Příprava
Příprava
Už při plánování loňské dovolené jsem měl v hlavě tu letošní. Hlavní cíl – Severní mys – jsem měl vlastně v hlavě už dávno, možná deset let. Surfoval jsem po internetu a hledal články jiných cestovatelů. Pozitivní bylo, že se tam dojet dá. Chtěl jsem cestě dát punc originality. Napadlo mě spojit návštěvu Severního mysu s návštěvou dalšího místa, na jehož jméno jsem od dětství narážel při četbě literatury faktu z druhé světové války, ruského Murmansku. Našel jsem zmínky lidí, kteří byli v Murmansku, ale nenašel jsem nikde informace od nikoho, kdo by jel přes Rusko do Norska. Sice to neznamená, že by takovou cestu ještě nikdo nepodnikl, ale bylo to vzrušující. Později jsem našel informace o několika cestách našich motorkářů stejnou cestou, jedni absolvovali cestu v roce 2016, s druhým motorkářem jsme se minuli v protisměru na naší cestě jen o několik dnů. Zájem o tyto oblasti evidentně roste. Tak už byly body na mapě budoucí cesty dva. Logicky přibyly Solovecké ostrovy, jiných cílů v blízkosti silnice od Petrohradu na sever mnoho není. Další část cesty se zrodila díky přání Šárky: „Když na sever, tak trajektem Gabriella s vikingským bufetem“ Cestu ze Stockholmu do Helsinek jsme již absolvovali dvakrát, rozhodl jsem se tentokrát směr otočit. Časový rozpis jsem přizpůsobil odjezdu Gabrielly z Helsinek do Stockholmu, jízdní řád společnosti Viking Line jsem si vyhledal na stránkách společnosti. Podle mého původního itineráře v den našeho příjezdu do Helsinek měl však odplouvat druhý trajekt, zajišťující tuto linku, Mariella. S itinerářem jsem si tedy znovu pohrál a doplnil cíle denních etap jinak. Na google mapách jsem si prohlédl silnice, jaké na nás budou čekat v severním Rusku. Přejezd téměř 900 kilometrů z Petrohradu do Kemu v jednom dnu by neměl být problém. V severním Norsku jsem naopak denní vzdálenosti poněkud zkrátil. A plán byl hotov. Dokonce se mi podařilo vložit do trasy zajímavý cíl v mém neoblíbeném Polsku, Vlčí doupě. Ubytování jsem začal hledat nezvykle brzy, již v listopadu 2014 a byl jsem překvapen, jaký byl malý výběr v plánovaných destinacích. Při plánování další cesty na sever někdy v budoucnu tedy bude třeba začít zajišťovat kapacity velmi brzy.
Shrnutí cesty tedy bylo: první den proniknout co nejdále na území Polska a někde se ubytovat, druhý den začít návštěvou Vlčího doupěte a dojet do Daugaupilsu, třetí den pro nás novou cestou po území Ruska dojet do Petrohradu. Kvůli přizpůsobení cesty jízdnímu řádu trajektu Gabriella jsme v Petrohradu mohli strávit jen jednu noc. A pak už přicházela cesta do neznáma, nejprve do Kemu na dvě noci, aby byl celý den času na výlet na Solovecké ostrovy. Po přejezdu Polárního kruhu jsme měli dojet do Murmansku. Už jen představa překonání Polárního kruhu byla vzrušující. Z Murmansku jsem chvíli na mapách hledal tu správnou cestu, z nějakého důvodu tu nejideálnější google.maps nenabízely a dokonce hlásily, že z Murmansku do Lakselvu, dalšího cíle, nelze dojet po silnici. Ale jde to, a krásně. Další den měl být opět trochu náročnější, dojet na vysněný Severní mys, velký kus se zase stejnou cestou vrátit a přejet do kempu v Altě. O ubytování v chatkách v Norsku jsme slyšeli hodně pozitivního a chtěli to vyzkoušet na vlastní kůži. Po náročnějším dnu jsem nám naordinoval den víceméně odpočinkový, přesun do Storslettu nebude žádnou dlouhou etapou. To už se budeme točit na jih a přibližovat se k Polárnímu kruhu od severu. A kde jinde ho překonat, než v Rovaniemi, bydlišti Santa Clause. Samozřejmě ho navštívíme a až se s ním poznáme, budeme pokračovat na jih. Do Heslinek je to ještě poměrně daleko, cestu do nich jsem rozdělil na dva úseky. Ten první zakončíme v Kokkole. Přiznám se, že tu jsem vybral zejména proto, že moje tchýně Dáša jednou zkomolila název nápoje kofola na kokola, tak aby věděla, že nevymyslela žádné neexistující slovo. Druhý úsek nás již měl dovést až do Helsinek s nevelkou časovou rezervou před odplutím trajektu. Helsinki jsme již měli prohlédnuté a mezi námi, mnoho zajímavých cílů tam není. Jeden den k seznámení s hlavním městem Finska postačuje. Po přeplutí Baltu jsem naplánoval jen krátkou procházku po Stockholmu a přejezd až na jih Švédska do malého B+B zařízení nedaleko Helsingborgu. Odhadoval jsem, že dojet další den až domů by bylo ještě zbytečně náročné. Naplánoval jsem tedy pokračování cesty přes mosty s krátkou návštěvou Kodaně a s dojezdem na nocleh do Berlína. Návrat až domů nás čekal až další den. Z Berlína už je to jen skok.
K zajištění ubytování v petrohradském hotelu Rossija a jízdenek na trajekt jsem opět využil osvědčenou CK Periscope Tour. Bohužel mi neuměli tentokrát vyhovět se získáním víz do Ruska – údajně jim jejich partnerská agentura nemohla vyjít vstříc, protože jsme měli další ubytování zarezervovaná na individuální bázi prostřednictvím stránek booking.com.
Ve městě Kem, odkud je to kousíček do přístavu Rabočeostrovsk, jsme si zajistili ubytování v panelákové garsonce, také přes booking.com. Majitelka, paní Světlana nám přislíbila pomoci se zajištěním lodních lístků na Solovky. Komunikace s ní byla příjemná, já jí psal anglicky, ona odpovídala češtinou z Google překladače.
Víza se nám podařilo bez problémů zajistit s agenturou CRC Consulting přímo v Praze. Dokonce nám bylo nabídnuto, zda nechceme víza na dobu celé plánované dovolené pro případ, že bychom z nějakého důvodu museli v Rusku zůstat déle, než jsme plánovali.
V mezičase od plánování ke startu jsme ještě měnili rezervaci ubytování v Murmansku – na původně rezervovaný hotel jsem se podíval přes Street View a okolí se mi nezdálo dost bezpečné pro přenocování „Stříbrňáka“. Vybral jsem hotel jiný, s parkováním na vlastním pozemku.
Chvíli jsem uvažoval, zda nerozšířit výbavu auta o kanystr – nevěděl jsem, jak velké vzdálenosti mezi pumpami budeme muset překonávat na dalekém severu v Karélii. Ale logicky jsem došel k tomu, že jezdí-li v Rusku stále mnoho benzinových žigulíků a volh s dojezdem kolem čtyř set kilometrů, nebude vzdálenost mezi pumpami větší. Dojezd „Stříbrňáka“ je s plnou nádrží tisíc kilometrů i víc. Kanystr tedy zůstal doma. Mezi oblečení jsem zařadil tentokrát i zimní bundu. Tento bod Šárka poněkud podcenila. Když jsem jí říkal, že budeme u moře a budeme se jen koukat, rozuměla mi, že se budeme koupat. S tím se ale letos rozhodně počítat nedalo.
V oblasti cestovní chemie jsme opalovací krémy doplnili o repelenty – na severu v krátkém létě bývají miliardy komárů.
Co se výpočetní techniky týče, letos jsme přibalili i notebook, čtečku karet a několik paměťových karet – „Stříbrňáka“ jsme vybavili palubní kamerou a chtěli jsme záznamy archivovat. Na jednu kartu se vejdou asi tři hodiny záznamu, karty jsme proto měli za jízdy po třech hodinách měnit. Vezli jsme si celkem tři.
Vzpomněl jsem si na zážitek s dálničním mýtem z minulé cesty do Norska a zaregistroval jsem „Stříbrňáka“ a svou platební kartu v norském systému. Na takto založený účet jsem převedl částku rovnajícímu se jednomu Euru, abych účet aktivoval.
Další novinkou bylo, že se z našeho domu odstěhoval můj starší brácha a bylo nutné zajistit servis pro naši kočku Bayu. Šárky syn Tomáš se uvolil k nám dojíždět a doplňovat jí misky s granulemi a vodou.
Tuto dovolenou jsem naplánoval na kompletní dva týdny dovolené – rychleji se trasa nedala absolvovat.
V pátek před odjezdem jsme tradičně nakoupili nějaké jídlo a pití na cestu. Už jsme množství zásob nápojů ustálili na třech baleních vod a limonád po šesti 1,5 litrových lahvích. Snažíme se mixovat více druhů, aby se nám jeden druh nápoje nepřepil. Pro chvíle, kdy neřídíme, bereme sebou plechovkového 0,5 litrového Velkopopovického Kozla.