledal nový drops.
Hermiona chvilku těkala pohledem z jednoho na druhého, načež směrem ke svému manželovi pronesla pokud možno mírným a uklidňujícím hlasem:
„Ale Severusi, vánoční výzdoba se dělá už od...,“ bezradně pohlédla na Albuse.
„Já mu to říkal!“ ujistil ji honem Albus.
„Vr,“ pronesl Mistr tentokrát.
„Já bych řekla, že…,“ snažila se Hermiona o kloudnou a demokratickou podobu debaty. Jenže to by vedle sebe nesměla mít Minervu.
A tak se stalo, že se Hermiona ocitla pod přímo rentgenujícím pohledem. Šla sem totiž přímo z ošetřovny, kam si v rámci pozdního odpoledne – lépe řečeno raného večera – nevzala svůj učitelský hábit. Tudíž na sobě měla bílou halenku a sukni. Přičteme-li k tomu fakt, že momentálně stála „šikovně“ opřená o pracovní stůl a mírně změnila pozici, jakoby se na dřevěnou desku chtěla posadit, výsledkem čehož ji Minerva viděla z profilu. A co uvidíme z profilu? Ano, přesně tak.
„Hermiono? Vy jste... testovala druhy vánočního cukroví?“ vypadlo z ní neomaleně něco, co pravděpodobně považovala za nenápadný dotaz na lehce vystupující bříško.
Oslovená na ni pohlédla značně nechápavě.
„Druhy… ne proč?“ ztrácela se Hermiona. Vůbec si v tu chvíli neuvědomila, že jisté změny jsou už dobře viditelné.
Severus to celé sledoval s opět vzrůstající podrážděností.
„Domnívám se, že drahá kolegyně,“ šlehl po bývalé ředitelce ledovým pohledem, „se ti snaží s chabým pokusem o diskrétnost oznámit, že jsi přibrala.“
Chudák Minerva! Zrudnutí se neubránila. Za to Severus opět prokázal svůj smysl pro jistou taktnost nebo strategii, přičemž obou zmíněných věcí je schopen - pokud chce. Hermioně tím nenápadně označil stav věcí a zároveň nechal na jejím uvážení, zda půjde s pravdou ven.
„Nemyslela jsem to…,“ koktala omluvu Minerva nešikovně, což k jejímu šoku přerušila mladá žena s lehkým úsměvem.
„Ne, na cukroví nemám chuť, ale máte pravdu, přibrala jsem. Nicméně je to prý běžné a pravděpodobně mi naskočí ještě dalších pár kilo navíc. Možná i desítek,“ dodala tišším hlasem spíš sama pro sebe, „v těhotenství se tomu nevyhnu,“ dořekla, jakoby se nechumelilo.
Ticho.
Absolutní ticho.
Ani jeden celofánový obal od dropsu nezašustil. Zmlkly i jindy věčně brebentící portréty, které momentálně těkaly pohledem mezi ředitelem, tím netopýřím postrachem v černém, a jeho ženou.
Ticho to bylo dlouhé.
Nakonec, když už toho měl zmíněný netopýr plné zuby, se místností rozlehlo jedno nevěřícné „Och.“
Severus zdroj toho zvuku – koho jiného než Minervu - zpražil nejprve svým očním mrazem, následně povytáhl jedno obočí.
„Ich,“ pokračovala chudák profesorka zdárně dále, což ředitel odměnil i druhým obočím. A když si nejprve zakryla ústa rukou, aby pak vyhrkla nesnesitelné „Děti!“, obě Mistrova obočí, už tak dost nahoře, letěla společně ještě výš, je-li to možné. (Zjevně ano).
Severus a Hermiona si vyměnili pohledy, kterým rozuměli jen oni sami, načež nezávisle na sobě – Hermiona více zaobaleně, Severus o poznání méně – uvažovali, zda to s Minervou sekne a zda jí ruka klesla na srdce v předtuše blížícího se infarktu.
Albus nejprve neříkal nic. Snad aby dostál své pověsti, nevydrželo mu to dlouho. Žel Merlinovi vyhrkl poněkud nevhodné „Chlapče!“, což vzápětí, podchlazen Snapeovým pohledem ála sibiřský severák, změnil na stejně nevhodné „Hochu!“.
Od druhé, obrazové, smrti ho zachránil jen fakt, že zodpovědný nastávající otec nechtěl „vraždit“ v přítomnosti svého nenarozeného potomka. „To je… úžasné! Dokonalý vánoční dárek! To si žádá extra výzdobu hradu!“
Jen to ne.
„Minervo!“ soptil už zase (dobrá, on vlastně soptit ani nepřestal) ředitel.
„Jste hodná, ale rádi bychom to ještě udrželi v tajnosti, je to čerstvá záležitost a…,“ snažila se Hermiona o mírnější tón, přičemž Severusův pohled vyjadřoval jediné – v tajnosti? Po tomhle? Surreální.
„Vy dva… budete mít KONEČNĚ dítě!“ rádoby nesouvisle s vývojem situace pronesla profesorka objevně. Pak, nečekaně a překvapivě mrštně, Hermionu objala. Je velmi, ale opravdu velmi pravděpodobné, že se chystala totéž provést i se Severusem. Každopádně když byla na dva metry od něj (těžko říci, co přesně by Severus v reakci nad tímto činem udělal), zarazila se, mávla rukou (snad i to tiché „vy si obejmout nezasloužíte“ se dalo zaslechnout) a opět s mrštností akrobatky (zvlhlé oči zakrývajíc za úprkem) změnila směr. Ještě od dveří volala: „A ty řetězy potáhneme zelenou a červenou!“
„Gr,“ vyjádřil se Mistr 'jasně'.
„To je radost, mládeži,“ doladil scénu Brumbál, spokojeně si mnoucí plnovous.
„Jen aby nebyla vaše poslední,“ odsekl Severus, vidící už nikoli rudě, ale přímo krvavě.
Když o chvilku později odcházeli z ředitelny, bylo možné zaslechnout, jak si Albus pod vousy mumlá (k misce svých dropsů):
„Mohla by to být holčička. Třeba by si vzala malého Jamese, to by byl krásný pár!“
Nevídaný přírodní úkaz nastal, když Severus začal vypouštět páru nejen z uší, nýbrž snad i z nosních dutin. Nebýt Hermiony, rychle ho chytající za ruku a táhnoucí ke dveřím, pravděpodobně by Albus spal ve svém rámu v přístěnku na košťata. A bez dropsů.
Takhle byl oblažen jen dalším severákem.
Komentáře
Přehled komentářů
mio - děkuju. :-) Copak Albus, to je zvláštní případ. :-)
Angel - :-) Jsem ráda, že jsi se pobavila. Díky.
:-)
(Angel, 2. 12. 2009 20:42)bezva kapitola,bavila jsem se od začátku do konce.produkty slinných žláz:D já z toho nemůžu!
chudák
(mia, 1. 12. 2009 15:25)chudák Sev ... andělíčci .... brrrr, umím si to živě představit. jo malá holčička ... brummbál má zajímavé a vtipné názory. jinak krásňoučký a těším se n a další
:-))
(ASISI, 30. 11. 2009 22:52)
Samantho - děkuju. Že zrovna celofán je tak vtipný... :-)
Snapeo - :-) Hřbitov... Merline, ty a Severus jste nějak propojení, ne? :-) Minerva a prořeknout? Hm, zajímavé... Většina z vás si to myslí, tak uvidíme.
:-) A děkuji.
Gwen - :-) řekni, že se zřejmě směje větší množství lidí, když to čtou. Alespoň soudě dle komentářů. :-) Díky!
Ja ... skydnemzo stočky...
(GwenLoguir, 30. 11. 2009 20:10)mati s afurt pyta, z čoho tak rehocem..ale to sa neda.... jaj...jaj...moje bruchio
Hmm....
(Snapea, 30. 11. 2009 17:37)tak krize týkající se "Malého Lektvarologa" je snad úspěšně zažehnána :-))) Ježiš, ale ta vánoční "výzdoba"...plně soucítím se Severusem, protož já nesnáší jakoukoliv výzdobu - úplně nejvíc nesnáším valentýnskou...to pak vidím rudě..srdíčka, kytičky, svíčičky...grrr!!!! Svíčky a kytičky jsou pěkné na Dušičky - miluju hřbitovy...to je moje romantika:-))) Minerva a Albus jsou jako vždy úchvatní - citrónoví maniaci... Kapitolka fajn a co se týče Adventu - čtvrtou neděli adventní nepřežiju...Dala jsem vánoční stromeček (stupidní, blýskavé koště) do garáže i s "výzdobou" a mám obavy, že je asi úplně zdemolován..No, mě to žíly nerve, ale moje máti s bábi, to asi nezkousnou...Můžou si nazdobit fíkus...Ale zase jsem viděla leták s IKEI a Jysku a jsou tam černé baňky a dekorace - úchvatné!!! Těším se co se bude dít až se Minerva někde "nechtěne" prořekne a to bude mazec....Myslím, že budou v ředitelně dva portréty co cucají citrónové bonbónky:-)))))
Jupí
(Samantha.C, 30. 11. 2009 11:33)Ani celofánový obal od dropsů nezašustil.Tak tímhle jsi mě absolutně dostala. Super! Úžasná kapitola. Souhlasím se Severusem, představa, že Minerva bude mlčet je skutečně surreálná. Moc se těším na další kapitolu.
:-)
(ASISI, 7. 12. 2009 22:08)