Den 10 - pondělí
Po snídani jsme hotel zaplatili kartou a odjeli do centra. Našli jsme parkoviště přímo pod hradem. Ale bylo placené a automat bral pouze mince. V roce 2013 z pobaltských států měla vlastní národní měnu již jen Litva. Eura nám byla k ničemu a bankomat v nedohlednu.
Na parkovišti stálo obytné auto se švýcarskou poznávací značkou a pokusil jsem se s jeho obyvateli směnit nějaké místní mince za eura. S eury jsem neuspěl, dostal jsem místní minci s příběhem: Když Švýcaři přijeli, neměli minci v místní měně na zaplacení. Požádali jiného z parkujících o výměnu za eura nebo švýcarské franky, ale dostali minci darem. A nyní jí vlastně jen pošlou dále.
Jedna mince sice na půldenní pobyt nepostačuje, ale lepší alespoň něco, než nic.
K hradu přímo nad námi se dalo vyjet výtahem, ale ten bylo třeba zaplatit další místní mincí. Na Gediminasův hrad jsme tedy vystoupali pěšky. Udělalo se velmi hezky, bylo dost teplo a slunečno. Během výstupu jsme se pěkně zpotili. Z hradu je samozřejmě daleký výhled, krásně se nám odkrylo celé centrum. Sestoupili jsme a vydali se k němu. Střebodem Vilniusu je Katedrální náměstí s katedrálou a zvonicí. V blízkosti náměstí je i Prezidentský palác, kdysi rezidence cara a krátce zde pobyl i Napoleon. Také jsou zde bankomaty, takže jsme se mohli vybavit hotovostí.
Po hlavním prospektu – Gedimino prospektas – jsme zašli k parlamentu. Podle průvodce se jedná o prospekt, kde to žije ve dne v noci a ve dne ani není možné prospekt přejít. Nikde nejelo ani auto, chodníky byly prázdné, obchody zavřené – z cedulek vyvěšených na dveřích jsme seznali, že jsme se strefili do dne státního svátku. Alespoň kavárny a restaurace byly otevřené, tak jsme si mohli dát něco na zub a na žízeň. I u parlamentu bylo pusto i prázdno. Uličky starého města jsou úzké a křivolaké. V jedné z uliček jsme objevili obchod s nápisem Šárka na štítě. Šárka si chtěla nápis vyfotit a jak tak couvala, aby se jí celý vešel do objektivu, sedla si do betonového květináče. Kousek od tohoto místa stojí kostel svaté Anny. Jde o stavbu postavenou ve stylu pobaltské cihlové gotiky. Vzhledem komplex s okolními stavbami připomíná pražskou porodnici U Apolináře. Při své návštěvě Vilniusu prý chtěl Napoleon nechat kostel rozebrat a znovu postavit v Paříži. Ve Vilniusu jsou na více místech k vidění stromy v pleteném svetru. Vypadají tak zajímavě.
Po návratu na parkoviště nás potěšilo, že nám ne úplně zaplacené parkování prošlo bez povšimnutí místní policie. U automatu stáli turisté, podle značky na autě z Chorvatska. Požádali nás, zda bychom jim nesměnili nějakou místní minci za eura, že právě přijeli a neměli si kde vybrat místní měnu. Minci jsme jim věnovali a předali i příběh k ní.
Při odjezdu z Vilniusu je třeba ohlídat si trasu, kterou navigace zvolila. Ta naše nás chtěla vést přes Bělorusko, do kterého jsme neměli víza.
U Suwalek jsme překročili hranici do Polska a stejně jako minule jsme si dali za cíl dojet před noclehem za Varšavu. Počasí se začalo zhoršovat, obloha se zatáhla a potemněla. Příroda tedy neučinila nic ke změně mého vztahu k provozu v Polsku.
Večer, za deště, jsme našli za Varšavou motorest, kde jsme se ubytovali, navečeřeli a napili. Hustou síť dostupných ubytovacích zařízení u hlavních tahů v Polsku musím ocenit.