KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ – NĚJAK SE TO KOMPLIKUJE*
Kdyby sám necítil jistou dávku nesmělosti, musel by se upřímně smát. Severus byl toho rána… k pomilování. Opravdu. Zíral na svůj toast s pohledem hodným hypnotizéra a jeho jediný viditelný zrakový pohyb spočíval v občasném – „nenápadném“ – Okukování druhého objektu - Harryho, což nebylo díky překvapivě brzy odkvačivší Minervě nijak těžké.
Harry se rozhlédl po osazenstvu Síně. Do začátku vyučování zbývalo patnáct minut, většina studentů se zmoženě trousila směrem k východu a posléze k více či méně vzdáleným učebnám. U učitelského stolu zbývali už jen oni dva – i to bylo překvapivé. Nebo možná tolik ne, vezmeme-li v úvahu ředitelovu strnulou vrčivost.
Odsunul svou židli a jedním plynulým pohybem se přesunul vedle Severuse. Ten dál pokračoval ve vytrvalém zírání do svého talíře. Harry se natáhl po konvici s kávou, dolil nejprve svůj pak ředitelův hrníček (nutno podotknout, že aniž by se ptal), nasypal do své kávy štědrou dávku cukru a pustil se do míchání, během kterého na Snapea vytrvale zíral. Když to neneslo viditelné výsledky, s předstíranou starostlivostí se zeptal:
„Chceš taky cukr? Sice jsem myslel, že nesladíš, ale…“
Konečně. Reakce byla okamžitá – Severus se na něj otočil tak rychle, až se mu vlasy rozvlnily.
„Cukr?“ zasyčel s takovým znechucením, že se Harry neubránil zasmání.
„Ano. Víš, to je ta věc, co dělá z některých nepoživatelností věci příjemné chuti. Znáš to?“
Černá se do něj zabodla jako jehla do jehelníčku – spolu s významným tichem to tvořilo impozantní kombinaci.
„Dobře, tak neznáš,“ zamumlal Harry, pustil lžičku z prstů a pohodlně se opřel.
„O co se snažíš?“ ozvalo se v pokračujícím syčení tázavě. Harry s hraným údivem pootevřel ústa. „No ne, ty jsi řekl souvislou větu!“
Když se černá zúžila v přicházející bouři, rychle pokračoval. „No o co asi?! Navázat s tebou hovor. Vážně, Severusi! To je horší než udržet Nebelvír v kladných bodech, když máš dozor.“
Snape se vrátil pohledem ke svému jídlu.
„Je ráno, Pottere. Má rána jsou zpravidla silně zkažená vidinou následujících hodin ve společnosti těch pitomců. Což je zjevně něco, co tvoje učitelské nadšení nemůže pochopit.“
Provokativní zašklebení. „A existuje nějaká naděje, že by to ráno bylo snesitelnější díky… včerejšku nebo díky tomu, že i dnes přijde večer?“
Slabé trhnutí rameny. „Zcela…nepatrná,“ vypadlo z té strnulosti neochotně. Patrně je dobře, že byl Mistr odvrácen – mírně připitomělý úsměv na Harryho tváři by pro něj mohl být zdraví nebezpečný.
„To je pořád víc než žádná, ne? Pokud nehodláš v tom propalování pečiva pokračovat, šel bys se mnou? Na minutku?“
Severus nevycházel z údivu, s jakou plynulostí ze sebe Potter sypal své otázky a oznámení. Obezřetně se rozhlédl kolem, posledních pár opozdilců se trousilo ven. Muž vedle něj se zvedl (zřejmě mlčení považoval za souhlas) a zamířil ke dveřím za učitelským stolem. Ředitel ho s lehkým zamračením následoval.
„O co jde?“ zeptal se s nechtěnou příkrostí doprovázenou standardním založením paží na hrudi.
Kdyby ho Harry neznal, kdyby si nemyslel, že alespoň vzdáleně tuší, co se za tou kamennou maskou odehrává, pravděpodobně by ho to odradilo od… čehokoli, co měl v plánu. Skutečně - Severus Snape umí lidi ve svém okolí víc než povzbudit k navázání jakéhokoli kontaktu.
„O nic podstatného. Chtěl jsem jen…,“ věta byla přerušena mávnutím ruky samotného mluvčího. Harry udělal krok dopředu, rychle se natáhl a vtiskl na přísně semknuté rty před sebou téměř cudný polibek. Odtáhl se dřív, než Severus stihl jakkoli zareagovat. „… jen tě políbit,“ dořekl a vnímal ten rentgenující pohled na své tváři. Jemně se usmál.
„Musím jít. Stavím se večer, ano?“
Obočí nad černým rentgenem se tázavě pozvedlo. „Ještě tě to bláznovství nepřešlo?“
Aha. Zdánlivě lhostejný dotaz s hlubším podtónem.
„Od včerejška? To je ale pitomá otázka, víš to?“
Snapeův výraz byl víc než výmluvný – dokonce tak výmluvný, že bez komentáře přešel slovo „pitomost“ namířené přímo na něj. A tak si Harry v duchu jen útrpně povzdechl a pustil se do další malé bitvy.
„Poslouchal jsi mě? Mám v plánu s tebou strávit víc… víc chvil. Tedy – pokud souhlasíš.“
Tázací tón poslední věty byl spíše naznačen, než skutečně vysloven.
Ano, Severus poslouchal a také si vzpomínal – možná až moc dobře. Což mu nebránilo ve stále se vracejících pochybnostech. Harry se na něj pozorně zadíval a po malém zkoumání rozvážně prohlásil:
„Víš, čistě teoreticky… kdybys měl někdy náhlé nutkání udělat něco… ne úplně logického,“ malá odmlka doprovázená neurčitým mávnutím paží, „jako třeba…,“ Snapeovo obočí už výš letět nemohlo. Tento proslov byl skutečně fascinující, „políbit mě, vůbec mi to nebude vadit, pamatuješ?“
Konec toho výmluvného monologu byl řečen v rychlém sledu, což ostře kontrastovalo s počáteční rozvážnou mluvou.
Severus sotva postřehnutelně přikývl. A Harry se potěšeně usmál. Aspoň něco. „Opravdu musím jít,“ zopakoval neochotně a přes tvář se mu rozprostřela jasně čitelná otázka – nechceš mě zastavit?
Ředitel by nejspíš i chtěl, ale jeho smysl pro povinnost v kombinaci s ne zrovna lehce zlomitelnou vůlí mu v tom zabránil.
„Jdi, očekávám tě večer,“ pronesl neochotně, naposledy se na Harryho zadíval a situaci za oba vyřešil tím, že s rychlým otočením na podpatku odvlál pryč.
Harrymu dvě vteřiny po jeho odchodu došlo, že se bude muset začít chovat jako dospělý člověk, k čemuž určitě nepatří jakýsi pocit… že se mu těch „pár“ hodin bude stýskat, či co. Ne to mu není podobné. Když Ginny občas odjížděla do Doupěte na víkend, nikdy mu to nevadilo… byl až rád za chvilku… klidu, nebo jak to nazvat. Takže je absolutně, ale absolutně divné, nemožné… iracionální, aby se mu stýskalo po někom, s kým je zavřený v jednom hradu, pro Merlina!
S rázným přikývnutím a pevným odhodláním na Severuse nemyslet minimálně do oběda, zamířil k dalším dveřím.
O třicet minut později se přistihl, že sedí za katedrou a nepřítomně zírá na druhý konec učebny, přičemž se mu už notnou chvilku daří ignorovat třepotání paže jeho studentky.
Tolik k pevnému odhodlání a racionálním mozkovým pochodům.
---------------
O dva dny později mířil Harry po skončení večeře z Velké síně. Měl v plánu se stavit ve svém bytě, vyzvednout testy připravené k oznámkování a přesunout se do sklepení. Snape se neuráčil dostavit k jídlu, což po malém ranním avízu ukazovalo na velmi, velmi vysoký komín pergamenů na ředitelově stole. Vyšel z hlavních dveří a zamířil ke schodišti, zatočil za roh. Udělal ještě pár kroků a strnul. Co se mu to… Couvl zpátky, vykoukl zpoza rohu. A urychleně hlavu zase zastrčil. Do háje!
Jeden nádech, jeden výdech, otočil se a zamířil zpět.
Postava v cestovním plášti ho neochvějně probodávala pohledem po celou dobu, co k ní spěšně kráčel.
Harry k ženě těsně přistoupil a tiše, leč tvrdě, se zeptal: „Co tady děláš, Ginny? A jak ses sem…“
Dotčené našpulení rtů. „Vážně hezké přivítání. Čemu se divíš? Přišla jsem přes pozemky jako většina návštěv, které nemají přímé pozvání. Magie hradu…“
Harry prudce zvedl ruku. „Dobrá, stačí. Co chceš?“
Původně nechtěl znít tak příkře, ale představa odněkud se tiše vynořivšího Severuse byla víc než zlá. Náhoda je skutečně blbec.
„Učíš tady a nevíš, jak Bradavice fungují?“ optala se s lehkou posměšností. V zelené se zablýsklo. Samozřejmě, že to věděl – ačkoli jeho znalosti rozhodně nedosahovaly úrovně vědomostí zástupkyně nebo ředitele. Akorát v poslední době měl v hlavě úplně jiné věci.
Pokrčil rameny. „Přišla jsi jen proto, abys mě zkoušela z hradní magie?“
Známé cudné sklopení pohledu. Nesnášel ho.
„Ginny…“ sykl varovně. No, možná se neměl ptát.
„Přišla jsem, abych ti řekla, že se máš vrátit domů.“
Harry na okamžik zavřel oči. „Já jsem doma,“ dodal posléze v tichém varování. Ženská ruka mu přistála na rameni. „Nemyslím si,“ prohlásila přesvědčujícím tónem.
„Řekl jsem ti…,“ Harryho zvyšující se hlas umlkl, když kolem nich se zvědavými pohledy proplul hlouček studentů. Prudce hmátl po ruce na svém rameni, sevřel ji za zápěstí a táhl původně zamýšleným směrem – tedy ke schodišti. Celou cestu do svého bytu zlostně mlčel a děkoval všem svatým, že se přímo v jejich trase nevyskytoval žádný student.
Poslední schod přeskočil ještě před cílem, žena za ním klopýtla. Krátká chodba, minuli pár dveří a konečně skončili v jeho bytě.
Vtáhl ji dovnitř, dveře za nimi prudce zabouchl, mávnutím rozsvítil svícny – už věděl, že ve vzteku kouzlí bez hůlky s menší námahou než v klidném stavu. Pustil svírané zápěstí a o tři kroky couvl. S nevolí sledoval zkoumavý zrak, přejíždějící po jeho bytě, zaznamenal delší pohled, ustrnuvší na opěradle křesla, kde Harry nechal ležet Výtah z díla lektvarového mistra Severuse Snapea. Včera do Bradavic dorazila první várka nově vydané knihy. Zadíval se na ty černé desky se zjevnou provokativností a nijak se nesnažil přítomnost knihy vysvětlit.
„Takže?“ vypadlo z něj podrážděně, když se ticho neblížilo ke svému konci a rentgenování svého pokoje měl už víc než dost.
„Jak se máš?“ zkusila to Ginny vzít za jiný konec, rozepla sponu svého pláště a odložila ho na nejbližší křeslo.
Než odpověděl, pevně si stiskl kořen nosu. „Dobře. Opravdu dobře.“
Přes ty hezké rysy přeběhl mírně zklamaný stín. „Neozval ses,“ konstatovala vyčítavě a sotva znatelně popošla blíž.
„Nemyslel jsem si, že je to dobrý nápad. Podívej, Ginny…,“ nadechnutí, „já vím, že jsem ti ublížil, ale… víc bych ti ublížil, kdybych zůstal.“
Ironicky stočila koutek úst nahoru. „A já si zase myslím, že o tom vlastně nic nevíš. Chtěla bych… mohli bychom to zkusit ještě jednou, co říkáš? Znovu? Oba jsme udělali chyby, ale můžeme…“
„Ne. To nemůžeme,“ přerušil ji s tichou rázností a pevně se jí zadíval do očí. „Pokud jsi přišla jen proto, abys mě přesvědčovala k návratu…“
„Proč to nejde? Je tady… někdo jiný?“ vypálila prudce a přerušila tak Harryho snahu o uzavření této… nepříjemné situace. Zadíval se jí do tváře a přemýšlel, co říct. Nakonec zvolil pravdu, byť zatím blíže neurčenou.
„Ano, je tady někdo jiný.“
V očích se jí zablesklo, rty se stáhly nevolí a bolest přejela přes celé její vzezření. Harry jí nerad ubližoval a vždy špatně snášel skutečnost, že často – zejména v poslední době – je právě on zodpovědný za její trápení. Což ho jen utvrzovalo v přesvědčení, že nastal čas být od sebe co nejdál – minimálně do doby, než se její žal a zraněnost zmenší na snesitelnou míru.
„Kdo to je? Učí tady?“
Tenký led. Co má říct? Vždyť ani neví, jestli by Severus… Je pravda v tomto případě ta nejlepší možnost? Jak v tomhle stavu zareaguje na zjištění, že jeho city vůči ní vlastně nikdy nebyly takové, jaké by vzhledem k povaze jejich vztahu měly být? Jedno věděl Harry jistě – neměl chuť zatloukat.
„Ano,“ odtušil neutrálně bez bližšího vysvětlení a doufal… doufal v soudnost. Očividně se mýlil.
„Copak tady učí nějaká žena v příhodném věku?!“ vyprskla ublíženě, ruce založila v bok.
Aha. Zjevně ji nenapadlo, že nemusí jít o ženu.
Harry si vynadal do pitomců.
„No…,“ snažil se o počátek opatrné obrany.
„Neučí!“ vykřikla Ginny přesvědčeně a zabodla do Harryho ohnivý pohled. „Ty mi lžeš, že někoho máš, abys… mi nemusel vysvětlovat, proč se nechceš vrátit! Nebo abys nemusel připustit, že se chceš vrátit, ale nevíš jak na to. Tak se snažíš… Studentka to není, to ti není podobné.“
Překvapením pootevřel ústa. Na tuhle logiku byl krátký. Vyvinul urputnou snahu, aby si zvykl na Snapeovy „logické“ pochody, kterým tohle bylo přece jen na míle vzdálené. Tohle byla ženská logika. Dá-li se tak podobné uvažování vůbec nazvat. A čistě technicky – Severus taky nebyl něco, co by mu „bylo podobné“.
„Ginny, prosím tě…“
„Jak tě mám přesvědčit?! Já chci, aby ses se mnou vrátil domů.“
Co má na tohle asi tak říct?
„Nemyslím si, že bys mě mohla přesvědčit,“ opáčil s pokusem o klid a se špatným tušením sledoval záblesk odhodlání v jejích očích.
Neměl ponětí, jak se následující situace seběhla. V jedné vteřině stál metr od ní, v té následující se mu vrhla okolo krku a prudce ho políbila. Nemohl si pomoct, otřásl se. Tady bylo něco špatně, jinak než by mělo být… navíc celé jeho vědomí křičelo cosi o tom, že na podobné věci má právo jen někdo úplně jiný. Omotal ruce kolem jejího pasu se snahou se vyprostit a prudce ji od sebe odstrčit. Tiše sykl, když mu pevně sevřela vlasy v pěst a na jeho pokus o únik reagovala jejich pevnějším sevřením doprovázeným zatáhnutím.
Situace to byla víc než nepříjemná a trapná, ale byla to… zanedbatelná komplikace ve srovnání se zelenými plameny, které právě vyšlehly z krbu. Harry nebyl v pozici, ze které by měl tím směrem dobrý výhled, stihl jen z profilu zaznamenat rychlé zavíření černé látky doprovázené známým hlasem. „Řekl jsi, že přijdeš po večeři, co se…“
Asi to byl Snapeův hlas, prudce přervaný v polovině věty, který Ginny překvapil natolik, že uvolnila svůj stisk a Harry ji tak od sebe konečně razantně a prudce odtrhl – couvla a lehce zakolísala. Víc pozornosti jí nevěnoval, zaměřil se na mlčícího Severuse, který klouzal nic neříkajícím, přesto však arkticky ledovým pohledem po postavách před sebou, o vteřinu delší pohled věnoval Harrymu, který by přísahal, že i přes pověstnou mužovu sebekontrolu zahlédl lehký závan bolesti, je-li u něj něco takového možné. Pak se otočil, bez jediného dalšího slova překonal kratičkou vzdálenost zpátky k ohništi a v další sekundě byl pryč.
A/N: Jelikož je další kapitola napsaná a potřebuje „pouze“ kosmetiku (dobrá, možná menší plastiku), bude určitě příští víkend. Děkuji za vaši trpělivost.
A ještě… nestavím Ginny do hezkého světla, přesto je v této chvíli její chování snad stále ještě pochopitelné. Pochopitelné, ne správné, a Harry má na něm také svůj podíl.
*=Pro pojmenování této kapitoly jsem si vypůjčila český překlad názvu zdařilého amerického filmu It's Complicated z roku 2009.