Den 6 - čtvrtek
Hotelová snídaně nás vrátila do dob u nás dávno minulých. Jídelna byla plná, lidé stáli fronty na jídlo i na pití. Na pití se čekalo třeba i proto, že zrovna došly hrnky na čaj. My jsme si poradili – stejnou službu udělá miska na polévku. Jiná fronta čekala, až budou doplněny lžičky ke kávě a k čaji. Opět jsme si poradili – stejnou službu udělá lžíce polévková. Tak se nám během snídaně podařilo ušetřit spoustu času. Některá jídla byla neobvyklá – bylo zde hodně červené řepy, krupicová kaše politá kondenzovaným mlékem, vařené těstoviny s omáčkou bez masa a podobně. Ostatní strávníci si očividně velice pochutnávali, my o poznání méně.
Od Parku Pobědy je to do centra Petrohradu jen pár stanic metrem. Prvním bodem našeho zájmu byla Kazaňská katedrála a po její prohlídce přišla na řadu i další neméně zajímavá místa. Admiralita – velká výstavní budova s novou fasádou, ovšem jen z přední strany. Z boku a zezadu stará fasáda odpadávala a okna zoufale volala po nátěru. Nedaleko Admirality je socha Měděného jezdce, na kterou jsme si pamatovali z maturitních otázek z ruštiny.
Palácové náměstí, kam jsme záhy došli, je skutečně výstavní. Z jedné strany ho ale lemuje šestiproudá hlavní silnice, kterou je velmi obtížné přejít. Přechody jsou daleko od sebe a čas, kdy svítí zelená pro chodce, nutí chodce ke svižnému popoběhnutí.
Byli jsme se podívat také u Ermitáže a chvíli přemýšleli, zda se nepodíváme dovnitř. Ovšem fronta na vstup byla veliká a bylo nám líto obětovat celý den bez jistoty, že nám po vystání fronty zbyde dostatek času i na prohlídku.
Po nábřeží široké Něvy jsme došli k Trojickému mostu a po něm přešli na druhý břeh. V noci se na chvíli tento most zvedá, aby mohly proplout velké lodě. Časy zvedání mostu jsou neměnné a turisté o nich dostávají informaci. My jsme byli rozhodnutí nechat si tuto atrakci uniknout a raději se vyspat. Aktuálně bylo období bílých nocí, takže jsme počítali s dlouhým programem i bez zvednutých mostů. Po levé ruce jsme měli Petropavlovskou pevnost s jejími pozlacenými věžičkami. Mě však táhla doprava podél Něvy touha vidět jinou pamětihodnost. Od dětství nám do hlavy vtloukanou Auroru. Musím říct, že vypadá úplně jinak, než jsme jí v hodinách výtvarné výchovy malovali. Jde o lehký křižník, takže rozměry nejsou nijak impozantní. Loď jsme si prohlédli, bylo to poprvé, kdy jsem měl možnost si prohlédnout osobně skutečnou válečnou loď, která pamatuje dokonce obě světové války.
Od Aurory jsme se vraceli k Petropavlovské pevnosti a cestou si ještě prohlédli pomník torpédoborce Stěreguščij. Tato loď se v první světové válce dostala do křížku s německou přesilou a v beznadějném boji byla postupně vyřazena z činnosti všechna děla a zničena strojovna. Aby loď ani tak ale nepadla do rukou nepříteli, námořníci otevřeli Kingstonovy ventily v podpalubí a loď sami potopili.
Před Petropavlovskou pevností Šárka neodolala a v letním vedru se s chutí osvěžila v Něvě. Bylo to na místě, které je oblíbenou letní pláží Petrohraďanů a v řece se tedy naštěstí nekoupala sama. Po jejím oschnutí byla konečně příležitost prohlédnout si Petropavlovskou pevnost. Komplex je poměrně dobře udržován. Zaplatili jsme si i prohlídkovou trasu po hradbách, odkud jsou pěkné výhledy na Něvu a Petrohrad.
Po Trojickém mostě jsme se vrátili na druhý břeh Něvy. Na zábradlí uprostřed mostu stála lahev od Velkopopovického kozla - pěkná upomínka na domov.
Další památkou rozhodně stojící za návštěvu, je chrám Vzkříšení Krista. Po letech chátrání byl opraven a vrátila se mu původní krása. Byly obnoveny všechny fresky a malby. Ani se nechce věřit, že tu několik desetiletí byl sklad brambor.
Do noci bylo ještě daleko, vypravili jsme se tedy do Smolného navštívit klášter. Prohlédli jsme si tuto nádhernou Rastrelliho stavbu zevnitř a vystoupali jsme i do dvou z věží, odkud byl zase jiný, a skutečně překrásný, výhled na Petrohrad. V parku před klášterem se Šárka unovu stihla vykoupat v jedné z kašen.
Tou dobou už se ale začala projevovat naše únava a tak jsme se plni zážitků vrátili do hotelu. Chtěli jsme ještě odeslat domů informaci o tom, že jsme v pořádku. V hotelu Rossija ale bohužel nebyla všude dostupná wifi síť. Podle informace od recepčního snad měla být dostupná v hotelové restauraci, takže jsme si zašli na lehkou večeři a ochutnali místní pelmeně. K tomu jsme dostali heslo na wifi a s chutí se pokusili přihlásit. Připojení nebylo dostupné a tak jsme službu reklamovali u obsluhy. Ta jen pokrčila rameny se slovy, že síť nefunguje a bylo to. Inu Rusko…
Jedna z našich obav ještě před přejezdem hranice do Ruska byla, že v Petrohradu nenajdeme bankomaty, a tak jsme se předzásobili ve Finsku eury. Knižní průvodce nás varoval. Ovšem bankomatů v Petrohradu bylo již v roce 2010 dost a s hotovostí jsme tedy neměli problémy. Eura v hotovosti s námi tak pokračovala na naší cestě dál.
Po večeři jsme si zašli do blízké restaurace na belgické pivo, abychom se přesvědčili, jak probíhá „bílá noc“. Kolem půlnoci se trochu sešeřilo, auta rozsvítila světla a to bylo vše. Šárka nadšeně fotila… Náhodou jsem se potom probudil kolem třetí v noci a venku už tou dobou zase nádherně svítilo sluníčko.