Den 1 - neděle
Tentokrát jsme vyráželi na cestu až v neděli, protože v sobotu jsme chtěli svojí účastí na Avon pochodu v Praze podpořit boj proti rakovině prsu.
Museli jsme si přivstat, prohlídka Hackenbergu v němčině začínala ve 14:00 a čekalo nás asi 7,5 hodiny jízdy. Ale protože nás tou dobou už řízení bavilo oba, nastavili jsme si jako interval pro střídání dvě hodiny a nikdo z nás nebyl tak z cesty unavený. Jeli jsme přímou cestou – na Rozvadov a pak přes Německo po dálnici A6 – Norimberk, přes vysoký most Kochertalbrücke, Heilbronn, kolem muzea v Sinsheimu (pohled na letadla vystavená na střeše muzea nás přivedl k myšlence zastavit se cestou zpátky na prohlídku), Heidelberg, Kaiserslautern, pak po A8 Saarlouis, Merzig. Odtud už byl kousek do Francie a do vesnice Veckring. Ve vesnici se nám povedlo doptat na cestu a ve 13:00 jsme byli před pevností. Byl čas nejen se převléknout do vojenské bundy, ale i dát si před prohlídkou v klidu párek v rohlíku a pivo ve stánku s občerstvením.
Doma v Čechách máme za sebou návštěvu všech přístupných pevností pohraničního opevnění, tedy souborů jednotlivých staveb, vybavených různými zbraňovými systémy – dělostřelectvem, minomety, kulomety – spojených podzemními chodbami. Pevnosti v našem pohraničí byly inspirovány právě Maginotovou linií, která měla obepínat celou francouzskou hranici. Naše opevnění však v kritickém období mnichovské dohody zdaleka nebylo dokončeno. Proto jsem chtěl vidět dokončenou pevnost Maginotovy linie a vybral jsem si jednu z těch největších. Šárka moje nadšení s lehkou ironií komentuje v tom smyslu, že je pro každou dámu velmi romantické sestoupit 242 schodů dolů, rozhlédnout se po místnosti, kde není vůbec nic vidět a pak zase vystoupat 242 schodů nahoru. Přesto ale na podzemní prohlídky se mnou dál chodí, a jsem si jist, že i dost ráda.
Na Hackenbergu jsou podzemní vzdálenosti mezi objekty tak velké, že projektanti ke spojení objektů využili železnici. Po kolejích dnes jezdí vláček, který vozí návštěvníky. V některých podzemních sálech jsou expozice vojenské techniky nebo uniforem, jiné jsou vybaveny dobově. Poprvé jsem viděl otočnou dělovou věž, u které průvodce dokonce předvádí skutečné vysunutí kupole a otáčení věže. I návštěva elektrocentrály se spuštěnými mohutnými motory z ponorek, je silným zážitkem.
Ubytování jsme měli zajištěno v hotelovém apartmánu v nedalekém městečku Kedange sur Canner. Jde o malé městečko s malebnými domy s velkými okenicemi. Zvláště dnes, tedy v neděli, městečko působilo značně ospale. Se slečnou na recepci byla velmi obtížná komunikace, protože (jako mnoho francouzů) nechtěla hovořit jinak než francouzsky. Nabízela nám možnost večeře v hotelové restauraci, která měla za relativně krátký čas otevírat. Korektně jsme to ale odmítli - plánovali jsme se podívat po městečku a navečeřet se v některé z restaurací, kde by k nám byli vstřícnější.
Prošli jsme snad všechny ulice, prohlédli si kostel, ale našli jen zavřenou poštu, pekárnu a autoservis. Vrátili jsme se tedy už o něco pokorněji do hotelové restaurace. Jídelní lístek byl k dispozici pouze ve francouzštině a slečna z recepce nám ochotně zapůjčila jazykovou příručku. Každá stránka se věnovala jednomu konverzačnímu tématu a byly na ní výrazy v asi šesti jazycích. Cokoli takto dohledávat bylo velmi časově náročné a tak jsme jídlo vybírali odhadem Obsah talířů nás následně nejen překvapil, ale i dost pobavil. Už například víme, že slovo, které vypadáí podobně jako „želé“, nemusí být vhodnou sladkostí (byla to tlačenka). Ale najedli jsme se.