Kapitola osmá
Po ještě několikerém třísknutí dveří se Harry dostal do obývacího pokoje, kde dál nenuceně pochodoval tam a zpět, vztekal se, nadával, proklínal ticho pokoje. Vše z očí věčně chladného a vypočítavého, zmijího pohledu. Co ho přimělo věřit v Harryho nečisté úmysly? Proč se tolik snažil za každou cenu najít intriku v intrice, kde žádná ani nebyla? Proč musel mít ten člověk, kterého zanechal ve sklepení, tak scestné, na hlavu postavené, za vlasy přitažené a absolutně pokroucené smýšlení?! Proč nemohl přijmout dárek takový, jaký byl? PROČ se nemohl SPOKOJIT s jednodušší verzí věci? A proč začínal mít Harry pocit, že cokoli udělá, nikdy to nebude stačit? Bylo to frustrující – copak to Snape nechápe? Snapeovo smýšlení bylo vyčerpávající – copak to nechápe?! Ne poprvé si Harry říkal, co se mu muselo v životě přihodit, že nevěří. Vůbec nevěří. Rezolutně odmítá cokoli jako prostou důvěru. A co je snad ještě horší – pohrdá i důkazy, kterým by věřit měl. Jak osamělý to musí být život? Obrátil pohled na řadu fotografií nehnutě stojící na krbové římse; usmívající se vybledlé vzpomínky cizího radostí zaplněného života.
Tak… a dost. Pokud spolu mají vycházet, musí se dohodnout. Snape ho musí poslouchat. A bude mu muset začít něco jak důvěřovat. Konec konců má Harry taky svá léta (dobrá, dobrá, někdo by se nad tím mohl pousmát, jenže…) a nehodlá ani v nejmenším překroutit svůj dosavadní život kvůli jednomu nepříjemnému podnájemníkovi. Není jeho věcí, jestli mu bude Snape opravdu věřit, ale v zájmu vzájemného respektu se bude muset začít snažit, předstírat a přetvařovat. Časem buď pozná, že to s ním Harry špatně nemyslí, nebo má zkrátka smůlu! Ale Harry neustoupí. Víc už ne.
S rozhodným nic neříkajícím gestem prázdné místnosti naprosto lhostejné k jeho výlevům dočasného pominutí mysli se kvapem odebral zpátky do míst, která ho před chvílí zradila svou ošemetnou vyjadřovací schopností a poštvala proti němu nevrlého muže, dočasně zcela odvážného, zato naprosto mimo realitu odhodlaného. Jak dlouho to mohlo trvat? Pár minut? Pár desítek minut? Ani nevěděl, proč Snapeovu osobu očekával ještě pořád tam, přesto že lektvarista nebyl ten typ přešlapující na místě a skládající ruce v klín, možná být méně odhodlaný, rozrušený a více používat mozek a logiku, docvaklo by mu, že by Snapea uslyšel, kdyby ze sklepení odešel a mířil nahoru do pokoje. Jenže natolik fit zapojit i tuto část mozku se jaksi necítil.
A tak, otevírající dveře a dívající se dovnitř, na rtu zajisté velmi efektivní a výmluvné, logicky odůvodnitelné argumenty pro svůj požadavek, stanul na prahu šoku. Jelikož místo, na které vkročil, se ode dne, hodiny a minuté té stávalo vlastnictvím naprosto jiné nežli jeho osoby, seskládané do podoby potřebné, všechny věci patřičně uložené na svých místech, místa rozmístěna do požadované podoby pro toho, jež měl místnost i nadále užívat. Nadechl se, váhavě, nejistým pohledem z doširoka otevřených dveří prohlížel místnost od shora dolů, měřil, hledal a nenacházel nejmenších vad na kráse, kterou by sám pro něco, jako jsou lektvary, nikdy nebyl stvořil. Krása rovnající se téměř umělecké dokonalosti, s přesnou dávkou potřebného citu.
Vprostřed toho stál Snape svírající hůlku v pokleslé poloze, na jeho ramena, vlasy, obličej a vůbec na celý hábit stále ještě dopadající prach a zbytky magie, jež musela všechen nábytek a přísady přemístit, díval se na něj upřeným pohledem a s nádechem velmi pomalu a tiše, přesně jak si chvíle žádala, který prohlásil: „Z pekel jsem se vrátil a nemám nejmenší chuť se v nejbližších letech s jakýmkoli z jeho příslušníků paktovat.“
Možná byla jen škoda, že v tom Harry vymapoval ono ale, které leželo v Snapeových temných a hlubokých vráskách, jeho očích, rysech jeho tváře. Ale ještě ověřím, jestli nejsi jedním z nich. A pokud skutečně nejsi, zjistím, co budeš chtít výměnou. Protože tvým úmyslům nevěřím.
Komentáře
Přehled komentářů
přesně řečeno- krátké... ale líbila se mi... možná by měl Harry trochu mrmlat, protože se s tím do poliček tak rovnal... těším se na další... a doufám, že trochu delší...
:-D
(Ketrin_b, 1. 3. 2010 7:36)Výtečná kapitolka...taky občas mám období, kde si myslím, že at udělám cokoliv je to špatně...jen já bych asi více trucovala a dolů za nim nechodila...aby Severus přišel první.... :-D
opravdu oddychovka...
(Gigi..., 1. 3. 2010 18:15)